V. NĚKOLIK DNÍ PLAVBY Bylo šest hodin ráno, když Jarnes Cook vyplul pod všemi plachtami. Kapitán musel obratně manévrovat, aby se dostal ze zátoky a proplul úzkým klikatým výjezdem. Aby mohl obeplout Nicolsonův mys, musel provést nemálo obratů. Pak se pustil do úžiny, kde proti němu vanul severní vítr. Ale za malou chvíli dostal západní vítr, který mu umožnil rychle přeplout rozsáhlý záliv.
Plul nejprve šikmo přes záliv a vzdálil se tak od pevniny, ale u Egmontova mysu se k ní opět přiblížil.
Musil urazit podél západního pobřeží Severního ostrova asi sto mil. Může to dokázat za tři dni, jestliže bude pořád vát vítr. Ale vzhledem k směru větru nebylo možno se držet stále pobřeží, které bylo velmi členité.
První den uběhl příjemně. Pan Hawkins a Nat Gibson si sedli u přístřešku a libovali si, jak loď pěkně pluje. Jarnes Cook, poněkud nakloněn větrem, se obratně vyhýbal dlouhým vlnám a zanechával za sebou bílou klikatou brázdu. Kapitán chodil po palubě, tu a tam se podíval na kompas před kormidlem nebo zase promluvil s cestujícími. Polovina mužstva měla službu na přídi, polovina odpočívala v kajutě a snídala. Z lodi spustili udice, na kterých se třepetalo za chvíli několik ryb, tak hojných v tomto moři.
Je nutno poznamenat, že v končinách kolem Nového Zélandu se námořníci často setkávají s velrybami. Lov na ně bývá obyčejně úspěšný. Také kolem brigy plující přes záliv se ukázalo několik kytovců, které by bývalo bylo snadné ulovit.
Při té příležitosti řekl pan Hawkins kapitánovi, když se spolu dívali na to, jak ti obrovští savci dovádějí : „Vždycky jsem chtěl lovit velryby a provozovat pobřežní plavbu, Gibsone. Myslím, že obojí je velmi výnosné.“ „To je možné,“ připustil kapitán, „velrybářské lodi, které sem zajíždějí, snadno naplní podpalubí bečkami velrybího oleje a tuku i velrybími kosticemi.“ „Ve Wellingtonu se vypravovalo,“ podotkl Nat, „že zde je lov na velryby snazší než kde jinde...“ „To je pravda,“ řekl kapitán. „Zdejší velryby nemají totiž tak vycvičený sluch jako velryby žijící jinde. Je proto možné se k nim přiblížit na dosah harpuny. Lze říci, že každá velryba, jakmile ji vel rybář zpozoruje, je tady už předem ztracena samozřejmě vládne-li pěkné počasí. Bohužel však řádí v těchto končinách časté a strašlivé vichřice...“ „Dobrá,“ odvětil pan Hawkins, „jednou se možná dáme do lovu velryb...“ „Ale pak si musíš vzít jiného kapitána, příteli. Každý má své řemeslo, a já nejsem velrybář...“ „Tak tedy s jiným kapitánem, Gibsone, a taky s jinou lodí, protože k tomu je zapotřebí zvláštního zařízení, které James Cook nemá. „Ovšem, Hawkinsi. Museli bychom mít loď, na kterou je možno nalodit dva tisíce beček oleje během lovu, a ten někdy trvá až dvě léta. Dále čluny vhodné k lovu a třicet až čtyřicet mužů, mezi nimi .harpunáře, bednáře, kováře, tesaře, námořníky, plavčíky, aspoň tři důstojníky, lékaře a tak dále.“ „Ale otče,“ podotkl Nat, „pan Hawkins by se jistě postaralo všechny ty věci.“ „To je vážná věc, chlapče,“ odpověděl kapitán. „V těchto končinách Tichého oceánu je pobřežní plavba podle mého názoru nejvýhodnější... Vždyť velrybářská výprava už nejednou zničila podnikatele... Kromě toho jakmile velryby spatří, že jsou pronásledovány, snaží se uprchnout do polárních moří. .Pak je nutno za nimi plout až do Beringovy úžiny, ke Kurilovým ostrovům nebo do moří u jižního pólu. A to jsou dlouhé a nebezpečné výpravy, mnoho lodí se z nich už nevrátilo...“ „Ale to je koneckonců jen plán, drahý Gibsone,“ řekl loďař. „Později uvidíme... Prozatím zůstaňme u pobřežní plavby, protože byla vždycky pro nás výhodná, a vraťme se do Hobartu s pěkným nákladem...“ K šesté hodině večerní spatřili zátoku Wainah, která leží proti ostrůvkům ohawským. Poněvadž se na obloze objevilo několik mraků, dal kapitán svinout část plachet. Takovou opatrnost nutno doporučit všem lodím, které plují v těchto končinách, kde se často najednou zdvihne divoký vítr. Proto se večer obyčejně některé plachty stahují, aby nebyla posádka překvapena náhlou vichřicí.
