KAPITOLA XV Ledová sfinga Po dvou dnech nezůstal na pobřeží antarktické země jediný trosečník. V šest hodin ráno 21. února vyplul člun s třinácti muži z malé zátoky a obeplul cíp země Halbrane. Odpoledne postupně mizely výšiny, které se zvedaly na této části pobřeží, a nakonec zmizela i nejvyšší z nich, ze které jsme spatřili břeh na západ od Janina průlivu.
Náš člun patřil k domorodým plavidlům, jichž se používá na tsalalském souostroví pro dopravu mezi jednotlivými ostrůvky. Podobal se piroze, loďce z jediného kmene s vahadlem. Byl dlouhý asi dvanáct metrů a široký dva metry, příď i záď měl vyšší, což usnadňovalo obracení, a byl řízen několika páry vesel. Zvlášť musím uvést, že člun byl od přídě k zádi sestaven bez jediného kusu železa, bez hřebíků, šroubů a svorek. Železo bylo na ostrově Tsalalu naprosto neznámé. Jednotlivé díly člunu byly spojeny jakousi liánou, která měla pevnost měděného drátu a zajišťovala stejně pevnou soudržnost jako nýtování. Koudel nahradil mech, přes který byl natažen povlak z kaučukové látky, která při styku s vodou nabývala pevnosti kovu.
Loď jsme nazvali Paracuta - podle ryby, která žije v těchto končinách.
Obraz této ryby byl totiž hrubě vyřezán na přídi.
Paracutu jsme naložili vším, co budeme potřebovat. Jestliže se nám nepodaří proplout ledovým polem, budeme se muset stůj co stůj vrátit na pobřeží země Halbrane a přezimovat na ledové kře, kde máme v jeskyni zásoby na dlouhé měsíce.
Celý další týden vál vítr ustavičně od jihu a v Janině průlivu se neukázal žádný nepříznivý protiproud, a tak Paracuta neztrácela rychlost. Vzhled země se neměnil, stále tatáž pustá, neúrodná půda. V mořské úžině už pluly ledovce. Zneklidňovalo nás jen to, aby nám nezatarasily možnost průjezdu.
Dirk Peters byl stále zachmuřenější, jak se vzdaloval z míst, kde chtěl najít stopy po chudáku Pymovi. Rok 1840 byl rokem přestupným a já zapsal do svých poznámek, že jsme 29. února naměřili 79° 17' jižní šířky a 118° 37' východní délky. Jak je vidět, oba břehy Janina průlivu leží mezi sto osmnáctým a sto devatenáctým poledníkem. Paracutě zbývalo už jen dvanáct stupňů k polárnímu kruhu.
Když jsme zjistili polohu, rozložili jsme mapu a hledali, které země nebo ostrovy leží v našem směru.
Vzhledem k naší poloze jsme dospěli k tomuto závěru: Přirozeně, že kapitán, William Guy nevěděl zhola nic o antarktických výpravách podniknutých po odjezdu goelety Jany. Znal jen výpravy Cookovy, Kruzenšternovy, Weddellovy, Bellingshausenovy a Morrellovy a nemohl znát pozdější průzkumy, které rozšířily zeměpisné poznatky o těchto vzdálených končinách. Z toho, co mu oznámil jeho bratr, věděl, že po našich výzkumech lze pokládat za jisté, že široký mořský průliv, právě Janin průliv, rozděluje jihotočnovou krajinu na dvě rozlehlé pevniny.
Jestliže se tedy úžina táhne mezi sto osmnáctým a sto devatenáctým poledníkem, Paracuta propluje blízko místa, kde je magnetický pól, to je bod, kde se spojují a protínají magnetické poledníky. Znepokojovalo nás, že se Janin průliv citelně zužuje, a to na dvacet až čtyřiadvacet kilometrů.
