XVI. KAP ITOLA Tell Bylo po sedmé hodině, když setník Hardigan a jeho druzi opustili místo noclehu. Zvláštní povaha půdy přikazovala, aby postupovali s velikou opatrností. Pro solné květy na povrchu chottu nešlo rozpoznat, má-li půda pod nohama dostatečnou pevnost a tak každým krokem vlastně vězeli v nebezpečí, že se proboří do bahnité tůně.
Vrtáním, které podnikl již setník Roudaire a po něm inženýr sám, poznal pan ze Schallerů, co se sluší soudit o útvaru tohoto území, jehož půda tvoří dno sebkh a chottů. Nahoře se prostírá solná kůra, podléhající velmi značným otřesům. Pod ní je písek smíšen s opukou v řídkou kaši, ze dvou třetin obsahující vodu a to jí bere přirozeně všechnu pevnost. Často zemní nebozezy přicházejí až ve velikých hloubkách na pevnou půdu. Není proto divu, jestliže lidé a koně mizeli v těchto polotekutých ložiskách, jakoby se pod nimi otvírala země a jestliže jim nebylo možné pomoci.
Uprchlíci, když opouštěli Henguiz, měli velikou výhodu, kdyby nalezli stopy, kudy se vydal Hadžar se svou družinou. Na bílé kůře nemohly stopy kopyt ještě zmizet, protože od poslední bouře ani nepršelo, ani nevál nad Melrirem vítr. V tom případě by se prostě mohli držet udupaných míst, aby nezabloudili z cest domorodcům dobře známých a vedoucích až do Goleah, kam pravděpodobně mířil náčelník Tuaregů. Ale pan ze Schallerů se marně ohlížel po těchto šlépějích, uzavíral z toho, že Hadžarova tlupa odbočila od břehu Henguizu již někde dříve.
Za pochodu šli setník s inženýrem v čele malé družiny a jako harcovník na obhlídku před nimi pobíhal vyslaný pes. Než se rozhodli pro ten nebo onen směr, snažili se určit složení půdy, což na tomto velikém solném prostranství nebývalo snadné. Tak pochod probíhal velmi pomalu. Když o jedenácté hodině ukončili první etapu, neměli za sebou víc než čtyři až pět kilometrů. Bylo třeba učinit zastávku, aby si odpočinuli a pojedli. Kolem dokola nebylo vidět ani oázu, ani háj, ani skupinu několika stromů. Jen nepatrné vzedmutí solné půdy ve vzdálenosti několika set kroků měnilo jednotvárnost širé roviny.
„Nemáme jinou volbu,“ pravil setník Hardigan.
Všichni zamířili k tomuto malému přesypu a posadili se po té jeho straně, která byla poněkud chráněna před slunečními paprsky. Každý vyňal z kapsy kus masa. Ale po nějakém ras, z něhož by načerpal pitnou vodu, se desátník: marně ohlížel. Touto končinou Melriru neprotékal oued a nezbývalo, než uhasit žízeň několika datlemi, natrhanými v posledním ležení.
O půl jedné v poledne byl pochod znovu zahájen. A zase jen s nesmírnou námahou a velikými obtížemi se vydala družina kupředu. Orientující se sluncem, setník, pokud to bylo možné, se snažil zůstat ve východním směru. Ale přes tu chvíli se jim písek bořil pod nohama. Proláklina tu měla jen nepatrný spád, neboť největší hloubka chottu, který měl být jednou zavodněn, mezi Henguizem a ústím průplavu měřila nanejvýš třicet metrů pod mořskou hladinou.
Inženýr, který na to upozornil, dodal: „Nedivím se, že půda na této straně je pohyblivější než jinde. V době dešťů se sem stékají všechny vody Melriru a přirozeně se jí nedostává pevnosti více než kde jinde.“ „Mrzuté je jen to, že se jí nemůžeme vyhnout,“ podotkl setník. „Kdybychom se uchýlili k severu nebo k jihu, nemáme jistotu, že tam je půda lepší a pevnější, mařili bychom zbytečně čas, kterého nemáme nazbyt. Náš směr nás vede nejpříměji k cíli, nebylo by tudíž moudré měnit jej...“ „Zajisté,“ odpověděl pan ze Schallerů, „a to tím méně, že Hadžar a jeho tlupa, vyrazili-li ke 347. kilometru, nedrali se touto cestou.“ Opravdu, nic nenasvědčovalo tomu, že by tudy jela tlupa jezdců. Jak namáhavý a jak zdlouhavý to byl pochod! Jak nesnadné bylo neodchýlit se od schůdných míst! Coupe-a-Coeur, který byl pořád vpředu, se vždycky vracel sám, když mu bílá kůra začala povolovat pod nohama. Pak bylo nutné se zastavit, ohledat terén, pouštět se nějakých padesát metrů napravo nebo nalevo a takovými oklikami se jim protahoval pochod donekonečna. Za těch podmínek neurazili odpoledne více než asi půldruhé míle. Vyčerpáni ze všech sil, zastavili se, když nadcházel večer, a kdyby k tomu ani únavou nebyli donuceni, jak mohli pokračovat v této nebezpečné cestě, až nastane noc?
