XVII. KAP I TOLA Konec Kolem přesypu a nad ním ležela tak hustá mlha, že první paprsky nebyly s to, aby ji rozptýlily. Na čtyři kroky nebylo již vidět a rovněž větve stromů mizely v těchto hustých párách.
„To sám ďábel v tom má prsty!“ zvolal desátník.
„Namouvěru,“ odpovídal pan François.
Ale byla zajisté naděje, že v několika hodinách, až slunce vystoupí výše na obloze, se mlhy rozplynou a že pak bude možné se rozhlédnout po celém Melriru.
Nezbývalo než mít strpení a ačkoliv bylo víc než kdy jindy třeba šetřit zásobami, které nešlo obnovit, museli jich přece část sníst, takže jich neměli více než na dva dny. Žízeň jakžtakž uhasili poloslanou vodou, nabranou dole na úpatí tellu.
Tři hodiny uplynuly za těchto okolností. Podzemního rachotu znenáhla ubývalo, ale zato se zvedl silný vítr, který zmítal větvemi stromů. Nebylo pochyb, že s pomocí slunce se mu brzo podaří rozptýlit tuto hustou spoustu mlh.
Konečně kotouče par kolem tellu začaly řídnout. Stromy odhalily kostru svého větvoví, kostru je pravé slovo, neboť ty stromy byly odumřelé, bez ovoce i bez listí. Pak se zvedla mlha docela prudkým zavanutím větru, který ji hnal k západu.
A Melrir se nyní široko daleko odhalil.
Jeho povrch, poklesnutím dna této hoffry, byl zčásti zalit vodou, která obklopovala tell v kruhu padesát metrů širokém. Za tímto kruhem, na vyvýšenějších místech bylo vidět solnou kůru chottu, na nižších místech se však třpytila zase voda ve slunečních paprscích mezi dlouhými, písčitými plochami, které zůstávaly suché.
Setník Hardigan a inženýr se rozhlíželi po obzoru všemi směry. „Není již pochyb, že se tu udál důležitý seizmický úkaz. Dno chottu se snížilo a tekuté vrstvy se vyvalily z podzemí...“ „A proto, než se cesta stane všemi směry neschůdná, musíme odejít!“ dodal setník Hardigan. „Je nutné okamžitě odejít.“ Všichni hned začali sestupovat, když náhle zůstali jako přikovaní stát ohromeni hrozným divadlem, které se objevilo jejich očím. Asi půl míle k severu se ukázalo stádo zvířat, s divokou rychlostí prchajících od severu, dobrých sto šelem a přežvýkavců, lvů, gazel, antilop, muflonů, buvolů hledalo záchranu západním směrem od Melriru. Společný děs, potlačivší dravost jedněch a plachost druhých, sdružoval všechna zvířata nemyslící v tomto šíleném zmatku na nic jiného, než jak uniknout nebezpečí, které vyvolalo tento divý útěk všech čtyřnožců Džeridu.
„Co se to tam děje?“ opakoval desátník Pistache. „Ano... co to znamená?“ tázal se setník.
Ale inženýr, jemuž tato otázka patřila, nedával odpověď. Tu vykřikl jeden z vojáků: „Snad se neřítí tyto šelmy sem na nás?“ „Kam bychom, proboha, utekli?“ odpovídal mu druhý. V té chvíli bylo stádo vzdáleno asi kilometr a blížilo se s nesmírnou rychlostí. Ale nezdálo se, že by zvířata ve svém zmateném útěku zpozorovala šest mužů, kteří se na tell uchýlili. Současně totiž odbočila všechna nalevo a zmizela v oblacích prachu.
Ostatně k návrhu setníka Hardigana se všichni jeho druzi položili k patám stromů, aby nebyli zpozorováni. Ležíce na zemi spatřili v dáli celá hejna plameňáků rovněž prchajících a kromě nich tisíce různých ptáků, mocně mávajících perutěmi, ulétalo k pobřeží Melriru.
„Co se to tam děje?“ nepřestával se ptát desátník Pistache.
