×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA IV

KAPITOLA IV CESTOU K POBŘEŽÍ — NĚKOLIK OPIČÍCH TLUP — NOVÝ POTOK — PROČ V NĚM NESTOUPÁ PŘÍLIV — POBŘEŽNÍ LES — HADÍ POLOOSTROV — HARBERT ZÁVIDÍ GEDEONU SPILETTOVI — BAMBUSOVÁ KANONÁDA V šest hodin ráno po krátké snídani se vydali kolonisté znovu na průzkum s úmyslem dostat se nejkratší cestou na západní pobřeží. Kolik času k tomu budou potřebovat? Cyrus Smith myslel, že dvě hodiny, ale to bude záležet na povaze překážek, které se jim postaví v cestu. Tato část lesa Divokého západu byla hustou směsicí stromů a podrostu, složenou ze všech možných rostlinných druhů. Museli počítat s nutným prosekáváním houštin a lián, s pochodem se sekerou v ruce, a možná že i s puškou, vzhledem ke zvířatům, která se v noci ozývala.

Přesné umístění tábora mohlo být určeno podle polohy Franklinovy hory. Protože sopka se zdvihala asi pět kilometrů na sever, stačilo jít přímočaře k severozápadu a musilo se dojít k západnímu pobřeží.

Když pečlivě zajistili člun, vyrazili kolonisté do lesa. Nab s Pencroffem nesli zásoby nejméně na dva dny. O lov se teď nemohli starat a inženýr také zakázal jakékoli střílení, aby předem neprozrazovali svůj pochod k pobřeží.

První rány sekerou dopadly do hustého lentiškového křoví nedaleko vodopádu. Cyrus Smith s kompasem v ruce určoval směr postupu.

V lese byly převážně stromy známé od jezera a z planiny Výhledu. Byly to Douglasovy jedle, kasuárovníky, gumovníky, blahovičníky, dračince, ibišky a cedry, většinou středních výšek, protože jejich hustota bránila vyššímu vzrůstu. Kolonisté mohli postupovat jen velmi pomalu v cestě, kterou si sami dělali a která se měla podle inženýrovy domněnky připojit na cestu podle Červeného potoka.

Od tábořiště postupovali kolonisté přes nízké hřbety tvořící hornatou část ostrova. Půda zde byla napohled suchá, ale nesmírně bujné rostlinstvo prozrazovalo hojné zásoby spodních vod, z nichž jistě pramení nějaký potok. Cyrus Smith si ovšem nepamatoval, že by byl z vrcholu sopky spatřil nějaký jiný tok kromě řeky Díků a Červeného potoka.

V prvních hodinách pochodu se setkali s tlupami opic, které byly nesmírně udiveny, když spatřily člověka, jehož vzhled byl pro ně novinkou. Gedeon Spilett se se smíchem ptal, zda se na ně opice nedívají jako na nějaké nepodařené příbuzné. A kolonisté jako pozemní chodci, zápolící zoufale s houštinami, museli v očích těchto silných a ve větvích lehce se pohybujících pružných zvířat vypadat uboze. Opic bylo hodně, ale naštěstí neprojevovaly žádné nepřátelství.

Pak spatřili kolonisté také několik divokých prasat, leskovců, klokanů a hlodavců. Pencroff měl pokaždé chuť poslat jim do těla kousek olova.

„Je doba hájení,“ říkal však. „Běžte si tedy, skákejte a létejte si v míru! Při návratu si spolu pohovoříme!“ V půl deváté byla cesta vedoucí přímo k severozápadu přerušena neznámým vodním tokem, širokým devět až deset metrů, jehož prudký proud se ve značně se svažujícím řečišti rozbíjel o četné balvany, mezi něž se vrhal s temným hukotem. Byl to hluboký a čistý potok, ale naprosto nesplavný.

„A jsme v koncích!“ zvolal Nab.

„Ne,“ odporoval Harbert, „je to jen potok, který snadno přeplaveme.“ „Proč?“ ptal se Cyrus Smith. „Potok teče jistě k moři. Zůstaneme na levém břehu a půjdeme podle potoka. Velmi bych se divil, kdyby nás nepřivedl přímo na pobřeží. Pojďme!“ „Okamžik!“ zvolal Gedeon Spilett. „Jak budeme potok nazývat? Měli bychom ostrovní zeměpis neúplný.“ „To je pravda,“ souhlasil Pencroff. „Pokřti jej, hochu!“ vybídl chlapce inženýr.

„Nebylo by lepší pokřtít jej později, až poznáme jeho tok až k ústí?“ ptal se Harbert.

