XVII. VERŠE A PÍSNĚ
Teď byl Strogov poměrně v bezpečí, ačkoliv jeho situace zdaleka nebyla růžová. Přišel o věrné zvíře, které mu tak udatně sloužilo, jakpak se dostane dále? Zbývají mu jen nohy, nemá zásoby jídla, je v kraji, kam vpadli vetřelci, emírovi zvědové po něm pasou a on je ještě tak daleko od cíle, kam má dojít!
„A přece se tam dostanu!“ zvolal, aby zahnal všechny slabošské myšlenky, které se mu honily v hlavě. „Bůh ochraňuj matičku Rus!“
Aspoň teď nemá v dosahu uzbecké jezdce. Neodvážili se ho pronásledovat přes řeku a věří, že se utopil, protože zmizel pod vodou a na pravém břehu Obu jej už neviděli. Michal s námahou prolezl vysokým rákosím, dostal se na vyvýšený blátivý břeh a začal uvažovat. Především se musí vyhnout Tomsku, který již tatarské sbory obsadily. Ale musí do některé osady, městyse nebo aspoň na některou přepřažní stanici, aby si opatřil koně. Jak ho bude mít, vydá se dál - ne ovšem po obvyklé cestě, kudy se jezdí do Irkutska. Po té bude moci jet až tak z Krasnojarska. Kdyby si pospíšil, mohl by odtamtud mít ještě cestu volnou a projet pak bajkalský kraj jihovýchodním směrem. Ale nejdřív musí přesně zjistit, kde vlastně je.
Asi dvě versty před ním se na výšince tyčilo půvabně rozložené městečko. Od šedivé oblohy se odráželo několik zeleně a zlatě zbarvených byzantských kupolí.
Byl to Kolyvan, kam úředníci a zaměstnanci z Kamska a jiných měst jezdívají v létě na dovolenou, aby unikli nezdravému barabinskému podnebí. Podle toho, co slyšel, Kolyvan není ještě v rukou Tatarů. Sbory se totiž rozdělily na dva proudy, jeden postupoval nalevo na Omsk, druhý napravo na Tomsk, a kraj uprostřed zatím nechali na pokoji.
A tak Strogov usoudil, že bude nejjednodušší, když se co nejrychleji dostane do Kolyvanu, dříve než tam dojedou uzbečtí jezdci, sledující levý břeh Obu. Tam si za každou cenu opatří šaty a koně, i kdyby za to měl zaplatit nevím co, a pustí se silnicí vedoucí do Irkutska jižní stepí. Byly tři hodiny ráno. Klidné okolí Kolyvanu bylo zřejmě zcela opuštěno. Venkovské obyvatelstvo uteklo před nájezdníky, kterým nemohlo nijak čelit, na sever do Jenisejské gubernie.
Michal rázným krokem pospíchal do Kolyvanu, když tu k jeho sluchu začaly doléhat vzdálené výstřely. Zastavil se a zřetelně rozeznal temné rachocení a pak ostřejší praskot, v němž se nemohl mýlit.
To je dělo, to je kanonáda! řekl si. Čili malý ruský sbor se střetl s tatarským vojskem! Bože, kéž se dostanu do Kolyvanu před nimi!
Strogov se nemýlil. Brzy nato rány zesílily a nalevo od Kolyvanu se nad obzorem hromadila oblaka - nebyl to kouř, ale velké bělavé spirály se zřetelnými obrysy, které provázejí dělostřeleckou kanonádu.
Na levé straně Obu se uzbečtí jezdci zastavili a čekali; jak bitva dopadne. Nyní se jich Strogov už bát nemusil. Proto také rychle spěchal k městu.
Ovšem rány se množily a přibližovaly. Už to nebylo nejasné hrčení, ale série jednotlivých zřetelných ran z děla. V té chvíli se zároveň kouř unášený větrem, zvedal do výše a bylo zřejmé, že boj se rychle přenáší k jihu. Tataři napadnou Kolyvan ze severní strany. Ubrání jej Rusové, anebo se pokusí znovu ho dobýt na vojácích Féofara chána? To se dá těžko říci.
Michal byl asi na půl versty od Kolyvanu, když tu mezi domy v městě vyšlehl dlouhý ohnivý jazyk a zvonice jednoho kostela se zřítila v oblaku prachu do plamenů.
Že by se již bojovalo v Kolyvanu? Zřejmě ano! Najde tam Strogov nějaký úkryt? Nevydává se v nebezpečí, že ho chytí? Podaří se mu odtud šikovně uniknout tak jako z Omska. Všechny tyto možnosti se mu objevily před očima najednou. Zaváhal, na okamžik se zarazil. Nebylo by lepší jít pěšky směrem k jihu a pak na východ a tam v některé osadě, třeba v Djašinsku nebo někde jinde, si za každou cenu opatřit koně?
Ano, tohle je jediné řešení a Strogov se okamžitě uhnul od břehů Obu a namířil přímo napravo od Kolyvanu. V tu chvíli zazněly zvlášť silné rány, na levé straně města vyšlehly vysoké plameny - hořela celá jedna čtvrť.
