XV. ŽIVÁ TROSKA Zatímco Naděje pokračovala v průzkumu Timorského moře a dokončovala- jej za známých už okolností, paní Branicanová, její přátelé a rodiny zmizelých námořníků na ni v úzkostech čekali. Kolik nadějí upírali k tomu kusu dřeva vyloveného Californianem a pocházejícího bezesporně z Franklina ! Podaří se kapitánu Ellisovi objevit zbytky lodi na některém ostrově v moři nebo při australském pobřeží? Najde Johna Branicana, Harryho Feltona a dvanáct lodníků plavících se pod jejich velením? Přiveze nakonec zpět do San Diega některého z nich nebo všechny, kdo tu katastrofu přežili?
Od odjezdu Naděje došly od kapitána Ellise dva dopisy. První oznamoval záporný výsledek průzkumu Torresova průlivu po Arafurské moře. Druhý přinesl zprávu o návštěvě ostrovů Melvillova a Bathurstova, kde se taky nenašla ani jediná stopa po Franklinu . Paní Branicanová se tak dověděla, že v pátrání se bude pokračovat dál přes Timorské moře až k Západní Austrálii v různých archipelech táhnoucích se až k Tasmanově zemi. Naděje pak měla prozkoumat ostrovy Malé Sundy a po nesporném zjištění marnosti pátrání měla se vrátit do San Diega.
Po odeslání posledního dopisu byl písemný styk přerušen. Uplynulo mnoho měsíců a teď už všichni jen čekali, že semafory přístavu v San Diegu každým dnem musí ohlásit příjezd Naděje .
Ale rok 1882 skončil a ačkoli paní Branicanová žádnou zprávu od kapitána Ellise nedostala, nemohla tím být nijak překvapena. Poštovní spojení v Tichém oceánu bylo tehdy velmi pomalé a nepravidelné. Nebyl v tom proto žádný důvod k obavám o Naději , i když netrpělivost z čekání trvala dál.
Ale koncem února si pan Andrew už myslel, že výprava Naděje trvá nadměrně dlouho. Každý den odcházeli někteří z čekajících na mys Island s nadějí, že zahlédnou očekávanou loď na širém moři. Aniž potřebovali vidět číslo lodi, dokázali námořníci ze San Diega rozpoznat každou loď na velkou dálku jen podle vzhledu, tak jako lze rozpoznat Němce od Francouze nebo Angličana od Američana.
Ráno 27. března se Naděje konečně objevila devět mil daleko na moři pod plnou parou a v čerstvém severozápadním větru. Po hodině proplula průlivem zálivu a zakotvila na vnitřní rejdě zálivu San Diego.
Zorává o tom se ihned roznesla celým světem. Davy lidí obsadily okamžitě nábřeží, mys Island a mys Lomu.
Paní Branicanová a pan Andrew s několika přáteli chtěli co nejrychleji navázat s Nadějí spojení. Vsedli proto do vlečného člunu, který je tam dopravil. Davu přihlížejících se zmocnil neklid, a když vlečný člun zmizel za posledním molem při výjezdu z přístavu, neozval se ani hlásek. Jestliže měl kapitán Ellis na druhé výpravě úspěch, bylo jasné, že šťastná zpráva se ihned rozletí celým světem.
O dvacet minut později paní Branicanová, pan William Andrew a jejich přátelé dorazili se svým člunem k Naději .
Ještě několik okamžiků a všichni se dověděli o výsledku výpravy. Ze Franklin ztroskotal při západním konci Timorského moře na ostrově Browse. Tam našli útočiště ti, kdo katastrofu přežili…a tam taky všichni zemřeli.
„Všichni?“ zvolala paní Branicanová.
„Všichni,“ odpověděl kapitán Ellis.
Nastalo všeobecné zděšení, když Naděje zakotvila uprostřed zálivu s vlajkou v půli stožáru na znamení smutku — smutku za trosečníky z Franklina .
