KAPITOLA XVI NEVYSVĚTLITELNÉ TAJEMSTVÍ — PRVNÍ SLOVA NEZNÁMÉHO — DVANÁCT LET NA OSTROVĚ — PŘIZNÁNÍ — ZMIZENÍ — DŮVĚRA CYRUSE SMITHE — STAVBA MLÝNA — PRVNÍ CHLÉB — PROJEV OBĚTAVOSTI — PODÁNÍ RUKY Ano, ten nešťastník plakal. Asi se mu v duši vynořila nějaká vzpomínka, která podle slov Cyruse Smithe udělala z něho člověka.
Kolonisté ho nechali chvíli na planině a poodešli od něho, aby se cítil volnějším. Neznámý však stále nejevil snahu využít toho k útěku. Cyrus Smith se proto rozhodl odvést ho do Žulového domu.
Dva dny po této příhodě začal se neznámý zvolna zúčastňovat společného života. Bylo už zřejmé, že slyší a rozumí. Ale s podivnou umíněností nejevil chuť k hovoru. Až jednoho dne Pencroff zaslechl z jeho místnosti slova, která mu v samomluvě unikla: „Ne! Zde! Já! Nikdy!“ Námořník to řekl soudruhům. „Trápí ho nějaký utajený žal,“ mínil Cyrus Smith.
Neznámý začal užívat zahradnických nástrojů a pracoval v zelinářské zahradě. Velmi často však práci přerušoval, pohroužen sám do sebe. Kolonisté ho na inženýrovu radu nerušili a respektovali jeho osamocení, které si chtěl zřejmě zachovat. Když se k němu někdo přiblížil, neznámý ustupoval a z prsou se mu draly vzlyky, jako by byl naplněn nesmírným bolem.
Trápily ho snad nějaké výčitky svědomí? Vypadalo to tak.
Gedeon Spilett jednoho dne řekl: „Ten člověk nemluví jistě jen proto, že má k vyslovení něco velmi vážného.“ Museli být trpěliví a čekat. Za několik dní — 3. listopadu — pracoval neznámý zase na planině. Náhle přerušil práci a nechal rýč padnout. Cyrus Smith, který ho zpovzdáli pozoroval, spatřil znovu v jeho očích slzy. Puzen nesmírným soucitem, přistoupil k němu a dotkl se ho lehce rukou.
„Příteli,“ řekl mu.
Pohled neznámého se mu však vyhýbal. Když ho chtěl vzít Cyrus Smith za ruku, couvl.
„Příteli,“ opakoval ještě naléhavěji Cyrus Smith, „podívejte se na mne!“ Neznámý se podíval inženýrovi do očí. Zdálo se, že je hypnotizován silou inženýrovy vůle. Chtěl utéci. Něco v jeho tváři však prozrazovalo jakousi změnu. Náhle zkřížil ruce na prsou a temným hlasem se zeptal: „Kdo jste?“ „Trosečníci jako vy,“ odpověděl mu hluboce dojatý inženýr. „Přivezli jsme vás sem, mezi vaše přátele.“ „Přátele…? Nemám žádné!“ „Pravím vám, že jste mezi přáteli.“ „Mezi přáteli? Nemám přátel!“ opakoval neznámý a skryl si hlavu v dlaních. „Ne… nikdy… nechte mě! Nechte mě!“ Pak utekl na okraj planiny nad moře a zůstal tam nehybně stát. Cyrus Smith odešel k přátelům a vypravoval jim, co se právě přihodilo.
„V životě toho muže je nevysvětlené tajemství,“ řekl Gedeon Spilett. „Zdá se, že se vzpamatoval jen pod účinkem výčitek svědomí.“ „Co jsme to přivezli za člověka?“ ptal se Pencroff. „Má nějaké tajemství a…“ „A my je budeme respektovat,“ dodal rychle Cyrus Smith. „Provinil-li se něčím, krutě za to trpěl a v našich očích je tím zbaven viny.“ Neznámý zůstal nad mořem přes dvě hodiny, zřejmě soužen vzpomínkami, které mu odhalily celou minulost. Musela to být minulost smutná. Kolonisté ho nespouštěli z očí, ale nesnažili se rušit jeho samotu.
