image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA VIII Halbrane se vystrojuje

KAPITOLA VIII Halbrane se vystrojuje

KAPITOLA VIII Halbrane se vystrojuje

Nakreslete si pravoúhlý obdélník dlouhý 120 kilometrů od východu k západu a široký 74 kilometrů od severu k jihu, uzavřete v něm dva velké ostrovy a asi sto ostrůvků mezi 60° 36' západní délky a 51° 45' jižní šířky a dostanete skupinu ostrovů zeměpisně nazvaných ostrovy Falklandské nebo Malvíny. Jsou vzdáleny pět set padesát kilometrů od průlivu Magalhaesova a tvoří jakousi přední výspu Atlantského a Tichého oceánu.

V roce 1522 objevil souostroví John Davis, v roce 1593 je navštívil pirát Hawkins a v roce 1689 je pojmenoval Strong. Všichni tři byli Angličané. Asi o sto let později se pokusili Francouzi, vyhnaní ze svých držav v Kanadě, založit na tomto souostroví kolonii, zásobovací stanici pro lodi z Tichého oceánu. Protože to byli většinou námořní lupiči ze Saint Malo, nazvali souostroví jménem Malvíny, jehož se užívalo vedle názvu ostrovy Falklandské. Zakladatelem kolonie se stal v roce 1763 jejich krajan Bougainville.

Vzrůstající blahobyt na ostrovech přiměl Velkou Británii, že si na ně začala dělat nároky. Admiralita tam vyslala lodi Tamar a Dauphin pod velením kapitána Byrona. V roce 1766, na konci výpravy do průlivu Magalhaesova, zamířili Angličané k Falklandům, ale spokojili se tím, že na západě prozkoumali ostrov Port Egmont a pokračovali dál v cestě do jižních moří.

Ale francouzská kolonizace neměla úspěch. A mimoto uplatňovali své nároky Španělé, a to na základě starého papežského rozhodnutí. Vláda Ludvíka XV. se tehdy rozhodla uznat tyto nároky za peněžité odškodnění v roce 1767 připlul Bougainville, aby odevzdal ostrovy Falklandské zástupci španělského krále. Všechny tyto záměny a postupy „z ruky do ruky“ vedly k nevyhnutelným důsledkům pro další kolonizaci: Španělé byli vyhnáni Angličany. A tak od roku 1833 jsou tito nenasytní uchvatitelé pány na Falklandech.

Bylo tomu tedy už šest let, co skupina ostrovů patřila k britské državě v jižním Atlantiku, když naše goeleta přistála 16. října v Port Egmontu.

Dva velké ostrovy jsou nazvány podle své polohy - jeden se jmenuje Východní Falkland a druhý Západní Falkland. Port Egmont leží na severní straně druhého ostrova.

Jakmile Halbrane zakotvila v tomto přístavu, kapitán Guy dal celé posádce volno na dvanáct hodin. Hned druhý den se začne pracovat; pečlivě a do nejmenších podrobností se prohlédne lodní trup i výstroj pro dlouhou cestu v antarktických mořích.

Kapitán se dal také okamžitě odvézt na ostrov, kde se chtěl poradit s guvernérem, jak by mohl rychle obnovit zásoby potravin. Rozhodl se, že nebude hledět na peníze, protože skrblením na nesprávném místě by mohl ohrozit úspěch tak obtížné výpravy. Neopomenul jsem mu oznámit, že jsem hotov vypomoci mu vlastními prostředky. Vždyť jsem počítal, že se částečně zúčastním vydání potřebného na tuto cestu.

A skutečně, byl jsem nyní omámen vším tím neobyčejným a nepředvídaným, tou podivnou souvislostí všech faktů. Připadalo mi, jako kdybych byl sám hrdinou. Hleďme, kam mě přivedla četba fantastických děl Edgara Poea! A pak, šlo o to, pomoci nešťastným trosečníkům. Byl bych nadšen, kdybych mohl sám přispět k jejich záchraně.

Jestliže ten den kapitán Guy odplul z lodi na břeh, Jem West podle svého zvyku goeletu neopustil. Zatímco posádka odpočívala, první důstojník si nedopřál klidu, ale sestoupil do podpalubí a pracoval tam až do večera.

