II.KAPITOLA První půlhodina Jak to dopadlo? Jaký účinek měl tento obrovský náraz na dělový náboj? Osvědčil se důmysl inženýrů, kteří ho zhotovili? Byl náraz dost zeslaben účinkem pružných per, čtyř odrážek, vodních žoků a pružných polštářů? Vydrželi cestovatelé úžasnou počáteční rychlost11 000 metrů, s níž by bylo možné proletět Paříží nebo New Yorkem za jednu vteřinu? Takové a podobné otázky si kladlo tisíce a tisíce svědků tohoto vzrušujícího a jedinečného okamžiku. Pro samou úzkost pro osud dobrodruhů uzavřených v náboji zapomněli na jejich vlastní cíl. A kdyby někdo z přítomných diváků, například sekretář Maston, se mohl alespoň na malou chvilku podívat do nitra projektilu, co by tam uviděl?
V tu chvíli nic. Dosud v něm panovala naprostá tma. Válcovité a kuželovité stěny se výborně osvědčily, nebyly pozorovány žádné trhliny, žádné prohnutí nebo stlačení. Obdivuhodný projektil nedoznal v mocném žáru vzníceného náboje žádné změny, aniž by se rozpustil v aluminiový déšť, jak se odborníci obávali.
Uvnitř projektilu způsobil náraz celkem jen málo nepořádku. Několik předmětů bylo sice prudce vyhozeno ke stropu, ale nejdůležitější nástroje se ani nepohnuly z místa.
Na pohyblivé podlaze, sražené po roztrhnutí dolních vodních žoků, z nichž unikala voda, až k samé spodní stěně koule, ležela bez hnutí tři lidská těla. Dýchali ještě Impey Barbicane, Nicholl a Michel Ardan?
Nebyl projektil vlastně už jen kovovou rakví unášející tři mrtvoly do nekonečného vesmíru?
Několik minut po výstřelu se jedno tělo pohnulo, zdvihlo ruku, potom hlavu a konečně se mu podařilo pokleknout. Byl to Michel Ardan. Ohmatal se, odkašlal si hezky hlasitě a zvolal: „Hle, Michel Ardan stále celý! Ale jak to asi vypadá s těmi druhými?“ Srdnatý Francouz chtěl vstát, ale nebyl s to, aby se udržel na nohou.
Hlava mu šla kolem, a krev vehnaná do mozku mu zalila oči, že neviděl.
Byl jako opilý.
„Brr!“ zakřičel, „mám pocit, jako bych vypil dvě láhve burgundského, jenže tohle pití je méně příjemné!“ Potom si promnul čelo a spánky, a začal křičet silným hlasem: „Nicholle! Barbicane!“ Poslouchal úzkostně. Žádná odpověď. Ani nejslabší dýchání jeho společníků neprozrazovalo, že jsou ještě naživu. Opakoval tedy volání, avšak opět nadarmo. Všude bylo ticho.
„U čerta!“ rozčiloval se, „vždyť se zdá, jako bychom sletěli po hlavě z pátého patra! Ale co škodí,“ doložil s důvěrou, „když se jeden Francouz mohl dostat alespoň na kolena, dostanou se přece dva Američané na nohy. Nuže, posviťme si na to!“ Ardan cítil, jak se mu životní síla opět zcela vrací. Krev se utišila a pomalu se vracela do běžného oběhu. Pozvedl se na nohy, a cítil se už v úplné rovnováze. Vytáhl tedy z kapsy sirku, zapálil ji a rozžehl plyn. Plynojem byl zcela neporušen. Plyn neunikl. Ostatně už i jeho zápach by ho v tomto případě prozradil, a Michel Ardan by jen tak jednoduše neškrtl sirkou v ovzduší naplněném vodíkem. Plyn smíšený se vzduchem v třaskavou směs by vybuchl a dokonal možná to, co otřes nedokázal. Když byl hořák rozsvícen, rozhlédl se Ardan po svých přátelích. Jejich těla ležela přes sebe jako dvě mrtvoly, Nicholl nahoře, Barbicane dole. Ardan zdvihl kapitána, položil ho na pohovku a začal ho silně třít. Touto rozumně prováděnou masáží se Nicholl vzpamatoval, otevřel oči a v okamžiku nabyl svou obvyklou chladnokrevnost.
