KAPITOLA XIX CYRUS SMITH PODÁVÁ ZPRÁVU O SVÉM PRŦZKUMU — URYCHLENÁ STAVBA LODI — POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA OHRADY — BOJ OHNĚ S VODOU — CO ZBYLO Z POVRCHU OSTROVA — SPUŠTĚNÍ LODI — NOC Z 8. NA 9. BŘEZNA Druhého dne, 8. ledna ráno, po dni a noci stráveně v ohradě, vrátil se Cyrus Smith s Ayrtonem do Ţulového domu. Tam svolal své přátele a oznámil jim, ţe Lincolnovu ostrovu hrozí nebezpečí, které lidská moc nemŧţe odvrátit.
„Přátelé,“ řekl jim a v hlase se mu chvělo hluboké vzrušení, „Lincolnŧv ostrov není z těch, které budou ţít tak dlouho jako zeměkoule. Dříve nebo později propadne zkáze. Příčina zkázy je v ostrově samém a nic ji nemŧţe odstranit.“ Kolonisté se dívali na sebe i na inţenýra. Nemohli to pochopit.
„Vysvětlete nám to, Cyrusi!“ vyzval inţenýra novinář.
„Vysvětlím vám to nejlépe, kdyţ vám řeknu vše, co mi v několikaminutovém rozhovoru prozradil kapitán Nemo.“ „Kapitán Nemo?“ zvolali kolonisté. „Ano. Byla to poslední sluţba, kterou nám chtěl před smrtí prokázat.“ „Poslední sluţba!“ zvolal Pencroff. „Poslední sluţba! Vidíte, ţe i po smrti nám prokazuje sluţby.“ „A co vám kapitán Nemo řekl?“ ptal se novinář. „Vězte tedy, přátelé, ţe Lincolnŧv ostrov má docela jiné sloţení neţ ostatní ostrovy v Tichém oceánu. Jeho zvláštní postavení, jak mi prozradil kapitán Nemo, přivodí dříve nebo později porušení jeho podmořských základŧ.“ „Porušení? Lincolnŧv ostrov? Ale jděte!“ divil se Pencroff, který se přes všechnu úctu k inţenýrovi nemohl ubránit pochybám.
„Jen poslouchejte, Pencroffe,“ pokračoval inţenýr. „Zjistil to kapitán Nemo a zjistil jsem to i já sám, kdyţ jsem včera prohlíţel Dakkarovu hrobku. Jeskyně se táhne ostrovem aţ k sopce a od hlavního kráteru je oddělena jen slabou stěnou, která tvoří čelo dutiny. Tato stěna je však porušena puklinami, kterými unikají z nitra sopky sirné plyny.“ „Nu a?“ ptal se zamračený Pencroff. 429 „Nu, zjistil jsem, ţe se tyto pukliny pod vnitřním tlakem rozšiřují, ţe se čedičová stěna zvolna trhá a ţe dříve nebo později otevře cestu mořské vodě z jeskyně do sopky.“ „Dobrá,“ řekl Pencroff, který se pokoušel ještě o ţertování. „Moře sopku uhasí a tím to bude skončeno.“ „Ano, tím to bude skončeno,“ odpověděl Cyrus Smith. „Ve chvíli, kdy pronikne moře stěnou a vtrhne do hlavního kráteru uvnitř ostrova aţ ke ţhavým hmotám, v té chvíli, Pencroffe, vzlétne Lincolnŧv ostrov do vzduchu tak, jako by vylétla Sicílie, kdyby do Etny vniklo Středozemní moře.“ Kolonisté neřekli na inţenýrŧv výklad ani slovo. Pochopili, jaké nebezpečí jim hrozí.
Cyrus Smith rozhodně nijak nepřeháněl. Mnoho lidí si myslí, ţe by sopky uhasila voda z moří nebo z jezer, nad kterými sopky stojí. Nevědí však, ţe by tím došlo k vyhození části země do vzduchu. Sopka by se chovala jako parní kotel, v němţ je náhle zvýšen tlak páry. Voda, která vniká do uzavřené prostory, jejíţ teplota stoupla na několik tisíc stupňŧ, mění se hned v páru a vyvíjí přitom tolik energie, ţe sebepevnější obal jí neodolá.
