KAPITOLA IX O NABOVI NEJSOU ZPRÁVY — PENCROFFŮV A NOVINÁŘŮV NÁVRH NENÍ PŘIJAT — NĚKOLIK VYCHÁZEK GEDEONA SPILETTA — KUS LÁTKY — POSELSTVÍ — RYCHLÝ ODCHOD — NA PLANINĚ VÝHLEDU Harbertovo uzdravování pokračovalo pomalu. Kolonisté teď toužili po jediném: aby jim Harbertův stav dovolil odvézt nemocného do Žulového domu. Ač byli v chatě celkem dobře ubytováni i zásobeni, postrádali přece jen pohodlí zdravého Žulového domu. Nebyli tu také v takovém bezpečí a přes svou ostražitost žili stále pod hrozbou nečekaného výstřelu zločinců.
Nevěděli ovšem nic o Nabovi, ale o něho strach neměli. Odvážný černoch byl bezpečně ukryt v Žulovém domě, kde se jistě nedal překvapit. Topa za ním už neposlali, protože nechtěli věrné zvíře vystavovat ránám pirátů, které by mohly kolonisty zbavit jejich nejužitečnějšího pomocníka.
Čekali tedy, ač už všichni velmi toužili po svém domově. Inženýra nejvíc mrzelo, že zásahem pirátů byly jejich síly rozděleny. Od Ayrtonova zmizení byli jen čtyři proti pěti, protože s Harbertem nemohli ještě počítat. Chlapce to nesmírně rmoutilo, když viděl potíže, jichž byl sám příčinou.
Otázku postupu proti pirátům projednal Cyrus Smith s Gedeonem Spilettem a Pencroffem 29. listopadu odpoledne, když pevně spící Harbert nemohl jejich rozhovor slyšet.
„Přátelé,“ řekl novinář, když se hovořilo o Nabovi a o tom, že je nemožné se s věrným černochem spojit, „cestou do Žulového domu vystavujeme se nebezpečí, že na nás bude vystřelena rána, kterou nebudeme moci vrátit. Nemyslíte však, že bychom se měli s piráty vypořádat právě teď?“ „Také si to myslím,“ odpověděl Pencroff. „Kulky se snad bát nemusíme, a dovolí-li to pan Smith, jsem ochoten vtrhnout do lesa. K čertu! Muž proti muži!“ „Je jich však pět!“ podotkl inženýr. „Já půjdu s Pencroffem,“ prohlásil novinář. „Budeme-li oba dobře ozbrojeni a budeme-li mít Topa…“ „Spilette, i vy, Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, „uvažujte rozumně! Kdyby se piráti ukryli někde na ostrově, kdybychom znali jejich úkryt a kdyby šlo jen o to je vypudit, rozuměl bych přímé akci. Bohužel však víme, že v této situaci mají oni zajištěnu první ránu.“ „Ale pane Smithi,“ naléhal Pencroff, „kulka nezasáhne vždycky cíl!“ „Ta, která zasáhla Harberta, také nezabloudila, Pencroffe,“ odpověděl inženýr. „Uvědomte si dále, že odejdete-li vy dva do lesa, zůstanu v ohradě sám. Můžete vědět, že piráti nezpozorují váš odchod, že vás nenechají odejít do lesa a že za vaší nepřítomnosti nepřepadnou ohradu? Vždyť budou vědět, že tu je jenom zraněný chlapec a jeden muž!“ „Máte pravdu, pane Smithi,“ přiznal Pencroff, kterému bouřil hrudí bezmocný vztek. „Máte pravdu. Piráti udělají všechno, aby se zmocnili ohrady, která je tak dobře zásobena. A sám byste se jim neubránil. Ach, kdybychom tak byli v Žulovém domě!“ „Kdybychom byli v Žulovém domě,“ odpověděl inženýr, „byla by situace docela jiná. Tam bych se nebál nechat Harberta jen s jedním z nás a tři bychom prošli lesem. Jsme však v ohradě a musíme tu zůstat až do chvíle, kdy ji budeme moci opustit společně.“ Proti vývodům Cyruse Smithe se nedalo nic namítat. To všichni cítili.
