KAPITOLA DEVATENÁCTÁ v níž J. T. Maston možná lituje doby, kdy jej davy chtěly zlynčovat Hlavní města ve Starém i Novém světě, významnější střediska stejně jako nepatrné vísky ve smrtelné hrůze očekávaly, co nastane. Zásluhou novin, které jsou hojně rozšířeny po celé zeměkouli, každý na minutu přesně věděl, kdy odbije půlnoc na Kilimandžáru, ležícím na třicátém stupni východní délky (podle pařížského poledníku, který má 2°20' východní zeměpisné délky) čas se vypočítal z rozdílu zeměpisných délek, neboť Slunce projde jeden stupeň za čtyři minuty. Z významnějších měst to bylo: v Paříži - v 9 hodin 40 minut večer, v Petrohradě - v 11 hodin 31 minut večer, v Londýně - v 9 hodin 30 minut večer, v Římě - v 10 hodin 20 minut večer, v Madridě - v 9 hodin 15 minut večer, v Berlíně - v 11 hodin 20 minut večer, v Cařihradě - v 11 hodin 26 minut večer, v Kalkatě - ve 3 hodiny 04 minuty ráno, v Nankingu - v 5 hodin 05 minut ráno. V Baltimore, jak už jsme řekli, uplyne dvanáct hodin od chvíle, kdy Slunce projde poledníkem procházejícím Kilimandžárem, ve 4 hodiny 24 minuty odpoledne.
Není třeba zdůrazňovat, jaká hrůza zavládla v tomto okamžiku ve městě.
Ani nejdovednější moderní pero by ji nepopsalo - ani stylem dekadentů nebo jejich odpůrců.
A přece obyvatelům Baltimore nehrozí, že je smetou vlny přemístěných moří, a snad jen uvidí, jak se vyprázdní Chesapeakeská zátoka a jak se Hatterasův mys, jímž zátoka končí, vynoří jako horský hřeben nad vyschlý Atlantik - ale i tak! Stejně jako mnoho jiných měst nemusí se bát, že se octne v hlubinách vod, nebo naopak ve vysokých výšinách, co když však jej otřes obrátí vzhůru nohama, zničí jeho památky a pohřbí celé jeho čtvrti na dně propastí, jež se možná objeví na povrchu země? Nejsou to zcela oprávněné obavy v těch částech zeměkoule, které nebudou pohlceny vodami vystouplými z břehů?
Samozřejmě že ano.
A proto v oné osudné minutě běhal každému mráz po zádech! Ano, všichni se smrtelně třásli - kromě jediného muže: inženýra Alcida Pierdeuxe. Neměl už čas, aby oznámil, co při své nejnovější práci zjistil, a tak jen v nejlepší baltimorské vinárně připíjel šampaňským na zdraví Starého světa.
Uplynula čtyřiadvacátá minuta po čtvrté hodině, odpovídající půlnoci v Kilimandžáru... A v Baltimore... se nic nestalo! V Londýně, Paříži, Římě, Cařihradě, Berlíně - zrovna tak... nic! Ani sebemenší otřes!
John Milne pozorující v dolech v Takošimě v Japonsku tronometr (seizmograf - je jakési kyvadlo, jehož chvění zaznamenává i sebemenší záchvěvy v zemské kůře. Po japonském příkladu si mnoho jiných států instalovalo podobné přístroje v blízkosti dolů, kde se vyskytují třaskavé plyny), který si tu postavil nezaznamenal v této části světa ani jediný abnormální pohyb v zemské kůře.
Vraťme se do Baltimore, tam pořád ještě, nic. Bylo ostatně pod mrakem a noc na krku, a tak se nedalo zjistit, zda se zdánlivý pohyb hvězd nějak mění, což by ukazovalo na posun zemské osy.
Jakou noc prožil J. T. Maston ve svém úkrytu, o němž nevěděl nikdo kromě paní Evangeliny Scorbittové! Temperamentní dělostřelec se vztekal, neměl stání. Kéž už by bylo několik dní starší, aby viděl, zda se změnila dráha slunce, a tak se přesvědčil, že se pokus zdařil. Tuto zrněnu skutečně nemohl poznat hned ráno 23. září, protože toho dne denní hvězda vychází přesně na východě na všech místech na zeměkouli.
Den nato se slunce objevilo na obzoru jako obvykle.
Evropští zástupci už byli na terase hotelu. Měli neobyčejně přesné přístroje, kterými zjistí, zda slunce opisuje svou orbitu přímo v rovině rovníku.