A tady bylo jasné, ţe ostrov ohroţený strašným výbuchem nepřeţil by ani o vteřinu prasknutí stěny Dakkarovy hrobky. To uţ nebyla otázka měsícŧ nebo týdnŧ, nýbrţ otázka dnŧ a snad jen hodin!
Prvním pocitem kolonistŧ byla opravdová bolest. Nemysleli na nebezpečí, které by ohrozilo jejich ţivoty, nýbrţ mysleli na zničení kousku země, která jim poskytla útočiště; mysleli na tento ostrov, který tak pracně obdělávali, který tolik milovali a chtěli jednou přivést k největšímu rozkvětu. Mysleli na tolik marné námahy, na tolik zbytečné práce!
Pencroff se nemohl ubránit slzám, které se mu řinuly po tvářích a které se ani nesnaţil skrýt.
Rozhovor trval ještě hezkou chvíli. Byly projednány všechny moţnosti, jeţ kolonistŧm ještě zbývaly. V závěru se shodli na tom, ţe nesmějí ztrácet ani hodinu a ţe stavbu lodi musí uspíšit nejusilovnější prací, protoţe loď byla teď jejich jedinou nadějí.
Všechny ruce se zapojily do práce. K čemu teď sít, sklízet, lovit a doplňovat zásoby v Ţulovém domě? To, co uţ měli, stačilo jim k zásobení lodi na sebedelší plavbu. Teď jen potřebovali, aby byla loď postavena dříve, neţ dojde k neodvratné katastrofě.
Proto se všichni pustili do horečné práce. Ke dni 23. ledna byla loď z poloviny pokryta palubou. Na vrcholu sopky se zatím ţádná změna neprojevila. Z kráteru unikaly stále jen páry i kouř s plameny a vyletovaly z něho ţhavé balvany. Ale v noci z 23. na 24. ledna se náhle ozvala strašná 430 rána. Pod tlakem lávy která dosáhla vrcholu spodního kuţele, byl horní kuţel smeten. Kolonisté zprvu mysleli, ţe se bortí celý ostrov. Vyřítili se ze Ţulového domu.
Byly asi dvě hodiny s pŧlnoci.
Nebe bylo v jednom plameni. Horní kuţel — vysoký tři sta metrŧ a váţící milióny kilogramŧ — zřítil se na ostrov, který se celý zachvěl. Naštěstí spadl vrchol sopky na severní pobřeţí, na písečnou a lávovou pláň mezí sopkou a mořem. Široce odkrytý kráter vrhal teď k nebi tak intenzívní záři, ţe jejím odleskem vypadalo celé nebe jako rozţhavené. Zároveň vyrazil z nového vrcholu proud lávy, který v dlouhých jazycích vytékal jako voda z přeplněné nádrţe a vytvářel tisíce ohnivých hadŧ, plazících se po svazích sopky.
„Ohrada! Ohrada!“ vykřikl Ayrton.
Láva opravdu tekla k ohradě, k níţ byl nový kráter natočen, a hrozilo tak nebezpečí, ţe budou okamţitě zničeny úrodné části ostrova, prameny červeného potoka a Leskovčí les.
Na Ayrtonŧv výkřik se kolonisté vrhli k oslí stáji. Kára byla okamţitě připravena. Všechny kolonisty ovládla společná myšlenka: běţet do ohrady a pustit z ní všechna uzavřená zvířata na svobodu.
Ke třetí hodině ranní byli u ohrady. Strašný nářek zvířat svědčil o jejich zděšení. Ţhavé proudy tekuté lávy se šířily uţ na louku a blíţily se k ohradě. Ayrton rozrazil prudce vrata a strachem šílená zvířata vyrazila ven.
Za hodinu naplnila ţhavá láva celou ohradu, vysušila vodu v potŧčku, zapálila stavení a do posledního kŧlu pozřela celou ohradu. Z ohrady nezbylo nic!
