KAPITOLA II PLUKOVNIK MUNRO

KAPITOLA II

PLUKOVNIK MUNRO

„Nuže, milý Mauclere,“ řekl mi inženýr Banks, „vy vůbec nehovoříte o své cestě. Jako byste byl ani neopustil Paříž. Jak se vám líbí Indie?“

„Indie?“ odpověděl jsem. „Abych mluvil pravdu, musil bych ji napřed vidět.“

„Prosím vás,“ pokračoval inženýr, „což jste právě neprojel poloostrovem z Bombaje do Kalkaty: A nejste-li slepý…“

„Nejsem slepý, milý Banksi, ale během cesty jsem byl oslepen...“

„Oslepen?“

„Ano! Oslepen kouřem, párou, prachem, a hlavně rychlostí jízdy.

Nechci tu říkat nic špatného o železnicích, protože vy je stavíte, milý Banksi, ale sedět v těsném oddělení vagónu, mít za zorné pole jen okénko, jet dnem i nocí rychlostí deseti mil za hodinu, brzy přes viadukty ve společnosti orlů a supů, brzy tunelem ve společnosti myší a krys, stavět jen na nádražích navzájem si podobných, vidět z měst jen vnějšek hradeb nebo vršky minaretů, poslouchat neustálý hukot lokomotivy, sykot parního stroje, skřípání kolejí a sténání brzd - copak tohle je nějaké cestování?“

„Výborně!“ zvolal kapitán Hod. „Odpovězte na to, Banksi, můžete-li! A co vy si o tom myslíte, pane plukovníku?“

Plukovník, ke kterému se kapitán Hod obrátil, lehce sklonil hlavu a řekl: „Moc rád bych věděl, co by mohl Banks našemu hostu Mauclerovi říci.“

„To mě vůbec nepřivede do rozpaků,“ odpověděl inženýr.

„Přiznávám, že má Maucler ve všem pravdu.“

„Ale když je tomu tak,“ zvolal kapitán Hod, „proč ty železnice stavíte?“

„Abychom vám umožnili, kapitáne, dorazit za šedesát hodin z Kalkaty do Bombaje, máte-li naspěch.“

„Já nemám nikdy naspěch.“

„Nuže, pak si zvolte silnici!“ odpověděl inženýr. „Zvolte si ji, Hode, a jděte pěšky!“

„To chci právě udělat.“

„Kdy?“

„Až se plukovník Munro rozhodne jít se mnou na hezkou procházku osm nebo devět set mil dlouhou napříč poloostrovem.“ Plukovník se jen usmál a pohroužil se zas do dlouhého snění, z něhož ho nejlepší přátelé, mezi jinými i inženýr Banks a kapitán Hod, dostávali velmi nesnadno.

Já jsem přijel do Indie před měsícem, a protože jsem vsedl do vlaku dráhy Great Indian Peninsular, nepoznal jsem z poloostrova nic.

Měl jsem však v úmyslu projít napřed jeho severní částí za Gangou, navštívit velká města, studovat nejvýznamnější památky a věnovat tomuto průzkumu všechen svůj čas.

Inženýra Bankse jsem poznal v Paříži. Už několik let nás pojila pouta přátelství, která se bližším stykem ještě utužila. Slíbil jsem mu, že za ním přijedu do Kalkaty, jakmile se bude moci uvolnit z práce na trati Scind Punjab and Delhi. Svůj úkol právě dokončil a měl teď právo na několikaměsíční odpočinek. A já ho přišel požádat, aby se mnou podnikl únavnou cestu přes Indii! Nemusím snad říkat, že sir můj návrh přijal s nadšením. Měli jsme vyrazit za několik týdnů, jakmile nastane příjemnější roční období.

Po mém příjezdu do Kalkaty v březnu roku 1867 mě inženýr Banks seznámil s jedním ze svých dobrých přátel, s kapitánem Hodem. Představil mě i svému příteli plukovníku Munrovi, u něhož jsme právě trávili večer.

Plukovník byl sedmačtyřicetiletý muž a obýval v evropské čtvrti dům stojící trochu stranou, mimo hlavní ruch charakterizující obchodní město i město domorodců, z nichž se ve skutečnosti skládá hlavní město Indie. Tato čtvrť byla kdysi nazývána „čtvrtí paláců“.

