KAPITOLA X Halucinace Naše situace se nečekaně změnila. Jaké to bude mít následky, když nás proud unáší směrem k pólu! První pocit radosti byl okamžitě vystřídán hrůzou z neznáma... Snad jedině Dirk Peters se radoval při pomyšlení, že je znovu na cestě, ale hlavou jeho společníků se honily docela jiné myšlenky. Skutečně, kapitán Len Guy neměl už žádnou naději, že ještě nalezne své krajany. William Guy se svými pěti druhy opustili asi před osmi měsíci ostrov Tsalal, a kam zmizeli? V pětatřiceti dnech jsme propluli vzdálenost takřka osmi set kilometrů a nic jsme neobjevili. A i kdyby se dostali k té polární pevnině, jejíž šířku můj krajan Maury tak důmyslně odhadoval na dva tisíce kilometrů, kterou její část bychom si zvolili pro svá pátrání?
A omývá-li nejzazší konec zemské osy moře, neutopili se trosečníci z Jany v oněch propastech, které brzy pokryje ledový krunýř?
Kapitán ztratil všechnu naději a chtěl splnit jen svou povinnost, to znamená dopravit posádku zpět k severu a překročit polární kruh, dokud to počasí dovolí. A zatím jsme byli unášeni k jihu... I nyní jsme se stejně museli připravit na dlouhé přezimování, a také se vzdát naděje, že bychom se setkali s nějakými velrybáři. Při srážce, po které se naše ledová kra dala znovu do pohybu, spadlo mnoho věcí do moře. Avšak pokud jde o potraviny, po pečlivé prohlídce jsme zjistili, že ztráty byly nepatrné.
Když se kra uvolnila, kapitán zkonstatoval, že pluje k jihovýchodu. Směr proudu se tedy nijak nezměnil. Všechny ostatní ledové hory pluly také tím směrem a právě jedna z nich narazila na východní bok naší ledové kry. Obě nyní tvořily jedinou masu, která hnána proudem plula rychlostí čtyř kilometrů za hodinu.
Museli jsme přemýšlet o stálosti tohoto proudu, který už od ledového pole žene vody volného moře k jižnímu pólu. Jestliže podle domnění Mauryho existuje rozlehlá antarktická pevnina, stočí se snad tento proud kolem ní? A jestliže je pevnina rozdělena širokým průlivem, je dost rozlehlý pro takovou spoustu vody i plovoucích ledovců?
Podle mého mínění budeme mít brzy jasno ve všech těchto bodech.
Plujeme-li rychlostí čtyř kilometrů za hodinu, stačí nám třicet hodin, abychom dosáhli místa, kde se na zemské ose křižují poledníky.
Jiná otázka ovšem byla, jestli tento proud jde až k pólu, kde se nalézá pevnina, u které bychom mohli přistát.
Když jsem o tom mluvil s palubním mistrem, řekl mi: „Co chcete, pane Jeorlinku, jestliže proud jde až k pólu, pak tam doplujeme, a nejde-li tam, pak tam nedoplujeme! Nejsme už pány situace a nemůžeme zamířit, kam bychom chtěli. Ledovec není loď, nemá kormidlo ani plachty a pluje jen tam, kam ho unáší proud!“ „Zajisté, Hurliguerly! Jenom mě napadlo, kdybychom se dva nebo tři nalodili do člunu...“ „Pořád ten váš nápad s člunem... Vy se toho nějak držíte!“ „Jistě, protože je-li tam nějaká pevnina, nebylo by možné, že muži z Jany...“ „Tam přistáli...? Ach, pane Jeorlinku! Osm set kilometrů za ostrovem Tsalalem?“ „Kdoví, mistře.“ „Budiž, ale dovolte mi, abych vám připomněl, že na podobné úvahy bude dost času, až se ona pevnina ukáže. Náš kapitán uvidí, co se dá dělat, když máme tak málo času. Rozhodně se nemůžeme v těchto končinách zdržovat, a když už nás ledovec nenese ani směrem k Falklandům, ani směrem ke Kerguelenám, nezáleží na tom, dostaneme-li se odtud jinudy. Nejdůležitější pro nás je překročit polární kruh, dřív než přijde zima. Pak tu moře zamrzne a my už se přes ně nedostaneme.“ Hurliguerly usuzoval podle svého zdravého rozumu a já jsem s ním musel souhlasit.
Několikrát jsem vystoupil až na vrchol ledové hory. Usedal jsem tam na nejvyšším místě a dalekohledem jsem ustavičně prohlížel obzor. Občas byla jeho čára přerušena nějakým plovoucím ledovcem anebo zakryta hustou mlhou. Z místa, kde jsem seděl, tj. z výše pětačtyřiceti metrů nad mořskou hladinou, jsem viděl do vzdálenosti, kterou jsem odhadl na čtyři kilometry.
Až dosud se neobjevil nikde na obzoru žádný vzdálený obrys.
Kapitán se vyšplhal dvakrát až na vrchol, aby mohl určit naši polohu.
