ZASTÁVKA NA JIŽNÍM KONCI JEZERA - DONIPHAN, CROSS, WEBB A WILCOX - ROZKOL - OBLAST PŘESYPŮ - VÝCHODNÍ ŘEKA - CESTOU PO LEVÉM BŘEHU - PŘÍCHOD K ÚSTÍ Za šest týdnů po této události zastavili se k páté hodině večer čtyři mladí kolonisté na jižním konci Rodinného jezera. Bylo to 10. října. Všude už bylo vidět známky jara. Pod stromy oděnými v novou zeleň nabyla půda jarních barev. Příjemný vánek čeřil lehce povrch jezera, osvětlený ještě posledními paprsky slunce, které se dotýkaly rozlehlého Jižního močálu, lemovaného úzkým písečným břehem. Létala tam křičící hejna ptáků, vracejících se do svých nočních úkrytů pod stromy nebo na výčnělky pobřežních srázů. Několik skupin stromů s vytrvalými listy - jedle, zelené duby a nedaleko nich rozsáhlá smrčina - zpestřovalo jednotvárnou pustotu této části Chairmanova ostrova. Rostlinný rámec jezera byl v těchto místech přerušen. Kdo by se byl chtěl dostat k hustým lesním porostům, byl by musel jít několik kilometrů po jednom z obou břehů. V této chvíli se už šířil krajem vonný kouř z ohně rozdělaného u paty přímořské borovice. A vítr jej zaháněl až nad močály. Před planoucím ohněm mezi dvěma kameny se pekl pár kachen. Po večeři se chlapci už jen zabalili do přikrývek, a zatímco jeden hlídal, zbývající tři mohli až do rána klidně spát. Byli to Doniphan, Wilcox, Cross a Webb. Ale za jakých okolnosti své kamarády opustili? V posledních týdnech druhé zimy, kterou mladí kolonisté právě prožili ve Francouzově jeskyni, stal se vztah mezi Briantem a Doniphanem nesmírně napjatým. Víme už, s jakou nevolí přijal Doniphan volbu ve prospěch svého soka. Stal se ještě žárlivějším, ještě podrážděnějším a jen těžko se odhodlával plnit rozkazy nového náčelníka Chairmanova ostrova. Otevřeně proti Briantovi nevystupoval jen proto, že většina by se byla za něho nepostavila. A on to dobře věděl. Přesto při různých příležitostech projevoval tolik zlé vůle, že ho Briant nemohl ušetřit oprávněných výtek. Za oné příhody při bruslení Doniphanova neposlušnost bila přímo do očí. Ať už byl tehdy sveden svou loveckou vášní, nebo si chtěl prostě postavit hlavu, jeho neposlušnost od té doby stále vzrůstala, až přišla chvíle, kdy byl Briant nucen rázně zakročit. Gordon byl tímto stavem nesmírně zneklidněn, ale Briant mu až dosud vždy slíbil, že se ovládne. Gordon však dobře věděl, že Briantova trpělivost je u konce a že bude nezbytné ve společném zájmu a pro udržení pořádku Doniphana potrestat. Gordon se marně snažil vzbudit v Doniphanovi lepší city. Kdysi na něho měl jistý vliv, ale teď musel uznat, že ho úplně ztratil. Doniphan mu neodpustil, že se nejčastěji stavěl na stranu Briantovu. A tak se Gordonovy zásahy míjely účinkem a Gordon s hlubokým zármutkem předvídal blízké těžkosti. Samozřejmě tím byl narušen všechen soulad, který byl pro klid obyvatel Francouzovy jeskyně tak nezbytný. Všichni duševně trpěli a to činilo jejich společný život velmi těžkým. Kromě času vyhrazeného k jídlu žil Doniphan se svými přívrženci stranou. A jeho vliv na Wilcoxe, Crosse a Webba stále sílil. Když jim špatné počasí znemožnilo lovecké vycházky, sesedali se stranou v koutě haly a tam spolu