KAPITOLA XIV
CO BYLO V CHATĚ — NOC — NĚKOLIK PÍSMEN — PROHLÍDKA POKRAČUJE — ROSTLINY A ZVÍŘATA — HARBERT V NEBEZPEČÍ — NA PALUBĚ — ODJEZD — NEČAS — ZÁBLESK PUDU — ZTRACENI NA MOŘI — VČAS ZAPÁLENÝ OHEŇ
Pencroff, Harbert a Gedeon Spilett zůstali v šeru tiše stát.
Pencroff pak hlasité zavolal. Žádná odpověď.
Námořník zapálil křesadlem třísku.
Světlo ozářilo na chvíli chatrč, která se zdála docela prázdná. V pozadí stálo hrubé ohniště se zbytky popela a s otepí suchého dříví. Pencroff hodil zapálenou třísku pod otep; klestí chytlo a vzplanulo vysokým plamenem. Námořník a jeho dva druhové spatřili rozházené lůžko, jehož vlhké a vybledlé pokrývky dokazovaly, že jich nebylo už dávno používáno.
V koutě u ohniště stály dvě zrezavělé mísy a převrácený hrnec. Ve skříňce visel zplesnivělý námořnický oděv. Na stole ležel cínový příbor a vlhkem rozežraná bible. V koutě se válelo několik nástrojů: lopata, motyka, špičák a dvě lovecké pušky, z nichž jedna byla zlomená. Na polici stál dosud netknutý soudek prachu, soudek olova a několik krabic puškových zápalek. Vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu, který se zde ukládal zřejmě po mnoho let. „Není tu nikdo,“ řekl novinář.
„Nikdo,“ potvrdil Pencroff.
„Tato místnost byla obývána před mnoha lety,“ dokončil Harbert.
„Ano, před velmi dávnou dobou,“ souhlasil novinář.
„Pane Spilette,“ řekl Pencroff, „což kdybychom místo na lodi přenocovali v této chatrči?“
„Máte pravdu, Pencroffe.
A vrátí-li se sem její majitel, tím lépe. Nebude jistě litovat, že našel své místo obsazené.“ „On se však nevrátí,“ pokrčil námořník rameny.
„Myslíte, že už ostrov opustil?“
„Kdyby byl ostrov opustil, byl by si vzal s sebou nástroje, zbraně a předměty, které jsou posledními zbytky trosek.
Ne, ne! Ten ostrov neopustil,“ opakoval přesvědčeně námořník. „I kdyby byl odplul na člunu vlastní výroby, nebyl by tu nechal tak nezbytné věci. Ne, on je na ostrově!“ „Živ?“ ptal se Harbert.
„Živ nebo mrtev.
Jestliže však zemřel, nemohl sám sebe pochovat; pak najdeme aspoň jeho pozůstatky.“ Plavci se tedy rozhodli přenocovat v opuštěné chatrči.
Zásoba dříví u ohniště jim postačí na celou noc. Zavřeli dveře a sedli si na lavici. Hovořili málo; spíše přemýšleli. Byli v takovém rozpoložení, že ve všem něco viděli a slyšeli. Pozorně naslouchali každému zvuku zvenčí. Nebyli by bývali překvapeni ani tím, kdyby se byly dveře náhle otevřely a dovnitř vešel člověk. Byli by trosečníkovi stiskli ruku a řekli mu, že tu na něho čekají přátelé. Nic se však neozvalo, dveře se neotevřely a hodiny míjely v naprostém tichu.
Noc se zdála strašně dlouhá.
Jen Harbert si na dvě hodiny zdříml, protože ve svém věku spánek potřeboval. Všichni toužili po tom, aby už mohli pokračovat v prohlídce ostrova, který musí prohledat ve všech koutech. Pencroffovo vysvětlení bylo asi správné. Obyvatel chatrče tu jistě zahynul. Jinak by tu byl nenechal nástroje a zbraně. Museli tedy najít jeho pozůstatky a pohřbít je. Svítalo.
Pencroff s kamarády se ihned pustil do prohlídky chatrče. Byla postavena velmi šťastně na svahu pahorku, chráněna šesti vysokými gumovníky.
