KAPITOLA XIV UPLYNULY TŘI ROKY — OTÁZKA NOVÉ LODI — ROZHODNUTÍ — KOLONII SE VŠE DAŘÍ — LODĚNICE — ZIMA NA JIŽNÍ POLOKOULI — PENCROFF SE VZDÁVÁ — BÍLENÍ PRÁDLA — FRANKLINOVA HORA Už tři roky uplynuly od chvíle, kdy zajatci uprchli z Richmondu. Kolikrát za ty tři roky hovořili o vlasti, na kterou neustále mysleli?
Nikdo z nich nepochyboval o tom, že občanská válka už skončila. Zdálo se jim nemožné, že by věc Severu nezvítězila. Ale jaký byl průběh války? Kolik krve v ní ještě vyteklo? Kteří z jejich přátel v ní padli? O tom často hovořili, aniž měli tušení, kdy jim bude možno vrátit se znova do vlasti. Vrátit se tam třeba jen na několik dní, navázat přerušené spojení, zařídit i spojení Lincolnova ostrova s Amerikou a odplout pak nadlouho, třeba pro největší část života, na tento ostrov, na kterém založili kolonii a na kterém založí později i město. Je to sen splnitelný?
Tento sen mohl být splněn dvěma způsoby. Buď se jednoho dne objeví u ostrova loď, nebo si kolonisté postaví sami dost silný člun, který je šťastně odveze až k obydlené zemi.
„Jestliže ovšem duch ostrova nepřijde sám na jiný způsob, jak nás dopravit do vlasti,“ řekl Pencroff.
Kdyby byl přišel Pencroffovi a Nabovi někdo říci, že ve Žraločí zátoce nebo v Balónovém přístavu kotví loď o třech stech tunách, neprojevili by nejmenší překvapení. Ve svém duševním rozpoložení byli připraveni na vše.
Ale Cyrus Smith myslel věcněji a radil jim, aby se vrátili ke skutečnosti a poradili se o postavení lodi jako o naléhavé práci. Především musí plout na ostrov Tábor a nechat tam zprávu o novém Ayrtonově pobytu.
Bonaventuru už neměli a k postavení nové lodi budou potřebovat nejméně šest měsíců. Blížila se zima a cestu budou moci podniknout až na jaře.
„Máme tedy čas připravit se dokonale na jaro,“ řekl inženýr Pencroffovi. „Myslím, příteli, že nové lodi musíme naplánovat co největší rozměry. Příjezd skotské lodi na ostrov Tábor je velmi nejistý. Je také možné, že už před několika měsíci přijela, a když nenašla po Ayrtonovi ani stopu, zase odplula. Bude to tedy jen rozumné, když si postavíme loď, která by případně mohla odplout až na Nový Zéland. Co myslíte?“ „Myslím, že jste schopen postavit velkou loď stejně jako malou,“ odpověděl námořník. „Máme dost dřeva i nástrojů. Je to jen otázka času.“ „Jak dlouho by nám trvala stavba lodi o dvou až třech stech tunách?“ ptal se Cyrus Smith. „Nejméně sedm nebo osm měsíců,“ odpověděl Pencroff. „Nemíníme však zapomínat, že se blíží zima a že za mrazů se dřevo špatně opracovává. Počítejme tedy s několikatýdenním zpožděním, a bude-li nová loď připravena k plavbě příštího listopadu, budeme si moci blahopřát.“ „Nu, to by byla právě nejvhodnější doba k plavbě, ať už na Tábor, nebo ke vzdálenější zemi,“ řekl Cyrus Smith. „To je pravda, pane Smithi,“ souhlasil námořník. „Udělejte tedy plán. Dělníci jsou připraveni a já jsem přesvědčen, že nám Ayrton občas velmi podstatně pomůže.“ Kolonisté po poradě schválili inženýrův návrh. Nic rozumnějšího dělat nemohli. Je pravda, že stavba lodi o tonáži dvou nebo tří set tun bude velmi těžká práce, ale kolonisté si důvěřovali, a to jim už předem zajišťovalo úspěch.
Cyrus Smith se pustil do plánů lodi a do postavení modelu. Jeho přátelé zatím káceli stromy, z nichž měly být vyrobeny vzpěry, žebra a kostra. V lese Divokého západu našli nejvhodnější duby a jilmy. Využili přitom průseku proraženého za poslední výpravy a upravili jej na sjízdnější cestu, kterou nazvali cestou Divokého západu. Stromy byly dopravovány ke Komínu, kde byla opět zřízena loděnice. Cesta Divokého západu byla sice výběrem při porážení křivolaká, ale zajistila snadné spojení s větší částí Hadího poloostrova.