„Doufejme, že průliv bude pro náš člun dost široký,“ poznamenal palubní mistr, „ale co když je slepý?“ „Toho se nemusíme bát,“ odpověděl kapitán Len Guy. „Jde-li proud tím směrem, pak to znamená, že tam někde na severu našel průchod.“ Ale možná že o několik stupňů dál se proud uchýlí k východu nebo k západu podle pobřeží. Nicméně všechno ukazovalo na to, že tato část Tichého oceánu omývá na severu za ledovým polem Austrálii, Tasmánii nebo Nový Zéland.
Plavili jsme se za stejných podmínek už deset dní. Člun se na širém moři dobře držel. Oba kapitáni i Jem West oceňovali jeho pevnost. Ani jednou jsme nemuseli ucpávat spáry, které byly dokonale těsné. Ovšem moře bylo klidné, hřbety dlouhých vln se jen lehce čeřily.
Dne 10. března jsme naměřili stejnou délku a 76° 13' šířky. Za dvacet dní od odjezdu ze země Halbrane urazila tedy Paracuta asi tisíc sto dvacet kilometrů, to znamená, že plula rychlostí padesáti pěti kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Vydrží-li tato průměrná rychlost tak tři týdny, budeme moci doufat, že průlivy na ledovém poli budou ještě volné.
Už nyní slunce pokleslo těsně nad obzorovou čáru a brzy přijde chvíle, kdy se celá Antarktida zahalí tmou polární noci.
A tu jsme se stali svědky úkazu tak podivuhodného, jako byly ony jevy, které popisoval tak často Arthur Pym. Tři až čtyři hodiny vylétaly z našich prstů, vlasů i vousů krátké jiskry, a to s pronikavým praskotem. Byl to důsledek elektrické sněhové bouře, kdy padaly velké a řídké vločky sněhu, které při dopadu sršely jiskrami. Ale prostor byl osvětlen už jen nejasně.
Často padla mlha, že jsme viděli sotva na sto metrů. Proto jsme museli zřídit hlídky, abychom se nesrazili s plujícími ledovci, které se pohybovaly mnohem pomaleji než náš člun. Musím také poznamenat, že směrem k jihu byla obloha ozářena širokými záblesky, projevujícími se jako odraz polární záře.
Teplota citelně poklesla, až na 5°C pod nulou.
Tento pokles v nás vyvolal velký neklid. I když nemohl ovlivnit proud, mohlo dojít ke změně v atmosféře. Jestliže vítr ustane vlivem klesající teploty, rychlost člunu se zmenší o polovinu. A opozdíme-li se o dva týdny, ztratíme možnost se zachránit... Osmačtyřicet hodin poté kapitán Len Guy a jeho bratr změřil naši polohu, neboť se mlha trochu zvedla. Výpočet ukázal tento výsledek: 75° 17' jižní šířky a 118° 3' východní délky. Toho dne, 12. března, byla tedy Paracuta vzdálená už „jen“ sedm set padesát kilometrů od polárního kruhu.
Mořský průliv se směrem na sever začal rozšiřovat. Ani dalekohledem už nebylo vidět pevniny na východě. Bylo to velice nepříznivé, protože proud ztrácel sílu i rychlost... V noci z 12. na 13. března se vítr utišil a snesla se hustá mlha. Bylo to mrzuté, zvyšovalo to nebezpečí, že se srazíme s nějakou ledovou krou.
Překvapovalo nás však, že se rychlost našeho člunu nezmenšila, ale postupně se naopak zvyšovala. Teprve k desáté hodině, kdy se mlha při hladině začala rozptylovat, jsme uviděli, že Paracuta pluje podél břehu.
A tehdy se před námi ve vzdálenosti čtyř set padesáti metrů objevil skalnatý útvar asi sto metrů vysoký a čtyři až šest set metrů široký, který vévodil nad celou plání. Svým podivným tvarem se masív podobal ohromné sfinze, polosedícímu zvířeti se vztyčeným tělem a s nataženými předními tlapami.
