KAPITOLA VII NOVINÁŘ A PENCROFF V OHRADĚ — PŘENESENÍ HARBERTA — NÁMOŘNÍKOVO ZOUFALSTVÍ — PORADA INŽENÝRA S NOVINÁŘEM — ZÁBLESK NADĚJE — JAK VAROVAT NABA — SPOLEHLIVÝ A VĚRNÝ POSEL — NABOVA ODPOVĚĎ Na Harbertův výkřik odhodil Pencroff zbraň a vrhl se k chlapci. „Zabili ho!“ volal. „Zabili mého chlapce! Zabili ho!“ Cyrus Smith a Gedeon Spilett přiběhli také k Harbertovi. Novinář poslouchal, zda srdce ubohého hocha ještě bije.
„Žije!“ řekl. „Ale musíme ho přenést…“ „Do Žulového domu? To není možné!“ odpověděl inženýr.
„Tedy do ohrady!“ zvolal Pencroff.
„Počkejte!“ řekl Cyrus Smith.
A vyrazil doleva, aby ohradu obešel. Tam však narazil na jednoho z pirátů, který na něho ihned namířil a srazil mu kulkou klobouk. Vteřinu poté, aniž měl čas znovu vypálit, klesl pirát k zemi se srdcem probodeným inženýrovou dýkou.
Gedeon Spilett s námořníkem se zatím vyšvihli na ohradu, přeskočili ji, seskočili dovnitř, odrazili vzpěry zajišťující zevnitř vrata, vtrhli do chaty, která byla prázdná, a za chvíli ležel ubohý Harbert na Ayrtonově lůžku.
Za okamžik přišel i Cyrus Smith.
Námořníkův bol při pohledu na nehybného chlapce byl hrozný. Pencroff vzlykal, plakal a chtěl si rozbít o stěnu hlavu. Ani novinář, ani inženýr ho nemohli uklidnit. Oba byli stejně zdrceni. Nemohli ani mluvit.
Udělali však přesto vše, co bylo v jejich moci, aby vyrvali z náruče smrti chlapce, který jim před očima umíral. Gedeon Spilett získal za svého rušného života dost lékařských vědomostí. Věděl ode všeho něco a stalo se mu už mnohokrát, že mohl použít svých znalostí při léčení bodných i střelných ran. S pomocí Cyruse Smithe provedl všechna opatření, která Harbertův stav vyžadoval.
Cyrus Smith byl především překvapen naprostým bezvědomím zraněného. Muselo být způsobeno buď velkou ztrátou krve, nebo snad kulka narazila na nějakou kost a přivodila chlapci prudký otřes.
Harbert byl smrtelně bledý a tep měl tak slabý, že jej Gedeon Spilett velmi těžko zjišťoval. Tepna mu bila v tak dlouhých intervalech, jako by se měla každou chvíli zastavit. Zároveň ztratil raněný vědomí i smysly. To byly vážné příznaky.
Přátelé obnažili Harbertovu hruď, kapesníkem setřeli krev a ránu vymyli studenou vodou.
Objevila se okrouhlá rána mezi třetím a čtvrtým žebrem. Tady zasáhla Harberta kulka.
Cyrus Smith se Spilettem pak Harberta obrátili. Chlapec přitom vydal slaboučký sten, který mohl být pokládán i za poslední výdech.
Na zádech byla druhá krvavá rána, kterou kulka vylétla ven.
„Ještě štěstí, že kulka prolétla!“ zašeptal Gedeon Spilett. „Nemusíme ji vyndávat.“ „Ale co srdce?“ ptal se Cyrus Smith. „Srdce zasaženo není. To už by byl Harbert mrtev.“ „Mrtev!“ zaúpěl Pencroff, který zaslechl poslední slovo. „Ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith, „není mrtev. Tep mu dosud bije. Dokonce jsme slyšeli jeho vzdech. Ale v zájmu chlapce vás prosím, utište se! Potřebujeme teď všechnu chladnokrevnost. Nesmíme mu ublížit, příteli!“ Pencroff zmlkl. Jen proud slz se mu valil po tváři.