Naděje vyplula ze San Diega 3. dubna1882 a vrátila se 17 března 1883. Její výprava trvala skoro dvanáct měsíců. Na této expedici obětavost jejích účastníků nikdy nepolevila. Ale výsledkem bylo jen zničení posledních nadějí.
V několika minutách, které paní Branicanová a pan Andrew zůstali na palubě, mohl kapitán Ellis podat všeobecnou zprávu o událostech kolem ztroskotání Franklina na útesech ostrova Browse.
Ač se Dolly dověděla, že o osudu Johna a jeho společníků už nemůže pochybovat, nezměnila vůbec své chování. Z očí jí nevytekla jediná slza. Nepoložila žádnou otázku. Protože na tom ostrově byly nalezeny trosky z Franklina , protože nezůstal naživu ani jeden z těch, kteří se tam uchýlili, nemohla se už na nic ptát. Podrobný popis výpravy měla vyslechnout později. Teď jen podala ruku kapitánu Ellisovi a Zachu Frenovi a šla si sednout na záď Naděje , zahloubána do sebe. Ale přes všechny nevyvratitelné důkazy vůbec nezoufala. Stále se nepokládala za“vdovu po kapitánu Branicanovi“.
Jakmile Naděje v zálivu zakotvila, vrátila se Dolly na příď a poprosila kapitána Ellise, pana Andrewa a Zacha Frena, aby ji ještě téhož dne navštívili na Vyhlídce. Bude je odpoledne čekat, aby se dověděla zcela podrobně vše, co se událo při pátrání v Torresově průlivu, v Arafurském a Timorském moři.
Pak paní Branicanovou odvezl člun na břeh. Dav uctivě ustoupil, když Dolly kráčela po nábřeží a zamířila k horní části San Diega.
Téhož dne před třetí hodinou odpolední přišel do vily pan Andrew s kapitánem Ellisem a se Zachem Frenem. Byli okamžitě přijati a odvedeni do salónu v přízemi, kde už je paní Branicanová očekávala.
Když si sedli ke stolu s rozloženými mapami severoaustralských moří, řekla Dolly: „Kapitáne Ellisi, chcete mi podat podrobnou zprávu o své cestě?“ Kapitán Ellis počal hovořit tak, jako by měl před očima svůj lodní deník. Nezapomněl na žádnou zvláštní událost ani na žádnou příhodu a často se obracel k Zachu Frenovi, aby lodní mistr jeho slova potvrdil. Popisoval podrobně pátrání v Torresově průlivu, v Arafurském moři, u Melvillova a Bathurstova ostrova i na ostrovech při Tasmanově zemi — pátrání vesměs bezúspěšná. Ale paní Branicanová se o všechno zajímala, poslouchala beze slova a upírala oči na kapitána bez jediného mrknutí.
Když se Ellis dostal k vyprávění o příhodách na ostrově Browse, musil popsat co nejpodrobněji vše, co se tam dělo od chvíle, kdy z Naděje zahlédli onen signální stožár. Paní Branicanová bez hnutí, jen s lehkým chvěním rukou, prožívala ve své představivosti znovu všechny události, jako by se byly odehrávaly před jejíma očima: vylodění kapitána Ellise a jeho lidí u ústí potoka, výstup na hřeben skal, nález čepele nože, zbytky obdělávané půdy, odhozenou motyku, pobřeží s troskami a beztvaré zbytky z Franklina mezi skalisky, kam musila být loď vržena strašnou silou, jeskyni trosečníků, objev čtyř hrobů a kostí posledního z nešťastníků u paty signálního stožáru a lodní zvon… Při líčení posledního nálezu Dolly vstala, jako by byla v tichu Vyhlídky zaslechla zvuk toho zvonu… Kapitán Ellis vytáhl z kapsy medailon porušený vlhkostí a podal jej paní Branicanové. Byl to její portrét, napůl zničená fotografie, kterou dala Johnovi před vyplutím Franklina a kterou námořníci našli při podrobném prohledávání tmavých koutů jeskyně.