Paláců tam bylo opravdu dost, pokud lze tohoto názvu použít pro stavby, které mají z palácových prvků jen průčelí, sloupy a terasy. Kalkata je směsicí všech stavebních slohů, jimiž anglický vkus přispíval k rozvoji měst na celém světě.

Plukovníkovým obydlím však byl docela prostý bungalov, přízemní stavba na cihlové podezdívce, krytá jehlancovitou střechou.

Kolem ní se táhla veranda nesená lehkými sloupky. V postranních křídlech byla kuchyň, komory a koupelna. Vše bylo obklopeno zahradou s krásnými stromy a s nízkou zídkou.

Plukovníkův dům byl dům člověka, který si libuje v pohodlí. Jeho majitel měl četné služebnictvo, jak je zvykem anglických rodin na indickém poloostrově. Nábytek, zařízení, všechno bylo uspořádáno velmi vkusně a udržováno v přísném pořádku. Bylo však vidět, že tu chybí ženská ruka.

Řízení služebnictva a vedení domácnosti svěřil plukovník Munro plně starému vojenskému druhovi. Skotovi a poddůstojníku královské armády seržantu Mac Neilovi, s nímž prodělal všechna indická tažení. Bylo to jedno z těch statečných srdcí, která bijí jen pro ty, jimž jsou oddána.

Mac Neil silný, velký pětačtyřicátník s plnovousem, jaký nosí skotští horalové. Chováním, vzhledem i tradičním oblečením zůstal tělem i duší skotským vojákem, ač opustil vojenskou službu zároveň s plukovníkem Munrem. Oba dva žili od roku 1860 na odpočinku, ale místo aby se vrátili do vlasti mezi staré klany svých předků, zůstali v Indii a žili v Kalkatě v ústraní a o samotě.

Než mě Banks Munrovi představil, upozornil mě na jedno:

„Nehovořte vůbec o povstání sipáhíů, a především nevyslovujte nikdy jméno Nány Sáhiba!“ Plukovník Edward Munro pocházel ze staré skotské rodiny, jejíž předkové se zapsali do dějin Spojených království. Mezi své předky počítal Hectora Munra, který velel roku 1760 bengálské armádě a potlačil právě takové povstání, jaké o sto let později vyvolali sipáhiové. Major Munro revoluci likvidoval s nemilosrdnou energií.

Neváhal dokonce přivázat osmadvacet vzbouřenců k ústím děl, což byla strašná surovost, opakovaná i za povstání roku 1857.

V době, kdy se sipáhíové vzbouřili, velel plukovník Munro 93. pluku skotské pěchoty v královské armádě. Skoro po celé tažení byl podřízen siru Jamesovi Outramovi, jednomu ze známých hrdinů této války, který si vysloužil jméno Bayard (Pierre du Terrail de Bayard, zvaný též „rytíř bez bázně a hany“ se vyznamenal jako kapitán francouzské armády ve válkách za vlády Karla VIII, Ludvíka XII a Františka I. Zemřel r. 1524) indické armády, jak to prohlásil Charles Napier (1786-1860 - byl britský admirál skotského původu) S Outramem sloužil Munro v Kánpuru, s ním se zúčastnil druhého indického tažení Colina Campbella, s ním obléhal Lakhnaú a opustil tohoto slavného vojáka až tehdy, když byl Outram jmenován členem Indické rady v Kalkatě.

Roku 1858 se stal plukovník sir Edward Munro rytířem komandérského řádu Indické hvězdy, Star of India (K.C.S...). Jeho manželka by byla jako baronetova žena získala titul lady Munrová, kdyby byla nešťastnice 27. června 1857 nezahynula při strašném masakru v Kánpuru, k němuž došlo před očima a na rozkaz Nány Sáhiba.

Lady Munrová - plukovníkovi přátelé ji jinak nenazývali byla svým mužem zbožňována. Ve věku necelých sedmadvaceti let podlehla s dvěma sty dalších obětí při odporném krveprolití. Pouze dvě ženy, zachráněné jako zázrakem - paní Orrová a slečna Jacksonová -, mohly být po dobytí Lakhnaú vráceny manželu a otci.