Důležité bylo, aby byly stromy ihned okleštěný a přitesány; syrového dřeva použít nemohli a museli proto nechat kmeny přiměřeně vyschnout. Tesaři pracovali pilně celý duben. Počasí bylo pokaženo jen několika větrnými bouřemi v období rovnodennosti. Kolonistům pomáhal při práci i Jup. Šplhal do korun stromů, aby tam připevnil lano k porážení, a pomáhal svou obrovskou silou při odnášení okleštěných kmenů.
Všechny kmeny byly odneseny ke Komínu pod prkenný přístřešek a tam čekaly na své použití.
V dubnu bylo většinou krásně, jako bývá v říjnu na severní polokouli. Kolonisté nezanedbávali ani polní práce a na planině Výhledu zmizely brzy poslední stopy zničení. Znovu byl postaven větrný mlýn a na dvoře se zdvihaly nové stavby. Nové kurníky byly větší, protože tu teď bylo mnohem více drůbeže.
Ve stáji bylo pět oslů, z nichž čtyři silnější a dobře vycvičení se dali zapřahat i sedlat. Pátý osel bylo mládě. Náčiní kolonie bylo rozmnoženo o pluh a oslů bylo používáno i k obdělávání půdy jako tažných zvířat. Kolonisté si práci rozdělili tak, že ani jedna paže nezahálela. Všichni se také cítili dokonale zdrávi a měli výbornou náladu. Večer se scházeli v Žulovém domě a dělali plány do budoucna.
Ayrton už dokonale splynul se společností svých druhů a o osamělém bydlem v ohradě už nemluvil. Zůstával však stále smutný a zamyšlený a zúčastnil se spíš společné práce než společných zábav a hovorů. Byl to neúnavný pracovník, obratný, vynalézavý a bystrý. Všichni si ho vážili, milovali ho a on to nemohl nepozorovat.
Ale ani ohrada nezůstala opuštěná. Obden tam docházel jeden z kolonistů, a když zvířata ošetřil a nakrmil, přivážel na káře, tažené oslem, mléko pro Nabovu kuchyni. Tyto vyjížďky byly zároveň i příležitostí k lovu. Proto také Gedeon Spilett a Harbert odjížděli s Topem do ohrady častěji než ostatní a svými výbornými zbraněmi získávali Nabově špižírně prasata, kabie, klokany, kachny, tetřívky, leskovce, sluky a stepokury. K tomu nutno ještě připočítat divoké králíky, ústřice, tresky a výtěžek nového lovu lososů, kteří táhli do řeky Díků. Pak zeleninu z planiny, lesní plody a všechny ostatní dary ostrova, které vrchní kuchař Nab nestačil ani uskladňovat.
Telegrafní spojení mezi Žulovým domem a ohradou bylo obnoveno a zapojováno vždy, když některý z kolonistů musel zůstat v ohradě přes noc. Ostrov teď byl ostatně bezpečný; žádný útok nehrozil, alespoň ze strany lidí.
Ovšem to, k čemu už jednou došlo, mohlo se opakovat. Kolonisté museli stále počítat s přistáním pirátů nebo uprchlých trestanců. Možná že přátelé Boba Harveye, věznění dosud na Norfolku, byli zasvěceni do jeho plánů a pokusí se ho napodobit. Kolonisté neustále střežili obzor a denně dalekohledem prohlíželi onu jeho část, která byla viditelná přes záliv Unie a přes Washingtonův záliv. Když šli do ohrady, prohlíželi stejně pozorně i západní obzor z předhoří u ohrady, odkud mohli přehlédnout značnou jeho část.
Ač nespatřili nikdy nic podezřelého, byli stále na stráži.
Inženýr jednoho dne vysvětlil přátelům svůj plán na opevnění ohrady. Z opatrnosti navrhoval zvýšit hradbu a v jejím rohu umístit strážní věž, z níž by mohli kolonisté v čas potřeby vzdorovat i početnému nepříteli. Žulový dům byl už svou polohou pokládán za nedobytný. Ale ohrada se stájemi, zásobami a zvířaty bude vždy předmětem zájmu pirátů, kdyby se zas na ostrově vylodili. A kdyby se museli kolonisté v ohradě zavřít, musí mít zajištěna všechna obranná opatření.
Tento plán však potřeboval ještě vyzrát, proto byl odložen na jaro.