Bylo po páté hodině. Setník Hardigan viděl, že jeho druhové již sotva stojí na nohou. A přece místo, na němž byli, se tak málo hodilo k nočnímu odpočinku! Nic než plochá rovina. Nikde ani výstupek země, o nějž by se dalo opřít. Nikde jediný ras, z něhož by se dalo nabrat trochu pitné vody... Dokonce ani sporý chumáč drissu se neobjevoval v těchto proláklinách, v těchto hoffrách, kde se tvořily jen solné krystaly. Tímto pustým krajem se mihlo několik ptáků, spěchajících do nejbližších oáz, vzdálených však přece několik mil, které uprchlíci nemohli urazit.
Tu přistoupil desátník k setníkovi Hardiganovi a řekl mu: „Pane setníku, všechna čest vám, ale nezdá se mi, že bychom nemohli nic lepšího učinit, než přenocovat na místě, jímž by nevzali zavděk ani psi Tuaregů!“ „A co tedy, desátníku?“ „Myslím, že se nemýlím... pohleďte... Nezdá se vám také, že tamhle vystupuje přesyp a na něm několik stromů?“ A natáhl ruku severním směrem. Pistache ukazoval na vyvýšené místo chottu, vzdálené asi tři kilometry.
Všichni se zadívali tímto směrem. Desátník se nemýlil. V řečené vzdálenosti se zvedal malý pahorek, zarostlý třemi nebo čtyřmi stromy v této krajině tak vzácnými, jeden z tellů pouště. Kdyby setníkovi Hardiganovi a jeho druhům se ho podařilo dosáhnout, snad by mohli prospat noc za příznivějších podmínek.
„Musíme se tam dostat stůj co stůj,“ prohlásil důstojník.
„Tím spíše,“ dodal pan ze Schallerů, „že se mnoho od svého směru neuchýlíme...“ „A pak,“ pravil desátník, „kdo ví, zda z oné strany dno chottu nebude našim nohám milostivější...“ „Nuže vzhůru, přátelé, k poslední námaze!“ zavelel setník. Všichni se dali za ním.
Doufali-li uprchlíci z oné strany tellu, jak se desátník Pistache domníval, najít stoupající a pevnější půdu pod nohama, ve zbývajícím kusu, který je od tellu dělil, se ty naděje nesplnily.
„Tam se již nedostanu,“ vzdychal pan François.
„Ach, to by bylo, vezměte si mne pod paží,“ nabízel se úslužný desátník.
Urazili sotva dva kilometry, když slunce zapadalo za obzor. Měsíc v první čtvrti se musel brzo vynořit, opsat nepatrný oblouk a zmizet rovněž za obzorem. Po soumraku, který na této zeměpisné šířce je velmi krátký, následuje rychle hustá tma. Bylo třeba proto s nejkrajnějším úsilím využitkovat posledních chvil dne, aby dostihli tell před úplným setměním.
Setník Hardigan, pan ze Schallerů, desátník, pan François a oba spahiové šli řadou a jen zvolna se prodírali kupředu. Půda se stávala horší a horší. Pod nohama se jako tenký led tříštila kůra, pod níž povoloval písek a pod nohou vyrážela voda, kterou byl písek prosáklý. Kolikrát se až po kolena bořili do této pískové kaše, z níž nebylo snadné se vyprostit. Dokonce jednou pan François, vzdáliv se pří1iš daleko stranou, se probořil až do půli těla a snad by v této díře, v tomto „mořském oku“, jak tam říkají, zmizel docela, kdyby neroztáhl paže.
„Pomoc! Pomoc! ...“ křičel, zmítal se a házel sebou.
