KAPITOLA XIII Hlas ze sna Volné a bez ledu? Nikoliv. Několik vysokých ledových hor bylo vidět v dálce a plovoucí tříšť i celé plochy zbrázděného ledu unášel proud k východu. Ale na těchto místech ledy začínaly tát a moře bylo volné. Vždyť na něm mohla volně plout loď.
Weddellovy lodi se zcela jistě dostaly až sem do těchto končin na čtyřiasedmdesátý stupeň šířky a pluly po širokém mořském rameni, po jakémsi kanálu mezi antarktickou pevninou, Jana ji minula asi o tisíc kilometrů.
„Měli jsme štěstí,“ prohlásil kapitán, „kéž by nás provázelo až do konce!“ „Za týden,“ řekl jsem, „může naše goeleta doplout na dohled ostrova Tsalalu!“ „Ano, pod podmínkou, že budeme mít stálý východní vítr, pane Jeorlinku! Nezapomeňte, že Halbrane objížděla kolem ledového pole až k jeho nejvýchodnějšímu bodu, a tak se odchýlila od své původní dráhy. Musíme se nyní vrátit k západu. Chci zamířit k Bennettovu ostrůvku. Můj bratr William přistál nejdříve tam. Jakmile jej uvidíme, budeme mít jistotu, že jsme na správné cestě.“ „Kdoví, kapitáne, nenalezneme-li tam nějaké nové stopy!“ „Snad, pane Jeorlinku. Jakmile dnes stanovím naši polohu a poznám, kde jsme, okamžitě zamíříme k Bennettovu ostrůvku.“ Nemusím ani podotýkat, že nyní bylo třeba poradit se s nejspolehlivějším vůdcem, jakého jsme měli, to znamená s knihou Edgara Poea čili s pravdivým vypravováním Arthura Pyma. Když jsem si tu knihu ještě jednou přečetl, dospěl jsem k tomuto úsudku: Základ byl pravdivý, Jana objevila ostrov Tsalal a přiblížila se k němu. O této věci se nedalo vůbec pochybovat, právě tak jako o existenci šesti námořníků, kteří přežili ztroskotání lodi v době, kdy Pattersona unesl proud na ledové kře. To všechno byla nepochybně pravda.
Avšak co druhá část? Nemá snad být připsána na účet obrazotvornosti vypravěče, obrazotvornosti klamné a výstřední, pomyslíme-li na popis, který udělal autor sám o sobě? A především sluší se pokládat za ověřené některé podivné jevy, o kterých autor tvrdí, že je sám pozoroval v nitru daleké Antarktidy? Máme uvěřit, že tam žijí prazvláštní lidé i zvířata? Je pravda, že půda tohoto ostrova je zcela jiného rázu a že i voda v jeho říčkách má zvláštní složení? Existují skutečně propasti ve tvaru hieroglyfických písmen, které nakreslil Arthur Pym? Můžeme věřit jeho tvrzení, že pohled na bílou barvu vyvolává u domorodců záchvat hrůzy? A konečně proč ne, když bílá barva, zimní šat a barva sněhu jim ohlašovaly příchod zlého ročního období, které je uzavře do ledového vězení? Ovšem co si má kdo myslet o těch neobyčejných úkazech, o šedivých párách na obzoru, o zešeřeném prostoru a konečně o vzdušných vodopádech a o bílém obru, tyčícím se na polárním prahu?
O tom všem jsem uvažoval a čekal jsem. Pokud jde o kapitána, tomu bylo z vypravování Arthura Pyma lhostejné všechno, co se přímo netýkalo námořníků opuštěných na ostrově Tsalalu. On myslel jedině a neustále na loď, a jak by je zachránil.
Měl jsem vypravování Arthura Pyma ustavičně při ruce a umínil jsem si, že je budu krok za krokem kontroloval a pokusím se oddělit pravdivé věci od falešných a skutečné od vymyšlených. Byl jsem skoro přesvědčený, že nenajdu ani stopy po těch posledních zjevech, které byly podle mého mínění inspirovány „andělem podivnosti“ z jedné velmi sugestivní povídky Edgara Poea.