Toho dne 30. ledna, jsme byli na 67° 19' západní délky a 89° 21' jižní šířky. Z toho jsme mohli vyvodit dvojí závěr: Za prvé, že nás od posledního měření délky proud zanesl přibližně o čtyřiadvacet stupňů dál na jihovýchod. A za druhé, že naše ledová kra byla vzdálena jen asi osmdesát kilometrů od jižního pólu.
Ten den jsme přenesli největší část zásob do rozlehlé jeskyně, kterou objevil palubní mistr ve svahu a kde byly sudy a bedny v bezpečí i před novou srážkou. Také kamna pomohli námořníci našemu mistru Endicottovi postavit a pevně zajistit mezi dvě ledové stěny, potom mu tam nanosili dostatečnou zásobu uhlí.
Všechny tyto práce byly vykonány bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Mužstvo poslouchalo kapitána i poručíka, protože oba muži po nich chtěli jen nezbytné práce. Ale nepropadne posádka po nějakém čase malomyslnosti? Podřizují-li se ještě autoritě svých velitelů, nezmění se to v několika dalších dnech? Vzdají se svého záměru zmocnit se člunu a uprchnout?
Podle mého mínění jsme se této možnosti nemuseli obávat, dokud bude naše ledová kra v pohybu, protože rychlostí by ji člun nepředstihl. Ale kdyby se kra podruhé převrátila, kdyby narazila na pobřeží pevniny nebo ostrova, co by ti nešťastníci nebyli s to udělat, aby se vyhnuli strašlivému přezimování?
Shodli jsme se, že velrybářský mistr a jeho společníci nepodniknou nic, dokud bude ledovec unášet proud. Ale nesměli být ani na okamžik ponecháni bez dozoru... Vrátil jsem se na své místo na vrcholu ledovce, zatímco kapitán a poručík sestoupili k dolní části ledovce, aby prozkoumali čáru jeho ponoru. Museli to dělat dvakrát za čtyřiadvacet hodin, aby zjistili, jestli se ponor snižuje nebo zvyšuje, což mohlo znamenat změnu těžiště a vyvolat nové překocení ledovce.
Seděl jsem na vrcholu asi půl hodiny, když jsem zpozoroval míšence, který šplhal rychle vzhůru.
Přichází sem také proto, aby se rozhlédl po dalekém obzoru, a doufá, že objeví nějakou zemi? Anebo - a to se mi zdálo pravděpodobnější - mi chce sdělit nějaký nový plán na záchranu Arthura Pyma? Jakmile vystoupil až ke mně, rozhlédl se po širém moři. Uplynuly dvě tři minuty, muž promluvil.
„Pane Jeorlinku,“ začal, „pamatujete se..., jak jsem vám vypravoval... o té příhodě na Grampusu... Svěřil jsem vám,“ pokračoval, „že Parker se nejmenoval Parker..., ale Ned Holt..., a že to byl bratr Martina Holta...“ „Vím to, Petersi,“ odpověděl jsem, „ale proč o tom znovu mluvíte?“ „Proč, pane Jeorlinku..., vy jste přece o tom neřekl nikomu ani slovo?“ „Nikomu! Samozřejmě!“ „A přece..., rozumějte mi..., zdá se mi..., že v posádce... něco vědí..., musí něco vědět!“ V tom okamžiku jsem si to v duchu srovnal s tím, co mi vypravoval palubní mistr, jak tajně vyslechl rozhovor Martina Holta s Hearnem. „Rozumějte mi, pane Jeorlinku..., nedovedu to tak říct... Ano..., včera..., od té doby na to stále myslím... Včera mě Martin Holt zatáhl stranou..., že prý by se mnou rád mluvil o...“ „Grampusu?“ „O Grampusu, ano..., a o svém bratru Nedu Holtovi... Poprvé vyslovil to jméno přede mnou..., a přece... už tři měsíce jsme spolu na moři...“ Míšenec mluvil tak tichým a změněným hlasem, že jsem to sotva slyšel. „Rozumějte mi...,“ začal znovu, „zdálo se mi, že Martin Holt..., ne, nemýlil jsem se... Martin Holt mě nějak podezřívá...“ „Tak mluvte přece, Petersi!“ zvolal jsem. „Na co se vás ptal?“ Dobře jsem vytušil, že tuto otázku vsugeroval Martinu Holtovi Hearne. Nicméně jsem usoudil, že se míšenec nesmí dovědět o zásahu velrybářského mistra, a rozhodl jsem se, že Petersovi o tom nic neřeknu.
„Na co se mě ptal, pane Jeorlinku? Ptal se mě..., jestli se nepamatuj u na Neda Holta z Grampusu... a jestli zahynul v boji se vzbouřenci anebo při ztroskotání lodi... nebo jestli byl jedním z těch námořníků, kteří zůstali v člunu na moři spolu s kapitánem Barnardem..., a nakonec... jestli bych mu mohl říci, jak zemřel...“ „A co jste mu odpověděl?“ „Nic... nic...“ „Měl jste říct, že Ned Holt zahynul při ztroskotání lodi!“ „Já jsem,nemohl..., rozumějte mi..., nemohl jsem! Oba bratři jsou si tak podobní... Zdálo se mi, že v Martinu Holtovi... poznávám Neda Holta..., dostal jsem strach..., utekl jsem...“ Míšenec se najednou vzpřímil a já jsem přemýšlel s hlavou v dlaních... Že by se byl velrybářský mistr dověděl o tajemství Dirka Peterse na Falklandech? Navíc jestliže Hearne nutil Martina Holta, aby se vyptával míšence na svého bratra, co tím zamýšlel?
