XIII. KAPITOLA Na cestě Jediný den nesměl být ztracen! Museli jsme urazit kolem sto padesáti mil, než dosáhneme francouzské hranice - sto padesát mil nepřátelskou zemí, zatarasenou pluky na pochodu, jízdními i pěšími, nepočítaje ani záškodníky, kteří následují vojsko na pochodu. Mohlo se stát, že nebudeme mít k dispozici dopravní prostředky, i když si je opatříme. Jestliže by se to stalo, museli bychom cestovat pěšky. V každém případě jsme museli vzít v úvahu, že budeme muset snášet útrapy, plynoucí z tak dlouhé a namáhavé cesty. Jestlipak jsme mohli spoléhat, že v určitých vzdálenostech nalezneme vždy hostince, abychom se v nich mohli posilnit stravou i odpočinkem? Ne - určitě ne. Kdybych byl sám, který jsem zvykl strádání a dlouhým pochodům, který jsem předstihoval v běhu své nejstatnější přátele, neměl bych obavy z ničeho. Ale na panu de Lauranay, sedmdesátiletém starci, a dvou ženách, slečně Martě a mé sestře, se nemohly žádat nemožné věci.
Přičiním se ostatně ze všech sil, abych je ve zdraví dopravil do Francie. Také vím, že každý z nich udělá, co bude moci.
Jak jsem už říkal, nezbývalo nám času nazbyt. I policie nám byla stále v patách. Mohlo nám stačit povolených čtyřiadvacet hodin k opuštění Belzigu a dvacet dní, abychom se dostali z německého území, když na cestě nebudeme zdržováni. Pasy, které nám Kalkreuth odevzdal ještě téhož dne večer, měly platnost pouze na tuto dobu. Jakmile by tato lhůta doběhla, mohli jsme být zatčeni a zadrženi až do konce války. Pasy nám předpisovaly určitou cestu, od které odbočit nám nebylo dovoleno, a musely být potvrzovány ve městech nebo vesnicích, postupně naznačených.
Bylo ostatně velmi pravděpodobné, že vývoj událostí bude velmi rychlý. Možná, že už v tuto chvíli kartáče a koule lítaly z obou stran na hranicích.
Na rozkaz vévody Brunšvika národ odpověděl ústy svých vyslanců, jak se slušelo a patřilo, a předseda Zákonodárného shromáždění pronesl slova, která v celé Francii získala nejživější ohlas: ,,vlast je v nebezpečí!“ Dne 16. srpna jsme už byli od prvních ranních hodin připraveni k odjezdu. Všechny záležitosti byly uspořádány. Byt pana de Lauranay byl ponechán v péči starého sluhy, rodem Švýcara, který byl v jeho službách už řadu let a na jehož oddanost se dalo spoléhat. Tento řádný muž se určitě ze všech sil přičiní, aby majetek jeho pána neutrpěl újmu. Dům paní Kellerové měl být nadále obýván služebnou; pruského původu, než by se našel vhodný nájemce.
Právě toho dne ráno jsme zjistili, že Leibův pluk právě opustil Bonn, ubíraje se k Magdeburgu.
Pan de Lauranay, slečna Marta, má sestra i já jsme učinili poslední pokus, abychom přinutili paní Kellerovou, aby šla s námi.
„Ne, přátelé, nenaléhejte na mne!“ odpověděla. „Ještě dnes se pustím k Magdeburgu. Mám tušení nějakého velikého neštěstí a chci být tam!“ Pochopili jsme, že by všechny naše pokusy byly marné, že bychom bojovali proti pevnému rozhodnutí paní Kellerové, od kterého neustoupí. Zbývalo nám proto pouze to, abychom jí dali poslední sbohem a udali jí města a vesnice, kterými jsme podle policejního nařízení měli projet. Naše cesta se měla uskutečnit za následujících okolností: pan de Lauranay měl starý cestovní kočár, který už nepoužíval. Tento kočár se mi zdál vhodným dopravním prostředkem na cestu sto padesáti mil, kterou jsme museli vykonat. V obyčejné době lze snadno cestovat po silnicích německého „buntu“ dostavníkem, a očekávat na vhodných místech přípřeží. Ale za války, kdy se na všech stranách vzmáhala doprava válečných prostředků a potravin ve službách vojska, by bývalo pošetilé, spoléhat na pravidelnou poštovní dopravu.
