×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA XI Mezi polárním kruhem a ledovým polem

KAPITOLA XI Mezi polárním kruhem a ledovým polem

Od chvíle, kdy Halbrane překročila tento pomyslný kruh, nakreslený třiadvacet a půl stupně od pólu, jako kdyby se octla v nějaké nové končině, „v kraji zkázy a ticha“, jak praví Edgar Poe, „v čarovném vězení nádhery a slávy..., v nesmírném oceánu nevýslovného světla...“ Podle mého mínění - abychom zůstali u předpokladu méně fantastického - tato oblast Antarktidy, jejíž povrch měří 20 000 000 kilometrů, zůstala tím, čím byla naše zeměkoule v době ledové.

Jak známo, v Antarktidě je v létě stálý den, a to díky paprskům, které vysílá na zem zářivá denní hvězda, pohybující se ve vzestupné spirále nad obzorem. Jakmile slunce zmizí, nastane dlouhá noc, jen časem osvětlovaná polární září...

Naše goeleta bude proplouvat těmi strašnými končinami v období plného světla. Denní světlo po trvá až do té doby, než doplujeme na ostrov Tsalal.

Člověk s větší obrazotvorností by snad mohl v prvních chvílích strávených na pomezí nové oblasti cítit zvláštní rozčilení, měl by nějaké vidění přízraků, tíživé sny, halucinace, klamné smyslové vjemy... Snad by se cítil jako přenesený do světa nadpřirozeného... Při vstupu do antarktických končin by se mohl ptát, co skrývá mlhavý závoj, který je většinou zahaluje...

Podaří se mu tam objevit něco nového v trojí říši, nerostné, rostlinné a živočišné, nebo dokonce „zvláštní druh člověka“, o jakém vypravuje a jakého. viděl Arthur Pym? Co mu poskytne to divadlo meteorů, nad kterými je stažena ona opona z mlh? Neztratí člověk pod tíživým dojmem snů všechnu naději, až pomyslí na návrat...? Neuslyší snad mezi verši nejpodivnějšího básníka krákavý hlas básníkova havrana:

„Víckrát ne..., nikdy víc..., nikdy víc!“ Takový duševní stav u mne ovšem nenastal. I když jsem byl už dlouhý čas velmi rozrušený, podařilo se mi udržet se v mezích skutečnosti. Měl jsem jen jediné přání: aby nám vítr i moře zůstaly stejně příznivé za polárním kruhem jako před ním.

Pokud jde o kapitána Guye, prvního důstojníka a staré námořníky, když se dověděli, že goeleta doplula na sedmdesátou rovnoběžku, jejich dobronzova opálené tváře se rozzářily uspokojením.

Druhý den na mne Hurliguerly na palubě vesele zavolal:

„Pane Jeorlinku, tak už máme za sebou polární kruh...“

„Ještě nejsme dost daleko, mistře!“

„To přijde. Ale jsem trochu zklamaný...“

„A proč?“

„Že jsme neudělali, co se na lodích dělává, když se přejede rovník...“

„A to je vám líto?“

„Jistě, na Halbrane by se také mohl slavit nějaký ten »jižní křest«!“

„Křest? A koho byste chtěl křtít, když se všichni naši námořníci právě tak jako vy už někdy přes tuhle rovnoběžku plavili?“

„Copak my ano, ale vy ne, pane Jeorlinku! A řekněte mi, proč by nemohla být taková slavnost na vaši počest?“

„To je pravda, tak daleko na jih jsem se dostal na svých cestách poprvé.

„No tak, Hurliguerly!“ řekl jsem mu a sáhl jsem do kapsy.

„Žehnejte a křtěte, jak vám libo! Tady máte zlaťák a můžete se v nejbližší hospodě napít na mé zdraví!“

„To nebude dřív než na Bennettově ostrově anebo na Tsalalu, pokud na takových divokých ostrovech jsou vůbec nějaké hospody.“

„Řekněte mi, mistře, pořád se vracím k tomu Huntovi... Je také tak spokojený jako staří námořníci z Halbrane, že jsme dopluli za polární kruh?“

„Copak člověk ví?“ odpověděl mi Hurliguerly.

„Ten chlapík pluje vždycky bez vlajky a řekněte něco o lodi, která nikdy nevztyčuje vlajku? Ale jak povídám, ten si jistě kdysi lízl z rampouchů na ledovém poli!“

„Co vás vede k té myšlence?“

„Všechno a nic, pane Jeorlinku...! Něco takového se cítí... Hunt je starý mořský vlk, vytřel se svým pytlem kdejaký kout na světě!“ Měl jsem stejný názor jako palubní mistr, a jako kdybych něco předvídal, neustále jsem Hunta pozoroval a také velmi často jsem o něm přemýšlel.

Začátkem prosince vítr jako by se po občasném bezvětří stáčel k severozápadu. V těchto vysokých jižních šířkách nelze od severu čekat nic dobrého stejně jako v severních oblastech od jihu. Obyčejně pak nastane špatné počasí s bouřkami a s vichřicemi. Nicméně nesměli jsme moc naříkat, dokud se vítr nestočí k jihozápadu. V takovém případě by byla goeleta zahnána ze své dráhy anebo by musela zápasit, aby se na ní udržela. Nejlépe bychom udělali, kdybychom se stále drželi poledníku, podél něhož jsme pluli už od Jižních Orknejí.

Pravděpodobná možnost změny počasí kapitána nijak nezneklidnila.

Rychlost Halbrane se značně snížila, protože 4. prosince vítr začal slábnout a v noci ze čtvrtého na pátý prosinec dokonce ustal.

Ráno plachty visely podél stěžňů nehybné a splasklé anebo se třepotaly ze strany na stranu. Třebaže k nám nezalétl ani vánek a hladina oceánu nebyla vůbec zčeřená, dlouhé vlnění vzdouvajícího se moře vyvolávalo značné kymácení.