„Budiž!“ souhlasil Cyrus Smith. „Pojďme tedy dál!“ „Ještě okamžik!“ ozval se Pencroff. „Co je?“ ptal se novinář.

„Je-li zakázán lov, je jistě volný rybolov.“ „Nemůžeme ztrácet čas,“ namítl inženýr. „Jen pět minut!“ prosil námořník. „Žádám vás o ně v zájmu naší přesnídávky. Pouhých pět minut!“ A Pencroff se už sklonil nad vodu, ponořil do ní ruku a vytáhl za chvíli několik tuctů raků, kterými se to mezi balvany hemžilo. „To bude výborné!“ volal Nab a šel námořníkovi na pomoc.

„Říkám vám, že kromě tabáku je na ostrově všechno,“ vzdychl si Pencroff.

K nádhernému lovu raků nebylo třeba ani pěti minut. Klepetáči s kobaltově modrým krunýřem a se zubovitým výrůstkem na hlavě byli hozeni do pytle a kolonisté šli dál. Teď se jim šlo po břehu potoka lépe a rychleji. Ani tyto břehy nenesly stopy lidí. Občas kolonisté objevili jen stopy velkých zvířat, která chodila k potoku pít, ale nic víc. V této části lesa nedostal jistě mladý pekari olověnou kulku, která stála Pencroffa jednu stoličku.

Když Cyrus Smith pozoroval proud plynoucí do moře, dospěl k názoru, že je výprava od břehu mnohem dál, než zprvu odhadoval. V této době byl totiž příliv, který by se musel nezbytně projevit i v proudu vody potoka, jestliže je jeho ústí jen několik málo kilometrů od pobřeží. To však nebylo vidět; voda v potoku plynula stále stejnou rychlostí. Inženýr tím byl značně udiven a častokrát se díval na kompas, aby se přesvědčil, zda je nějaký přítok nezavádí doprostřed lesa Divokého západu.

Potok se však znenáhla rozšiřoval a jeho proud se zpomaloval. Stromy na pravém břehu rostly stejně hustě jako na břehu levém, takže zrak lesem nepronikal. Byly to lesy pusté, protože Top vůbec neštěkal, ač jindy prozrazoval štěkotem každé zvíře v povodí potoka.

V půl jedenácté Harbert trochu kolonisty předešel a náhle k velkému údivu Cyruse Smithe zvolal: „Moře!“ Za chvíli dosáhli všichni kolonisté okraje lesa a spatřili před sebou západní pobřeží ostrova. Jaký to však byl rozdíl mezi tímto pobřežím a východními břehy, na které vrhla kolonisty náhoda! Zde nebyla žulová stěna, ani skaliska v moři, ani pobřežní písčiny. Poslední stromy pobřežního lesa se skláněly až k vodě, omývány jejími vlnami. To nebylo obvyklé pobřeží s písčinami a se skalisky, ale vyrovnaná stěna z nejkrásnějších stromů. Břeh byl vyvýšen natolik, že byl z dosahu nejvyšší vody, a na jeho lesklé půdě se žulovým podkladem se prostíraly nádherné lesy stejné jako uvnitř ostrova.

Kolonisté zde našli jen nepatrnou zátoku, v níž by se mohly stěží ukrýt dva nebo tři rybářské čluny a do níž vúsťoval nový potok. Voda říčky však nevtékala do moře klidným ústím, nýbrž vrhala se dolů dvanáct metrů vysokým vodopádem. Tím bylo vysvětleno, proč se příliv neprojevoval v toku potoka. Ani nejvyšší voda přílivu nemohla totiž dosáhnout výšky břehu, na kterém měl potok své vyvýšené koryto. Uplynuly jistě milióny let, než si voda vytvořila v tvrdé žule průchod k moři. Všichni kolonisté souhlasili, aby říčka byla pokřtěna jménem Vodopádová řeka.

K severu se lesnatý břeh táhl na vzdálenost asi tří kilometrů. Pak stromy řídly a za nimi se zdvihaly malebné výšiny, které se táhly po téměř přímém pobřeží od severu k jihu.

Mezi ústím Vodopádové řeky a Hadím ocasem byla souvislá čára lesa s obrovskými stromy. Některé byly rovné, jiné nakloněné nad moře, jehož dlouhé vlny jim omývaly kořeny. Tímto směrem k Hadímu poloostrovu bude muset být proveden průzkum. Jedině tato část pobřeží mohla poskytnout útočiště trosečníkům — jsou-li tu jací —, kteří jistě pustou a neplodnou část pobřeží opustili.

