image

Karel Čapek - Zahradníkův rok, ZAHRADNÍKŮV ČERVENEC

ZAHRADNÍKŮV ČERVENEC

Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže. Dělá se to obyčejně takto: připraví se šípek, pláně neboli podložka, na kterou se má očkovat; dále veliké množství lýka a posléze zahradnický nůž neboli žabka. Když je vše pohotově, vyzkouší zahradník ostří žabky na bříšku palce ; je-li žabka dostatečně ostrá, zařízne do palce a nechá v něm rozchlípenou a krvácející tlamičku. Ta se potom ováže několika metry fáče, z čehož vznikne na prstě dosti velké a plné poupě. To se jmenuje očkování růží. Není-li po ruce šípek, lze si výše popsaný zářez do palce přivodit při jiné příležitosti, jako je dělání odprutců, odřezávání vlků nebo odkvetlých stvolů, stříhání keřů a podobně.

Dokončiv takto očkování růží, shledává zahradník, že by měl zase zkypřit v záhonku slehlou a speklou půdu. To se dělá asi šestkrát ročně, a po každé zahradník vyhází z půdy neuvěřitelné množství kamení a jiného neřádu. Patrně se to kamení rodí z nějakých semínek nebo vajíček, nebo vystupuje ustavičně z tajemného nitra země; snad země ty kameny nějak vypocuje. Zahradní čili kulturní půda, zvaná též humus nebo prsť, pozůstává vůbec z určitých ingrediencí, jež jsou: hlína, mrva, setlelé listí, rašelina, kamení, střepy z půllitrových sklenic, rozbité mísy, hřebíky, dráty, kosti, husitské šípy, staniol s čokolády, cihly, staré mince, staré dýmky; tabulové sklo, zrcátka, staré jmenovky, plechové nádoby, provázky, knoflíky, podešve, psí trus, uhlí, ucha od hrnců, umyvadla, utěrky, lahvičky, pražce, bandasky, přezky, podkovy, plechovky od konserv, isolátory, kusy novin a nesčetné jiné součásti, které překvapený zahradník vydobývá při každém kypření ze svých záhonků. Snad jednou vyhrabe pod svými tulipány americká kamna, Attilův hrob nebo Sibylliny knihy; v kulturní půdě je možno nalézt všechno.

Ale hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrady. Zalévá-li zahradník konvemi, počítá konve tak jako automobilista kilometry. „Uf,“ prohlašuje s pýchou rekordmana, „dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví.“ Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na sprahlou půdu ; když to v podvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou; když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník - „Ahahah,“ praví poutník stíraje si pěnu s vousů, „to byla hromská žízeň. Hospodo, ještě jednu !“ A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň.

S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém; za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy. Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny. Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte-li z hadice proti větru ; to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí. Hadice má nad to zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kde se toho nejmíň nadáte; i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou; je to překonávající pohled. Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost, a jdete se usušit. Zatím vaše zahrádka řekla „Uf"; vsrkla vaše vodomety ani nemrkajíc a je zase suchá a žíznivá jako před tím. Německá filosofie tvrdí, že hrubá skutečnost je prostě to, co je, kdežto vyšší a mravní řád je „das Sein-Sollende" čilí to, co má být. Tedy zahradník zejména v červenci velmi uznává tento vyšší řád, věda velmi dobře, co by měl o být. „Mělo by zapršet,“ vyjadřuje to zahradník svým výrazným způsobem.To máte obyčejně tak: když tak zvané životodárné sluneční paprsky to naberou nad padesát stupňů C; když tráva žloutne, listí na kytkách usychá a haluze stromů splihle vadnou žízní a žárem, když země se puká, spéká se v kámen nebo rozpadá v palčivý prach, tu zpravidla

1. praskne zahradníkovi hadice, takže nemůže stříkat.

2. stane se něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě; dokonce v rozpálené a žhoucí troubě.

