Kniha první - kapitola 1
I.
Je to ten druhý od okna, ten v pomačkaných šatech: kdo by do něho řekl, že je to Amerikán? Nepovídejte,
Amerikáni přece nejezdí osobním vlakem: jedou si v rychlíku a ještě se jim to zdá málo, to prý v Americe jsou
onačejší vlaky, o mnoho delší vozy, a v nich takový bílý waiter podává ledovou vodu a ice-creamy, víte? Haló,
boy, huláká takový Amerikán, dones sem pivo, rundu piva, všem ve voze sklenici, ať to stojí třeba pět dollarů,
damn! Kdepak, lidičky, v Americe, to je život, marno tady mluvit!
Ten druhý od okna klímá s otevřenými ústy, zpocen únavou, a hlava se mu klátí jako neživá. Ach bože, ach
bože, to už je jedenáct, třináct, čtrnáct, patnáct dní; patnáct dní a nocí prosedět na kufru, spát na podlaze nebo na
lavici, lepkavý potem a zdřevěnělý, ohlušený bušením mašin; toto už je patnáctý den; kdybych mohl aspoň
natáhnout nohy, nastlat si pod hlavu sena a spát, spát, spát...
Tlustá židovka u okna se štítivě tiskne do kouta. To tak, ještě to usne a svalí se to na mne jako pytel; kdopak
ví, co s ním je, — vypadá, jako by se válel v šatech po zemi nebo kde; a ty jsi mi nějaký divný, hned bych si sedla
jinam, ach bože, kdyby už byl konec cesty! A ten druhý od okna se naklání, padá ku předu a trhnutím se probouzí.
“To je horko,” navazuje opatrně hovor stařík s tváří kramáře. “Kam jedete?”
“Do Krivé,” vypravil ze sebe člověk.
“Do Krivé,” opakuje kramář znalecky a blahovolně. “A z daleka, z daleka?”
Ten druhý od okna neodpovídá, utírá si špinavou prackou zvlhlé čelo, je mu mdlo slabostí a závratí. Kramář
uraženě zafuní a odvrací se k oknu. Ten druhý si netroufá podívat se oknem, schovává oči na poplivané podlaze,
čeká, že se ho zeptají ještě jednou. A pak jim to řekne. Z daleka. Až z Ameriky, pěkně prosím. Ale jděte, až z
Ameriky? A to jedete tak daleko na návštěvu? Ne, já se vracím domů. Do Krivé. Mám tam ženu a holčičku, Hafia
se jmenuje. Hafia. Tři roky byla stará, když jsem odejel. Tak vida, z Ameriky! A jak jste tam byl dlouho? Osm let.
Osm let už tomu je. A po tu celou dobu jsem měl džob na jednom místě. Jako majner. V Johnstownu. Já tam měl
krajana, Michal Bobok se jmenoval. Michal Bobok z Talamáše. Toho to zabilo, je tomu pět let Od té doby jsem
neměl s kým mluvit, — pěkně prosím, jak jsem se měl s nimi dorozumět? Copak Bobok, ten se naučil po jejich,
ale to víte, když má chlap ženu, myslí na to, jak by jí jedno po druhém vypravoval, a to v takové cizí řeči nejde.
Jmenuje se Polana.
A jak jste tam mohl pracovat, když jste se nemohl dorozumět? Nu, jak: řekli mi jen Ellou, Hordubal, a ukázali
mi můj džob. Až sedm dollarů denně jsem bral, prosím pěkně. Seven. Ale draho je v Americe, páni. Nestačí ani
dva dollary na živobytí. Pět dollarů týdně na nocleh. A tu řekne ten pán naproti: Ale to jste, pane Hordubal, musel
našetřit krásné peníze! Ach ja, daly by se našetřit Ale já je posílal domů ženě — řekl jsem vám, že se jmenuje
Polana? Každého měsíce, pane, padesát, šedesát, až devadesát dollarů. Ale to šlo, dokud byl Bobok živ, protože
Bobok dovedl psát. Šikovný člověk, ten Bobok, ale zabilo ho to před pěti lety, trámy na něho spadly. Pak už jsem
nemohl peníze posílat domů a dával jsem je do benku. Přes tři tisíce dollarů, pěkně prosím, a ty mně ukradli. Ale
to není možné, pane Hordubal! co to říkáte? Yessr, přes tři tisíce dollarů. A vy jste je nežaloval? Pěkně prosím,
jak žalovat? Náš formen mne dovedl k nějakému lojerovi; ten mi plácal na rameno, okej, okej, ale musíš platit
advans; a formen mu řekl, you're a swine, a zas mě strkal po schodech dolů. Tož tak to je v Americe, prosím,
mamo mluvit. Jezus, Jezus, pane Hordubal, tři tisíce dollarů? To jsou velké peníze, to je celý majetek, Bože
nebeský, takové neštěstí! Tři tisíce dollarů, kolik Je to na naše peníze?
