Tajemství kasty aneb Wikileaks po italsku část 3.

Za zmínku stojí i případ paláce Marini, za jehož pronájem sněmovna platí 25 mil.

eur ročně. Měl by hostit několik poslanců, kteři se údajně nevejdou do slavného paláce Montecitorio (hlavní budova sněmovny), ale přesto jsou jeho chodby a místnosti prázdné. Majitel budovy, Sergio Scarpellini, si tím ale hlavu neláme – obchod mu vynáší 2 mil. eur měsíčně. Popsaných nechutných případů je hodně. Ovšem jejich důvěryhodnost, vzhledem anonymitě autora, se zatím musí brát s rezervou. Každopádně jde o zajímavý mediální případ, který ztělesňuje silný odpor Italů proti politické kastě. Ta z jedné strany žádá občany, aby přijali nejrůznější škrty veřejných výdajů, a sama se není ochotna minimálně přizpůsobit ekonomické situaci zemi, které nyní hrozí (i když asi ne tak bezprostředně jako Řecku) státní bankrot. Když k tomu přidáme vysokou nespokojenost občanů, čili voličů, s ekonomickou a sociální situací jejich životů, může to vše vyústit do neklidných časů. V Itálii k tomu říkáme, že „pomsta je pokrmem, který se má servírovat studený“. K tomu lze připomenout výrok Johna Basila Barnhilla: „Lidé by se neměli obávat svých vlád: to vlády by se měly obávat lidí.“