Byly čtyři hodiny odpoledne, když vyšla najevo příčina tohoto hromadného a náhlého útěku džeridské zvířeny. Od východu se začala rozlévat po dně chottu široká vodní hladina a brzo se celá písečná rovina ocitla pod vodou. Prozatím jen mělce. Kam oko dohlédlo, solné krystalky dna znenáhla mizely a sluneční paprsky se zrcadlily v nahrnuvší se vodě jako ve velikém jezeře.
„Snad již nevniká do Melriru voda ze zátoky?“ pravil setník Hardigan.
„Nepochybuji už o tom,“ odpověděl inženýr. „Podzemní dunění, které jsme slyšeli, bylo způsobeno zemětřesením... V zemi se udály značné převraty, jejichž důsledkem bylo klesnutí dna Melriru a snad celé této části Džeridu... Moře, prolomilo úzkou Gábeskou převlaku a zaplavilo kraj až do Melriru!“ Tento výklad byl správný. Stáli tváří v tvář seizmickému úkazu, jehož rozsah ještě nešlo změřit. Docela dobře bylo však možné, že těmito podzemními převraty se utvořilo samo sebou Saharské moře, širší a prostornější, než si setník Roudaire troufal snít.
Zatím však nový hluk, ještě vzdálený, proletěl prostranstvím, jenže nikoliv zemí, nýbrž vzduchem a s rostoucí silou si razil cestu.
Na severovýchodě se ukázalo nové mračno prachu a z prachu se vynořila tlupa jezdců, prchajících jako před chví1í šelmy s divokou rychlostí… „Hadžar!“ vzkřikl setník Hardigan.
Ano, byl to náčelník Tuaregů, uhánějící tryskem se svou družinou, aby unikl víru ohromného příboje, který se hrnul za nimi a rozléval se po celé šíři chottu.
Dvě hodiny uplynuly od té doby, kdy zvířata pádila kolem a slunce se nachylovalo k západu. Uprostřed přibývajícího vodstva byl tell jediným útočištěm, které se Hadžarově tlupě naskýtalo - ostrov uprostřed nového moře.
Zajisté Hadžar a Tuaregové, kteří nebyli víc než asi kilometr vzdáleni, jej zahlédli a pádili k němu v divokém cvalu. Podaří-li se jim uniknout za nimi se valícímu příboji, co bude s uprchlíky, jimž od včerejška malá skupina stromů poskytovala úkryt?
Ale tekutá hora, skutečný příliv, řada mořských vln rovnoběžně za sebou se valících, se blížila s tak velikou rychlostí, že ani nejlepší jezdec nebyl s to jí uniknout.
Tehdy se stali setník a jeho druhové svědky hrozného divadla, kdy bylo asi sto jezdců dohoněno zpěněnou vlnou hrozného příboje a kdy v divokém zmatku jezdec a kůň mizeli ve vlnách. V posledním svitu soumraku se dalo ještě postřehnout, jak byly mrtvoly unášeny proudem k západní straně Melriru!
Toho dne slunce, které ukončovalo svůj denní běh, zacházelo v těchto končinách již za obzor moře!
Jaká to byla hrozná noc! Jestliže se podařilo uprchlíkům uniknout nejprve šelmám a pak Tuaregům, zda jim nehrozilo nyní vážné nebezpečí, že záplava zasáhne i vršek jejich útočiště?
Ale opustit jej již nešlo. S hrůzou zjišťovali, jak voda znenáhla v husté noční tmě stoupá a jak přibývá hluku vlnobití... Lze si domyslet děs, který prožívali uprchlíci, když hukot vln, čeřených silným větrem, celou noc rostl a rostl! Do hluku vln se mísil křik četných mořských ptáků, lítajících nyní nad hladinou Melriru.
Konečně se zase rozednilo. Záplava nedosáhla hřebene tellu a zdálo se, že nyní dostoupila, kdy téměř po vrch naplnila nádrž chottu, svého maxima.