Já jsem chtěl odplout na ostrov až druhý den. Až loď zakotví v přístavu, budu mít dost času prozkoumat okolí Port Egmontu a věnovat se mineralogickým a geologickým studiím.

Povídavý Hurliguerly měl tehdy znamenitou příležitost navázat se mnou rozhovor a dobře jí využil.

„Upřímně a z plna srdce vám gratuluji, pane Jeorlinku!“ oslovil mě.

„A k čemupak?“

„K tomu co jsem se dověděl, totiž že s námi poplujete až do nejzazších končin antarktických moří.“

„Tak daleko snad ne, chceme se přece dostat jen k čtyřiaosmdesáté rovnoběžce.“

„Kdoví,“ řekl palubní mistr, „Halbrane rozhodně urazí víc stupňů zeměpisné šířky, než má lan a ráhnoví.“

„Však to brzy uvidíme!“

„A neleká vás to, pane Jeorlinku?“

„Ani v nejmenším!“

„A nás také ne, to mi věřte,“ prohlásil Hurliguerly.

„To tak! Však uvidíte, náš kapitán není žádný povídálek, to je chlapík. Člověk mu musí rozumět. Vás vzal s sebou na loď až na ostrov Tristan da Cunha, třebaže s tím nejdříve nesouhlasil, a teď vás vezme až k pólu.“

„Ale o pólu není ani řeči, mistře!“

„Nu, však ho jednou přece jen objevíme...“

„Ale ještě k tomu nedošlo. Ostatně to ani není příliš zajímavé a já nejsem tak ctižádostivý, abych ho chtěl objevit. Především poplujeme k ostrovu Tsalalu...“

„Tak, na ostrov Tsalal..., platí!“ souhlasil Hurliguerly.

„Však musíte uznat, že náš kapitán je přece jen velmi ochotný člověk, zvlášť k vám.“

„Jsem mu za to vděčný, mistře, a vám také,“ dodal jsem rychle, „když jste i vy užil svého vlivu, abych mohl jet s vámi...“

„A ještě pojedete dál...“

„Doufám, že ano, mistře!“ Je možné, že Hurliguerly vycítil z mé odpovědi nádech ironie. Ale nijak to nedal najevo. Byl patrně rozhodnutý, že mě bude dál brát pod svou ochranu. Ostatně rozhovor s ním mě mohl jen poučit, protože palubní mistr znal Falklandy právě tak dobře jako jiné ostrovy v jižním Atlantiku, když na ně už tolik roků zajížděl.

Proto když jsem druhý den připlul k ostrovu, byl jsem dokonale poučený a se vším obeznámený. Silný koberec mořských travin jako kdyby byl u břehu jen proto, aby člun měkce přirazil k pevnině. Halbrane zakotvila v přístavu Port Egmontu při severním pobřeží Západního Falklandu, nebo prostě Falklandu.

Kdybych se byl celé dva měsíce plavil na moři se zavázanýma očima a neměl potuchy, jakým směrem goeleta pluje, a kdyby se mě nyní v prvních hodinách mého pobytu na pevnině byli zeptali: „Jste na Falklangech, nebo v Norsku?“ byl bych patrně odpověděl velmi rozpačitě. Před pobřežím rozeklaným hlubokými zálivy, před příkře strmými horami, před sráznými břehy a šedivými skalisky byla taková pochybnost zcela na místě. I přímořské počasí měly obě končiny společné. Několik procházek by mi ovšem stačilo, abych poznal, že od krajů severní Evropy mě odděluje rovník.

Když jsem v prvních dnech svého pobytu prozkoumával okolí Port Egmontu, co jsem viděl? Nic než neduživé rostlinstvo, nikde žádné stromy.

Místo nádherných jedlových lesů v norských horách objevovaly se zde jen řídce křoviny, jakýsi druh kosatců s úzkými stvoly, vysokými půldruhého až dva metry. Na povrchu rašelinové půdy, která se houpá pod nohama, se táhly husté koberce pestrých mechů, rašeliníků a lišejníků.

Na hladině hlubokých vod Falklandského průlivu, který odděluje oba hlavní ostrovy, se vyskytují zvláštní řasy, které udržují na povrchu růžence měchýřků naplněných vzduchem. Je to typická zvláštnost falklandské flóry.

