VIII. KAPITOLA Novinář pracuje Dříve než vlak dojel do stanice Geok Tepe, jsem se vrátil do vagonu. Vezmi ďas toho velblouda! Kdyby se nedal tak nešikovně přejet, číslo 11. by už pro mne nebylo neznámou veličinou. Bylo by otevřelo svoji zásuvku, přátelsky bychom si spolu pohovořili a rozloučili se s přátelským stiskem ruky. Teď musí být chudák velmi neklidný, protože ví, že jeho podvod vyšel najevo, že existuje někdo, kdo snad nebude váhat, aby vyzradil jeho tajemství... A když ho teď vytáhnou z jeho bedny, bude na nejbližší stanici odevzdán vojenské stráži a slečna Zinca Klorková v hlavním městě „nebeské říše“ bude čekat nadarmo!
Ano! Je nutné jej uklidnit ještě této noci... Už to ale není možné, protože vlak brzy zastaví v Geok Tepe, pak v Ašchabadu a odtud odjede za svítání. Na spánek Popova se už nemohu spoléhat.
Ponořil jsem se do tohoto myšlení, když se lokomotiva zastavila na nádraží v Geok Tepe v jednu hodinu po půlnoci. Nikdo z mých spolucestujících neopustil své lůžko.
Sestupuji na nástupiště a loudám se kolem furgonu. Ale odvážil bych se mnoho, kdybych se tam chtěl vloudit. Měl bych sice chuť se podívat do města, ale je tma a nic bych neviděl. Podle toho, co mi vypravoval major Noltitz, jsou na něm ještě znát stopy po útoku generála Skobeleva r. 1880, rozbité zdi a pobořené bašty. Musím se spokojit a dívat se na všechno majorovýma očima.
Vlak odjíždí ve dvě hodiny ráno, přibral několik cestujících, o kterých mi Popov říká, že jsou to Turkmeni. Však si je prohlédnu, až bude den.
Po desetiminutové procházce na plošině mohu vidět na nejzazším obzoru výšiny na perské hranici. Za skupinami zelených oáz, zvlažovaných nesčetnými říčkami, projíždíme širými, vypěstěnými pláněmi, kde trať tvoří četné záhyby - diversions, jak říkají Angličané. Když jsem zjistil, že Popov nemíní znovu usnout, opět jsem zaujal svůj koutek.
Ve tři hodiny nová zastávka. Na nástupišti vyvolávají jméno stanice Ašchabad. Protože nemohu vydržet na svém místě, sestupuji dolů, zatímco moji spolucestující tvrdě spí a dávám se nazdařbůh na cestu městem.
Ašchabad je zakaspické hlavní město a dobře se pamatuji, co o něm řekl inženýr Boulanger na zajímavé cestě, kterou podnikl až do Mervu. Když jsem odcházel z nádraží vlevo, viděl jsem pouze temnou siluetu turkmenské pevnosti, která vládne novému městu, jehož obyvatelstvo se od r. 1885 skoro zdvojnásobilo. Za hustým závojem stromů tu tvoří jenom neurčitou skupinu.
Vrátil jsem se v půl třetí. V tom okamžiku vidím, jak Popov prochází nákladním vagonem, nevím však proč. Jak je asi chudák Rumun nepokojný při tom přecházení sem a tam kolem jeho bedny!
Jakmile se Popov objevil, ptám se: „Nic nového?“ „Nic, pane Bombarnaku, ledaže ranní větřík je poněkud chladný.“ „Velmi chladný, opravdu. Není na nádraží nějaká restaurace?“ „Jenom pro pohodlí cestujících...“ „A pro pohodlí zřízenců ne?... Jistěže ano. - Pojďte se mnou, pane Popove.“ A Popov se nedává nijak prosit. Restaurace je sice otevřená, ale zdá se, že hosté tady mají jen velmi skromný výběr nápojů. Z likérů je tady možno dostat jen kumys, nápoj z kyselého mléka kobyl, velmi sytého, i když řídkého, který chutná mdle jako inkoust. Člověk aby byl Tatar, jen když se na to dívá. Alespoň na mne udělal takový dojem. Popov však tvrdil, že je výtečný, a to je ovšem hlavní věc.
Většina sartrů a Kirgizů, kteří vystoupili v Ašchabadu, byli nahrazeni jinými cestujícími druhé třídy. Afghánci, povoláním kupci a zejména pašeráky, kteří se velmi dobře vyznají v podobných obchodech. Všechen čaj, který se pije ve střední Asii, dovážejí oni z Číny, přes Indii, a třebaže se tím transport dost prodlouží, prodávají jej za cenu nižší než ruský čaj. Rozumí se samo sebou, že se zavazadla těchto Afghánců prohlížejí s ruskou podrobností.