Ten medailon byl zřejmě důkazem, že John byl mezi oněmi pěti trosečníky, kteří našli na ostrově útočiště. Neplynulo však z toho, že byl i mezi těmi, kteří podlehli dlouhým bědám opuštění a nouze?
Na stole byla rozložena mapa australských moří. Ona mapa, nad níž Dolly už sedm let vzpomínala na Johna. Požádala teď kapitána Ellise, aby jí ukázal ostrov Browse, sotva postřehnutelný bod ztracený ve vodách bičovaných tajfuny z Indického oceánu.
„Kdybychom se tam byli dostali o několik let dříve,“ dodal kapitán Ellis,“byli bychom je možná našli ještě živé… Johna i jeho společníky…“ „Ano, snad,“ šeptal pan William Andrew.“Tam měla Naděje zamířit už při své první výpravě…! Ale komu by bylo napadlo, že Franklin ztroskotá na ostrově v Indickém oceánu?“ „To by si byl nikdo nepomyslil,“ řekl kapitán Ellis,“už podle směru, kterým měl plout a kterým skutečně plul, protože byl spatřen jižně od ostrova Celebesu! Ale kapitán John zřejmě ztratil vládu nad lodí a byl zanesen sundskými průlivy do Timorského moře a zahnán až k ostrovu Browse.“ „Ano, vše se nepochybně odehrálo právě takto,“ potvrdil Zach Fren. „Kapitáne Ellisi,“ řekla paní Branicanová,“když jste hledal Franklina v sundských vodách, jednal jste tak, jak jste musil jednat… Ale mělo se jet na ostrov Browse! Ano…tam se to stalo!“ Pak pokračovala ve snaze podepřít jistým výpočtem svou snahu uchovat si ještě jiskřičku naděje: „Na palubě Franklina byl kapitán John, jeho zástupce Harry Felton a dvanáct námořníků. Vy jste našel na ostrově zbytky čtyř pohřbených osob a pátého muže, který zemřel u paty signálního stožáru. Co myslíte, že se stalo se zbývajícími devíti?“ „To nevím,“ odpověděl kapitán Ellis. „Já to vím,“ prohlásila paní Branicanová,“ale přesto se vás ptám: Co myslíte, že se s nimi mohlo stát?“ „Možná že zahynuli, když se Franklin roztříštil na útesech.“ „Vy předpokládáte, že ztroskotání přežilo jen pět lidí?“„To by bylo vysvětlení velmi bolestné,“ řekl pan Andrew. “Ale já si myslím něco jiného,“ prohlásila paní Branicanová.“Proč by se byli John, Felton a dvanáct mužů posádky nedostali na ostrov Browse živí a zdraví? A proč by se devíti z nich nebylo podařilo ostrov opustit?“ „Ale jak, paní Branicanová?“ zeptal se živě kapitán. „Se šalupou postavenou ze zbytků lodi.“ „Paní Branicanová,“ pokračoval kapitán Ellis,“Zach Fren vám potvrdí stejně jako já, že vzhledem ke stavu těch trosek to bylo zcela nemožné.“ „Ale…jeden ze záchranných člunů…“ „I kdybychom připustili, že se záchranné čluny nerozbily, nemohli se přece ti lidé pokusit o plavbu až k australskému pobřeží nebo k Sundským ostrovům!“ „A kdyby devět trosečníků i nakrásně mohlo ostrov opustit,“ řekl pan Andrew,“proč by tam bylo těch pět zůstávalo?“ „A já bych ještě dodal,“ řekl kapitán Ellis,“že i s použitím jakéhokoli člunu musili všichni buď zahynout na moři, nebo se stát oběťmi australských domorodců, protože se už nikdy nevrátili.“ Paní Branicanová se bez nejmenšího projevu slabosti obrátila k Zachu Frenovi. „Pane Frene,“ řekla mu,“jste téhož názoru jako kapitán Ellis?