VII. PO PROUDU VOLHY Krátce před polednem přilákal zvon parníku na přístaviště na břehu Volhy velký dav lidí, kromě cestujících tu byli i ti, kdo by taky bývali rádi odjeli. Nemusíme snad dodávat, že policie dohlížela na odjezd Kavkazu a velice nemilosrdně zakročovala proti cestujícím, kteří neměli všechny náležitosti v pořádku. Na nábřeží přecházeli kozáci, aby v případě potřeby pomohli policistům, ale vše se naštěstí odbylo bez odporu, a vůbec nemusili zasáhnout.
V předepsanou hodinu se ozvalo poslední zazvonění, kotvy byly zdviženy, velká kola parníku začala lopatkami zabírat vodu a Kavkaz se rychle rozjel.
Michal Strogov s mladou Lotyškou nastoupili bez jakýchkoli potíží. Jak víme, propustka opravňovala obchodníka Mikuláše Korpanova dát se na cestě Sibiří doprovázet. A tak pod ochranou carské policie cestovali jako bratr se sestrou.
Oba usedli na záď lodi a dívali se, jak jim z dohledu mizí město, kde gubernátorův výnos způsobil takové vzrušení a zmatek.
Michal nic dívce neřekl a také se jí na nic nevyptával. Čekal, až sama promluví. Mlčela, ale její pohled děkoval za ni.
Parníky společnosti, obstarávající dopravu mezi Permem a Nižním Novgorodem, ujedou dosti rychle prvních 350 verst (373 km), to jest úsek z Nižního Novgorodu do Kazaně. Sledují jen proud Volhy, jenž jim přidává asi dvě mile k vlastní rychlosti. Když však dorazí za Kazaní k soutoku s Kamou, musí Volhu opustit a plout proti proudu Kamy až do Permu. A tam Kavkaz i se svými silnými stroji neurazí více než šestnáct verst za hodinu. V Kazani je přitom hodinová zastávka, takže cesta z Nižního Novgorodu do Permu trvá tak 60 až 62 hodin.
Parník byl velmi dobře zařízen a cestující podle svých požadavků a možností měli na vybranou mezi třemi třídami. Michal si zamluvil dvě kabiny první třídy, aby si jeho společnice mohla v klidu a o samotě odpočinout. Kavkaz byl doslova přeplněn cestujícími všech kategorií. Část asijských obchodníků usoudila, že je lépe okamžitě opustit Nižnij Novgorod, a tak byla v první třídě spousta Arménů, židů, bohatých Číňanů, Turků, Indů a Tatarů. Všichni si musili namačkat svá četná zavazadla do podpalubí a na palubu.
Na přídi Kavkazu bylo cestujících nejvíc; kromě cizinců i Rusové, kteří odjížděli z Nižního Novgorodu do provinčních měst: mužici v čepicích a kostičkovaných rubaškách pod širokými kožichy, volžští sedláci v širokých kalhotách nacpaných do holínek, v růžových bavlněných košilích přepásaných provazy, na hlavě placaté čepice nebo plstěné čepce, ženy v květovaných bavlněných šatech s pestrými zástěrami a s červenými šátky.
Zatím Kavkaz ujížděl plnou rychlostí mezi oběma břehy Volhy. Cestou potkávali četné lodi tažené remorkéry proti proudu a vezoucí nejrůznější zboží do Nižního Novgorodu.
Za dvě hodiny po odjezdu Kavkazu se mladá Lotyška obrátila na Michala Strogova s otázkou: „Ty jedeš do Irkutska, bratře?“ „Ano, sestřičko. Máme oba dva stejnou cestu. Proto kam se dostanu já, tam se dostaneš i ty.“ „Zítra se bratře dovíš, proč jsem opustila břehy Baltského moře a vypravila se za Ural.“ „Já se na nic neptám, sestro.“ „Ne, ne, všechno se dozvíš,“ odvětila dívka se smutným úsměvem. „Sestra nemá bratrovi nic zatajovat. Ale dnes bych už nemohla... Jsem celá zničená únavou a beznadějí!“ „Chceš si odpočinout v kabině?“ zeptal se Michal. „Ach ano... a zítra...“ „Tak pojď...,“ zaváhal, jako by chtěl dokončit větu dívčím jménem, které však dosud neznal. „Jmenuji se Naďa,“ pravila a podala mu ruku.