Vlak odjel ve čtyři hodiny ráno. Náš vagon je proměněný ve sleeping-car. Závidím svým společníkům spánek a protože více než toto nemohu dělat, vracím se na plošinu.
Na východním obzoru svítá. Tu a tam se objevují trosky starého města, citadely obezděné vysokými hradbami s řadami dlouhých sloupů, které se táhnou až patnáct set metrů. Když jsme už přejeli několik různých hrází, které tady bylo nutné vystavět z důvodů nerovnosti písčité půdy, vjíždí vlak opět na vodorovnou step.
Ujíždíme rychlostí šedesát kilometrů a zatáčíme se jihovýchodním směrem, podél perských hranic. Teprve za Dušakem se od nich trať vzdaluje. Po této tříhodinové jízdě se lokomotiva zastavila pro různé potřeby v těchto dvou stanicích: v Guersu, nejkrásnějším bodu cesty do Meschhedu, odkud je možno vidět kopce Iránské vysočiny, a pak v Artyku, který má hojnost vody, i když trochu bažinaté.
Vlak pak projíždí oázou Atreku, dost důležitého přítoku Kaspického moře. Všude zeleň a stromy. Tato oáza je hodna svého jména a nedělala by ostudu ani Sahaře. Rozkládá se až ke stanici Dušak, šesti sté šedesáté verstě, kudy projíždíme v šest hodin ráno.
Dvě hodiny zastávky, totiž dvě hodiny procházky. Jsem na cestě k návštěvě Dušaku a doprovází mne major Noltitz, který je opět laskavým ciceronem.
Jeden cestující nás za nádražím předešel: poznávám sira Francise Trevellyana. Major mne upozorňuje, že tvář tohoto gentlemana je čím dál tím mrzutější, jeho rty pohrdlivější a jeho chování je čím dál tím víc anglické.
„A víte proč, pane Bombarnaku?“ ptá se. „Protože od této stanice Dušak až ke konečné stanici anglo-indické dráhy by stačila trať přes hranice Afghanistánu, Kandaháru, Bolanské průsmyky a oázu Pendžech, aby byly obě sítě spojeny.“ „A kolik kilometrů by tato trať měřila?...“ „Sotva tisíc kilometrů, ale Angličané tvrdohlavě nechtějí podat Rusům ruce. A přece, jaká by to byla výhoda, kdyby mohli spojit Londýn a Kalkatu dvanáctidenní cestou!“ Při tomto hovoru se procházíme Dušakem. Již před léty se předvídala důležitost této skromné vesnice. Vedlejší trať ji spojuje s teheránskou dráhou v Persii, kdežto směrem k indickým dráhám ještě nebylo na žádné spojení pomýšleno. Pokud takoví gentlemani jako sir Prancis Trevellyan budou mít ve Spojeném království většinu, tak nebude dílo asijské železniční sítě doděláno nikdy.
Ptám se tedy majora na bezpečnost, kterou poskytuje Velká transasijská dráha provinciemi střední Asie.
„V Turkestánu,“ odpovídá major, „je tato bezpečnost zaručena dostatečně. Ruští četníci stále hlídají trať, poblíž nádraží je pravidelně zřízena policie, a protože jsou stanice dost blízko vedle sebe, myslím, že cestující se nemusí vůbec obávat toulavých kmenů.