Počasí bylo krásné a jasné. Kolonisté si připravovali jídlo na pobřežních skálách, odkud byl daleký výhled. Obzor byl dokonale čistý; ale na širém moři nebyla žádná plachta. Na pobřeží ani v dohledu na moři žádný vrak. Inženýr však nebude spokojen, dokud neprozkoumá Hadí poloostrov až na konec.

Rychle se najedli a v půl dvanácté dal Cyrus Smith znamení k odchodu. Protože nemohli jít po pobřeží nebo písčinami, museli kolonisté pronikat podle břehů lesním porostem.

Vzdálenost ústí Vodopádové řeky od Hadího ocasu byla přes dvacet kilometrů. Po schůdném pobřeží by tam kolonisté beze spěchu došli za čtyři hodiny. Ale tady museli k dosažení cíle počítat s dvojnásobnou dobou, protože bylo nutno obcházet stromy, prosekávat houštiny, přetínat liány a neustále se zastavovat. Četné zacházky cestu nesmírně prodlužovaly.

Nenašli však nikde nic, co by svědčilo o nějakém ztroskotání u tohoto pobřeží. Gedeon Spilett poznamenal, že moře by stejné odneslo vše zpátky, a že nejsou-li tu žádné trosky, nelze ještě usuzovat, že na toto pobřeží Lincolnova ostrova nebyla žádná loď vržena.

Novinářova úvaha byla správná. A nález olověné kulky nezvratně dokazoval, že před třemi měsíci na ostrově někdo vystřelil z pušky.

Bylo pět hodin a konec Hadího poloostrova byl ještě tři kilometry daleko. Kolonistům bylo jasné, že po dosažení Hadího ocasu nebudou už mít čas vrátit se před západem slunce k pramenům řeky Díků. Budou muset strávit noc na poloostrově. Zásob měli dost, což bylo velkou výhodou právě zde, kde se srstnatá zvěř vůbec neukázala. Jen ptáků tu bylo hodně: leskovců, tetřívků, papoušků, bažantů, holubů a mnoho jiných. Ani jeden strom nebyl bez hnízda a ani jedno hnízdo nebylo prázdné.

K sedmé hodině večerní stanuli utrmácení kolonisté na Hadím ocasu, na podivném výběžku ostrova do moře. Zde končil pobřežní les i poloostrov. Jižní pobřeží už mělo obvyklý ráz, se skalisky, s útesy a písčinami. Bylo možné, že loď ztroskotala v této části, ale už se šeřilo a další průzkum byl proto odložen na druhý den.

Pencroff s Harbertem počali hledat vhodné místo k táboření. Poslední stromy lesa Divokého západu zde vybíhaly k pobřeží a mezi nimi poznal Harbert i skupinu bambusů.

„Tohle je panečku nález!“ pochvaloval si.

„Vzácný?“ ptal se Pencroff.

„To bych řekl,“ pokračoval Harbert. „Víš snad, Pencroffe, že bambusová stébla, rozštípnutá do tenkých štěpin, slouží k výrobě košů? Z rozdrceného a máčeného bambusového dřeva se vyrábí čínský papír. Z různě silných stébel se vyrábějí hole, troubele dýmek a vodovodní trubky. Velké bambusy jsou výborným stavebním materiálem. Bambusové stavby jsou lehké, pevné a nikdy se v nich nedrží hmyz. Bambusové kmeny, seříznuté mezi kolénky, z nichž spodní slouží jako dno, vytvářejí pevné a pohodlné nádoby, jakých používají hlavně Číňané. To vše tě asi nezajímá, ale…“ „Ale?“ „Ale nevíš asi, že v Indii pojídají labužníci bambusové výhony jako chřest.“ „Desetimetrový chřest!“ zvolal Pencroff. „A je to dobré?“ „Výborné! Nejsou to ovšem desetimetrová stébla, nýbrž jen mladé výhony.“ „Výborně, chlapče, výborně!“ „A v octě zavařená dužnina mladých stébel je velmi dobré koření.“ „Tím lépe, Harberte.“ „A z kolének bambusu prýští šťáva, z níž se dá připravit osvěžující nápoj.“ „To je vše?“ „Ano.“ „A nekouří se snad bambus jako tabák?“ „Nekouří, Pencroffe.“ Harbert s námořníkem vyhledali pak vhodné tábořiště. Pobřežní divoce rozeklané skály byly rozrušeny jihozápadními větry i mořem a byly plny rozsedlin, v nichž se dalo v závětří docela dobře spát. Ale v okamžiku, kdy se kolonisté chystali vniknout do jedné z jeskyň, ozvalo se uvnitř strašné zařvání.

