Objevy od roku 1405 až po objevné plavby Kryštofa Kolumba
Objevy od roku 1405 až po objevné plavby Kryštofa Kolumba
Rok 1492 je nesmrtelně zapsán v análech zeměpisných objevů. Je to jistě oprávněné, neboť se jedná o objev z nejdůležitějších - o objevení Nového světa - Ameriky. Genius tohoto muže doplnil naše znalosti o zeměkouli a potvrdil tak správnost verše Gaglinffova: „Unus erat mundus, duo sunt, ait iste fuere.“ (Dosud byl jediný svět; dva jsou, pravil a bylo tomu tak skutečně.) Starému světu tak připadla povinnost vychovávat svět nový politicky i mravně. Byl však toho schopen? Ovládán úzkoprsými ideami, polobarbarskými choutkami a náboženskou nesnášenlivostí? Na tuto otázku ať odpoví skutky.
Co se událo od roku 1405, na jehož sklonku dokončil Béthencourt kolonizaci Kanárských ostrovů do roku 1492?
Krátce si to zopakujme. Touha po výzkumech, vědě prospěšných, kterou vzbudili Mauři. kteří byli brzy z iberského poloostrova vypuzeni. zaměstnávala tehdy mysl všeho iberského lidu. Ve všech přístavech. zvláště portugalských, mluvilo se o Mrice a o zemi na protější straně oceánu jako o zemích nesmírného bohatství.
„Tisíce pověstí,“ praví Michelet, „rozohňovalo zvědavost, odvahu a chamtivost, lidé odvážní a dobrodruzi chtěli uzřít tyto tajuplné země, v nichž prý je zlato roztroušeno po povrchu země.“ Mladý princ, infant Jindřich, vévoda de Visen, třetí syn krále Jana I., který studoval tehdejší astronomii a zeměpis, působil na své současníky značným vlivem. Jemu děkuje Portugalsko za veškeré velké objevy a celé kolonizační dílo, o čemž se v tehdejším světě všude vyprávělo a což ovlivnilo i obrazotvornost Kryštofa Kolumba.
Když Jindřich stanovil přesně poledník provincie Algarve v Sagrés, odkud pozoroval nekonečnou hladinu oceánu a tušil nové země, dal vystavět hvězdárnu, založil námořní školu, kde byla vyučována kresba map, užívání kompasu. orientace a byly sbírány veškeré zprávy o Africe a dalších vzdálených zemích.
I když princ Jindřich se osobně žádné námořní výpravy nezúčastnil, byl jejich povzbuzovatelem a organizátorem, což mělo za následek, že vstoupil do dějin jako Jindřich Mořeplavec.
Mys Nuw, osudový mezník starověkých mořeplavců, obepluli roku 1418 dva dvořané Jindřicha Mořeplavce, Ivan Gonzales Zarco a Tristam Vaz Teixera, zahnáni bouři k ostrůvku, který pojmenovali Puerto Santa. Dále pak se plavili k temnému bodu na horizontu. který se pak ukázal být rozlehlým ostrovem porostlým bujnými lesy - Madeirou.
Roku 1433 obepluli Portugalci Gillianes a Gonzales Baldayové mys Bajador, který zadržoval objevitele tak dlouhou dobu. Plavili se okolo něho ve vzdálenosti více než40 mil.
Povzbuzeni těmito úspěchy pronikli Antonio Gonzales a Nuňo Tristan roku 1441 dále pak až k mysu Blancu. Vykonali tak hrdinský čin, o němž Feria y Sonza napsal, že je největší od dob Herkulových velkých činů. Z této cesty přivezli do Lisabonu od Rio del Ouro trochu zlatého prachu. Na své druhé cestě objevil Tristanjeden z ostrovů u mysu Verde, plul však dále na jih a pronikl až k Sierra Leone. Na této cestě koupil na pobřeží Guineje od mauretánských otrokářů několik černochů. které dovezl do Lisabonu a tam je s náležitým ziskem prodal, neboť vzbudili všeobecnou zvědavost. To bylo první setkání s černochy. Od té doby jich bylo po čtyři sta let ročně tisíce v Africe zajímáno a vyvezeno do otroctví k hanbě celé civilizace.