Michal utíkal napříč stepí, snaže se vždy uchýlit pod stromy, když tu se na pravé straně objevil oddíl tatarské jízdy. Tudy nemůže, jezdci se rychle blíží k městu a on by jim stěží unikl. Náhle u husté skupiny stromů spatřil opuštěný domek, kam se mohl nepozorovaně dostat. Tam se vysílený a hladový Michal skryje, požádá o jídlo a nabere trochu sil.
Rozběh1 se rychle tím směrem. Jakmile se dostal blíž, zjistil že to je telegrafní stanice, od níž se táhnou dva dráty směrem na západ a na východ a třetí do Kolyvanu. Když bude opuštěna, což je za nynější situace velice pravděpodobné, Michal se tam uchýlí, vyčká do tmy, bude-li třeba, a pak se znovu vydá na pouť stepí, kde se prohánějí tatarští zvědové.
Michal Strogov se hned vrhl ke dveřím domku a rázně je otevřel. V místnosti, odkud se telegrafovalo seděl jediný muž, zdejší telegrafista, klidný, flegmatický zaměstnanec, kterému bylo lhostejno, co se děje venku.
Věrně vyčkával na svém místě za přepážkou, až ho někdo přijde požádat o poslání telegramu. Michal Strogov k němu přistoupil a z posledních sil se optal:
„Co víte o situaci?“
„Nic,“ odpověděl úředník s úsměvem.
„To spolu bojují Rusové a Tataři?“
„Prý ano.“
„Ale kdo vítězí?“
„To nevím.“
Takový klid uprostřed strašlivých událostí, taková lhostejnost - to bylo skoro neuvěřitelné.
„A spojení není přerušeno?“ zeptal se Strogov.
„Je přerušeno mezi Kolyvanem a Krasnojarskem, ale funguje mezi Kolyvanem a ruskou hranicí.“
„Pro vládu?“
„Pro vládu, když to považují za nutné, pro veřejnost, když si to zaplatí. Deset kopejek za slovo. Jak to chcete, pane?“
Strogov hodlal tomuto podivnému úředníkovi odpovědět, že nechce poslat žádný telegram, že by prosil jen o trochu chleba a vody, když tu se dveře stanice rázně otevřely.
Michal mys1i1, že poštu napadli Tataři, už chtěl vyskočit oknem, ale tu zjistil, že dovnitř vstoupili dva mužové, kteří neměli nic společného s tatarskými vojáky.
Jeden z nich držel v ruce tužkou psanou depeši, předběhl druhého a vrhl se k přepážce, za níž seděl chladnokrevný úředník.
Strogov k svému velkému překvapení v nich poznal osoby, na něž už ani nepomyslel: novináře Harryho Blounta a Alcida Joliveta. Od té doby, co stanuli na bojišti, už to nebyli přátelé, ale sokové, nepřátelé.
Opustili Išim za několik hodin po Strogovovi a dostali se do Kolyvanu před ním, ač jeli stejnou cestou, vlastně předhonili ho, protože Michal ztratil tři dny na březích Irtyše.
Teď se oba účastnili srážky Rusů s Tatary před městem, a když se boj přenesl do ulic Kolyvanu, utíkali na telegrafní stanici, aby poslali do Evropy zprávu a vyrvali tak jeden druhému primát v oznámení událostí. Strogov ustoupil stranou a tak neviděn vše viděl a slyšel. Dozví se jistě novinky, které ho budou zajímat, a pak už bude vědět, má-li jít do Kolyvanu, nebo se mu vyhnout. Harry Blount se dostal k okénku dříve než jeho kolega a podal úředníkovi depeši, zatímco Alcide Jolivet netrpělivě přešlapoval vedle.
„Platí se deset kopejek za slovo,“ řekl úředník a uchopil depeši.
Harry Blount vyrovnal na prkénko přepážky hraničku rublů, až se jeho kolega překvapením zarazil.
„Dobrá,“ pronesl úředník a s největší chladnokrevností začal telegrafovat tuto depeši:
„Daily Telegraph, Londýn. Z Kolyvanu, Omská gubernie, Sibiř 6. srpna. Střetnutí ruských a tatarských sborů...“
Protože úředník četl nahlas, Strogov slyšel vše, co Angličan telegrafoval svým novinám..
„Ruské sbory zatlačeny zpět velkými ztrátami, Tataři vstoupili dnes do Kolyvanu...“
To byl konec zprávy.
„A teď jsem na řadě já,“ zvolal Alcide Jolivet, jenž chtěl poslat telegram své sestřenici do Faubourg Montmartre.
