image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA XII Podél ledového pole

KAPITOLA XII Podél ledového pole

I když bylo moře za polárním kruhem velmi rozbouřené, až dosud jsme se plavili za skutečně Výjimečných podmínek. A jaká by to byla šťastná náhoda, kdyby Halbrane v těchto prvních prosincových dnech našla Weddellovu cestu volnou!

Říkám Weddelova cesta, jako kdyby to byla nějaká dobře udržovaná cesta na pevnině se směrovkou: Cesta k jižnímu pólu.

Celý den 10. prosince goeleta proplouvala bez nesnází mezi jednotlivými ledovci. Směr větru dovolil sledovat přímou dráhu mezi ledovcovými poli.

Měli jsme ještě měsíc do období, kdy se ledy uvolňují ve velkém, avšak kapitán tvrdil, že hromadný odchod ledů, k němuž dochází pravidelně v lednu, tentokrát nastane v prosinci.

Posádce nedělalo žádné nesnáze vyhýbat se těmto bludným ledovcům.

Skutečné těžkosti nastanou patrně až v den, kdy se goeleta pokusí prorazit si cestu ledovým polem.

Ostatně nemuseli jsme se obávat žádného překvapení. Blízkost velkých ledových hor se projevovala nažloutlým světlem na obzoru. Tento úkaz, příznačný pro ledové končiny, je způsoben odrazem světla.

Celých pět dnů plula Halbrane bez nehody. Ale čím dál k jihu, tím ledovců přibývalo a volná cesta se zužovala. Dne 14. prosince jsme naměřili 72° 37' šířky a délku jsme měli přibližně asi stejnou jako dříve - mezi dvaačtyřicátým a třiačtyřicátým poledníkem. Dostali jsme se nad polárním kruhem na místo, kam se podařilo doplout jen málokterému mořeplavci.

Byli jsme jen o dva stupně níže, než kam pronikl Weddell.

Uprostřed kalných ledových trosek, pošpiněných ptačím trusem, musela goeleta proplouvat hodně opatrně. Některé trosky měly zbrázděný povrch a dosahovaly značné výšky. Naše loď nám v těchto vzrušujících chvílích připadala docela nepatrná, neboť některé ledové hory byly daleko vyšší než špičky našich stožárů.

Nakupené ledové kry měly nejrůznější velikost a nejrůznější podobu.

Byl to úžasný pohled, když se jejich bizarní tvary náhle vynořily z mlhy a zazářily v slunečních paprscích jako krystaly obrovitých drahokamů. Někdy svítily do růžova, jindy se zbarvovaly do fialova a do modra, patrně lomem paprsků v hranolech ledu.

Nikdy mě neunavilo podivovat se úkazům tak pozoruhodně vylíčeným ve vypravování Arthura Pyma. Hned to byly pyramidy s ostrými špicemi, hned zase zakulacené báně podobné byzantským chrámům nebo cibulovité věže jako u ruských kostelů, různé kuželovité pahorky, rovné kamenné stoly, megalitické pomníky, neotesané kameny postavené v kruhu kolem největšího, hrubé náhrobky z předhistorické doby, jaké se nacházejí zvláště v Bretani, vysoko vztyčené balvany, kry ve tvaru rozbitých váz nebo převrácených šálků - a vlastně všechno, co lidské oko může vidět v rozmarném seskupení oblaků... Oblaka jsou přece také jakési bludné ledovce na nebi.

Poznal jsem, že kapitán Guy nevyniká jen statečností, ale že je i opatrný.

Nikdy neplul pod větrem kolem nějakého ledovce, když předem nezjistil dostatečnou vzdálenost pro eventuální obrat lodi, který by mohl být znenadání nutný. Byl obeznámený se všemi okolnostmi plavby v těchto mořích, a proto se nebál vjet mezi plující kry a rozlehlé ledovce.

Ten den mi řekl: „Pane Jeorlinku, nepokouším se proniknout do polárního moře poprvé, ale dosud se mi to nikdy nepodařilo. A jestliže jsem to dělal, když jsem měl jen prosté dohady o osudu Jany, musím to zkusit nyní, když se dohady změnily v jistotu.“

„Rozumím, kapitáne, a myslím si, že vaše zkušenosti z plaveb v těchto končinách podstatně zvyšují naše naděje na úspěch!“

„Jistě, pane Jeorlinku! Ale přece právě tak jako tolik jiných mořeplavců ani já neznám končiny za ledovým polem.“

„Že neznáte? To není tak docela pravda, vždyť máme naprosto spolehlivé Weddellovy zprávy a také záznamy Arthura Pyma.“

„Ano... to vím. Oba mluví o volném moři...“

„Vy tomu nevěříte?“

„Věřím... Ano... Volné moře skutečně existuje a mám pro to cenné doklady. Opravdu je naprosto zřejmě dokázáno, že ty ohromné spousty ledu, kterým říkáme ledovcová pole a ledové hory, by se nemohly vytvořit na širém moři. Od pevniny nebo ostrovů ve vysokých šířkách je může odtrhnout jen divoké vlnobití. Potom mořské proudy odnášejí ledy do teplejších vod, kde nárazy otupují jejich hrany a zároveň rozrývají jejich základny a boky vystavené tepelným vlivům.“

„I pro mě to je samozřejmé!“

„Nuže,“ pokračoval kapitán, „tyto spousty ledových ker sem nepřipluly z ledového pole. K němu se dostanou, jen když tam jsou zaneseny mořskými proudy, a pak ledové pole někdy rozdrtí nebo v něm prolamují volné průplavy. Ostatně nesmíme posuzovat jižní končiny podle končin severních.