Z povrchu nesmírné vodní hladiny nyní nic nevyčnívalo. Postavení uprchlíků se stávalo zoufalé. Potravu měli nanejvýš ještě na tento den a opatřit si jinou na tomto pustém ostrůvku nebylo možné. Utéci...ale jak? Sroubit prám ze stromů na ostrůvku a pustit se s ním na nové moře?... Ale jak je skácet?... A pak prám, který nemohli řídit, mohl být snadno proudem a vanoucím prudkým větrem zahnán na širé moře Melriru.
„To bude tvrdý oříšek, dostat se odtud,“ pravil setník Hardigan, když se po chottu rozhlédl všemi směry.
„Člověk nikdy neví, pane setníku...“ odpověděl desátník Pistache.
„Což kdyby se nám odněkud dostalo pomoci?“ Minul den a nic nezměnil na postavení uprchlíků. Melrir se proměnil.v jezero a Rharsa pravděpodobně též. A kdo ví, kam až se záplava rozlila, jestliže byly břehy průplavu strženy po celé délce?
Nefta a jiné vesnice vzaly asi za své, buď zemětřesením nebo záplavou, která ho pronásledovala. Konečně možná, že tato pohroma stihla tuto celou končinu Džeridu až ke Gábeské zátoce.
Nadcházel večer, do něhož setníkovi Hardiganovi a jeho druhům po posledním poledním obědě nic již k jídlu nezbylo. Že na odumřelých stromech tellu není ovoce, zjistili hned, jak na tell přišli. Nikde ani ptáček, ani jediný z četných habibis, jejichž celá hejna letěla v dáli, nezavadil o tento pustý ostrůvek, ani jediný špaček, se kterým by se rád hladový žaludek spokojil. Několik ryb se přiblížilo k ostrůvku novým mořem, ale jak se dalo holýma rukama je chytit? Desátník Pistache se o to marně pokoušel. Také žízeň nebylo čím uhasit, protože kolem tellu nyní šplouchala slaná mořská voda.
Ale asi o půl osmé, kdy poslední sluneční paprsky začínaly pohasínat, pan François, který se díval severním směrem, zvolal hlasem, nijak neprozrazujícím vzrušení: „Kouř!“ „Kouř?“ vzkřikl desátník Pistache. Oči všech se zadívaly naznačeným směrem. Ano, pan François se nemýlil. Byl to kouř, který šlo dobře rozpoznat. Vítr jej hnal směrem k ostrůvku.
Uprchlíci stáli mlčky, sevřeni strachem, aby kouř, který oživil jejich naděje, zase nezmizel, a aby loď, z níž pocházel, neodbočila a nevzdálila se od tellu!
Inženýrův výklad byl tedy správný! Jeho předtuchy se uskutečňovaly!
V noci ze 26. na 27. dubna se rozlily vody zátoky nad povrchem této severní části Džeridu a od té chvíle byla Malá Syrta spojena s Melrirem vodní dráhou, jak se objevilo, hned splavnou, neboť jedna z lodí již do Melriru pronikla, když použila nejspíš průplavu, této vodní silnice, protékající sebkhami a chotty.
Za malou chvíli se na obzoru ukázal komín lodi a brzo potom i kostra lodi, první lodi, která brázdila vody nového jezera.
„Znamení!... Dávejme znamení!“ křičel jeden z obou spahiů.
Ale jak měl setník Hardigan upozornit na přítomnost uprchlíků, vězících na úzkém hřbetu tohoto ostrůvku? Jestlipak toto návrší bylo dost vysoké, aby mohlo být zpozorováno z lodi? Vždyť spatřená loď byla dobré dvě míle na severovýchod!
Ostatně krátký soumrak byl brzo vystřídán tmou, v níž zmizel kouř beze stopy.
Tehdy voják, se už neovládal, a zoufale vykřikl: „Teď je po nás veta!“ „Naopak, teď jsme zachráněni!“ odpověděl setník Hardigan. „Naše znamení, které nemohla být spatřena ve dne, budou v noci daleko viděna.“ A dodal: „Zapalte stromy!“ „Ano, ano, pane setníku!“ přisvědčoval desátník Pistache. „Zapalme stromy!... Budou hořet jako troud!“ Okamžitě byl vykřesán oheň a suché větve, roztroušené po zemi, byly sebrány a složeny kolem stromů, z kupy suchých větví vyšlehl plamen, zasáhl větve na stromech a žluté světlo osvítilo tmu kolem ostrova. „Museli by být na lodi všichni slepí, kdyby neviděli náš vesele plápolající oheň,“ volal desátník Pistache.