Po dvou hodinách pojal neznámý zřejmě určité rozhodnutí, protože zamířil k Cyrusi Smithovi. Jeho oči byly rudé od pláče, ale teď už neplakal. Celá jeho tvář nesla výraz hluboké pokory. Zdál se zahanben a ponížen. Díval se k zemi.
„Pane,“ řekl inženýrovi, „jste vy a vaši druhové Angličané?“ „Ne,“ odpověděf Cyrus Smith, „jsme Američané.“ „Ach!“ vzdychl si neznámý a zašeptal: „Tím lépe!“ „A co vy, příteli?“ ptal se Cyrus Smith. „Angličan,“ odpověděl rychle.
A jakoby vyčerpán tolika slovy, odešel k pobřeží a tam vzrušeně přecházel po břehu mezi vodopádem a ústím řeky Díků.
Náhle se zastavil před Harbertem a přiškrceným hlasem se zeptal: „Který měsíc je teď?“ „Listopad,“ odpověděl Harbert. „A který rok?“ „1886.“ „Dvanáct let! Dvanáct let!“ zvolal neznámý a rychle odešel.
Harbert řekl druhům o otázkách neznámého.
„Ten nešťastník neměl vůbec zdání o čase,“ řekl Gedeon Spilett.
„Ano. A žil dvanáct let na ostrově, na kterém jsme ho našli,“ dodal Harbert.
„Dvanáct let!“ opakoval Cyrus Smith. „Dvanáct let samoty po zřejmě prokletém životě může opravdu porušit lidský rozum.“ „Jsem přesvědčen,“ řekl Pencroff, „že se neznámý nedostal na ostrov Tábor po ztroskotání. Byl tam jistě vysazen pro nějaký zločin.“ „Můžete mít pravdu, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. „A je docela možné, že ti, kteří ho na ostrov vysadili, jednou pro něho přijedou.“ „Ale nenajdou ho,“ doplnil Harbert. „Pak by však bylo zapotřebí,“ pokračoval Pencroff, „abychom ho tam vrátili a…“ „Ale, přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „nehovořme o tom, dokud nevíme, co a jak bylo. Já věřím, že ten nešťastník mnoho vytrpěl, že tvrdě odčinil svou vinu a že ho potřeba přinutí někomu se svěřit. Nenuťme ho, aby nám vyprávěl svůj příběh! Jistě nám ho jednou řekne, a až se to dovíme, uvidíme, co máme dělat. Ostatně jen on sám nám může říci, má-li naději nebo jistotu, že se vrátí jednou do vlasti. Pochybuji však o tom.“ „A proč?“ ptal se novinář. „Protože jestli tam byl vysazen na určitou dobu, byl mu jistě oznámen den vysvobození. A on by neházel do moře onu láhev se zprávou. Je spíš pravděpodobné, že byl odsouzen k smrti na ostrově a ke ztrátě možnosti setkat se ještě se svými bližními.“ „Ale je tu něco, co si nedovedu vysvětlit,“ řekl námořník. „Co?“ „Jestliže byl před dvanácti lety vysazen na ostrov Tábor, můžeme předpokládat, že byl už několik let v tom stavu, v jakém jsme ho našli.“ „To je pravda,“ odpověděl Cyrus Smith. „Ale pak musel tu listinu napsat před mnoha lety!“ „To je jasné… A přece vypadala jako nedávno napsaná.“ „Můžeme připustit, že láhev s listinou potřebovala několik let k tomu, aby se dostala od ostrova Tábora k Lincolnovu ostrovu ?“ „Není to vyloučeno,“ odpověděl novinář. „Vždyť mohla být ve zdejších vodách i několik let.“ „To ne,“ namítal Pencroff, „vždyť ještě plavala. Nemůžeme přece předpokládat, že by za dlouhého pobytu ve vlnách u ostrova nebyla bývala vržena na skaliska u pobřeží, kde by se určitě rozbila.“ „To je správné,“ řekl zamyšleně Cyrus Smith. „A potom,“ pokračoval námořník, „kdyby byla listina několik let stará, byla by musela utrpět v láhvi vlhkostí. Byla však dokonale zachovalá.“ Námořníkovy úvahy byly jistě správné. Nepochopitelné bylo to, že když byla listina z láhve vytažena, zdála se čerstvě napsaná. Nadto udávala polohu ostrova Tábora v délce i v šířce naprosto přesně, což předpokládalo u pisatele dokonalé námořní vědomosti, jaké prostý námořník ani nemůže mít.