Roku 1441. obeplul Cada Mosto mys Verde a prozkoumal část pobřeží pod ním. Kolem roku 1446 pronikli Portugalci dále na širé moře a objevili souostroví Azorské. Od těch dob mizí pomalu strach ze širého oceánu. Byla překročena mez, o níž se tehdejší lidé domnívali, že je tam vzduch žhavý. Mez byla překročena, aniž se co přihodilo. Všechny výpravy se vrátily a rozmnožily znalosti o nových zemích. Zdálo se, že africké pobřeží nemá konce. Pluli stále na jih v očekávání mysu, který je přivede do vytouženého Indického oceánu.
V té době přijal těž král Jan II. titul „pán Guineje“. Pak Diego Cam přistál v ústí Konga (1485) a byla objevena nejen nová země, ale i dosud neznámé hvězdy. Třemi svými objevitelskými cestami vrhl Diego Cam více světla do dosavadních poznatků o Africe než všichni jeho předchůdci. Nebylo mu však dopřáno, aby dosáhl nejjižnějšího bodu Afriky a předstihl tak svého šťastnějšího pokračovatele Bartolomea Diaze. Cam pronikl až na 21°50' jižní šířky. Dosáhl mysu Crossa, sleduje západní africké pobřeží, pojmenoval řeku Kongo, do jehož ústí vplul jako Rio de Padron, a postavil na jejím břehu sloup, který tam byl později objeven. Před návratem do Evropy navštívil ještě krále Konga v jeho sídelním městě a přivezl s sebou jeho vyslance i s doprovodem, kteří se vydali do Portugalska, aby se dali pokřtít a aby se pak odebrali zpět do vlasti, kde by šířili křesťanství.
Nedlouho po návratu Diega Cama vypluly tři karavely z Taga asi v srpnu 1487 za velení Bartolomea Diaze, dvořana portugalského krále a zkušeného námořníka z moře Guinejského. Pod jeho velením byl i osvědčený mořeplavec Joan Infante a jeho bratr Petro Diaz, kapitán tří malých lodí vezoucích výpravě potraviny.
O první části této výpravy nemáme žádných zpráv. Víme o ní jen to, co zaznamenal Joan Barrosa. Podle něj plul Diaz podél západního afrického pobřeží až na 29° z.j.š., kde spatřil vhodné přístaviště pro své lodi. Nazval je Voltas. V něm zanechal nejmenší ze svých lodí s posádkou devíti námořníků. Diaz sám se zdržel v tomto přístavu pět dnů, přinucen k tomu nepříznivým, deštivým počasím. Pak vyplul opět na moře a plavil se k jihu, kde byl po třináct dnů zmítán bouřemi. Čím dále pronikal k jihu, tím bylo počasí chladnější a drsnější. Pak se živly ztišily a Diaz vplul do klidnějších vod. Objel mys, který se mu zjevil, k východu. kde doufal, že narazí na pevninu. Za několik dnů dorazil až na 42°54' j.ž.š., odkud se vrátil částečně na sever a zakotvil v zátoce des Vaquetros, nazvané podle rohatého dobytka a pastevců, kteří prchli do vnitrozemí, jakmile spatřili karavely. V tomto okamžiku byl Diaz40 milvýchodně od mysu Dobré naděje, jejž obeplul, aniž by jej byl spatřil. Odtud plula výprava do zálivu San Braz (Saint-Blaise, nyní záliv Mossel) a plula pak podél pobřeží až do zálivu Algaského kolem ostrova da Cruz, kde Diaz postavil pamětní sloup (padros). Jeho mužstvo však pozbylo odvahy, neboť přestálé útrapy a zvláště pak nedostatek jídla a jeho špatná kvalita vyčerpaly jejich smělost. Bylo rozhodnuto, že se nepopluje dále, ale bude prozkoumán mys, kolem něhož cestou pluli.
Přesto se Diazovi podařilo přemluvit posádku, aby plula dále. Díky tomu urazil Diaz po dvoudenní plavbě asi25 milod de la Cruiz a dosáhl řeky, již nazval Rio Infante. Dále však posádka odmítla plout a přinutila Diaze k návratu do Evropy.
Když Diaz odcházel od sloupu, který dal na tomto místě vztyčit, byl prý tak zarmoucen a sklíčen, že jeho zármutek nemohl být větší, kdyby byl ztratil jediného syna. To uvádí Barrosa. Diaz si uvědomoval nebezpečí, které museli překonat jeho námořníci, než dosáhli těchto vzdálených krajů. Snad jedině proto se vrátil od tohoto dosaženého bodu, od brány vedoucí bezpečně ke slavné metě, již mu Bůh nedopřál dosáhnout, a tak se nemohlo splnit jeho nejvroucnější přání.