Zátoky těchto ostrovů, kde se kytovci vyskytují čím dál méně, jsou navštěvovány i jinými ohromnými mořskými savci. Žijí tu mroži s dlouhou srstí, kteří bývají až sedm metrů dlouzí a mívají až šest metrů v objemu, dále hejna mrožů, takzvaní mořští psi neboli tuleni hřivnatí a rypouši sloní.

Nikdo si nedovede představit, jak tito obojživelníci dovedou řvát, zvlášť samice a mláďata. Každý by řekl, že na mořském břehu bučí stádo volů.

Jednoho dne, když se v okolí ozývalo takové hýkání, že jsme div neohluchli, zeptal jsem se starého námořníka z Port Egmontu:

„Vy tady máte nějaké osly?“

„Milý pane, to, co slyšíte, to nejsou oslové, ale tučňáci.“ Ve dnech 17., 18. a 19. října přezkoušel Jem West velmi pečlivě celou kostru lodi. Zjistilo se, že nijak neutrpěla. Kýl byl dost silný, aby mohl drtit tenký led na okrajích ledového pole. Zadní klounovec opravili, zpevnili, aby se kormidlo lehce otáčelo a nebylo vyraženo nějakým nárazem. Goeletu střídavě obrátili na levý i na pravý bok a všechny spáry pečlivě ucpali koudelí a zalili smůlou. Jako většina lodí určených pro plavbu v ledových mořích nebyla Halbrane opatřena měděnými pláty, bylo to tak výhodnější, protože při tření o hrany ledu se měděné obložení snadno poškozuje. Vyměnili také velký počet dřevěných klínů, které vázaly plaňky lodi k jejímu žebroví.

Odpoledne 20. října jsem se vydal na delší procházku na západní stranu zátoky. Ostrov Západní Falkland je mnohem větší než Východní a na nejjižnějším cípu má další přístav.

Nemohl jsem ani přibližně odhadnout počet obyvatel ostrovů. Snad jich bylo dvě stě nebo tři sta, většina Angličanů, pak několik Indů, Portugalců, Španělů, Gauchů z argentinských pamp a obyvatel Ohňové země. Zato se na ostrově hemžilo mnoho ovcí, jejichž počet šel do tisíců. Na ostrovech se pěstují také býci, kteří jsou mnohem větší než jinde, zatímco ostatní čtvernožci, koně, prasata a králíci tady žijí většinou divoce. Jediným dravcem na Falklandských ostrovech je zvláštní druh lišky.

Ne bez důvodu se říká této skupině ostrovů „dobytčí farma“. Ani Austrálie nemůže nabídnout hovězímu dobytku a skotu lepší potravu.

Falklandy proto vyhledává každá loď, která se chce zásobit potravinami.

Když skončily práce na trupu lodi, první důstojník podrobil přísné prohlídce stěžně a lanoví. Pomáhal mu při tom mistr plachtař Martin Holt. „Pane Jeorlinku,“ řekl mi 21. října kapitán, „vidíte, že nezanedbáváme pranic, jen abychom zajistili výpravě úspěch. Všechno, co se dá předvídat, předvídáme.“

„Opakuji vám znovu, kapitáne, že vaše goeleta i posádka si zaslouží plnou důvěru!“

„Máte pravdu, pane Jeorlinku, budeme dobře vybaveni, abychom mohli proplout mezi ledovci. Lehce řiditelná loď, jako je Halbrane, může využít větru vanoucího v rozsahu celých tří pětin kompasové růžice...“

„Souhlasím s vámi, kapitáne, z námořnického hlediska by se nikdy nenašla lepší loď. Ovšem kdyby výprava trvala delší čas, možná že potraviny...“

„Budeme jich mít na dva roky, pane Jeorlinku. Port Egmont nás zásobil vším, co jsme potřebovali.“

„Dovolíte mi ještě jednu otázku?“

„Jakou?“

„Nebudete na palubě Halbrane potřebovat větší posádku? Její mužstvo snad stačí k řízení lodi, ale co když v těch končinách bude třeba útočit nebo bránit se proti přepadení? Nezapomínejte, že podle vypravování Arthura Pyma bylo na ostrově Tsalalu několik tisíc domorodců. A je-li váš bratr i jeho druhové v zajetí...“