„Moře něco tuší,“ řekl mi kapitán, „někde tam na té straně mají asi zlou bouři,“ dodal a ukázal rukou směrem k západu.

„Skutečně, obzor je v mlhách,“ přikývl jsem.

„Snad k poledni slunce...“

„V této šířce nemá dost síly ani v létě, pane Jeorlinku! Jeme...“ První důstojník k nám přistoupil.

„Co soudíš o počasí?“

„Nijak se mi nelíbí. Musíme být připraveni na všechno, kapitáne! Dám svinout horní plachty, skasat velkou stěhovku a přitáhnout přední stěžně. Je možné, že se obzor odpoledne vyjasní. A jestli nás přepadne vichřice, budeme na ni aspoň připraveni.“

„Nejdůležitější je, abychom se udrželi na své dráze směrem k jihu, Jeme.“

„Uděláme, co bude možné, kapitáne. Zatím máme správný směr.“

„Nehlásila hlídka první plovoucí ledovce?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděl kapitán, „a kdybychom se s nimi srazili, jim by se nic nestalo, ale nám by to ublížilo. Budeme-li se muset z opatrnosti vyhnout na západ nebo na východ, uděláme to jen v nejvyšší nouzi.“ Hlídka se nemýlila. Odpoledne jsme viděli na jihu volně plující ledovce a celé ledové ostrovy, které však nebyly ani příliš veliké, ani příliš vysoké. Plulo zde i množství ker odtržených od ledovcových polí, kry dlouhé devadesát až sto metrů. Jejich hrany se o sebe, třou a někdy se tak vytvářejí kruhovité plochy. Halbrane se mohla krám lehce vyhnout. Při zmenšené rychlosti se však dala těžko řídit.

Ještě nepříjemnější ale byly vysoké a nesnesitelné vlny v protisměru.

Ke druhé hodině se vzduchové proudění změnilo v úplné víry a ve větrné poryvy vanoucí hned z jedné a hned zase z druhé strany. Vichřice se hnala ze všech světových stran.

Goeleta se zmítala na vlnách a palubní mistr musel na palubě připevnit všechny předměty, které by se mohly uvolnit při podélném nebo příčném kymácení.

Ke třetí hodině odpoledne se prudké poryvy větru rozběsnily od západoseverozápadu. První důstojník dal skasat brigantinovou plachtu, velkou plachtu i vratiplachtu. Doufal, že se takto ve vichřici udrží a nebude zahnán na východ mimo směr cesty, kterou sledoval Weddell. Plovoucí hromady ledových ker se však kupily na této straně a nic není tak nebezpečné jako odvážit se do tohoto pohyblivého labyrintu.

Goeleta se pod nárazy uragánu i vln rozbouřeného moře nakláněla silně na bok. Naštěstí její náklad se nemohl přesunout, protože zboží v podpalubí bylo upevněno podle všech námořnických pravidel a zkušeností. Nemuseli jsme se obávat, že nás potká stejný osud jako loď Grampus, která se převrhla a pak ztroskotala, což zavinila nedbalost. Nezapomněli jsme, že podle románu se briga úplně převrátila a Arthur Pym a Dirk Peters se udržovali několik dní na jejím kýlu.

Mimoto se na lodních čerpadlech neobjevila ani kapka vody. Znamenalo to, že se na bocích lodi a na palubě neotevřela díky pečlivým opravám, které byly provedeny při naší zastávce na Falklandech, žádná spára.

Jak dlouho bude bouře trvat, to by nedovedl říci ani nejzkušenější znalec počasí. Špatné počasí se mohlo udržet čtyřiadvacet hodin nebo celé tři dny, protože u jižních moří nikdy nevíte, co vám uchystá.

Asi hodinu poté, co nás přepadla vichřice, střídalo se takřka bez ustání krupobití s deštěm a se sněhovými vánicemi. To proto, že teplota silně poklesla. Teploměr ukazoval už jen 2,2°C nad nulou a stupnice na barometru 721 milimetrů.

Bylo už šest hodin večer - musím užít toho slova, třebaže slunce bylo stále nad obzorem. Vždyť chybělo jen čtrnáct dnů do chvíle, kdy dosáhne kulminačního bodu své dráhy, a tak z výše 23° stále vrhalo své bledé a šikmé paprsky na povrch Antarktidy.

V deset hodin a třicet minut se prudkost vichřice zdvojnásobila.

Nemohl jsem se odhodlat, abych sešel do kabiny, a tak jsem se ukryl za palubní nástavek.

Kapitán a důstojník stáli několik kroků ode mne a o něčem se dohadovali. Uprostřed rozpoutaných živlů se sotva mohli slyšet, ale námořníci si rozumějí beze slov, stačí jim gesta.

Bylo zřejmé, že goeleta je unášena k jihovýchodu směrem k ledovým krám a rozhodně se s nimi brzy setká, když ledy plují mnohem pomaleji než loď. Bylo to dvojí neštěstí. Jednak nás to strhávalo z plánované cesty a za druhé nám hrozilo nebezpečí, že se srazíme s ledovci. Příčné kymácení lodi bylo nyní tak silné, že jsme se báli o stěžně. V prudkém dešti si člověk mohl myslet, že Halbrane se rozlomila na dvě části. Nebylo možné dohlédnout z přídě na záď lodi.

Počet bludných ledovců vzrostl a z toho se dalo soudit, že bouře uspíší tání ledu a usnadní nám další postup kolem okrajů ledového pole.

Museli jsme však vzdorovat větru a z toho vyplývala nutnost skasat další plachty. Goeleta strhovaná zpátečními vlnami strašlivě zápasila, zapadala do prohlubní mezi vlnami a zvedala se jen s divokými otřesy. Abychom jim unikli, na to nebylo ani pomyšlení, protože v takové situaci by se loď vydávala ve veliké nebezpečí, že ji zaplaví obrovské vlny.

Nejdřív jsme museli manévrovat tak, abychom pluli těsně při větru.