Kolonisté chtěli proti záplavě bojovat, ale pokoušeli se o to s bláhovou marností, protoţe před takovou pohromou je člověk zcela bezmocný.
Nazítří, 2. ledna, chtěl Cyrus Smith před návratem do Ţulového domu zjistit přesný směr, kterým lávový proud teče. Všeobecný sklon pŧdy vedl od Franklinovy hory na východní pobřeţí. Bylo nebezpečí, ţe se láva dostane i přes Leskovčí les aţ na planinu Výhledu.
„Jezero nás zachrání,“ řekl Gedeon Spilett.
„Doufám v to také,“ řekl Cyrus Smith, coţ byla jeho celá odpověď.
Kolonisté se chtěli dostat aţ na náhorní rovinu prvního kuţele sopky, ale lávové proudy jim cestu zahradily. Řinuly se jednak k údolí Červeného potoka, jednak k údolí Vodopádové řeky, přičemţ cestou vypařily všechnu vodu, na kterou narazily. Jejich proud nebylo moţno překročit; kolonisté museli naopak ustupovat. Sopka zbavená vrcholu změnila úplné svŧj vzhled. Byla teď zakončena plošinou, na které kdysi stál starý kráter. Dva nové jícny, na jiţním a na východním boku, chrlily neustále novou lávu, která 431 vytvořila dva hlavní proudy. Nad novým kráterem visel oblak kouře, popela a par, rozšiřující se nad celý ostrov. S rachotem sopky se pojilo dunění hromu. Z kráteru vyletovaly skály aţ do výše několika set metrŧ, v mraku vybuchovaly a roztrhávaly se jako granáty. Výbuchŧm sopky odpovídalo nebe dlouhými blesky.
K sedmé hodině ranní uţ nemohli kolonisté na místě vydrţet a museli ustoupit k okraji Leskovčího lesa. Kolem nich počaly padat ţhavé kameny a láva, která uţ překročila červený potok, hrozila jim odříznout zpáteční cestu. První stromy uţ hořely a míza měněná prudce v páru roztrhávala je jako dělostřelecké náboje, zatímco sušší stromy plály nehybně uprostřed ohnivé záplavy.
Kolonisté se pustili Ohradní cestou zpět. Kráčeli tak pomalu, ţe se jejich chŧze dala nazvat spíš couváním. Láva postupovala po svahu rychle na východ. Jak její přední okraj tvrdl, převalovaly se přes něj hned další proudy.
Hlavní proud lávy od Červeného potoka byl stále hrozivější. Uţ jím byla zasaţena značná část lesa, nad níţ vybuchovaly sloupy kouře, zatímco kořeny uţ ţehly v lávovém toku.
Kolonisté se zastavili u jezera asi kilometr od ústí červeného potoka. Teď uţ šlo o otázku ţivota a smrti.
Cyrus Smith, zvyklý řešit i nejváţnější situace, obrátil se ke svým druhŧm s vědomím, ţe to jsou muţové schopní slyšet pravdu: „Buď jezero lávový proud zastaví a zachrání tak část ostrova před úplnou zkázou, nebo proud vnikne do lesa Divokého západu a pak nezŧstane na ostrově jediný strom, jediná rostlina. Nám potom nezbude na holých skálách nic jiného neţ čekat na smrt, jestliţe nás ovšem tohoto údělu nezbaví výbuch celého ostrova.“ „Pak je však zbytečné pracovat na stavbě lodi,“ řekl Pencroff se zkříţenýma rukama. „Pencroffe,“ řekl mu Cyrus Smith, „kaţdou povinnost musíme plnit aţ do konce!“ V tomto okamţiku lávový proud, který ničil cestou všechny krásné stromy, dostal se aţ ke kraji jezera. Tam byl vyšší pruh pŧdy, který při nepatrném zvýšení mohl lávový proud zastavit.
„Do práce!“ zvolal Cyrus Smith.
Kolonisté okamţitě pochopili inţenýrovu myšlenku. Ten lávový proud museli zastavit a přinutit ho, aby vtékal do jezera!