„Držte se!... Držte se!“ volal Pistache, který byl vpředu, obrátil se a rychlými kroky pospíchal panu Françoisovi na pomoc. Všichni se zastavili. Ale desátníka již předběhl Coupe-a-Coeur, který se několika skoky ocitl u nešťastného pana Françoise, a pan François, který vyčníval již jen hlavou a rukama, se křečovitě zachytil šíje silného zvířete.
Zatím tu již byl také desátník. Společnou Pistachovou a Coupe-a-Coeurovou pomocí se dostal vážný François, celý promočený a pomazaný opukou, konečně z díry.
Nebyla to vhodná chvíle k žertům, ale desátník si nemohl odepřít, aby pana Françoise nepoškádlil.
„Nebylo se čeho bát, pane Françoisi. Kdyby mne Coupe-a-Coeur nepředběhl, tak bych vás vytáhl za vaše vousy.“ Jak prošli, nebo případněji řečeno, proklouzali ještě hodinu po povrchu této outty, uprchlíci nevěděli. Neučinili krok bez nebezpečí, že se po pás neproboří. Plazili se po písku, druh vedle druha, aby si mohli pomoci, když toho bylo zapotřebí. Na této části prolákliny se dno neustále snižovalo. Byla to veliká nádrž, v níž se hromadila voda rasů, živených z hydrografické sítě chottu.
Jediná naděje na záchranu spočívala v tom, aby dosáhli tellu, naznačeného desátníkem Pistachem. Tam byla zajisté půda pevnější, po svahu až ke skupině stromů vyrostlých na hřbetě přesypu, a poskytovala pro nocleh větší bezpečnost.
Ale v husté tmě bylo velmi nesnadné zachovat směr, neboť nedaleký tell již nebylo vidět. Nikdo nevěděl, mají-li se dát nalevo nebo napravo.
Setník Hardigan a jeho druhové šli tedy nazdařbůh a jen šťastná náhoda je mohla vést dobrou cestou.
Konečně Coupe-a-Coeur, jejich vlastní vůdce, se dal do chvatného štěkotu. Zdálo se, že pes je nalevo a na nějakém vyvýšeném místě. „Kopec je tím směrem...“ pravil desátník.
„Ano,“ odpověděl inženýr,“vzdálili jsme se příliš napravo.“ Nebylo pochyby, že pes nalezl tell a že když vyběhl až ke stromům na jeho hřbet, vyzýval opakovaným štěkotem setníka a jeho společníky, aby se k němu přidružili. To se také stalo, ale s jakou námahou a s jakým nebezpečím! Půda odtud postupně stoupala a stávala se znenáhla pevnější. Na jeho povrchu přicházeli na chumáče drsného drissu, za nějž se zachytávali a tak si pomáhali do výše. Takovým způsobem se dostali na tell všichni, i pan François, jemuž musel desátník již pomáhat.
„Konečně... jsme zde!“ zvolal desátník a konejšil radostně vyskakujícího Coupe-a-Coeura.
Bylo již asi osm hodin. Pro tmu nebylo vidět ani do nejbližšího okolí a nezbývalo proto, než se položit ke stromům a dopřát si odpočinek. Zatímco však desátník, pan François a oba spahiové byli brzo v tuhém spánku, pan ze Schallerů a setník se marně pokoušeli usnout. Do mysli se jim plížily starosti a znepokojení. Zda nebyli jako trosečníci, vržení na neznámý ostrova nevědoucí, zda jej kdy budou moci opustit?... Až nadejde den, zda je nečekalo nové nebezpečí, pochod po pohyblivé půdě? Kdo mohl vědět, zda dno chottu směrem ke Goleah se ještě nesnižuje?
„Jak myslíte, že je daleko do Goleah?“ otázal se setník Hardigan inženýra.
„Dvanáct až patnáct kilometrů,“ odpověděl pan ze Schallerů.“Polovičku cesty jsme tedy urazili?“ „Myslím, že ano.“ Jak zvolna však míjely hodiny této noci ze 26. na 27. dubna! Inženýr a důstojník mohli opravdu závidět svým druhům, únavou pohroužených do tak tuhého spánku pohříženým, že kdyby hrom vedle udeřil, sotva by se probudili. Ale do bouře, ač elektrické napětí ve vzduchu bylo nemalé, bylo daleko, přesto však, když vánek přestal šumět v listí několika stromů, noční ticho bylo přerušeno podivným zaduněním.