Nejsou tam stejné podmínky. I Cook dosvědčuje, že se v grónských mořích ani v nejvyšších šířkách nikdy nesetkal s tak ohromnými ledovými krami jako v antarktickém moři.“

„A čím to je?“

„Snad proto, že v severních končinách převládají jižní větry. Přicházejí tam prosyceny horkými závany z Ameriky, z Asie a z Evropy a přispívají ke zvýšení teploty vzduchu. Tady však nejbližší země končí mysem Dobré naděje, Patagonií a Tasmánií a neovlivňují vzduchové proudy. Proto v Antarktidě teplota bývá mnohem stejnoměrnější.“

„To je důležitý poznatek, kapitáne, a potvrzuje také vaše dohady o volném moři...“

„Ano..., volné moře..., nejméně o deset stupňů dál za ledovým polem.

Začněme tedy tím, že pronikneme ledovým polem a nejtěžší překážka bude zdolána. Řekl jste docela správně, pane Jeorlinku, že existence volného moře byla jasně potvrzena i Weddellem.“

„A Arthurem Pymem, kapitáne...“

„Ano, i Arthurem Pymem.“

Od 15. prosince jsme se setkávali s daleko větším počtem ledovců, a proto byla plavba obtížnější. Ale stále vál příznivý vítr, někdy od severovýchodu a zase od severozápadu, nikdy se však nestočil k jihu. Ani jedinou hodinu jsme nemuseli lavírovat mezi ledovými horami a ledovcovými poli ani zdržovat běh lodi za noci, což je úkol těžký a nebezpečný. Někdy vítr zesiloval a bylo nutné zmenšovat plochu plachtoví. Pak jsme vídali, jak se moře pění kolem ledovců a zaplavuje je drobným mžením jako skály nějakého plovoucího ostrova, ačkoliv nemohlo zabránit tomu, aby ledovce nepluly dál. Jem West několikrát měřil úhel jejich výšky nad vodou a podle jeho výpočtu zjistil, že jsou vysoké průměrně dvacet až dvě stě metrů.

I já jsem sdílel názor kapitána Guye, že takové obrovské ledovce se mohly vytvořit jen u pobřeží nějaké jihotočnové polární pevniny. Ale taková pevnina by musela být zřejmě rozervána zálivy a rozdělena mořskými úžinami i zátokami, které dovolily Janě doplout až na místo, kde se nalézá ostrov Tsalal.

A není to nakonec právě existence polárních pevnin, která vadila snahám všech objevitelů dostat se až k severnímu nebo k jižnímu pólu? Neposkytují tyto pevniny ledovcovým horám pevný opěrný bod, od něhož se v období odchodu ledů odtrhávají? Kdyby jižní a severní polární oblasti tvořilo jen moře, neprorazily by si k nim už lodi cestu?

Můžeme tedy připustit, že se William Guy, kapitán Jany, dostal za třiaosmdesátou rovnoběžku, ať už veden instinktem mořeplavce nebo pouhou náhodou, která před ním otevřela mořský průjezd.

Naše posádka byla velmi vzrušena, když viděla, že goeleta pluje uprostřed ohromných pohybujících se mas ledovců. Působilo to zvlášť na nováčky, protože staří námořníci to neviděli poprvé.

Především bylo třeba zorganizovat stálou hlídkovou službu. Jem West dal připevnit na vrchol hlavního stěžně velký sud, kterému se říká „vraní hnízdo“, a tam se námořníci střídali na stráži.

Halbrane plula velkou rychlostí, unášena příznivým větrem. Teplotu jsme měli snesitelnou, 4° až 5°C. Nebezpečí znamenala mlha, která se často snášela na moře zatarasené ledovci, a nebylo snadné vyvarovat se srážek.

Dne 16. prosince byli námořníci už nesmírně unaveni. Mezi ledovými krami a ledovými horami zůstávaly jen úzké klikaté průlivy s četnými prudkými ohyby, proto bylo nutné ustavičně měnit postavení plachet.

Kormidelník u svého kola ani chvilku nezahálel a námořníci nepřestávali podkasávat hlavní plachtu i plachtu vrcholovou, měnit postavení spodních plachet anebo řídit dolní plachty tak, aby se vítr zaráželo jejich provazovou obrubu.

Žádný námořník se nevyhýbal práci a mezi všemi se vyznamenával Hunt.

Byl to námořník tělem duší. Zvlášť se osvědčoval, když bylo třeba dotáhnout lano na ledovec a upevnit je tam kotvou, aby se dala goeleta vléci a obeplout tak překážku. Hunt byl v mžiku v člunu a prodíral se tříští ke kluzkému povrchu vyhlédnutého ledovce. Proto kapitán s celou posádkou považovali Hunta za jedinečného námořníka, ale tajemnost, která ho obestírala, vyvolávala stále zvědavost.

Nejednou se přihodilo, že Hunt i Martin Holt vypluli v člunu společně, aby provedli nějaký nebezpečný úkol. Jestliže dal mistr plachtař Huntovi nějaký rozkaz, námořník jej provedl horlivě a obratně. Nikdy mu však neodpověděl.

V té době Halbrane už nemohla být daleko od ledového pole. Až dosud stráže nedokázaly nad ledovými krami a velkými ledovými horami rozličných tvarů objevit okraj nepřerušeného ledového pole.

Celý den 16. prosince jsme museli plout nesmírně opatrně, protože při neustálých nárazech, kterým jsme se nemohli vyhnout, hrozila ztráta kormidla. Zároveň docházelo k častým nárazům ledové tříště na boky lodi, a to bylo nebezpečnější než velké ledové kry. Když ty se vrhaly na loď, docházelo ovšem také k prudkým nárazům, ale Halbrane měla solidní žebroví i pevné obložení a nemusela se bát, že ji některá prorazí.

Pokud šlo o kormidlo, Jem West je dal zpevnit dvěma prkny, která vytvořila jakési pouzdro a dostatečně je chránila.

I v končinách plných plovoucích ledovců všech velikostí a tvarů žili mořští savci, velké množství velryb. Kromě plejtváků se objevovaly i velryby hrbaté a plískavice.