Chopil se Ardanovy ruky, rozhlédl se kolem sebe a otázal se: „A co Barbicane?“ „Jen strpení,“ odpověděl Ardan pokojně, „vždy jeden po druhém. Začal jsem s tebou, Nicholle, protože jsi ležel nahoře, nyní přijde řada na Barbicana.“ Ardan a Nicholl položili předsedu Gun-Clubu na pohovku. Zdálo se, že utrpěl více než oba jeho přátelé. Krvácel, ale Nicholl se přesvědčil, že krev pochází ze slabého poranění na rameni. Byla to pouhá odřenina, kterou pečlivě obvázal.
Avšak přece jen trvalo dost dlouho, než se Barbicane vzpamatoval, což jeho přátele velice znepokojovalo. Nepřestávali ho třít.
„Už opět dýchá,“ pravil Nicholl radostně a přiložil ucho na jeho hruď.
„Ano, dýchá jako člověk, který si trochu zvykl na tuto každodenní práci. Jen třeme, Nicholle, drhněme dál!“ A oba amatérští lékaři se měli ke svému dílu tak čile, že se konečně Barbicane vzpamatoval. Otevřel oči, vztyčil se, chopil se rukou obou přátel a první jeho otázka byla: „Nicholle, letíme?“ Nicholl a Ardan na sebe pohlédli, protože vskutku dosud na tuto skutečnost ani nepomysleli. Jejich první starost se totiž týkala cestujících a nikoliv jejich vesmírné lodi.
„Nuže, Ardane, letíme?“ opakoval Barbicane.
„Nebo snad také pěkně a pokojně ležíme na Floridě?“ připojil Nicholl.
„Nebo na dně Mexického zálivu,“ dodal Ardan.
„To by bylo!“ zvolal předseda Barbicane.
Tyto dvě domněnky obou druhů ho ihned přivedly k úplnému vědomí.
Buď jak buď, ale v tomto okamžiku nebylo možné nic říci o stavu projektilu. Jeho zdánlivý klid a úplná uzavřenost před vnějším světem zabraňovala odůvodnění jakékoliv domněnky. Možná, že projektil letěl k Měsíci, možná také, že po krátkém vzletu padl nazpět k zemi a snad do Mexického zálivu, což pro malou šířku Floridského poloostrova bylo pravděpodobné.
Otázka byla vážná a její rozřešení velmi zajímavé. Bylo třeba ji co nejdříve rozřešit. Barbicane, který brzy nabyl vědomí a vládu nad tělem, vstal a naslouchal. Venku bylo úplné ticho. A však silné hvízdání stěn vesmírného korábu mohlo přehlušit veškerý zvuk přicházející ze země. Jedna okolnost Barbicana ihned překvapila. Teplota uvnitř projektilu podstatně vzrostla. Prezident vytáhl z pouzdra teploměr a zjistil, že ukazuje 45° Celsia.
„Ano,“ zvolal, „ano, my letíme! Toto náramné horko vychází ze stěn lodě! Je způsobeno třením povrchu projektilu o vzduch. Toto teplo brzy přestane, protože jsme již dosáhli prázdnoty nad zemskou atmosférou, a namísto tepla, jímž se div nedusíme, nastoupí brzy krutá zima.“ „Jakže?“ tázal se Ardan, „podle tvého mínění, Barbicane, jsme tedy již za hranicemi zemské atmosféry?“ „Nejsou o tom žádné pochybnosti, Micheli. Poslyš! Nyní máme deset hodin padesát pět minut. Odrazili jsme od země před 8 minutami, a kdyby naše počáteční rychlost nebyla zmenšena odporem vzduchu, bylo by 10 sekund stačilo k proběhnutí16 mil, až do kterých sahá zemská atmosféra.“ „Přesně tak,“ dodal Nicholl, „o kolik počítáte se snížením rychlosti odporem vzduchu?“ „O třetinu,“ odpověděl Barbicane. „Toto snížení rychlosti je značné, avšak mé výpočty vedou k tomuto výsledku. Nuže, jestliže byla naše počáteční rychlost11 000 metrů, zmenšila se v zemské atmosféře na7332 metry, a tak jsme již v každém případě minuli hranici atmosféry a…“ „A proto,“ dodal Ardan, „ztratil přítel Nicholl obě své sázky: 4000 dolarů, že se dělo neroztrhlo a 5000 dolarů, že se projektil vznesl výš než6 mil. A nyní, Nicholle, plať!