Mimoto se turkmenské obyvatelstvo podrobilo požadavkům ruské administrace, často i velmi krutým. A tak už od těch let, co je tato část Zakaspické dráhy v činnosti, nebyl podniknut žádný útok, kterým by byla porušena pravidelná doprava.“ „To jsou ovšem velmi uspokojující zprávy, majore Noltitzi... A co se týká části mezi hranicemi a Pekingem?...“ „To je ovšem jiná věc,“ odpovídá major. „Na Pamíru až do Kašgaru se trať hlídá velmi přísně, ale potom je Velká transasijská dráha pod dohledem čínské administrace, a k té mám jen velmi malou důvěru.“ „Copak jsou stanice od sebe hodně vzdáleny?“ ptám se. „Někdy jsou příliš vzdáleny.“ „A místo ruských zřízenců nejsou čínští zřízenci?“ „Ano, s výjimkou našeho náčelníka vlaku Popova, který nás bude doprovázet po celou cestu.“ „Tedy za ostatní zřízence, strojvedoucího a topiče budeme mít Číňany?... Eh! Majore, tohle se mi zdá poněkud na pováženou... A co bezpečnost cestujících?...“ „Uklidněte se, pane Bombarnaku, tito Číňané nejsou méně zkušení než naši a bývají výtečnými strojníky. Dokonce, jsou mezi nimi i inženýři, kteří upravili velmi dovedně trať, která vede ,nebeskou říší'. Tato žlutá rasa je jistě rasou velmi inteligentní a je velmi schopná průmyslových pokroků!“ „Věřím, majore, protože jednoho dne se stane vládkyní světa... po rase bílé, to se rozumí samo sebou!“ „Nevím, co nám budoucnost chystá,“ odpovídá major Noltitz s úsměvem. „Vraťme se však k Číňanům. Ujišťuji, že dovedou velmi rychle chápat a že se podivuhodně snadno přizpůsobují. Viděl jsem je při práci a mluvím o tom ze zkušenosti.“ „Souhlasím, ale když nehrozí nebezpečí od těchto - copak neexistují žádní zlosynové, kteří by se potulovali nesmírnými pustinami Mongolska a severní Číny?“ „A myslíte, že by tito zlosynové měli dost odvahy přepadnout vlak?“ „Zajisté, majore, a to je také jediné, co mne uspokojuje...“ „Jak to... uspokojuje?...“ „Bez všech pochyb, bojím se jen toho, že naše cesta uběhne bez všech příhod... „Na mou věru, pane zpravodaji, obdivuji se vám!... Potřebujete příhody...“ „Tak jako lékař potřebuje nemocné. Ach, kdyby jen přišlo nějaké pěkné dobrodružství...“ „Eh! Pane Bombarnaku, obávám se, že v tomto případě budete zklamán, jestli je to pravda, jak jsem slyšel, že společnost vyjednávala s některými náčelníky lupičů...“ „Jak ona pověstná helénská správa s hádží Stavrosem v Aboutově románu...“ „Ano, a kdo ví, jestli nezasedá v její radě...“ „Nu, to by bylo pěkné a tomu bych ani nemohl věřit...“ „Proč ne?“ odpovídá major Noltitz. „Bylo by to ovšem velmi fin de siecle, zabezpečit takto vlak po celou cestu ,nebeskou říší'. V každém případě je však jeden z toho cechu, který si chtěl zachovat svou nezávislost a svobodu jednání, jakýsi Ki-Tsang...“ „Co to je za Číňana?“ „Odvážný vůdce lupičské tlupy původem napůl Číňan, napůl Mongol. Když už dlouho plenil Yuman, kde již byl ke konci příliš pronásledován, odstěhoval se do severních provincií. Dokonce jeho přítomnost ohlásili i v té části Mongolska, kterou projíždí velký transasijský vlak!“ „Ah, to je dobře, to je dodavatel zpráv, jaké potřebuji!“ „Pane Bombarnaku, zprávy, které by vám dodával tento Ki- Tsang, by vám mohly přijít velmi draho...“ „Fuj! Majore!Xx. století je dost bohaté, aby si mohlo opatřit svou slávu.“ „Svými penězi ano, ale my ostatní, my bychom mohli zaplatit svým životem! Naštěstí vás naši společníci neslyšeli takto mluvit, protože by přišli všichni požádat, abyste byl vyloučen z vlaku. Buďte tedy opatrný a neprozrazujte nic z těchto svých choutek zpravodaje, který je na honbě za dobrodružstvím. Zejména bychom si měli přát, abychom se nesetkali s tím Ki-Tsangem... Bylo by to ve prospěch cestujících...“ „Ale ne ve prospěch cesty, majore!“ Vracíme se tedy k nádraží. Zastávka v Dušaku se má prodloužit ještě o půl hodiny. Procházím se po nástupišti a vidím, jak posunují vagony, čímž se mění uspořádání našeho vlaku.
Z Teheránu po vedlejší meschhedské trati, která spojuje hlavní perské město se Zakaspickou dráhou, přijel nový nákladní vůz. Tento uzavřený a olověnými pečetěmi opatřený furgon je doprovázen oddílem šesti četníků perské národnosti, kteří zřejmě mají uloženo nespustit vůz z očí.
Nevím, jestli je to vinou mé duševní nálady, ale zdá se mi, že tento vagon má do sebe něco zvláštního, tajemného, a protože major po odešel, obracím se na Popova, který dohlíží na posunování.
