KAPITOLA XIII Dirk Peters na moři Otázka přezimování byla vyřešená. Z třiatřiceti mužů, kteří se nalodili na Halbrane před jejím odjezdem z Falkland, se třiadvacet dostalo na tuto pevninu, a třináct z nich uprchlo. Zradili, bídně zběhli!
Naneštěstí neodvlekl Hearne jen své kamarády. I dva z našich starých námořníků se k nim připojili - námořník Burry a mistr plachtař Martin Holt.
Zbylo nás už jen devět. Jaké zkoušky nás čekají za polární zimy? Za jak strašných mrazů budeme muset žít! A celých šest měsíců obklopeni nekonečnou nocí!
Ale přece jen když jsme všechno uvážili, byly vyhlídky mužů, kteří nás opustili, lepší než naše? Doplují až k ledovému poli? Podaří se jim proniknout k polárnímu kruhu? A pak, setkají se s posledními velrybářskými, loděmi? Budou mít dost zásob pro plavbu dlouhou tisíce kilometrů? Kdo byl tedy na tom hůř... my, nebo oni? Na tuto otázku mohla odpovědět jen budoucnost.
Když člun zmizel, kapitán a ostatní se vrátili do jeskyně. Vzpomněl jsem si na Dirka Peterse, kterého zasáhl Hearne. Při návratu do jeskyně jsem míšence nespatřil. Byl snad vážně raněný? Doufal jsem, že jeho rána není smrtelná. Ale museli jsme ho najít, abychom ho ošetřili.
„Půjdeme společně,“ rozhodl kapitán. „Dirk Peters patří k našim lidem... Nikdy nás neopustil a také my ho neopustíme!“ „Snad se nám to podaří,“ poznamenal jsem, „jeho tajemství, které jsme znali jen on a já, je nyní prozrazeno!“ Vysvětlil jsem ostatním, proč ve vyprávění Arthura Pyma bylo jméno Neda Holta změněné na jméno Parker i za jakých okolností mi to míšenec svěřil. Řekl jsem na jeho obranu všechno, co jsem mohl.
Kapitán poznamenal: „Dirk Peters svěřil to tajemství jedině vám, pane Jeorlinku?“ „Jedině mně, kapitáne!“ „A vy jste je nikomu neřekl?“ „Ne, nikomu!“ „Nedovedu si vysvětlit, jak se to mohl Hearne dovědět.“ „Nejdřív jsem si myslel,“ odpověděl jsem, „že Dirk Peters třeba mluvil ze spaní a že mistr velrybář to náhodou vyslechl. Ale po delším přemýšlení jsem si vzpomněl na některé okolnosti, které vám nyní povím: když mi Dirk Peters vyprávěl o událostech na Grampusu, když mi pověděl, že Parker byl vlastně Ned Holt, byli jsme u mě v kabině, kde byly vytažené rolety... Třeba někdo vyslechl náš rozhovor, a mohl to být jen muž u kormidla... Tehdy tam byl právě Hearne, který, snad aby lépe slyšel, pustil kormidlo, takže Halbrane se zakymácela...“ „Však si na to vzpomínám,“ přerušil mě West, „za trest jsem toho bídáka poslal do podpalubí.“ „A od toho dne, kapitáne,“ pokračoval jsem, „se Hearne přátelil s Martinem Holtem..., i Hurliguerly si toho všiml.“ „Správně,“ řekl palubní mistr, „vždyť Hearne nedovede řídit člun, kterého se chtěl zmocnit, a potřeboval takového mistra, jako je Martin Holt...“ „A pak,“ pokračoval jsem, „ustavičně domlouval Martinu Holtovi, aby se míšence vyptal na bratra! Nyní jste sami slyšeli, za jakých okolností prozradil našemu mistrovi to strašlivé tajemství... Martin Holt byl tím odhalením úplně zdrcený... Ostatní ho odvlekli a teď je s nimi...“ Všichni jsme souhlasili s názorem, že k něčemu takovému muselo dojít. Ale nemuseli jsme se bát, že se nám Dirk Peters ve svém nynějším duševním rozpoložení bude vyhýbat? Vyběhli jsme z jeskyně a po hodinovém hledání jsme míšence našli.
Jakmile nás zpozoroval, chtěl utéct. Promluvil jsem na něho a ostatní také... Kapitán mu podal ruku... Nejprve zaváhal, ale pak mu ji stiskl... Od toho dne jsme už nikdy nemluvili o tom, co se událo na palubě Grampusu. Zranění Dirka Peterse nebylo vážné. Kulka vnikla jen do horní části jeho paže a pouhým stiskem jsme ji vytáhli. Ránu jsme mu obvázali gázou.