Tento požár skupiny stromů netrval déle než hodinu. Suché dříví rychle shořelo a když dohasínaly poslední plamínky, na ostrůvku nevěděli, byli-li zpozorováni a blíží-li se loď k nim. Aspoň rána z lodního děla, jak bývá zvykem, nebyla vypálena.
Zatím se zase hustá tma rozhostila po ostrůvku. Minula noc a nic nebylo slyšet, co by prozrazovalo blížící se loď: ani sykot parní píšťaly, ani hluk lodního šroubu, ani tepot lopatek lodního kola bijícího do vod.
„Tu je... tu je!“ zvolal Pistache, hned při prvním úsvitu a Coupe-a-Coeur se rozštěkal ze všech sil.
Opravdu!
Dvě míle odtud kotvila malá loď, na jejímž ráhnu byla rozvinuta francouzská vlajka. Když kapitán zpozoroval oheň na neznámém ostrůvku, změnil směr a obrátil se k jihozápadu.
Jakmile však plameny dohasly a ostrůvek zmizel zase v noční tmě, kapitán z opatrnosti dal spustit kotvy a vyčkával rána.
Setník Hardigan a jeho druhové se dali do volání, které nezůstalo bez odpovědi. Dokonce brzo na blížícím se člunu rozpoznávali hlas poručíka Villetta a strážmistra Nikola.
Parník neveliké nosnosti se nazýval Bonassir. Připlul před šesti dny z Tunisu do Gábesu, a odvážil se první na nové moře.
Za několik minut člun přistál u tellu, na němž se zachránili uprchlíci a nastala nejradostnější shledaná. Setník Hardigan svíral na svých prsou poručíka Villetta a strážmistr tiskl do svého náručí desátníka Pistacha, zatímco Coupe-a-Coeur samou radostí vyskakoval až na Nikolovu šíji. Ve vousatém muži pana Françoise však sotva poznávali. Zajisté, že bylo jeho první péčí, jakmile vstoupil na palubu Bonassira , aby si zase hladce oholil svoji vážnou tvář, jejíž zarostlost mu byla ze všech prožitých strastí nejmrzutější.
Ještě jen krátce, co se sběhlo v posledních dvou dnech.
Zemětřesením se změnil všechen východní kraj Džeridu mezi zátokou a Melrirem. Když se snížilo dno v délce asi dvou set kilometrů a úzká Gábeská převlaka se protrhla, vody vnikly do průplavu, jenž nebyl s to, aby je obsáhl, a rozlily se pak po sebkhách a chottech a zaplavily nejen Rharsu na celé její rozloze, nýbrž i širou proláklinu Fejey-Tris. Naštěstí města La Hamma, Nefta, Tozeur a jiná, ležící poněkud výš, byla záplavou ušetřena a budou na mapách označena jako mořské přístavy.
Henguiz v Melriru se stal velikým ostrovem. Také Zenfig vyvázl tedy z pohromy, ale Hadžar a jeho lupičská tlupa, byli záplavou překvapeni a zahynuli do posledního muže.
Poručík Villette, když marně zkoušel hledat setníka Hardigana a jeho druhy a kdyby prohledal okolí Melriru ze strany 347. kilometru, k němuž dělníci, kteří vyčkávali s Pointarem vojenský průvod odeslaný z Biskry, vůbec nepřišli, se vrátil do Nefty, aby odtamtud zorganizoval výpravu do kraje kmene Tuaregů.
Tam se sešel s průvodčími vozů a oběma vojáky, kteří šťastnou náhodou unikli osudu svého velitele.