Ke dni 15. května ležel už kýl nové lodi na zemi, opatřen předním i zadním ohnutým trámcem. Byl zhotoven z dubového dřeva a měřil třicet tři metry. Této délce odpovídala šířka sedmi a půl metru. To bylo vše, co mohli tesaři před příchodem zimy udělat. V dalším týdnu byla ještě vsazena první dvojice vzpěr na zádi; tím práce skončily.
V posledních dnech tohoto měsíce se počasí velmi zhoršilo. Začal foukat chladný východní vítr, zesilující někdy až do větrné bouře. Inženýr se počal strachovat o přístřešek nad loděnicí. Na jiném místě v blízkosti Žulového domu však nemohl být postaven, protože ostrůvek Spásy chránil pobřeží před útoky moře velmi špatně. Všude zde útočily vlny až na úpatí Žulového domu.
Jeho obavy byly naštěstí zbytečné. Vítr vanul většinou od jihovýchodu a pak bylo pobřeží před Žulovým domem chráněno Troskami.
Pencroff a Ayrton, nejpilnější stavitelé nové lodi, pracovali v loděnici, pokud vůbec mohli. Byli to muži, kteří nedbali větru, a rána kladivem byla podle nich stejně dobrá za pěkného jako za špatného počasí. Ale když bylo deštivé období vystřídáno mrazy, ztvrdlo dřevné pletivo jako kámen a další opracovávání nebylo možné. Proto museli kolonisté 10. června loděnici opustit.
Cyrus Smith i jeho přátelé už věděli, jak krutá umí být zima na Lincolnově ostrově. Zdejší zimu bylo možno srovnávat se zimou na Novém Foundlandu, který leží ve stejné vzdálenosti od rovníku. Jestliže však tento zjev na severní polokouli se vysvětluje tím, že Nový Foundland a severní státy Unie sousedí s celkem plochou oblastí, která sahá až k pólu a na níž nestojí severním větrům nic v cestě, nemohlo toto vysvětlení platit pro Lincolnův ostrov.
„Bylo pozorováno,“ vysvětloval Cyrus Smith, „že ve stejné šířce jsou ostrovy u pobřeží mnohem teplejší než ve svém vnitrozemí. Často jsem slýchal, že zima třeba v Lombardii[1] je horší než ve Skotsku. Je to tím, že moře uchovává dlouho do zimy letní teplo. Ostrovy jsou proto ve výhodě a těží tak ze své polohy.“ „A proč tedy nepodléhá této zákonitosti i Lincolnův ostrov?“ ptal se Harbert. „To lze těžko vysvětlit,“ odpověděl inženýr. „Byl bych však ochoten připustit, že to vyplývá z polohy ostrova na jižní polokouli, která je, jak víte, mnohem chladnější než polokoule severní.“ „To je pravda,“ potvrdil Harbert. „Na jižní polokouli se dostávají plovoucí ledové hory mnohem blíž k rovníku než na polokouli severní.“ „Ano,“ souhlasil Pencroff, „když jsem býval velrybářem, viděl jsem ledové hory až u mysu Horn.“ „Možná že krutá zima na Lincolnově ostrově je důsledkem poměrné blízkosti ledovcových polí a ledovců,“ mínil novinář. „I to je možné, Spilette,“ odpověděl Cyrus Smith. „Na chladné podnebí mají jistě vliv blízká ledová pole. Chtěl jsem ještě připomenout ryze fyzikální příčinu zjevu, že jižní polokoule je chladnější než severní. Protože je slunce v létě jižní polokouli blíž, je od ní v zimě dál. To vysvětluje výkyvy teploty oběma směry. Máme-li v zimě větší mrazy, máme zas v létě větší vedra.“ „Ale proč, pane Smithi, je naše země tak špatně umístěna?“ ptal se se zdviženým obočím Pencroff. „To přece není spravedlivé.“ „Pencroffe,“ odpověděl se smíchem inženýr, „s tou polohou se nedá nic dělat. Vysvětlím vám příčinu toho rozdílu. Země neopisuje kolem Slunce dráhu kruhovou, nýbrž eliptickou, jak to potvrzují zákony nebeské mechaniky. Slunce je v jednom ohnisku této dráhy, a tak se Země v určité době dostává do větší vzdálenosti od Slunce — jev odsluní — a jindy zas do vzdálenosti menší — jev přísluní. A právě v době, kdy je na jižní polokouli zima, je Země v odsluní a její jižní část je tedy studenější. To je fakt, Pencroffe, a ani nejučenější lidé na světě nemohou změnit řád vesmíru.“ „Ale lidé jsou přece jen učení!“ prohlásil Pencroff, který nerad ustupoval. „Jen si představte, jak tlustá by byla kniha O lidském vědění!“ „A jak tlustá by byla ta, která by vypočítávala vše, co ještě neznáme!“ řekl na to Cyrus Smith. Ať už byly příčiny zimy jakékoli, v polovině června přišly obvyklé mrazy a kolonisté byli zas uvězněni v Žulovém domě.