Vedle obvyklých antarktických ptáků, buřňáků, kapských kormoránů a vodních krkavců tu byly shluky tučňáků, kteří seděli v řadách na okrajích ledovců a pozorovali plující goeletu.

Dne 17. prosince námořník na stráži konečně ohlásil:

„Před pravým bokem na obzoru ledové pole!“ Sedm nebo jedenáct kilometrů k jihu se tyčil nekonečný hřeben rozeklaný jako ostří pily a jeho obrys se rýsoval na poměrně jasném nebi. Podél tohoto hřebenu unášel proud tisíce ledovců. Nehybná ledová přehrada se táhla od severozápadu k jihovýchodu a goeleta se podle ní dostala ještě o několik stupňů jižněji.

Jaký je rozdíl mezi ledovým polem a ledovou přehradou?

Ledová přehrada se netvoří na širém moři. Musí spočívat na pevném podkladu a může buď narůstat podél pobřeží nebo vytvářet ledové vrcholy v pozadí. Nemůže-li však přehrada opustit svou pevnou základnu, která jí poskytuje oporu, pak zásobuje moře ledovými horami, ledovcovými poli, plovoucími hromadami ledu, celými plochami ledu a ledových ker, ledovými lavicemi a ledovou tříští, zkrátka všemi ledovcovými troskami, které jsme viděli plout v nekonečném proudu po širém moři. Pobřeží, která drží ledovou přehradu, jsou ovlivněna proudy přicházejícími sem z teplejších moří. V době nejvyšších přílivů se okraj ledové přehrady zvedá, roztává a drtí v ohromné ledové balvany - jsou jich stovky za hodinu, které se s ohlušujícím rachotem odtrhávají, padají do moře, ponořují se a uprostřed mohutných vírů znovu vyplouvají na povrch. Ledové hory vyčnívají z vody pouze Jednou třetinou svého objemu a plavou po moři až do chvíle, kdy v teplejších šířkách úplně roztají. Jednou jsem se právě o tom bavil s kapitánem.

„Ledová přehrada je pro mořeplavce nepřekročitelnou překážkou, protože její spodek je vlastně pobřeží,“ řekl mi.

„Avšak ledové pole, to je něco jiného. To se utvoří před pevninou na oceánu ustavičným spojováním ledu, který je přinášen proudy. Ledové pole je vydáno napospas bouřím, v létě může v teplejších vodách roztávat, roztrhává se, otvírají se v něm průplavy a četným lodím se už podařilo ledovým polem proplout...“

„To je pravda,“ dodal jsem, „ledové pole netvoří souvislou plochu, kterou by nebylo možné obeplout...“

„Weddellovi se také podařilo obeplout celé rozlehlé ledové pole, pane Jeorlinku, a to díky výjimečným povětrnostním podmínkám a časnému příchodu jara. Nuže, jestliže takové podmínky nastanou i letos, snad nebude opovážlivé, když prohlásím, že toho budeme umět využít!“

„Jistě, kapitáne. A nyní, když stráž už hlásila ledové pole...“

„Přiblížíme se k němu s Halbrane, co nejvíce budeme moci, pane Jeorlinku, a pak s ní vplujeme do prvního průlivu, který se nám podaří objevit.

Nenajdeme-li žádný otevřený průliv, pokusíme se plout podél ledového pole co nejdál na východ s proudem, který tam směřuje, jen když se udrží severovýchodní vítr.“ Goeleta plula nyní k jihu a setkávala se s nahromaděnými ledovými krami značných rozměrů. Pečlivé měření úhloměrem nám prozradilo, že některé z nich dosahují plochy až dvanácti set čtverečních metrů. Bylo nutné plout velmi přesně a opatrně, abychom se vyhnuli nebezpečí, že uvázneme v některém průlivu, jehož konec jsme stále neviděli.

Jakmile se Halbrane dostala asi na pět a půl kilometru k ledovému poli, zakotvila uprostřed široké zátoky, kde měla možnost volného pohybu.

Spustili jsme na moře člun. Sestoupil do něho kapitán s palubním mistrem, čtyři námořníci zasedli k veslům a jeden ke kormidlu. Zamířili k ohromnému ledovému valu a marně tam hledali nějaký průliv, kterým by goeleta mohla proklouznout. Po třech hodinách únavného hledání se všichni vrátili na loď. Potom se spustil déšť se sněhem a teplota klesla na 2,2°C nad nulou.

Pro déšť a sníh jsme na ledové pole vůbec neviděli.

Museli jsme tedy zamířit k jihovýchodu, plout uprostřed nesčetných ledových ker a zároveň dávat pozor, abychom nebyli strženi k ledové hradbě, neboť dostat se pak od ní by bylo neobyčejně obtížné.

Jem West nařídil upevnit plachty tak, abychom pluli co nejtěsněji při větru.

Posádka pracovala hbitě a goeleta, nakloněná na pravý bok a hnaná rychlostí dvanácti až čtrnácti kilometru za hodinu, se vrhla do středu ledových ker rozptýlených po její dráze. Jestliže to byly jen slabší vrstvy ledu, goeleta na ně najela a rozdrtila je přídí jako beranem. Několikrát to zaskřípalo a zapraskalo, přitom se celá loď třásla od stěžňů až po kýl, než se znovu octla na volné hladině.

Nejdůležitější bylo vyhnout se srážkám s velkými ledovými horami. To při jasném počasí, kdy se mohlo včas s lodí zamanévrovat, nebylo nijak obtížné. Když však mlha zahalila celý prostor a bylo vidět sotva na vzdálenost čtyř až dvou set metru, plavba byla velmi nebezpečná.