Před vchodem byl sekerou protesán průsek, kterým bylo vidět až k moři. Od chaty k pobřeží se táhl palouk, vroubený rozpadlým plotem. Vlevo od něho ústil potok do moře. Chatrč byla postavena z prken, která zřejmě pocházela z trupu nebo z paluby lodi.
Dalo se předpokládat, že ztroskotaná loď byla vržena na pobřeží ostrova a že se z posádky zachránil jen jeden muž, který si s pomocí uchovaných nástrojů postavil tuto chatrč. To se stalo ještě zřejmějším, když Gedeon Spilett našel ve stěně chatrče prkno, které zřejmě tvořilo příď lodi a na němž se uchoval napůl smazaný nápis:
BR TAN A
„ Britannia !“ vykřikl Pencroff, kterého novinář zavolal.
„To je velmi časté jméno lodi. Nedá se však určit, šlo-li o loď anglickou nebo americkou.“ „Na tom teď nezáleží, Pencroffe.“
„To je pravda,“ odpověděl námořník.
„Kdyby ten, kdo posádku přežil, byl ještě naživu, řekl by nám, k jaké národnosti se hlásí. Ale teď bychom se měli před další prohlídkou vrátit ještě na Bonaventuru .“ Pencroffa totiž přepadl podivný strach o loď.
Co když je ostrov přece obydlen a co když se obyvatelé lodi zmocnili…? Hned však nad touto nepravděpodobnou myšlenkou zavrtěl hlavou. Ale rozhodně by byl rád šel snídat na palubu.
Dosud znatelná cesta byla ostatně sotva dva kilometry dlouhá. Vydali se tedy na cestu, prohlížejíce každé křoví a každou houštinu, z nichž však vyplašovali jen kozy a prasata, utíkající ve velkých stádech. Za dvacet minut po odchodu z chatrče stáli plavci na východním pobřeží u Bonaventury , jejíž kotva byla zaryta hluboko do písku. Pencroff se neubránil povzdechu ulehčení.
Tato loď však byla jeho dítkem a otcové mají právo znepokojovat se někdy trochu víc, než je rozumné. Všichni vystoupili na palubu lodi a najedli se tak, aby mohli obědvat až večer.
Po jídle pokračovali v prohlídce, kterou prováděli co nejpečlivěji.
Bylo jim celkem zřejmé, že jediný obyvatel ostrova už zahynul.
A tak hledali spíš pozůstatky mrtvého než stopy živého člověka. Jejích námaha však byla marná. Zbytečně prolézali celý půlden všemi houštinami ostrova. Mohli jen zjistit, že zemřel-li trosečník na ostrově, nezůstala po něm ani památka. Divá zvěř mrtvolu zřejmě sežrala do poslední kosti. „Zítra ráno odplujeme,“ prohlásil Pencroff ke kamarádům, když si ve dvě hodiny odpoledne sedali do stínu skupiny smrků, aby si chvilku odpočinuli.
„Myslím, že si s sebou můžeme klidně vzít dědictví po trosečníkovi,“ řekl Harbert.
„To jistě,“ souhlasil novinář.
„Ty zbraně a nástroje doplní výzbroj Žulového domu. Zvlášť důležitá je zásoba prachu a střeliva.“ „A chytneme si nějaká prasata, když na Lincolnově ostrově žádná nemáme,“ doplnil Pencroff.
„Nezapomeň také na semena, která nám dají zeleninu Starého i Nového světa,“ připomněl Harbert.
„Snad by bylo lepší,“ navrhoval novinář, „kdybychom zůstali na Táboru o den déle a sebrali zde všechno, co by nám mohlo být užitečné.“
„Ne, pane Spilette,“ odporoval Pencroff.
„Chci odplout zítra ráno. Vítr projevuje snahu stočit se na západ a my bychom aspoň měli příznivý vítr pro zpáteční cestu tak, jako jsme ho měli při plavbě sem.“ „Neztrácejme tedy čas!“ řekl Harbert a vstal.
„To je pravda,“ souhlasil Pencroff.