“ „Budiž,“ odpověděl kapitán, „nejdřív se přesvědčíme, a pak budu platit. Možná, že má Barbicane pravdu a že jsem ztratil svých 9000 dolarů, avšak mám také svou domněnku a výhra není ještě zcela rozhodnuta.“ „Jakou máš domněnku?“ zeptal se Barbicane živě. „Domněnku, že z té či oné příčiny nebylo z děla ani vystřeleno a že jsme vůbec ještě ani neodletěli.“ „I hrome, kapitáne, to je domněnka, která je hodna tvého mozku! Nemá žádný závažný podklad! Copak jsme se při nárazu málem neutloukli? Copak jsem tě nevzkřísil? A copak prezident neutržil krvavou ránu při odletu?“ „Dobře, dobře, Micheli,“ stál na svém Nicholl, „jen ještě jednu otázku.“ „Ven s ní, kapitáne!“ „Slyšel jsi při odletu nějakou ránu, která by při tom výstřelu zajisté musela být ohromná?“ „Neslyšel,“ odpověděl Ardan, zcela překvapen, „namouvěru, neslyšel jsem nic.“ „A vy, Barbicane?“ „Také jsem nic neslyšel.“ „No tedy?“ tázal se Nicholl. „To je pravda!“ bručel předseda mrzutě, „avšak proč jsme tu ránu neslyšeli?“ Přátelé se podívali jeden na druhého velmi znepokojeným pohledem. Byl to skutečně nepochopitelný případ. Projektil vyletěl, o tom se již takřka nedalo pochybovat, a proto musel být také výstřel projektilu provázen ranou.
„Podívejme se nejdříve, kde jsme se to ocitli,“ řekl konečně Barbicane, „a otevřme okenici.“ Tato snadná práce byla ihned vykonána. Šrouby, držící svorníky vnější zavírací desky pravého okenního otvoru, povolily pod anglickým klíčem. Svorníky se vysunuly ven, a kaučukové ucpávky se za nimi vtiskly do vzniklých otvorů. Hned na to ustoupila vnější deska, otočila se ve svých stěžejích jako záklopka a objevila se skleněná čočka uzavírající okenní otvor. Podobný otvor byl na opačné straně v tenké stěně projektilu, třetí v kuželovitém stropu a čtvrtý pod podlahou ve dně.
Cestovatelé tedy mohli hledět čtyřmi směry, na oblohu bočními okny na Zemi nebo Měsíc otvorem dolním nebo horním.
Barbicane a oba jeho průvodci se okamžitě vrhli ke sklu. Nikde ani nejmenší záblesk světla. Všude panovala neproniknutelná tma. To ale nevadilo, aby předseda Barbicane zvolal: „Hle, milí přátelé, nespadli jsme na zem, ani nejsme ponořeni v hlubinách Mexického zálivu - stoupáme do vesmírného prostoru. Pohleďte na hvězdy na tmavé obloze a neproniknutelnou temnotu, která se prostírá mezi námi a Zemí!“ „Hurá, hurá!“ radostně vykřikli Ardan a Nicholl. Skutečně tato temnota dokazovala, že projektil opustil zemi, protože jeho povrch, právě velmi jasně ozářený měsíčním světlem, by se objevil zrakům pozorovatelů, kdyby byli na Měsíci. Tato tma také svědčila o tom, že projektil již minul zemskou atmosféru, protože sluneční paprsky by se odrážely na kovových stěnách projektilu, což také nepozorovali. Toto odražené světlo by osvětlilo okno, ale jeho sklo bylo temné. Již nebylo pochyb. Cestovatelé opustili Zemi.
„Prohrál jsem,“ poznamenal Nicholl.
„A já ti k tomu gratuluji!“ řekl Ardan.
„Zde je 9 000 dolarů,“ řekl kapitán a vytáhl z peněženky několik bankovek.
„Chcete potvrzení?“ zeptal se Barbicane, když přijímal peníze.
„Pokud vás to nebude obtěžovat, ano,“ odpověděl Nicholl, „patří to k pořádku.“ Vážně, odměřeně, jako by stál u své pokladny, vytáhl předseda Barbicane svůj zápisník, vytrhl z něho list, napsal tužkou řádné potvrzení o převzetí peněz. Poznamenal sumu, řádně zapečetil, podepsal a odevzdal ji kapitánovi, který potvrzení opatrně uložil ke svým dokladům.