S velkou plachtou na hlavním stěžni, s malou stěhovkou a s malou třírohou plachtou vzadu by se Halbrane dostala do příznivého postavení a mohla by vzdorovat vichřici i proudům.

Námořník Drap se postavil ke kormidlu. Kapitán Guy zůstal u něho a bděl nad manévrováním.

Na přídi stála posádka připravená vykonat rozkazy Jema Westa, zatímco šest námořníků za vedení palubního mistra stahovalo brigantinu a nahrazovalo ji malou třírohou plachtou.

Aby se mohla stáhnout hlavní plachta, bylo třeba vyšplhat se po provazovém žebříku na hlavní stěžeň a k tomu stačili čtyři muži.

První se vrhl do provazů Hunt. Za ním šplhal Martin Holt, náš mistr plachtař, a pak námořník Burry a jeden z nováčků.

Nikdy bych si byl nepomyslel, že nějaký člověk by mohl být tak čilý a obratný jako Hunt, jako kdyby se rukama a nohama ani nezachycoval lan.

Když se dostal do výšky kříže u stožárového koše, natáhl se až ke konci ráhna, aby uvolnil ráhnové provazce vrcholové plachty.

Martin Holt se vyšplhal na opačnou stranu ráhna a oba druzí námořníci zůstali uprostřed.

Jakmile plachtu uvolní, budou ji moci svinout. Potom až Hunt, Martin Holt a námořníci sestoupí, stáhnou ji dolů.

Kapitán a důstojník věděli, že s ostatními plachtami se Halbrane udrží ve správném směru. Zatímco Hunt a ostatní pracovali, palubní mistr již připravil třírohou plachtu a čekal jen na poručíkův rozkaz, aby ji vytáhl a upevnil.

Vichřice se rozběsnila s nepopsatelnou zuřivostí. Stěžňová lana byla napjatá k prasknutí a zvučela jako kovové struny. Zbývala jen otázka, jestli i zmenšené plachty nebudou roztrhány na tisíc kusů...

Najednou strašlivý náraz vln všechno na palubě převrátil. Na několika sudech se zpřetrhala lana, jimiž byly připevněny, a sudy se valily až k bednění u zábradlí. Goeleta se položila na pravý bok, takže mořská voda vnikala dovnitř odtokovými žlábky a špička ráhna vrcholové plachty se ponořila téměř na metr do hřebenů vln.

Když se ráhno opět vynořilo, viděli jsme, že Martin Holt, který na něm na konci seděl, zmizel.

Zaslechli jsme jen výkřik - výkřik mistra plachtaře, kterého unášely rozbouřené vlny a jehož paže se zoufale zmítaly uprostřed bělostné pěny.

Námořníci se vrhli k zábradlí na pravém boku lodi; jeden hodil do moře lano, druhý tam skulil sud nebo sochor, zkrátka předmět, který plave a jehož by se Martin Holt mohl zachytit. Ve chvíli, kdy jsem se chytil ráhnového háku, abych se udržel, spatřil jsem, jak něco tmavého prolétlo vzduchem a zmizelo ve zpěněných hřebenech vln.

Snad druhá nešťastná oběť...? Ne... někdo tam skočil úmyslně..., aby zachránil tonoucího...

Byl to Hunt, který právě upevnil poslední úvazek, sjel po ráhnu a vrhl se do moře na pomoc mistru plachtaři.

„Dva muži přes palubu!“ zaznělo sborem.

Ano, dva..., jeden z nich se tam vrhl, aby zachránil prvního. Ale nezahynou oba?

Jem West skočil ke kormidlu a otočením kola obrátil loď o celou čtvrť více nemohl. Loď se zvrácenou stěhovkou a s třírohou plachtou staženou do vodorovné polohy zůstala takřka stát.

Nejdřív jsme v rozbouřených a zpěněných vodách zahlédli dvě hlavy, které se tu a tam vynořovaly - hlavu Martina Holta a hlavu Huntovu.

Hunt proplouval mocnými rozmachy paží mezi vlnami a blížil se k mistru plachtaři. Holt byl už asi dvě stě metrů daleko, chvílemi klesal do vln a znovu se vynořoval jen jako černý bod, takže ho bylo sotva vidět.

Námořníci svrhli do moře bečky i břevna, všechno, co mohli, a teď čekali. Mohl se do rozběsněného moře, které zaplavovalo celou příď, spustit člun...? Buď by se potopil, anebo by se rozbil o boky goelety.

„Oba jsou ztraceni...,“ zašeptal kapitán.

Najednou všichni vykřikli: zahlédli Hunta v prohlubni mezi dvěma vlnami. Znovu se ponořil, ale potom jako kdyby našel pevnou oporu pod nohama, vymrštil se s nadlidskou silou k Martinu Holtovi či spíše k místu, kde ten nešťastník právě zmizel ve vlnách...

Protože Jem West dal povolit úvazky stěhové i třírohé plachty, goeleta se mezitím dostala asi o sto metrů blíž k nim.

A znovu pronikly hukotem rozpoutaných živlů výkřiky.

„Hurá..., hurá..., hurá!“ křičela celá posádka.

Hunt držel levou paží Martina Holta, který už byl bez vlády. Pravou rukou námořník mocně plaval směrem ke goeletě.

„Těsně při větru..., těsně při větru!“ zvolal Jem West na kormidelníka.

Po otočení kormidla plachty zatřeskly jako rány z děla.

Halbrane vyskočila zpod vln podobna koni, který se vzpíná, když ho někdo drží tak pevně na uzdě, že mu div neutrhne jazyk. Vydána napospas nejstrašlivějším nárazům příčných i podélných vln, poskakovala, takřka tančila na jednom místě.

Uplynula nekonečná minuta. Ve víru rozbouřených vln se daly jen stěží rozeznat postavy obou mužů, z nichž jeden vlekl druhého.

Konečně se Hunt dostal ke goeletě a zachytil se jednoho z lan, která visela z paluby lodi.