Za zemětřesení byl poručík Villette v Neftě a převraty způsobené zemětřesením byl přinucen zůstat tam až do dne, kdy velitel Bonassiru, který vyplul z Gábesu, jakmile to záplava připouštěla, tam přistál, aby zjistil změny na Rharse a Melriru.
Velitel zvěstné lodi přijal brzy potom návštěvu poručíka Villetta a když se dozvěděl, oč jde, nabídl mu a strážmistrovi Nikolovi, aby zůstali na lodi a zúčastnili se plavby po novém moři. Přesto ale záleželo nyní především na tom, aby byl vypátrán setník Hardigan, inženýr ze Schallerů a jejich druzi. Plnou parou plující Bonassir, projel Rharsou, a zamířil tudíž do vod Melriru, aby prohledal na jeho březích a na březích Farfarie všechny oázy, které zůstaly bez pohromy.
Když se plavili druhou noc Melrirem, velitel byl upozorněn plameny, zamířil k tellu, ale ve vědomí zřetele k nejistotě nového moře a ke svému nesčetnému námořnictvu, vyčkal, přes naléhání poručíka Villetta, dne a nyní uprchlíci, jak víme, šťastni a zdrávi již byli na palubě.
Parník nalodil nové cestující, pustil se směrem k Tozeuru, kde je chtěl velitel vysadit na břeh a učinit rychlé oznámení jejich představeným, než by pokračoval na své výzkumné plavbě k nejzadnějším. břehům Melriru.
Zde v Tozeuru se sešel setník Hardigan se svým mužstvem, radostně vítajícím svého velitele.
Dokonce i nezvěstná četa dělníků zde byla ohlášena došlou depeší z Tunisu, kterou Pointar, se svými lidmi když ustoupili až do Biskry, žádalo nové instrukce.
A konečně se tu shledal i Va-d'l'avant se svým starým druhem Coupe-a-Coeurm, a kolik projevů radosti z tohoto shledání si tito dva přátelé vyměnili, se nedá vypovědět! Vše se to stalo před množstvím lidu rozrušeného ještě posledními živelnými událostmi a tísnícího se kolem prvních badatelů nového moře.
Tímto hustým zástupem si lokty proklestil cestu neznámý muž a zastavil se před inženýrem, uctivě ho pozdravil a pravil k němu velmi cizím přízvukem: „Mám čest mluvit s panem ze Schallerů?“ „Zajisté,“ odpověděl inženýr. „Nuže, pane, mám čest sdělit vám, že podle znění plné moci notářsky ověřené, opatřené legalizací pana předsedy soudu první instance ve věcech Francouzsko-cizozemské společnosti, vidované skrze exequatur generálního francouzského rezidenta v Tunisu, po jejímž kraji je zaznamenáno: protokolováno fol. 200, a na druhé straně: oddělení 12, zaplaceno 3 fr. 75, včetně s přirážkami, podpis nečitelný - jsem zástupcem likvidátorů této Společnosti s nejrozsáhlejším zmocněním a právy, zvláště právem vyjednávat a vyrovnání uzavřít. Řečená plnomocenství jsou rovněž správně a náležitě ověřena. Nebude vám tudíž s podivením, pane, žádám-li vás ve jménu této Společnosti a jako její zástupce, abyste položil účty z prací jí vykonaných, které jste se zavázal zužitkovat.“ Do muže tak chladného a rozvážného, který za nejtěžších okolností se uměl ovládat, nyní, když oplýval radostí ze shledání se svými druhy a z toho, že viděl své dovršené dílo způsobem tak neočekávaným, vjelo na chvíli staré čtveráctví, jímž byl kdysi na vysoké škole technické proslulý. Obrátil se k mluvčímu a řekl mu posměšným tónem: „Pane zástupče, s tak rozsáhlým zplnomocněním, dovolte radu, ano? Opatřte si raději akcie Saharského moře!“ A provázen blahopřáními, pokračoval ve své cestě, aby zhotovil stavební rozpočet nových prací, které měly dovršit jeho dílo a aby jej přidal ke zprávě, kterou ještě téhož dne hodlal odeslat správě Společnosti.