Je to snad živé zvíře, gigantický netvor, mastodont daleko ohromnějších rozměrů, než byli obrovští mamuti polárních končin, jejichž zbytky se ještě někdy nalézají? Žili jsme v takovém duševním stavu, že jsme tomu málem uvěřili, dokonce i tomu, že se tento ohromný mastodont vrhne na náš člun a rozdrtí ho svými prackami... Po chvilce zděšení jsme poznali, že to je skalní útvar zvláštního tvaru, jehož vrchol se vynořuje z mlhy. Sfinga! Vzpomněl jsem si, že té noci, kdy se převrátila naše ledová kra a Halbrane se zřítila do moře, se mi zdálo o podobném netvorovi, který trůní na jižním pólu a jehož tajemství by mu mohl vyrvat jedině jasnozřivý génius Edgar Poe.
Rychlost Paracuty vůčihledně vzrůstala. Nyní jsme pluli dokonce rychleji než proud. Pak se najednou železný hák z Halbrane, který jsme měli pověšený vpředu na člunu, rázem vymrštil a letěl kupředu, až se lano, na němž byl upevněný napínalo k prasknutí... Vypadalo to tak, jako kdyby tento hák, letící po hladině moře, vlekl náš člun ke břehu... „Co se děje?“ vykřikl William Guy. „Přeřízni lano..., přeřízni lano!“ poručil West palubnímu mistrovi. „Nebo se rozdrtíme o skály!“ Hurliguerly se vrhl dopředu, aby nožem přeřízl šňůru. Ale nůž mu byl v okamžiku vyrván z ruky, lano se přetrhlo a nůž i hák letěly jako střely ke skalnatému útvaru.
A zároveň v témže okamžiku všechny železné předměty, které jsme měli v člunu, kuchyňské nádoby, zbraně a železná kamínka, i naše nože, které jsme měli v kapsách, všechno to letělo týmž směrem, zatímco člun plul rychle po moři ke břehu.
Co se to s námi dělo? Abychom si vysvětlili všechny ty nepochopitelné věci, měli jsme snad přiznat, že jsme se octli v oněch neobyčejných končinách, které jsem připisoval jen vidinám Arthura Pyma?
Ne, byli jsme svědky přirozených fyzikálních úkazů, a nikoliv jevů vyvolaných obrazotvorností!
Ostatně neměli jsme dost času na přemýšlení, a jakmile jsme vystoupili na břeh, všimli jsme si rozbitého člunu, který tam ležel na písku.
„Náš člun z Halbrane!“ vykřikl Hurliguerly. Opravdu to byl člun, který nám Hearne ukradl. Ležel tady na břehu jako obraz dokonalé zkázy - jeho boky se rozpadaly a kýl byl rozdrcený. Byly to jen beztvaré trosky z člunu, který se roztříštil o skálu.
Okamžitě jsme si všimli, že chybí všechny železné součástky, ano, dočista všechny hřebíky z palubních prken, svorníky, kování kýlu, výztuže obou klounovců, kormidelní závěsy... Co to všechno znamená? Na zavolání Jema Westa jsme chvátali k němu, trochu dál vpravo od člunu.
Leželi tam tři mrtví, Hearne, mistr plachtař a jeden z námořníků najatých na Falklandech. Z třinácti mužů, kteří odpluli s velrybářským mistrem, zbyli jen tito tři. Zemřeli patrně před několika dny.
Co se stalo s ostatními desíti? Odplavilo je snad moře?
Prohlédli jsme celé pobřeží, zátoky i skály, ale nic jsme nenašli. Neobjevili jsme ani stopy po táboření nebo přistání.
Nechali jsme člun pod dozorem dvou námořníků a vydali se dál od břehu, abychom prozkoumali větší kus země.
Přiblížili jsme se ke skalnatému masívu, který teď vystoupil z mlhy. Měl tvar sfingy, a to tmavošedé barvy, jako kdyby materiál, z kterého byla „vytesána“, v nepříznivém polárním podnebí oxidoval.