Dne 19. prosince byla naše goelela už o půldruhého stupně dále k jihu, kam se Jana nedostala ani o osmnáct dnů později. Volné moře - anebo více či méně splavné moře - se prostíralo před kapitánem Lenem Guyem právě tak jako kdysi před Williamem Guyem a za ním se táhlo od severozápadu k severovýchodu ohromné ledové pole zpevněné mrazem.
Jem West chtěl především zjistit, jestli v tomto mořském průlivu proud směřuje k jihu, jak to udával Arthur Pym. Na jeho rozkaz palubní mistr spustil ke dnu olovnici na tři sta metrů dlouhé šňůře a zjistil, že proud skutečně jde tím směrem, což bylo velmi výhodné pro další plavbu.
V deset hodin a v poledne byla za jasné oblohy provedena dvě přesná měření polohy lodi. Výpočty ukázaly, že jsme na 74° 45' jižní šířky a na 39° 15' západní délky. Nyní vidíme, že zajížďka podle ledového pole i nutnost objíždět je až k jeho nejzazšímu východnímu konci přinutily Halbrane k odchylce asi čtyř stupňů na východ. Po přesném zjištění polohy kapitán Len Guy nařídil zamířit na jihozápad, abychom dospěli na třiačtyřicátý poledník a přitom se dostali dál k jihu.
Nemusím zde připomínat, že slova ráno a večer, kterých používám jen ze zvyku, neznamenají východ ani západ slunce. Zářivý sluneční kotouč opisoval nad obzorem nepřerušovanou spirálu a nepřestával svítit. Za několik měsíců zmizí. Nicméně po celou dobu mrazivé a temné antarktické zimy nebe takřka denně osvětluje polární záření. Možná že později budeme svědky těchto nepopsatelně nádherných zjevů, jimiž se zde tak silně projevuje elektrické pole.
Podle vypravování Arthura Pyma neproběhla plavba Jany od 1. do 4. ledna 1828 bez vážných nesnází, které byly způsobeny špatným počasím. Prudká bouře od severovýchodu vrhala na loď ledové kry, a ty div nerozdrtily kormidlo. Také se jí do cesty postavilo rozlehlé ledovcové pole, ve kterém námořníci objevili naštěstí průjezd. Konečně ráno 5. ledna na 73°15' šířky překonali poslední překážku. Jana se tehdy plavila za teploty 0,5° C pod nulou, kdežto při naší plavbě teplota stoupla na 9,4 °C nad nulou. Kompasová deklinace byla stejná jako u kompasu našeho, to znamená 14°28' směrem na východ... Ještě poslední poznámku, abych matematicky určil rozdíl v poloze obou lodí v té době. Od 5. do 19. ledna uplynulo čtrnáct dní, které Jana potřebovala, aby projela deset stupňů, jež ji oddělovaly od ostrova Tsalalu, zatímco Halbrane byla 19. prosince na sedmi stupních této dráhy. Bude-li vítr vát stále stejným směrem, do týdne spatříme ostrov Tsalal anebo alespoň Bennettův ostrůvek, který leží o devadesát kilometrů blíž. Kapitán byl přesvědčený, že tam dorazí za čtyřiadvacet hodin.