Abychom tedy zabránili této nepříjemnosti, rozhodli jsme se, postupovat jinak. Bylo mi uloženo panem de Lauranay, abych opatřil dobré koně, na cenu nehledě. Protože jsem se v koních vyznal, vykonal jsem mě uložený úkol velmi dobře. Nalezl jsem pár koní, snad trochu těžkých, ale velmi vytrvalých a silných. Nabídl jsem se zároveň jako vozka, což bylo ovšem přijato. Nedbal jsem toho, že by se mohlo vytýkat strážmistrovi pluku Royal Picardie, že zastupuje místo kočího.
Dne 15. srpna - v osm hodin ráno - bylo všechno připraveno. Zbývalo mi pouze, abych se posadil na kozlík. Co se týče zbraní, měli jsme dvě dobré sedelní pistole, jimiž se záškodníci mohli udržet ve slušné vzdálenosti; a v tlumocích jsme měli dostatek zásob na první dny. Shodli jsme se na tom, že pán a slečna de Lauranay zaujmou zadní část kočáru, zatímco má sestra si sedne dopředu, proti mladé dívce. Já, opatřený dobrým oděvem a kromě toho ještě tlustou formanskou halenou, jsem mohl vzdorovat veškeré nepohodě.
Dali jsme si poslední: sbohem. Objali jsme paní Kellerovou se smutnou němou otázkou, svírající nám srdce: „Jestli se shledáme ještě jednou?“ Počasí bylo dost příznivé, ale dalo se očekávat, že k poledni bude značné vedro. Tuto dobu - mezi polednem a druhou hodinou odpolední - jsem proto hodlal používat, abych koním popřál odpočinek, jestliže měli denně urazit hezký kus cesty. Konečně jsme vyjeli; pískáním svých oblíbených melodií a práskáním bičem popoháněl jsem spřežení k poklusu.
Brzy jsme se ocitli za Belzigem a jeli jsme čile dále příliš netrpíce spoustami vojáků, ubírajících se ke Koblenzi.
Z Belzigu do Bonnu jsou pouze asi dvě hodiny, proto jsme do této malé osady dojeli už za hodinu.
Na tomto místě byl Leibův pluk posádkou několik týdnů. Odtud zamířil k Magdeburgu, kde ho paní Kellerová hodlala dostihnout.
Slečna Marta, projíždějíc bonnskými ulicemi, byla silně dojatá. V duchu si představovala pana Jeana, pod velením poručíka Franze von Grawert, jak kráčí silnicí, kterou jsme podle předepsané cesty museli opustit, jedouce jihozápadním směrem.
Nezdržel jsem se v Bonnu, chtěje tak učinit čtyři hodiny dále na hranici, která dnes odděluje Braniborskou provincii. V té době ale podle tehdejšího rozdělení německého území - jsme měli jet po silnicích, Horního Saska.
Zvonili poledne, když jsme dojeli tento bod na hranici. Tábořilo tady několik jízdních skupin. U silnice stále opuštěná hospoda. Tam bylo možné napojit a nakrmit koně.
Na tomto místě jsme se zdrželi dobré tři hodiny. Zdálo se mi opatrné, abych v prvním dnu naší cesty šetřil Zvířata a neukládal jim přílišnou námahu hned od počátku.
Také bylo potřeba dát si potvrdit pasy. Naše národní příslušnost byla příčinou několika nepříznivých pohledů. Co ale na tom záleželo? Měli jsme průvodní listiny v pořádku. Protože nás z Německa vyháněli, neboť jsme měli rozkaz opustit území v určité lhůtě, zdržovali nás cestou co nejméně.