Najednou mi bleskla hlavou domněnka, která vysvětlovala ty podivuhodné úkazy.
„Magnet!“ vykřikl jsem. „Je to magnet..., a to úžasně silný!“ Porozuměli mi a neštěstí, jemuž padli za oběť Hearne a jeho druhové, vyvstalo před našima očima naprosto jasně.
Celý ten masív byl ohromným magnetem. Jeho přitažlivost vyrvala všechno železné kování z člunu Halbrane a vrhla je jako prakem na onen masív. Právě tak tato neodolatelná síla sebrala a přitáhla všechny železné předměty z Paracuty... Je to snad blízkost magnetického pólu, který se takto projevuje? To nás napadlo nejdřív. Ale po zralé úvaze jsme toto vysvětlení zamítli... Ostatně na místě, kde se kříží magnetické poledníky se objevuje pouze jeden zvláštní jev, magnetka kompasu se staví do kolmé polohy. V končinách, do kterých jsme se dostali, byl tedy obrovsky silný magnet.
Vždyť před našima očima došlo k překvapujícím jevům, jaké až dosud byly odkazovány do říše bajek. Kdo by také kdy chtěl uvěřit, že magnetická síla může nezadržitelně přitáhnout celé lodě? Rozhodí jejich železné svory na všechny strany, a tím otevře jejich trupy; takže je moře pohltí. A přece to byla pravda!
Celkem se mi zdálo, že je přijatelné toto vysvětlení: Pravidelné větry přinášejí ke koncům zemské osy trvalé mraky a mlhy, v nichž se nahromadila nesmírná elektrická síla, kterou bouře nedokázaly plně vyčerpat. Na pólech proto nastává vysoké napětí, které bez přestání vyzařuje do okolí.
Tak vznikají severní a jižní polární záře, jež se promítají daleko na obzor, zvlášť za dlouhé polární noci. Je také možné, že ve chvíli, kdy v arktických krajích dochází k prudkému kladnému výboji, končiny antarktické jsou pod vlivem téhož výboje, jenže opačné polarity.
Trvalé elektrické proudy, které na točnách doslova „poblázní“ buzoly, mají jistě obrovskou sílu, která dostačí, aby se indukovala do každého kusu železa v její blízkosti a změnila jej v magnet, jehož přitažlivost bude odpovídat síle proudu, počtu jeho výbojů a čtverci průměru železného zmagnetovaného masívu.
A hmotu sfingy, která se zde tyčila nedaleko nás v antarktických mořích, jsme mohli odhadnout na tisíce kubických metrů.
Ale čeho by bylo ještě třeba, aby z ní elektrický proud vytvořil indukcí magnet...? Ničeho jiného než kovového vodiče, jehož mnohonásobné závity by se vinuly někde pod zemí kolem tohoto skalnatého útvaru a kdesi v nitru země by byly spojeny s jeho základnou.
Domnívám se, že útvar musel mít spojení s magnetickou osou, že to byl vlastně obrovský kondenzátor, z něhož se vybíjely nashromážděné proudy jako z nějakého nevyčerpatelného akumulátoru, umístěného na konci světa.
Nemohl jsem zjistit, jestli byl tento akumulátor právě na jižním magnetickém pólu, neboť naše buzola nebyla pro takové zjišťování upravená.
Mohu říci jen tolik, že její jehla se neustále bláznivě točila a neustalovala se v žádném směru. V podstatě málo záleželo na tom, jak tento podivuhodný magnet vznikl a jak vítr a mraky nabité elektrickými částečkami udržovaly jeho přitažlivou sílu.
Tímto spekulativním způsobem jsem došel a to čistě instinktivně k vysvětlení tohoto jevu. Jisté bylo jen tolik, že jsme se dostali do blízkosti magnetu, jehož síla vyvolávala hrozné, i když zcela přirozené jevy.
Svěřil jsem se s touto myšlenkou svým druhům, kterým se zdálo, že mé vysvětlení souhlasí s tím, čeho jsme byli právě svědky.