Bylo asi k půlnoci, když bylo slyšet dunění, chvílemi značně zesilované.
„Co se to děje?...“ zeptal se setník Hardigan, vzpřimuje se z místa, na němž byl opřen o strom a ležel.
„Sám nevím,“ odpověděl inženýr. „Snad vzdálená bouře?... Nikoliv! Zdá se mi, že ten rachot přichází ze země!“ Nebylo v tom nic divného. Jak již víme, zjistil setník Roudaire při svých vodovážných měřeních, že povrch Džeridu podléhá značným vlněním, která nejednou rušila jeho práci. Vlnění byla nade vší pochybnost v souvislosti se zemětřesením, které procházelo spodnějšími vrstvami. Zde byla ovšem nasnadě otázka, zda tento podzemní neklid nezasáhne i vnější, již tak dost pohyblivé dno této hoffry, jedné z nejvýznačnějších v Melrirské nádrži.
Desátník, pan François i oba spahiové se tímto stále přibývajícím podzemním hlukem probudili.
Také Coupe-a-Coeur jevil známky zvláštního znepokojení. Několikrát seběhl až k úpatí tellu a když vyběhl posledně zase zpět, byl smáčen, jakoby ho do vody hodil.
„Ano, voda... voda,“ opakoval desátník, „a k tomu pravá mořská voda! Ne, tentokrát to není krev!...“ Desátník měl na mysli krev antilopy zadávené šelmami, s jejíž vlhkými skvrnami na srsti se Coupe-a-Coeur minulé noci vrátil do ležení. A Coupe-a-Coeur, se oklepával, přičemž postříkal desátníka.
Zřejmě bylo tedy nyní kolem návrší tolik vody, že pes se do ní mohl ponořit. A přece, když se zvečera setník Hardigan a jeho druhové sem ubírali, brodili se rozplývavým blátem, opuky, ale ne vodou.
Byly snad spodní vody náhlým klesnutím půdy vytlačeny na povrch a stal se zatím tell ostrovem?
Lze si domyslet, s jakou netrpělivostí a s jakými obavami uprchlíci očekávali rozbřesknutí. Na spánek již nikdo nepomyslel. Ostatně síla podzemních otřesů ještě rostla. Pode dnem chottu, znenáhla se přetvořujícím, jakoby se Pluto a Neptun dostali do sporu. Někdy byly otřesy tak prudké, že se stromy prohýbaly jako zmítány větrem a hrozily vývratem.
Zatím desátník zjistil, když sestoupil k úpatí tellu, že jeho spodní část je již pod vodou a že její hloubka měří již dvě až tři stopy.
Odkud se sem dostala tato voda? Vytlačily-li ji podzemní převraty opukou a pískem až na povrch chottu a nebylo-li spolu možné, že ten povrch účinkem tohoto mimořádného úkazu klesl až pod hladinu Středozemního moře?
To byla otázka, kterou se pan ze Schallerů zabýval, až se objeví slunce na obzoru, zda bude moci dát si k ní odpověď?
Až do prvního ranního úsvitu neustávalo vzdálené dunění přicházející od východu, otřásat půdou. Někdy, v pravidelných přestávkách, se dostavily otřesy tak prudké, že tell se zachvíval v základech a že voda šplíchala kolem něho s hlukem mořského příboje, tříštícího se o pobřežní skálu.
Ve chvíli, kdy všichni sluchem zkoušeli najít si vysvětlení, které jim zrak odpíral, nadhodil setník Hardigan otázku: „Je možné, že by podzemní vody, na povrch vystouplé, zalily celý Melrir?“ „To je velmi nepravděpodobné,“ odvětil pan ze Schallerů. „Podle mého soudu je přípustnější výklad...“ „Který?“ „Že to jsou vody z mořské zátoky, které jej naplnily... rozlily se z Gábesu po celé této části Džeridu...“ „Pak nám nezbývá, než poslední prostředek záchrany...“ zvolal desátník. „Musíme se všichni zachránit plaváním!“ Konečně začínalo svítat. Ale svit, který probleskoval na východě chottu, byl ještě příliš bledý a zdálo se, že se na obzoru rozprostírá hustá clona par.
Všichni, stojíce pod stromy, oči upřené směrem k východu, čekali první paprsky jitřenky, aby mohli poznat své postavení. Bohužel, byli však zklamáni ve svém očekávání!