Ale když už nemluvíme o velkých ledových horách, nevydává se Halbrane v nebezpečí, že se srazí s nějakým ledovcovým polem? Kdo je nikdy nepozoroval, nedovede si ani představit, jakou nesmírnou sílu má plovoucí nahromaděný led.

Ten den jsme viděli jedno takové pole. Neplulo příliš velkou rychlostí, když narazilo na jiné, které takřka stálo na hladině. To druhé pole ledových ker bylo rozdrceno na kusy, docela převráceno a takřka úplně zničeno.

Zbyly z něho jen obrovité trosky, hromadící se jedna na druhou někdy až do výše třiceti metru a tlačené pod vodu do hloubky ještě mnohem větší.

Může nás to překvapit, když víme, že takové ledovcové pole váží mnoho miliónů tun?

Za takových okolností, kdy se goeleta udržovala pět až sedm kilometru od ledového pole, uplynulo čtyřiadvacet hodin. Plout s lodí blíž k ledovému poli, to by znamenalo dostat se do křivolakých průlivů, ze kterých bychom třeba nenašli cestu zpět. Ne že by na to kapitán Guy neměl chuť, naopak, stále se obával, že při plavbě z dálky mineme nějaký volný průliv, jehož vstup ani nepostřehneme.

„Kdybych měl ještě jednu loď,“ řekl mi, „plul bych s ní co nejblíž kolem ledového pole. Při takové výpravě je velice výhodné, jsou-li lodi dvě: Ale Halbrane je sama, a kdybychom o ni přišli...“ Avšak i když jsme se nepřibližovali k ledovému okraji víc, než nám dovolovala opatrnost, naše goeleta se stejně vystavovala velkému nebezpečí. Sotva jsme urazili nějakých dvě stě metrů, už jsme se museli zastavit a měnit směr, a to mnohdy právě v okamžiku, kdy špička čelenu div nenarazila na nějaký ledovec. Po celé dvě hodiny byl Jem West nucen stále měnit postavení plachet a plout co nejpomaleji, aby se vystříhal nárazu na nějaký ledovec.

Naštěstí vítr vál stále od východu nebo od severoseverovýchodu, což nám dovolovalo plout těsně při větru. Vítr také nesílil. Ale kdyby se byl změnil ve vichřici, nevím, co by se stalo s naší goeletou, či vlastně vím to až příliš dobře: byla by dočista zničena.

Opravdu, v takovém případě bychom neměli žádnou možnost vyváznout a Halbrane by ztroskotala na okraji ledového pole.

Po dlouhém zkoumání se kapitán musel vzdát naděje, že nalezne v ledové zdi nějaký průlom. Bylo nutné dostat se až na konec ledového pole dál na jihovýchodě, nic jiného nám nezbývalo. Ostatně poplujeme-li tímto směrem, neodchýlíme se ze stanovené šířky. A skutečně, 18. prosince jsme měřením zjistili, že Halbrane se nalézá na třiašedesáté rovnoběžce.

Znovu opakuji, že snad žádná plavba v antarktických mořích neprobíhala za šťastnějších okolností: letní období nastalo předčasně, vál stálý severní vítr, průměrná teplota byla 9,4 °C nad nulou. Nemusím ani připomínat, že jsme celých čtyřiadvacet hodin měli jasný den a sluneční paprsky nás zaplavovaly ze všech míst na obzoru.

Ledovcové hory tály; četné potůčky vody stékaly po jejich stěnách a spojovaly se v zurčící vodopády. Zkrátka museli jsme dávat pozor, aby se ledové kry v naší blízkosti nepřevrátily. Když totiž taje jejich spodní část, která je pod vodou, mění se těžiště jejich rovnováhy, takže kry se pak převracejí.

Ještě dvakrát nebo třikrát jsme se přiblížili k ledovému poli na méně než tři kilometry. Bylo vyloučeno, aby na ně nepůsobily vlivy počasí a aby se v něm na některých místech neobjevily průrvy.

Průzkumy byly bezvýsledné a tak jsme se museli nechat unášet proudem, který směřoval od západu k východu.

Ostatně tento proud nám pomáhal a litovali jsme jen jedné věci: že nás unáší od třiačtyřicátého poledníku, k němuž jsme potřebovali s goeletou dorazit, když jsme mířili k ostrovu Tsalalu. V takovém případě nás mohl zanést na původní dráhu jen východní vítr.

Musím poznamenat, že při svém pátrání jsme neobjevili ani stopy po nějaké zemi, což odpovídalo zákresům na mapách mořeplavců, kteří tady byli před námi. Jejich mapy byly sice nedokonalé, ale v hrubých obrysech dost přesné. Dobře vím, že mnohé lodi často přepluly nad místy, kde v mapách byla vyznačená pevnina, avšak to nebylo možné připustit o ostrovu Tsalalu. Jestliže k němu mohla Jana doplout, pak tato část antarktického moře byla volná a v roce, kdy letní období nastalo tak předčasně, nemuseli jsme se v tomto směru obávat žádné překážky.

Konečně 19. prosince mezi druhou a třetí hodinou odpoledne se rozlehlo volání stráže z koše na hlavním stěžni.

„Co je?“ ptal se Jem West.

„Na jihovýchodě je ledové pole protržené...“

„A za ním?“

„Není nic vidět!“ Poručík vyšplhal po lanech a ve chvilce se dostal až k stožárovému koši.

Dole na palubě jsme všichni netrpělivě čekali. Jestliže se hlídka mýlila...

Ale Jem West, ten se v žádném případě nezmýlí!

Po nekonečných deseti minutách dolehl až k nám na palubu jeho jasný hlas.

„Volné moře!“ Odpovědělo mu jednohlasné bouřlivé hurá. Po dvou hodinách se nesmírná rozloha ledového pole rozestoupila a před našima očima se objevilo volné, zářivé moře bez ledu.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XII  Podél ledového pole

 

 I když bylo moře za polárním kruhem velmi rozbouřené, až dosud jsme se plavili za skutečně Výjimečných podmínek. A jaká by to byla šťastná náhoda, kdyby Halbrane v těchto prvních prosincových dnech našla Weddellovu cestu volnou!