„Vyrovnej, vyrovnej!“ zavelel poručík a pokynul muži u kormidla.

Goeleta se obrátila, což bylo třeba, aby se vratiplachta, malá stěhovka i třírohá plachta vzduly větrem, a dala se do pohybu.

Hunt i Martin Holt byli naráz vytaženi na palubu, jednoho položili na palubu k patě hlavního stěžně a druhý okamžitě přiskočil na pomoc ostatním lodníkům. Plachetnímu mistru ihned poskytli nutné ošetření. Už se takřka dusil, ale nyní začal opět pravidelně oddychovat. Když ho chvíli důkladně třeli, vzpamatoval se a otevřel oči.

„Holte,“ řekl mu kapitán, který se nad ním skláněl, „vracíš se k nám opravdu z veliké dálky...“

„Ano, kapitáne,“ odpověděl Holt a pohledem někoho hledal.

„Ale kdo mi přišel na pomoc?“

„Hunt!“ zvolal palubní mistr. „To Hunt riskoval život, aby tě vytáhl!“ Holt se nadzvedl, opřel se o loket a obrátil se směrem k místu, kde stál Hunt. Hunt se držel vzadu, a tak ho Hurliguerly postrčil k Martinu Holtovi, jehož oči vyjadřovaly dojetí i vděčnost.

„Pojď ke mně blíž, Hunte,“ promluvil Martin Holt, „děkuji ti..., chtěl bych ti stisknout ruku!“ A podával mu pravici.

Hunt ustoupil několik kroků dozadu a potřásl hlavou jako člověk, který není zvyklý na tolik díků za tak prostou věc.

Potom zamířil na příď a začal opravovat úvazek malé stěhovky, který praskl při strašlivém nárazu vln.

Hunt je jistě nesmírně statečný a obětavý. Rozhodně až do dnešního dne ještě palubní mistr nevypátral, co je to za člověka.

Divoká bouře se nijak nezmírnila a několikrát jsme měli vážné starosti.

Uprostřed rozzuřených živlů jsme se stokrát obávali, že se stěžně zlámou i při tak malém plachtoví. Ano, stokrát jsme si to mysleli, a třeba Hunt svíral kormidlo zkušenou a pevnou rukou, goeleta se dostala do vírů a nakláněla se tak, že se div nepotopila. Museli jsme skasat i vrcholovou plachtu a ponechat jen třírohou a malou stěhovku, abychom udrželi loď v chodu.

„Jeme,“ řekl kapitán Guy v pět hodin ráno, „jestli musíme prchnout...“

„Uděláme to, kapitáne, ale vydáme se v nebezpečí, že nás moře pohltí!“ Opravdu, nic není nebezpečnější než plout po větru, když není možné předhánět vlny a udržovat přesný směr. Ostatně prchneme-li k východu, Halbrane se uchýlí ze své dráhy a octne se uprostřed bludiště ledových ker, které se nahromadily v tomto směru.

Plné tři dny zuřila bouře se sněhovými vánicemi, které vyvolaly značný pokles teploty. Ale přece jen jsme pluli víceméně správným směrem vpřed, když jsme stěhovku rozervanou bouří nahradili novou plachtou ze silnějšího plátna.

Zbytečně bych opakoval, že se kapitán osvědčil jako pravý námořník, že Jem West měl oči všude, že posádka se činila ze všech sil a Hunt byl vždy na prvním místě, ať šlo o práci nebo o to čelit nebezpečí.

Málokdo si dovede představit, jaký to byl člověk. Jaký rozdíl byl mezi ním a většinou námořníků najatých na Falklandech. Od nováčků se jen stěží vymohlo to, co udělat museli. Jema Westa poslouchali, ale za jeho zády bylo nářků a stížností. Obával jsem se, že to není dobré znamení do budoucnosti.

Martin Holt už zase pracoval a nijak si nestěžoval. Vyznal se ve svém oboru a byl jediný z námořníků, který mohl v obratnosti i v píli závodit s Huntem.

„No tak, Holte,“ zeptal jsem se ho jednou, když právě hovořil s palubním mistrem, „jste nyní zadobře s tím čertovským Huntem? Je trochu hovornější od té doby, co vás zachránil?“

„Nikoliv, pane Jeorlinku,“ odpověděl mi, „skoro bych řekl, že se mi vyhýbá!“ „Vyhýbá?“ divil jsem se.

„Dělal to ostatně už předtím.“

„To je zvláštní...“

„Je to pravda,“ dodal Hurliguerly, „už víckrát jsem si toho všiml.“

„Vyhýbá se vám jako ostatním námořníkům?“

„Mně se vyhýbá víc než ostatním!“ To, co jsem slyšel, mě překvapilo.

Dal jsem si pozor a skutečně jsem se přesvědčil, že Hunt se vyhýbá každé příležitosti, kdy by se mohl setkat s mistrem plachtařem. Jeho chování bylo přinejmenším podivné.

Odpoledne 8. a 9. prosince se zdálo, že vítr má sklon stočit se k východu, což by ukazovalo na lepší počasí. Dojde-li k tomu, Halbrane bude moci dohnat, co ztratila, když se odchýlila ze správného směru, a pokračovat v plavbě podél třiačtyřicátého poledníku.

Třebaže bylo moře stále rozbouřené, asi ke druhé hodině ranní jsme mohli bez nebezpečí zvětšit plachtoví. A tak s rozvinutou velkou plachtou, s povolenou vratiplachtou na zadním stěžni, s třírohou plachtou a s malou stěhovkou, které byly přitaženy k pravému boku, se Halbrane znovu blížila k dráze, ze které ji zahnala dlouhá bouře.

V této části antarktického moře proud unášel velké množství ledových ker. Mohli jsme z toho usoudit, že bouře možná uspíšila odchod ledů a prolomila na východě přehradu ledového pole.