dlouho tiše hovořili. "Ti čtyři se jistě na něčem nekalém domlouvají," řekl jednou Briant Gordonovi. "Ale ne proti tobě, Briante," odpověděl Gordon. "Myslíš, že se chce pokusit zaujmout tvé místo? Ne, to by se Doniphan nikdy neodvážil. Ty víš, že bychom stáli všichni při tobě, a on si to dobře uvědomuje." "Možná že Wilcox, Cross, Webb a on se od nás chtějí oddělit." "Toho se právě bojím, Briante. A myslím, že bychom neměli právo bránit jim v tom." "Třeba se chtějí usadit jinde." "Na to snad nepomýšlejí, Briante." "Právě na to pomýšlejí. Viděl jsem Wilcoxe brát si mapu trosečníka Baudoina. Jistě si ji chtějí vzít s sebou." "To že Wilcox udělal?" "Ano, Gordone. A já si opravdu myslím, zda by nebylo lepší udělat těmto potížím konec a vzdát se funkce ve prospěch někoho jiného... Třeba tebe... nebo dokonce Doniphana! To by rázem odstranilo každé soupeřství." "Ne, Briante," odpověděl rozhodně Gordon. "Ne! To by znamenalo zpronevěřit se povinnostem vůči těm, kdo tě volili... i vůči sobě samému!" Takové nesváry vládly tedy v kolonii, když skončila zima. V prvních říjnových dnech mrazy natrvalo ustoupily a hladina jezera i řeky se zbavila posledních ledů. A právě tehdy - večer 9. října - oznámil Doniphan své rozhodnutí opustit Francouzovu jeskyni s Webbem, s Crossem a s Wilcoxem. "Vy nás chcete opustit?" zvolal Gordon.
"Opustit vás? To ne, Gordone," odpověděl Doniphan. "Cross, Webb, Wilcox a já jsme se jen rozhodli usadit se v jiné části ostrova." "A proč, Doniphane?" vmísil se Baxter.
"Prostě proto, že si chceme žit po svém, a také - říkám to zcela upřímně - proto, že se nám nelíbí přijímat Briantovy rozkazy." "Rád bych věděl, co mi můžeš vyčítat, Doniphane," řekl Briant. "Nic... nebo jen to, že jsi v čele naši kolonie," odpověděl Doniphan. "Měli jsme už za náčelníka kolonie Američana. Teď nám poroučí Francouz. Nezbývá už opravdu nic jiného než zvolit si ještě Moka..." "Tohle nemyslíš vážně!" zvolal Gordon.
"Velmi vážně," odpověděl Doniphan povýšeně. "Jestli se našim kamarádům líbí mít za náčelníka někoho jiného než Angličana, mně a mým přátelům se to nelíbí." "Dobrá," řekl Briant. "Wilcox, Webb, Cross a ty, Doniphane, můžete odejít, kdy chcete, a vzít si s sebou část všeho, nač máte právo." "Nikdy jsme o tom nepochybovali, Briante, a zítra Francouzovu jeskyni opustíme." "Jen abyste svého rozhodnutí jednou nelitovali!" řekl Gordon, který pochopil, že každé naléhání by bylo marné. Doniphan se rozhodl uskutečnit svůj dávný plán. Když před několika týdny vyprávěl Briant o své výpravě do východní části Chairmanova ostrova, zmínil se o tom, že jejich malá kolonie by se tam byla mohla usadit za podmínek velmi výhodných. Skalní masív na pobřeží byl plný jeskyní a lesy na východ od Rodinného jezera se táhly až ke břehu. Východní řeka poskytovala dostatek sladké vody a její břehy se hemžily srstnatou i pernatou zvěři. Život by tam byl jistě stejně snadný jako ve Francouzově jeskyni a mnohem snadnější než u zálivu Chrta. Ostatně pobřeží bylo od Francouzovy jeskyně jen dvaadvacet kilometrů daleko. Z toho jedenáct připadá na přeplutí Rodinného jezera a skoro stejně daleko se budou plavit po