„Doufám, pane Jeorlinku, že naše Halbrane bude lépe chráněna děly, než byla Jana. Vím, že nynější stav posádky by nestačil pro podobnou výpravu. Proto přijmu několik námořníků...“

„Bude to obtížné?“

„Ano i ne, guvernér mi slíbil svou podporu.“ „Domnívám se, kapitáne, že nové námořníky budete muset získat zvýšeným platem...“

„Dvojnásobným platem, pane Jeorlinku. A dostanou ho všichni členové posádky!“

„Víte dobře, kapitáne, že jsem vám k službám, a přál bych si uhradit část obnosu, který bude třeba pro tuto výpravu. Prosím, považujte mě za svého společníka...“

„Jsem vám velmi zavázán, pane Jeorlinku! Nejdůležitější je, abychom co nejdřív doplnili posádku. Za týden se musíme vydat na cestu.“ Zpráva, že se goeleta vydá do antarktických moří, vyvolala na Falklandech senzaci.

V té době tam bylo mnoho nezaměstnaných námořníků, kteří čekali na příjezd nějaké velrybářské lodi, na kterou by se dali najmout za dobrý plat.

Kdyby šlo jen o obyčejnou rybářskou výpravu k polárnímu kruhu, kapitán Guy by si mohl vybírat. Ale pustit se napříč ledovým polem, plout dál, než kam kdy doplul kterýkoliv plavec, třeba s cílem pomoci trosečníkům, před takovým záměrem většina lidí zaváhala. Na to byli třeba staří námořníci, takoví, jací tvořili posádku na Halbrane, ti nedbali nebezpečí, které je mohlo potkat na podobné výpravě, a byli ochotni následovat svého kapitána tak daleko, jak se mu zlíbí.

Ve skutečnosti nešlo o nic míň než ztrojnásobit mužstvo. Počítáme-li kapitána, prvního důstojníka, palubního mistra, kuchaře a mne, bylo na palubě třináct lidí. Takových dvaatřicet nebo čtyřiatřicet námořníků by nebylo příliš mnoho. Nezapomeňme, že na Janě jich měli osmatřicet. A přibrat dvojnásobný počet námořníků, než jich bylo na palubě, to nezbytně vyvolávalo jisté obavy. Byli ti námořníci, kteří čekali na Falklandech na velrybářské lodě, dostatečně spolehliví? Nicméně kapitán Guy doufal, že bude mít šťastnou ruku, když mu poradí úřední kruhy.

Guvernér se o tuto věc velmi zajímal a věnoval jí všechnu možnou péči.

Mimoto díky dvojnásobné mzdě se nabídky jen hrnuly.

A tak večer před odjezdem, určeným na 27. října, byla posádka úplná.

Zbytečně bychom se seznamovali s jmény i s osobními vlastnostmi mužů, kteří přišli na loď. Uvidíme je a posoudíme při práci. Někteří byli dobří, jiní možná méně.

Omezím se jen na poznámku, že mezi novými námořníky bylo osm Angličanů, z nichž jeden se jmenoval Hearne a pocházel z Glasgowa. Pět mužů byli Američané ze Spojených států a osm dalších námořníků národnosti nejisté; někteří z nich byli Holanďané, ostatní napůl Španělé a napůl z Ohňové země. Nejmladšímu bylo devatenáct a nejstaršímu čtyřiačtyřicet let. Většinou nebyli nováčci v námořnickém řemesle, plavili se už na moři na obchodních nebo velrybářských lodích. Ostatní byli přibráni jen proto, aby posílili počet obránců goelety.

Celkem bylo tedy přijato pro výpravu, jejíž trvání se nedalo předem odhadnout, devatenáct nováčků, ale neměli plout dál než na ostrov Tsalal.

Nepočítám-li sebe, posádka na Halbrane měla s kapitánem a s prvním důstojníkem celkem jedenatřicet mužů - vlastně dvaatřicet, protože jsme přibrali ještě jednoho, na kterého musím zvlášť upozornit.

