Zatoulané house - František Hrubín
Zatoulané house (F. Hrubín)
Housata šla dlouhou řadou, brouzdala se v ranní rose. A hned kousek za zahradou , jedno house ztratilo se. „Štip-štip, štip-štip,“ house pláče, „co si bez maminky počnu?“ Od kohouta kokrháče doví se, kde najde kvočnu. Bílá kvočna zrní hledá, na houf kuřátek je sama. House kvočně pokoj nedá: „Nejsi ty snad moje máma?“ S kvočnou špatném pořízení, hned se žene po houseti: „Pro tebe tu místo není, běž pryč, dost mám vlastních dětí!“ House běhá, mámu shání, house nechce zůstat samo. Spatří krůtu, volá na ni: „Už jsem tady, milá mámo!“ Krocan dal se do housete: „Kdopak se tu paní krůtě v její těžké práci plete? Hudry, hudry, sezobnu tě!“ To se house vystrašilo! Běží, kam je nesou nohy. Od jetýlků všude bílo, skřivan zpívá u oblohy. Hejno káčátek se koupe, kolem voda, voda samá. Ptá se kachny house hloupé: „Nejsi ty snad moje máma?“ „Kam jsi se to zatoulalo!“ Praví kachna. „Vrať se zpátky, hloupé house, svět znáš málo, tak-tak, tak-tak, drž se matky:“ House zase bloudí dvorem, pořád samo, pořád samo. Strachy prchá před Pozorem, běží, volá: „Mámo, mámo!“ „Gága, gága,“slyší z dola, od zelených kopřiv v plotě. To už máma husa volá: „Pojď sem, copak potkalo tě?“ Už si house nenaříká, dlouhá cesta už je za ním. Ať si kdo chce, co chce říká, zmoudřelo tím cestováním.