Východní řece. V případě nezbytné nutnosti by mohli chlapci snadno navázat spojení s Francouzovou jeskyní. Když Doniphan všechny tyto výhody zcela vážné promyslil, přemluvil Webba, Wilcoxe a Crosse, aby se s ním usadili na východním pobřeží ostrova. Ale k zálivu Zklamání se nechtěl Doniphan dostat po vodě. Počítal s cestou po břehu Rodinného jezera až k jeho jižnímu cípu, odkud by šel po druhém břehu k Východní řece, a prozkoumal zároveň dosud neznámý kraj. Pak se chtěl pustit podle vodního toku lesem až k ústí řeky. Byla by to dlouhá cesta - asi osmadvacet až třicet kilometrů -, ale pro všechny chlapce by to byla lovecká výprava. Tím by se Doniphan vyhnul plavbě s jolou, jejíž řízení by si vyžádalo ruce zkušenější, než byly jeho. Chtěl si však vzít gumový člun, který by stačil k přepluti Východní řeky nebo i jiných řek, jsou-li na ostrově ještě nějaké. Nadto měla tato první výprava za úkol jen prozkoumat záliv Zklamání a najít tam místo, kam by se Doniphan a jeho přátelé vrátili a kde by se pak natrvalo usadili. Protože se nechtěli zatěžovat zavazadly, rozhodli se vzít s sebou jen dvě pušky, čtyři revolvery, dvě sekery a dostatečnou zásobu střeliva, hloubkové udice, cestovní přikrývky, kapesní kompas, lehký gumový člun a několik konzerv. Spoléhali se, že lovem a rybolovem si opatří potřebné potraviny cestou. Věřili ostatně, že celá výprava bude trvat jen šest až sedm dní. Až si najdou obydlí, vrátí se do Francouzovy jeskyně, vezmou si část věci z Chrta, na něž mají oprávněný nárok, a naloží vše na káru. Bude312 li je Gordon nebo někdo jiný chtít navštívit, bude vítán. Ale naprosto odmítali sdílet s nimi za nynějších okolnosti společný život. A nikdy své rozhodnutí nezmění!
Nazítří za východu slunce se Doniphan, Cross, Webb a Wilcox s kamarády rozloučili. Všichni byli jistě dojatější, než dávali najevo, ač byli pevně odhodláni svůj plán uskutečnit. Bylo v tom ovšem velmi mnoho svéhlavosti.
Když přepluli řeku Zéland v jole, kterou pak Moko převezl zpět do malé zátoky, vykročili beze spěchu vpřed. Cestou prozkoumávali dolní část Rodinného jezera, zužujícího se k jihu, a nesmírnou pláň Jižního močálu, jehož konce ani na jihu, ani na západě nedohlédli. Cestou zastřelili několik ptáků na samém okraji bažin Doniphan chápal, že musí střelivem šetřit, a spokojil se jen se zvěřinou k dnešnímu jídlu. Bylo zataženo, ale déšť nehrozil a vítr vanul trvale od severovýchodu. Za celý den neušli chlapci víc než devět až jedenáct kilometrů a k páté hodině odpolední se zastavili u konce jezera, kde chtěli strávit noc. To bylo tedy vše, co se událo ve Francouzově jeskyni od posledních srpnových dnů do 11. října. Doniphan, Wilcox, Cross a Webb byli teď daleko od svých kamarádů, od nichž neměli v žádném případě odcházet. Cítili se už opuštěni? Snad ano. Ale rozhodli se provést svůj úmysl až do konce a mysleli jen na to, jak si zařídí nový život v jiné části Chairmanova ostrova. Nazítří po chladné noci, která byla u velkého, až do rána udržovaného ohně zcela snesitelná, připravili se všichni čtyři k odchodu. Jižní cíp Rodinného jezera tvořil velmi ostrý úhel. Pravý břeh tu stoupal téměř přímo k severu.
