Sny a plány pod sněhem

A spali a spali a spali.

Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Maminko, dáte mi medu?" - "Medu? Jakéhopak medu? Broučku, vždyť žádný nemáme." - "Ale víte, - co nám včera Janinka poslala." - "Včera? Janinka? I to se ti, holečku, něco zdálo." - "I ne, maminko. Vždyť už jste mi včera dala." - "I toto! To se ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme." Škoda! Ale když tomu tak bylo!

Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: "Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval." Ale tatínek: "Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím." - "Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem." "I to je také zabedněno a ucpáno. A našlo by nám sem zimy." A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. Vstal, odbednil od okna prkénko a Brouček mu pomáhal. Pak pomalounku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno ucpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.

Maminka už zatím zatápěla, a že přitom uvaří kapku polívky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali: "Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili!" - "Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem." - "Ale Janinka! Maminko, kdeže zůstává?" - "Ona zůstává v mechu mezi vřesem." - "Ona se zachumelila, viďte! A ona povídala; že mě vyprovodí, až ponejprv poletím." - "I neboj se! Ať se zachumelila. Však ona si zatopí, když je jí zima." - "A má dříví? "- "I bodejť by neměla!" "A ona tam je sama?" - "Sama." - "Pročpak je sama?" - "Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí dávno zemřeli:" - "Ó, to já bych nebyl sám." - "I kdyby to tak Pán Bůh chtěl! To bys musel pěkně poslechnout." - "Nechť. Však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní?" - "Nevím, milé dítě. Snad." Tu je tatínek vytrhl: "Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?" - "I, když tam nikdo s ní není." - "Copak s ní nikdo není?" - "A kdopak?" - "Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí." - "A máte ji rád, tatínku?" - "I bodejť bych neměl!" - "A vy, maminko, také?" - "I to víš, že mám." -"A kmotřička ji má také ráda?" - "I to víš, že má. Broučci se mají všichni rádi." - "A tatínku, kdy že tedy už poletíme?" - "Inu počkej, až zase bude léto. Tak asi o svatém Janě." - "A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?" - "I to se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí." - "Ale jak pak, když už bolí křídla?" - "Pak se jim trochu odpočine. Ale hned se zase letí." - "A tatínku, copak ti lidé teď dělají, když vy jim nesvítíte?" - "Milé dítě, to já nevím, co si počínají. Snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní, a že se jim nedobře vede." "Nedobře? Copak je to?" - "Inu, nemají se rádi." - "Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi." - "I, do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak jim svítíme." Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. "Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!" - "Ale když já, Broučku, už žádnou neumím." - "I víte, tu, kterou jste mně povídala už dávno." - "O čem pak byla?" - "I, víte, o tom kocourkovi a kočičce. Víte?" - A maminka, že bude povídat, a povídala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel, a kočička všecka krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka: Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměly hlad. Buďte hodné a mějte se rády! Přijdeme hned. A ještě vám zde drobátko zatopím, aby vám nebylo zima." A ještě jim drobátko zatopila a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička, že také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal vespod. Bolelo ho to, ale také ho to zlobilo. A tak, že on si už s nimi hrát nebude. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel. Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek. A kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá.

A tak se začali hádat a hádali se a hádali, a pak se začali strkat a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl; všecko hořelo, - a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičela a křičela, ale oheň je přece sežral. A když přišel tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni a chaloupka byla spálena a všecko bylo spáleno, protože byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali. A tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam -- Brouček poslouchal. Líbilo se mu to. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zase probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. "Tatínku, kdy pak už poletíme?" - "I, milý Broučku, až bude léto." -"Kdypak bude léto?" - "Kdy? Inu, až pšenice pokvete." - "A ještě nekvete?" - "Ó, ještě ne." - "Ale tatínku, podívejme se!" - "I ne, Broučku, našlo by nám sem zimy. Ještě nic nekvete." Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se také přimlouvala, a že pak trochu zase zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli. Byl večer a měsíček byl jako rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. "Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam." Tu maminka tatínka vytrhla: "Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestli pak to nejsou tři chudobky?" - A tatínek se tam podíval. "Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam zalezli a zmrzli." - A Brouček se dal do pláče: "Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal." - "I neplač, Broučku, to oni nejsou," chlácholil ho tatínek. "Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé." A tak Brouček neplakal. "Tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?" - "Všudy, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem." - "A jakpak, kdyby ta žluna byla kmotříčka sežrala, také by tam vyrostla chudobka?" - "Také." - "Kdepak?" - "Tam někde pod bukem v trávě." - "A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?" - "I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelítáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí." Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. "Tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, kam jste letěli oknem?" - "Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme." Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila. Brouček přistavil ke stolu židle, přisedli a tatínek se modlil: Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dejž, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme. A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.

Jen se ještě jednou podívali okýnkem, ale jen trošku. Bylo přece ještě moc zima, a tak si honem zase lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zase spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se už nechtělo. Aby prý mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, aby prý mu povídala tu starou. A maminka povídala: "Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl všecek krásný černý jako uhel a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný mourovatý, a ta kočička byla krásná bílá jako mléko." Ale tu křičel Brouček "I ne, maminko!" - "A copak ne?" - "Tak to nebylo!" - "A jakpak to bylo?" - "Ta kočička nebyla krásná bílá jako mléko, byla krásná mourovatá" - "I to je jedno." - "Ale maminko, to není jedno." - "I je to jedno." - Ale Brouček, že to není jedno a dal se do pláče. Tatínek se probudil: "Copak ten Brouček pláče?" - "Viďte, tatínku, že to není jedno?" - "A co?" - "Že byla ta kočička krásná mourovatá, viďte? A ne krásná bílá jako mléko." - "Nu tak ano. Byla krásná mourovatá. Už jen spi!" - A maminka: "Inu, vidíš, když se mně chce spát, a ty mne pořád moříš." A už to honem dopovídala: "Tam nedaleko byl kopec, oni na něm pověsili zvonec a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam --" Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam. A spali a spali a spali.