Pak, když Diaz objevil tento mys a nazval jej mysem Bouřlivým (Cabo Tormentoso) na paměť nebezpečných bouří, jež přežilo jeho mužstvo plující kolem něho, byla jeho poloha tajena asi 100 let.
Král Jan II. poznal dobře důležitost tohoto objevu a přejmenoval jej na mys Dobré naděje. Poznal, že nyní je cesta do Indie otevřena, čemuž podřídil svoje plány do budoucna pro rozšíření obchodu a vážnosti své země, což se mu skvěle podařilo.
Diaz se vrátil dne 24. srpna 1488 do Augra des Voltas.
Z devíti mužů, které tam zanechal, šest zemřelo a sedmý zemřel radostí, když spatřil svoje krajany. Na zpáteční cestě neprožila Diazova výprava nic pozoruhodného. Když se mužstvo výpravy zotavilo pobytem na Beninském pobřeží, zúčastnilo se tam obchodu s otroky. Pak byla výprava v La Mina vyplacena penězi pocházejícími z obchodu kolonie a vrátila se do Portugalska. kam dorazila v prosinci roku 1488.
Je podivuhodné. že za všechny tyto zásluhy a úspěchy se Diazovi nedostalo takových odměn. jakých by byl jistě zasluhoval. Naopak se zdá, že upadl záhy v nemilost královu, neboť po léta ho nebylo vidět nikde ve státní službě. V této domněnce nás podporuje zvláště to. že do čela výpravy. které bylo uloženo obeplout Diazem objevený mys a plout pak k vytouženému cíli, a to ke břehům Indie. byl postaven Vasco da Gama. Diaz se pak výpravy účastnil, ale jen v postavení podřízeném, až k pevnosti St. Jorge de la Mina. Diazovi bylo pak jen souzeno sledovat zvěsti o podivuhodném tažení svého šťastnějšího kolegy v Indii a důsledky, jaké měla tato událost na osudy jeho vlasti.
Diaz se pak účastnil výpravy Babralovy, při níž byla objevena Brazílie. Nebylo mu však dopřáno spatřit břehy, k nimž ukázal cestu, neboť jakmile loďstvo zhlédlo americké pobřeží, strhla se obrovská bouře, při níž čtyři lodě ztroskotaly. Mezi nimi byla i loď, které velel Diaz.
Inspirován nešťastným osudem Diazovým. Camoen vložil do úst ochranného ducha Bouřlivého mysu Adamastora tato slova:
„Strašně potrestám první loďstvo, jež popluje podél těchto skal, a vychrlím pomstu na smělce, který se odváží do mé říše vniknout.“ Jižní výběžek Afriky byl obeplut Vasco da Gamou roku 1497, tedy pět let po objevení Ameriky Kolumbem. Je možno oprávněně tvrdit, že objevení nového kontinentu Kolumbem by se posunulo o dlouhou dobu, kdyby se bylo podařilo Portugalcům obeplout Mriku před rokem 1492.
Mořeplavci tehdejší doby byli velice bázliví a neodvažovali se příliš plout na širé moře. Málo toužili spatřit neznámé oblasti oceánu, a proto pluli jen opatrně podél břehů Mriky, aniž by se od nich příliš vzdalovali. Kdyby totiž byl Bouřlivý mys obeplut dříve, byli by si námořníci brzy zvykli plout tímto směrem do Přední Indie a nebylo by nikoho napadlo hledat cestu do „země koření“ přes Atlantický oceán. Myšlenka nalézt cestu do Indie ovládala tehdy všechny vzdělance. Cooley napsal, že „hlavní příčina výzkumných cest Portugalců v patnáctém století byla v tom, že hledali cestu po moři do Indie“. Ani nejučenější mužové té doby netušili, že může existovat dosud neobjevený kontinent. Zdálo se jim, že přírodní zákony tomu odporují.
Přesto oba díly Ameriky již byly objeveny. Cabot přistál v roce 1487 u pobřeží Labradoru. Ještě před ním Vikingové vstoupili do těchto končin. Vikingští kolonisté z Grónska vstoupili na kontinent a nazvali tuto zemi „Vinland“. Přesto tehdejší znalosti byly na takové úrovni, že Grónsko, Labrador i Vinland byly pokládány jen za jakési výběžky evropského kontinentu.
