KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA ČTVRTÁ N azítří nadešel slavnostní  okamžik - návštěva Roderichovy rodiny. Doktorův dům stojí na konci nábřeží Batthyani, na bulváru Tékéli, jenž vede kolem celého města pod různými jmény. Je to moderní palác s bohatě, ale střízlivě vyzdobeným interiérem, zařízený s vybraným uměleckým vkusem. Vraty pro povozy s malou brankou pro služebnictvo se vchází na dlážděný dvůr, jenž přechází ve velkou zahradu, vroubenou jilmy, akáty, kaštany a buky, jejichž koruny ční nad zděným plotem.

Naproti oběma vchodům jsou vedlejší stavení, porostlá podražcem a divokým vínem, spojená s hlavní budovou s velikými barevnými okny, jež končí u paty schodiště vedoucího do kulaté věže, vysoké asi šedesát stop.

V průčelí budovy dominuje předsunutá zasklená dvorana, z níž se vchází dveřmi pokrytými starobylými gobelíny do doktorovy pracovny, salónů a jídelny. Šest oken těchto místností vede na nábřeží Batthyani a na bulvár Tékéli.

Místnosti v prvním a druhém poschodí jsou stejně uspořádány. Nad velkým salónem a nad jídelnou jsou pokoje pana a paní Roderichových, v druhém poschodí pokoj kapitána Haralana, nad doktorovou ordinací je pokoj slečny Myry a její toaletní pokojík.

Znal jsem tento palác, dřív než jsem jej navštívil. Během včerejšího rozhovoru mě s ním Marc dopodrobna seznámil. Popsal jeden pokoj po druhém, i originální schodiště, zakončené pavilónkem s kruhovitou terasou, odkud je výhled na město a na tok Dunaje. Věděl jsem docela přesně, které je Myřino oblíbené místo u stolu nebo ve velkém salóně, a že nejraději sedá na lavičce na konci zahrady pod mohutným kaštanem.

Kolem jedné hodiny odpoledne mě s Markem přijali v rozlehlé zasklené dvoraně, umístěné v průčelí domu. Uprostřed na květinovém stolku z tepané mědi kvetly všechny jarní květiny zářivých barev. Rohy vyplňovaly tropické keře: palmy, dračince a araukárie. Na stěnách vykládaných dřevem viselo několik pláten malířů maďarské a holandské školy, které Marc považoval za velmi cenné.

Na stojanu jsem spatřil Myřin portrét, obdivuhodné dílo, výborně provedené, hodné jména toho, kdo se na ně podepsal a koho mám na světě nejraději.

Doktor Roderich se blížil k padesátce, byl vysoké postavy, držel se vzpříma, měl husté prošedivělé vlasy, jeho mohutná tělesná konstituce odolávala všem nemocem a na pleti bylo vidět, že má dobré a pevné zdraví. Byl to typ Maďara s planoucíma očima, pevnou chůzí a vybraným chováním. Z celé jeho osobnosti vyzařovala přirozená hrdost, kterou mírnil usměvavý výraz obličeje. Sotva jsem mu byl představen, vycítil jsem podle vřelého stisku ruky, že je to výborný člověk. Paní Roderichová si ve svých pětačtyřiceti letech Na stojanu jsem spatřil Myřin portrét… (str. 23) uchovala stopy své někdejší krásy: pravidelné rysy, tmavomodré oči, nádherné, už maličko prošedivělé vlasy, jemně modelovaná ústa se zdravými zuby a elegantní postavu. Marc mi ji věrně popsal. Bylo na ní vidět, že je skvělá žena se všemi rodinnými ctnostmi, která našla dokonalé štěstí po boku svého manžela a milovala svého syna a dceru jako moudrá a prozíravá matka. Hluboce mě dojalo, jak mě paní Roderichová neobyčejně přátelsky přijala. Prohlásila, že bude šťastná, když se bratr Marka Vidala bude cítit v jejím domě jako doma. Myra Roderichová vypadala přesně tak, jak mi ji Marc vylíčil a jak ji namaloval na plátno, které jsem před chvílí obdivoval. Byla to dívka s půvabnou hlavičkou, s věncem jemných plavých vlasů, přívětivá a veselá, s tmavě modrýma očima, sršícíma vtipem, s jemně modelovanými ústy, s růžovými rtíky, které poodhalovaly oslnivě bílé zuby. Byla vyšší postavy, měla elegantní chůzi a vybrané chování. Nebyla afektovaná a nepřetvařovala se. Byla ztělesněný půvab.

Jako její matka oblékla si i Myra Roderichová maďarský kroj: blůzičku až ke krku, rukávy vyšívané dole kolem zápěstí, živůtek, pošitý prýmky, pás protkávaný zlatými nitkami a širokou skládanou sukní. Velmi jí to slušelo.

Kapitánovi Haralanovi nádherně padla uniforma, byl nápadně podobný své sestře. Podal mi ruku, choval se ke mně také jako k bratrovi, byli jsme již přáteli, ačkoli jsme se poznali teprve včera. Tak jsem tedy poznal všechny členy rodiny.

