O veliké řepě - Jan Susa
Poslouchejte, co se stalo. Koncem března přišlo jaro. Děda říká: "Bábinko, jdu zasadit semínko." Děda jamku vydlabal, pak semínko zahrabal. Sluníčko mu pomáhalo, kapku deště zavolalo.
Chvilku prší, chvilku hřeje, děda kouká, co se děje. "Podívej se, babičko, co dokáže sluníčko!" Co to roste, zvedá hlínu? Babka hrůzou zkoprněla. "Takovouhle zeleninu jakživa jsem neviděla. To je řepa! To je kus! Vytrhnout ji, dědo, zkus! Výdyť je velká jako dům, poroste až k sousedům." Děda za ní škube, cuká, až ho z toho bolí ruka. "Už je toho na mne moc. Bábo, pojď mi na pomoc!" Babka ráda pomůže, stejně však nic nezmůže. Oba funí, pot z nich leje a řepa se v zemi směje.
"Zavoláme vnučku Mílu. Ta je mladá a má sílu." Vnučka ráda všeho nechá, na pomoc jim rychle spěchá.
Za babku se chytne hnedka, babka zase chytne dědka. Děda cuká za lupení, k ničemu to opět není.
Na Oříška zavolali, to je silák a má svaly. Pejsek tu byl za chvilinku, chytil vnučku za sukýnku.
Zase táhnou, zase funí, v zemi už to trochu duní. Sukýnka už ve švech praská. "Zavoláme ještě Macka." Pejsek volá: "Poběž, Macku! Přilož taky k dílu packu!" "To je hračka," mňouká Macek, chytne pejska za ocásek. Táhnou, táhnou, už se kývá, už jen malý kousek zbývá. Myška z díry vyskočila. "Stačila by moje síla?" Nejdříve se posmívali, pak na myší slova dali. Ta nejmenší ze všech myšek chytla Macka za kožíšek.
Počítali do deseti a už všichni s řepou letí. Přeletěli přes dvoreček, plácli sebou na zadeček.