KAPITOLA XI  Mezi polárním kruhem a ledovým polem

 

 Od chvíle, kdy Halbrane překročila tento pomyslný kruh, nakreslený třiadvacet a půl stupně od pólu, jako kdyby se octla v nějaké nové končině, „v kraji zkázy a ticha“, jak praví Edgar Poe, „v čarovném vězení nádhery a slávy..., v nesmírném oceánu nevýslovného světla...“ Podle mého mínění - abychom zůstali u předpokladu méně fantastického - tato oblast Antarktidy, jejíž povrch měří 20 000 000 kilometrů, zůstala tím, čím byla naše zeměkoule v době ledové.

 Jak známo, v Antarktidě je v létě stálý den, a to díky paprskům, které vysílá na zem zářivá denní hvězda, pohybující se ve vzestupné spirále nad obzorem. Jakmile slunce zmizí, nastane dlouhá noc, jen časem osvětlovaná polární září...

 Naše goeleta bude proplouvat těmi strašnými končinami v období plného světla. Denní světlo po trvá až do té doby, než doplujeme na ostrov Tsalal.

 Člověk s větší obrazotvorností by snad mohl v prvních chvílích strávených na pomezí nové oblasti cítit zvláštní rozčilení, měl by nějaké vidění přízraků, tíživé sny, halucinace, klamné smyslové vjemy... Snad by se cítil jako přenesený do světa nadpřirozeného... Při vstupu do antarktických končin by se mohl ptát, co skrývá mlhavý závoj, který je většinou zahaluje...

 Podaří se mu tam objevit něco nového v trojí říši, nerostné, rostlinné a živočišné, nebo dokonce „zvláštní druh člověka“, o jakém vypravuje a jakého. viděl Arthur Pym? Co mu poskytne to divadlo meteorů, nad kterými je stažena ona opona z mlh? Neztratí člověk pod tíživým dojmem snů všechnu naději, až pomyslí na návrat...? Neuslyší snad mezi verši nejpodivnějšího básníka krákavý hlas básníkova havrana:

 „Víckrát ne..., nikdy víc..., nikdy víc!“ Takový duševní stav u mne ovšem nenastal. I když jsem byl už dlouhý čas velmi rozrušený, podařilo se mi udržet se v mezích skutečnosti. Měl jsem jen jediné přání: aby nám vítr i moře zůstaly stejně příznivé za polárním kruhem jako před ním.

 Pokud jde o kapitána Guye, prvního důstojníka a staré námořníky, když se dověděli, že goeleta doplula na sedmdesátou rovnoběžku, jejich dobronzova opálené tváře se rozzářily uspokojením.

 Druhý den na mne Hurliguerly na palubě vesele zavolal:

 „Pane Jeorlinku, tak už máme za sebou polární kruh...“

 „Ještě nejsme dost daleko, mistře!“

 „To přijde. Ale jsem trochu zklamaný...“

 „A proč?“

 „Že jsme neudělali, co se na lodích dělává, když se přejede rovník...“

 „A to je vám líto?“

 „Jistě, na Halbrane by se také mohl slavit nějaký ten »jižní křest«!“

 „Křest? A koho byste chtěl křtít, když se všichni naši námořníci právě tak jako vy už někdy přes tuhle rovnoběžku plavili?“

 „Copak my ano, ale vy ne, pane Jeorlinku! A řekněte mi, proč by nemohla být taková slavnost na vaši počest?“

 „To je pravda, tak daleko na jih jsem se dostal na svých cestách poprvé.

 „No tak, Hurliguerly!“ řekl jsem mu a sáhl jsem do kapsy. 

 „Žehnejte a křtěte, jak vám libo! Tady máte zlaťák a můžete se v nejbližší hospodě napít na mé zdraví!“

 „To nebude dřív než na Bennettově ostrově anebo na Tsalalu, pokud na takových divokých ostrovech jsou vůbec nějaké hospody.“

 „Řekněte mi, mistře, pořád se vracím k tomu Huntovi... Je také tak spokojený jako staří námořníci z Halbrane, že jsme dopluli za polární kruh?“

 „Copak člověk ví?“ odpověděl mi Hurliguerly.

 „Ten chlapík pluje vždycky bez vlajky a řekněte něco o lodi, která nikdy nevztyčuje vlajku? Ale jak povídám, ten si jistě kdysi lízl z rampouchů na ledovém poli!“

 „Co vás vede k té myšlence?“

 „Všechno a nic, pane Jeorlinku...! Něco takového se cítí... Hunt je starý mořský vlk, vytřel se svým pytlem kdejaký kout na světě!“ Měl jsem stejný názor jako palubní mistr, a jako kdybych něco předvídal, neustále jsem Hunta pozoroval a také velmi často jsem o něm přemýšlel.

 Začátkem prosince vítr jako by se po občasném bezvětří stáčel k severozápadu. V těchto vysokých jižních šířkách nelze od severu čekat nic dobrého stejně jako v severních oblastech od jihu. Obyčejně pak nastane špatné počasí s bouřkami a s vichřicemi. Nicméně nesměli jsme moc naříkat, dokud se vítr nestočí k jihozápadu. V takovém případě by byla goeleta zahnána ze své dráhy anebo by musela zápasit, aby se na ní udržela. Nejlépe bychom udělali, kdybychom se stále drželi poledníku, podél něhož jsme pluli už od Jižních Orknejí.

 Pravděpodobná možnost změny počasí kapitána nijak nezneklidnila.

 Rychlost Halbrane se značně snížila, protože 4. prosince vítr začal slábnout a v noci ze čtvrtého na pátý prosinec dokonce ustal.

 Ráno plachty visely podél stěžňů nehybné a splasklé anebo se třepotaly ze strany na stranu. Třebaže k nám nezalétl ani vánek a hladina oceánu nebyla vůbec zčeřená, dlouhé vlnění vzdouvajícího se moře vyvolávalo značné kymácení.

 „Moře něco tuší,“ řekl mi kapitán, „někde tam na té straně mají asi zlou bouři,“ dodal a ukázal rukou směrem k západu.

