24. V Anglii, část 12

Portugalština se mi zdála taková povědomá a já si uvědomil proč. Bylo to kvůli mým zkušenostem se španělštinou, o kterých jsem se ještě nezmínil. Už jsem skoro téměř na španělštinu zapomněl, protože to už bylo dlouho, co jsem se o ní zajímal. Když jsem byl tak o 15 let mladší, učil jsem se španělštinu asi tak 3 nebo 4 měsíce, protože jsem se zamiloval do jedné zpěvačky a herečky z Uruguaye. Sledoval jsem v televizi jeden seriál „Divoký anděl“, kde hrála a také jsem poslouchal její písničky. Tehdy jsem uměl některé z jejich písniček i zpívat. Díky poslouchání jsem si pamatoval docela dost slovíček a uměl je i vyslovovat. Chtěl jsem rozumět španělsky a být schopen i španělsky psát, abych jí mohl napsat dopis o mých citech k ní. Mluvil jsem dokonce i s rodilými mluvčími s Uruguaye a Argentiny na Yahoo-chatu. Po tak dlouhém čase jsem si pamatoval trochu španělštinu, a protože portugalština je románský jazyk, stejně jako španělština, tak se mi portugalština nezdála být úplně novým a neznámým jazykem, jako bych tento jazyk viděl poprvé v životě. Uvědomil jsem si jedno – a sice, že španělštinu jsem si díky „mimoškolním metodám“ pamatoval tak dlouho, ačkoliv jsem jí vlastně moc dlouho nestudoval a němčinu jsem si moc nepamatoval, i když jsem jí docela dlouho studoval.