„Tady je další nevysvětlitelná věc,“ řekl inženýr. „Nenuťme však nového společníka k hovoru! Až bude sám chtít, přátelé, rádi ho vyslechneme.“ V příštích dnech nepřenesl neznámý ani jediné slovo a ani jednou neopustil planinu Výhledu. Pracoval na záhonech, neztrácel čas, neodpočíval, stále byl stranou ostatních. V době jídla nevstupoval do Žulového domu, ač ho kolonisté častokrát zvali. Spokojil se jen syrovou zeleninou. Ani v noci nechodil spát do své místnosti, nýbrž zůstával venku pod stromy a za špatného počasí se schovával do skalních dutin. Žil skoro tak jako v době svého pobytu na ostrově Táboru. Každý pokus o změnu jeho života byl marný. Kolonisté tedy trpělivě čekali. Přesto se však blížila doba, v níž — nutkán neúprosným tlakem svědomí — vyřkl hrozné přiznání.
Dne 10. listopadu v osm hodin večer, když se začal snášet soumrak, přišel náhle neznámý ke kolonistům, kteří seděli na terase. Jeho oči podivně zářily a celá jeho postava měla divoký vzhled jako první dny.
Cyrus Smith a jeho kamarádi s hrůzou pozorovali prudké pohnutí, v němž mu jako v horečce jektaly zuby. Co se mu stalo? Nesnášel snad pohled na lidi? Měl už snad dost života mezi počestnými kolonisty? Nezmocnil se ho stesk po samotě? Nebylo to vyloučeno, protože zaslechli tyto nesrozumitelné věty: „Proč jsem tady…? Jakým právem jste mě odvezli z mého ostrova…? Co můžeme mít my společného…? Víte, kdo jsem…? Co jsem udělal…? Proč jsem tam byl sám…? Kdo vám řekl, že jsem tam nebyl vysazen… že jsem nebyl odsouzen k smrti…? Znáte mou minulost…? Víte, jestli jsem nekradl, nevraždil…? Nejsem-li ničema, proklatec, který si zaslouží žít jako zvěř… daleko ode všech… Řekněte… víte to?“ Kolonisté nepřerušovali doznání, které mu vycházelo z úst jakoby proti jeho vůli. Cyrus Smith ho chtěl uklidnit. Přistoupil k němu, ale neznámý rychle couvl.
„Ne, ne!“ vykřikl. „Jenom jedno slovo! Jsem volný?“ „Jste svobodný,“ potvrdil mu inženýr. „Sbohem tedy!“ zvolal neznámý a utíkal jako šílený pryč.
Nab, Pencroff a Harbert se za ním rozběhli k lesu, ale vrátili se sami.
„Musíme ho nechat,“ řekl Cyrus Smith.
„Ten se už nevrátí,“ prohlásil Pencroff.
„Vrátí,“ řekl klidně inženýr.
Tak uplynulo několik dní. Cyrus Smith — snad pod vlivem předtuchy neoblomně věřil, že se nešťastník dříve nebo později vrátí.
„To je poslední vzbouření jeho tvrdé povahy, kterou nahlodaly výčitky svědomí a kterou vyděsí nová samota,“ prohlásil.
Kolonisté se zas vrátili ke svým pracím. Upravovali planinu Výhledu i dobytčí ohradu, kde chtěl Cyrus Smith postavit farmu. Je samozřejmé, že zrní, sklizené Harbertem a Pencroffem, bylo pečlivě vyséváno. Na planině už byla rozsáhlá, dobře založená a dobře udržovaná zelinářská zahrada, která nedala kolonistům zahálet. Byli tam denně na práci. Tou měrou, jakou se zelenina množila, musely být záhony rozšiřovány, takže se z nich pomalu stávala celá pole, zabírající bývalou travnatou pláň. Píce však bylo na ostrově všude dost a osli se nemuseli bát nedostatku krmiva. Bylo výhodnější proměnit planinu v zeleninová pole, chráněná vodním pásem, a louky přenést za potok. Ty nemusil nikdo chránit před vpádem dvounohých a čtyřnohých škůdců.