Ale lady Munrovou už plukovníku Munrovi nemohl vrátit nikdo.

Její ostatky spolu s těly dalších obětí byly vhozeny do káopurské studny, takže už nebylo možné je najít a uložit do křesťanského hrobu.

Sir Edward Munro byl zoufalý. Ovládla ho jediná myšlenka: vyhledat Nánu Sáhiba, po němž anglická vláda na všech stranách pátrala, a ukojit na něm svou pomstu i sžíravý hlad po spravedlnosti.

Aby měl volnost jednání, odešel do výslužby. Seržant Mac Neil ho následoval ve všech jeho krocích a rozhodnutích. Oba muži, ovládáni stejným duchem, žili stejnými myšlenkami, sledovali stejný cíl, šli po všech stopách, zkoušeli všechny možnosti, ale nebyli o nic šťastnější než angloindická policie. Nána Sáhib dopadení stále unikal. Po třech letech neplodného úsilí musili plukovník a seržant pátrání zatím zastavit. V té době se ostatně rozšířila po Indii zpráva o smrti Nány Sáhiba, tentokrát natolik věrohodná, že o tom nemohl nikdo pochybovat.

Sir Edward Munro a Mac Neil se vrátili do Kalkaty, kde se usadili v osamělém bungalovu. Nečetli tam ani knihy, ani časopisy, jež by jim připomínaly krvavou dobu povstání, a nikdy neopouštěli dům, kde plukovník Munro žil jako člověk, který ztratil smysl života. Ale vzpomínka na ženu ho nikdy neopouštěla. Zdálo se, že čas na něho nijak nepůsobí a nemůže zmírnit jeho bolest.

Nutno říci, že zpráva o opětném příchodu Nány Sáhiba do bombajské provincie, která už kolovala zemí několik dní, zcela unikla plukovníkově pozornosti. A bylo to dobře, protože Munro by byl jinak svůj bungalov v Kalkatě ihned opustil.

To vše mi Banks vypravoval, dříve než mě uvedl do plukovníkova domu, kde už dlouho vládl jen smutek. Proto tam také nesměl nikdo vyslovit narážku na vzbouření sipáhíů a na nejkrutějšího z jejich vůdců, Nánu Sáhiba.

Munra navštěvovali vytrvale pouze dva přátelé - přátelé nejvěrnější: inženýr Banks a kapitán Hod.

Řekl jsem už, že inženýr Banks právě dokončil práci na stavbě železnice Great Indian Penisular. Byl to pětačtyřicetiletý muž v plné síle. Měl se podílet i na stavbě madráské dráhy, která by spojila Arabské moře s Bengálským zálivem. Nebylo však pravděpodobné, že se začne se stavbou dříve než za rok. Inženýr proto zůstal v Bombaji a zabýval se různými problémy z oboru mechaniky, jeho aktivní duch neustále pracoval na nějakém novém vynálezu.

Kromě toho zaměstnání věnoval všechen volný čas plukovníkovi, s nímž ho vázalo dvacetileté přátelství. Skoro všechny večery trávil na verandě bungalovu ve společnosti sira Edwarda a kapitána Hoda, který právě obdržel desetiměsíční dovolenou.

Hod byl příslušníkem 1. eskadrony karabiníků královské armády a zúčastnil se celého tažení v letech 1857 -58, napřed se sirem Colinem Campbellem v Audhu a v Rohilkhandu a pak se sirem H. Rosem ve střední Indii, kde tažení skončilo dobytím Girdu.