Ale kdež - za několik minut poté, co vyšlo, skláněl se již jeho zářivý kotouč k jižní polokouli.
Čili zdánlivý pohyb slunce se nijak nezměnil!
Major Donellan s kolegy pozdravili nebeskou hvězdu nadšeným hurá a uspořádali jí úplné ovace jak primadoně na jevišti. Nebe bylo nádherné, obzor se zbavil nočních par a vyjasnil a nikdy snad se velký herec neobjevil na krásnější scéně a v nádhernějších kulisách před okouzleným publikem!
„A stojí přesně na místě, které předpisují zákony astronomie!...“ vykřikl Erik Baldenach.
„Naší staré poctivé astronomie, kterou ti šílenci chtěli zničit!“ poznamenal Boris Charkov.
„Nechali v tom peníze a ještě budou mít ostudu!“ dodal Jacob Jansen a jeho ústy jako by promluvilo celé Holandsko.
„A arktická oblast zůstane navždycky skryta pod ledem!“ řekl na to profesor Jan Harald... „Hurá, ať žije slunce! Tak, jak je, vždyť stačí celému světu!“ vykřikl major Donellan.
„Hurá!... Hurá!“ svorně opakovali zástupci staré Evropy.
A tu se rozvážně ozval Dean Toodrink, jenž až dosud nic neřekl: „Ale co když nevystřelili?...“ „Ze nevystřelili?...“ zvolal major. „Dej bůh, aby vystřelili, radši dvakrát než jen jednou!“ Přesně totéž si říkal J. T. Maston s paní Evangelinou Scorbittovou. A to by také bývali rádi věděli učenci i laici, kteří stáli tentokrát v jednom šiku.
Tohle si opakoval i Alcide Pierdeux a dodával: „Ale vždyť vlastně na tom nezáleží, jestli vystřelili nebo ne!... Země stejně tancuje na své staré ose a špacíruje si jako předtím!“ Nikdo zkrátka nevěděl, co se stalo v Kilimandžáru. Ještě téhož dne večer však tu byla odpověď na otázku, kterou si kladlo veškeré lidstvo.
Do Spojených států došel telegram, poslední telegram od zanzibarského konzula Richarda W. Trusta.
Zanzibar 23. září Sedm hodin dvacet sedm minut ráno Státní tajemník John S. Wright Rána vypálena včera večer přesně o půlnoci ze zařízení vyhloubeného v jižním svahu Kilimandžára. Střela strašlivě zasvištěla. Hrozný výbuch. Země zpustošena větrnou smrští.
Moře vystoupilo až k Mosambickému průlivu. Mnoho lodí poroucháno a vrženo na pobřeží. Vesnice i vísky zničeny. Všechno v pořádku.
Richard W. Trust Ano, všechno je v pořádku, všechno totiž zůstalo při starém, až na pohromu ve Wamasai, zčásti srovnaném se zemí tou umělou větrnou smrští, a až na lodi, které ztroskotaly při pohybu vzduchových vrstev. Zrovna takhle to přece dopadlo, když z proslulého děla Columbiad vystřelili na Měsíc! Otřes z Floridy bylo tenkrát cítit na vzdálenost sto mil! Ano, zajisté! Jenže teď by měl být účinek stokrát tak velký.
Ať už je to jak chce, telegram poučil všechny zájemce ve Starém i Novém světě o dvou věcech: 1. Že to mamutí dělo bylo postaveno přímo na úbočí Kilimandžára.
2. Ze v určenou hodinu byla rána vypálena.
A tak si celý svět ulehčeně oddychl a hned poté se všichni dali do hrozného smíchu.
Pokus firmy Barbicane a spol. žalostně ztroskotal! Rovnice J. T. Mastona jsou pro kočku! A Společnost pro praktické využití severního pólu může s klidem ohlásit bankrot!
Že by se snad tajemník Dělostřeleckého klubu při výpočtech zmýlil?
To bych spíš věřila, že jsem se zmýlila ve své lásce k němu, říkala si paní Evangelina Scorbittová.