„Kdyby byl s námi aspoň Ayrton!“ povzdechl si Gedeon Spilett. „Ubohý Ayrton! Jeho návrat do lidské společnosti netrval dlouho.“ „Je-li ovšem mrtev!“ řekl podivným tónem Pencroff. „Vy myslíte, Pencroffe, že ho ti ničemové ušetřili?“ ptal se Gedeon Spilett.
„Ano. Co kdyby to bylo v jejich zájmu?“ „Cože? Myslíte snad, že Ayrton po setkání se svými bývalými společníky zapomněl na vše, zač má co děkovat nám?“ „Kdo ví?“ odpověděl Pencroff, ač své podezření vyslovil jen po značném váhání. „Pencroffe,“ řekl mu Cyrus Smith, bera ho za ruku, „máte špatné myšlenky a velmi byste mě zarmoutil, kdybyste tak ještě někdy mluvil. Ručím za Ayrtonovu věrnost.“ „Já také,“ připojil se živě Gedeon Spilett. „Ano… ano… pane Smithi… neměl jsem pravdu,“ odpověděl Pencroff. „Byla to opravdu špatná myšlenka, kterou nemohu ničím ospravedlnit. Ale co chcete? Už to nemám v hlavě v pořádku. To vězení v ohradě mě hrozně tíží. Nikdy jsem nebyl tak podrážděný jako teď.“ „Buďte trpělivý, Pencroffe,“ řekl inženýr. Pak se obrátil k novináři: „Za jak dlouho budeme moci podle vašeho mínění přenést Harberta do Žulového domu?“ „To je těžko říci, Cyrusi. Neopatrnost by mohla přivodit těžké následky. Uzdravování chlapce však postupuje dobře, a vrátí-li se mu do týdne síly, pak bychom mohli…“ Týden! To znamenalo vrátit se do Žulového domu až počátkem prosince.
Dva jarní měsíce už uplynuly. Bylo krásně a počalo se oteplovat. V lesích dozrávaly plody a brzy přijdou i sklizně. Po návratu na planinu Výhledu bude třeba vykonat polní práce, které opět znemožní chystanou výpravu.
Je pochopitelné, že zajetí v ohradě už všechny skličovalo. Museli se však sklonit před nezbytností, i když to dělali neradi.
Novinář se dvakrát odvážil ven a obešel celou ohradu. Top šel s ním a Gedeon Spilett s karabinou v ruce byl připraven na vše.
Ale nestalo se nic a novinář nepřišel také na nic podezřelého. Pes by ho byl jistě na nebezpečí upozornil. Top však neštěkal a kolonisté z toho usoudili, že se zatím nemají čeho bát. Piráti se asi stáhli do jiné části ostrova.
A při druhé vycházce — 27. listopadu — pustil se Gedeon Spilett až do lesa, asi půl kilometru od ohrady. U jižního předhoří si všiml, že Top něco větří. Choval se totiž velmi nezvykle, probíhal trávou a houštinami, jako by cítil něco podezřelého.
Gedeon Spilett za ním šel, povzbuzoval ho a přitom bedlivě sledoval okolí s puškou u ramene, využívaje každého stromu ke krytí. Nebylo pravděpodobné, že Top ucítil člověka; to by byl tlumeně štěkal a projevoval zlost. Protože teď nevrčel, znamenalo to, že nebezpečí není ani příliš daleko, ani příliš blízko.
Po pěti minutách se pes náhle vrhl k hustému křoví a vytáhl z něho kus látky.
Byl to potrhaný a špinavý cár oděvu, který Gedeon Spilett odnesl ihned do ohrady.
Tam si jej všichni prohlédli a poznali v něm kus Ayrtonova kabátu z plsti vyrobené v Žulovém domě.