Kapitán Hod byl odchovancem tvrdé indické školy, jeden z významných členů Madráského klubu. Měl ryšavé vlasy i vousy a nebylo mu ještě ani třicet let. Ač byl členem královské armády, každý by ho byl pokládal za důstojníka armády domorodců, jak už byl dlouhým pobytem na poloostrově „poindičtěn“. Indii považoval za nádhernou zemi, za zeni zaslíbenou, za jediný kraj, kde člověk může a má žít. Byl zde úplně spokojen. Jako zanícený voják měl neustálou příležitost k boji. Jako bývalý lovec mohl v této zemi lovit všechnu srstnatou i pernatou zvěř Starého i Nového světa. Byl i odvážný horolezec a tady měl na dosah ruky úžasné hory Tibetu, kde jsou nejvyšší vrcholy světa! Jako neohrožený cestovatel mohl bez zábran vkročit tam, kam se člověk dosud nedostal, do nedostupných oblastí himálajských hranic. Jako milovníka koňských dostihů ho okouzlovaly indické dostihy, které pokládal za rovnocenné dostihům v Marche nebo v Epsomu. V tomto oboru se však často dostával do sporu s Banksem. Inženýr jako nadšený mechanik se příliš nezajímalo dostihové úspěchy Gladiátorů a Blesků. Jednoho dne kapitánu Hodovi řekl, že podle jeho mínění by byly koňské dostihy zajímavé pod jednou podmínkou.

„Pod jakou?“

„Kdyby bylo dohodnuto,“ odpověděl vážně Banks, „že poslední jezdec bude hned po závodu u startovacího sloupu zastřelen.“

„To je ale nápad!“ řekl prostě kapitán Hod.

Sám však byl bezpochyby mužem, který by se tomu byl podřídil.

To tedy byli dva vytrvalí návštěvníci bungalovu sira Edwarda Munra. Plukovník rád naslouchal jejich hádkám o všem možném a jejich věčné spory mu mnohdy vyloudily na rtech i úsměv.

Oba dobří přátelé se zabývali společnou myšlenkou: Chtěli vytáhnout plukovníka na nějakou cestu, která by ho rozptýlila. Už několikrát mu navrhli odjezd do severní Indie, aby tam strávil několik měsíců poblíž lázeňských míst, kam se bohatá angloindická společnost ráda uchylovala v době letních veder. Plukovník však stále odmítal.

Seznámili jsme plukovníka i s plánem cesty, kterou jsem chtěl podniknout s Banksem. Právě toho večera jsme o tom začali hovořit. Kapitán Hod nechtěl nic jiného než vykonat cestu do severní části Indie. Jestliže Banks nemiloval koně, Hod zas neměl rád železnice. Nebyli si tedy nic dlužni.

Nakonec jim asi nezbude než cestovat buď povozem, nebo v nosítkách - jak se komu zlíbí a jak bude chtít -, což je na velkých a dobře udržovaných indických silnicích snadné.

„Nemluvte mi o vašich povozech tažených voly, zebu a buvoly!“ zvolal Banks. „Bez nás byste byli stále odkázáni jen na tyto primitivní vehikly, kterých se Evropa zbavila už před pěti sty lety.“

„Co chcete, Banksi?“ namítl kapitán Hod. „Je to stále lepší než ty vaše zabedněné vagóny! Velcí bílí voli, kteří dokážou vytrvale klusat a každé dvě míle se na stanicích vyměňují…“

„A kteří táhnou jakousi loď na čtyřech kolech, v níž se kymácíte víc než rybáři ve své bárce na rozbouřeném moři!“

„Jděte do háje se svou lodí“, odpověděl kapitán Hod. „Nemáme snad kočáry pro dva, tři nebo čtyři koně, které mohou rychlostí soutěžit s vašimi vlaky? Ale já dávám přednost nosítkám.“

„Ta vaše nosítka, kapitáne, jsou opravdové máry, dlouhé šest a široké čtyři stopy, v nichž cestující leží jako mrtvola.“

„Dobře, Banksi, ale netřesou se a nekymácejí. Můžete v nich číst, můžete v nich psát, můžete podle chuti spát, a nikdo vás na každé stanici nebudí! V nosítkách se čtyřmi nebo šesti bengálskými nosiči lze urazit čtyři a půl míle za hodinu, a přitom v nich nehrozí nebezpečí - jako v těch vašich nemilosrdných rychlících -, že dojedem dříve, než si uvědomíme odjezd, dojedeme-li vůbec.“

„Nejlepší by bylo,“ řekl jsem, „kdybychom si mohli vzít s sebou náš dům!“ „Jako hlemýždi!“ zvolal Banks.