„Zpátky!“ vykřikl Pencroff. „Máme v puškách jen broky a tohle zvíře by se o broky staralo jen jako o zrnka soli.“ A námořník chytil Harberta za rukáv a odtáhl ho od skály právě v okamžiku, kdy z ústí jeskyně vyskočilo nádherné zvíře. Byl to jaguár stejného původu jako asijští levharti. Měřil půldruhého metru od čenichu ke kořeni ocasu. Jeho plavá srst s nepravidelnými černými skvrnami se ostře lišila od bílého břicha. Harbert okamžitě poznal strašného soka tygrů, mnohem nebezpečnějšího než puma, která je jen sokem vlků.

Jaguár pokročil vpřed a rozhlédl se kolem sebe. Zježil srst a blýskal očima, jako by neviděl člověka poprvé.

V tom okamžiku vyšel ze skal Gedeon Spilett. Harbert se domníval, že novinář jaguára nevidí, a chtěl k němu běžet. Spilett však dal chlapci rukou znamení a kráčel klidně dál. Nestál před šelmou poprvé, a proto došel až na deset kroků k jaguárovi a zastavil se s puškou u ramene. Přikrčený jaguár vyrazil na lovce, ale právě v okamžiku, kdy vyskočil, dostal kulku mezi oči a padl mrtev na zem.

Harbert s Pencroffem se k němu vrhli. Přiběhl i Nab s inženýrem. Všichni dlouho pozorovali ležící šelmu, jejíž nádherná kožešina bude ozdobou Žulového domu.

„Ach, pane Spilette, obdivuji se vám a závidím vám!“ zvolal Harbert v záchvatu přirozeného nadšení.

„Dobrá, chlapče; však bys dokázal totéž,“ řekl prostě novinář.

„Já? S takovou chladnokrevností?“ „Představ si, Harberte, že jaguár je králík, a pak ho jistě klidně zastřelíš.“ „Tohle není špatná rada,“ smál se Pencroff. „Když nám teď jaguár uvolnil pelech, můžeme se tam nastěhovat,“ řekl Gedeon Spilett.

„Může však přijít jiný!“ namítl Pencroff.

„Stačí, když u vchodu zapálíme oheň,“ řekl novinář. „Pak se nic neodváží vniknout dovnitř.“ „Pojďme tedy do jaguářího domu,“ vyzval všechny námořník a táhl mrtvou šelmu za sebou. Kolonisté vnikli do opuštěné jeskyně a tam — zatímco Nab jaguára stahoval — nakupili u vchodu hromadu suchého dříví, kterého tu bylo v lese dost a dost.

Cyrus Smith si však všiml bambusového houští, uřízl několik svazků stébel a vhodil je na dříví u vchodu do jeskyně.

Pak se zařídili v jeskyni, kde na písku bylo plno zvířecích kostí. Zbraně byly pro každý případ nabity. Potom kolonisté povečeřeli a před spánkem zapálili u vchodu oheň.

Náhle zazněly ohlušující rány. To ohněm zasažené bambusy vybuchovaly jako ohňostroj. Jen pouhý zvuk těchto ran zaplaší i nejodvážnější šelmy.

Tenhle prostředek, který způsobil takové rány, nebyl však inženýrovým vynálezem. Již Marco Polo[1] psal ve svém cestopise, že stejného prostředku užívají Tataři, chtějí-li zapudit středoasijskou zvěř.

[1] Marco Polo (1254—1324) byl benátský kupec a cestovatel. Roku 1271 odjel se svým otcem přes Arménii, Pamír, Persii, Samarkand a Kašgar do Číny. Na dvoře chána Kublaje strávil sedmnáct let. Na chánův rozkaz navštívil Indii, Indočínu a Japonsko, tehdy země Evropanům zcela neznámé. Roku 1292 se Polo konečně vypravil přes Jávu, Cejlon, Indii, Indický oceán, Persii a Cařihrad domů. Do Benátek se vrátil roku 1295. Benátky tehdy bojovaly s Janovem. Polo se války zúčastnil. Po prohrané válce upadl do janovského zajetí a pobyl v něm tři roky. V zajetí napsal cestopisné vzpomínky na své cesty. Knihu nazval Milión. Tento název mu vnukla asijská města s milióny obyvatel, čemuž v Evropě tehdy nikdo nevěřil.