V takové době zahradník marně svlažuje půdu svým potem; představte si, jak by se musel potit, aby to stačilo, řekněme, na menší trávník. Rovněž nepomůže nadávat, klnout, rouhat se a vztekle odplivovat, i když s každým plivnutím běžíme do zahrady (každá kapka vláhy je dobrá). Tu tedy se zahradník uchyluje k onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat: „Mělo by zapršet.“

„A kam jedete letos na letní byt ?“ „Copak o to, ale zapršet by mělo.“ „A co říkáte Englišově demisi?“ „Já říkám; mělo by zapršet.“

Panečku, když si tak člověk představí takový krásný listopadový déšť ; čtyři, pět, šest dní šumí chladné dešťové niti; je šedivo a sychravo, teče

do bot, čvachtá to pod nohama a zalízá do kostí -

Jak říkám, zapršet by mělo.

Růže a phloxy, helenium a coreopsis, denivka, mečík, zvonky a oměj a oman a rojovník a kopretina - bůh zaplať, ještě dost toho kvete na ty špatné poměry. Pořád něco kvete a něco odkvétá ; pořád abys odstřihoval odkvetlé stvoly, bruče (ke květině, nikoli k sobě): „Taky už je s tebou amen.“

Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná; ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet (já mluvím o květinách) , a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch. Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá.

Zahradníkův podzim se začíná už v březnu první odkvetlou sněženkou



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language {0} is not supported by LingQ
ZAHRADNÍKŮV ČERVENEC

Podle kanonického práva zahradníků se v červenci očkují růže. Dělá se to obyčejně takto: připraví se šípek, pláně neboli podložka, na kterou se má očkovat; dále veliké množství lýka a posléze zahradnický nůž neboli žabka. Když je vše pohotově, vyzkouší zahradník ostří žabky na bříšku palce ; je-li žabka dostatečně ostrá, zařízne do palce a nechá v něm rozchlípenou a krvácející tlamičku. Ta se potom ováže několika metry fáče, z čehož vznikne na prstě dosti velké a plné poupě. To se jmenuje očkování růží. Není-li po ruce šípek, lze si výše popsaný zářez do palce přivodit při jiné příležitosti, jako je dělání odprutců, odřezávání vlků nebo odkvetlých stvolů, stříhání keřů a podobně.

Dokončiv takto očkování růží, shledává zahradník, že by měl zase zkypřit v záhonku slehlou a speklou půdu. To se dělá asi šestkrát ročně, a po každé zahradník vyhází z půdy neuvěřitelné množství kamení a jiného neřádu. Patrně se to kamení rodí z nějakých semínek nebo vajíček, nebo vystupuje ustavičně z tajemného nitra země; snad země ty kameny nějak vypocuje. Zahradní čili kulturní půda, zvaná též humus nebo prsť, pozůstává vůbec z určitých ingrediencí, jež jsou: hlína, mrva, setlelé listí, rašelina, kamení, střepy z půllitrových sklenic, rozbité mísy, hřebíky, dráty, kosti, husitské šípy, staniol s čokolády, cihly, staré mince, staré dýmky; tabulové sklo, zrcátka, staré jmenovky, plechové nádoby, provázky, knoflíky, podešve, psí trus, uhlí, ucha od hrnců, umyvadla, utěrky, lahvičky, pražce, bandasky, přezky, podkovy, plechovky od konserv, isolátory, kusy novin a nesčetné jiné součásti, které překvapený zahradník vydobývá při každém kypření ze svých záhonků. Snad jednou vyhrabe pod svými tulipány americká kamna, Attilův hrob nebo Sibylliny knihy; v kulturní půdě je možno nalézt všechno.

Ale hlavní červencová starost je ovšem zalévání a kropení zahrady. Zalévá-li zahradník konvemi, počítá konve tak jako automobilista kilometry. „Uf,“ prohlašuje s pýchou rekordmana, „dnes jsem vytahal pětačtyřicet konví.“ Kdybyste věděli, jaká je to libost, když chladná voda crčí a šumí na sprahlou půdu ; když to v podvečer jiskří na květech a listech přetížených horlivou prškou; když pak celá zahrádka vydechne vlhce a úlevně, tak jako vydechne žíznivý poutník - „Ahahah,“ praví poutník stíraje si pěnu s vousů, „to byla hromská žízeň. Hospodo, ještě jednu !“ A zahradník běží ještě pro jednu konev na tu červencovou žízeň.