 Říkám Weddelova cesta, jako kdyby to byla nějaká dobře udržovaná cesta na pevnině se směrovkou: Cesta k jižnímu pólu.

 Celý den 10. prosince goeleta proplouvala bez nesnází mezi jednotlivými ledovci. Směr větru dovolil sledovat přímou dráhu mezi ledovcovými poli.

 Měli jsme ještě měsíc do období, kdy se ledy uvolňují ve velkém, avšak kapitán tvrdil, že hromadný odchod ledů, k němuž dochází pravidelně v lednu, tentokrát nastane v prosinci.

 Posádce nedělalo žádné nesnáze vyhýbat se těmto bludným ledovcům.

 Skutečné těžkosti nastanou patrně až v den, kdy se goeleta pokusí prorazit si cestu ledovým polem.

 Ostatně nemuseli jsme se obávat žádného překvapení. Blízkost velkých ledových hor se projevovala nažloutlým světlem na obzoru. Tento úkaz, příznačný pro ledové končiny, je způsoben odrazem světla.

 Celých pět dnů plula Halbrane bez nehody. Ale čím dál k jihu, tím ledovců přibývalo a volná cesta se zužovala. Dne 14. prosince jsme naměřili 72° 37' šířky a délku jsme měli přibližně asi stejnou jako dříve - mezi dvaačtyřicátým a třiačtyřicátým poledníkem. Dostali jsme se nad polárním kruhem na místo, kam se podařilo doplout jen málokterému mořeplavci.

 Byli jsme jen o dva stupně níže, než kam pronikl Weddell.

 Uprostřed kalných ledových trosek, pošpiněných ptačím trusem, musela goeleta proplouvat hodně opatrně. Některé trosky měly zbrázděný povrch a dosahovaly značné výšky. Naše loď nám v těchto vzrušujících chvílích připadala docela nepatrná, neboť některé ledové hory byly daleko vyšší než špičky našich stožárů.

 Nakupené ledové kry měly nejrůznější velikost a nejrůznější podobu.

 Byl to úžasný pohled, když se jejich bizarní tvary náhle vynořily z mlhy a zazářily v slunečních paprscích jako krystaly obrovitých drahokamů. Někdy svítily do růžova, jindy se zbarvovaly do fialova a do modra, patrně lomem paprsků v hranolech ledu.

 Nikdy mě neunavilo podivovat se úkazům tak pozoruhodně vylíčeným ve vypravování Arthura Pyma. Hned to byly pyramidy s ostrými špicemi, hned zase zakulacené báně podobné byzantským chrámům nebo cibulovité věže jako u ruských kostelů, různé kuželovité pahorky, rovné kamenné stoly, megalitické pomníky, neotesané kameny postavené v kruhu kolem největšího, hrubé náhrobky z předhistorické doby, jaké se nacházejí zvláště v Bretani, vysoko vztyčené balvany, kry ve tvaru rozbitých váz nebo převrácených šálků - a vlastně všechno, co lidské oko může vidět v rozmarném seskupení oblaků... Oblaka jsou přece také jakési bludné ledovce na nebi.

 Poznal jsem, že kapitán Guy nevyniká jen statečností, ale že je i opatrný.

 Nikdy neplul pod větrem kolem nějakého ledovce, když předem nezjistil dostatečnou vzdálenost pro eventuální obrat lodi, který by mohl být znenadání nutný. Byl obeznámený se všemi okolnostmi plavby v těchto mořích, a proto se nebál vjet mezi plující kry a rozlehlé ledovce.

 Ten den mi řekl: „Pane Jeorlinku, nepokouším se proniknout do polárního moře poprvé, ale dosud se mi to nikdy nepodařilo. A jestliže jsem to dělal, když jsem měl jen prosté dohady o osudu Jany, musím to zkusit nyní, když se dohady změnily v jistotu.“

 „Rozumím, kapitáne, a myslím si, že vaše zkušenosti z plaveb v těchto končinách podstatně zvyšují naše naděje na úspěch!“

 „Jistě, pane Jeorlinku! Ale přece právě tak jako tolik jiných mořeplavců ani já neznám končiny za ledovým polem.“

 „Že neznáte? To není tak docela pravda, vždyť máme naprosto spolehlivé Weddellovy zprávy a také záznamy Arthura Pyma.“

 „Ano... to vím. Oba mluví o volném moři...“

 „Vy tomu nevěříte?“

 „Věřím... Ano... Volné moře skutečně existuje a mám pro to cenné doklady. Opravdu je naprosto zřejmě dokázáno, že ty ohromné spousty ledu, kterým říkáme ledovcová pole a ledové hory, by se nemohly vytvořit na širém moři. Od pevniny nebo ostrovů ve vysokých šířkách je může odtrhnout jen divoké vlnobití. Potom mořské proudy odnášejí ledy do teplejších vod, kde nárazy otupují jejich hrany a zároveň rozrývají jejich základny a boky vystavené tepelným vlivům.“

 „I pro mě to je samozřejmé!“

 „Nuže,“ pokračoval kapitán, „tyto spousty ledových ker sem nepřipluly z ledového pole. K němu se dostanou, jen když tam jsou zaneseny mořskými proudy, a pak ledové pole někdy rozdrtí nebo v něm prolamují volné průplavy. Ostatně nesmíme posuzovat jižní končiny podle končin severních.