Během noci vítr zesílil. James Cook uháněl rychlostí dvanácti mil za hodinu, byl poněkud nakloněn na pravý bok a rychle klouzal po dlouhých vlnách. Někdy se do jeho přídě opřela velká vlna a zalila ho tříští vody. Jeho kýl se střídavě zvedal a nořil až po sochu, která byla vyřezána na přídi.
Kývání a kolébání lodi panu Hawkinsovi a Natovi vůbec nevadilo. Byli na to zvyklí a netrpěli mořskou nemocí. Vdechovali do sebe plnými plícemi a s rozkoší čerstvý vzduch prosycený solí. Zároveň s radostí sledovali stále se měnící pobřeží na západě.
Toto pobřeží je zajímavější než u Jižního ostrova, je bohatší na zálivy, zátoky a přístavy. Z moře je dobře vidět horský hřeben, ponořený v bujné zeleni a složený ze samých sopečných kráterů. Tento hřeben tvoří páteř ostrova, který je asi třicet mil široký. Celkem je Nový Zéland tak veliký jako Velká Británie. Je to jakási druhá Velká Británie u protinožců v Tichém oceáně.
Jakmile vyplul James Cook z Wellingtonu, silně poklesly naděje Fliga Balta a Vina Moda, že se zmocní lodi. Oba dva o tom často hovořili. V době oběda, který si pan Hawkins, Nat a kapitán dali přinést na palubu, o tom znova mluvili. Vin Mod byl právě u kormidla a nehrozilo tedy nebezpečí, že je uslyší někdo z námořníků na přídi.
„Zatracená strážní loď!“ stále opakoval Vin Mod. „Ta nám to překazila!... Celých čtyřiadvacet hodin musela ta proklatá loď zůstat tak, blízko nás... Jestli bude její kapitán jednou viset na konci ráhna, sám mu přijdu zadrhnout smyčku kolem krku!... Cožpak nemohla jet svou cestou a nedržet se nás jako klíště?.... Kdyby toho nebylo, byl už dávno James Cook bez kapitána Gibsona a jeho nohsledů. .. A my už byli někde ve východním oceáně a vezli pěkný náklad na ostrovy Tonga nebo Fidži...“ „Tohle všechno... to jsou jen slova!“ podotkl Flig Balt. „Člověk si musí nějak ulevit,“ prohlásil Vin Mod.
„Teď je nutno si rozmyslet,“ pokračoval lodní mistr, „jestli se máme vzdát svého úmyslu, když je na palubě ten loďař a kapitánův syn...“ „To nikdy!“ vzkřikl Vin Mod. „Naši kamarádi by to ani nepřipustili... Len Cannon a ti ostatní by byli zdrhli ve Wellingtonu, kdyby bývali věděli, že se chceme klidně vrátit do Hobartu. Určitě se chtějí plavit na vlastní pěst, a ne pro pana Hawkinse!“ „To všechno..., to jsou jen planá slova. Říkám to znova,“ opakoval Flig Balt a pokrčil rameny. „Můžeme vůbec doufat, že k tomu budeme mít někdy příležitost?“ „Ale samozřejmě!“ ujistil ho Vin Mod, který měl vztek, že se lodní mistr nechal odradit. „A my už jí budeme umět využít... Jestli to nebude dnes nebo zítra, bude to později... snad u Nové Guineje mezi ostrovy, kde nebudeme mít na krku policii... Dejme tomu, že jednoho dne zmizí z lodi rejdař, Gibsonův syn, dva nebo tři námořníci... Nikdo nebude vědět, co se s nimi stalo... A pak James Cook zmizí...“ Vin Mod šeptal přitlumeně tyto zločinné nápady Fligu Baltovi do ucha. Byl odhodlán, že od nich neustoupí a že je dovede k zdárnému konci. Proto se nemohl udržet, aby sprostě nezaklel, když mu lodní mistr řekl schlíple potřetí: „To jsou jen slova... nic než slova!“ Vin Mod ještě jednou tak hlasitě zaklel, že to uslyšeli cestující i kapitán, kteří seděli v přístřešku. Pan Gibson vstal od stolu, objevil se na prahu zadních dveří a zvolal: „Copak je to?“ „Ale nic, pane Gibsone,“ odpověděl Flig Balt, „to byla jenom velká vlna, která by byla málem složila Vina Moda na palubu...“ „Už jsem se viděl v moři...,“ dodal Vin Mod. „Vskutku, vítr je ostrý a moře rozbouřené,“ řekl pan Gibson, když se rychle podíval na plachty.