 „Skutečně, obzor je v mlhách,“ přikývl jsem.

 „Snad k poledni slunce...“

 „V této šířce nemá dost síly ani v létě, pane Jeorlinku! Jeme...“ První důstojník k nám přistoupil.

 „Co soudíš o počasí?“

 „Nijak se mi nelíbí. Musíme být připraveni na všechno, kapitáne! Dám svinout horní plachty, skasat velkou stěhovku a přitáhnout přední stěžně. Je možné, že se obzor odpoledne vyjasní. A jestli nás přepadne vichřice, budeme na ni aspoň připraveni.“

 „Nejdůležitější je, abychom se udrželi na své dráze směrem k jihu, Jeme.“

 „Uděláme, co bude možné, kapitáne. Zatím máme správný směr.“

 „Nehlásila hlídka první plovoucí ledovce?“ zeptal jsem se.

 „Ano,“ odpověděl kapitán, „a kdybychom se s nimi srazili, jim by se nic nestalo, ale nám by to ublížilo. Budeme-li se muset z opatrnosti vyhnout na západ nebo na východ, uděláme to jen v nejvyšší nouzi.“ Hlídka se nemýlila. Odpoledne jsme viděli na jihu volně plující ledovce a celé ledové ostrovy, které však nebyly ani příliš veliké, ani příliš vysoké. Plulo zde i množství ker odtržených od ledovcových polí, kry dlouhé devadesát až sto metrů. Jejich hrany se o sebe, třou a někdy se tak vytvářejí kruhovité plochy. Halbrane se mohla krám lehce vyhnout. Při zmenšené rychlosti se však dala těžko řídit.

 Ještě nepříjemnější ale byly vysoké a nesnesitelné vlny v protisměru.

 Ke druhé hodině se vzduchové proudění změnilo v úplné víry a ve větrné poryvy vanoucí hned z jedné a hned zase z druhé strany. Vichřice se hnala ze všech světových stran.

 Goeleta se zmítala na vlnách a palubní mistr musel na palubě připevnit všechny předměty, které by se mohly uvolnit při podélném nebo příčném kymácení.

 Ke třetí hodině odpoledne se prudké poryvy větru rozběsnily od západoseverozápadu. První důstojník dal skasat brigantinovou plachtu, velkou plachtu i vratiplachtu. Doufal, že se takto ve vichřici udrží a nebude zahnán na východ mimo směr cesty, kterou sledoval Weddell. Plovoucí hromady ledových ker se však kupily na této straně a nic není tak nebezpečné jako odvážit se do tohoto pohyblivého labyrintu.

 Goeleta se pod nárazy uragánu i vln rozbouřeného moře nakláněla silně na bok. Naštěstí její náklad se nemohl přesunout, protože zboží v podpalubí bylo upevněno podle všech námořnických pravidel a zkušeností. Nemuseli jsme se obávat, že nás potká stejný osud jako loď Grampus, která se převrhla a pak ztroskotala, což zavinila nedbalost. Nezapomněli jsme, že podle románu se briga úplně převrátila a Arthur Pym a Dirk Peters se udržovali několik dní na jejím kýlu.

 Mimoto se na lodních čerpadlech neobjevila ani kapka vody. Znamenalo to, že se na bocích lodi a na palubě neotevřela díky pečlivým opravám, které byly provedeny při naší zastávce na Falklandech, žádná spára.

 Jak dlouho bude bouře trvat, to by nedovedl říci ani nejzkušenější znalec počasí. Špatné počasí se mohlo udržet čtyřiadvacet hodin nebo celé tři dny, protože u jižních moří nikdy nevíte, co vám uchystá.

 Asi hodinu poté, co nás přepadla vichřice, střídalo se takřka bez ustání krupobití s deštěm a se sněhovými vánicemi. To proto, že teplota silně poklesla. Teploměr ukazoval už jen 2,2°C nad nulou a stupnice na barometru 721 milimetrů.

 Bylo už šest hodin večer - musím užít toho slova, třebaže slunce bylo stále nad obzorem. Vždyť chybělo jen čtrnáct dnů do chvíle, kdy dosáhne kulminačního bodu své dráhy, a tak z výše 23° stále vrhalo své bledé a šikmé paprsky na povrch Antarktidy.

 V deset hodin a třicet minut se prudkost vichřice zdvojnásobila.

 Nemohl jsem se odhodlat, abych sešel do kabiny, a tak jsem se ukryl za palubní nástavek.

 Kapitán a důstojník stáli několik kroků ode mne a o něčem se dohadovali. Uprostřed rozpoutaných živlů se sotva mohli slyšet, ale námořníci si rozumějí beze slov, stačí jim gesta.

 Bylo zřejmé, že goeleta je unášena k jihovýchodu směrem k ledovým krám a rozhodně se s nimi brzy setká, když ledy plují mnohem pomaleji než loď. Bylo to dvojí neštěstí. Jednak nás to strhávalo z plánované cesty a za druhé nám hrozilo nebezpečí, že se srazíme s ledovci. Příčné kymácení lodi bylo nyní tak silné, že jsme se báli o stěžně. V prudkém dešti si člověk mohl myslet, že Halbrane se rozlomila na dvě části. Nebylo možné dohlédnout z přídě na záď lodi.

 Počet bludných ledovců vzrostl a z toho se dalo soudit, že bouře uspíší tání ledu a usnadní nám další postup kolem okrajů ledového pole.

 Museli jsme však vzdorovat větru a z toho vyplývala nutnost skasat další plachty. Goeleta strhovaná zpátečními vlnami strašlivě zápasila, zapadala do prohlubní mezi vlnami a zvedala se jen s divokými otřesy. Abychom jim unikli, na to nebylo ani pomyšlení, protože v takové situaci by se loď vydávala ve veliké nebezpečí, že ji zaplaví obrovské vlny.

 Nejdřív jsme museli manévrovat tak, abychom pluli těsně při větru.