„Pane Popove, kam s tím nákladním vagonem?“ „Do Pekingu, pane Bombarnaku.“ „A co v něm je?“ „Co v něm je?.. Velký pán.“ „Velký pán?“ „Divíte se?“ „Opravdu... v tomto furgonu?...“ „Když to muselo být!“ „Tak dobrá, pane Popove, upozorníte mne, až tento velký pán sleze dolů.“ „Ten nesleze.“ „Proč ne?...“ „Protože je mrtev.“ „Mrtev?...“ „Ano, jeho tělo vezeme do Pekingu, jen jeho tělo, tam bude pohřbeno s veškerou poctou, která mu přísluší.“ Konečně tedy máme důležitou osobu v našem vlaku - i když jako mrtvolu, ovšem. Ale to nevadí! Kladu Popovovi na srdce, aby vyzvěděl, jak se nebožtík jmenuje. Musí to být nějaký vynikající mandarín. Jakmile se to dozvím, pošlu XX. století telegram.
Zatím, co se dívám na nákladní vagon, prohlíží jej nový cestující neméně tak zvědavě jako já.
Tento cestující má pyšné vzezření, je mu asi čtyřicet let, je oblečen do elegantních šatů bohatých Mongolů, je vysokého vzrůstu, trochu zasmušilého pohledu, má mušketýrský knír a la Scholl - kéž by měl také jeho ducha! - pleť velmi hnědou a víčka, která nikdy neklopí... „Hleďme,“ říkám si, „to je skvělý typ! Nevím, jestli nebude hrát první roli, kterou hledám, ale nazdařbůh mu dám ve své potulné společnosti číslo 12.“ Tato první role - jak se brzy dozvídám od Popova - je urozený pan Faruskiar. Doprovází ho jiný Mongol nižšího rodu, stejného stáří jako on, jménem Ghangir. Oba se dívají na vagon, který připevňují vzadu k vlaku před posledním nákladním vagonem, hovoří spolu několik slov. Jakmile je práce hotova, usazují se Peršané ve druhé třídě, která je před pohřebním vagonem, aby bylo vzácné tělo stále pod jejich dozorem.
Vtom okamžiku je slyšet křik na nádražním nástupišti.
Ten křik já přece znám. Je to baron Weisschnitzerdorfer, který volá: „Halt... Halt...“ Tentokrát nejde o odjíždějící vlak, ale o klobouk, který uletěl. Nějaký silný vichr zacloumal nádražím, které je otevřené do všech stran a baronův klobouk - klobouk-kašket modravé barvy - urvalo náhlé zavanutí. A klobouk se kutálí po nástupišti, po kolejích, podél plotu a zdi a jeho majitel ubíhá za ním a nemůže jej dohonit.
Musím přiznat, že když pan a paní Katemovi viděli toto zběsilé pronásledování, tak se smáli až se popadali za boky, mladý Číňan Pan-Čao také propuká ve smích, jen doktor Tio-King zachovává nerušenou vážnost.
Němec ve tváři celý brunátný, bez dechu, uřícen a zemdlen, už nemůže. Podvakrát už kladl ruku na svůj náhlavec, který mu uniká, ale potřetí padá jak široký, tak dlouhý, hlavu zamotanou do záhybů svého haveloku - což dává příčinu panu Katemovi, aby zanotoval motiv z Miss Helyett: Ach! Přerozkošná podívaná... a... a... á... Ach! Vyhlídka to nenadálá... a... a... á….
Neznám nic zlomyslnějšího a fraškovitějšího, než klobouk unášený větrem, který se kutálí, dopředu, zpátky, točí se, skáče, poskakuje, vleče se a odletí co nejkrásněji právě v tom okamžiku, když si myslíte, že jste se jej zmocnili. A kdyby se to stalo mně, jistě bych odpustil těm, kteří se tomuto komickému zápasu dali do smíchu.
Ale baron se nezdá být v této mírumilovné náladě. Skáče sem, odskakuje tam a plete se na trať. Křičí se na něho ze všech stran: „Pozor! Dejte pozor!“ - protože vlak, který přijíždí od Mervu, vjíždí do nádraží s dost velkou rychlostí. To však byla smrt pro ubohý klobouk, lokomotiva jej bez milosti přejela, a kešket už není nic jiného, než rozmačkaný cár, který baronovi přinášejí. A teď teprve začíná řada nadávek, adresovaných Velké transasijské dráze.
Bylo dáno znamení, a staří i nově přibylí cestující pospíchají zaujmout svoje místa. Mezi noVÝmi zaznamenávám tři Mongoly nepěkného vzhledu, kteří vstupují do jednoho z vagonů druhé třídy.
V tom, když vystupuji na plošinu, slyším, jak mladý Číňan říká svému společníkovi francouzsky: „Re! Doktore Tio-Kingu, viděl jste toho Němce s tím jeho směšným kloboukem?... To jsem se nasmál!“ Jak, Pan-Čao mluví plynně francouzsky, - co to říkám? Spíš pařížsky než francouzsky!... Jsem tím opravdu celý udivený...