S hydrantem a hadicí lze kropit ovšem rychleji a jaksi ve velkém; za poměrně krátkou dobu postříkáme nejen záhony, ale i pažit, svačící rodinu sousedovu, chodce na ulici, vnitřek domu, všechny členy rodiny a nejvíce sebe samy. Takový střik z hydrantu má úžasnou účinnost, skoro jako strojní puška; můžete jím za okamžik vymlet do země jámu, pokosit pereny a servat stromům koruny. Znamenité osvěžení vám poskytne, stříkáte-li z hadice proti větru ; to vám je přímo vodoléčba, jak vás to naskrz pokropí. Hadice má nad to zvláštní zálibu udělat si dírku někde uprostřed, kde se toho nejmíň nadáte; i stojíte pak jako bůh vod uprostřed tryskajících paprsků vody, s dlouhým vodním hadem stočeným u vašich nohou; je to překonávající pohled. Když pak jste mokří až na kůži, prohlásíte uspokojeně, že zahrádka má dost, a jdete se usušit. Zatím vaše zahrádka řekla „Uf"; vsrkla vaše vodomety ani nemrkajíc a je zase suchá a žíznivá jako před tím.

Německá filosofie tvrdí, že hrubá skutečnost je prostě to, co je, kdežto vyšší a mravní řád je „das Sein-Sollende" čilí to, co má být. Tedy zahradník zejména v červenci velmi uznává tento vyšší řád, věda velmi dobře, co by měl o být. „Mělo by zapršet,“ vyjadřuje to zahradník svým výrazným způsobem.To máte obyčejně tak: když tak zvané životodárné sluneční paprsky to naberou nad padesát stupňů C; když tráva žloutne, listí na kytkách usychá a haluze stromů splihle vadnou žízní a žárem, když země se puká, spéká se v kámen nebo rozpadá v palčivý prach, tu zpravidla

1. praskne zahradníkovi hadice, takže nemůže stříkat.

2. stane se něco ve vodárně a neteče vůbec žádná voda, a jste, jak se říká, v troubě; dokonce v rozpálené a žhoucí troubě.

V takové době zahradník marně svlažuje půdu svým potem; představte si, jak by se musel potit, aby to stačilo, řekněme, na menší trávník. Rovněž nepomůže nadávat, klnout, rouhat se a vztekle odplivovat, i když s každým plivnutím běžíme do zahrady (každá kapka vláhy je dobrá). Tu tedy se zahradník uchyluje k onomu vyššímu řádu a počne fatalisticky říkat: „Mělo by zapršet.“

„A kam jedete letos na letní byt ?“ „Copak o to, ale zapršet by mělo.“ „A co říkáte Englišově demisi?“ „Já říkám; mělo by zapršet.“

Panečku, když si tak člověk představí takový krásný listopadový déšť ; čtyři, pět, šest dní šumí chladné dešťové niti; je šedivo a sychravo, teče

do bot, čvachtá to pod nohama a zalízá do kostí -

Jak říkám, zapršet by mělo.

Růže a phloxy, helenium a coreopsis, denivka, mečík, zvonky a oměj a oman a rojovník a kopretina - bůh zaplať, ještě dost toho kvete na ty špatné poměry. Pořád něco kvete a něco odkvétá ; pořád abys odstřihoval odkvetlé stvoly, bruče (ke květině, nikoli k sobě): „Taky už je s tebou amen.“

Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: tak krásné a svěží, oči bys na tom nechal a nikdy se nedohledíš té krásy, něco ti vždycky ujde, bože, když ona každá krása je taková neúkojná; ale jakmile to začne odkvétat, tu já nevím, tak nějak si přestanou dávat na sobě záležet (já mluvím o květinách) , a kdyby chtěl být člověk hrubý, řekl by, že vypadají jako cumploch. Jaká škoda, má líbezná krásko (já mluvím o květinách), jaká škoda, že tak míjí čas; krása přechází a jen zahradník trvá.

Zahradníkův podzim se začíná už v březnu první odkvetlou sněženkou

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.