„Ty, Harberte, se postaráš o sběr semen, která znáš z nás nejlépe. Já zatím půjdu s panem Spilettem chytat prasata. I když tu nemáme Topa, jistě nějaké dostaneme.“ Harbert je opustil po stezce vedoucí ke zryté části ostrova, kdežto novinář s námořníkem se vnořili přímo do lesa.
Před nimi prchalo mnoho prasat, která svou neobyčejnou čilostí prozrazovala naprostou nechuť k tomu, dát se chytit.
Přesto po půlhodinovém pronásledování zmocnili se lovci párku prasat skrytých v hustém křoví. Vtom se však ozvaly několik set metrů odtud na severním cípu ostrova ostré výkřiky.
Do nich se vmísil drsný řev, který v sobě neměl nic lidského. Pencroff se Spilettem vstali.
Toho využili vepříci a utekli ve chvíli, kdy je chtěl Pencroff provazem svázat. „To je Harbertův hlas,“ zvolal novinář.
„Poběžme!“ vykřikl Pencroff.
A oba se s největší rychlostí rozběhli tam, odkud výkřiky zazněly.
Naštěstí dorazili právě včas, aby na ohbí stezky před lesní mýtinou spatřili chlapce ležícího na zemi a sevřeného podivným zvířetem, jakousi obrovitou opicí, která ho chtěla zabít.
Vrhnout se na příšeru, srazit ji k zemi, vyrvat jí Harberta a pevně ji svázat, to vše bylo pro Pencroffa a Spiletta dílem okamžiku.
Námořník měl obří sílu a ani novinář nebyl žádný slaboch. Tak přes zuřivý odpor byla příšera zneškodněna a svázána, že se nemohla ani hnout. „Stalo se ti něco, Harberte?“ ptal se novinář chlapce.
„Ne, ne.“
„Kdyby ti ta opice něco udělala…,“ sípal Pencroff.
„Ale vždyť to není opice!“ odpověděl Harbert.
Pencroff se Spilettem se po těchto slovech podívali na podivného tvora, který tu ležel na zemi.
Opravdu to nebyla opice!
Byla to lidská bytost — muž! Ale jaký muž! Divoch v nejhroznějším smyslu toho slova, tím strašnější, že byl na nejvyšším stupni zdivočení. Rozcuchané vlasy, vousy až na hruď, tělo kromě kusu hadru kolem beder nahé, divoké oči, obrovské ruce s nesmírně dlouhými nehty, mahagonová pleť a šlapadla na nohou tvrdá, jako by byla pokryta rohovinou.
Tak vypadal tvor, který byl přesto člověkem. Kolonisté se právem mohli ptát, je-li v tom těle ještě lidský duch nebo jen hrubý živočišný pud. „Jste si tím jist, že je to člověk nebo že byl jednou člověkem?“ ptal se Pencroff
„O tom se bohužel nedá pochybovat,“ odpověděl novinář.
„Pak je to tedy ten trosečník!“ prohlásil Harbert.
„Ano,“ souhlasil Gedeon Spilett.
„A nemá už, nešťastník, v sobě nic lidského.“ Novinář měl pravdu.
Bylo jasné, že byl-li trosečník kdysi civilizovaným člověkem, opuštěnost z něho udělala divocha, opravdového lesního muže. Z hrdla mu vycházely drsné zvuky a jeho dravčí zuby ukazovaly, že se jejich majitel živí jen syrovým masem. Paměť ho už zřejmě dávno opustila a stejně dávno zapomněl používat nástrojů i zbraní a rozdělávat oheň. V jeho pružnosti a síle bylo vidět, že se jeho tělesné vlastnosti rozvinuly na úkor vlastností duševních. Gedeon Spilett na něho promluvil.
Zdálo se, že neslyší a nerozumí. A přesto novinářovi — při pozorném pohledu do očí neznámého připadalo, že tento divoch není ještě zbaven všech zbytků rozumu. Zajatec se však nesnažil zbavit se svých pout.
Byl snad ohromen přítomností lidí, v nichž poznal své bližní? Neobjevil snad v koutku rozumu prchavou vzpomínku na lidi? Utekl by, nebo by zůstal, kdyby byl zbaven pout? To kolonisté nevěděli a nechtěli to ani zkoušet. Dlouho si jen nešťastníka velmi pozorně prohlíželi. „Ať je to kdo chce,“ řekl Gedeon Spilett, „ať už byl čímkoli a ať se s ním stane cokoli, musíme ho odvézt na Lincolnův ostrov!“
„Ano, ano,“ souhlasil Harbert.