Bylo naším úmyslem strávit noc v Zerbstu. Kromě výjimečných okolností bylo rozhodnuto, že ze zásady pojedeme pouze ve dne. Silnice se nám nezdály být dost bezpečné, abychom si směli troufat pokračovat v jízdě za tmy. Zemí pobíhalo mnoho podezřelých lidí. Nesměli jsme se tedy vydávat do přílišného nebezpečí.
Musím ještě podotknout, že v těchto severnějších končinách bývá noc v měsíci srpnu krátká. Slunce vychází před třetí hodinou ranní a zapadá teprve před devátou hodinou večerní. Přenocujeme proto pouze několik hodin - pouze právě tolik, kolik je zapotřebí, aby si zvířata i lidé odpočinuli. Jestli budou tahouni potřebovat delší oddech, dostanou ho.
Od hranice, kde náš povoz v poledne zastavil, až do Zerbstu je tak sedm, osm hodin - nic více. Mohli jsme proto tento kus cesty urazit mezi třetí hodinou odpolední a osmou hodinou večerní.
Předpokládal jsem ovšem, že se nám cestou naskytnou všelijaké překážky, nesnáze. a prodlení.
Ten den jsme měli cestou spor s jakýmsi najímačem koní, vychrtlým dlouhánem, tlučhubou, jako bývají koňaři, který chtěl mermomocí rekvírovat naše spřežení. Je prý to pro státní službu! Ten darebák! Myslím si, že státem byl on - jak říkával Ludvík XIV. - a že chtěl rekvírovat ve svůj prospěch.
Ale počkej! Ať se vymlouval, jak vymlouval, musel přece brát ohled na naše pasy a podpis policejního správce. Tahanicí s tím darebákem jsme ale stejně ztratili dobrou hodinu. Potom jsem popohnal koně do klusu, abych nahradil zmeškaný čas.
Octli jsme se pak na území, které později utvořilo Anhaltské vévodství. Silnice tady nebyly tak přeplněny vojskem, protože hlavní pruská armáda táhla více na sever, směrem k Magdeburgu.
Téměř bez obtíží jsme se dostali do Zerbstu, města nevalné důležitosti, zbaveného téměř všech prostředků. Dorazili jsme tam kolem deváté hodiny večer. Bylo ale patrné, že tudy táhli záškodníci, neostýchající se nijak žít na útraty země.
I když by člověk byl sebemíň vybíravý, může si přece dělat nárok na slušný odpočinek v noci. A měli jsme nemalou práci, když jsme chtěli takový nocleh nalézt, protože domy byly z opatrnosti zamčeny. Nastala nám chvíle, kdy bychom byli nuceni strávit noc v kočáře. My bychom to ještě vydrželi - ale kam s našimi koňmi? Ti především potřebovali nakrmení a stáj. Na ně jsem myslel především a chvěl jsem se při pomyšlení, že bychom cestou o ně mohli přijít.
Navrhl jsem proto, abychom jeli dále a dostihli jiné místo, kde bychom mohli přenocovat - například Acken, vzdálený kus cesty od Zerbstu jihozápadním směrem. Mohli jsme tam dojet asi k půlnoci a jet pak dále kolem desáté následujícího dne, abychom koním ze zaslouženého odpočinku nic nevzali.
Pan de Lauranay se nemýlil. Bylo nutné dostat se přes Elbe, než bychom dostihli Acken. Přitom by se mohly naskytnout rozličné nesnáze.
Abych nezapomněl, musím zde podotknout, že pan de Lauranay znal území od Belzigu až po francouzskou hranici velmi dobře. Za života svého syna prošel těmito končinami v několika letech v každé roční době a vyznal se tady pomocí mapy velmi snadno. Já jsem se po ní ubíral teprve podruhé. Pan de Lauranay byl tedy vůdcem zcela spolehlivým, a bylo tedy zcela na místě, abych se na něho spolehnul.
Proto jsem se pustil do hledání v Zerbstu a nalezl jsem konečně s měšcem v ruce stáj i píci pro naše koně, pro nás pak slušný nocleh i stravu. Tak jsme ušetřili také své zásoby v povoze.
Tak nám uplynula noc v tomto městě lépe, než jsme se nadáli.
