VI. BRATR A SESTRA Tato opatření, jež tak neblaze postihla soukromé zájmy, byla vynucena okolnostmi. „Všem ruským poddaným se zakazuje opustit gubernii“ - je-li Ivan Ogarev ještě zde, mělo se mu zabránit, aby se dostal k Féofaru chánovi.
„Všem cizincům asijského původu se nařizuje okamžitě během čtyřiadvaceti hodin opustit gubernii“ - toto opatření mělo najednou odstranit všechny ty handlíře, kteří sem přišli ze Střední Asie stejně jako bandy cikánů. Čím více lidí, tím víc špehů, a proto je nutno je vyhostit. Ale snadno si dovedeme představit, jak tyto dva blesky zasáhly město!
Teď totiž Rusové, které obchodní záležitosti přivedly za hranice Sibiře, nemohou opustit gubernii, alespoň ne v tomto okamžiku. To jasně a zřejmě vyplývá z prvního článku výnosu, který nepřipouští žádnou výjimku. Veškeré soukromé zájmy musí ustoupit zájmu státu.
Co se pak týče druhého článku výnosu, vyhošťovací rozkaz je také jednoznačný. Postihuje jen cizince asijského původu, kteří si musí okamžitě sbalit zboží a vydat se na cestu zpět. A což teprve všichni ti provazolezci, jichž tu bylo jako hub po dešti, ti mají k nejbližší hranici kolem tisíce verst, čili pro ně to je úplná katastrofa!
Proto se proti nezvyklému opatření zvedl polohlasitý protest a výkřiky zoufalství, ale přítomnost kozáků a policistů je okamžitě utišila.
A skoro v témž okamžiku začalo na planině stěhováni. Plátěné střechy před krámky se stahovaly, kočovná divadla se rozebírala. tance a zpěvy umlkaly, ohně pohasly, staří koníčkové, kteří tahají ta pohyblivá obydlí, byli vyvedeni z koníren. Policisté s vojáky povzbuzovali bičem nebo holí opozdilce a nestyděli se ani porážet stany, kde ještě byli chudáci cikáni. V důsledku těchto opatření se novgorodské náměstí do večera zcela vyprázdní a jarmareční ruch vystřídá pusté ticho.
Ve chvíli, kdy policejní šéf četl výnos, vynořila se v mysli Michala Strogova najednou z ničeho nic vzpomínka.
To je ale zvláštní shoda okolností, pomyslel si, dnes ten výnos, kterým jsou vyhoštěni cizinci asijského původu, a včera v noci slova těch dvou cikánu. To sám tatíček nás posílá, kam chceme! pravil stařec. Ale tatíček, to je přece car! Všichni lidé mu tak říkají! Jak jen ti cikáni mohli předem znát opatření, které bude proti nim vydáno, a kam vlastně míří? Jsou to podezřelí lidé, a přece jim vládní výnos přichází na pomoc, místo aby jim uškodil!.
Ale tuto správnou úvahu okamžitě zahnala ze Strogovovy mysli jiná myšlenka. Zapomněl na cikány, jejich podezřelý rozhovor i zvláštní souvislost mezi výnosem a jejich slovy... a vzpomněl si na mladou Lotyšku.
„Chudák děvče!“ zvolal mimoděk. „Vždyť ona se nedostane přes hranice!“ Skutečně, dívka pochází z Rigy, je rodem Lotyška, tedy Ruska, a proto nesmí opustit ruské území! Povolení, které předtím obdržela, jí v důsledku nových nařízení není nic platné. Všechny cesty na Sibiř jsou pro ni uzavřeny, ať má k cestě do Irkutska jakýkoli důvod, teď se tam nedostane. Nejprve si jen maně řekl, že by i při svém důležitém poslání mohl možná trochu té hodné dívce pomoci, ale pak se mu tato myšlenka velice zalíbila. On, energický statný muž, zná dobře nebezpečí, která na něho čekají, a přitom je v té zemi jako doma. Pro dívku se však nebezpečí nekonečně zvyšuje... Protože míří do Irkutska, musí jet stejnou cestou jako on, tedy proniknout hordami vetřelců, jak se o to pokusí on sám. Má-li s sebou jen peníze na cestu za normálních podmínek -, a to je víc než pravděpodobné -, jakpak se jí tam podaří dostat za okolností mnohem nebezpečnějších, kdy cesta bude zřejmě mnohem dražší!
Nu co, míří do Permu, musím se s ní někde - setkat, řekl si. Budu nad ní bdít, aniž to bude tušit, a protože zřejmě také pospíchá, aby už byla co nejdříve v Irkutsku, nebudu se musit kvůli ní nikde zdržovat.
Ale jedna myšlenka rodí druhou... Až dosud Michal Strogov uvažoval jen tak, že by mohl vykonat dobrý skutek, službu bližnímu. Teď jej však napadlo něco nového a problém mu vyvstal v jiném světle.