Večer před odjezdem oslovil kapitána u přístavu nějaký člověk. Podle obleku, chůze i řeči to byl jistě námořník. Řekl kapitánovi drsným, sotva srozumitelným hlasem:

„Kapitáne..., chtěl bych vám něco navrhnout...“

„Ano?“

„Máte ještě jedno místo na lodi?“

„Pro námořníka?“

„Pro námořníka.“

„Ano i ne,“ odpověděl kapitán Guy.

„Znamená to tedy ano?“ zeptal se muž.

„Znamenalo by to ano, kdyby se mi ten člověk hodil!“

„Chcete mě najmout?“

„Jsi námořník?“

„Plavil jsem se na moři pětadvacet let.“

„Kde?“

„V jižních mořích.“

„Daleko?“

„Ano..., rozumějte..., velmi daleko.“

„Stáří?“

„Čtyřiačtyřicet let.“

„Jsi z Port Egmontu?“

„O vánocích to budou tři roky, co jsem tady.“

„Chtěl jsi na nějakou velrybářskou loď?“

„Ne.“

„Tak co jsi tu dělal?“

„Nic..., nepomýšlel jsem už na moře.“

„A proč bych tě tedy bral s sebou?“

„Taková myšlenka... Zpráva o výpravě vaší goelety se rozšířila na ostrovech... Já bych si přál..., ano..., moc bych si přál jet s vámi..., kdybyste mi to dovolil...

„Znají tě v Port Egmontu?“

„Znají a nikdy mi neměli co vyčítat.“

„Dobře,“ odpověděl kapitán, „zeptám se na tebe.“

„Jen se zeptejte, kapitáne, a řeknete-li ano, můj pytel bude už večer na palubě.“

„Jmenuješ se?“

„Hunt.“

„A jsi...?“

„Američan.“ Hunt byl člověk menší postavy, s temně opálenou pletí cihlové barvy, která přecházela až do žluta jako pleť Indiánů. Tělo měl mohutné, hlavu ohromnou a nohy křivé. Ruce a nohy měl neobyčejně silné, zvlášť paže s ohromnými dlaněmi jako lopatami. Vlasy mu prokvétaly a připomínaly kožešinu.

Několik věcí dodávalo obličeji tohoto člověka zvláštní ráz: ostrý pohled malých oček, velká ústa takřka bez rtů, táhnoucí se od ucha k uchu, a dlouhé, bezvadně bílé zuby, které patrně nikdy nepoznaly kurděje, nemoc tak obvyklou u námořníků plavících se ve vysokých šířkách.

Hunt byl na Falklandech už tři roky. Žil sám ze své penze vysloužilého námořníka. Jakým způsobem ji dostal, to se nevědělo. Nebyl u nikoho zaměstnaný. Chytal ryby, a to mu stačilo, ať už se svým úlovkem živil anebo jej prodával.

Kapitán přinesl o Huntovi jen sporé zprávy. Vědělo se jenom, jak se choval po ta tři léta, co pobýval v Port Egmontu. Nikdy se nepral, nepil, žádný ho nepřistihl při tom, že by někdy přebral, a v mnohých případech dokázal, že má obrovskou sílu. O jeho minulém životě se mnoho nevědělo, ale rozhodně byl asi námořníkem. Hunt o tom pověděl kapitánu Lenu Guyovi víc, než kdy svěřil nějakému člověku. Jinak tvrdošíjně mlčel, nezmínil se o své rodině ani o místu, kde se narodil. Ostatně na tom příliš nezáleželo, jen když to byl námořník, který řádně vykonává své povinnosti.

Podle všech zpráv, které jsme o něm dostali, nebylo důvodu, proč bychom Huntovu nabídku nepřijali. Po pravdě řečeno, bylo si co přát, aby se i ostatním nováčkům z Port Egmontu mohlo jen tak málo vyčítat. Hunt tedy dostal kladnou odpověď a hned toho večera přišel na loď.

Všechno bylo připraveno k odjezdu. Na Halbrane byly potraviny na dva roky: solené maso, různé druhy zeleniny, množství šťovíku, celeru a lžičníku, které jsou lékem proti kurdějím. V podpalubí stály sudy pálenky, piva, vína pro denní potřebu i velké množství mouky a sucharů.