Ze všech lidí na světě byl však nejvíc zmaten sám J. T. Maston. Když viděl, že se nic nezměnilo a že se Země točí jako dříve, utěšoval se, že snad nějaké neštěstí pozdrželo pokus jeho kolegů Barbicana a Nicholla... Ale po telegramu ze Zanzibaru si musel přiznat, že se operace nezdařila. Ano, nezdařila!... A co všechny ty rovnice a vzorce, z nichž vyvozoval, že se jejich plán určitě podaří? Že by dělo s hlavní šest set metrů dlouhou a dvacet sedm metrů širokou nebylo s to posunout póly, když vrhne střelu ve váze sto osmdesáti miliónů kilogramů s náloží dvou tisíc tun mišmašitu, které dává počáteční rychlost dva tisíce osm set kilometrů? Ne... to není možné!
A přece je to tak!
Tu navýsost rozčilený J. T. Maston prohlásil, že opustí svůj úkryt. Marně se paní Evangelina Scorbittová snažila mu v tom zabránit. Ne že by se obávala o jeho život - vždyť už mu žádné nebezpečí nehrozilo. Ale chtěla nešťastného počtáře uchránit vtipů, žertů a posměšků, které se na jeho hlavu snesly a nijak jej a jeho dílo nešetřily.
A co horšího - jak jej přivítají kolegové z Dělostřeleckého klubu? Nebudou se zlobit na svého tajemníka, protože se po tom nezdaru stali terčem všeobecného posměchu? Což on jako autor výpočtů nenese veškerou odpovědnost za tu prohru?
J. T. Maston však nechtěl nic slyšet. Ani úpěnlivé prosby, ani slzy paní Evangeliny Scorbittové jím nepohnuly. Vyšel z domu, kde se dosud skrýval.
Objevil se v baltimorských ulicích. Lidé ho poznali a všichni ti, jejichž majetek i život ohrožoval, ti, jimž svým zatvrzelým mlčením takovou dobu naháněl smrtelný strach, se mu teď mstili, tupili ho a všemožně si ho dobírali.
Měli jste slyšet ty americké uličníky, kteří si nijak nezadali s pařížskými výrostky!
„Hele, jde nám narovnat osu!“ „Ale kdež, srovnat orloj!“ „Jo, pospravit staré krámy!“ Zkrátka tajemník Dělostřeleckého klubu se celý zmatený a zhanobený musel vrátit do paláce v New Parku, kde paní Evangelina Scorbittová vynaložila všechnu svou něžnost na to, aby ho utěšila, ale marně. J. T. Maston podobně jako Nioba - noluit consolari, nebyl k utišení, poněvadž jeho dělo neudělalo zemskému sféroidu nic víc než rachejtle na svatého Jana!
Tak uplynulo čtrnáct dní, svět se probral z hrůz a už si ani na záměry Společnosti pro praktické využití severního pólu nevzpomněl.
Čtrnáct dní pryč a o předsedovi Barbicanovi a kapitánu Nichollovi ani slechu! Že by snad zahynuli při zpětném působení výbuchu při pohromách, které zpustošily území Wamasai? Zaplatili snad svým životem největší podvod moderní doby?
Ne!
Po výbuchu, který je oba dva stejně jako sultána, jeho dvůr a tisíce domorodců srazil k zemi, zase živi a zdrávi vstali.
„Podařilo se to?“ zeptal se Bali-Bali a ohmatával si ramena.
„Vy snad o tom pochybujete?“ „Jak bych mohl!... Ale kdy se to dozvíte?“ „Za několik dní!“ odpověděl předseda Barbicane. Poznal, že se pokus nezdařil?... Je to možné. Ale nikdy by to byl nepřiznal vládci země Wamasai.
Za dva dny nato se oba kolegové se sultánem Bali-Balim rozloučili, zaplativše mu značnou částku za škody, které způsobili v jeho duši. A protože ty peníze přišly do osobní pokladny sultánovy, z níž jeho poddaní nedostanou jediný dolar, nemusilo Jeho Veličenstvo nijak litovat tohoto výnosného podniku.
Pak se oba přátelé i s mistry odebrali do Zanzibaru, kde právě kotvila loď odjíždějící do Suezu. Odtud se pod falešnými jmény dostali parníkem Moeris, patřícím francouzské paroplavební společnosti, do Marseille; přímým vlakem - který ani nevykolejil, ani se nesrazil - dojeli do Paříže a pak západní dráhou do Havru, kde nasedli na zaoceánský parník Bourgogne.
Za dvaadvacet dnů dorazili z Wamasai do New Yorku ve stejnojmenném americkém státě.
A dne 15. října ve tři hodiny odpoledne zaklepali oba dva na brány paláce v New Parku... Za okamžik nato stanuli tváří v tvář paní Evangelině Scorbittové a J. T. Mastonovi.