Když se to tak vezme, potřebuji ji vlastně víc než ona mne, řekl si její přítomnost mi muže být velice užitečná: odvrátím od sebe jakékoli podezření. V samotném muži cestujícím stepí snadněji odhalí carova kurýra. Když mne naopak bude provázet tato dívka, budu v očích všech spíše vypadat jako kupec Mikuláš Korpanov. Ano, musím ji za každou cenu najít! Není pravděpodobné, že by si byla od včerejška, večer obstaral nějaký povoz a hned opustila Nižnij Novgorod! Čili vydejme se za ní a rychle!
Michal Strogov opustil novgorodské náměstí, kde nepopsatelný zmatek vyvolaný okamžitým prováděním oznámených nařízení dostupoval vrcholu. Tady dívku, kterou hledá, nenajde. Je devět hodin ráno. Parník odjíždí v poledne. Má tedy asi dvě hodiny na to, aby ji objevil.
Znovu přešel na druhý břeh Volhy a proběhl jednu. ulici po druhé v horním i dolním městě, kde bylo trochu méně lidí. Vstoupil do kostelu, přirozeného útočiště lkajících, usoužených a trpících, ale nikde se s mladou Lotyškou nesetkal.
A přece ještě nemohla opustit Nižnij Novgorod. Musí ji nalézt!
Tak bloudil Michal asi dvě hodiny. Vůbec se nezastavoval, necítil únavu, poslušen jakéhosi vnitřního příkazu, který jej hnal bez uvažování vpřed. Vše nadarmo.
Tu jej napadlo, že dívka možná ani neví o výnosu nebylo to ovšem pravděpodobné, protože zpráva se bleskově rozšířila.
Bylo již jedenáct hodin. Michal, ačkoliv za jiných okolností by to byl považoval za zbytečné, rozhodl .se přece jen předložit svou cestovní listinu v kanceláři šéfa policie. Výnos se ho sice netýkal, ale chtěl se ujistit, že při výjezdu z města nenarazí na žádnou překážku. Vrátil se tedy na druhý břeh Volhy na policii. Tam byl velký nával, protože cizinci, kteří měli okamžitě opustit gubernii, musili před odjezdem splnit určité formality. Bez tohoto opatření by se totiž kterýkoli Rus mohl v přestrojení dostat přes hranice.
A tak dvůr i kancelář? policie překypovaly kejklíři, cikány, perskými, tureckými, indickými, turkestánskými i čínskými obchodníky. Každý pospíchal, protože brzy začne být nouze o dopravní prostředky a ten kdo přijde pozdě, riskuje velké nebezpečí, že se mu nepodaří opustit město v předepsané lhůtě - což znamená, že bude vystaven brutálnímu zákroku správních úředníků.
Michalovi se zásluhou, silných loktů podařilo přejít dvůr. Ale proniknout do kanceláře a až k okénku úředníků už bylo mnohem nesnadnější. Pošeptal tedy něco jednomu inspektorovi do ucha, strčil mu do ruky několik rublů a hned se dostal dále.
Policista jej uvedl do čekárny a šel to oznámit vyššímu úředníkovi. Michal bude mít jistě brzo všechno v pořádku a bude se moci zase svobodně pohybovat. Mezitím se kolem sebe rozhlédl - či koho tu nevidí? Na lavici se krčí dívka v naprostém zoufalství, ačkoliv stěží spatřil její tvář, hned poznal mladou Lotyšku. Nevěděla o výnosu gubernátorově, přišla si mi policií nechat orazítkovat svou propustku... Jenže razítko jí odmítli. Má sice povolení jet do Irkutska, ale dnešním výnosem se ruší všechna dřívější, čili všechny cesty na Sibiř jsou pro ni uzavřeny.
Strogov na vrcholu blaha, že ji konečně našel, k ní přistoupil. Pohlédla na něho a tvář jí ozářil prchavý záblesk radosti; instinktivně povstala a jako tonoucí, který se i stébla chytá, chtěla jej poprosit o pomoc... V tu chvíli se však policista dotkl Strogovova ramene a řekl: „Policejní šéf vás očekává.“ „Dobrá,“ odvětil Michal, a aniž řekl jediné slovo té, kterou od včerejška tolik hledal, aniž ji ujistil jediným posunkem, který mohl kompromitovat jak jeho, tak ji, následoval policistu hustým davem. Mladá Lotyška vidouc, že mizí ten, jenž snad jediný by jí mohl pomoci, klesla zas zničeně na lavici.
Neuplynuly ani tři minuty a Michal se znovu objevil v čekárně v doprovodu policisty. Držel v ruce svou listinu, která jej opravňovala k cestě na Sibiř, přistoupil k mladé Lotyšce, podal jí ruku a pravil: „Sestřičko...“ Okamžitě pochopila a vstala, vedena jakýmsi náhlým vnuknutím. „Sestřičko,“ opakoval Strogov, „tady máme povolení a můžeme pokračovat v cestě do Irkutska. Tak pojď.“ „Už jdu, bratře,“ odpověděla dívka, vložila ruku do Michalovy dlaně a oba dva opustili policejní budovu.