„Vítr se otáčí k východu,“ poznamenal Flig Balt.
„Ano, otoč trochu kormidlo, Mode... Uděláme dobře, když se dostaneme blíže k zemi...“ Když Mod vykonal daný rozkaz, vrátil se kapitán do přístřešku. „Ach mistře Balte, kdybyste vy velel lodi,“ zamumlal Vin Mod, „jistě byste spíše zamířil na širé moře...“ „To určitě, ale ty víš, že nejsem ještě kapitánem...,“ řekl Flig Balt a odešel na příď. „Stane se jím za každou cenu,“ opakoval si Vin Mod. „Musí se jím stát, i kdyby mě to stálo krk!“ Během toho dne viděli méně ryb než den předtím. Ale přesto nebylo moře pusté. Spatřili několik pobřežních lodí, které pluly oběma směry přes zátoku Taranaki.
Odpoledne ztratili z očí vrcholek hory Whare Orino, vysoké asi2000 stop, jejíž úpatí sahá až k moři, a brzo minuli malé přístavy, kam se právě vracela vel rybářská flotila, protože moře bylo už příliš rozbouřené.
Kapitán musel zase dát stáhnout část plachet. Kdyby bouře ještě zesílila, mohli by dorazit před šestou hodinou k aucklandskému přístavu. Proto se nechtěl uchýlit od svého kursu.
Auckland je jeden z nejbezpečnějších přístavů v Tichém oceáně. Když loď propluje úzkým vjezdem mezi skalami, octne se uprostřed rejdy výborně chráněné, takže nemusí ani jet až do přístavu. Rejda je tak veliká, že tam může kotvit neobyčejně velké množství lodí.
Není proto divu, že město, které má tak výhodnou polohu, nabylo tak velké důležitosti. Nyní má i s předměstími přes 60 000 obyvatel. Je rozloženo malebně na pahorcích na jižním pobřeží zátoky. Má překrásná náměstí, parky s tropickou květenou, široké a čisté ulice lemované hotely a obchody. Svým průmyslem a obchodem soupeří s Dunedinem a Wellingtonem.
Kdyby se tam byl James Cook uchýlil, byl by se setkal s četnými loďmi, které buď vyjížděly, nebo vjížděly. V této severní části Nového Zélandu nezuřila tolik zlatá horečka jako na jihu ostrova.
Tam by se byl mohl pan Gibson snadno zbavit námořníků, které naverboval v Dunedinu, a nahradit je čtyřmi nebo pěti novými. V aucklandském přístavě by si je byl snadno vybral. Ale nechtěl se zdržovat, a proto mínil zůstat v noci na kotvách v rejdě. Někdy musil James Cook čelit velkým vlnám, které ose valily od západu, a vzdálil se trochu od pobřeží, jehož světla bylo dobře vidět po pravém boku.
Zkrátka loď plula velmi opatrně, protože ji řídil kapitán, který dovedl výborně manévrovat. Neutrpěla vůbec žádnou škodu ani na trupu, ani na plachtoví.
Druhý den 2. listopadu, minula loď, hnána mírným větrem po celkem klidné hladině. Kaiparskou zátoku, která je ještě větší než zátoka aucklandská. Na této zátoce leží přístav Albert.
Konečně po čtyřiadvaceti hodinách minul James Cook mys Diensenův a nechal po levé straně útesy Tří králů. Před ním se otevřelo širé moře, ve kterém ležela mezi rovníkem a obratníkem Kozoroha souostroví Tonga, Hebridy a Šalomounovy ostrovy.
Nyní stačilo jen zamířit k Nové Guineji, která byla na severozápad odtud ve vzdálenosti asi1900 mil.
Pan Gibson doufal, že plavba nebude trvat dlouho, jestliže budou mít příznivý vítr a moře bude klidné. Za rovnodennostní čárou jsou bouře méně časté a hrozivé než kolem Austrálie a Nového Zélandu. Zato se však může loď octnout v tišině, která působí zejména plachetnicím velké zpoždění, parníky tím ovšem ohroženy nejsou. Ale pobřežní paroplavba je prozatím příliš nákladná, a proto se v těchto končinách Tichého oceánu užívá spíše plachetnic.
Slabý a nepravidelný vítr zmenšil rychlost brigy na dvě až tři míle za hodinu, ačkoli byly napjaty všechny plachty. Kdyby se vítr úplně utišil, hrozilo by nebezpečí, že se James Cook bude jen kolébat na vlnách na jednom místě, nic by tu nepomohly všechny napjaté plachty. Kapitán by se pak musel nechat unášet mořskými proudy, které zde obyčejně směřují k severu.