A čeho chtěl dosáhnout? Chtěl odtrhnout našeho mistra plachtaře od nás a přimět ho k tomu, aby se spojil s ním a s jeho kumpány? A skutečně, kdyby šlo o to, řídit v těchto končinách člun, nepotřeboval by právě Martina Holta, nejlepšího námořníka z Halbrane, který by to mohl dokázat?
Vždyť Hearne a jeho tlupa by možná ztroskotali, kdyby byli ponecháni sami sobě.
Když jsem zvedl oči, Dirk Peters už tam nebyl. Zmizel, aniž jsem si toho všiml, řekl mi, co chtěl, a zároveň se přesvědčil, že jsem jeho tajemství nezradil.
Večer byla provedena všechna bezpečnostní opatření jako obvykle a nikdo z mužstva nesměl zůstat mimo tábor. Jen míšenec hlídal člun.
Byl jsem velmi unavený a okamžitě jsem usnul. Spal jsem vedle kapitána a vedle poručíka, když velitel vystřídal Westa na stráži venku.
Druhý den časně zrána, 31. ledna jsem rozhrnul plachtu našeho stanu.
Všude kolem žlutavá mlha, ztěžklá vlhkem, jako kdyby antarktický leden byl listopad v severní oblasti, kterou nerozptýlí sluneční paprsky, ani nerozeženou vzdušné proudy. Navíc jsme pozorovali značný pokles teploty.
Z mlhavé oblohy visely husté oblaky páry a mezi nimi se ztrácel vrchol naší ledové hory. Taková mlha zůstává jako vata přilepená na obzoru... „Tohle počasí aby vzal čert!“ zlobil se palubní mistr. „Kdybychom pluli kolem nějaké země, ani bychom ji neviděli!“ „A co proud?“ ptal jsem se. „Je silnější než včera, pane Jeorlinku! Kapitán ho dal změřit a odhadl rychlost na šest až osm kilometrů za hodinu!“ „A co z toho usuzujete, Hurliguerly?“ „Soudím, že jsme asi v moři, které je sevřeno - když má proud takovou sílu. Nedivil bych se, kdybychom měli zemi po pravém i po levém boku, a to ve vzdálenosti osmnácti až třiceti kilometrů!“ „Byl by to tedy široký průliv, rozdělující antarktickou pevninu?“ „Ano, tak alespoň soudí kapitán.“ „Tvrdí-li to, Hurliguerly, nepokusí se přistát na jednom nebo druhém břehu tohoto průlivu?“ „A jak, prosím vás?“ „Na člunu...“ „Vydávat člun v nebezpečí v takovéhle mlze!“ zvolal palubní mistr a spínal ruce. „Dovedete si to vůbec představit, pane Jeorlinku? Můžeme snad spustit kotvu a počkat na člun? Jistě ne, a devětadevadesát ze sta, že bychom ho už neuviděli! Takhle kdybychom měli Halbrane!“ Přes všechny nesnáze, které působila houstnoucí mlha, jsem vystoupil na vrchol ledovce.
Kdoví, jestli při náhlém rozjasnění nezahlédnu na západě nebo na východě nějakou pevninu. Stál jsem a odolával sílícímu severovýchodnímu větru.
Mlha se nerozpuslila, spíš se hromadila nová a nová oblaka páry. A my, hnáni dvojím prouděním, větru a moře, jsme pluli stále větší rychlostí. Cítil jsem, jako by se ledovec pod námi otřásal.
A tehdy jsem se octl jakoby v říši halucinací a přeludů, těch podivných přeludů, které týraly Arthura Pyma... Připadalo mi, že splývám s touto prazvláštní osobností..., a jako kdybych viděl všechno to, co viděl on... Ta neprostupná mlha, to byla ona clona par zahalující obzor před jeho šílenýma očima... Hledal jsem ony světelné pruhy, objevující se na nebi od východu do západu slunce.
Hledal jsem ono nepřirozené záření nebe... Hledal jsem světelné chvění prostoru i vod ozářených z hloubi oceánu... Hledal jsem onen vodopád bez hranic, který se tiše řítil z ohromné výspy ztracené v hloubce zenitu... Hledal jsem onu širokou rozsedlinu, za kterou se objevovaly chvějící se, nezřetelné obrazy v prudkém závanu větrů... Hledal jsem onoho bílého obra, polárního obra!
Konečně rozum znovu nabyl vrchu. Blouznění zvolna pominulo a já jsem se vrátil dolů do tábora.
Celý den uplynul za nezměněných podmínek. Mlha před našima očima se ani jednou nerozplynula a nikdy jsme se neměli dovědět, jestli náš ledovec, který od včerejška urazil dráhu osmdesát kilometrů dlouhou, překročil konec zemské osy.