Mořeplavci patnáctého století hledali jen nejpříhodnější spojení s aSijským pobřežím. Pevninská cesta do Indie, Činy a Japonska, vedoucí Malou Asií, Persií a Tatarskem, byla již známa podle podivuhodného líčení Marca Pola. Tato cesta však byla velice namáhavá, nesnadná a příliš drahá. Proto bylo důležité nalézt praktičtější spojení. Proto vyvstala otázka pro všechny evropské námořní národy, zdali oceán není schopen poskytnout spojení s asijskými břehy. Tato představa byla v souladu s již dříve prokázaným kulatým tvarem země. Tedy - kdo vypluje směrem na západ, ocitne se posléze na východě.
Nikdo ovšem nepředpokládal na cestě mezi Evropou a Asií nějakou překážku v podobě Ameriky. Je třeba říct, že středověcí učenci odhadovali vzdálenost pobřeží Asie od pobřeží Evropy asi na2000 mil. Aristoteles považoval Zemi za mnohem menší než je. „Jak daleko je od nejzazších břehů Španělska do Asie?“ Na tuto otázku odpověděl Seneca, že „Jen několik dní plavby, vane-li příznivý vítr.“ Téhož názoru byl i Strabo. Vzdálenost Evropy od Asie byla podle nich malá. Mimo to místa vhodná k odpočinku, jako Azory a Antily, o nichž se již v patnáctém století vědělo, usnadňovaly tuto plavbu. Důvodně lze tvrdit. že omyl, týkající se vzdálenosti, byl dobrý v tom, že přiměl plavce k plavbě oceánem. Kdyby byli tenkrát věděli, že vzdálenost Evropy od Asie je5000 mil, nikdo by se nebyl odvážil plavby Atlantikem na západ.
Musíme podotknout. že některé skutečnosti zdánlivě potvrzovaly domněnky Aristotela a Strabona o malé vzdálenosti břehů, lodivod krále Portugalska nalezl například450 milod mysu Sv. Vincenta na nejzazším výběžku Algarve kus dřeva ozdobený řezbami, který mohl pocházet jen z blízkého kontinentu. U Madeiry vylovili rybáři ozdobný trám a bambusové hole, podobné holím z Přední Indie. Obyvatelé Azorských ostrovů nalézali často velké množství smrků neznámého druhu a jednoho dne i dvě lidské mrtvoly, které podle kronikáře „měly široký obličej a křesťanům nebyly podobny“. Tyto objevy jen rozněcovaly obrazotvornost současníků. Protože v patnáctém století nikdo nevěděl nic o Golfském proudu, který zmíněné předměty připlavoval od amerického pobřeží, rozšířilo se mínění, že pocházejí z pobřeží asijského. Proto nemohla vzdálenost Evropy a Asie být příliš veliká. Tyto okolnosti byly příčinou domněnky, že spojení nebude tak obtížné. To je těž příčinou toho. že tehdy žádný zeměpisec nepomyslil na existenci nového dílu světa, což je nutno zdůraznit. Za toho pátrání západním směrem nemyslil také nikdo na to, aby obohatil dosavadní zeměpisné znalosti. Jen obchodníci stáli v čele hnutí, usilujícího o nalezení cesty přes Atlantický oceán. Myslili při tom však jen na nejkratší možnou cestu k uskutečnění obchodů. Ještě připomeňme, že kompas, vynalezený podle všeobecného mínění Flaviem Giojou d'Amalafim kolem roku 1302, umožňoval lodím vzdálit se od břehů a plout dále od pevnin a ostrovů. Mimo to objevil Martin Behaim spolu s doktory Jindřicha Portugalského, že výšky slunce a astrolabia (měřiče úhlů) lze používat k orientaci při mořeplavbě. S přihlédnutím k těmto podporám námořní plavby byla pro obchod tak důležitá otázka, jako nalézt cestu na západ do Indie, na denním pořádku jak ve Španělsku, tak i v Portugalsku a Itálii, v zemích, kde vědou byla v té době ze tří čtvrtin obrazotvornost. Diskutovalo se a psalo, obchodníci rozjaření rozepřemi štvali učence proti sobě. Skutečnosti, soustavy a doktríny se hromadily. Byl nejvyšší čas, aby se vyskytl osvícený duch, který by udělal v tomto chaosu pořádek.