„Nebude nebezpečné, když půjdeme až k úpatí skály?“ zeptal se kapitán Len Guy.
„Vůbec ne,“ odpověděl jsem mu.
„Tam..., tam..., tam...!“ Nejsem s to popsat dojem, jaký v nás vyvolala ta tři slova, znějící jako výkřik „z hlubin jiného světa“, jak by řekl Edgar Poe.
Vykřikl to Dirk Peters, jehož napjaté tělo bylo obrácené směrem ke sfinze, jako by se jeho postava proměnila v kov a byla také přitahována magnetem... Pak se rychle rozběhl směrem k divnému útvaru a my ostatní jsme běželi za ním po půdě plné zčernalých kamenů, sutin oblázků a sopečných trosek. Čím blíže jsme přicházeli, tím více netvor vzrůstal, ale neztrácel svou bájnou podobu. Nedovedl bych popsat dojem, jakým působil, jak tu stál o samotě uprostřed pusté, obrovské pláně. Jsou věci, které pero nepopíše a slova nevysvětlí... Snad to byl jen přelud našich smyslů, ale vypadalo to tak, jako kdyby nás přitahoval svou magnetickou silou.
Když jsme došli až k jeho úpatí, našli jsme tam všechny předměty, které nám vyrval svou silou, zbraně, nástroje i hák z Paracuty. Byly tu také věci z člunu Halbrane, hřebíky, svorky, plechy, kování z kýlu i z kormidla.
Nebylo už pochyb o zkáze člunu, na němž plul Hearne a jeho druhové.
Byli náhle strženi ze své dráhy a jejich člun se roztříštil o skály. Takový by býval byl i osud Paracuty, kdyby dík své konstrukci neunikla magnetické přitažlivosti. Když jsme si chtěli vzít své věci, pušky, pistole a nástroje, vůbec to nešlo.
Byly jako přibité na skále.
Jem West nás upozornil, že by bylo nerozumné prodlužovat náš pobyt v zemi Sfingy, a toto jméno jí už zůstalo. Čas ubíhal, a jestliže se opozdíme, budeme nuceni přezimovat u ledové přehrady. Už jsme se chtěli vrátit na břeh, když v tom se znovu ozval hlas Dirka Peterse. Vykřikl opět jen tři slova: „Tam..., tam..., tam...!“ Jakmile jsme obešli zezadu pravou tlapu netvora, zpozorovali jsme Dirka Peterse, klečel s napřaženýma rukama před tělem či vlastně před kostrou, která byla zahalená v kožešině a kterou mráz zachoval nedotknutou a mrtvolně strnulou. Muž měl nakloněnou hlavu a dlouhý bílý vous mu sahal až k pasu.
Jak se mohlo stát, že tělo muže bylo jako přilepené k boku skály takřka dva metry vysoko?
Mrtvola měla na zádech napolo zrezivělou pušku, připevněnou koženým řemenem k rameni... „Můj Pym..., chudák Pym!“ zvolal Dirk Peters zoufale. Chtěl vstát a přistoupit blíž, aby políbil ubohého Pyma... Kolena se mu zachvěla..., vzlyk mu stáhl hrdlo..., srdce se mu sevřelo v křeči... a on klesl mrtev k zemi. Tedy stalo se to asi tak: Když byl Dirk Peters odloučen od svého druha, člun s Arthurem Pymem přeplul jako my kolem jižního pólu a dostal se do končin, kde vládla strašlivá přitažlivost skalního netvora... A tam, zatímco člun plul dál, unášen proudem, Pyma uchvátila magnetická síla, a než mohl odhodit zbraň zavěšenou na rameni, přitáhla ho skála... A nyní tedy věrný míšenec leží mrtvý v zemi Sfingy vedle Arthura Gordona Pyma, známého hrdiny, jehož neobyčejná dobrodružství nalezla ve velkém americkém básníkovi stejně neobyčejného vyprávěče.