Toto vězení se nikomu z nich nelíbilo, nejméně pak Gedeonu Spilettovi. Ten řekl jednoho dne Nabovi: „Poslyš, příteli, dám ti notářsky připsat všechna dědictví, která mi jednou připadnou, když budeš tak hodný a přineseš mi odněkud nějaké noviny. Jestliže mi chybí ještě něco k úplné spokojenosti, je to jedině možnost dovědět se ráno, co se stalo včera.“ Nab se dal do smíchu. „Já po tom netoužím. Mám celý den co dělat.“ Práce však nechyběla nikomu. Kolonii Lincolnova ostrova se dařilo díky tříleté pilné práci výtečně. Zničení pirátské lodi znamenalo pro ni velké obohacení. Nemluvě o lodním zařízení, které bylo teď připraveno v loděnici, nemluvě o nástrojích a potřebách, o zbraních a nábojích, o oděvech a přístrojích, složených ve skladišti Žulového domu. Kolonisté se už nemuseli potýkat s výrobou hrubé vlněné plsti. Jestliže za první zimy trpěli chladem, dnes se nemuseli bát ani největších mrazů. Prádla měli dost a dobře o ně pečovali. Z mořské soli, která není ničím jiným než chloridem sodným, vyrobil Cyrus Smith sodu a chlór. Sody, kterou snadno změnili v uhličitan sodný, a chlóru, z něhož si připravili chlorid vápenatý, užívali k nejrůznějším domácím pracím, především k bílení prádla. Prádlo však prali kolonisté jen čtyřikrát do roka, jak se to kdysi dělávalo za starých časů. Nutno poznamenat, že nejlepšími pradlenami se stali Pencroff a Gedeon Spilett.
Tak uplynuly zimní měsíce, červen, červenec a srpen. Byly velmi chladné. Průměrná teplota byla 13° C pod nulou. Minulé zimy teplota tak neklesla.
V Žulovém domě hořel neustále oheň, jehož dým nakreslil na Žulovou stěnu dlouhé černé pruhy. Kolonisté nijak nešetřili palivem, kterého rostlo několik kroků od Žulového domu dost a dost. Ostatně zbytky stromů určených ke stavbě lodí ušetřily jim práci s uhlím, které museli pracně dovážet.
Lidem i zvířatům se vedlo dobře. Jen Jup byl trochu zimomřivý. To byl jeho jediný nedostatek. Kolonisté tedy ušili Jupovi vatovaný domácí šat. Jako sluha však byl vzorem obratnosti, píle, vytrvalosti i mlčenlivosti.
„Když má někdo čtyři ruce,“ říkával Pencroff, „není divu, že se mu práce lépe daří.“ A inteligentní Jup dělal svou práci opravdu dobře. Po sedmi měsících, které uplynuly od poslední veliké výpravy, přišly v září krásné dny. Tajemná bytost se zatím nijak neprojevila. Je ovšem pravda, že to nebylo ani zapotřebí, protože nedošlo k ničemu, co by kolonisty vystavilo nové těžké zkoušce.
Cyrus Smith si dokonce myslel, že měla-li tato osobnost kdysi nějaké spojení se Žulovým domem, jak na to vždy upozorňoval Top, v tomto období to ustalo. Pes přestal vrčet tak podivným způsobem a i orangutan byl stále klidný. Oba zvířecí přátelé už neslídili kolem studny, neštěkali a nepískali už a neznepokojovali tím Cyruse Smithe. Mohl však inženýr tvrdit, že je tato záhada už vyřešena a že se už neprojeví? Mohl být přesvědčen, že už nedojde k ničemu, co by tajemnou osobnost přivedlo zase na scénu? Kdo ví, co skrývá budoucnost?
Zima konečně skončila. Ale v prvních jarních dnech se stalo něco, co mohlo mít vážné následky.
Dne 7. září se zahleděl Cyrus Smith náhodou na vrchol Franklinovy hory a zpozoroval, že z kráteru vystupuje oblak dýmu.
[1] Lombardie je kraj v Itálii.