Měli jsme také zásoby střeliva, prachu, kulí, kulek do pušek a křesacích kamenů. Kapitán Guy si dokonce opatřil ochranné sítě z jedné lodi, která nedávno kotvila při pobřeží před zátokou.

Ráno dne 27. října skončily přípravy. Byla vytažena kotva a goeleta vyplula.

Výzkumná výprava začala. Kdo ovšem mohl říci, jestli ti hrdinní mužové budou mít úspěch, když se vydávají do strašných končin Antarktidy!



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA VIII Halbrane se vystrojuje

KAPITOLA VIII  Halbrane se vystrojuje

Nakreslete si pravoúhlý obdélník dlouhý 120 kilometrů od východu k západu a široký 74 kilometrů od severu k jihu, uzavřete v něm dva velké ostrovy a asi sto ostrůvků mezi 60° 36' západní délky a 51° 45' jižní šířky a dostanete skupinu ostrovů zeměpisně nazvaných ostrovy Falklandské nebo Malvíny. Jsou vzdáleny pět set padesát kilometrů od průlivu Magalhaesova a tvoří jakousi přední výspu Atlantského a Tichého oceánu.

V roce 1522 objevil souostroví John Davis, v roce 1593 je navštívil pirát Hawkins a v roce 1689 je pojmenoval Strong. Všichni tři byli Angličané. Asi o sto let později se pokusili Francouzi, vyhnaní ze svých držav v Kanadě, založit na tomto souostroví kolonii, zásobovací stanici pro lodi z Tichého oceánu. Protože to byli většinou námořní lupiči ze Saint Malo, nazvali souostroví jménem Malvíny, jehož se užívalo vedle názvu ostrovy Falklandské. Zakladatelem kolonie se stal v roce 1763 jejich krajan Bougainville.

Vzrůstající blahobyt na ostrovech přiměl Velkou Británii, že si na ně začala dělat nároky. Admiralita tam vyslala lodi Tamar a Dauphin pod velením kapitána Byrona. V roce 1766, na konci výpravy do průlivu Magalhaesova, zamířili Angličané k Falklandům, ale spokojili se tím, že na západě prozkoumali ostrov Port Egmont a pokračovali dál v cestě do jižních moří.

Ale francouzská kolonizace neměla úspěch. A mimoto uplatňovali své nároky Španělé, a to na základě starého papežského rozhodnutí. Vláda Ludvíka XV. se tehdy rozhodla uznat tyto nároky za peněžité odškodnění v roce 1767 připlul Bougainville, aby odevzdal ostrovy Falklandské zástupci španělského krále. Všechny tyto záměny a postupy „z ruky do ruky“ vedly k nevyhnutelným důsledkům pro další kolonizaci: Španělé byli vyhnáni Angličany. A tak od roku 1833 jsou tito nenasytní uchvatitelé pány na Falklandech.

Bylo tomu tedy už šest let, co skupina ostrovů patřila k britské državě v jižním Atlantiku, když naše goeleta přistála 16. října v Port Egmontu.

Dva velké ostrovy jsou nazvány podle své polohy - jeden se jmenuje Východní Falkland a druhý Západní Falkland. Port Egmont leží na severní straně druhého ostrova.

Jakmile Halbrane zakotvila v tomto přístavu, kapitán Guy dal celé posádce volno na dvanáct hodin. Hned druhý den se začne pracovat; pečlivě a do nejmenších podrobností se prohlédne lodní trup i výstroj pro dlouhou cestu v antarktických mořích.

Kapitán se dal také okamžitě odvézt na ostrov, kde se chtěl poradit s guvernérem, jak by mohl rychle obnovit zásoby potravin. Rozhodl se, že nebude hledět na peníze, protože skrblením na nesprávném místě by mohl ohrozit úspěch tak obtížné výpravy. Neopomenul jsem mu oznámit, že jsem hotov vypomoci mu vlastními prostředky. Vždyť jsem počítal, že se částečně zúčastním vydání potřebného na tuto cestu.