Plavba pokračovala za nejpříznivějších okolností. Museli jsme se vyhýbat jen sem tam nějakým ledovým krám, které proud zanášel k jihozápadu rychlostí asi pět set metrů za hodinu. Naše goeleta je předháněla bez nesnází. I když vítr byl dost silný, Jem West dal rozvinout horní plachty a Halbrane lehce klouzala po slabě zčeřeném moři. Nespatřili jsme žádný z ohromných ledovců, jaké viděl Arthur Pym, nemuseli jsme také manévrovat uprostřed mlh, které zdržovaly jízdu Jany. Nezažili jsme ani poryvy větru s ledovým krupobitím a se sněhem, ani poklesy teploty, jimiž by námořníci velmi trpěli. Jen tu a tam jsme se setkávali s plochými ledovými krami, na některých seděla hejna tučňáků, kteří vypadali jako turisté cestující na zábavné jachtě, a na jiných načernalí tuleni, takřka přilepení na bílé ploše ledu jako ohromné pijavice. Nad touto ledovou flotilou ustavičně přeletovali buřňáci, černé polární kachny, potápky, roháči, mořské vlaštovky, kormoráni i načernalí albatrosi, žijící jen ve vysokých šířkách. Na moři pluly tu a tam velké medúzy, které svítily nejněžnějšími barvami a byly roztažené jako otevřené slunečníky. Pokud jde o ryby, které si rybáři na goeletě mohli nachytat do zásoby, ať už na udice nebo vidlicemi, uvedu pouze zlaky nachové, skoro metr dlouhé, s tvrdým, ale velmi chutným masem.
Druhý den ráno po klidné noci, kdy vítr trochu zeslábl, se ke mně připojil náš palubní mistr. Usmíval se a hlas měl jasný a svěží jako člověk, kterého životní trampoty vůbec nevyvádějí z míry.
„Dobré jitro, pane Jeorlinku, dobré jitro!“ volal na mne.
„Ostatně v těchhle jižních končinách a v téhle roční době se nedá přát dobrý večer, protože žádný večer, ani dobrý, ani špatný, neexistuje!“ „Dobré jitro, Hurliguerly,“ děkoval jsem mu, protože jsem měl chuť promluvit pár slov s tím veselým chlapíkem. „No tak, jak se vám líbí moře před ledovým polem?“ „Skoro bych je přirovnal k velkým jezerům ve Švédsku a v Americe.“ „Snad ano..., k jezerům obklopeným ohromnými ledovými horami místo skutečných hor.“ „Soudím, mistře, že si nemůžeme přát nic lepšího, a bude-li cesta pokračovat takovým způsobem až do chvíle, kdy uvidíme ostrov Tsalal...“ „A proč ne až k pólu, pane Jeorlinku?“ „Pól..., ten je daleko a nikdo neví, co tam vlastně je...“ „Však se to dovíme, až tam dorazíme,“ odpověděl palubní mistr, „to je jediná možnost, jak na to!“ „Jistě, Hurliguerly! Ale Halbrane nevyplula proto, aby objevila jižní pól.
Jestliže se kapitánu Guyovi podaří nalézt vaše krajany, námořníky z Jany, splní tím úkol, který si dal, a já soudím, že si nebude přát víc!“ „Samo sebou, pane Jeorlinku, samo sebou! Ale když už jednou budeme takových sedm až osm set kilometrů od pólu, nebude v pokušení se podívat na konec té osy, na které se Země otáčí jako kuře na rožni?“ zeptal se mě se smíchem palubní mistr.
„Stálo by za to vydávat se v nová nebezpečí?“ ptal jsem se ho.
