VI. KAPITOLA Souboj wapiti Výprava od odjezdu z tvrze Reliance urazila dvě sta mil. Cestovatelé pouŽÍvali dlouhých soumraků a jeli dnem i nocí největší rychlostí na saních tažených zápřahem. Byli schváceni únavou, když dojeli ke břehům Snureova jezera, u kterého stála tvrz Enterprise.
Tato tvrz, vybudovaná teprve před několika lety Společností Hudsonova zálivu, byla vlastně jen nepříliš důležitou zásobárnou. Sloužila především za stanici četám, provázejícím zásilky kožešin, které přicházely od Velkého Medvědího jezera, ležícího skoro tři sta mil na severozápad. Asi dvanáct vojáků tam tvořilo posádku. Byl to vlastně dřevěný dům, obehnaný kůlovou hradbou. I když tento příbytek nebyl moc pohodlný, přece jen se v něm druhové poručíka Hobsona s radostí ubytovali a po deset dní odpočívali po prvních strastech cesty.
V těchto místech se již začalo projevovat polární jaro. Sníh začal pozvolna tát a noci již nebyly tak ledové, aby znovu zmrzl. Několik nepatrných mechů a travin se zde již začalo zelenat a drobné, téměř bezbarvé květiny vytryskovaly vlhké korunky mezi oblázky. Tyto projevy přírody napůl procitlé po dlouhé zimní noci lahodily zraku trpícímu sněhovou bělostí a dodávaly svými vzácnými ukázkami arktické květeny krajině nezvyklý půvab.
Paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson si krátili volné chvíle vycházkami na břehu malého jezera. Oba dva naslouchali přírodě a nadšeně se jí obdivovali. Obcházeli společně ledové kry a vodopády vzniklé pomocí slunečních paprsků. Hladina Snureova jezera byla ještě zamrzlá. Žádná trhlina nenasvědčovala tomu, že nastává tání. Několik ledovců trčelo na jeho pevném povrchu a vytvářelo malebné útvary, působící prazvláštním dojmem, zvláště tehdy, když se světlo lámalo na jejich výstupcích a hranách a rozmanitě je přibarvovalo. Vypadaly jako kusy duhy, roztříštěné mocnou rukou, které se nakupily křížem krážem na zemi.
„Je to skutečně krásná podívaná, pane Hobsone,“ říkala neustále paní Barnettová. „Hra světla a barev v těchto hranolech se mění donekonečna podle toho, jaká je situace. Nezdá se vám, že před sebou vidíme obrovský kaleidoskop? Nebo vás již nezajímá toto pro mne tak nové divadlo?“ „Zajímá, paní Barnettová,“ odpověděl poručík. „Ačkoliv jsem se na této pevnině narodil a prožil zde celé své dětství a mládí, přece mne nikdy neomrzelo pozorovat její velebnou krásu. Avšak pokud je již nyní vaše nadšení tak veliké, jaké bude, až spatříte tato území za třeskutých zimních mrazů? Přiznám se vám, paní, že slunce tak vzácné v mírných krajích je poněkud na újmu v mé arktické pevnině!“ „Opravdu, pane Hobsone,“ usmála se cestovatelka poručíkově poznámce. „Nicméně si myslím, že slunce je výtečným společníkem na cestě, a že není proč si stěžovat na teplo, které vydává, ani v polárních končinách!“ „Ach, paní Barnettová,“ odpověděl Jasper Hobson, „jsem z těch, kteří soudí, že je lepší navštívit Rusko v zimě a Saharu v létě. Tehdy člověk vidí tyto země v jejich skutečné podobě, která jim dodává osobitý ráz. Ano, slunce je hvězdou vysokých pásem a tropických zemí. Třicet stupňů od severního pólu není na svém místě! Obloha tohoto kraje je čistá a mrazivě zimní, posetá hvězdami, která se občas vyjasňuje leskem severní záře. Zde je území kde vládne noc, nikoliv den, paní, a v této dlouhé polární noci se vám zjevují kouzla a divy.“ „Pane Hobsone,“ otázala se paní Paulina Barnettová, „navštívil jste také mírná evropská a americká pásma?“ „Ano, paní, a obdivoval jsem se jim. Ale vždy jsem se vrátil do své rodné země s novou touhou a nadšením. Jsem člověk přivyklý zimě, a dovedu ji snášet, i když si to nemohu přičíst jako zásluhu. Nenabyla nade mnou moci, a jsem jak Eskymáci schopen žít celé měsíce ve sněhovém iglú.“ - „Pane Hobsone,“ pravila cestovatelka, „mluvíte o tomto strašlivém nepříteli způsobem, který zahřívá srdce! Pevně doufám, že vás budu hodna a ať byste šel sebedál vzdorovat arktické zimě, budeme jí vzdorovat společně.