Naštěstí vítr zcela neustal. Zdálo se, že horké slunce uvedlo moře do varu a přehřálo spodní vrstvy vody. Byly napjaty jen horní plachty, James Cook nechával za sebou lehkou brázdu.
Když ráno mluvil kapitán s panem Hawkinsem a s Natem o počasí, jak to obvykle bývá na lodi, řekl pan Gibson: „Nemyslím, že to po trvá dlouho...“ „A proč?“ otázal se loďař. „Zdá se mi, že jsou na obzoru mráčky, a to věští vítr.“ „Ale ty mráčky nestoupají,“ podotkl pan Hawkins, „a jestli trochu nevystoupí, asi se rozptýlí...“ „Na tom tolik nezáleží, milý příteli. Nakonec budou kompaktnější. A mraky, to je vítr...“ „A to snad bude dobré,“ dodal Nat. „My však nepotřebujeme příliš silný vítr,“ prohlásil kapitán, „nám postačí, když nám napne spodní plachty...“ „A co říká barometr?“ zeptal se pan Hawkins. „Má slabou tendenci stoupat,“ odpověděl Nat, když se podíval na přístroj, který visel na stěně.
„Jen ať klesá,“ řekl kapitán, „ale pomalu, a ať nám nedělá příliš velké skoky!
Jestliže je bezvětří nepříjemné, je vichřice daleko horší...“ „Nejlepší by bylo,“ prohlásil pan Hawkins, „mít na palubě malý rezervní parní stroj o patnácti až dvaceti koních... To by umožnilo plout i tehdy, když nefouká ani ten nejmenší větříček, a také by se lehčeji vjíždělo a vyjíždělo z přístavů...“ „Když jsme se bez něho obešli až dosud...,“ odpověděl kapitán, „obejdeme se bez něho i v budoucnu...“ „Ty jsi, milý příteli, stále jen námořníkem starého typu...“ „Skutečně, Hawkinsi, já nejsem pro lodi, které mají plachty a zároveň parní pohon... Jestli se totiž jejich konstrukce hodí pro plachty, nehodí se pro parní pohon, a naopak...“ „Podívej se, otče,“ zvolal Nat, „tamhle je kouř, který by byl příjemný, kdybychom ho měli na palubě...“ A chlapec ukázal rukou na dlouhý černavý sloup kouře, vinoucí se nad obzorem na severozápadě. Nebylo mýlky, byl to vskutku kouř parníku, který rychle plul směrem k lodi. Než uplyne hodina, bude blízko brigy.
Harry Gibson si hned vzal dalekohled, za dvacet minut potom, co spatřili parník, hlásil, že je to francouzská loď.
A nemýlil se, když byl parník asi dvě míle od brigy, uviděli francouzskou trikolóru.
James Cook hned odpověděl vytažením britské vlajky.
Byl to francouzský nákladní parník o 800 až 900 tunách, který patrně vezl uhlí do jednoho z přístavů Nového Holandska.
V půl dvanácté byl už od brigy jen na několik délek. Pak se k ní přiblížil tak, jako by si s ní chtěl „promluvit“. Ostatně to bylo velmi snadné, protože moře bylo docela klidné. Na parníku nedělali přípravy, aby spustili na moře člun. Zřejmě se chtěli s brigou dorozumět hlásnou troubou.
Mezi parníkem a brigou se rozpředl tento anglický rozhovor: „Jméno lodi?“ „James Cook z Hobartu.“ „Kapitán?“ „Kapitán Gibson. A vy?“ „Assomption z Nantes. Kapitán Foucault.“ „Jedete?“ „Do Austrálie, do Sydney. A vy?“ „Do Praslinu na Novém Irsku.“ „Přijíždíte z Aucklandu?“ „Ne, z Wellingtonu. A vy?“ „Z Moluk, z Ambonu.“ „Byla plavba dobrá?“ „Dobrá... Malé upozornění. V Ambonu mají obavu o holandský škuner Wilhelminu z Rotterdamu, který plul z Aucklandu a měl tam být už před měsícem.
Nevíte o něm něco?“ „Ne.“ „Jel jsem přes Korálové moře,“ prohlásil kapitán Foucault, „ale nepotkal jsem jej... Chcete jet do Nového Irska od západu?“ „Ano.“ „Možná že Wilhelmina někde za bouře ztroskotala...“ „To je vskutku možné. ..“ „Dávejte, prosím, pozor, jestli ji někde neuvidíte, když tím směrem poplujete.“ „Nezapomenu.“ „A nyní šťastnou cestu, kapitáne Gibsone.“ „Šťastnou cestu, kapitáne Foucaulte.“ Za hodinu potom ztratil James Cook parník z dohledu. Namířil si to k ostrovu Norfolku.