„Tak pojď, Naďo, a bez okolků, klidně si vždy o vše řekni svému bratru Mikuláši Korpanovovi,“ dodal a dovedl dívku do kabiny, kterou pro ni zajistil na zádi lodi.
Sám se pak vrátil na palubu, dychtiv novinek, které by mohly možná změnit jeho plán, vmísil se mezi cestující, bedlivě naslouchal, ale sám se hovoru nijak neúčastnil.
Cizinci na parníku samozřejmě nemluvili o ničem jiném než o gubernátorově výnosů a jeho důsledcích. Ti chudáci, kteří se ještě nevzpamatovali z únavné cesty Střední Asií do Nižního Novgorodu a už se museli vrátit, byli samozřejmě plni rozhořčení a zoufalství. Neodvažovali se však hlasitě o tom mluvit. Možná že se některý z policejních inspektoru potají nalodil na Kavkaz, a tak je rozumnější držet jazyk za zuby, protože je lepší být vyhoštěn než zavřen v některé pevnosti.
Tady se tedy Strogov nic zajímavého nedověděl, rozprávějící před ním často umlkali, neboť ho neznali. Náhle ho však praštil do uší hlasitý hovor člověka, který se nijak nestaralo to, jestli ho někdo slyší či ne.
Muž s veselým hlasem mluvil rusky, ale s cizím přízvukem, a jeho společník, mnohem rezervovanější, mu odpovídal stejnou ruštinou.
„Jakže, vážený a milý kolego, co děláte na téhle lodi? Setkali jsme se už přece na oslavě v Moskvě a letmo jsem vás zahlédl v Nižním Novgorodu,“ řekl první.
„Jak vidíte,“ odvětil druhý suše.
„Upřímně řečeno, nečekal jsem, že půjdete doslova vmých stopách!“ „Já, pane, nejdu ve vašich stopách, ale před vámi.“ „Přede mnou, přede mnou! Řekněme, že kráčíme oba dva vedle sebe stejným krokem jako dva vojáci při přehlídce, a alespoň pro zatím bychom se měli dohodnout, jestli s tím ovšem souhlasíte, že jeden druhého nepředhoníme!“ „Oh naopak, já vás předhoním!“ „No uvidíme, až se dostaneme na bojiště; ale do té doby buďme k čertu kamarády. Pak budeme mít dost času a příležitosti, abychom se změnili v soupeře!“ „Snad v nepřátele!“ „Budiž, tedy v nepřátele! Vaše slova, milý kolego, vyjadřují vždycky přesně stav věcí, a to mám velice rád. Člověk aspoň ví, na čem je.“ „Co je na tom špatného?“ „Ale nic, a proto vás prosím, abych směl s vaším dovolením zhodnotit naši vzájemnou situaci.“ „Prosím.“ „Vy míříte do Permu... jako já?“ „Ano, jako vy.“ „A z Permu pravděpodobně dále do Jekatěrinburgu, protože to je nejlepší a nejjistější cesta přes pohoří Ural?“ „Pravděpodobně.“ „Jakmile se dostaneme za hranice, octneme se v Sibiři, to znamená rovnýma nohama ve vzbouřených oblastech.“ „No tak ať!“ „A teprve pak, opravdu teprve pak nastane chvíle, kdy bude načase říct si: A teď Každý na svou vlastní pěst a Pánbůh s...“ „Pánbůh se mnou!“ „Bůh s vámi, samozřejmě! Výborně! Ale protože máme před sebou neutrální týden a protože velice pravděpodobně cestou žádné zprávy nepoprší, buďme přáteli až do chvíle, kdy se z nás stanou sokové.“ „Nepřátelé.“ „Dobrá, správně, nepřátelé! Ale až do té doby se můžeme navzájem dohodnout! Slibuji vám ostatně, že si nechám pro sebe vše, co spatřím...“ „A já zase vše, co uslyším.“ „Tak platí?“ „Platí.“ „Dáte mi na to ruku?“ „Tady je.“ A ruka prvního mluvčího silně potřásla dvěma prsty, které mu flegmaticky podal druhý mluvčí. „Abych nezapomněl,“ poznamenal první, „dnes ráno v 10.17 se mi podařilo zatelegrafovat sestřenici plný text gubernátorova výnosu.