 Nejsou tam stejné podmínky. I Cook dosvědčuje, že se v grónských mořích ani v nejvyšších šířkách nikdy nesetkal s tak ohromnými ledovými krami jako v antarktickém moři.“

 „A čím to je?“

 „Snad proto, že v severních končinách převládají jižní větry. Přicházejí tam prosyceny horkými závany z Ameriky,   z Asie a z Evropy a přispívají ke zvýšení teploty vzduchu. Tady však nejbližší země končí mysem Dobré naděje, Patagonií a Tasmánií a neovlivňují vzduchové proudy. Proto v Antarktidě teplota bývá mnohem stejnoměrnější.“

 „To je důležitý poznatek, kapitáne, a potvrzuje také vaše dohady o volném moři...“

 „Ano..., volné moře..., nejméně o deset stupňů dál za ledovým polem.

 Začněme tedy tím, že pronikneme ledovým polem a nejtěžší překážka bude zdolána. Řekl jste docela správně, pane Jeorlinku, že existence volného moře byla jasně potvrzena i Weddellem.“

 „A Arthurem Pymem, kapitáne...“

 „Ano, i Arthurem Pymem.“

 Od 15. prosince jsme se setkávali s daleko větším počtem ledovců, a proto byla plavba obtížnější. Ale stále vál příznivý vítr, někdy od severovýchodu a zase od severozápadu, nikdy se však nestočil k jihu. Ani jedinou hodinu jsme nemuseli lavírovat mezi ledovými horami a ledovcovými poli ani zdržovat běh lodi za noci, což je úkol těžký a nebezpečný. Někdy vítr zesiloval a bylo nutné zmenšovat plochu plachtoví. Pak jsme vídali, jak se moře pění kolem ledovců a zaplavuje je drobným mžením jako skály nějakého plovoucího ostrova, ačkoliv nemohlo zabránit tomu, aby ledovce nepluly dál. Jem West několikrát měřil úhel jejich výšky nad vodou a podle jeho výpočtu zjistil, že jsou vysoké průměrně dvacet až dvě stě metrů.

 I já jsem sdílel názor kapitána Guye, že takové obrovské ledovce se mohly vytvořit jen u pobřeží nějaké jihotočnové polární pevniny. Ale taková pevnina by musela být zřejmě rozervána zálivy a rozdělena mořskými úžinami i zátokami, které dovolily Janě doplout až na místo, kde se nalézá ostrov Tsalal.

 A není to nakonec právě existence polárních pevnin, která vadila snahám všech objevitelů dostat se až k severnímu nebo k jižnímu pólu? Neposkytují tyto pevniny ledovcovým horám pevný opěrný bod, od něhož se v období odchodu ledů odtrhávají? Kdyby jižní a severní polární oblasti tvořilo jen moře, neprorazily by si k nim už lodi cestu?

 Můžeme tedy připustit, že se William Guy, kapitán Jany, dostal za třiaosmdesátou rovnoběžku, ať už veden instinktem mořeplavce nebo pouhou náhodou, která před ním otevřela mořský průjezd.

 Naše posádka byla velmi vzrušena, když viděla, že goeleta pluje uprostřed ohromných pohybujících se mas ledovců. Působilo to zvlášť na nováčky, protože staří námořníci to neviděli poprvé.

 Především bylo třeba zorganizovat stálou hlídkovou službu. Jem West dal připevnit na vrchol hlavního stěžně velký sud, kterému se říká „vraní hnízdo“, a tam se námořníci střídali na stráži.

 Halbrane plula velkou rychlostí, unášena příznivým větrem. Teplotu jsme měli snesitelnou, 4° až 5°C. Nebezpečí znamenala mlha, která se často snášela na moře zatarasené ledovci, a nebylo snadné vyvarovat se srážek.

 Dne 16. prosince byli námořníci už nesmírně unaveni. Mezi ledovými krami a ledovými horami zůstávaly jen úzké klikaté průlivy s četnými prudkými ohyby, proto bylo nutné ustavičně měnit postavení plachet.

 Kormidelník u svého kola ani chvilku nezahálel a námořníci nepřestávali podkasávat hlavní plachtu i plachtu vrcholovou, měnit postavení spodních plachet anebo řídit dolní plachty tak, aby se vítr zaráželo jejich provazovou obrubu.

 Žádný námořník se nevyhýbal práci a mezi všemi se vyznamenával Hunt.

 Byl to námořník tělem duší. Zvlášť se osvědčoval, když bylo třeba dotáhnout lano na ledovec a upevnit je tam kotvou, aby se dala goeleta vléci a obeplout tak překážku. Hunt byl v mžiku v člunu a prodíral se tříští ke kluzkému povrchu vyhlédnutého ledovce. Proto kapitán s celou posádkou považovali Hunta za jedinečného námořníka, ale tajemnost, která ho obestírala, vyvolávala stále zvědavost.

 Nejednou se přihodilo, že Hunt i Martin Holt vypluli v člunu společně, aby provedli nějaký nebezpečný úkol. Jestliže dal mistr plachtař Huntovi nějaký rozkaz, námořník jej provedl horlivě a obratně. Nikdy mu však neodpověděl.

 V té době Halbrane už nemohla být daleko od ledového pole. Až dosud stráže nedokázaly nad ledovými krami a velkými ledovými horami rozličných tvarů objevit okraj nepřerušeného ledového pole.

 Celý den 16. prosince jsme museli plout nesmírně opatrně, protože při neustálých nárazech, kterým jsme se nemohli vyhnout, hrozila ztráta kormidla. Zároveň docházelo k častým nárazům ledové tříště na boky lodi, a to bylo nebezpečnější než velké ledové kry. Když ty se vrhaly na loď, docházelo ovšem také k prudkým nárazům, ale Halbrane měla solidní žebroví i pevné obložení a nemusela se bát, že ji některá prorazí.

 Pokud šlo o kormidlo, Jem West je dal zpevnit dvěma prkny, která vytvořila jakési pouzdro a dostatečně je chránila.

 I v končinách plných plovoucích ledovců všech velikostí a tvarů žili mořští savci, velké množství velryb. Kromě plejtváků se objevovaly i velryby hrbaté a plískavice.