Gedeon Spilett sbíral v duchu všechny své vědomosti, aby jich teď soustavně použil. Především bylo mimo pochybnost, že zpředu vstřelená kulka vyšla zády ven. Ale jaké zranění při průstřelu způsobila? Které důležité orgány zasáhla? To by byl těžko určil i chirurg z povolání. Tím hůř se to určovalo novináři.
Jedno však věděl: že musí zabránit zánětu poraněných orgánů, bojovat proti hnisání ran a proti horečce, kterou zranění jistě vyvolá — zranění možná smrtelné! Ale jakých léků, jakých přípravků použít? Jak zánětu zabránit?
Především bylo nutno obě rány vymýt. Dále věděl, že by bylo nesprávné, kdyby chtěl přivodit nové krvácení ran omýváním teplou vodou a vysáváním krve rty. [1] Harbert už krvácel příliš mnoho a byl velmi oslaben. Novinář se spokojil jen s tím, že vymyl obě rány studenou vodou.
Pak položil Harberta na bok a v této poloze ho podepřeli.
„Nesmí se teď hýbat,“ řekl Gedeon Spilett. „Je v poloze, která je pro vyhnisání obou ran nejvhodnější. Tak musí zůstat v naprostém klidu.“ „Což ho nepřeneseme do Žulového domu?“ ptal se Pencroff. „Ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář.
„Proklatě!“ zvolal námořník se sevřenými pěstmi, „Pencroffe!“ napomenul ho Cyrus Smith. Gedeon Spilett se věnoval pozornému vyšetření zraněného chlapce. Harbert byl stále tak bledý, že to novináře děsilo.
„Cyrusi,“ řekl, „nejsem lékař… Jsem v hrozných rozpacích… Musíte mi poradit… svými zkušenostmi…“ „Uklidněte se, příteli,“ odpověděl Cyrus Smith, svíraje mu ruku. „Jednejte chladnokrevně… Myslete jen najedno: Harbert musí být zachráněn!“ Tato slova vrátila novináři sebeovládání. Po chvíli beznaděje si uvědomil plně svou odpovědnost. Sedl si k lůžku. Cyrus Smith se postavil za něho. Pencroff roztrhal košili a dělal mechanicky cupaninu.
Gedeon Spilett pak Cyrusi Smithovi vysvětlil, že pokládá za nutné zastavit teď krvácení, ale nezavírat obě rány a zabránit jejich rychlému zacelení, protože chlapec může mít i vnitřní zranění a pak nesmí dojít k hromadění hnisu v těle.
Cyrus Smith s tím plně souhlasil. Bylo tedy rozhodnuto, že budou obě rány ošetřovat, ale nebudou se snažit je hned zacelit. Naštěstí se zdálo, že je nebudou muset prořezávat.
Seženou však nějaký prostředek proti zánětu? Ano. Příroda jim jej zde nabízela v dostatečném množství. Měli studenou vodu, nejlepší utišující prostředek zamezující i hnisání ran, nejlepší lék při všech zraněních, užívaný všemi lékaři. Studená voda, naprostý klid a zabránění předčasnému zajizvení, to byly cesty k úspěšné léčbě. Je také zkušeností dokázáno, že styk rány se vzduchem je za prvních dnů velmi nebezpečný. Gedeon Spilett a Cyrus Smith uvažovali prostým lidským rozumem a jednali přitom jako nejlepší chirurgové. Na obě rány přiložili plátěné obvazy a neustále je navlhčovali studenou vodou.
Námořník rozdělal především v chatě oheň. Našel také javorový cukr a léčivé byliny, které natrhal sám Harbert na březích Grantová jezera, a použil jich k přípravě osvěžujícího nápoje. Harbert nápoj v bezvědomí vypil. Horečka mu nebezpečně stoupla. Celý den a celou noc byl v bezvědomí. Jeho život visel jen na nitce, která se mohla každou chvíli přetrhnout.