“ „Dobrá, paní Barnettová, dobrá, kdyby všichni naši přátelé, kteří jdou se mnou, vojáci i ženy, byli odhodláni stejně jako jste vy! To bychom s boŽÍ pomocí dospěli daleko!“ „Vždyť si nemůžete naříkat na okolnosti, za jakých jsme cestu zahájili. Až dosud nás nestihla žádná nehoda, počasí je jízdě na saních příznivé, teplota snesitelná! Všechno se nám daří.“ „Ovšem, paní Barnettová,“ odvětil poručík, „ale právě to slunce, kterému se tak obdivujete, bude příčinou našich svízelů a nahromadí nám překážky.“ „Co tím myslíte, pane Hobsone?“ zeptala se paní Paulina Barnettová. „Myslím, že jeho teplo co nevidět přetvoří tvářnost a ráz země, že rozměklý led nebude již příznivým podkladem pro jízdu na saních, půda se stane hrbolatou a tvrdou, naši utrmácení psi nás již nepovezou rychlostí střely, řeky a jezera roztají a bude je třeba objíždět, nebo se přes ně brodit. Všechny tyto změny, paní Barnettová, vzniklé slunečním vlivem, budou mít vzápětí průtahy, námahy a nebezpečenství, z nichž nejmenší je rozbředlý sníh, který povoluje pod nohama, nebo laviny, řítící se z vrcholů ledových hor! Ano, to nám způsobí slunce stoupající každým dnem výš a výše nad obzor! Dobře si to zapamatujte, paní! Jediný ze čtyř živlů starověké nauky o složení světa, vzduch, je nám zde užitečný, potřebný a nezbytný. Ostatní tři živly, oheň a voda, by pro nás neměly být! Vždyť to odporuje přírodě polárních krajů!...“ Poručík určitě přeháněl. Paní Paulina Barnettová by tyto důvody snadno vyvrátila, ale poslouchala se zalíbením Jaspera Hobsona, který s takovým zápalem vyprávěl. Poručík vášnivě miloval zemi, kam ji v tuto chvíli vedly touhy jejího cestovatelského života, a to bylo zárukou, že se nedá odstrašit žádnou překážkou.
A přece jen měl Jasper Hobson pravdu, když na slunce svaloval potíže, které měly nastat. Ukázalo se to patrné, když za tři dny, 4. května, výprava vyrazila na pochod. Teploměr i za nejstudenějších nočních hodin stále setrvával nad třicátým druhým stupněm (toto číslo Fahrenheitova teploměru se rovná nule Celsiova teploměru). Na širých pláních nastala úplná obleva. Bílý koberec se rozplýval ve vodu. Hrboly půdy, složené ze skal prahorního útvaru, se prozrazovaly častějším drkotáním, otřásajícím saněmi a zmítajícím pocestnými. Psi, namáhavě táhnoucí, byli nuceni běžet jen volným klusem, a otěže by se mohly klidně dát do rukou neopatrnému desátníku Joliffovi. Ani křik ani pohánění bičem by schvácené psí spřežení nepřiměly k větší rychlosti.
Stávalo se, že aby se ulehčilo psům od břemene, cestovatelé čas od času konali kus cesty pěšky. Tento způsob postupu byl vhod lovcům výpravy, která nepozorovaně dospívala na území anglické Ameriky, kde se začínala objevovat zvěř. Paní Paulina Barnettová a její věrná Madge se účastnily lovu s očividným potěšením. Thomas Black pak projevil úplnou lhostejnost k všelijakému mysliveckému výkonu. Nepřišel do těchto vzdálených končin proto, aby lovil lasice nebo hranostaje, nýbrž jedině proto, aby zkoumal měsíc ve stejném okamžiku, kdy jeho kotouč zakryje kotouč sluneční. Proto netrpělivý hvězdář hltal zraky noční hvězdu, když se vynořila nad obzor. To zavdalo poručíkovi podnět k poznámce: „Poslyšte, pane Blacku, bylo by pro vás nepříjemným zklamáním, kdyby nějakou náhodou měsíc zmeškal dostaveníčko 18. července 1860!“ „Pane Hobsone,“ odpověděl vážně hvězdář, „kdyby se měsíc prohřešil tak malou slušností, pohnal bych jej před soud!“ Nejlepšími lovci výpravy byli vojáci Marbre a Sabine, oba osvědčení mistři svého řemesla. Nabyli v něm nedostižné dokonalosti, a ani nejobratnější Indiáni by je nepředstihli bystrým okem a zručností. Byli léčkaři a zároveň lovci. Znali veškeré úpravy a náčiní, kterými se chytají kuny, vydry, vlci, lišky, medvědi atd. Žádná lest jim nebyla neznámá. Marbre a Sabine byli schopní lidé bystrého rozumu a setník Craventy moudře udělal, když je přidělil k výpravě poručíka Hobsona.