„Vidíte, Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, „tohle je vše, co tu zůstalo po nešťastném Ayrtonovi. Lupiči ho odvlekli násilím. Pochybujete ještě o jeho čestnosti?“ „Ne, pane Smithi, té myšlenky jsem se už dávno vzdal. Ale z tohoto nálezu snad něco vyplývá.“ „Co?“ ptal se novinář. „Že Ayrton nebyl zabit v ohradě. Museli ho odvléci živého, když se bránil! Možná že je dosud živ!“ „Je to opravdu možné,“ přisvědčil zamyšleně inženýr. To byla nová naděje, které se mohli Ayrtonovi druhové zachytit. Mohli skutečně předpokládat, že Ayrton padl pod kulkou jako Harbert. Ale jestliže ho piráti nezabili hned, jestliže ho živého odvlekli jinam, mohli kolonisté doufat, že je Ayrton stále ještě zajatcem pirátů. Možná že některý ze zločinců poznal v Ayrtonovi starého australského společníka, vůdce uprchlých trestanců Bena Joyce. Kdo ví, zda se piráti teď nepokoušejí přetáhnout Ayrtona na svou stranu ? Byl by jim velmi užitečný, kdyby se jim podařilo udělat z něho zrádce… Tuto příhodu považovali v ohradě za příznivý úkaz a naděje na nalezení Ayrtona stoupla. Je-li Ayrton v zajetí pirátů, učiní vše, aby těm banditům unikl, a kolonisté v něm pak získají zase zdatného pomocníka.
„Podaří-li se Ayrtonovi utéci,“ mínil Gedeon Spilett, „poběží přímo do Žulového domu. Vždyť neví nic o pokusu vraždy na Harbertovi a nemůže také vědět, že jsme šli za ním do ohrady.“ „Ach, kéž by už byl v Žulovém domě!“ vzdychl si Pencroff. „A kéž bychom tam byli už i my! I když ti bídáci nemohou vniknout do domu, mohou aspoň zpustošit zahradu, kurníky a pole…“ Z Pencroflfa se stal vášnivý zemědělec, cele oddaný půdě. Neméně netrpělivě toužil domů i Harbert, který chápal, jak nutná je tam teď přítomnost kolonistů. A jeho vinou musí být všichni v ohradě! Tato myšlenka ho neustále trápila. Věřil, že cestu do Žulového domu už snese. Ujišťoval, že se mu síly budou vracet mnohem rychleji doma, na čerstvém vzduchu a při pohledu na moře. Několikrát naléhal na Gedeona Spiletta, ale ten se bál, aby se ještě nezacelené chlapcovy rány cestou opět neotevřely. Proto odmítl dát k cestě svolení.
Pak se však událo něco, co přimělo inženýra Smithe i jeho druhy, aby vyhověli chlapcově prosbě, ač jim rozhodnutí přivodilo nezměrný bol a výčitky svědomí.
Bylo 29. listopadu, sedm hodin ráno. Všichni tři kolonisté byli v chatě u Harberta, když zaslechli Topův štěkot.
Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Pencroff popadli pušky, připravili si je ke střelbě a vyběhli ven.
Top pobíhal podle ohrady, vyskakoval na ni a štěkal; ne však zlostně, nýbrž spokojeně.
„Někdo jde!“ „Ano.“ „Nepřítel to není.“ „Že by to byl Nab?“ „Nebo Ayrton?“ Sotva inženýr a jeho druhové vyměnili těchto několik slov, přehouplo se přes ohradu nějaké tělo a seskočilo na zem. Jup! Ano, byl to Jup, kterého Top tak přátelsky vítal.
„Jupe!“ vykřikl Pencroff.
„Toho sem jistě poslal Nab,“ řekl novinář.
„Ale pak nese nějaký vzkaz,“ zvolal inženýr.
Pencroff se vrhl k orangutanovi. Jestliže měl Nab opravdu něco důležitého k sdělení, nemohl užít rychlejšího a spolehlivějšího posla, který snad pronikne i tam, kde by neprošli ani kolonisté, ani pes.
Cyrus Smith se nemýlil. Jup měl na krku váček a ve váčku byl papír popsaný Nabovým písmem.
Kdo vylíčí zoufalství Cyruse Smithe i jeho kamarádů, když četli ve zprávě tato slova: Středa 6 hodin ráno Planina Výhledu bylá napadena piráty! Nab Podívali se mlčky na sebe a vrátili se do chaty. Co dělat? Piráti jsou na planině Výhledu. To znamená neštěstí, plenění, zkázu!
Harbert pozoroval inženýra, novináře i Pencroffa a pochopil, že se stalo něco vážného. Když spatřil i Jupa, nepochyboval už o tom, že Žulovému domu hrozí nebezpečí.
„Pane Smithi, chci odejít. Cestu už snesu. Chci odejít.“ Gedeon Spilett přistoupil k Harbertovi, prohlédl ho a řekl: „Pojďme tedy!“ Šlo teď o to, má-li být Harbert přepraven na nosítkách nebo na káře, kterou vzal Ayrton do ohrady s sebou. Nosítka zaručovala klidnější pohyb, ale zaměstnávala dva muže. A kdyby došlo k boji, budou chybět dvě pušky.