Dne 15. listopadu nastaly třetí žně. Za těch osmnáct měsíců, které uplynuly od zasetí prvního zrna, obilná pole se velmi zvětšila. Druhá sklizeň šesti set tisíc zrn urodila nyní čtyři tisíce měřic. Kolonie teď byla bohatá na obilí, protože stačilo zasít deset měřic, aby pak sklizeň dala zásobu na celý rok a aby lidé i zvířata mohli být z čeho živi.
Po žních byly poslední dva týdny měsíce věnovány přípravám k pečení chleba.
Kolonisté měli sice zrní, ale neměli mouku. Museli si především postavit mlýn. Cyrus Smith mohl použít jako pohonné síly pro mlýn síly druhého vodopádu. První vodopád poháněl stoupu na výrobu plsti. Ale po poradě bylo rozhodnuto postavit prostý větrný mlýn na planině Výhledu. Jeho zbudování nedá víc práce než stavba vodního mlýna a nadto kolonisté věděli, že na planině vystavené východním větrům nebude o pohonnou sílu nikdy nouze.
„Nehledě k tomu,“ řekl Pencroff, „že větrný mlýn bude veselejší a bude se v krajině lépe vyjímat.“ Dali se tedy do práce. Vybrali si dříví na roubené stěny a na mlýnský mechanismus. Z pískovcových kamenů, kterých bylo na severním cípu ostrova dost, udělali si snadno mlýnské kameny a balónový obal jim dal plátno do křídel.
Cyrus Smith nakreslil plán. Pro mlýn bylo vybráno místo vpravo od kurníků na břehu jezera. Celé roubení mlýna mělo být postaveno na otáčivém podstavci, aby se mohl mlýn natáčet podle větru.
Práce postupovala rychle. Z Harberta a z Pencroffa se stali velmi obratní tesaři, kterým stačilo řídit se jen inženýrovými nákresy. Na vyznačeném místě rychle rostl trup mlýna ve tvaru strážní budky, pokryté špičatou střechou, čtyři křídla, upevněná na dřevěný hřídel v určitém natočení, byla zajištěna železným kováním. Stejně pečlivě bylo provedeno i vnitřní zařízení: lůžka pro oběžný i pro pevný kámen, nasýpací koš, jakési velké čtyřhranné koryto nahoře široké a dole zúžené, kterým bude padat zrní mezi kameny, pohyblivý žlábek, řídící posun obilí, jehož pravidelné klap — klap dalo vznik mlýnskému přízvisku „klapáč“, a konečně moučnice, která odděluje síty otruby od mouky. Nástroje měli kolonisté dobré, a to jim práci usnadnilo. A mlýnské zařízení je docela prosté. Byla to jen otázka času.
Všichni pracovali na stavbě a mlýn byl 1. prosince hotov.
Pencroff byl jako vždy stavbou nadšen a nepochyboval o tom, že mlýn bude dokonalý.
„Teď už jen dobrý vítr a úrodu si pěkně semeleme,“ řekl.
„Dobrý vítr ano, Pencroffe, ale ne moc silný!“ odpověděl inženýr.
„Proč? Aspoň se bude náš mlýn otáčet rychleji!“ „Není nutné, aby se točil rychle,“ vysvětloval Cyrus Smith. „Ze zkušenosti je známo, že mlýn pracuje nejlépe tehdy, když počet obrátek křídel za minutu je dvojnásobkem rychlosti větru, udané v metrech za vteřinu. Za normální brízy rychlosti osm metrů za vteřinu se budou křídla otáčet šestnáctkrát za minutu a to nám stačí.“ „Dobrá,“ řekl Pencroff, „teď právě začíná krásná severovýchodní bríza.“ Nemělo smyslu odkládat spuštění mlýna, poněvadž kolonisté se už těšili na krajíc chleba z Lincolnova ostrova. Proto byly ihned semlety tři měřice obilí a druhého dne při snídani zdobil stůl v Žulovém domě nádherný bochník trochu ovšem tuhého chleba, ač kolonisté použili při zadělávání pivních kvasnic. Každý se do chleba zakousl s pochopitelnou radostí.