Všichni se rozběhli k loděnici. Přinesli rýče, lopaty, špičáky a sekery. Z poraţených stromŧ a z hlíny se jim podařilo postavit za několik hodin metr vysokou hráz, dlouhou několik set krokŧ. Kdyţ byli hotovi, zdálo se jim, ţe pracovali sotva několik minut.
432 Byl nejvyšší čas. Tekutá hmota uţ dosáhla vnějšího okraje hráze. Proud lávy podobně jako tekoucí řeka hledal místo, kde by hráz překonal a mohl napadnout les Divokého západu. Ale hráz to vydrţela a láva po několika minutách strašného napětí vrhla se z výše šesti metrŧ do Grantova jezera.
Těţce oddychující kolonisté bez jediného pohybu a beze slova přihlíţeli boji obou ţivlŧ.
Jaký to pohled na zápas ohně s vodou! Které pero by dokázalo popsat tuto hrŧzně krásnou scénu, který štětec by ji dokázal namalovat? Voda se se sykotem vypařovala všude, kde se setkala se ţhavou lávou. Vzhŧru vrhané sloupy páry mizely v závratné výši, jako by byly vyvrhovány záklopkou parního kotle. Ačkoli bylo v jezeře vody dost, musela nakonec prohrát, protoţe nebyla doplňována, kdeţto lávový proud byl napájen z nevyčerpatelného zdroje, který vysílal stále nové a nové ţhavé hmoty.
První láva, která spadla do jezera, ztuhla a vystoupila brzy nad vodní hladinu. Po jejím povrchu klouzal další proud, který za stálého tuhnutí postupoval dál doprostřed jezera. Vytvořil se tak postupující jazyk, který hrozil úplným zanesením jezera. Jezero nikam ustoupit nemohlo a jeho voda se rychle vypařovala. Syčení a hvizd páry plnily vzduch pronikavými zvuky. Větrem strhávané shluky par se měnily nad mořem v déšť. Lávový jazyk se prodluţoval do jezera, v němţ se ztuhlé bloky lávy kupily jeden nad druhý. Tam, kde se kdysi prostírala hladina klidné vody, vystupovala obrovská seskupení kouřících skal, jako by tu zdviţením dna vylézala z vody nová a nová skaliska. Představte si moře, vzbouřené nejprudším uragánem a pak naráz ztuhlé dvacetistupňovým mrazem. Tak dostanete obraz jezera tři hodiny po vpádu nezadrţitelného lávového proudu.
Tentokrát ještě voda zvítězila nad ohněm.
Svedení lávového proudu do jezera znamenalo pro kolonisty šťastný obrat. Získali tím několik klidných dnŧ. Planina Výhledu, Ţulový dŧm a loděnice byly na čas zachráněny. Těchto několika dnŧ musí však přátelé vyuţít k dokončení paluby a k provedení ucpávky trupu. Pak spustí loď na moře a vnitřní zařízení uţ dokončí na jejím přirozeném ţivlu. Obava před výbuchem, který hrozil ostrovu zničením, zbavila je na zemi pocitu bezpečí. Dosud tak jistý Ţulový dŧm mohl kaţdým okamţikem své kamenné stěny sevřít… V dalších šesti dnech, od 25. do 30. ledna, pracovali kolonisté v loděnici za dvacet lidí. Téměř neodpočívali. Plameny sopky jim usnadnily práci i v noci.
Výtok lávy trval stále, ale uţ ne s takovou prudkostí. Bylo to štěstí, protoţe Grantovo jezero bylo uţ skoro celé zaplněno, a kdyby se měl po ztuhlé lávě přelít nový proud, dostal by se přes jezero na planinu Výhledu a z 433 ní na pobřeţí. Jestliţe byl ostrov z této strany částečně chráněn, byl zato ohroţen jinde.