“ „Já si myslím…,“ začal Zach Fren se zavrtěním hlavy,“já si myslím, že se to tak mohlo odehrát…ale zároveň je pravděpodobné, že se to odehrálo zcela jinak!“ „I já jsem přesvědčena,“ řekla paní Branicanová,“že nemáme žádnou jistotu o osudu devíti mužů, jejichž ostatky jste na ostrově nenašli. Vy a vaše posádka, kapitáne Ellisi, jste udělali vše, co možno žádat od neohroženosti a obětavosti.“ „Já jsem však doufal ve větší úspěch, paní Branicanová.“ „Myslím, že bychom už měli jít, drahá Dolly,“ řekl pan Andrew, který usoudil, že hovor už trvá příliš dlouho. „Ano, přátelé,“ odpověděla paní Branicanová.“Potřebuji už být sama… Ale kdykoli kapitán Ellis přijde na Vyhlídku, budu šťastná, že si s ním budu moci pohovořit o Johnovi a o jeho společnících.“ „Jsem vám kdykoli k dispozici, paní Branicanová,“ odpověděl kapitán. „A vy taky, pane Frene,“ dodala Dolly,“nezapomínejte, že můj dům je i váš!“ „Můj?“ odpověděl lodní mistr.“A co se stane s Nadějí ?“ „S Nadějí ?“ řekla paní Branicanová tónem, jako by pokládala tuto otázku za zbytečnou. „Nemáte v úmyslu ji prodat, kdyby se k tomu naskytla vhodná příležitost?“ zeptal se pan Andrew.
„Prodat?“ zvolala živě Dolly.“Prodat? Ne, ne, pane Andrewe. Nikdy!“ Paní Branicanová a Zach Fren si vyměnili významné pohledy. Oba si rozuměli.
Od toho dne žila Dolly v ústraní na Vyhlídce, kam dala dopravit několik předmětů nalezených na ostrově Browse a kterých tam trosečníci užívali: lodní lampu, kus plátna přibitého na signální stožár, zvon z Franklina apod.
Naděje byla zakotvena v přístavu, odstrojena a svěřena dohledu Zacha Frena. Bohatě odměněná posádka měla o živobytí postaráno. A bude-li musit Naděje vyplout na novou výpravu, mohla se svou starou posádkou znovu počítat.
Zach Fren docházel velmi často na Vyhlídku. Paní Branicanová ho vždy ráda viděla a hovořila s ním znovu a znovu o podrobnostech různých příhod výpravy. Ostatně stejné názory a stejné přesvědčení je stále více sbližovaly. Oba nevěřili, že o katastrofě Franklina bylo už řečeno poslední slovo. Dolly lodnímu mistru opakovala: „Pane Frene, ani John, ani jeho osm společníků nezemřeli!“ „O těch osmi se nechci vyjadřovat,“ odpovídal vždy Zach Fren,“ale kapitán Branican je určitě živ.“ „Ano, je živ! Ale kde ho hledat, pane Frene? Kde jen ten můj ubohý John může být?“ „Je tam, kde je, určitě někde hodně stranou, paní Branicanová. A i když se tam nedostaneme, dozvíme se o něm… Neříkám, že poštou a frankovaným dopisem…ale dozvíme se o něm!“ „John žije, pane Frene!“ „Určitě, paní Branicanová. Což bych vás byl mohl jinak zachránit? Cožpak by to Bůh připustil? Ne… To by bylo od něho příliš nemilosrdné!“ A tak Zach Fren se svými řečmi a paní Branicanová se svou vytrvalostí si společně uchovávali naději, kterou pan Andrew, kapitán Ellis a jejich přátelé už dávno ztratili. Během roku 1883 nedošlo k žádné události, která by byla přilákala pozornost veřejnosti k záležitosti Franklina . Kapitán Ellis, vázán povinnostmi k obchodnímu domu pana Andrewa, vyplul zas na moře. A tak jedinými návštěvníky vily byli teď pan Andrew a Zach Fren. Paní Branicanová se plně věnovala opuštěným dětem ve Watově domově .