Druhý den mu už patrně nijak nevadila, protože pracoval jako obyčejně.
Zima se blížila a několik dní se slunce sotva ukázalo mezi mlhami.
Teplota poklesla asi na 2,2°C a výš už nevystoupila. Sluneční paprsky vytvářely na zemi prodlužující se stíny a nevydávaly žádné teplo.
Zatím ledovce připlouvaly od jihu v daleko větším počtu, některé se rozbily o břehy, většina však plula dál k severovýchodu.
„Všechny ty ledovce jen zpevní ledové pole,“ řekl mi palubní mistr, „a jestliže je člun toho darebáka Hearna nepředhoní, najde tam zavřené dveře, a protože nemá klíč...“ „Myslíte si tedy, Hurliguerly,“ zeptal jsem se ho, „že když budeme přezimovat tady na pobřeží, nebudeme tak ohroženi, jako kdybychom byli v člunu?“ „Ano, a vždycky jsem si to myslel, pane Jeorlinku!“ odpověděl mi palubní mistr. V následujících dnech, 14., 15., 16. a 17. února, jsme dokončili zařízení obydlí a uskladnění materiálu.
Podnikli jsme také vycházky po kraji. Půda byla všude stejně neúrodná, v písku tam rostlo jedině bodlinaté sítí, jehož bylo plno i na břehu. Při jedné vycházce jsme došli až osm kilometrů daleko k úpatí hory, na kterou jsme mohli snadno vystoupit, protože měla povlovné svahy. Zvedala se do výše dvanácti až čtrnácti set metrů nad mořem.
Na této vycházce jsme pranic neobjevili. Směrem k severu a k západu se táhly tytéž holé kopce a pahorky, některé s podivně seříznutými vrcholy, pokrytými silným kobercem sněhu, takže se daly těžko rozeznat od ledových hor na moři.
Ale přece jen směrem na východ, kde jsme tušili jakousi pevninu, jsme rozpoznali další pobřeží. V odpoledním slunci jsme dalekohledem spatřili dost jasně jeho vrcholky.
Byla to pevnina, která vroubila druhou stranu průlivu, anebo ostrov? Ať tomu bylo tak či onak, byla to jistě země právě tak pustá, neobydlená a neobyvatelná jako země na západě.
Kdykoliv jsem si vzpomněl na ostrov Tsalal s bujným rostlinstvem, jak je popisoval Arthur Pym, nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Zřejmě pustina, která tak skličovala naše oči, vyhovovala víc představám, jaké si člověk dělá o jižních polárních krajích. A přece tsalalské souostroví, ležící na téže šířce, bylo úrodné a obydlené, než je zemětřesení takřka úplně zničilo.
Kapitán se ten den rozhodl pojmenovat končinu, na kterou nás uvrhl náš ledovec. Nazval ji zemí Halbrane, v upomínku na naši loď. A aby ještě spojil tuto vzpomínku s další, nazval mořskou úžinu mezi oběma polárními pevninami Janiným průlivem.
Po březích se vleklo velké množství želv sloních, které se také nazývají podle souostroví na rovníku Galapagos. O těchto želvách se zmiňoval Arthur Pym, neboť poskytovaly ostrovanům potravu, a tytéž želvy nalezl Dirk Peters s Pymem i v domorodém člunu, když prchali z ostrova Tsalalu.
Želvy sloní byly ohromné, těžké, pohybovaly se pomalu a plouživě, měly křehký, asi šedesát centimetrů dlouhý krk, tříhrannou hlavu jako had a mohly žít celá léta bez potravy. Požíraly jen bodlinaté sítí, které živořilo na břehu mezi kameny.
Zimu tady snad přežijeme. Všechny nás však trápila otázka, jak se odtud dostaneme, až zima pomine. Za prvé by se ti, kteří nás opustili s člunem, museli dostat, do vlasti, a za druhé by museli pro nás vyslat loď. Když ne na první předpoklad, na druhý jsme se mohli plně spolehnout. Martin Holt na nás jistě nezapomene. Ale podaří se mu a jeho společníkům doplout na některé velrybářské lodi k pevninám v Tichém oceánu?
Taková byla naše situace, když 19. února ráno došlo k nové překvapující události.
Bylo osm hodin. Počasí se uklidnilo, nebe bylo jasné a teploměr ukazoval 10 °C. Všichni, kromě palubního mistra, jsme se shromáždili v jeskyni a čekali na snídani. Už jsme si sedali ke stolu, když jsme zaslechli zvenku volání.