„Ano a ne, pane Jeorlinku! I když přiznávám, že jsme se dostali dál než všichni mořeplavci před námi, dál, než se snad kdy dostanou i ti, kteří přijdou po nás, přece jen by to uspokojilo mou námořnickou pýchu...“ „Ano..., vy si myslíte, mistře, že se ještě nic neudělalo, dokud je možné udělat víc!“ „Správně řečeno, pane Jeorlinku! I kdyby nám navrhli, že poplujeme ještě o nějaký ten stupeň dál než na ostrov Tsalal, já bych se nevzpíral.“ „Nevěřím, že kapitán Guy by o tom kdy uvažoval, mistře.“ „Však já také ne, pane Jeorlinku,“ odpověděl Hurliguerly. „Jakmile kapitán najde svého bratra a těch pět námořníků z Jany, jistě si pospíší a doveze je do Anglie.“ „Je to pravděpodobné a zároveň logické, mistře. Ostatně i kdyby staří námořníci z posádky šli všude tam, kam je kapitán povede, myslím si, že nováčci by to odepřeli. Nedali se najmout na tak dlouhou a nebezpečnou plavbu, která by je zavedla až k pólu...“ „Máte pravdu, pane Jeorlinku. Aby je někdo k tomu přiměl, musel by jim hodně připlatit za každou rovnoběžku překročenou za ostrovem Tsalalem.“ „A ani tak by to nebylo jisté,“ odpověděl jsem mu. „To víte, že ne, protože Hearne a ostatní nováčci z Falkland - a na lodi je jich většina - doufali, že se nedostanou za ledová pole, a také že nedoplujeme za polární kruh. Však už žehrají, že se dostali tak daleko. Konečně, nevím, jak se věci vyvinou, ale na toho Hearna si člověk musí dávat pozor, a já to taky dělám.“ Snad nehrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí, ale spíš nesnáze v budoucnosti.
V noci, vlastně v době, kdy měla být noc mezi ]9. a 20. prosincem, mě zneklidnil prazvláštní sen. Ano, mohl to být skutečně jen sen. Musím jej ve svém vypravování zaznamenat, protože to dosvědčuje, čím se pořád obíral můj mozek.
Byla ještě značná zima, a tak jsem se natáhl na lůžko a zabalil se do přikrývek. Obyčejně jsem usínal už v devět hodin večer a spal nepřetržitě až do pěti do rána. Spal jsem tedy, byly asi tak dvě hodiny po půlnoci, když mě probudil zvláštní šepot, naříkavý a neustávající.
Otevřel jsem oči - anebo jsem se domníval, že je otvírám. Rolety jsem měl stažené, má kabina tonula ve tmě.
Šepot se ozval znovu. Zbystřil jsem sluch a zdálo se mi, že nějaký hlas, který jsem neznal, vyslovuje slova: „Pym... Pym... chudák Pym!“ Zřejmě to byla jen halucinace... Nebo snad někdo vstoupil do mé kabiny, kterou jsem nezamykal? „Pym...,“ ozval se znovu hlas. „Nesmí se... Nikdy se nesmí zapomenout na chudáka Pyma!“ Tentokrát jsem ta slova zaslechl velmi zřetelně. Co znamená to přemlouvání a proč bylo řečeno právě mně? Nezapomínal na Arthura Pyma? Copak ho po návratu do Ameriky nestihla tragická smrt..., i když nikdo nezná podrobnosti a okolnosti, za jakých k tomu došlo?
Najednou mě napadlo, že se mi mate mozek, a tentokrát jsem se probudil doopravdy. Usoudil jsem, že mě tížil sen vyvolaný patrně nějakou mozkovou poruchou.
Naráz jsem vyskočil z lůžka a vytáhl roletu.
Vyhlédl jsem ven.
Na zádi goelety nebyl nikdo kromě Hunta, který stál u kormidla a díval se na kompas.
Mohl jsem si zase lehnout. Také jsem to udělal, i když se mi zdálo, že ještě několikrát mi zaznělo v uších jméno Arthura Pyma. Spal jsem pak až do rána.
Jakmile jsem vstal, měl jsem z té noční příhody už jen prchavý dojem, na který jsem brzy zapomněl.
Když jsem znovu pročítal vyprávění Arthura Pyma - většinou jsem je četl společně s kapitánem a to tak, jako kdyby to byl deník Halbrane - povšiml jsem si jedné události, o které byla zmínka dne 10. ledna: „Dnes odpoledne došlo k velmi politováníhodnému neštěstí přesně v té mořské oblasti, kterou jsme právě pluli. Američan z New Yorku, Peter Wredenburg, jeden z nejlepších námořníků na Janě, sklouzl a spadl přes palubu do moře mezi dvě veliké ledové kry. Zmizel pod vodou a nemohli jsme ho už zachránit.“ Je to první oběť neblahé výpravy! A kolik dalších obětí bude asi zapsáno v deníku nešťastné goelety! Po přečtení zápisu o tomto neštěstí jsme kapitán i já poznamenali, že podle udání Arthura Pyma zažili onoho dne 10. ledna asi velkou zimu; počasí prý bylo velmi nevlídné a poryvy vichřice ze severozápadu se střídaly se sněhovými vánicemi a s krupobitím.