„Snad se nám soustavnou péčí podaří probudit v něm jiskru inteligence.“ „Bylo by záslužné vyrvat toho tvora z jeho otupení,“ prohlásil novinář.
Pencroffjen pochybovačně pokrčil rameny.
„Musíme se o to rozhodně pokusit,“ pokračoval novinář.
„Vede nás k tomu prostá lidská povinnost.“ To bylo opravdu povinností civilizovaných lidí.
To všichni tři chápali a věděli, že Cyrus Smith by jednal stejně. „Necháme ho spoutaného?“ ptal se námořník.
„Možná že by šel, kdybychom mu uvolnili nohy,“ mínil Harbert.
A tak zajatci rozvázali provazy na nohou, ale ruce mu nechali spoutané.
Divoch sám vstal, aniž dal najevo touhu po útěku. Upřel ostrý pohled na tři plavce, ale neprojevil ani náznak pochopení, že je jejich bližním nebo že jím aspoň kdysi byl. Z jeho úst vycházelo neustálé mručení, tvářil se divoce, ale o odpor se nepokoušel. Na novinářovu radu odvedli nešťastníka do chatrče.
Možná že pohled na bývalé věci v něm něco probudí. Možná že stačí jiskra v jeho zatemnělé mysli, aby probudila potlačený rozum. Chatrč nebyla daleko.
Byli tam za několik minut. Zajatec však nic nepoznal. Zdálo se, že ztratil vědomí o všech těchto věcech. Z toho, že se ubožák dostal do takového stavu, mohli kolonisté soudit, že jeho uvěznění na ostrově trvá už velmi dlouho.
Jistě se tam dostal jako rozumný tvor, ale opuštěnost ho tak změnila. Novináře napadlo, že na nešťastníka zapůsobí pohled na oheň.
Ve chvíli vzplanula na ohništi smolná větev, která vábí pozornost zvířat. Zprvu se zdálo, že zář ohně přilákala nešťastníkovu pozornost, ale jeho zrak brzy zlhostejněl.
Zatím se nedalo dělat nic jiného než ho odvést na Bonaventuru . To také udělali a nechali ho tam pod Pencroffovým dohledem. Harbert a Gedeon Spilett se odebrali znovu na ostrov, aby dokončili svou práci.
Po několika hodinách se vrátili se zbraněmi, s nástroji, se semeny pěstěných rostlin, s několika ulovenými zvířaty a se dvěma páry živých prasat. Vše bylo naloděno na Bonaventuru a loď se přichystala zvednout kotvu, jakmile se projeví ranní odliv. Zajatec byl umístěn v přední kajutě.
Zůstal klidný, hluchý a němý. Pencroff mu nabídl jídlo.
Ale on odmítal pečené maso, které se mu zřejmě nelíbilo. Když mu však Pencroff ukázal Harbertem zastřelenou kachnu, vrhl se na ni se zvířecí hltavostí a pozřel ji. „Myslíte, že se z toho dostane?“ vrtěl hlavou Pencroff.
„Snad,“ mínil novinář.
„Není přece možné, aby se naše péče nějak neprojevila! Tohle z něho udělala samota. Teď už nebude sám.“ „A v tomhle stavu je ten nešťastník jistě už dlouho,“ řekl Harbert.
„Možná,“ odpověděl novinář.
„Kolik je mu asi let?“ ptal se chlapec.
„To lze těžko určit,“ odpověděl novinář.
„Vždyť ani nerozeznáme rysy jeho obličeje pod tím hustým vousem. Mladý však už není. Myslím, že mu je nejméně padesát let.“ „Všiml jste si, pane Spilette, jak hluboko má zapadlé oči?“ ptal se Harbert.
„Ano, Harberte, a dodal bych ještě, že jsou lidštější než jeho zjev.“
„Ostatně uvidíme,“ prohlásil Pencroff.