Ardan smekl čepici a beze slova se poklonil svým druhům. Tolik obřadnosti v těchto poměrech mu vzalo řeč. Něco tak amerického ještě neviděl.
Když byli hotovi, posadili se Barbicane a Nicholl opět k oknu a pozorovali hvězdy, které se jako jasné body odrážely na tmavém pozadí oblohy. Ale odtud nebylo možné zahlédnout měsíc, který se ubíral od východu na západ stále ke svému vrcholu.
Tato okolnost přiměla Ardana k otázce: „No a kde je vlastně měsíc? Co kdyby se náhodou nedostavil na naše dostaveníčko?“ „Neměj starost,“ odpověděl Barbicane, „Měsíc je na svém místě, ale odtud ho nemůžeme vidět, otevřeme si druhou okenici.“ Barbicane se právě obracel k protějšímu otvoru, aby jej otevřel, když se najednou zčistajasna na obloze zalesklo něco, co velmi zaujalo jeho pozornost. Byl to okrouhlý kotouč ohromných rozměrů, které nemohly být ani odhadnuty. Jeho strana obrácená k Zemi svítila velmi jasnou září. Skutečně se to podobalo nějakému malému měsíci, odrážejícímu světlo velkého měsíce. Rychlost jakou kotouč letěl, byla vysoká, zdálo se, že se pohybuje na dráze kolem Země, a sice ve směru tak nešťastném, že se s ním musí projektil setkat. Zřetelně bylo možné rozpoznat, jak se otáčí kolem své osy. Choval se tedy jako všechna nebeská tělesa ve vesmíru.
„Podívejte, co je to?“ zvolal Ardan.
„Je to snad druhý vystřelený projektil?“ Barbicane neodpovídal, protože ho ohromné těleso překvapilo a znepokojovalo. Setkání s ním bylo možné, což by ovšem mělo velmi neblahé následky. Buďto by se projektil odchýlil od své dráhy, nebo odrazil opět k Zemi, nebo snad i na ně byl dokonce stržen.
Předseda Barbicane okamžitě uvážil všechny následky takového setkání a s úžasem poznal, že by v každém případě vedly k naprostému zmaření tak šťastně započatého pokusu. Jeho druhové, zcela oněmělí, úzkostlivě pohlíželi na tento neočekávaný výjev. Kotouč se přibližoval stále větší rychlostí a následkem jakéhosi optického klamu se zdálo, jako by projektil letěl přímo na něj.
„Tady to máme,“ vykřikl Ardan, „dojde ke srážce!“ Mimovolně cestovatelé uskočili k opačné straně projektilu. Hrůza dosáhla nejvyššího vrcholu, avšak naštěstí trvala jen krátce, jen několik sekund. Asteroid proletěl ve vzdálenosti několika set metrů mimo projektil a zmizel, ani ne tak díky své rychlosti, jako proto, že jeho strana obrácená k měsíci rychle splynula s temnotou prostoru.
„Šťastnou cestu!“ zvolal Ardan, a zhluboka si oddychl.