 Vedle obvyklých antarktických ptáků, buřňáků, kapských kormoránů a vodních krkavců tu byly shluky tučňáků, kteří seděli v řadách na okrajích ledovců a pozorovali plující goeletu.

 Dne 17. prosince námořník na stráži konečně ohlásil:

 „Před pravým bokem na obzoru ledové pole!“ Sedm nebo jedenáct kilometrů k jihu se tyčil nekonečný hřeben rozeklaný jako ostří pily a jeho obrys se rýsoval na poměrně jasném nebi. Podél tohoto hřebenu unášel proud tisíce ledovců. Nehybná ledová přehrada se táhla od severozápadu k jihovýchodu a goeleta se podle ní dostala ještě o několik stupňů jižněji.

 Jaký je rozdíl mezi ledovým polem a ledovou přehradou?

 Ledová přehrada se netvoří na širém moři. Musí spočívat na pevném podkladu a může buď narůstat podél pobřeží nebo vytvářet ledové vrcholy v pozadí. Nemůže-li však přehrada opustit svou pevnou základnu, která jí poskytuje oporu, pak zásobuje moře ledovými horami, ledovcovými poli, plovoucími hromadami ledu, celými plochami ledu a ledových ker, ledovými lavicemi a ledovou tříští, zkrátka všemi ledovcovými troskami, které jsme viděli plout v nekonečném proudu po širém moři. Pobřeží, která drží ledovou přehradu, jsou ovlivněna proudy přicházejícími sem z teplejších moří. V době nejvyšších přílivů se okraj ledové přehrady zvedá, roztává a drtí v ohromné ledové balvany - jsou jich stovky za hodinu, které se s ohlušujícím rachotem odtrhávají, padají do moře, ponořují se a uprostřed mohutných vírů znovu vyplouvají na povrch. Ledové hory vyčnívají z vody pouze Jednou třetinou svého objemu a plavou po moři až do chvíle, kdy v teplejších šířkách úplně roztají. Jednou jsem se právě o tom bavil s kapitánem.

 „Ledová přehrada je pro mořeplavce nepřekročitelnou překážkou, protože její spodek je vlastně pobřeží,“ řekl mi.

 „Avšak ledové pole, to je něco jiného. To se utvoří před pevninou na oceánu ustavičným spojováním ledu, který je přinášen proudy. Ledové pole je vydáno napospas bouřím, v létě může v teplejších vodách roztávat, roztrhává se, otvírají se v něm průplavy a četným lodím se už podařilo ledovým polem proplout...“

 „To je pravda,“ dodal jsem, „ledové pole netvoří souvislou plochu, kterou by nebylo možné obeplout...“

 „Weddellovi se také podařilo obeplout celé rozlehlé ledové pole, pane Jeorlinku, a to díky výjimečným povětrnostním podmínkám a časnému příchodu jara. Nuže, jestliže takové podmínky nastanou i letos, snad nebude opovážlivé, když prohlásím, že toho budeme umět využít!“

 „Jistě, kapitáne. A nyní, když stráž už hlásila ledové pole...“

 „Přiblížíme se k němu s Halbrane, co nejvíce budeme moci, pane Jeorlinku, a pak s ní vplujeme do prvního průlivu, který se nám podaří objevit.

 Nenajdeme-li žádný otevřený průliv, pokusíme se plout podél ledového pole co nejdál na východ s proudem, který tam směřuje, jen když se udrží severovýchodní vítr.“ Goeleta plula nyní k jihu a setkávala se s nahromaděnými ledovými krami značných rozměrů. Pečlivé měření úhloměrem nám prozradilo, že některé z nich dosahují plochy až dvanácti set čtverečních metrů. Bylo nutné plout velmi přesně a opatrně, abychom se vyhnuli nebezpečí, že uvázneme v některém průlivu, jehož konec jsme stále neviděli.

 Jakmile se Halbrane dostala asi na pět a půl kilometru k ledovému poli, zakotvila uprostřed široké zátoky, kde měla možnost volného pohybu.

 Spustili jsme na moře člun. Sestoupil do něho kapitán s palubním mistrem, čtyři námořníci zasedli k veslům a jeden ke kormidlu. Zamířili k ohromnému ledovému valu a marně tam hledali nějaký průliv, kterým by goeleta mohla proklouznout. Po třech hodinách únavného hledání se všichni vrátili na loď. Potom se spustil déšť se sněhem a teplota klesla na 2,2°C nad nulou.

 Pro déšť a sníh jsme na ledové pole vůbec neviděli.

 Museli jsme tedy zamířit k jihovýchodu, plout uprostřed nesčetných ledových ker a zároveň dávat pozor, abychom nebyli strženi k ledové hradbě, neboť dostat se pak od ní by bylo neobyčejně obtížné.

 Jem West nařídil upevnit plachty tak, abychom pluli co nejtěsněji při větru.

 Posádka pracovala hbitě a goeleta, nakloněná na pravý bok a hnaná rychlostí dvanácti až čtrnácti kilometru za hodinu, se vrhla do středu ledových ker rozptýlených po její dráze. Jestliže to byly jen slabší vrstvy ledu, goeleta na ně najela a rozdrtila je přídí jako beranem. Několikrát to zaskřípalo a zapraskalo, přitom se celá loď třásla od stěžňů až po kýl, než se znovu octla na volné hladině.

 Nejdůležitější bylo vyhnout se srážkám s velkými ledovými horami. To při jasném počasí, kdy se mohlo včas s lodí zamanévrovat, nebylo nijak obtížné. Když však mlha zahalila celý prostor a bylo vidět sotva na vzdálenost čtyř až dvou set metru, plavba byla velmi nebezpečná.