Vezmou-li káru, budou mít kolonisté ruce volné. Harberta mohou ostatně uložit na slamník a jet tak opatrně, aby se kára otřásala co nejméně. Snad to půjde.
Přivezli káru. Pencroff zapřáhl jednoho osla. Cyrus Smith a novinář zdvihli Harberta i se slamníkem a uložili ho na dno káry mezi obě bočnice.
Byl krásný den. Mezi stromy pronikalo jasné sluneční světlo.
„Jsou pušky nabity?“ ptal se Cyrus Smith.
Byly v pořádku. Inženýr s PencrofTem se vyzbrojili dvouhlavňovými puškami a Gedeon Spilett si vzal karabinu. Byli připraveni k odjezdu.
„Tak co, Harberte?“ ptal se inženýr.
„Buďte klidný, pane Smithi,“ řekl Harbert. „Cestou jistě nezemřu.“ Při těchto slovech bylo zřejmé, že chlapec sbírá všechny své síly a že jen s vypětím vůle přemáhá mdlobu. Inženýrovi se sevřelo bolestí srdce. Ještě váhal s rozkazem k odchodu. Ale kdyby cestu odložil, byl by Harberta nesmírně zarmoutil, ne-li zabil.
„Na cestu!“ zavelel.
Vrata ohrady byla otevřena. Jup a Top, kteří dovedli v čas potřeby i mlčet, vyrazili první. Pak vyjela kára, vrata byla zas zavřena a osel, vedený Pencroffem, pomalým krokem vykročil.
Kolonisté si mohli vybrat jinou stezku než přímou cestu k Žulovému domu, ale byli by museli při pochodu lesem přemáhat nesmírné obtíže. Pustili se proto po cestě, přestože o ní piráti věděli.
Cyrus Smith a Gedeon Spilett kráčeli po stranách káry, připraveni odpovědět na každý útok. Nebylo však pravděpodobné, že piráti už opustili planinu Výhledu. Nabův lístek byl napsán a odeslán jistě hned po jejich příchodu. Byl datován v šest hodin ráno. Rychlý orangutan byl zvyklý na cestu do ohrady a přiběhl asi za tři čtvrti hodiny. Zatím byla cesta bezpečná. Dojde-li ke střelbě, bude to patrně až poblíž Žulového domu.
Kolonisté však přesto zachovávali přísnou opatrnost. Top a klackem ozbrojený Jup běželi vpředu nebo prohledávali křoví podle cesty. Neprojevovali žádný neklid.
Kára za Pencroffova vedení jela velmi pomalu. Ohradu opustila v půl osmé a po hodině jízdy urazila sedm kilometrů z devíti, aniž se něco stalo.
Cesta byla pustá jako celý tento úsek Leskovčího lesa mezi jezerem a řekou Díků. Skupina se nikde nezastavovala. Křoviska zde byla stejně opuštěná jako v den, kdy byli vzdušní trosečníci vrženi na Lincolnův ostrov.
Blížili se k planině. Ještě půldruhého kilometru a spatří most přes Glycerínový potok. Cyrus Smith předpokládal, že most bude spuštěn. Jestliže se dostali piráti na planinu tudy nebo překročili kdekoli vodní pás, jistě most z opatrnosti spustili, aby si tak zajistili ústupovou cestu.
Mezi posledními stromy se už objevilo moře, ale kára jela dál, protože žádný z jejích ochránců ji nechtěl opustit.
V tomto okamžiku však Pencroff osla zarazil a vzkřikl vzteklým hlasem: „Ach, ti bídáci!“ A ukázal rukou na hustý kouř, který se zdvihal nad větrným mlýnem, stájemi a kurníky. Mezi dýmem pobíhal jakýsi člověk. Byl to Nab.
Kolonisté vykřikli. Nab je zaslechl a rozběhl se k nim.
Piráti opustili před půlhodinou planinu, když ji byli dříve úplně zpustošili; ,,Co Harbert?“ volal Nab. Gedeon Spilett se vrátil rychle ke káře.
Harbert mezitím ztratil vědomí.