Na východě se táhly bažiny, ač travnatou půdu stoupající několik metrů nad hladinu jezera už voda nezaplavovala. Tu a tam vyčnívaly kopečky porostlé trávou a stíněné neduživými stromy. Protože celý tento kraj byl pokryt písečnými přesypy, nesl právem jméno Písečná poušť. Chlapci se však teď nechtěli pouštět do neznáma a rozhodli se sledovat raději břeh až k Východní řece a dojít na pobřeží, které už navštívil Briant. Později provedou průzkum Písečné pouště až k pobřeží. Všichni čtyři o tom před odchodem ještě rokovali.
"Jsou-li vzdálenosti na mapě označeny přesně," řekl Doniphan, "musí být Východní řeka třináct kilometrů od jezerního cípu; pak se tam do večera snadno dostaneme." "A proč to nevzít k severovýchodu přímo k ústí řeky?" ptal se Wilcox.
"Opravdu. Tím bychom si třetinu cesty ušetřili," dodal Webb. "Snad," odpověděl Doniphan, "ale proč se pouštět do neznámých bažin, odkud bychom se třeba už nevrátili? Půjdeme-li podle řeky, můžeme spíš doufat, že nenarazíme na žádnou překážku." "A pak je přece v našem zajmu prozkoumat tok Východní řeky," připomněl Cross. "Jistě," odpověděl Doniphan, "protože tato řeka nám zajišťuje přímé spojení s Francouzovou jeskyní. A cestou podle ní budeme mít možnost prohlédnout si i les, kterým protéká." Když se na tom dohodli, vydali se rychle na cestu. Úzká, jen něco přes metr široká stezka se vinula nad hladinou jezera do písečné pláně. Protože terén tu znatelně stoupal, dalo se soudit, že o několik kilometrů dál se vzhled kraje úplně změní. A opravdu, k jedenácté hodině se Doniphan a jeho kamarádi zastavili u malé zátoky stíněné velkými buky a naobědvali se. Odtud, kam oko dohlédlo, táhl se k východu zelený koberec lesů, zakrývající celý obzor. K jídlu měli chlapci agutiho, kterého ráno zastřelil Wilcox. Cross, mající za úkol nahradit kuchařského mistra Moka, vedl si celkem dobře. Zdrželi se tu jen tak dlouho, než si upekli několik kusů masa na žhavém uhlí, spolykali je a zároveň s hladem ukojili i žízeň. Pak se vydali po břehu jezera dál. Les táhnoucí se podél jezera tvořily stále stejné druhy stromů jako v lese Nástrah v západní části ostrova. Bylo tu jen víc jehličin, především přímořských borovic a smrků. Vedle nich tu rostly břízy, duby a buky.
Doniphan také ke svému velkému uspokojeni zjistil, že i v této části ostrova je velmi pestrá zvířena. Několikrát zahlédli lamy vikuni i lamy huanako, stejně jako hejna nanduů, kteří chodili k jezeru uhasit žízeň a pak hned rychle odbíhali. Mary, tukutukové, pekariové i pernatá zvěř se v houštinách přímo hemžili. K šesté hodině večerní se museli chlapci zastavit. V těchto místech byl břeh přeťat vodním tokem odvádějícím vodu z jezera. Musila to být, a také to byla, Východní řeka. Chlapci to poznali tím spíš, že Doniphan našel pod skupinou stromů u úzké zátoky stopy nedávného táboření - zbytky popela na ohništi. Zde tedy přistali Briant, Jakub a Moko na své výpravě k zálivu Zklamání, tady strávili svou první noc. Doniphan a jeho kamarádi nemohli udělat nic lepšího než rozdělat na vyhaslých uhlících nový oheň a po večeři si lehnout pod stejné stromy, které chránily jejich kamarády. A také to udělali.