„Podívejme se na to, ani vesmír není dost velký, aby se náš malý projektil mohl beze strachu ubírat svou pokojnou cestou! Jaká je to nestvůra, tenhle asteroid, který do nás málem vrazil?“ „Já to vím,“ řekl Barbicane. „Hrome, ty víš všechno!“ „Toto těleso, které jsme již minuli, nebylo ničím jiným než meteoritem, ovšem ohromných rozměrů, kterého zemská přitažlivost zachytila a proměnila v družici.“ „Je to možné!“ divil se Ardan, „Země má tedy dva měsíce jako Neptun?“ „Ano, příteli, dva měsíce, ačkoliv se tvrdí, že má jen jeden. Avšak tento druhý měsíc je tak malý a jeho rychlost je tak veliká, že ho pozemští obyvatelé nemohou vidět. Petit, francouzský hvězdář, poznal oběh tohoto tělesa podle jistých změn v planetární soustavě a vypočítal jeho dráhu. Podle jeho výpočtu vykoná tento meteorit svůj oběh kolem Země za 3 hodiny a 20 minut, což je ovšem náramná rychlost.“ „Uznávají všichni hvězdáři tento druhý měsíc?“ zeptal se Nicholl. „Neuznávají,“ odpověděl Barbicane, „ale kdyby se s ním, jako my, byli setkali, nemohli by déle pochybovat. Co se nás týče, může nám meteorit, který nás tak vylekal, posloužit alespoň k vypočtení vzdálenosti od naší Země.“ „Jak to?“ ptal se Ardan. „Protože jeho vzdálenost od Země je známa, nacházeli jsme se při setkání s ním8140 kilometrůod Země.“ „Tedy více než2000 mil!“ zvolal Ardan, „podívejte jak tento posel mezi Zemí a Měsícem uhání!“ „Ovšem,“ dodal Nicholl, když sledoval chronometr, „nyní máme jedenáct hodin a opustili jsme americkou pevninu teprve před třinácti minutami.“ „Nic víc?“ ptal se Barbicane. „Nic,“ potvrdil Nicholl, „a kdyby naše počáteční rychlost jedenácti kilometrů za vteřinu zůstala pořád stejná, urazili bychom za hodinu asi10 000 mil.“ „To je všechno velmi krásné,“ pravil předseda, „avšak pořád nám ještě zůstává jedna otázka nezodpovězena. Proč jsme neslyšeli výbuch při výstřelu z Kolumbiady?“ Touto otázkou byla ukončena diskuse. Barbicane celý zamyšlený začal odstraňovat desku, kterou bylo druhé boční okénko uzavřeno.
Když byl s prací hotov, vyplnil se ihned celý vnitřek projektilu skvoucí září. Nicholl, člověk velmi šetrný a hospodárný, zhasl plyn, jehož světlo by beztak překáželo při pozorování hvězdného nebe.
Měsíc byl v úplňku, jevil se kupodivu v jasném světle. Sluneční paprsky odražené od povrchu Měsíce, nezeslabené zemskou atmosférou, pronikaly sklem bez poskvrny a odrážely se od stěn projektilu, polily je jakoby stříbrnou září. Pozadím oblohy, černým jak uhel, se ještě zdvojnásobil tento zjev Měsíce, který nijak ostatní hvězdy nezastiňoval v tomto vzduchoprázdnu, neschopném rozptylovat světelné paprsky. Nebeská obloha poskytovala v takovýchto okolnostech zcela nový, lidskému oku netušený pohled.
Je možné si představit, s jakou zvědavou dychtivostí naši hrdinové pohlíželi na Měsíc, na cíl své cesty. Pozvolna postupoval na své dráze k onomu bodu zenitu, který měl za 97 hodin dosáhnout. Jeho hory, pláně a ostatní obrysy nebyly sice dosud mnohem zřetelnější než z jakéhokoliv místa na Zemi, avšak jeho světlo, procházející jen řídkým mezihvězdným prostorem, převýšilo všechno očekávání, měsíční kotouč vypadal jako platinové zrcadlo. Na zeměkouli, ubíhající pod jejich nohama, cestovatelé docela zapomněli.
Teprve kapitán Nicholl obrátil pozornost opět k ní.
„Skutečně,“ doložil Ardan, „nebuďme k ní nevděční. Na odchodu ze své planety jí věnujme ještě poslední pohled. Opravdu rád bych se podíval na zeměkouli, než se úplně ztratí našim zrakům.“ Barbicane, aby vyhověl svému společníkovi, začal uvolňovat průhled v podlaze projektilu, kde bylo možné pozorovat Zemi. Záklopka, která byla nárazem při výstřelu vražena hluboko do otvoru, nebyla vyňata bez obtíží. Její součástky, byly pečlivě uloženy ke stěně projektilu, mohly být v případě potřeby použity. Objevil se okrouhlý otvor v průměru padesáti centimetrů, upravený na vnější stěně projektilu.
Byl uzavřen patnáct centimetrů tlustým sklem, zasazeným v měděném rámu. Venku ho zakrývala hliníková deska upevněná šrouby. Když byly šrouby povoleny - deska se odsunula a umožnila výhled z vnitřku projektilu ven tímto směrem.
Ardan poklekl k otvoru. Sklo bylo temné a jakoby naběhlé.
„No a kde je Země?“ vykřikl.
„Vždyť se na ni díváš,“ odpověděl Barbicane.
„Jakže? Tento tenký proužek, tento bělavý oblouk by měl být naší Zemí?“ tázal se Ardan.