A skutečně, byl jsem nyní omámen vším tím neobyčejným a nepředvídaným, tou podivnou souvislostí všech faktů. Připadalo mi, jako kdybych byl sám hrdinou. Hleďme, kam mě přivedla četba fantastických děl Edgara Poea! A pak, šlo o to, pomoci nešťastným trosečníkům. Byl bych nadšen, kdybych mohl sám přispět k jejich záchraně.

Jestliže ten den kapitán Guy odplul z lodi na břeh, Jem West podle svého zvyku goeletu neopustil. Zatímco posádka odpočívala, první důstojník si nedopřál klidu, ale sestoupil do podpalubí a pracoval tam až do večera.

Já jsem chtěl odplout na ostrov až druhý den. Až loď zakotví v přístavu, budu mít dost času prozkoumat okolí Port Egmontu a věnovat se mineralogickým a geologickým studiím.

Povídavý Hurliguerly měl tehdy znamenitou příležitost navázat se mnou rozhovor a dobře jí využil.

„Upřímně a z plna srdce vám gratuluji, pane Jeorlinku!“ oslovil mě.

„A k čemupak?“

„K tomu co jsem se dověděl, totiž že s námi poplujete až do nejzazších končin antarktických moří.“

„Tak daleko snad ne, chceme se přece dostat jen k čtyřiaosmdesáté rovnoběžce.“

„Kdoví,“ řekl palubní mistr, „Halbrane rozhodně urazí víc stupňů zeměpisné šířky, než má lan a ráhnoví.“

„Však to brzy uvidíme!“

„A neleká vás to, pane Jeorlinku?“

„Ani v nejmenším!“

„A nás také ne, to mi věřte,“ prohlásil Hurliguerly.

„To tak! Však uvidíte, náš kapitán není žádný povídálek, to je chlapík. Člověk mu musí rozumět. Vás vzal s sebou na loď až na ostrov Tristan da Cunha, třebaže s tím nejdříve nesouhlasil, a teď vás vezme až k pólu.“

„Ale o pólu není ani řeči, mistře!“

„Nu, však ho jednou přece jen objevíme...“

„Ale ještě k tomu nedošlo. Ostatně to ani není příliš zajímavé a já nejsem tak ctižádostivý, abych ho chtěl objevit. Především poplujeme k ostrovu Tsalalu...“

„Tak, na ostrov Tsalal..., platí!“ souhlasil Hurliguerly.

„Však musíte uznat, že náš kapitán je přece jen velmi ochotný člověk, zvlášť k vám.“

„Jsem mu za to vděčný, mistře, a vám také,“ dodal jsem rychle, „když jste i vy užil svého vlivu, abych mohl jet s vámi...“

„A ještě pojedete dál...“

„Doufám, že ano, mistře!“ Je možné, že Hurliguerly vycítil z mé odpovědi nádech ironie. Ale nijak to nedal najevo. Byl patrně rozhodnutý, že mě bude dál brát pod svou ochranu. Ostatně rozhovor s ním mě mohl jen poučit, protože palubní mistr znal Falklandy právě tak dobře jako jiné ostrovy v jižním Atlantiku, když na ně už tolik roků zajížděl.

Proto když jsem druhý den připlul k ostrovu, byl jsem dokonale poučený a se vším obeznámený. Silný koberec mořských travin jako kdyby byl u břehu jen proto, aby člun měkce přirazil k pevnině. Halbrane zakotvila v přístavu Port Egmontu při severním pobřeží Západního Falklandu, nebo prostě Falklandu.

Kdybych se byl celé dva měsíce plavil na moři se zavázanýma očima a neměl potuchy, jakým směrem goeleta pluje, a kdyby se mě nyní v prvních hodinách mého pobytu na pevnině byli zeptali: „Jste na Falklangech, nebo v Norsku?“ byl bych patrně odpověděl velmi rozpačitě. Před pobřežím rozeklaným hlubokými zálivy, před příkře strmými horami, před sráznými břehy a šedivými skalisky byla taková pochybnost zcela na místě. I přímořské počasí měly obě končiny společné. Několik procházek by mi ovšem stačilo, abych poznal, že od krajů severní Evropy mě odděluje rovník.

Když jsem v prvních dnech svého pobytu prozkoumával okolí Port Egmontu, co jsem viděl? Nic než neduživé rostlinstvo, nikde žádné stromy.