Když se na tomto místě zastavil před osmi měsíci Briant, ještě netušil, že sem přijdou i jeho čtyři kamarádi s úmyslem usadit se odděleně v téhle části Chairmanova ostrova! Možná že tady, daleko od pohodlí Francouzovy jeskyně, kde mohli docela dobře zůstat, začali už Cross, Wilcox a Webb své umíněnosti litovat. Ale spojili svůj osud s Doniphanovým a Doniphan byl příliš hrdý, aby si přiznal, že byl v neprávu, příliš umíněný, aby se vzdal svého plánu, a příliš žárlivý, aby se sklonil před svým sokem. Ráno Doniphan navrhl přeplout hned Východní řeku.
"Když to uděláme," řekl, "stačíme za den dojit až k ústí. Není to víc než devět až jedenáct kilometrů." "A na levém břehu nasbíral tehdy Moko limbové oříšky," upozornil Cross. "Nasbíráme si je cestou taky." Chlapci tedy rozbalili gumový člun, a jakmile jej spustili na vodu, zamířil Doniphan k protějšímu břehu. Za sebou rozvinoval provaz. Několika záběry pádla přeplul celé řečiště, široké v těchto místech devět až dvanáct metrů. Wilcox, Webb a Cross pak přitáhli lehký člun nazpět dlouhým provazem, jehož konec drželi v ruce. Tak se dostali postupným přeplouváním všichni na druhý břeh. Tam Wilcox člun zase vypustil a složil do vaku, hodil si ho na záda a všichni se vydali opět na cestu. Mnohem lehčí by jistě bylo pustit se po Východní řece s jolou, jak to udělali Briant, Jakub a Moko, ale protože s gumovým člunem mohl plout vždy jen jeden z nich, museli se tohoto způsobu dopravy vzdát. Den byl nesmírně namáhavý. Cestou po břehu je velmi zdržoval hustý les, půda porostlá vysokou trávou a pokrytá větvemi zlámanými při poslední vichřici a mnoho močálů, které museli namáhavě obcházet. Doniphan zjistil, že tady nezanechal francouzský trosečník žádné stopy, jak tomu bylo v lese Nástrah. A přesto tuto část nepochybně také prozkoumal, protože na své mapě zakreslil s podivuhodnou přesnosti celý tok Východní řeky až k zálivu Zklamání. Krátce před polednem se chlapci zastavili k obědu přesně na místě, kde rostly limby. Cross natrhal značné množství oříšků a všichni si na nich pochutnali. Ještě tři a půl kilometru museli pak procházet hustým podrostem a prosekávat si místy velmi namáhavě cestu sekerami, aby se příliš nevzdálili od řečiště. Po těchto zdrženích došli konečně k sedmé hodině večerní na kraj lesa. Nastávala pomalu noc a Doniphan nemohl už pobřeží obhlédnout. I když však neviděl zpěněnou čáru příboje, slyšel dlouhý a temný hukot moře přelévajícího se na pobřeží. Chlapci se rozhodli Zůstat na tomto místě a přespat tam pod širým nebem. Na příští noc jim pobřeží zcela jistě nabídne lepší útulek v některé z jeskyň nedaleko ústí řeky. Po upravení tábora si připravili večeři ze sucharů a z několika kousků masa upečeného na ohni ze suchých větví a ze smrkových šišek sebraných pod stromy. Z opatrnosti se rozhodli udržovat oheň až do rána. V prvních nočních hodinách si vzal hlídku Doniphan. Wilcox, Cross a Webb si lehli pod korunu široké borovice a z únavy po dlouhém denním pochodu okamžitě usnuli. Doniphan jen s námahou bojoval proti ospalosti. Přesto ji však překonal. Ale ve chvíli, kdy ho měl jeden z kamarádů vystřídat, spali všichni tak tvrdě, že se rozhodl nikoho nebudit. Les v okolí tábora byl ostatně zcela tichý, takže ani ve Francouzově jeskyni by nebyli ve větším bezpečí. Když Doniphan přihodil trochu dřeva do ohně, šel si také lehnout k patě stromu. Okamžitě zavřel oči a otevřel je, až když slunce vystupovalo nad široký mořský obzor.