V té době bylo v domově na padesát dětí, těch nejmenších i odrostlejších. Paní Branicanová je denně navštěvovala, zajímala se o jejich zdraví, o jejich výchovu, o jejich budoucnost. Pozoruhodná částka věnovaná na vydržování Watova domova dovolovala učinit děti bez matek a otců poměrně šťastnými tvory. Když chovanci dosáhli učebních let, umísťovala je Dolly v dílnách, v obchodech a v loděnicích San Diega, kde pak nad nimi bděla dál. Toho roku se tři nebo čtyři synové námořníků mohli nalodit pod velením výtečných kapitánů. Malí plavčíci se v třinácti až osmnácti letech stávali mladšími námořníky a pak námořníky a lodními mistry, když si ve zralém věku osvojili výnosné řemeslo a získali právo na útulek ve stáří. A během času se ukázalo, že Watův domov je chovná stáj dobrých námořníků, kteří dělali čest obyvatelstvu San Diega i jiných kalifornských přístavů.
Kromě toho nepřestala paní Branicanová podporovat všechny chudáky. Žádný z nich neklepal na branku Vyhlídky marně. Z pozoruhodných výnosů svého jmění, spravovaného panem Andrewem, vykonávala dobré skutky, z nichž podstatnou část zaměřovala k rodinám námořníků z Franklina . Doufala snad, že ze ztracených lodníků se někteří vrátí?
To byl jediný předmět jejích rozhovorů se Zachem Frenem. Co se stalo s trosečníky, po nichž se na ostrově Browse nenašla jediná stopa? Proč by byli nemohli odplout na vlastnoručně vyrobeném člunu, i když to kapitán Ellis popírá? Je ovšem pravda, že doufat ještě po tolika letech byla čirá pošetilost.
Dolly hlavně v noci vídala v podivných snech Johna… Byl zachráněn ze ztroskotání a přijat na loď v dalekých mořích… Loď, která ho vezla do vlasti, byla už vidět na širém moři… Tak se John vrátil do San Diega… A nejpodivnější na tom bylo. že tyto sny po probuzení trvaly dál s takovou realitou, že Dolly se k nim upínala jako ke skutečnosti.
A Zach Fren umíněně věřil v totéž. Možno říci, že tyto myšlenky mu vnikaly do vědomí jako hřeby do lodních žeber pod ranami kladiva v loděnicích. Taky on si stále opakoval, že našli jen pět ze čtrnácti námořníků, že ti ostatní zřejmě mohli ostrov Browse opustit, že tvrzení o nemožnosti stavby člunu z trosek Franklina je omyl. Naproti tomu je ovšem pravda, že si jejich dlouhou nepřítomnost nelze vysvětlit. .Ale na to nechtěl Zach Fren myslet a pan Andrew s hrůzou pozoroval, že lodní mistr paní Branicanovou v těch iluzích jen utvrzoval. Neměl snad oprávněné obavy, že neustálé vzrušování může být nebezpečné mozku už jednou nemocnému? Ale když pan William Andrew chtěl na to lodního mistra upozornit, Zach Fren mu odpověděl: „Zakousl jsem se do toho jako kotva se silnými hroty a s pevným lanem!“ Uplynulo několik let. Roku 1890 tomu už bylo patnáct roků, co kapitán Branican a lidé z Franklina opustili přístav San Diego. Paní Branicanové už bylo sedmatřicet let. I když jí počínaly vlasy šedivět, i když teplé zbarvení pleti trochu pobledlo, její oči byly oživeny stále stejným ohněm. Nezdálo se, že by byla ztratila něco ze svých tělesných i duševních sil, svou typickou energii, s níž stále čekala na vhodnou příležitost k novým akcím. Mohla ovšem stejně jako lady Franklinová organizovat výpravu za výpravou a utratit třeba celé své jmění hledáním stop po Johnovi a jeho druzích. Ale kde je měla hledat? Všeobecné mínění vedlo k přesvědčení, že toto námořní drama skončilo stejně jako drama slavného anglického admirála. Námořníci z Franklina zahynuli ve vodách ostrova Browse stejně jako námořníci z lodí Erebus a Terror uprostřed ledů ark-tických moří!