Nemohl to být podle hlasu nikdo jiný než Hurliguerly, a protože nás volal dál, rychle jsme vyběhli ven.
„Pojďte sem..., tak přece pojďte!“ Stál na skále u paty pahorku, kde končila špička mysu, a ukazoval na moře.
„Co je?“ ptal se kapitán.
„Člun!“ „Člun!“ vykřikl jsem také. „Že by se vracel náš člun?“ ptal se kapitán.
„Ne..., to není náš člun!“ odpověděl West.
A skutečně, člun, který se ani rozměry, ani tvarem nepodobal našemu člunu z goelety, plul na moři bez vesel a bez pádel, unášen proudem.
Zdálo se, že byl ponechán napospas proudu.
Všichni jsme měli jedinou myšlenku, zmocnit se tohoto člunu stůj co stůj, vždyť to snad bude naše jediná záchrana. Ale jak se k němu dostat a jak ho přivléci ke břehu země Halbrane? Člun byl asi kilometr daleko, za necelých dvacet minut se octne proti špičce mysu, kterou mine, protože žádný proud nesměřoval z širého moře ke břehu, a v dalších dvaceti minutách bude z dohledu.
Stáli jsme tam a dívali jsme se na člun, který proud unášel na širé moře.
V tom najednou u paty skal vystříkla voda, jako kdyby někdo skočil do moře.
Byl to Dirk Peters - strhl ze sebe šaty a skočil z vrcholku skály dolů, zpozorovali jsme ho už dvacet metrů daleko v moři, jak plaval směrem k člunu. Podaří se Dirku Petersovi dostihnout člun, dříve než ho proud zanese k severovýchodu? A dostihne-li ho, dopluje s ním bez vesel k pobřeží, od kterého se člun vzdaluje jako většina ledovců plujících kolem nás?
Po hlučném hurá, jímž jsme míšence povzbuzovali, jsme zůstali stát bez hnutí, jen srdce nám bušila. Jediný palubní mistr chvílemi vykřikoval: „Kupředu, Dirku..., kupředu!“ V několika minutách míšenec proplul několik set metrů šikmo k člunu. Viděli jsme jen jeho hlavu jako černý bod na povrchu dlouhých, vzdouvajících se vln. Nezdálo se, že by ho zmáhala únava. Oběma rukama i nohama rozhrnoval vodu a udržoval pravidelnými pohyby svých mocných údů stejnou rychlost.
Ano..., už jsme o tom nemohli pochybovat, Dirk Peters se dostane k člunu! Ale neodnese ho pak proud i s člunem?
„Proč by vlastně v tom člunu nebyla nějaká vesla?“ uvažoval hlasitě palubní mistr.
To uvidíme, až se Dirk Peters dostane k člunu, jestli mu neuplave.
„Už ho má..., už ho má... Hurá, Dirku..., hurá!“ vykřikl palubní mistr, který se už neudržel.
Skutečně, míšenec doplul k člunu a pozvedl se do půl těla. Zachytil se člunu, vyšvihl se, přehodil nohu přes okraj a sedl si, aby si odpočinul.
Skoro okamžitě se ozval jeho výkřik.
Co objevil na dně člunu? Byla to vesla, viděli jsme, jak usedl vpředu, otočil člun ke břehu a vesloval vší silou, aby se dostal z proudu.
„Pojďme,“ řekl kapitán.
Jakmile jsme sestoupili k patě skalnatého mysu, běželi jsme po břehu mezi načernalými kameny.
Uběhli jsme asi šest nebo osm set metrů, když nás poručík zastavil.
Člun se dostal k vyčnívajícímu skalisku v moři a bylo zřejmé, že se tam zastaví.
Už byl od nás vzdálený jen deset nebo dvanáct set metrů a protiproud ho unášel k nám. Dirk Peters odložil vesla, sehnul se kupředu, vztyčil se a pozvedl v náručí nehybné tělo nějakého muže.
Vzduchem zazněl pronikavý výkřik: „Můj bratr..., můj bratr!“ To kapitán Len Guy pochopil, že nehybná postava, kterou míšenec držel v náručí, je jeho bratr William Guy. „Žije..., žije!“ volal Dirk Peters.
Za okamžik člun přirazil ke břehu a kapitán sevřel do náručí svého bratra.
Na dně člunu leželi bez hnutí jeho tři společníci.
A tito čtyři muži byli jediní, kteří zbyli z posádky goelety Jany.