„Příteli,“ odpověděl jsem, „kdyby mohl hlemýžď svou ulitu opustit a libovolně se do ní vrátit, nemusel by si naříkat. Cestovat v domě, v pojízdném domě, to bude asi poslední slovo pokrokového způsobu cestování.“

„Snad,“ řekl plukovník Munro. „Pohybovat se, a přitom sedět doma, vzít si s sebou svůj domova vzpomínky, které jej dotvářejí, měnit neustále kraj, přizpůsobit se různým prostředím, počasí, podnebí - a nic na svém životě neměnit… Ano… to snad…“

„Ale muselo by to být něco více než ty cestovní bungalovy,“ odpověděl kapitán Hod. „V nich je sice všechno pohodlí, ale nemůžete se s nimi zastavit bez povolení místní správy!“

„Muselo by to být něco víc, než co vám poskytují krčmy, kde člověk trpí fyzicky i morálně,“ dodal jsem ne bez důvodu.

„Vůz potulných kejklířů,“ zvolal kapitán Hod, „ale zmodernizovaný! To je něco! Zastavit se, kde chci, jít si, kam se mi zlíbí, projít se pěšky, chci-li se projít, a pustit se i tryskem, nemám-li ovšem s sebou jen ložnici, ale i salón, jídelnu, kuřárnu, a především kuchyni a kuchaře. Tomu říkám pokrok, Banksi! To je stokrát lepší než ty vaše železnice. Můžete mi to jako inženýr vyvrátit? Zkuste to!“

„Ach Hode,“ odpověděl Banks, „úplně bych s vámi souhlasil, kdyby...“

„Kdyby?“ opakoval kapitán Hod a zavrtěl hlavou.

„Kdybyste při své cestě za pokrokem na něco nenarazil.“

„Lze snad udělat něco lepšího?“

„Posuďte sám! Pokládáte pojízdný dům za lepší než železniční vagón, než salónní vůz, než lůžkový vůz. Jste v právu, kapitáne, ale jen v případě, že máte dost času a že cestujete jen pro svou zábavu.

Myslím, že v tom se oba shodneme.“

„My všichni“, řekl jsem.

I plukovník Munro na souhlas přikývl.

„Jasné tedy,“ pokračoval Banks. „A teď dál. Dejme tomu, že se obrátíte na stavitele kočárů a na architekta, aby vám postavili pojízdný dům. A tak ho máte! Je dobře udělaný, dobře zařízený a vyhovuje všem vašim nárokům na pohodlí. Není příliš vysoký, takže se nepřevrhne. Není příliš široký, takže projede každou silnicí. Má dobré pérování, takže jízda v něm je příjemná. Výborně! Dejme tomu, že byl postaven pro našeho přítele plukovníka. Ten nám nabídne pohostinství. Máme s ním navštívit severní část Indie jako hlemýždi, ale jako hlemýždi, jejichž nohy nejsou trvale spojeny s ulitou. Všechno je připraveno. Na nic se nezapomnělo... Ani na kuchyni a na kuchaře, což je záležitost kapitánovi zvlášť drahá. Přišel den odjezdu. Dobrá. Ale kdo ten váš pojízdný dům potáhne, příteli?“

„Kdo?“ zvolal kapitán Hod. „Přece muli, osli, koně, voli…“

„Po tuctech?“ zeptal se Banks.

„A sloni!“ dodal kapitán Hod. „Ano sloni! To by bylo opravdu nádherné a vznešené. Dům tažený sloním spřežením, dobře vycvičeným, klusajícím jako nejlepší kočároví koně na světě.“

„To by bylo skvělé, kapitáne.“

„Dům rádži na výletě, inženýre!“

„Ano, ale…“

„Jaképak ale? Už zase máte nějaké ale!“ zvolal kapitán Hod.

„A velké ale!“

„Ach ti inženýři! Ve všem musejí nacházet jen potíže!“

„A překonávat je, nejsou-li nepřekonatelné,“ odpověděl Banks.

„Tak je překonejte!“

„Překonám, a hned vám řeknu jak. Milý plukovníku, všechny ty motory, o nichž mluvil Hod, chodí, táhnou, tlačí - ale také se unavují. Jsou jankovité, vzdorovité, a především hodně žerou. A my nemůžeme s sebou vzít pět set akrů luk. Dojde-li krmivo, spřežení se zastaví, padne vyčerpáním a uhyne hladem. Pojízdný dům se pak už nehne z místa. Z toho plyne, že takový dům bude prakticky upotřebitelný teprve tehdy, až se z něho stane dům parní!“

„A pojede po kolejích?“ zvolal kapitán Hod a pokrčil rameny.