„Ovšem, Micheli. Po celé čtyři dny při úplňku Měsíce, kdy na něj také my zrovna dorazíme, je Země nová. Jeví se nám pouze v podobě úzkého srpku, který také úplně zmizí, načež zůstane po několik dní úplně neviditelná.“ „Hle, to je tedy Země,“ pravil Ardan, když upřeně hleděl na uzounký srpek své rodné planety. Výklad, který podal Barbicane byl zcela správný. Země byla právě se zřetelem k vystřelenému projektilu na samém sklonku své poslední čtvrti ve svém oktantu, ukazovala pouhý srpek lehce se rýsující na tmavém pozadí oblohy. Její namodralé světlo vlivem značných atmosférických vrstev ani nezářilo takovou jasností jako světlo Měsíce.
Ovšem tento srpek měl značné rozměry, podobal se mohutnému oblouku, vyklenutému na obloze. Několik jasněji svítících bodů, zejména uprostřed oblouku, svědčilo, že jsou to vysoké hory, avšak několikrát úplně zmizely za hustými, tmavými skvrnami, které nikdy nejsou na Měsíci vidět. Byly způsobeny vrstvami oblak, objímajících zeměkouli v soustředných kruzích.
Avšak přece jen bylo možné zahlédnout celkový obrys zeměkoule, a to ze stejných zcela přirozených příčin, jak tomu bývá u měsíce, kdykoli se ocitne ve svých oktantech. Její kotouč se zraku jevil dost zřetelně jako našedivělá plocha, avšak méně zřetelně nežli bývá u měsíce. Příčina této menší zřetelnosti je lehce vysvětlitelná. Na měsíci se tento úkaz jeví jako odraz slunečních paprsků od zemského povrchu, avšak toto světlo odražené od Země je asi třináctkrát jasnější než světlo odražené od povrchu Měsíce, protože i Země je mnohem větší než Měsíc. Následkem toho se objevuje v odraženém světle měsíce zemský kotouč méně zřetelně nežli měsíční plocha, neboť jasnost tohoto jevu je v poměru se světelnou silou obou planet. K tomu budiž podotknuto, že zemský srp se zdál opisovat křivku mnohem více protáhlou než jaká by měla být u kruhu - je to následek iradiace (vyzařování světla, následkem čehož se zdají tělesa větší). Mezi tím, co cestovatelé svým zrakem pronikali prostory noční temnoty, objevil se nad Zemí zajímavý úkaz. Náhle totiž zasršelo nad Zemí množství velkých jisker, které nebyly ničím jiným, než houfem meteoritů, přibližujících se k Zemi a zapalujících se při průletu zemskou atmosférou. Patřily tedy ke krásným výjevům tak zvaných padajících hvězd, které jsou také pozorovány za bezoblačných nocí. V tuto dobu byla Země v blízkosti Slunce a právě v měsíci prosinci se setkává s pruhem na meteority zvláště bohatým, tak že jich hvězdáři napočítali až 24 000 za hodinu. Ardan však nepřijal tento vědecký výklad a ujišťoval své přátele, že obyvatelé Země na oslavu cesty na Měsíc vystřelují své nejkrásnější ohňostroje.
To bylo vše, čím se prozrazovala Země, pohroužená do nočních stínů, pro ostatní velké planety nebyla ničím, než vycházející dennicí a zapadající večernicí a pro naše cestovatele jen slabě osvětlenou družicí v poslední čtvrti, na které zanechali všechny svoje starosti i radosti.
Dlouho se tři přátelé dívali mlčky, avšak spřízněnými city tímto směrem, zatím co se projektil pravidelně klesající rychlostí přibližoval k Měsíci. Konečně se jich začala zmocňovat nepřekonatelná únava a spánek, protože byli unaveni na těle i na duchu, příroda nutně žádala obnovení vyčerpaných sil.
„Nic naplat,“ pravil Ardan, „protože se musíme vyspat, půjdeme spát!“ A když se všichni tři natáhli na postele, brzo upadli do tvrdého spánku.
Sotva však leželi čtvrt hodiny, Barbicane se náhle napřímil a s velkým rámusem vyburcoval své druhy - vykřikl: „Už to mám! Už to mám!“ „A co máš?“ ptal se Ardan, když vyskočil z postele. „Příčinu, proč jsme neslyšeli výbuch při výstřelu z Kolumbiady!“ „A ta je?“ tázal se Nicholl. „Že náš projektil měl větší rychlost než zvuk!“
