IV. NA PALUBĚ BOUNDARY Nazítří ráno se ve Vyhlídce vstávalo brzy. Bylo nádherné počasí. Vítr od pevniny zahnal poslední noční mlhy. Zatímco se paní Branicanová zabývala svou toaletou, chůva oblékla malého Wata. Bylo smluveno, že obědvat budou u paní Burkerová. Dolly se ráno spokojí s lehkým jídlem a pak snadno vydrží do oběda, protože návštěva u kapitána Ellise potrvá jistě dobré dvě hodiny. Bude určitě zajímavé, co bude ten statečný kapitán vyprávět.
Paní Branicanová a kojná s děckem opustily vilku ve chvíli, kdy na hodinách v San Diegu odbíjelo půl osmé. A přesně v devět hodin otvírala Jana paní Branicanové dveře svého domu.
„Jsem připravena, drahá Dolly,“ řekla, když políbila dítě.“Nechceš si na chvíli odpočinout?“ „Nejsem unavena,“ odpověděla paní Branicanová. „Nepotřebuješ nic?“ „Nic, Jano… Spěchám, abych už byla u kapitána Ellise… Pojďme hned, prosím tě…“ Paní Burkerová měla jako služku starou mulatku, kterou si její manžel přivezl z New Yorku, když se usadil v San Diegu. Tato mulatka se jmenovala No a byla to vlastně Lenová chůva. Byla neustále ve službách jeho rodiny, k Lenovi chovala bezmeznou oddanost, a dokonce mu tykala, jak to dělala v jeho dětství. Toto hrubé a panovačné stvoření bylo vlastně jediným tvorem, který měl na Lena Burkera nějaký vliv. Len jí taky svěřil všechno vedení své domácnosti. Jana musila častokrát strpět projevy její panovačnosti, které zacházely až k bezohlednosti. Strpěla však mulatčínu panovačnost stejně jako svého manžela.
Ve chvíli, kdy Jana odcházela, mulatka jí důrazně připomněla, aby byla do poledního jídla doma, protože i Len Burker se jistě vrátí brzy a nelze ho nechat čekat. Měl ostatně s paní Branicanovou projednat velmi důležitou věc.“O co vlastně jde?“ ptala se Dolly své sestřenice.“Jak bych to mohla vědět?“ odpověděla paní Burkerová.“Jen pojď, Dolly, pojď!“ Nesměly ztrácet čas. Paní Branicanová a Jana Burkerová s chůvou a s dítětem zamířily k nábřeží, kam za deset minut dorazily.
Boundary , které karanténa právě skončila, nezaujala dosud své místo u loděnice vyhrazené Andrewovu obchodnímu domu. Kotvila uprostřed zálivu několik set metrů od mysu Lomy. Před výstupem na palubu bylo nutno přeplout záliv, protože loď se měla přesunout k nábřeží až později. Přeplavbu zajišťovaly dvakrát za hodinu převozní parníčky.
Dolly Branicanová a Jana Burkerová vsedly na jeden z těchto člunů s tuctem dalších cestujících. Člun byl odpoután a zamířil šikmo přes záliv s mohutným odfukováním páry.
V naprosto jasném vzduchu se objevil záliv v celé své rozloze. Kotvilo tam několik lodí. Člun se jim obratně vyhýbal stejně jako bárkám, které pluly opačným směrem a využívaly větru k obeplutí mysu.
Paní Branicanová seděla s Janou na zadní lavici. Kojná se postavila s děckem v náručí vedle ní. Chlapec nespal. Matka ho dojatě pozorovala a několikrát se k němu sklonila s polibkem. Při napřímení se vždy usmívala.
Ale její pozornost byla brzy upoutána pohledem na Boundary . Trojstěžník kotvící stranou ostatních lodí rýsoval se jasně na pozadí zálivu s rozvinutou vlajkou pod oblohou zalitou sluneční září.