Neznámý se však neobjevoval. Gedeon Spilett s Harbertem prošli několikrát lesem v okolí Žulového domu, ale nenašli po trosečníkovi ani stopy. Bývalý divoch z ostrova Tábora nebyl jistě přiveden do rozpaků životem v lese Divokého západu, ale kolonisté se báli, aby si neosvojil staré zvyky a aby jeho volný život v něm neprobudil staré pudy. Cyrus Smith ještě se tvrdil, že se uprchlík vrátí.
„Ano, vrátí se,“ opakoval pln důvěry, kterou jeho kamarádi neměli. „Když ten nešťastník žil na Táboru, byl sám. Tady ví, že na něho čekají přátelé. Poněvadž nám už napolovic prozradil svůj minulý život, bude nám chtít říci i zbytek.“ Události daly inženýru Smithovi za pravdu. Dne 3. prosince odešel Harbert ze Žulového domu k jižnímu břehu Grantová jezera na ryby. Byl beze zbraně, protože nebezpečná zvířata v této části ostrova nežila.
Pencroff s Nabem zatím pracovali u kurníků. Gedeon Spilett s inženýrem připravovali v Komínu sodu pro výrobu nového mýdla.
Náhle se ozval výkřik: „Pomoc! Pomoc!“ Cyrus Smith s novinářem byli daleko a nemohli to slyšet. Ale Pencroff s Nabem vyběhli od kurníků a pustili se k jezeru.
Před nimi však přeskočil Glycerínový potok trosečník, o jehož přítomnosti neměli ani tušení, a běžel už po druhém břehu.
Tam stál Harbert proti obrovskému jaguárovi, podobnému onomu, který byl zastřelen na Hadím ocase. Překvapen zvířetem, opíral se chlapec o strom, zatímco přikrčené zvíře se chystalo ke skoku. Ale neznámý s nožem v ruce skočil přímo před jaguára. Ten se prudce otočil k novému nepříteli.
Boj byl krátký. Neznámý měl úžasnou sílu a hbitost. Jednou rukou jako kleštěmi sevřel jaguárovi krk, nestaraje se o drápy šelmy, rozdírající mu kůži, a druhou rukou mu nožem probodl srdce.
Jaguár klesl. Neznámý ho nohou odstrčil a chtěl utéci právě ve chvíli, kdy se na zápasišti objevili kolonisté. Harbert se však na něho zavěsil a volal: „Ne, ne, neodcházejte!“ Cyrus Smith, který zatím dorazil za ostatními, přistoupil k neznámému. Ten když spatřil inženýra, zamračil se. Pod roztrženým kabátem mu stékala po rameni krev, ale on si toho nevšímal.
„Příteli,“ řekl mu Cyrus Smith, „jsme vám zavázáni nesmírnou vděčností. Pro záchranu chlapce jste nasadil vlastní život!“ „Vlastní život!“ zamručel neznámý. „Jakou má cenu? Žádnou!“ „Jste zraněn!“ „To nic není.“ „Chcete mi podat ruku?“ Protože i Harbert vztahoval ruku, zkřížil neznámý paže na hrudi, prsa se mu zdvihla, zrak se zastřel a celý jeho postoj prozrazoval chuť utéci. Pak se však s největším úsilím přemohl a prudce řekl: „Kdo jste? A jaké se mnou máte úmysly?“ Tak poprvé projevil touhu dovědět se něco o kolonistech. Řeknou-li mu svůj příběh, řekne jim snad on svůj?
Cyrus Smith mu stručně vylíčil, co se s nimi dělo od odletu z Richmondu, jak se na ostrově zařídili a co všechno tu už mají.
Neznámý naslouchal s největší pozorností.
Inženýr pak vysvětlil, čím kdo z nich kdysi byl, a dodal, že největší radost od příletu na Lincolnův ostrov pocítili tehdy, když zjistili, že mohou počítat s novým druhem.
Při těchto slovech neznámý zrudl, sklonil hlavu na prsa a v celé jeho postavě se projevoval hluboký smutek.
„Nyní, když to všechno víte,“ končil Cyrus Smith, „podáte mi snad ruku.“ „Ne,“ odpověděl neznámý temným hlasem. „Vy jste čestní lidé, ale já…“