 Ale když už nemluvíme o velkých ledových horách, nevydává se Halbrane v nebezpečí, že se srazí s nějakým ledovcovým polem? Kdo je nikdy nepozoroval, nedovede si ani představit, jakou nesmírnou sílu má plovoucí nahromaděný led.

 Ten den jsme viděli jedno takové pole. Neplulo příliš velkou rychlostí, když narazilo na jiné, které takřka stálo na hladině. To druhé pole ledových ker bylo rozdrceno na kusy, docela převráceno a takřka úplně zničeno.

 Zbyly z něho jen obrovité trosky, hromadící se jedna na druhou někdy až do výše třiceti metru a tlačené pod vodu do hloubky ještě mnohem větší.

 Může nás to překvapit, když víme, že takové ledovcové pole váží mnoho miliónů tun?

 Za takových okolností, kdy se goeleta udržovala pět až sedm kilometru od ledového pole, uplynulo čtyřiadvacet hodin. Plout s lodí blíž k ledovému poli, to by znamenalo dostat se do křivolakých průlivů, ze kterých bychom třeba nenašli cestu zpět. Ne že by na to kapitán Guy neměl chuť, naopak, stále se obával, že při plavbě z dálky mineme nějaký volný průliv, jehož vstup ani nepostřehneme.

 „Kdybych měl ještě jednu loď,“ řekl mi, „plul bych s ní co nejblíž kolem ledového pole. Při takové výpravě je velice výhodné, jsou-li lodi dvě: Ale Halbrane je sama, a kdybychom o ni přišli...“ Avšak i když jsme se nepřibližovali k ledovému okraji víc, než nám dovolovala opatrnost, naše goeleta se stejně vystavovala velkému nebezpečí. Sotva jsme urazili nějakých dvě stě metrů, už jsme se museli zastavit a měnit směr, a to mnohdy právě v okamžiku, kdy špička čelenu div nenarazila na nějaký ledovec. Po celé dvě hodiny byl Jem West nucen stále měnit postavení plachet a plout co nejpomaleji, aby se vystříhal nárazu na nějaký ledovec.

 Naštěstí vítr vál stále od východu nebo od severoseverovýchodu, což nám dovolovalo plout těsně při větru. Vítr také nesílil. Ale kdyby se byl změnil ve vichřici, nevím, co by se stalo s naší goeletou, či vlastně vím to až příliš dobře: byla by dočista zničena.

 Opravdu, v takovém případě bychom neměli žádnou možnost vyváznout a Halbrane by ztroskotala na okraji ledového pole.

 Po dlouhém zkoumání se kapitán musel vzdát naděje, že nalezne v ledové zdi nějaký průlom. Bylo nutné dostat se až na konec ledového pole dál na jihovýchodě, nic jiného nám nezbývalo. Ostatně poplujeme-li tímto směrem, neodchýlíme se ze stanovené šířky. A skutečně, 18. prosince jsme měřením zjistili, že Halbrane se nalézá na třiašedesáté rovnoběžce.

 Znovu opakuji, že snad žádná plavba v antarktických mořích neprobíhala za šťastnějších okolností: letní období nastalo předčasně, vál stálý severní vítr, průměrná teplota byla 9,4 °C nad nulou. Nemusím ani připomínat, že jsme celých čtyřiadvacet hodin měli jasný den a sluneční paprsky nás zaplavovaly ze všech míst na obzoru.

 Ledovcové hory tály; četné potůčky vody stékaly po jejich stěnách a spojovaly se v zurčící vodopády. Zkrátka museli jsme dávat pozor, aby se ledové kry v naší blízkosti nepřevrátily. Když totiž taje jejich spodní část, která je pod vodou, mění se těžiště jejich rovnováhy, takže kry se pak převracejí.

 Ještě dvakrát nebo třikrát jsme se přiblížili k ledovému poli na méně než tři kilometry. Bylo vyloučeno, aby na ně nepůsobily vlivy počasí a aby se v něm na některých místech neobjevily průrvy.

 Průzkumy byly bezvýsledné a tak jsme se museli nechat unášet proudem, který směřoval od západu k východu.

 Ostatně tento proud nám pomáhal a litovali jsme jen jedné věci: že nás unáší od třiačtyřicátého poledníku, k němuž jsme potřebovali s goeletou dorazit, když jsme mířili k ostrovu Tsalalu. V takovém případě nás mohl zanést na původní dráhu jen východní vítr.

 Musím poznamenat, že při svém pátrání jsme neobjevili ani stopy po nějaké zemi, což odpovídalo zákresům na mapách mořeplavců, kteří tady byli před námi. Jejich mapy byly sice nedokonalé, ale v hrubých obrysech dost přesné. Dobře vím, že mnohé lodi často přepluly nad místy, kde v mapách byla vyznačená pevnina, avšak to nebylo možné připustit o ostrovu Tsalalu. Jestliže k němu mohla Jana doplout, pak tato část antarktického moře byla volná a v roce, kdy letní období nastalo tak předčasně, nemuseli jsme se v tomto směru obávat žádné překážky.

 Konečně 19. prosince mezi druhou a třetí hodinou odpoledne se rozlehlo volání stráže z koše na hlavním stěžni.

 „Co je?“ ptal se Jem West.

 „Na jihovýchodě je ledové pole protržené...“

 „A za ním?“

 „Není nic vidět!“ Poručík vyšplhal po lanech a ve chvilce se dostal až k stožárovému koši.

 Dole na palubě jsme všichni netrpělivě čekali. Jestliže se hlídka mýlila...

 Ale Jem West, ten se v žádném případě nezmýlí!

 Po nekonečných deseti minutách dolehl až k nám na palubu jeho jasný hlas.

 „Volné moře!“ Odpovědělo mu jednohlasné bouřlivé hurá. Po dvou hodinách se nesmírná rozloha ledového pole rozestoupila a před našima očima se objevilo volné, zářivé moře bez ledu.

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.