Dolly pod vlivem svých iluzí a s obrazivostí rozjitřenou vzpomínkami si představovala, že ji na této palubě čeká John… že ji při prvním spatření zamává rukou… že se mu užuž vrhá do náručí. Na rtech jí zaznělo jeho jméno… Volala ho… a on jí odpovídal pronášením jejího jména!
Lehký výkřik dítěte ji vrátil do skutečnosti. Mířila přece teď k lodi Boundary , a ne k Franklinu ! Toho teď oddělovala od amerických břehů vzdálenost několika tisíc mil!
„Ale bude tu… jednoho dne bude v těchto místech!“ šeptala si Dolly s pohledem na paní Burkerovou.
„Ano, drahá Dolly,“ odpověděla Jana.“A na palubě bude John!“ Chápala dobře, že srdce její přítelkyně se svírá při každé myšlence na budoucnost. Parní člun zdolal ve čtvrthodině vzdálenost dvou mil, dělící nábřeží v San Diegu od mysu Lomy. Cestující vystoupili na můstek při břehu a s nimi i Dolly, Jana a kojná s dítětem. Teď šlo jen o několik desítek metrů k palubě Boundary .
Pod přístavním můstkem byl pod dozorem dvou námořníků přivázán člun pro spojení s trojstěžníkem. Paní Branicanová řekla své jméno a muži se jí dali k dispozici, aby ji dopravili na palubu Boundary . Předem ji ujistili, že kapitán Ellis je na lodi.
Stačilo několik záběrů vesel a kapitán Ellis, který poznal paní Branicanovou, přišel k otvoru v pažení, k němuž Dolly už stoupala po schůdkách, sledována Janou a chůvou, které doporučila, aby držela dítě dobře. Kapitán je odvedl na můstek, zatímco druhý důstojník dohlížel na přípravy k odplutí Boundary až k nábřeží v San Diegu.
„Pane Ellisi,“ zeptala se napřed paní Branicanová,“je pravda, že jste se setkal s Franklinem ?“ „Ano, paní Branicanová,“ odpověděl kapitán.“A mohu vás ujistit, že je tam vše v nejlepším pořádku, jak jsem to už hlásil panu Andrewovi.“ „A viděl jste…. Johna?“ „ Franklin a Boundary se míjely tak těsně, že jsem mohl s kapitánem vyměnit i několik slov.“ „Ano… viděl jste ho tedy!“ opakovala paní Branicanová spíš pro sebe a hledala v kapitánových očích odraz obrazu Franklina . Paní Burkerová pak položila kapitánovi několik otázek, které Dolly pozorně vyslechla, ač měla zrak upřený k mořskému obzoru daleko za průlivem.
„Toho dne bylo nádherné počasí,“ odpovídal kapitán Ellis,“a Franklin plul pod plnými plachtami. Na můstku stál kapitán Branican s dalekohledem v ruce. Loď se stočila o čtvrt kruhu, aby se přiblížila k Boundary . Já sám jsem směr měnit nemohl, protože jsem se musel držet těsně při větru.“ Paní Branicanová kapitánovu vysvětlení jistě plně nerozuměla, ale stačilo ji, že ten, kdo takto mluvil, viděl Johna a mohl s ním chvilku i hovořit. „Když jsme se míjeli,“ pokračoval kapitán,“pozdravil mě váš manžel pokynem ruky a volal: »Vše je v pořádku, Ellisi. Až se vrátíš do San Diega, podej zprávu mé ženě… mé drahé Dolly!« Pak se obě lodi od sebe vzdálily a brzy si zmizely z dohledu.“ „Který den jste se setkal s Franklinem ?“ zeptala se paní Branicanová. „Třiadvacátého března,“ odpověděl kapitán Ellis,“v jedenáct hodin pětadvacet minut dopoledne.“ Zatímco kapitán Ellis odpovídal brzy na Janiny, brzy na Dolliny otázky, představovala si paní Branicanová stále pod vlivem své obrazotvornosti, že je na palubě Franklina .. . To tady nestojí Ellis…, ale John! A John jí to všechno vypravuje! Zdálo se jí dokonce, že slyší jeho hlas!