KAPITOLA     IV

CESTOU K POBŘEŽÍ — NĚKOLIK OPIČÍCH TLUP — NOVÝ POTOK — PROČ V NĚM NESTOUPÁ PŘÍLIV — POBŘEŽNÍ LES — HADÍ POLOOSTROV — HARBERT ZÁVIDÍ GEDEONU SPILETTOVI — BAMBUSOVÁ KANONÁDA

V šest hodin ráno po krátké snídani se vydali kolonisté znovu na průzkum s úmyslem dostat se nejkratší cestou na západní pobřeží. Kolik času k tomu budou potřebovat? Cyrus Smith myslel, že dvě hodiny, ale to bude záležet na povaze překážek, které se jim postaví v cestu. Tato část lesa Divokého západu byla hustou směsicí stromů a podrostu, složenou ze všech možných rostlinných druhů. Museli počítat s nutným prosekáváním houštin a lián, s pochodem se sekerou v ruce, a možná že i s puškou, vzhledem ke zvířatům, která se v noci ozývala.

Přesné umístění tábora mohlo být určeno podle polohy Franklinovy hory. Protože sopka se zdvihala asi pět kilometrů na sever, stačilo jít přímočaře k severozápadu a musilo se dojít k západnímu pobřeží.

Když pečlivě zajistili člun, vyrazili kolonisté do lesa. Nab s Pencroffem nesli zásoby nejméně na dva dny. O lov se teď nemohli starat a inženýr také zakázal jakékoli střílení, aby předem neprozrazovali svůj pochod k pobřeží.

První rány sekerou dopadly do hustého lentiškového křoví nedaleko vodopádu. Cyrus Smith s kompasem v ruce určoval směr postupu.

V lese byly převážně stromy známé od jezera a z planiny Výhledu. Byly to Douglasovy jedle, kasuárovníky, gumovníky, blahovičníky, dračince, ibišky a cedry, většinou středních výšek, protože jejich hustota bránila vyššímu vzrůstu. Kolonisté mohli postupovat jen velmi pomalu v cestě, kterou si sami dělali a která se měla podle inženýrovy domněnky připojit na cestu podle Červeného potoka.

Od tábořiště postupovali kolonisté přes nízké hřbety tvořící hornatou část ostrova. Půda zde byla napohled suchá, ale nesmírně bujné rostlinstvo prozrazovalo hojné zásoby spodních vod, z nichž jistě pramení nějaký potok. Cyrus Smith si ovšem nepamatoval, že by byl z vrcholu sopky spatřil nějaký jiný tok kromě řeky Díků a Červeného potoka.

V prvních hodinách pochodu se setkali s tlupami opic, které byly nesmírně udiveny, když spatřily člověka, jehož vzhled byl pro ně novinkou. Gedeon Spilett se se smíchem ptal, zda se na ně opice nedívají jako na nějaké nepodařené příbuzné. A kolonisté jako pozemní chodci, zápolící zoufale s houštinami, museli v očích těchto silných a ve větvích lehce se pohybujících pružných zvířat vypadat uboze. Opic bylo hodně, ale naštěstí neprojevovaly žádné nepřátelství.

Pak spatřili kolonisté také několik divokých prasat, leskovců, klokanů a hlodavců. Pencroff měl pokaždé chuť poslat jim do těla kousek olova.

„Je doba hájení,“ říkal však. „Běžte si tedy, skákejte a létejte si v míru! Při návratu si spolu pohovoříme!“

V půl deváté byla cesta vedoucí přímo k severozápadu přerušena neznámým vodním tokem, širokým devět až deset metrů, jehož prudký proud se ve značně se svažujícím řečišti rozbíjel o četné balvany, mezi něž se vrhal s temným hukotem. Byl to hluboký a čistý potok, ale naprosto nesplavný.

„A jsme v koncích!“ zvolal Nab.

„Ne,“ odporoval Harbert, „je to jen potok, který snadno přeplaveme.“

„Proč?“ ptal se Cyrus Smith. „Potok teče jistě k moři. Zůstaneme na levém břehu a půjdeme podle potoka. Velmi bych se divil, kdyby nás nepřivedl přímo na pobřeží. Pojďme!“

„Okamžik!“ zvolal Gedeon Spilett. „Jak budeme potok nazývat? Měli bychom ostrovní zeměpis neúplný.“

„To je pravda,“ souhlasil Pencroff.

„Pokřti jej, hochu!“ vybídl chlapce inženýr.

„Nebylo by lepší pokřtít jej později, až poznáme jeho tok až k ústí?“ ptal se Harbert.