Během dlouhých let, která nepřinesla žádné objasnění záhadné katastrofy, nepřestávala se paní Branicanová zajímat o osud Lena a Jany Burkerových. Ani o nich neměla nejmenší zprávu. Do San Diega nedošel od nich žádný dopis. Vše ji proto vedlo k přesvědčení, že Len Burker opustil Ameriku a usadil se pod falešným jménem někde v daleké zemi. Pro paní Branicanovou to“znamenalo o jeden zármutek navíc. Nešťastná žena by byla bývala ráda, kdyby měla Janu u sebe. Jana byla přece přítelkyně tak oddaná! Teď však byla daleko a pro Dolly ztracena stejně jako John.
Prvních šest měsíců roku 1890 skončilo, když jeden z časopisů v San Diegu přinesl v čísle ze šestadvacátého července zprávu, jejíž účin byl ve Starém i Novém světě vskutku nesmírný.
Byla to zpráva převzatá z australského listu Morning Herald v Sydney. „Je dosud v naší paměti, že pátrání, které před sedmi lety prováděla loď Naděje s cílem najít trosečníky z Franklina , nesetkala se s úspěchem. Bylo jasné, že trosečníci zahynuli buď před opuštěním ostrova Browse, nebo po jeho opuštění. Ale otázka není ani zdaleka vyřešena.
Do Sydney totiž přijel jeden z důstojníků na Franklinu , kapitánův zástupce Harry Felton. Byl nalezen na březích řeky Parru, jednoho z přítoků řeky Darlingu, skoro na hranicích Nového Jižního Walesu a Queenslandu, a přivezen do Sydney. Byl však v tak zuboženém stavu, že nemohl podat nejmenší vysvětlení. Jsou dokonce obavy, že může každým dnem zemřít.
Zpráva o této události byla zaslána zájemcům o osud Franklina .“ Jakmile tato zvěst došla sedmadvacátého července telegraficky panu Williamu Andrewovi do San Diega, odebral se loďař ihned na Vyhlídku, kde byl právě i Zach Fren. Paní Branicanová byla okamžitě do události zasvěcena. Její jediná odpověď zněla: „Okamžitě odjíždím do Sydney!“ „Do Sydney?“ podivil se pan Andrew. „Ano,“ odpověděla Dolly.
A obrátila se k lodnímu mistrovi: „Doprovodíte mě, pane Frene?“ „Všude, kam půjdete, paní Branicanová!“ „Je Naděje připravena k odjezdu?“ „Ne,“ odpověděl pan Andrew.“A vystrojení by si vyžádalo tři týdny.“ „Za tři týdny musím být v Sydney!“ řekla Dolly.“Je tu nějaký parník připravený k vyplutí do Austrálie?“ „Ještě dnes v noci vyplouvá ze San Franciska parník Oregon .“ „Budu tedy s panem Frenem večer v San Francisku!“ „Drahá Dolly, kéž by vás Bůh s Johnem konečně spojil!“ zvolal pan Andrew. „On nás spojí!“ prohlásila paní Branicanová.
Toho večera v jedenáct hodin zvláštní vlak, objednaný paní Branicanovou, vyložil statečnou ženu a Zacha Frena v hlavním městě Kalifornie.
V -jednu hodinu z půlnoci vyplul ze San Franciska parník Oregon s cílem v Sydney.
