Část Dvacet Pět

EVA: Nemůžu si taky moc vzpomenout na to, co jsem se naučila ve škole.

Ono vlastně nebylo co zapomenout, v mém případě. JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Přesně!

U mě to bylo to samý. Mimochodem, kvůli učení se jazyků na škole jsem začala nenávidět učení jazyků. Vůbec mě to nebavilo. EVA: Jsem si jista, že to tak je u hodně lidí.

JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Ano.

Lidé se musí naučit užívat si učení se jazyků. Musí se to pro ně stát zábavou. EVA: To jo!

Předpokládám, že Vám to hodně pomohlo. JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Ano, pomohlo.

Jirka mě to vše naučil a já ho za to nechala žít v mém bytě. EVA: OK.

A co Jirka? Taky se mu nebráníte? JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Co tím myslíte?

Co se tím snažíte říci? On není můj přítel. Nesdílíme spolu postel! EVA: Bylo od Vás pěkné ho nechat žít ve Vašem bytě.

JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Byla to výhoda pro mě, protože jsem s ním měla zadarmo konverzace v češtině u snídaně a u večeře.

Někdy jsme i zašli společně na nějaké akce. EVA: To Vám určitě pomohlo zlepšit (si) češtinu.

JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: To ano, ale chci, aby už odešel.

Už ho nepotřebuju. Kromě toho mi jde i na nervy. EVA: Proč to říkáte?

Proč ho tu už nechcete? JIRKOVA SPOLUBYDLÍCÍ: Je hodně nepořádný.

Vůbec po sobě neuklízí. Nechává svoje špinavé oblečení všude možně.