„Budiž!“ souhlasil Cyrus Smith. „Pojďme tedy dál!“

„Ještě okamžik!“ ozval se Pencroff.

„Co je?“ ptal se novinář.

„Je-li zakázán lov, je jistě volný rybolov.“

„Nemůžeme ztrácet čas,“ namítl inženýr.

„Jen pět minut!“ prosil námořník. „Žádám vás o ně v zájmu naší přesnídávky. Pouhých pět minut!“

A Pencroff se už sklonil nad vodu, ponořil do ní ruku a vytáhl za chvíli několik tuctů raků, kterými se to mezi balvany hemžilo.

„To bude výborné!“ volal Nab a šel námořníkovi na pomoc.

„Říkám vám, že kromě tabáku je na ostrově všechno,“ vzdychl si Pencroff.

K nádhernému lovu raků nebylo třeba ani pěti minut. Klepetáči s kobaltově modrým krunýřem a se zubovitým výrůstkem na hlavě byli hozeni do pytle a kolonisté šli dál. Teď se jim šlo po břehu potoka lépe a rychleji. Ani tyto břehy nenesly stopy lidí. Občas kolonisté objevili jen stopy velkých zvířat, která chodila k potoku pít, ale nic víc. V této části lesa nedostal jistě mladý pekari olověnou kulku, která stála Pencroffa jednu stoličku.

Když Cyrus Smith pozoroval proud plynoucí do moře, dospěl k názoru, že je výprava od břehu mnohem dál, než zprvu odhadoval. V této době byl totiž příliv, který by se musel nezbytně projevit i v proudu vody potoka, jestliže je jeho ústí jen několik málo kilometrů od pobřeží. To však nebylo vidět; voda v potoku plynula stále stejnou rychlostí. Inženýr tím byl značně udiven a častokrát se díval na kompas, aby se přesvědčil, zda je nějaký přítok nezavádí doprostřed lesa Divokého západu.

Potok se však znenáhla rozšiřoval a jeho proud se zpomaloval. Stromy na pravém břehu rostly stejně hustě jako na břehu levém, takže zrak lesem nepronikal. Byly to lesy pusté, protože Top vůbec neštěkal, ač jindy prozrazoval štěkotem každé zvíře v povodí potoka.

V půl jedenácté Harbert trochu kolonisty předešel a náhle k velkému údivu Cyruse Smithe zvolal:

„Moře!“

Za chvíli dosáhli všichni kolonisté okraje lesa a spatřili před sebou západní pobřeží ostrova.

Jaký to však byl rozdíl mezi tímto pobřežím a východními břehy, na které vrhla kolonisty náhoda! Zde nebyla žulová stěna, ani skaliska v moři, ani pobřežní písčiny. Poslední stromy pobřežního lesa se skláněly až k vodě, omývány jejími vlnami. To nebylo obvyklé pobřeží s písčinami a se skalisky, ale vyrovnaná stěna z nejkrásnějších stromů. Břeh byl vyvýšen natolik, že byl z dosahu nejvyšší vody, a na jeho lesklé půdě se žulovým podkladem se prostíraly nádherné lesy stejné jako uvnitř ostrova.

Kolonisté zde našli jen nepatrnou zátoku, v níž by se mohly stěží ukrýt dva nebo tři rybářské čluny a do níž vúsťoval nový potok. Voda říčky však nevtékala do moře klidným ústím, nýbrž vrhala se dolů dvanáct metrů vysokým vodopádem. Tím bylo vysvětleno, proč se příliv neprojevoval v toku potoka. Ani nejvyšší voda přílivu nemohla totiž dosáhnout výšky břehu, na kterém měl potok své vyvýšené koryto. Uplynuly jistě milióny let, než si voda vytvořila v tvrdé žule průchod k moři. Všichni kolonisté souhlasili, aby říčka byla pokřtěna jménem Vodopádová řeka.

K severu se lesnatý břeh táhl na vzdálenost asi tří kilometrů. Pak stromy řídly a za nimi se zdvihaly malebné výšiny, které se táhly po téměř přímém pobřeží od severu k jihu.

Mezi ústím Vodopádové řeky a Hadím ocasem byla souvislá čára lesa s obrovskými stromy. Některé byly rovné, jiné nakloněné nad moře, jehož dlouhé vlny jim omývaly kořeny. Tímto směrem k Hadímu poloostrovu bude muset být proveden průzkum. Jedině tato část pobřeží mohla poskytnout útočiště trosečníkům — jsou-li tu jací —, kteří jistě pustou a neplodnou část pobřeží opustili.