“ „Já jsem ho telegrafoval Daily Telegraphu v 10.13.“ „Výborně, pane Blounte.“ „Jste příliš laskav, pane Jolivete.“ „Tak na oplátku!“ „To se vám tak hned nepodaří.“ „No uvidíme, pokusím se přesto!“ Po těchto slovech francouzský dopisovatel nenuceně pozdravil anglického, jenž mu odpověděl úklonem hlavy, zcela typicky britským zdrženlivým pozdravem. Oba tyto lovce novinek gubernátorův výnos nijak nepostihl, nebyli ani Rusové, ani cizinci asijského původu, opustili tedy Nižnij Novgorod oba zároveň, hnáni stejnou předtuchou. Proto také použili stejného dopravního prostředku a hodlali jet stejnou cestou až k sibiřským stepím. Jako dobrovolní či nedobrovolní spolucestující, přátelé nebo nepřátelé, měli před sebou týden, „než začne ten pravý hon“. A pak se ukáže, kdo je šikovnější! Alcide Jolivet učinil první krok ke smíření a Harry Blount, třebas ledově, nabídku přijal.
Večer si hovorný, upřímný Francouz a uzavřený, upjatý Angličan připili u téhož stolu pravým cliquotským.
Mladá Lotyška k večeři nepřišla. Spala ve své kabině a Michal ji nechtěl budit. Ani večer se pak neobjevila na palubě Kavkazu. Dlouhý soumrak přinesl trochu čerstvého vzduchu, což cestující po únavném denním horku velmi uvítali. Natáhli se na lavicích a z plných plic dýchali. Obloha v této roční době a v této zeměpisné šířce mezi večerem a ránem sotva trochu potemní.
Přesto však se mezi jedenáctou hodinou večer a druhou hodinou ráno znovu trochu setmělo. Skoro všichni cestující na palubě v tu dobu spali a ticho rušil jen pravidelný pohyb lopatek kol narážejících o vodu. Jakýsi neklid nedal Strogovovi spát. Přecházel sem tam, stále na zádi parníku. Ale jednou šel přece kolem strojovny, čili části vyhrazené cestujícím druhé a třetí třídy.
Tady lidé spali na lavicích, na svých rancích, zavazadlech i na prknech paluby. Jen námořníci, kteří měli službu, stáli na přídi. Při procházení musil člověk dávat pozor, aby na některého spáče nešlápl.
Michal stoupal po žebříku na příď, když tu zaslechl, jak o něm někdo hovoří. Zastavil se. Hlasy přicházely zřejmě od skupinky cestujících zahalených v šálech a pokrývkách, takže se postavy ve stínu nedaly rozeznat. Často však se spirála kouře nad komínem ozdobila chocholem z načervenalých plamenů a přes skupinku lidí jako by přeběhly jiskérky, jako by se náhle v slunečním paprsku rozsvítilo tisíce cetek.
Strogov chtěl už jít dál, když tu zřetelně zaslechl několik slov v onom podivném nářečí, které jej upoutalo v noci na tržišti v Nižním Novgorodu.
Mimoděk, proti své vůli, se zastavil ve stínu, aby ho nebylo vidět, a poslouchal. Nerozeznal ovšem cestující, kteří spolu hovořili.
První slova, jež zaslechl, neměla pro něho žádný význam, ale podle nich poznal muže a ženu z Nižního Novgorodu.
„Prý z Moskvy vyjel kurýr do Irkutska!“ „To se říká, Sangarro, ale ten kurýr buď přijde příliš pozdě, anebo se tam vůbec nedostane!“ Strogov se při této odpovědi mimoděk otřásl. Snažil se rozeznat, zda to mluví dvojice, kterou on podezřívá, avšak marně.
Po chvíli se zas vrátil na záď parníku, aniž si ho někdo všiml. Tam usedl stranou s hlavou v dlaních, jako by spal. Ale neusnul, neměl na spánek ani pomyšlení. Stále se mu vracela na mysl ona slova.
Kdo vlastně ví o mém odjezdu a koho to tak zajímá? uvažoval.