„Ne, po silnicích,“ odpověděl inženýr, „taženou zdokonalenou silniční lokomotivou.“

„Výborně!“ vykřikl kapitán. „Výborně! Jakmile váš vůz nebude jezdit po kolejích a bude se moci řídit jen fantazií, bez ohledu na nezbytné železniční koleje, jsem pro!“

„Uvažte však,“ upozornil jsem Bankse, „že nežerou jen muli, koně, osli, voli a sloni! Stroje žerou také! Bez paliva se na cestě zastaví i stroj!“

„Parní kůň,“ odpověděl Banks, „se vyrovná třem až čtyřem koním živým a tento výkon lze ještě zvýšit. Parní kůň nepodléhá ani únavě, ani nemoci. Za každého počasí, v každé zeměpisné šířce, na slunci, v dešti i ve sněhu, stále funguje a nikdy se neunaví. Nemusí se bát ani útoků šelem, ani hadího uštknutí, ani bodnutí střečka nebo jiného nebezpečného hmyzu. Nepotřebuje ani skotákův bodec, ani bič kočího. Nemusí odpočívat, protože se obejde bez spánku.

Parní kůň, výtvor člověka, je vzhledem ke svému účelu nadřazen všem tažným zvířatům, která dala příroda lidem k dispozici, nechceme-li ho ovšem jednoho dne nabodnout na rožeň. Potřebuje jen trochu oleje nebo tuku a trochu dřevěného uhlí. A vy víte, přátelé, že na indickém poloostrově je lesů dost a že dřevo patří všem.“

„Dobře řečeno,“ zvolal kapitán Hod. „Sláva parnímu oři!“ Už vidím pojízdný dům inženýra Bankse, jak se prodírá džunglí, jak se noří do pralesa, jak se odvažuje do doupat tygrů, lvů, medvědů, levhartů a gepardů a jak my, chráněni jeho stěnami, odstřelujeme šelmy ve velkém na zlost všem nimrodům světa! Ach Banksi, už se mi sbíhají sliny a já jen lituji, že jsem se nenarodilo nějakých padesát let později.“

„A proč, kapitáne?“

„Protože za padesát let se váš sen splní a váš parní vůz bude postaven.“

„On už je hotov,“ řekl prostě inženýr.

„Hotov? A postavil jste ho vy, ne?“

„Ano, já. A bojím se jen jedné věci: aby skutečnost nepředčila vaši představu…“

„Pojďme, Banksi, pojďme!“ přerušil ho kapitán Hod a vylétl jako střela. Byl ochoten ihned odejít. Inženýr ho gestem uklidnil a vážným hlasem se obrátil k plukovníku Munrovi:

„Edwarde, jestliže ti dám k dispozici parní dům, jestliže ti za měsíc v příznivém počasí přijdu říci: „Tady je tvůj pokoj, který pojede, kam budeš chtít,“ jestliže tví přátelé - Maucler, kapitán Hod a já - tě budou chtít doprovázet na výpravě do severní Indie, jistě mi odpovíš: „Pojeďme, Banksi, pojeďme! A ať nám štěstí přeje!“

„Ano, přátelé,“ odpověděl plukovník Munro po chvilce přemýšlení. „Dám ti, Banksi, potřebné peníze. Splň svůj slib! Přijeď se svým ideálním vozem, který překoná i Hodovy sny, a projedeme s ním celou Indii!“

„Hurá! Hurá!“ zvolal kapitán Hod. „A běda všem šelmám na nepálských hranicích!“ V tom okamžiku se ve dveřích objevil seržant Mac Neil, přivolaný kapitánovým hurá.

„Mac Neile,“ řekl mu plukovník Munro, „za měsíc odjedem do severní Indie. Pojedete také?“

„Samozřejmě, pane plukovníku, protože tam pojedete vy,“ odpověděl seržant Mac Neil.