„Jsem zvědav, co tomu divochovi řekne pan Smith. Jeli jsme pro lidskou bytost a přivezeme takovou příšeru! Dělali jsme ostatně, co jsme mohli.“ Noc uplynula.
Plavci nevěděli, zdali jejich zajatec spal. Ačkoli mu rozvázali pouta, nehýbal se. Byl jako šelmy, které v prvních chvílích zajetí jsou strnulé, ale kterých se později zmocňují záchvaty zuřivosti. S jitrem 15. října se projevila Pencroffem očekávaná změna počasí.
Vítr se stočil na sever a byl tedy příznivý zpáteční plavbě Bonaventury . Zároveň však zesílil a plavbu tím ztížil. V pět hodin ráno loď zdvihla kotvu.
Pencroff zachytil vítr do hlavní plachty a zamířil na východoseverovýchod, aby se dostal přímo k Lincolnovu ostrovu. První den plavby nedošlo k žádné zvláštní příhodě.
Vězeň v přední kajutě zůstal klidný. Zdálo se, že pohyb lodi působí na něho jako na bývalého námořníka ozdravujícím účinkem. Možná že se mu vybavovaly z paměti vzpomínky na jeho bývalé zaměstnání. Byl teď klidný a spíše udivený než zkrušený. Druhého dne, 16. října, vítr velmi zesílil a stočil se ještě víc k severu.
Bohužel v neprospěch plavby Bonaventury , která teď narážela na vlny. Pencroff ji sice stále ovládal, ale aniž co říkal, byl silně zneklidněn mořem, které se před přídí prudce vzdouvalo. Nezmění-li se směr větru, budou potřebovat k plavbě na Lincolnův ostrov mnohem víc času, než kolik ho potřebovali k plavbě na Tábor. A ráno 17. října, když uplynulo osmačtyřicet hodin od odjezdu lodi z Tábora, nenasvědčovalo ještě nic tomu, že už jsou ve vodách Lincolnova ostrova.
Plavci také nemohli odhadnout délku projeté už dráhy, protože směr i rychlost lodi se neustále měnily. Po čtyřiadvaceti hodinách dosud neviděli zemi.
Vítr ještě zesílil a moře bylo stále bouřlivější. Plavci museli rychle manévrovat plachtami, které zachycovaly přímo poryvy, často je museli stahovat a měnit postavení ráhen. 18. října byla dokonce loď zaplavena vodou. Všichni se museli přivázat k palubě, aby nebyli smeteni. Při této příležitosti, když byli plavci plně zaměstnáni, dostalo se jim nečekané pomoci od vězně, který vyběhl palubním otvorem na palubu, a jakoby ovládán zábleskem námořnického pudu, pomáhal odstraňovat vodu.
Po uvolnění lodi se vrátil beze slova do své kajuty. Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert ho plni překvapení nechali pracovat.
Situace lodi však byla velmi zlá a námořník už věřil, že na ohromném oceánu zabloudí, nemaje možnost najít správnou cestu.
Noc z 18. na 19. říjen byla temná a chladná.
K jedenácté hodině se vítr uklidnil a na moře se snesla mlha. Méně zmítaná Bonaventura nabyla zas větší rychlosti. Až dosud se držela stále skvěle. Ani Pencroff, ani Gedeon Spilett, ani Harbert přirozené nepomýšleli na spánek.
Bděli s napjatou pozorností, protože Lincolnův ostrov už nemohl být daleko. Po půlnoci vůbec nevěděli, zda snad Bonaventura nebyla odnesena proudem nebo se nevychýlila větrem. Bylo také nemožné určit její směr. Nejvýš zneklidněný Pencroff však přesto nezoufal.
Se stejnou neústupností seděl u kormidla a snažil se úporně prohlédnout tmu, která je obklopovala. Ke druhé hodině ranní však náhle vstal a vykřikl: „Oheň! Oheň!“ Skutečně!
Třicet kilometrů severovýchodně se objevila zář ohně. To byl Lincolnův ostrov a oheň zřejmě zapálil Cyrus Smith, aby označil plavcům směr. Pencroff zamířil k ohni, který jasně zářil nad obzorem jako hvězda první velikosti.