 S velkou plachtou na hlavním stěžni, s malou stěhovkou a s malou třírohou plachtou vzadu by se Halbrane dostala do příznivého postavení a mohla by vzdorovat vichřici i proudům.

 Námořník Drap se postavil ke kormidlu. Kapitán Guy zůstal u něho a bděl nad manévrováním.

 Na přídi stála posádka připravená vykonat rozkazy Jema Westa, zatímco šest námořníků za vedení palubního mistra stahovalo brigantinu a nahrazovalo ji malou třírohou plachtou.

 Aby se mohla stáhnout hlavní plachta, bylo třeba vyšplhat se po provazovém žebříku na hlavní stěžeň a k tomu stačili čtyři muži.

 První se vrhl do provazů Hunt. Za ním šplhal Martin Holt, náš mistr plachtař, a pak námořník Burry a jeden z nováčků.

 Nikdy bych si byl nepomyslel, že nějaký člověk by mohl být tak čilý a obratný jako Hunt, jako kdyby se rukama a nohama ani nezachycoval lan.

 Když se dostal do výšky kříže u stožárového koše, natáhl se až ke konci ráhna, aby uvolnil ráhnové provazce vrcholové plachty.

 Martin Holt se vyšplhal na opačnou stranu ráhna a oba druzí námořníci zůstali uprostřed.

 Jakmile plachtu uvolní, budou ji moci svinout. Potom až Hunt, Martin Holt a námořníci sestoupí, stáhnou ji dolů.

 Kapitán a důstojník věděli, že s ostatními plachtami se Halbrane udrží ve správném směru. Zatímco Hunt a ostatní pracovali, palubní mistr již připravil třírohou plachtu a čekal jen na poručíkův rozkaz, aby ji vytáhl a upevnil.

 Vichřice se rozběsnila s nepopsatelnou zuřivostí. Stěžňová lana byla napjatá k prasknutí a zvučela jako kovové struny. Zbývala jen otázka, jestli i zmenšené plachty nebudou roztrhány na tisíc kusů...

 Najednou strašlivý náraz vln všechno na palubě převrátil. Na několika sudech se zpřetrhala lana, jimiž byly připevněny, a sudy se valily až k bednění u zábradlí. Goeleta se položila na pravý bok, takže mořská voda vnikala dovnitř odtokovými žlábky a špička ráhna vrcholové plachty se ponořila téměř na metr do hřebenů vln.

 Když se ráhno opět vynořilo, viděli jsme, že Martin Holt, který na něm na konci seděl, zmizel.

 Zaslechli jsme jen výkřik - výkřik mistra plachtaře, kterého unášely rozbouřené vlny a jehož paže se zoufale zmítaly uprostřed bělostné pěny.

 Námořníci se vrhli k zábradlí na pravém boku lodi; jeden hodil do moře lano, druhý tam skulil sud nebo sochor, zkrátka předmět, který plave a jehož by se Martin Holt mohl zachytit. Ve chvíli, kdy jsem se chytil ráhnového háku, abych se udržel, spatřil jsem, jak něco tmavého prolétlo vzduchem a zmizelo ve zpěněných hřebenech vln.

 Snad druhá nešťastná oběť...? Ne... někdo tam skočil úmyslně..., aby zachránil tonoucího...

 Byl to Hunt, který právě upevnil poslední úvazek, sjel po ráhnu a vrhl se do moře na pomoc mistru plachtaři.

 „Dva muži přes palubu!“ zaznělo sborem.

 Ano, dva..., jeden z nich se tam vrhl, aby zachránil prvního. Ale nezahynou oba?

 Jem West skočil ke kormidlu a otočením kola obrátil loď o celou čtvrť více nemohl. Loď se zvrácenou stěhovkou a s třírohou plachtou staženou do vodorovné polohy zůstala takřka stát.

 Nejdřív jsme v rozbouřených a zpěněných vodách zahlédli dvě hlavy, které se tu a tam vynořovaly - hlavu Martina Holta a hlavu Huntovu.

 Hunt proplouval mocnými rozmachy paží mezi vlnami a blížil se k mistru plachtaři. Holt byl už asi dvě stě metrů daleko, chvílemi klesal do vln a znovu se vynořoval jen jako černý bod, takže ho bylo sotva vidět.

 Námořníci svrhli do moře bečky i břevna, všechno, co mohli, a teď čekali. Mohl se do rozběsněného moře, které zaplavovalo celou příď, spustit člun...? Buď by se potopil, anebo by se rozbil o boky goelety.

 „Oba jsou ztraceni...,“ zašeptal kapitán.

 Najednou všichni vykřikli: zahlédli Hunta v prohlubni mezi dvěma vlnami. Znovu se ponořil, ale potom jako kdyby našel pevnou oporu pod nohama, vymrštil se s nadlidskou silou k Martinu Holtovi či spíše k místu, kde ten nešťastník právě zmizel ve vlnách...

 Protože Jem West dal povolit úvazky stěhové i třírohé plachty, goeleta se mezitím dostala asi o sto metrů blíž k nim.

 A znovu pronikly hukotem rozpoutaných živlů výkřiky.

 „Hurá..., hurá..., hurá!“ křičela celá posádka.

 Hunt držel levou paží Martina Holta, který už byl bez vlády. Pravou rukou námořník mocně plaval směrem ke goeletě.

 „Těsně při větru..., těsně při větru!“ zvolal Jem West na kormidelníka.

 Po otočení kormidla plachty zatřeskly jako rány z děla.

 Halbrane vyskočila zpod vln podobna koni, který se vzpíná, když ho někdo drží tak pevně na uzdě, že mu div neutrhne jazyk. Vydána napospas nejstrašlivějším nárazům příčných i podélných vln, poskakovala, takřka tančila na jednom místě.

 Uplynula nekonečná minuta. Ve víru rozbouřených vln se daly jen stěží rozeznat postavy obou mužů, z nichž jeden vlekl druhého.

 Konečně se Hunt dostal ke goeletě a zachytil se jednoho z lan, která visela z paluby lodi.