V té chvíli vystoupil na můstek druhý důstojník a hlásil kapitánovi, že přípravy k přesunu lodi skončily. Námořníci na přídní plošině čekali už jen na rozkaz k vyplutí.
Kapitán Ellis nabídl paní Branicanové, že ji dá odvézt na břeh, nebude-li ovšem chtít zůstat na palubě. V tom případě by přeplula záliv na Boundary a vystoupila na pobřeží u loděnice. Byla by to záležitost nejvýše dvou hodin.
Paní Branicanová by byla velmi ráda kapitánovu nabídku přijala. Byla však pozvána na oběd a věděla, že Jana by byla po mulatčině připomínce velmi neklidná, kdyby se nevrátila domů zároveň se svým manželem. Prosila proto kapitána Ellise o převezení k přístavnímu můstku, aby nezmeškala odjezd parního člunu.
Kapitán vydal okamžitě rozkaz. Paní Branicanová, a paní Burkerová se rozloučily s kapitánem, který políbil Wata na obě tváře. Pak se obě i s chůvou nalodily do palubního člunu a ten je odvezl k přístavnímu můstku.
Převozní člun brzy přistál a několikrát zapískal, aby na sebe upozornil cestující. Dva tři opozdilci zrychlili krok a přispěchali na břeh před hotelem Coronado .
Parní člun se měl zdržet jen pět minut. Paní Branicanová, Jana Burkerová a chůva se usadily na lavici při pravoboku, zatímco druzí cestující — v počtu asi dvaceti — přecházeli sem a tam mezi přídí a zádí. Poslední hvizd, šroub se roztočil a člun se počal od břehu vzdalovat.
Bylo teprve půl dvanácté, paní Branicanová se tudíž vrátí včas do domu na Fleet Street, protože plavba přes záliv měla trvat“jen čtvrt hodiny. I když se člun vzdaloval, zrak paní Branicanové byl stále upřen na Boundary . Loď měla kotvu zdviženou, plachty napjaty a počala se už z kotviště vzdalovat. Až bude přivázána před loděnicí v San Diegu, bude ji moci Dolly navštěvovat tak často, jak často se to kapitánu Ellisovi bude líbit.
Převozní člun plul velmi rychle. Městské domy se v několika poschodích malebného amfiteátru zvětšovaly. K přístavnímu můstku to už bylo jen čtvrt míle.
„Pozor!“ zvolal v té chvíli jeden z lodníků na přídi člunu.
A otočil se k muži u kormidla, který stál na úzkém můstku před komínem.
Když paní Branicanová výkřik zaslechla, otočila se k přístavu, kde se právě odehrával manévr, který přilákal pozornost všech cestujících. Většina jich taky přešla na příď.
Od lodí seřazených podél pobřeží se právě oddělila velká brig-goeleta, aby vyplula z přístavu. Zamířila teď k mysu Islandu. Pomáhal jí při tom vlečný člun, který ji měl odvléci až za průliv a nabíral už značnou rychlost.
Brig-goeleta se tím dostala do cesty převoznímu člunu, a to tak blízko, že bylo nutno vyhnout se nárazu na její záď. To taky bylo příčinou námořníkova výkřiku, určeného muži u kormidla.
Cestujících se zmocnil strach — strach plně oprávněný, protože kotviště bylo zaplněno loděmi kotvícími tu a tam v zálivu. Cestující přirozeným pohybem ustoupili na záď.
Dala se udělat jediná věc: zastavit, uvolnit místo vlečnému člunu a brig-goeletě a nedávat se znovu na cesiu, dokud nebude před převozním člunem volno. Několik větrem stržených rybářských šalup průjezd ještě ztížilo, když se tu pletly do cesty před nábřežím u San Diega.
„Pozor!“ opakoval námořník na přídi.
„Ano… ano…,“ odpovídal muž u kormidla.“Není se čeho bát… mám místa dost!“ Ale vlečný člun se dostal náhle do úzkých objevením velkého parníku, který plul za ním a učinil pohyb, který nikdo nemohl čekat. Stočil se totiž prudce k levoboku.