Všechny tyto roztroušené nápady se sjednotily v hlavě muže, který v sobě spojoval znamenitost génia, vytrvalost a odvahu.
Tímto mužem byl Kryštof Kolumbus.
Jak se domníváme, narodil se v Janově roku 1436. Říkám, že se domníváme proto, neboť spolu s Janovem uchází se o místo Kolumbova rodiště též Savone, Gogoreo, Nervi. Datum narození tohoto slavného mořeplavce je uváděno podle různých zdrojů mezi léty 1430 až 1445. Zdá se však, že rok 1436 souhlasí a je mezi dokumenty nejméně sporný.
Rodina Kryštofa Kolumba žila ve velmi skromných poměrech. Jeho otec Dominik Kolumbus byl soukeníkem, údajně částečně zámožným, což mu umožňovalo poskytnout dětem lepší vzdělání. Mladý Kolumbus, nejstarší ze svých sourozenců, byl poslán na univerzitu do Pavle, aby tam studoval latinu, zeměpis, astronomii a nautiku. Když mu bylo 14 let, opustil školu výměnou za lodní palubu. Od té doby nevíme, jak žil a jak se mu dařilo. Zde vzpomeňme výroku Alexandra Humboldta, který opakoval Charton, že musíme velice litovat těchto nedostatečných informací o životě Kolumbově, uvědomíme-li si, že kronikáři zaznamenali životopisy psa Becerilliho a slona Abulabaty, které Harum-al-Rašid daroval Karlu Velikému, aby jejich památku zachovali potomstvu.
Podle dobových svědectví a listin Kolumbových je pravděpodobné, že mladý Kolumbus navštívil Levant, západ a sever tehdejšího světa, několikrát Anglii, Portugalsko, pobřeží Guineje, africké ostrovy a pravděpodobně i Grónsko, takže když mu bylo 40 let, „byl všude, kde tehdejší mořeplavec mohl být“.
Kryštof Kolumbus byl dobrým námořníkem. Věhlas mu získalo velitelství janovských galér, když janovská republika válčila s republikou benátskou. Později vedl nový velitel výpravu vyzbrojenou za útraty krále René z Anjou ke břehům berberským a roku 1477 podnikl cestu, aby prozkoumal země nalézající se za ledovými oblastmi Islandu.
Po této šťastně vykonané cestě se Kryštof Kolumbus vrátil do Lisabonu, kde se usadil. Zde se též oženil s dcerou italského šlechtice Bartholomea Muniza Perestrella, který byl rovněž mořeplavcem dobře obeznámeným s objevy doby. Jeho žena Doňa Felippa neměla věno, ale také on neměl nic, proto mu nezbývalo nic jiného, než pracovat, aby je mohl uživit. Budoucí objevitel Nového světa sepisoval a vydával až do roku 1484 obrázkové knihy, zemské globusy, zeměpisné atlasy, nautické mapy. Nezanedbával při tom ani svoje vědecké a literární práce.
Je pravděpodobné, že si zopakoval v té době vše, co v minulosti studoval, a osvojil si takové vědomosti, že jimi předčil všechny současné námořníky.
Bylo to snad tehdy, když se ho zmocnila „velká myšlenka“?
Je to pravděpodobné. Kolumbus sledoval pečlivě rozhovory o cestě na západ ve snaze spojit snadno Evropu s Asií. Jeho korespondence dokazuje, že sdílel názor Aristotelův, že břehy Asie jsou blízko. Dopisoval si s nejvýznamnějšími učenci své doby: Martinem Behaimem, o němž jsme se již zmínili, a se slavným Florentským hvězdářem Toscanellim, jehož názory na něho nezůstaly bez vlivu.
Podle obrazu, který nastínil o Kryštofu Kolumbovi americký spisovatel Waschington Irwing, byl Kolumbus mužem silným, statným a vysokým, vznešeného vzezření. Byl podlouhlého obličeje, orlího nosu, vysedlých lícních kostí, světlých ohnivých očí a měl světlou, trochu načervenalou pleť. Byl přesvědčeným křesťanem, plnícím povinnosti, jež předpisuje katolické náboženství.
V době, kdy si Kryštof Kolumbus dopisoval s Toscanellim, doslechl se, že Toscanelli předložil portugalskému králi Alfonsovi V., na jeho výslovné přání obšírný pamětní spis o tom, jak by bylo možno dosáhnout Indie od západu. Kolumbus, jehož názor ve věci byl vyžádán, podporoval tento návrh ze všech sil.