Avšak za pochodu malé čety neměli ani Marbre ani Sabine kdy líčit pasti. Mohli se vzdálit nanejvýš na hodinu nebo na dvě, a museli se spokojit jen se zvěří, která se jim ocitla v dostřelu. Nicméně jim přálo štěstí, že skolili jednoho z velkých přežvýkavých amerických zvířat, kteří se pořídku vyskytují v tak vysoké šířce.
Jednou ráno 15. května se pustili dva lovci, poručík Hobson a paní Paulina Barnettová několik mil na východ od vytyčené cesty. Marbre a Sabine měli od poručíka dovoleno sledovat několik čerstvých stop, které nalezli, a Jasper Hobson je nejen k tomu zmocnil, ale i sám s cestovatelkou doprovázel.
Tyto stopy patrně zanechalo asi půl tuctu velkých daňků, kteří tudy nedávno prošli. Omyl nebyl možný. Marbre a Sabine byli v této věci zajedno, a kdyby bylo třeba, jmenovali by i druh, ke kterému náleželi.
„Zdá se, pane Hobsone, že je vám divná přítomnost těchto zvířat ve zdejší krajině?“ pravila paní Paulina Barnettová k poručíkovi.
„Skutečně, paní Barnettová,“ odvětil Jasper Hobson, „takové druhy se vyskytují málokdy za padesátým sedmým stupněm severní šířky.
Lovíme je pouze na jih od Otročího jezera, kde mimo vrbové a topolové pupeny rostou plané růže, kterými se daňci živí.“ „Myslím si, že tato kožešinová zvěř je pronásledována lovci, a proto se uchyluje do klidnějších krajů.“ „Jinak si jejich přítomnost ve výši šedesáté páté rovnoběžky nedovedu vysvětlit,“ odpověděl poručík, „ačkoliv se naši dva lidé nemýlí o rázu a původu těchto sledů.“ „Ne, pane poručíku,“ ozval se Sabine, „Marbre a já se nemýlíme. Ty stopy po sobě zanechali daňci, kterým my lovci říkáme červení daňci, a jejich zdejší název je wapiti.“ „O tom není pochyb,“ dodal Marbre. „Staří lovci jako my by tak neprohloupili. Ostatně slyšíte, pane poručíku, to zvláštní pištění?“ V tom Jasper Hobson, paní Paulina Barnettová a jejich společníci dorazili k patě nevysokého pahorku, po jehož úbočí, které bylo bez sněhu, začali rychle lézt nahoru. Zatím se pískot, na který upozornil Marbre, ozýval silněji.
Chvílemi vyzníval jako skřeky podobné oslímu hýkání a byl důkazem, že se lovci nezmýlili.
Jasper Hobson, paní Paulina Barnettová, Marbre a Sabine vystoupili na vrchol pahorku a rozhlédli se po pláni rozprostírající se na východ.
Nerovná půda byla dosud místy bílá, avšak slabý zelený nádech tu a tam prostupoval oslňujícím sněžným polem. Několik bezlistých křovin porůznu smutně trčelo. Na obzoru se rýsovaly mohutné ledové hory, ostře vyznačené na šedavém pozadí oblohy.
„Hle! Wapiti! Wapiti!“ zvolali jako jedním hlasem Sabine a Marbre a ukazovali na čtvrt míle k východu těsně sraženou skupinu zvířat zřetelně viditelnou.
„Co dělají?“ otázala se cestovatelka.
„Zápasí spolu, paní Barnettová,“ odtušil Jasper Hobson. „Bývá to jejich zvykem, když jim polární slunce rozehřeje krev! Zase politováníhodný účinek zářivé hvězdy!“ Z místa, kde stáli, Jasper Hobson, paní Paulina Barnettová a jejich společníci snadno rozeznávali stádo wapiti. Byly to krásné kusy čeledi daňků, kteří jsou známí pod rozličnými jmény jelenů oblorohých, jelenů amerických, laní, losů šedých a losů červených. Tato vzhledná zvířata mají ztepilé nohy. Ryšavá srst, jejíž barva se jeví ještě patrněji za teplé roční doby, prokmitala jejich hnědým rouchem. Podle bílých parohů pěkně vypjatých je snadné poznat divoké samce, protože samice nejsou obdařeny těmito výrůstky. Wapiti bývali kdysi rozšířeni ve všech oblastech Severní Ameriky a také ve Spojených státech žili v hojném počtu. Ale když rolnictví postupovalo na všechny strany a lesy padaly sekerou průkopníků, byl wapiti nucen utéci do klidnějších kanadských krajů. Ale i odtud byli brzy vyhnáni a ustoupili nejprve k pomoří Hudsonova zálivu. Wapiti je vůbec živočich studených končin, to je jisté, ale proto přece, jak prohodil poručík, nejsou pro něho obvyklá území, za padesátou sedmou rovnoběžkou. Proto tito wapiti zaběhli tak daleko, aby unikli Chippewayům, kteří s nimi válčí na život a na smrt, a nalezli bezpečí v pustině.