Druhý lávový proud, který zamířil k ústí Vodopádové řeky, nenaráţel v tomto širokém údolí s plochými břehy na ţádnou překáţku. Tekutá hmota se tam hrnula přímo přes les Divokého západu. V této roční době, vyprahlé dlouhými vedry, stál les okamţitě v jediném plameni. Poţár se rychle šířil porostem i spletí korun, které postup ohně ještě urychlovaly. Zdálo se, ţe záplava poţáru se šíří v korunách stromŧ rychleji neţ záplava lávy na zemi.
Děsem šílená zvířata, jaguáři, divoká prasata, kabie i ostatní srstnatá i pernatá zvěř utekla k řece Díkŧ a ke Kachní baţině, za cestu k Balónovému přístavu. Kolonisté však byli příliš zaměstnáni svou prací, aby věnovali větší pozornost i nejnebezpečnějšímu z těchto zvířat. Opustili teď Ţulový dŧm, odmítli pouţívat i Komína a spali prostě pod stanem u ústí řeky Díkŧ.
Cyrus Smith a Gedeon Spilett vystupovali kaţdý den na planinu Výhledu. Někdy je doprovázel Harbert, nikdy však Pencroff, který svŧj milovaný a teď tak zpustošený ostrov nechtěl uţ vŧbec vidět.
Byl to opravdu zoufalý pohled. Celá lesnatá část ostrova uţ byla holá. Jen na konci Hadího poloostrova stála ještě skupina zelených stromŧ. Tu a tam se černal jen ohořelý a větví zbavený suchý strom. Dřívější lesnaté plochy byly teď ještě pustší neţ Kachní baţina. Láva dokonala své dílo. Kde se dříve táhla bohatá zeleň, tam byla teď pŧda pokryta jen sopečnými vyvřelinami. Údolí Vodopádové řeky a řeky Díkŧ neodváděla uţ do moře ani kapku vody. Kdyby bylo Grantovo jezero úplně vysušeno, neměli by kolonisté ani kapku vody. Naštěstí byl jiţní cíp jezera ušetřen. Vytvořil se tam malý rybník, do něhoţ se stáhlo vše, co zbylo z Grantova jezera. Na severozápadě se černala v ostrých obrysech předhoří sopky, která teď vypadala jako obrovský spár, zaťatý do ostrova.
Jaký to smutný pohled, jak bolestná podívaná a jaká lítost v kolonistech, kteří místo úrodného, lesy pokrytého a vodami zavlaţovaného ostrova viděli teď pusté skály, na nichţ by bez svých zásob uţ ţít nemohli!
„To rve člověku srdce!“ řekl jednoho dne Gedeon Spilett.
„Ano,“ souhlasil inţenýr. „Kéţ bychom mohli aspoň včas dostavět loď, naše jediné útočiště!“ „Nezdá se vám, Cyrusi, ţe se sopka trochu uklidňuje? Láva sice stále vytéká, ale zdá se, ţe uţ ne v takovém mnoţství.“ „To je málo platné,“ odpověděl Cyrus Smith. „Oheň v nitru sopky je stále stejně prudký a moře tam mŧţe vniknout kaţdým okamţikem. Jsme v situaci cestujících, jejichţ loď hoří plamenem, kterému se nelze bránit a který se kaţdým okamţikem mŧţe dostat k prachárně. Pojďme, Spilette, a neztrácejme čas!“ 434 Ještě osm dní — aţ do 7. února — vytékala láva ze sopky, ale drţela se stále v určitých mezích. Cyrus Smith se jen bál, aby se lávový proud nedostal na pobřeţí, protoţe pak by byla zničena i loděnice. V těchto dnech cítili kolonisté stále prudké chvění hluboko v samých základech ostrova a to je neobyčejně znepokojilo.
Přišel 20. únor. Ke spuštění lodi na moře potřebovali ještě měsíc práce. Vydrţí ostrov do té doby? Cyrus Smith a Pencroff se rozhodli spustit loď na moře ihned po utěsnění trupu. Paluba, zařízení a vnitřní úprava se mohou provést aţ potom. Hlavní věcí bude, ţe kolonisté získají bezpečný útulek mimo ostrov. Moţná ţe by bylo výhodné zavézt loď do Balónového přístavu, to jest co nejdále od sopečného centra, protoţe u ústí řeky Díkŧ se vystavovali nebezpečí, ţe při zemětřesení budou zavaleni troskami ţulové stěny. Všechno jejich úsilí bylo proto zaměřeno k dokončení stavby trupu.