Posléze se stala celá věc bezvýslednou, neboť portugalskému králi v tom bylo zabráněno válkami se Španělskem, kterými se zabýval až do své smrti, aniž by se více věnoval zámořským objevům.
Jeho nástupce Jan II. se nadšeně chopil plánů kombinovaných Kolumbem a Toscanellim. Ovšem je třeba hned poznamenat, že se při tom dopustil podvodu, aby oloupil oba muže o odměnu za jejich návrhy. Nechal totiž vyplout karavelu, aniž je s tím seznámil, aby se sám pokusil o tento velký podnik a dosáhl Číny přes Atlantik. Jednal, aniž vzal v potaz nezkušenost svých lodivodů. Bouře, která se rozpoutala několik dnů po vyplutí lodi, zahnala námořníky zpět do Lisabonu.
Tímto beztaktním jednáním byl Kolumbus velice uražen a přesvědčil se nezvratně, že na krále, který ho tak nedůstojně podvedl, se nemůže spolehnout. V té době též ovdověl a opustil tedy koncem roku 1484 spolu se svým synem Diegem Portugalsko. Říká se, že odešel nejdříve do Janova, pak do Benátek, kde jeho plány na zámořské výpravy nebyly dobře přijaty.
Buď jak buď, v roce 1485 se nalézá ve Španělsku jako chudý muž bez jakýchkoliv prostředků. Cestoval prý pěšky se svým desetiletým synem Diegem v náručí. Od té doby sledují dějiny Kolumbův život krok za krokem a zachovávají nám všechny podrobnosti.
Kryštof Kolumbus byl tehdy v Andaluzii, půl míle od přístavu Palos. Bez prostředků a téměř umíraje hladem klepá na bránu františkánského kláštera zasvěceného Sv. Panně Marii rabidaské, aby si vyprosil kousek chleba a trochu vody pro sebe a svého syna Diega. Juan Perez da Marchena, otec tohoto kláštera, přijímá nešťastného pocestného. Vyptává se ho a je překvapen vznešeností jeho řeči, ještě více však smělostí jeho cílů, které mu Kolumbus nastiňuje. Kolumbus pobyl v pohostinném klášteře několik měsíců. Učení mniši se velmi zajímali o jeho projekty. Studovali jeho plány a byli, jak je možno doložit, první, kdo uvěřili v génia Kryštofa Kolumba.
Juan Perez učinil ještě více. Rozhodl. že bude vychovávat malého Diega, a napsal Kolumbovi doporučující list zpovědníku královny kastilské. Tento zpovědník byl převorem kláštera v Pradu a požíval plně důvěry Isabelly i Ferdinanda.
V současné době však neměl možnost získat slyšení u královského dvora.
Kryštofu Kolumbovi tedy nezbylo než čekat. Usadil se v Cordobě, kde tehdy sídlil í královský dvůr. Živil se tu malováním obrazů. Málo mužů v historii bylo krutěji zkoušeno, nežli tento velký mořeplavec. Ale ani tyto těžké zkoušky nezmohly nezlomný duch Kolumbův.
Cítil v sobě posvátný žár, pracoval neúnavně, navštěvoval vlivné osoby, hájil svoji myšlenku a bojoval za ni skutečně při každé příležitosti. Posléze se mu podařilo získat přízeň kardinála a arcibiskupa toledského Petra Gonzalesa de Mendosa, jehož úsilím se nakonec podařilo představit Kolumba králi a královně. Nyní mohl Kryštof Kolumbus věřit, že překonal největší svoje útrapy. Ferdinand a Isabella jeho projekt přijali příznivě, předložili ho však sboru prelátů, učenců a kněží, který byl svolán do dominikánského kláštera v Salamance.
Jenže tímto ještě jeho těžké zkoušky nekončily. V tomto učeném shromáždění postavili se všichni proti jeho návrhům, neboť tyto se dotýkaly náboženských otázek v tomto století tak diskutovaných.
Církevní otcové popírali, že Země má tvar koule, a protože není kulatá, odporuje biblí záměr obeplout Zemi. I kdyby se někomu podařilo dostat se na protilehlou polokouli, jak by se pak dostal zpět nahoru na polokoulí naši, tedy protilehlou, soudili tito teologové.