Dne 12. listopadu Cyrus Smith a jeho přátelé získali zas trochu naděje. Harbert se probral ze své strnulosti. Otevřel oči a poznal Cyruse Smithe, novináře i Pencroffa. Řekl dvě nebo tři slova. Nevěděl, co se s ním stalo. Přátelé mu to řekli a Gedeon ho prosil, aby zůstal v naprostém klidu, že jeho život už není ohrožen a rány že se za několik dní zahojí. Harbert ostatně skoro vůbec netrpěl bolestí.
Vyhnisávání pokračovalo a horečka nestoupala, takže Harbertovi přátelé mohli doufat, že strašné zranění už katastrofu nepřivodí. Pencroff se pomalu uklidňoval. Choval se teď jako ošetřovatelka nebo jako matka u lůžka nemocného dítěte.
Harbert znovu usnul, ale spal už klidněji.
„Řekněte mi, že Harberta zachráníte, pane Spilette!“ prosil Pencroff novináře.
„Ano, zachráníme ho,“ odpověděl novinář. „Zranění je však vážné a není vyloučeno, že kulka prolétla i plícemi. Naštěstí nebývá průstřel plic smrtelný.“ „Kéž byste měl pravdu!“ opakoval Pencroff. Celých čtyřiadvacet hodin, které už strávili v ohradě, věnovali kolonisté pochopitelně ošetřování Harberta. Nestarali se ani o nebezpečí, které jim mohlo hrozit při návratu pirátů, ani o zajištění pro budoucnost.
Ale dnes, když u lože nemocného hlídal Pencroff, uradil se Cyrus Smith s Gedeonem Spilettem o tom, co by měli dělat.
Především prohlédli celou ohradu. Po Ayrtonovi nenašli ani stopy. Byl snad ten nešťastník svými bývalými spoluviníky odvlečen? Nebyl jimi v ohradě přepaden? Nebojoval proti nim a nepadl v boji? Tato domněnka byla nejpravděpodobnější. Gedeon Spilett spatřil při přelézání ohrady jednoho piráta utíkat přes jižní předhoří Franklinovy hory. Top běžel za ním. Byl to jeden z mužů, jejichž člun se rozbil u ústí řeky Díků. K tlupě Boba Harveye patřil i lupič, kterého zabil Cyrus Smith; pirátovo tělo bylo nalezeno pod ohradou.
V ohradě, nebylo nic poškozeno. Vrata byla zavřena a domácí zvířata nemohla utéci. Nikde nebyly žádné stopy zápasu, chata ani ohrada nebyly nijak poškozeny. Jedině Ayrtonova zásoba střeliva zmizela i s ním.
„Ten nešťastník mohl být přepaden,“ řekl Cyrus Smith. „A protože se jistě bránil, musel podlehnout.“ „Toho se také bojím,“ přiznal se novinář. „Lupiči se pak asi usadili v chatě, kde našli všeho dost, ale po našem příchodu utekli. Zatím je jasné, že Ayrton tu není ani mrtev, ani živ.“ „Musíme prohledat les,“ řekl inženýr, „a ostrov od těch bídáků očistit. Pencroff měl pravdu, když je chtěl pronásledovat jako divou zvěř. Bylo by nás to ušetřilo všech neštěstí.“ „Ano, teď máme právo být nemilosrdní,“ odpověděl novinář. „Nějaký čas musíme počkat v ohradě,“ pokračoval Cyrus Smith, „dokud nebudeme moci Harberta přenést bez nebezpečí do Žulového domu.“ „A co Nab?“ ptal se novinář. „Ten je v bezpečí.“ „Ale co když bude znepokojen naší delší nepřítomností a odváží se za námi přijít?“ „Nesmí přijít!“ zvolal rychle Cyrus Smith. „Byl by cestou zavražděn!“ „Je však pravděpodobné, že bude chtít za námi.“ „Ach, kdyby aspoň fungoval telegraf! Mohli bychom ho varovat. Ale teď to je nemožné. A nechat zde Pencroffa s Harbertem samotné nemůžeme. Půjdu do Žulového domu sám!“ „Ne, ne!“ protestoval novinář. „Toho se nesmíte odvážit! Vaše odvaha by nic nedokázala! Ti bídáci cestu k ohradě jistě hlídají, jsou skryti v křoví, a kdybyste tam šel, měli bychom hned dvě neštěstí místo jednoho.“ „Ale co Nab?“ opakoval inženýr. „Už čtyřiadvacet hodin nemá od nás zprávy. Jistě bude chtít přijít.“ „A protože bude ještě nedbalejší, než jsme byli my,“ odpověděl Gedeon Spilett, „bude zastřelen.“ „Což nenajdeme žádný prostředek, jak Naba varovat?“ Když o tom inženýr přemýšlel, padl jeho pohled na Topa, který skákal kolem něho, jako by chtěl říci: Nu a co já? „Tope!“ zavolal ho Cyrus Smith. Zvíře na pánův rozkaz přiskočilo.