Je pravda, že v té době bylo ledové pole ještě daleko na jihu, což vysvětluje také to, že Jana je dosud neobeplula západním směrem. Jak bylo zřejmé z dalšího vyprávění, goeleta se tam dostala až 14. ledna. Moře „bez jediného kousku ledu“ se prostíralo až k obzoru a proud měl rychlost devět set metrů za hodinu. Teplota byla 1,1°C nad nulou a brzy stoupla na 10,5°C.
Právě takové teplotě jsme se nyní těšili i my na Halbrane a rádi bychom řekli jako Arthur Pym: „Nikdo nepochybuje o tom, že dorazíme k pólu.“ Ten den kapitán Jany naměřil 81° 21' jižní šířky a 42° 50' západní délky. O několik minut blíže k polárnímu kruhu se i Halbrane octla na téže šířce a délce. Bylo to 20. prosince. Pluli jsme přímo k Bennettovu ostrůvku a za necelých čtyřiadvacet hodin jej jistě uvidíme.
Za naší plavby v těchto končinách nedošlo k žádné nehodě, kterou bych byl měl zaznamenat. Na palubě goelety se neudálo nic zvláštního, i když deník Jany ze 17. ledna vypravuje o velice podivných jevech. Podívejme se na událost, která poskytla Arthuru Pymovi a Dirku Petersovi příležitost, aby dokázali svou obětavost i odvahu.
Ke třetí hodině odpoledne stráž na Janě, zpozorovala na moři velkou ledovou kru unášenou proudem, což dokazovalo, že se na hladině volného moře znovu začaly objevovat ledovce. Na ledové kře stálo zvíře obrovských rozměrů. Kapitán William Guy dal spustit na moře největší člun, do kterého sestoupili Arthur Pym, Dirk Peters a druhý důstojník z Jany, právě ten nešťastný Patterson, jehož tělo jsme objevili na ledové kře mezi ostrovem prince Eduarda a Tristan da Cunha.
Na ledovci stál polární medvěd skoro pět metrů vysoký; měl velmi hrubou, zvlněnou srst, kulatý čenich jako buldok a byl čistě bílý. Nezarazilo ho ani několik výstřelů. Potom ohromné zvíře sklouzlo do moře a plavalo k člunu. Když se o něj opřelo, bylo by člun málem převrátilo, kdyby mu Dirk Peters nebyl vrazil nůž do týla. Medvěd strhl míšence tlapou do vody a ostatní museli ohroženému námořníkovi hodit do vody lano, aby se ho mohl zachytit a vyšplhat zpátky do člunu.
Medvěda vytáhli na palubu Jany. Až na to, že byl tak obrovský, nebylo na něm nic abnormálního, a proto jej můžeme zařadit mezi ty podivné čtvernožce, kteří se prý vyskytovali v těchto jižních končinách, jak o tom vypravuje Arthur Pym.
Ale vraťme se opět na palubu goelety Halbrane.
Severní vítr nás už opustil a nezačal znovu vát, jen proud unášel goeletu dál k jihu. Proto jsme se opozdili a při své netrpělivosti jsme to těžce snášeli... Konečně 21. prosince jsme naměřili 82°50' jižní šířky a 42°20' západní délky. Existuje-li Bennettův ostrůvek, nemůže už být daleko.
Ano, ostrůvek opravdu existoval, a dokonce na místě označeném Arthurem Pymem. K šesté hodině večer oznamovalo volání hlídky, že na levém boku lodi je země.