Mluvilo se o všem možném, přecházelo se namátkou od jednoho tématu k druhému. Hovořili jsme o mé cestě, o plavbě na palubě Dorothée , o mém zaměstnání ve Francii, o volném čase, který mám k dispozici, o krásném městě Ragzu, kterým mě provedou, o velké řece, po které bych se měl plavit alespoň k Železným vratům , o tom nádherném Dunaji s vodou jakoby protkanou zlatem, o celé maďarské zemi a o její historii.

“Jsem tak strašně ráda, pane Vidale, že jste mezi námi,” opakovala Myra. “Vaše cesta se protahovala a už jsme o vás měli obavy. Uklidnili jsme se, až když jsme dostali váš dopis z Pešti.” “Je to moje vina, slečno Myro,” omlouval jsem se, “že jsem se tak zdržel. Mohl bych být už dávno v Ragzu, kdybych byl jel z Vídně dostavníkem. Ale Maďaři by mi jistě neodpustili, že jsem pohrdl Dunajem, na který jsou právem hrdi.” “Kvůli němu vám odpouštíme, pane Vidale,” poznamenala paní Roderichová, “koneckonců už jste tady a nic už nebude stát v cestě štěstí našich dětí.” Na odpolední vycházku už nebylo ani pomyšlení. Doktor se sice musel vrátit ke své obvyklé práci, ale paní Roderichovou a její dceru nic nelákalo ven. Prošel jsem s nimi celý palác a obdivoval jsem různé krásné předměty: obrazy a vybrané bibeloty, v jídelně police plné stříbrného nádobí, starodávné truhly a staré skříně v předsíni.

,A co věž?“ zvolala Myra. “Snad si pan Vidal nemyslí, že skončí svou první návštěvu a ani nevystoupí na věž?” “Ale kdepak, slečno Myro, kdepak!” ujišťoval jsem. “Marc vaši věž v každém dopise vychvaloval, a abyste věděla, přijel jsem do Ragzu jenom proto, abych na ni vystoupil.” “Já s vámi nepůjdu,” omlouvala se paní Roderichová. “Jen si klidně zůstaň dole, maminko, a počkej na nás na zahradě,” navrhoval Haralan.

“Tak a jde se do nebe,” vyzvala nás všechny Myra.

Rozběhla se a vystupovala tak lehce, že jsme jí sotva stačili. Za dvě minuty jsme vyběhli do pavilónku a pak na terasu, odkud byl nádherný výhled.

Na západ se rozprostíralo město se svými předměstími, nad ním se tyčila hora Wolkang se starým hradem, jehož donžon zakrývaly záhyby uherské vlajky. Na jihu se vinul Dunaj sto osmdesát pět sáhů široký, neustále brázděný loděmi plujícími po proudu i proti proudu. Za ním byly v dálce vidět srbské hory. Na severu se rozkládala pusta s ostrůvky lesů, podobnými skupinám stromů v parku, s rovinami, poli a pastvinami za předměstskými domy a statky se špičatými holubníky.

Nadchl mě skvělý a neobyčejně pestrý výhled. Bylo nádherné počasí, slunce jasně svítilo a bylo vidět hodně daleko, až na nejvzdálenější konec obzoru.

Myra se domnívala, že mi musí dát několik informací: “Tohle je aristokratická čtvrť s paláci, hotely, náměstími a sochami…,” vysvětlovala. “Tímhle směrem, dole, vidíte, pane Vidale, živou obchodní čtvrť s tržišti… A támhle je náš Dunaj, jen se podívejte, jak je na něm teď rušno!… A ostrov Svendor, celý zelený, s háji a rozkvetlými loukami!… Můj bratr vás tam určitě zavede.” “Buď klidná,” ujišťoval ji kapitán Haralan, “neodpustím panu Vidalovi ani jedno ragzské zákoutí.” Myra několikrát usedla ke klavescinu… (str. 27) “A támhle jsou naše kostely,” pokračovala Myra. “Podívejte se, jaké: mají krásné zvony. V neděli je všechny uslyšíte. A tohle je naše radnice s nádvořím mezi dvěma pavilóny s vysokou střechou, velkými okny a strážní věží, kde zvon odbíjí každou hodinu!” “Zítra si ji prohlédnu.” ,A na co se díváte vy, pane,“ obrátila se Myra na mého bratra “když já ukazuji vašemu bratrovi radnici?” “Na katedrálu, slečno Myro…, na její impozantní stavbu, na věž v průčelí a na hlavní věž, která ční k nebi, aby mu předávala modlitby a hlavně na její monumentální schodiště.” “Pročpak jste tak nadšený pro to schodiště?” “Protože vede pod hlavní věž k jednomu místu v chóru, kde uslyším z vašich úst nejvýznamnější a nejkrásnější slovo, které má jenom dvě slabiky!” odpověděl Marc své snoubence, která se lehce zarděla. Postáli jsme dlouho na terase pavilónku a pak jsme sestoupili do zahrady, kde nás čekala paní Roderichová.

Večer jsem prožil v rodinném kruhu, Myra několikrát usedla ke klavescinu, doprovázela se a zpívala zvučným hlasem originální dojemné maďarské melodie, ódy, elegie a balady. Byl to okouzlující večer, který by se jistě protáhl do pozdní noci, kdyby kapitán Haralan nebyl dal pokyn k rozchodu.

Šli jsme spát a žádný mráček nezkalil náš šťastný a klidný den.