„Ano, Top půjde!“ souhlasil novinář, který pochopil inženýrův záměr. „Kde bychom neprošli my, tam Top projde. Donese do Žulového domu zprávu z ohrady a přinese nám ze Žulového domu Nabovu odpověď.“ „Rychle,“ zvolal inženýr, „rychle!“ Gedeon Spilett vytrhl ze zápisníku papír a napsal na něj tuto zprávu: „Harbert je zraněn. Jsme v ohradě. Dej si pozor! Neopouštěj Žulový dům! Neobjevili se tam piráti? Odpověď pošli po Topovi!“ Tento stručný vzkaz obsahoval vše, co měl Nab vědět, a žádal také o zprávu z domova. Byl složen a upevněn nápadně na psův obojek.
„Tope, pejsku,“ hladil inženýr psa, „dávej pozor! Nab, Tope, Nab!“ Top po těchto slovech vyskočil. Pochopil, co od něho jeho pán chce. Cestu z ohrady znal velmi dobře. Za malou půlhodinku tam mohl být. Kolonisté doufali, že to, čeho by se inženýr nebo novinář odvážit nemohli, dokáže lehce Top, který nepozorovaně proklouzne vysokou lesní trávou. Inženýr šel otevřít jedno křídlo vrat v ohradě. „Nab, Tope, Nab!“ opakoval a ukázal rukou k Žulovému domu. Top se vrhl vpřed a zmizel v podrostu.
„Dojde tam!“ řekl novinář.
„Ano — a vrátí se,“ potvrdil inženýr. „Věrné zvíře!“ „Kolik je hodin?“ ptal se Gedeon Spilett. „Deset.“ „Za hodinu tady může být. Budeme dávat pozor.“ Vrata byla zas zavřena. Inženýr s novinářem se vrátil do chaty. Harbert spal hlubokým spánkem. Pencroff mu neustále navlhčoval obvazy. Gedeon Spilett, který teď neměl co dělat, pustil se do přípravy jídla, neustále pozoruje část ohrady u předhoří, odkud mohli očekávat útok.
Kolonisté čekali s úzkostí na Topův návrat. Před jedenáctou hodinou odešli Cyrus Smith a novinář s karabinami v rukou k vratům, připraveni otevřít je na první Topovo zaštěknutí. Nepochybovali o tom, že se pes dostal šťastně do Žulového domu a že ho Nab poslal ihned zpět.
Stáli tam asi deset minut, když náhle zazněl výstřel a po něm se ozvalo několikeré zaštěkání. Inženýr otevřel vrata, a vida v nedalekém křoví obláček dýmu, vystřelil oním směrem. Skoro současně vrazil do ohrady Top. Vrata se za ním zavřela.
„Tope! Tope!“ volal inženýr, svíraje hlavu psa v dlaních.
Pes měl na krku připevněný lístek, na kterém bylo Nabovým velkým písmem napsáno: „V okolí Žulového domu piráti nejsou. Chudáček Harbert!“ [1] Autor zde uvádí zastaralé způsoby ošetřování ran.