Počasí bylo krásné a jasné. Kolonisté si připravovali jídlo na pobřežních skálách, odkud byl daleký výhled. Obzor byl dokonale čistý; ale na širém moři nebyla žádná plachta. Na pobřeží ani v dohledu na moři žádný vrak. Inženýr však nebude spokojen, dokud neprozkoumá Hadí poloostrov až na konec.

Rychle se najedli a v půl dvanácté dal Cyrus Smith znamení k odchodu. Protože nemohli jít po pobřeží nebo písčinami, museli kolonisté pronikat podle břehů lesním porostem.

Vzdálenost ústí Vodopádové řeky od Hadího ocasu byla přes dvacet kilometrů. Po schůdném pobřeží by tam kolonisté beze spěchu došli za čtyři hodiny. Ale tady museli k dosažení cíle počítat s dvojnásobnou dobou, protože bylo nutno obcházet stromy, prosekávat houštiny, přetínat liány a neustále se zastavovat. Četné zacházky cestu nesmírně prodlužovaly.

Nenašli však nikde nic, co by svědčilo o nějakém ztroskotání u tohoto pobřeží. Gedeon Spilett poznamenal, že moře by stejné odneslo vše zpátky, a že nejsou-li tu žádné trosky, nelze ještě usuzovat, že na toto pobřeží Lincolnova ostrova nebyla žádná loď vržena.

Novinářova úvaha byla správná. A nález olověné kulky nezvratně dokazoval, že před třemi měsíci na ostrově někdo vystřelil z pušky.

Bylo pět hodin a konec Hadího poloostrova byl ještě tři kilometry daleko. Kolonistům bylo jasné, že po dosažení Hadího ocasu nebudou už mít čas vrátit se před západem slunce k pramenům řeky Díků. Budou muset strávit noc na poloostrově. Zásob měli dost, což bylo velkou výhodou právě zde, kde se srstnatá zvěř vůbec neukázala. Jen ptáků tu bylo hodně: leskovců, tetřívků, papoušků, bažantů, holubů a mnoho jiných. Ani jeden strom nebyl bez hnízda a ani jedno hnízdo nebylo prázdné.

K sedmé hodině večerní stanuli utrmácení kolonisté na Hadím ocasu, na podivném výběžku ostrova do moře. Zde končil pobřežní les i poloostrov. Jižní pobřeží už mělo obvyklý ráz, se skalisky, s útesy a písčinami. Bylo možné, že loď ztroskotala v této části, ale už se šeřilo a další průzkum byl proto odložen na druhý den.

Pencroff s Harbertem počali hledat vhodné místo k táboření. Poslední stromy lesa Divokého západu zde vybíhaly k pobřeží a mezi nimi poznal Harbert i skupinu bambusů.

„Tohle je panečku nález!“ pochvaloval si.

„Vzácný?“ ptal se Pencroff.

„To bych řekl,“ pokračoval Harbert. „Víš snad, Pencroffe, že bambusová stébla, rozštípnutá do tenkých štěpin, slouží k výrobě košů? Z rozdrceného a máčeného bambusového dřeva se vyrábí čínský papír. Z různě silných stébel se vyrábějí hole, troubele dýmek a vodovodní trubky. Velké bambusy jsou výborným stavebním materiálem. Bambusové stavby jsou lehké, pevné a nikdy se v nich nedrží hmyz. Bambusové kmeny, seříznuté mezi kolénky, z nichž spodní slouží jako dno, vytvářejí pevné a pohodlné nádoby, jakých používají hlavně Číňané. To vše tě asi nezajímá, ale…“

„Ale?“

„Ale nevíš asi, že v Indii pojídají labužníci bambusové výhony jako chřest.“

„Desetimetrový chřest!“ zvolal Pencroff. „A je to dobré?“

„Výborné! Nejsou to ovšem desetimetrová stébla, nýbrž jen mladé výhony.“

„Výborně, chlapče, výborně!“

„A v octě zavařená dužnina mladých stébel je velmi dobré koření.“

„Tím lépe, Harberte.“

„A z kolének bambusu prýští šťáva, z níž se dá připravit osvěžující nápoj.“

„To je vše?“

„Ano.“

„A nekouří se snad bambus jako tabák?“

„Nekouří, Pencroffe.“

Harbert s námořníkem vyhledali pak vhodné tábořiště. Pobřežní divoce rozeklané skály byly rozrušeny jihozápadními větry i mořem a byly plny rozsedlin, v nichž se dalo v závětří docela dobře spát. Ale v okamžiku, kdy se kolonisté chystali vniknout do jedné z jeskyň, ozvalo se uvnitř strašné zařvání.