 „Vyrovnej, vyrovnej!“ zavelel poručík a pokynul muži u kormidla.

 Goeleta se obrátila, což bylo třeba, aby se vratiplachta, malá stěhovka i třírohá plachta vzduly větrem, a dala se do pohybu.

 Hunt i Martin Holt byli naráz vytaženi na palubu, jednoho položili na palubu k patě hlavního stěžně a druhý okamžitě přiskočil na pomoc ostatním lodníkům. Plachetnímu mistru ihned poskytli nutné ošetření. Už se takřka dusil, ale nyní začal opět pravidelně oddychovat. Když ho chvíli důkladně třeli, vzpamatoval se a otevřel oči.

 „Holte,“ řekl mu kapitán, který se nad ním skláněl, „vracíš se k nám opravdu z veliké dálky...“

 „Ano, kapitáne,“ odpověděl Holt a pohledem někoho hledal.

 „Ale kdo mi přišel na pomoc?“

 „Hunt!“ zvolal palubní mistr. „To Hunt riskoval život, aby tě vytáhl!“ Holt se nadzvedl, opřel se o loket a obrátil se směrem k místu, kde stál Hunt. Hunt se držel vzadu, a tak ho Hurliguerly postrčil k Martinu Holtovi, jehož oči vyjadřovaly dojetí i vděčnost.

 „Pojď ke mně blíž, Hunte,“ promluvil Martin Holt, „děkuji ti..., chtěl bych ti stisknout ruku!“ A podával mu pravici.

 Hunt ustoupil několik kroků dozadu a potřásl hlavou jako člověk, který není zvyklý na tolik díků za tak prostou věc.

 Potom zamířil na příď a začal opravovat úvazek malé stěhovky, který praskl při strašlivém nárazu vln.

 Hunt je jistě nesmírně statečný a obětavý. Rozhodně až do dnešního dne ještě palubní mistr nevypátral, co je to za člověka.

 Divoká bouře se nijak nezmírnila a několikrát jsme měli vážné starosti.

 Uprostřed rozzuřených živlů jsme se stokrát obávali, že se stěžně zlámou i při tak malém plachtoví. Ano, stokrát jsme si to mysleli, a třeba Hunt svíral kormidlo zkušenou a pevnou rukou, goeleta se dostala do vírů a nakláněla se tak, že se div nepotopila. Museli jsme skasat i vrcholovou plachtu a ponechat jen třírohou a malou stěhovku, abychom udrželi loď v chodu.

 „Jeme,“ řekl kapitán Guy v pět hodin ráno, „jestli musíme prchnout...“

 „Uděláme to, kapitáne, ale vydáme se v nebezpečí, že nás moře pohltí!“ Opravdu, nic není nebezpečnější než plout po větru, když není možné předhánět vlny a udržovat přesný směr. Ostatně prchneme-li k východu, Halbrane se uchýlí ze své dráhy a octne se uprostřed bludiště ledových ker, které se nahromadily v tomto směru.

 Plné tři dny zuřila bouře se sněhovými vánicemi, které vyvolaly značný pokles teploty. Ale přece jen jsme pluli víceméně správným směrem vpřed, když jsme stěhovku rozervanou bouří nahradili novou plachtou ze silnějšího plátna.

 Zbytečně bych opakoval, že se kapitán osvědčil jako pravý námořník, že Jem West měl oči všude, že posádka se činila ze všech sil a Hunt byl vždy na prvním místě, ať šlo o práci nebo o to čelit nebezpečí.

 Málokdo si dovede představit, jaký to byl člověk. Jaký rozdíl byl mezi ním a většinou námořníků najatých na Falklandech. Od nováčků se jen stěží vymohlo to, co udělat museli. Jema Westa poslouchali, ale za jeho zády bylo nářků a stížností. Obával jsem se, že to není dobré znamení do budoucnosti.

 Martin Holt už zase pracoval a nijak si nestěžoval. Vyznal se ve svém oboru a byl jediný z námořníků, který mohl v obratnosti i v píli závodit s Huntem.

 „No tak, Holte,“ zeptal jsem se ho jednou, když právě hovořil s palubním mistrem, „jste nyní zadobře s tím čertovským Huntem? Je trochu hovornější od té doby, co vás zachránil?“

 „Nikoliv, pane Jeorlinku,“ odpověděl mi, „skoro bych řekl, že se mi vyhýbá!“ „Vyhýbá?“ divil jsem se.

 „Dělal to ostatně už předtím.“

 „To je zvláštní...“

 „Je to pravda,“ dodal Hurliguerly, „už víckrát jsem si toho všiml.“

 „Vyhýbá se vám jako ostatním námořníkům?“

 „Mně se vyhýbá víc než ostatním!“ To, co jsem slyšel, mě překvapilo.

 Dal jsem si pozor a skutečně jsem se přesvědčil, že Hunt se vyhýbá každé příležitosti, kdy by se mohl setkat s mistrem plachtařem. Jeho chování bylo přinejmenším podivné.

 Odpoledne 8. a 9. prosince se zdálo, že vítr má sklon stočit se k východu, což by ukazovalo na lepší počasí. Dojde-li k tomu, Halbrane bude moci dohnat, co ztratila, když se odchýlila ze správného směru, a pokračovat v plavbě podél třiačtyřicátého poledníku.

 Třebaže bylo moře stále rozbouřené, asi ke druhé hodině ranní jsme mohli bez nebezpečí zvětšit plachtoví. A tak s rozvinutou velkou plachtou, s povolenou vratiplachtou na zadním stěžni, s třírohou plachtou a s malou stěhovkou, které byly přitaženy k pravému boku, se Halbrane znovu blížila k dráze, ze které ji zahnala dlouhá bouře.

 V této části antarktického moře proud unášel velké množství ledových ker. Mohli jsme z toho usoudit, že bouře možná uspíšila odchod ledů a prolomila na východě přehradu ledového pole.