Dne 3. března mohli počítat, ţe se spuštění lodi uskuteční do dvanácti dnŧ.
Do srdcí kolonistŧ se vracela naděje, vystavená ve čtvrtém roce pobytu na ostrově tak velikým zkouškám. I Pencroff se zbavil své pochmurné mlčelivosti, do níţ ho vrhla zkáza a zničení jeho ostrova. Myslel uţ jen na svou loď, ke které upínal všechny naděje.
„Dokončíme ji!“ řekl inţenýrovi. „Dokončíme ji, pane Smithi. A máme nejvyšší čas, protoţe léto uţ pomalu končí a za chvíli přijde větrné období rovnodennosti. Bude-li to nutné, odplujeme přezimovat na ostrov Tábor. Ale Tábor po Lincolnově ostrově! To je největší neštěstí mého ţivota! Nikdy bych si byl něco podobného nepomyslel!“ „Pospěšme si tedy!“ odpovídal stále stejně inţenýr. A pouštěli se znovu do práce.
„Pane Smithi,“ ptal se jednoho dne Nab, „myslíte, ţe kdyby byl naţivu kapitán Nemo, ţe by se tohle všechno stalo?“ „Ano, Nabe,“ odpověděl inţenýr. „Já tomu nevěřím,“ bručel Pencroff Nabovi do ucha.
„Já také ne,“ prohlásil váţně Nab.
V prvním březnovém týdnu počala Franklinova hora znovu hrozit. Na ostrov se snesl déšť ţhavé lávy. Kráter se znovu naplnil a láva se valila ze všech stran sopky dolŧ. Její proud tekl po ztuhlé lávě prvních proudŧ a dokončil zkázu posledních stromŧ, které unikly prvnímu výbuchu. Proud se valil tentokrát podél jihozápadních břehŧ Grantová jezera, přešel Glycerínový potok a zaplavil planinu Výhledu. Tato poslední rána do díla kolonistŧ byla hrozná. Z mlýna, z kurníkŧ a ze stájí nezbylo nic. Zděšená drŧbeţ se rozlétala všemi směry. Top s Jupem jevili známky největšího vzrušení. Jejich pud jim oznamoval blízkou katastrofu.
435 Největší část ostrovního ţivočišstva zahynula za prvního výbuchu. Zvířata, která to přeţila, našla útulek jen v Kachní baţině a některá ještě na planině Výhledu. Ale i tyto poslední útulky byly teď zasaţeny lávou, jejíţ proud překročil okraj ţulové stěny a počal se vrhat do moře. Hrŧzná nádhera tohoto pohledu se nedá popsat. Po celou noc se zdálo, ţe zde padá ohnivá Niagara ve ţhavých párách a vroucími hmotami dolŧ na pobřeţí.
Kolonisté teď byli odkázáni jen na své poslední útočiště, a ačkoli horní část lodi nebyla ještě hotova, rozhodli se spustit loď na moře.
Pencroff s Ayrtonem provedli přípravy ke spuštění, které mělo být uskutečněno dne 9. března.
Ale v noci z 8. na 9. březen vyrazil náhle z kráteru obrovský sloup par a za strašného výbuchu dostoupil výše přes tisíc metrŧ. Stěna Dakkarovy hrobky zřejmě povolila pod tlakem plynŧ a moře, které vtrhlo do hlavního kráteru, proměnilo se naráz v páry. Kráter však uţ unikání par nestačil. Strašný výbuch, slyšitelný jistě na vzdálenost nejméně tří set kilometrŧ, rozerval vzdušné vrstvy nad celým ostrovem. Kusy hor padaly po několik minut do Tichého oceánu, který brzy pokryl svými vodami místo, na kterém kdysi stával Lincolnŧv ostrov.