„Zpátky!“ vykřikl Pencroff. „Máme v puškách jen broky a tohle zvíře by se o broky staralo jen jako o zrnka soli.“

A námořník chytil Harberta za rukáv a odtáhl ho od skály právě v okamžiku, kdy z ústí jeskyně vyskočilo nádherné zvíře.

Byl to jaguár stejného původu jako asijští levharti. Měřil půldruhého metru od čenichu ke kořeni ocasu. Jeho plavá srst s nepravidelnými černými skvrnami se ostře lišila od bílého břicha. Harbert okamžitě poznal strašného soka tygrů, mnohem nebezpečnějšího než puma, která je jen sokem vlků.

Jaguár pokročil vpřed a rozhlédl se kolem sebe. Zježil srst a blýskal očima, jako by neviděl člověka poprvé.

V tom okamžiku vyšel ze skal Gedeon Spilett. Harbert se domníval, že novinář jaguára nevidí, a chtěl k němu běžet. Spilett však dal chlapci rukou znamení a kráčel klidně dál. Nestál před šelmou poprvé, a proto došel až na deset kroků k jaguárovi a zastavil se s puškou u ramene. Přikrčený jaguár vyrazil na lovce, ale právě v okamžiku, kdy vyskočil, dostal kulku mezi oči a padl mrtev na zem.

Harbert s Pencroffem se k němu vrhli. Přiběhl i Nab s inženýrem. Všichni dlouho pozorovali ležící šelmu, jejíž nádherná kožešina bude ozdobou Žulového domu.

„Ach, pane Spilette, obdivuji se vám a závidím vám!“ zvolal Harbert v záchvatu přirozeného nadšení.

„Dobrá, chlapče; však bys dokázal totéž,“ řekl prostě novinář.

„Já? S takovou chladnokrevností?“

„Představ si, Harberte, že jaguár je králík, a pak ho jistě klidně zastřelíš.“

„Tohle není špatná rada,“ smál se Pencroff.

„Když nám teď jaguár uvolnil pelech, můžeme se tam nastěhovat,“ řekl Gedeon Spilett.

„Může však přijít jiný!“ namítl Pencroff.

„Stačí, když u vchodu zapálíme oheň,“ řekl novinář. „Pak se nic neodváží vniknout dovnitř.“

„Pojďme tedy do jaguářího domu,“ vyzval všechny námořník a táhl mrtvou šelmu za sebou.

Kolonisté vnikli do opuštěné jeskyně a tam — zatímco Nab jaguára stahoval — nakupili u vchodu hromadu suchého dříví, kterého tu bylo v lese dost a dost.

Cyrus Smith si však všiml bambusového houští, uřízl několik svazků stébel a vhodil je na dříví u vchodu do jeskyně.

Pak se zařídili v jeskyni, kde na písku bylo plno zvířecích kostí. Zbraně byly pro každý případ nabity. Potom kolonisté povečeřeli a před spánkem zapálili u vchodu oheň.

Náhle zazněly ohlušující rány. To ohněm zasažené bambusy vybuchovaly jako ohňostroj. Jen pouhý zvuk těchto ran zaplaší i nejodvážnější šelmy.

Tenhle prostředek, který způsobil takové rány, nebyl však inženýrovým vynálezem. Již Marco Polo[1] psal ve svém cestopise, že stejného prostředku užívají Tataři, chtějí-li zapudit středoasijskou zvěř.


[1] Marco Polo (1254—1324) byl benátský kupec a cestovatel. Roku 1271 odjel se svým otcem přes Arménii, Pamír, Persii, Samarkand a Kašgar do Číny. Na dvoře chána Kublaje strávil sedmnáct let. Na chánův rozkaz navštívil Indii, Indočínu a Japonsko, tehdy země Evropanům zcela neznámé. Roku 1292 se Polo konečně vypravil přes Jávu, Cejlon, Indii, Indický oceán, Persii a Cařihrad domů. Do Benátek se vrátil roku 1295. Benátky tehdy bojovaly s Janovem. Polo se války zúčastnil. Po prohrané válce upadl do janovského zajetí a pobyl v něm tři roky. V zajetí napsal cestopisné vzpomínky na své cesty. Knihu nazval Milión. Tento název mu vnukla asijská města s milióny obyvatel, čemuž v Evropě tehdy nikdo nevěřil.