Zatím wapiti mezi sebou bojovali zuřivě dál. Tato zvířata nezpozorovala lovce, jejichž zakročení by zápas bezpochyby neukončilo.
Marbre a Sabine dobře věděli, jaké slepé zápasníky mají před sebou a mohli se tedy bez obav přiblížit a pohodlně stií.let.
Tento návrh učinil poručík Hobson.
„Promiňte, pane poručíku,“ namítl Marbre. „Ušetřme si střelný prach a kulky. Ta zvířata se chtějí navzájem zabít a my přijdeme vždycky včas, abychom sebrali přemožené.“ „Copak mají wapiti nějakou obchodní cenu?“ zeptala se paní Paulina Barnettová. „Mají, paní Barnettová,“ přisvědčil Jasper Hobson, „a jejich kůže, která ovšem není tak silná jako kůže losí, dává velmi cennou useň. Vymne-li se tato kůže vlastním tukem a morkem zvířete, získává znamenitou vláčnost a netrpí ani suchem ani vlhkem. A proto Indiáni vyhledávají kdejakou příležitost, aby si wapití kůže opatřili.“ „Ale jejich maso není dobré?“ „Jen prostřední jakosti,“ odvětil poručík. „Je to maso tuhé a nevalné chuti. Jeho tuk, jakmile se odstaví z ohně, ihned tuhne a lepí se na zuby.
Není tedy velký zájem o toto maso, které se nevyrovná masu daňčímu.
Jí se však v čase nouze a není-li lepší, vyživuje člověka jako kterékoliv jiné. Když paní Paulina Barnettová a Jasper Hobson nějakou chvíli takto spolu rozmlouvali, změnil se náhle zápas wapiti. Jestlipak tato zvířata již ukojila svůj hněv? Buď jak buď, v tom se celé stádo dalo úžasnou rychlostí na útěk, mimo dvou velkých kusů wapiti. Zvířata zmizela za několik okamžiků, a ani nejbystřejší kůň by je nedostihl.
Dva jeleni, krásní na pohled, setrvali na bojišti. Stáli proti sobě, pevně se opírali o zadní běhy, se skloněnými hlavami a s parohy proti parohům. Jako dva zápasníci, kteří se již nepustí, jakmile se jim podaří chytit, neoddělovali se od sebe, točili se na předních nohách, jakoby byli k sobě přikováni.
„Jaká je to zuřivost!“ zvolala paní Paulina Barnettová.
„Ano,“ přisvědčil Jasper Hobson. „Wapiti jsou zvířata nevraživá a bezpochyby tu vyřizují nějaký starý spor!“ „Nebyla by teď vhodná chvíle, abychom se jim přiblížili, když je zaslepuje vztek?“ zeptala se cestovatelka. „Nemáme naspěch, paní,“ ozval se Sabine, „jeleni nám již nemohou utéct! Ani když budeme na tři kroky od nich s puškou u líce a prstem na spoušti, přece se nehnou z místa.“ „Je to možné?“ „Skutečně, paní,“ pravil Jasper Hobson, který se po lovcově poznámce pozorněji podíval na dva zápasníky, „wapiti zahynou dříve nebo později na místě, kde se nyní nalézají, buď naší rukou nebo zuby vlků.“ „Nejde mi na rozum, pane Hobsone, na čem zakládáte své tvrzení,“ namítla cestovatelka. „Tedy, přistupte blíž, paní,“ odtušil poručík. „Nebojte se, že ta zvířata poplašíte. Jak vám řekl náš lovec, nemohou nám již uniknout.“ Paní Paulina Barnettová provázená Sabinem, Marbrem a poručíkem, sestoupila z pahorku. Několik minut jí stačilo, aby ušla vzdálenost dělící ji od bojiště. Wapiti se nehnuli z místa. Trkali se navzájem jako dva berani, zdáli se však být nerozlučně spoutáni.
V zápalu boje tak zapletli parohy do sebe, že nebyli schopni se odtrhnout, aby si je nezlomili. Často se stává, že na lovištích se nacházejí ležící na zemi a spolu spletené parohy. Zvířata takto zmrzačená zanedlouho uhynou hladem, anebo se stávají snadnou kořistí šelem.
Dvě kulky učinily konec souboje jelenů. Marbre a Sabine je ihned stáhli a ponechali si kůži, kterou později upravili, a zanechali vlkům a medvědům krvavý trup.