Ozvaly se výkřiky, ke kterým se připojilo volání z brig-goelety snažící se usnadnit manévr vlečného člunu tím, že se stočila za ním.
Vlečný člun teď dělila od převozního člunu vzdálenost pouhých dvaceti stop.
Vyděšená Jana vstala. Paní Branicanová instinktivně vzala dítě z náručí kojné a přitiskla je k sobě.
„K pravoboku! K pravoboku!“ vykřikl kapitán vlečného člunu a naznačoval rukou směr.
Muž u kormidla neztratil rozvahu a stočil prudce kormidlo, aby se vlečnému člunu vyhnul, protože ten už se zastavit nemohl. Brig-goeleta se totiž stočila už natolik, že by mu byla vrazila do boku.
Pod prudkým stočením kormidla se převozní člun naklonil k pravoboku, všichni cestující ztratili rovnováhu a byli vrženi stejným směrem.
Ozvaly se nové výkřiky, tentokrát výkřiky hrůzy, protože hrozilo nebezpečí, že člun na pravoboku přetížený se převrátí.
V té chvíli paní Branicanová, stojící těsně u pažení, nedokázala se už udržet a přepadla i s dítětem přes zábradlí.
Brig-goeleta minula člun bez nejmenšího doteku, a tím bylo nebezpečí srážky zažehnáno.
„Dolly! Dolly!“ vykřikla Jana, kterou jeden z cestujících zadržel ve chvíli, kdy i ona už padala přes pažení do moře.
Vtom se jeden z námořníků, na člunu bez zaváhání vrhl na pomoc paní Branicanové a jejímu dítěti.
Dolly, nadnášená oděvem, plavala na hladině a držela děcko v náručí, ale než se k ní námořník dostal, potopila se.
Člun se skoro ihned zastavil a silnému a dobrému plavci tak nedělalo žádné potíže paní Branicanovou dostihnout a vysadit na člun. Ale ve chvíli, kdy se jí chopil, nešťastná matka uvolnila sevření paží, a zatímco se napůl udušená zmítala ve vodě, její dítě zmizelo.
Když vytáhli Dolly na loď a uložili ji na palubě, byla v hlubokém bezvědomí.
Odvážný námořník - asi třicetiletý muž jménem Zach Fren — se vrhl znovu do moře, několikrát se potopil, prohledal celé okolí člunu, ale marně. Dítě už nenašel. Bylo zřejmě strženo spodním proudem.
Cestující zatím věnovali paní Branicanové veškerou péči, kterou její stav vyžadoval. Zničená Jana a šílená chůva se ji marně pokoušely vzkřísit. Nehybný člun čekal tak dlouho, dokud se Zach Fren nevzdal poslední naděje na Watovu záchranu.
Konečně počala Dolly přicházet k sobě. Šeptala Watovo jméno, a když otevřela oči, její první slova byla; „Mé dítě!“ Zahlédla Zacha Frena, vystupujícího na palubu… Wata však v náručí neměl! „Mé dítě!“ vykřikla znovu Dolly.
Pak se zdvihla, odstrčila všechny kolem sebe a vrhla se na záď.
Kdyby jí v tom nebyli zabránili, byla by skočila do moře.
Zatímco člun pokračoval v plavbě k nábřeží, musili cestující mladou ženu držet. Paní Branicanová s křečovitě staženou tváří a s prsty zaťatými v pěst padla znovu v bezvědomí na palubu.
Člun po několika minutách dorazil k nábřeží a Dolly byla dopravena do Janina domu. Len Burker se právě vracel. Mulatka na jeho příkaz běžela pro doktora.
Ten ihned přišel a po dlouhém úsilí se mu podařilo paní Branicanovou vzkřísit.
Dolly se rozhlédla vyděšeným zrakem a zvolala: „Co je? Co se stalo? Ach… už vím!“ A usmála se. „To je můj John! Vrací se… vrací se!“ vykřikla.“Najde tu svou ženu a své dítě…! John! Tady je můj John!“ Paní Branicanová zešílela.