Ale to se nehodilo anglickému žurnalistovi, který nehodlal hned tak odejít od přepážky, aby mohl dále telegrafovat nejnovější zprávy o situaci. Proto tedy svému kolegovi neustoupil. „Vždyť jste přece skončil“ vykřikl Alcide Jolivet. „Nikoli, ještě jsem neskončil,“ ostře odvětil Harry Blount a něco si dál psal, poté podal papír úředníkovi, který klidným hlasem začal číst:
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi...“
Harry Blount telegrafoval první verš z bible, aby zabil čas a nemusil postoupit místo svému sokovi. Bude to možná stát jeho noviny hezkých pár rublů, ale zato budou první na světě informovány! Francie musí počkat!
Dovedete si asi představit, jak zuřil Alcide Jolivet, ač by to jinak považoval za výborný žert. Snažil se přesvědčit úředníka, že musí přijmout jeho depeši, protože je důležitější než text jeho kolegy.
Úředník však klidně odpověděl: „Pán má na to právo,“ ukázal na Harryho Blounta, mile se na něho usmál a tele grafoval Daily Telegraphu první verš z bible. Harry Blount zatím klidně přistoupil k oknu a s kukátkem na očích pozoroval, co se děje v okolí Kolyvanu, aby doplnil svou zprávu. Za několik okamžiků zase přistoupil k okénku a připojil k telegramu:
„Dva kostely v plamenech. Požár se zřejmě šíří směrem vpravo. Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí...“
Alcide Jolivet měl teď už skutečně chuť zakroutit váženému dopisovateli Daily Telegraphu krk. Znovu připomenul. úředníkovi, že chce také podat telegram, ale ten mu prostě odtušil s touž chladnou, lhostejnou tváří:
„Pán má na to právo, pán má na to právo... deset kopejek za slovo.“ A telegrafoval další zprávu, kterou mu donesl Harry Blount:
„Rusové prchají z města. I řekl Bůh: Budiž světlo!
A bylo světlo!“
To už Alcide Jolivet doslova soptil.
Zatím však se Harry Blount, rozčilen bezpochyby zajímavou podívanou, kterou měl před očima, trochu u okna zdržel. A tak když úředník dotelegrafoval třetí verš z bible, Alcide Jolivet tichounce jako myška přistoupil k okénku, a jako to učinil předtím jeho kolega, tiše položil na přepážku úctyhodnou hromádku rublů a podal úředníkovi depeši. Ten začal zase nahlas:
„Madeleine Jolivetová, 10, Faubourg Montmartre, Paris. Z Kolyvanu, Omská gubernie, Sibiř, 6. srpna. Uprchlíci opouštějí město. Rusové jsou poražení. Zuřivé pronásledování tatarské jízdy.“
A když se Harry Blount vrátil, slyšel, jak Alcide Jolivet doplňuje svůj telegram výsměšně si pozpěvuje:
Byl jednou jeden človíček,
celý oblečený v šedivém,
v Paříži… .
Protože Alcide Jolivet považoval za nevhodné mísit světské se svatým, odpověděl na verše z bible veselým popěvkem Bérangerovým.
„Ách,“ udělal Harry Blount.
„Tak už to na světě bývá,“ odvětil Alcide Jolivet. Zatím se však situace okolo Kolyvanu zhoršovala. Bitva se blížila, střelné rány se ozývaly stále hlasitěji. V té chvíli se telegrafní stanice otřásla v základech. Granát prolétl zdí a místnost se zahalila oblakem prachu.
Alcide Jolivet právě dokončoval verše:
Jouffu jako jablko,
bez jediného haléře…
Ale zarazil se, vrhl se ke granátu, uchopil jej oběma rukama, vyhodil oknem ven a pak se vrátil k přepážce vše v jediném okamžiku. Za pět vteřin poté granát venku vybuchl.
Alcide Jolivet však s největším klidem a úplně chladnokrevně dále sepisoval telegram:
„Granát zničil zdi telegrafní stanice. Čekáme několik dalších...“
Michal Strogov již nepochyboval o tom, že Rusové budou u Kolyvanu poražení. Nezbývá mu tedy nic jiného než se pustit napříč jižní stepí. A tu se ozvala u telegrafní stanice strašlivá kanonáda a déšť kulek rozbil okenní tabulky.
Harryho Blounta zasáhla jedna do ramene a padl k zemí. Alcide Jolivet hodlal právě připojit k depeši ještě: „Harry Blount dopisovatel Daily Telegruphu! klesl raněn po mém boku, zasažen ránou z pušky“, když tu mu úředník s ledovým klidem řekl:
„Pane, spojení je přerušeno.“
A vztyčil se za přepážkou, nasadil si na hlavu klobouk a s úsměvem na rtech vyšel malými dvířky, kterých si Strogov předtím nepovšiml. V tom okamžiku stanici zaplavili tatarští vojáci a ani Strogov, ani žurnalisté nemohli utéci.
Alcide Jolivet se s depeši v ruce vrhl k Harrymu Blountovi ležícímu na zemi, a protože měl opravdu dobré srdce, naložil si jej na záda a hodlal s ním utéci... Ale už bylo pozdě!
Oba dva byli zajati stejně jako Michal Strogov, který se vrhl z okna a padl rovnou, do náruče Tatarům!