Juraj Hordubal cítí mocné uspokojení: to byste se všichni po mně ohlíželi, vy všichni tady, kdybych vám začal
povídat; z celého trejnu by se sbíhali lidé podívat se na člověka, kterého v Americe okradli o tři tisíce dollarů;
yessr, to jsem já. Juraj Hordubal zvedá oči a rozhlíží se po lidech; tlustá židovka se tiskne do kouta, kramář se
uraženě dívá z okna a něco bezzubě přežvykuje, tetka s košem na klíně pozírá na Hordubala, jako by s něčím
hluboce nesouhlasila.
– 2 –
Juraj Hordubal se zase zavírá do sebe. Taky dobře, já se vás neprosím; pět let jsem s nikým nemluvil, a šlo to.
A to se, pane Hordubal, z té Ameriky vracíte bez groše? Kdepak, já měl dobrý džob, ale peníze jsem už nedával
do benku, you bet! Do kufru, pane, klíček zavěsit pod košili, a je to. Sedm set dolarů si vezu domů. Well, sir, já
bych tam byl zůstal, ale ztratil jsem employment. Po osmi letech, pane. Lock out, sir. Příliš mnoho uhlí nebo co. našeho pitu dostalo šest set mužů leave, pane. A všude, všude jen propouštěli lidi. Nikde roboty pro člověka.
Proto jedu zpátky. Domů, víte? Do Krivé. Mám tam ženu a něco polí. A Hafii, té byly tři roky. Sedm set dollarů si
vezu pod košilí a začnu zase gazdovat... nebo půjdu do nějaké factory. Nebo dříví kácet.
A to se vám, pane Hordubal, po ženě a dítěti nestýskalo? Jej Bohu, stýskalo; ale já jsem jim, pěkně prosím,
posílal peníze a myslel jsem, toto na krávu, toto na strych pole, toto Polaně na cosi, však sama bude vědět. Každý
dollar byl na něco. A když jsem dával peníze do benku, to už bylo jako stádo krav. Yessr, a to mně ukradli. psala vám někdy vaše žena? Nepsala. Neumí psát. Ale vy jste jí psal? No, sir. Can't write, sir. Od té doby, co
zemřel Michal Bobok, jsem jí neposílal nic, jen peníze ukládal. Ale telegrafoval jste jí aspoň, že přijedete? Ale co,
ale co, na to je škoda peněz. Lekla by se, kdyby přišel posel, ale mne se nepoleká. Haha, kdežpak! Třeba si myslí,
že jste mrtev, pane Hordubal; to víte, když tolik let od vás nedostala ani zprávičku — Mrtev? Takový chlap jako
já, a mrtev? Juraj Hordubal se dívá na své uzlovité pěsti. Takový chlap, co si to myslíte! Polana je moudrá, Polana
ví, že se vrátím. Inu, jsme všichni smrtelní; co když se Polana nedožila? Shut up, sir; bylo jí třiadvacet, když jsem
jel, a silná, pane, silná jako řemen — to neznáte Polanu; za ty peníze, za ty dollary, co jsem posílal, za ty aby
nebyla živa? No, thank you.
Nakvašený kramář u okna si stírá modrým šátkem pot. Třeba zase řekne: To je horko! Horko, pane? Tomu
říkáte horko? Měl byste být, pane, na lowerdecku; nebo dole v šaftu na antracit... Tam posílají niggery, ale já to
vydržel, yessr. Za sedm dollarů. Hallo, Hordubal! Hallo, you niggahs! Ach, pane, člověk mnoho vydrží. Kůň ne.
Tam dolů už nemohli dát koně, aby tahali káry. Příliš horko, pane. Nebo takový lowerdeck na lodi... Člověk
mnoho vydrží, jen kdyby se aspoň mohl domluvit. Něco na tobě chtějí, nevíš co; a oni křičí, vztekají se, krčí
rameny — Prosím pěkně, jak se mám v Hamburku doptat, kudy se jede do Krivé? Oni mohou křičet, ale já ne. Do
Ameriky, to se vám jede jakoby nic; jeden vás naloží na loď, jeden vás čeká tam — ale zpátky, pane, zpátky vám
nepomůže nikdo. No, sir. Těžká, pane, je cesta domů.
A Juraj Hordubal kývá hlavou, teď už se mu kývá sama, klátí se těžce a neživě, a Juraj usíná. Tlustá židovka u
okna sevřela pohoršeně rty; tetka s košem na klíně a uražený kramář na sebe významně pohlédli: Ja, ja, takoví
jsou dnes lidé. Jako dobytek.