Námitka to tehdy byla velmi závažná. Tak se Kryštof Kolumbus ocitl v osidlech velkého nebezpečí, které tehdy v této nesnášenlivé zemi bylo,. totiž že bude obžalován ze zločinu kacířství. Nakonec se mu podařilo uniknout nepřátelským následkům koncilu, ale realizace jeho projektu byla opět na neurčito odložena. Uplynulo opět několik let. Chudý, zneuznaný Kolumbus zoufal a vzdával se již skoro naděje, že dojde uskutečnění svých cílů ve Španělsku. Proto také poslal svého bratra k anglickému králi Jindřichu VII., aby mu nabídl svoje služby. Je pravděpodobné, že anglický král na nabídku ani neodpověděl.
Kryštof Kolumbus podal novou žádost ke králi Ferdinandovi.
Ferdinand však byl v té době zaměstnán válkou s Maury a o Kolumbovy návrhy se počal znovu zajímat až po jejich konečném vyhnání ze Španělska v roce 1492.
Celá záležitost byla nyní uvážlivěji zhodnocena a král nakonec svolil k pokusu o tento podnik. V té době však i Kolumbus kladl svoje podmínky. Nastalo veliké smlouvání s ním, který chtěl nejen sebe, ale i Španělsko velmi obohatit, což později skutečně učinil.
Roztrpčen tím chtěl Kolumbus odejít a opustit tuto nevděčnou zemi již navždy. Isabella, která však ve své katolické zanícenosti myslela na asijské pohany, které chtěla získat do lůna katolické církve, nařídila, aby Kolumbus byl znovu povolán a bylo mu vyhověno ve všech jeho požadavcích.
Uplynulo tedy osmnáct let, kdy Kolumbus osnoval své plány, a sedm let, kdy opustil klášter v Palosu. Bylo mu tedy 56 let, když podepsal v Santa Fé dne 17. dubna 1492 smlouvu se španělským králem. Za okázalých slavností byl Kolumbus jmenován velkým admirálem všech zemí, které objeví. Tato hodnost mu byla přiřčena doživotně a bylo stanoveno, že bude dědičná. Dále byl Kryštof Kolumbus jmenován místokrálem a guvernérem nových zemí, které objeví a vybojuje. Dále náleží mu desetina všech perel, drahokamů, zlata, stříbra a všeho zboží, které v nových zemích získá. Smlouva byla uzavřena a Kolumbus se nyní věnoval tomu, jak svoje plány uskutečnit.
Je třeba znovu připomenout, že nemyslil nikterak na objevy nových pevnin. Jeho snahou bylo „dosíci východu od západu a cestou na západ dostat se do Země koření“. Důkazem toho je skutečnost, že Kolumbus zemřel v domněnce, že dosáhl pobřeží Asie. Netušil celý svůj život, že objevil nový kontinent - Ameriku.
Nicméně tyto skutečnosti nezmenšují nijak jeho velikost. Objev nového dílu světa byl tedy dílem náhody. Tím, čím se Kolumbus stal nesmrtelným, je jeho odvážný duch, který ho vedl, aby bojoval s nebezpečími neznámého oceánu, aby se odvážil od pobřeží, které do té doby žádný námořník neopustil, aby plul na širé moře, na moře neznámé, a to na velmi chatrných lodích, které při první bouři mohly ztroskotat.
Kryštof Kolumbus se tedy začal chystat na cestu. Dohodl se se třemi bratry Pinzony, bohatými námořníky z Palosu, kteří mu poskytli prostředky, aby mohl vystrojit svoje lodi na dalekou plavbu.
Tři karavely byly vystrojeny v paloském přístavu. Jmenovaly se „Gallega“, „Nina“ a „Pinta“. Na Gallegu se nalodil Kryštof Kolumbus a překřtil ji na „Santa Maria“ (Svatá Marie). Pintě velel Alonzo Piznon a na Nině byli veliteli oba Pinzonovi bratři, Francesco Martin a Vincent Yanez Pinzonové. Velkým problémem se ukázalo to, jak sehnat posádky na lodi, neboť námořníci měli z této výpravy veliký strach. Nakonec se podařilo sehnat dohromady posádku o 120 mužích.
V pátek dne 3. srpna 1492 v 8 hodin ráno minul admirál útes Salteský, čnící v moři před španělským přístavem Huelva v Andalusii, a odvážil se vyplout se svými třemi karavelami na širé neprobádané prostory Atlantického oceánu.