Místo nádherných jedlových lesů v norských horách objevovaly se zde jen řídce křoviny, jakýsi druh kosatců s úzkými stvoly, vysokými půldruhého až dva metry. Na povrchu rašelinové půdy, která se houpá pod nohama, se táhly husté koberce pestrých mechů, rašeliníků a lišejníků.

Na hladině hlubokých vod Falklandského průlivu, který odděluje oba hlavní ostrovy, se vyskytují zvláštní řasy, které udržují na povrchu růžence měchýřků naplněných vzduchem. Je to typická zvláštnost falklandské flóry.

Zátoky těchto ostrovů, kde se kytovci vyskytují čím dál méně, jsou navštěvovány i jinými ohromnými mořskými savci. Žijí tu mroži s dlouhou srstí, kteří bývají až sedm metrů dlouzí a mívají až šest metrů v objemu, dále hejna mrožů, takzvaní mořští psi neboli tuleni hřivnatí a rypouši sloní.

Nikdo si nedovede představit, jak tito obojživelníci dovedou řvát, zvlášť samice a mláďata. Každý by řekl, že na mořském břehu bučí stádo volů.

Jednoho dne, když se v okolí ozývalo takové hýkání, že jsme div neohluchli, zeptal jsem se starého námořníka z Port Egmontu:

„Vy tady máte nějaké osly?“

„Milý pane, to, co slyšíte, to nejsou oslové, ale tučňáci.“ Ve dnech 17., 18. a 19. října přezkoušel Jem West velmi pečlivě celou kostru lodi. Zjistilo se, že nijak neutrpěla. Kýl byl dost silný, aby mohl drtit tenký led na okrajích ledového pole. Zadní klounovec opravili, zpevnili, aby se kormidlo lehce otáčelo a nebylo vyraženo nějakým nárazem. Goeletu střídavě obrátili na levý i na pravý bok a všechny spáry pečlivě ucpali koudelí a zalili smůlou. Jako většina lodí určených pro plavbu v ledových mořích nebyla Halbrane opatřena měděnými pláty, bylo to tak výhodnější, protože při tření o hrany ledu se měděné obložení snadno poškozuje. Vyměnili také velký počet dřevěných klínů, které vázaly plaňky lodi k jejímu žebroví.

Odpoledne 20. října jsem se vydal na delší procházku na západní stranu zátoky. Ostrov Západní Falkland je mnohem větší než Východní a na nejjižnějším cípu má další přístav.

Nemohl jsem ani přibližně odhadnout počet obyvatel ostrovů. Snad jich bylo dvě stě nebo tři sta, většina Angličanů, pak několik Indů, Portugalců, Španělů, Gauchů z argentinských pamp a obyvatel Ohňové země. Zato se na ostrově hemžilo mnoho ovcí, jejichž počet šel do tisíců. Na ostrovech se pěstují také býci, kteří jsou mnohem větší než jinde, zatímco ostatní čtvernožci, koně, prasata a králíci tady žijí většinou divoce. Jediným dravcem na Falklandských ostrovech je zvláštní druh lišky.

Ne bez důvodu se říká této skupině ostrovů „dobytčí farma“. Ani Austrálie nemůže nabídnout hovězímu dobytku a skotu lepší potravu.

Falklandy proto vyhledává každá loď, která se chce zásobit potravinami.

Když skončily práce na trupu lodi, první důstojník podrobil přísné prohlídce stěžně a lanoví. Pomáhal mu při tom mistr plachtař Martin Holt. „Pane Jeorlinku,“ řekl mi 21. října kapitán, „vidíte, že nezanedbáváme pranic, jen abychom zajistili výpravě úspěch. Všechno, co se dá předvídat, předvídáme.“

„Opakuji vám znovu, kapitáne, že vaše goeleta i posádka si zaslouží plnou důvěru!“

„Máte pravdu, pane Jeorlinku, budeme dobře vybaveni, abychom mohli proplout mezi ledovci. Lehce řiditelná loď, jako je Halbrane, může využít větru vanoucího v rozsahu celých tří pětin kompasové růžice...“

„Souhlasím s vámi, kapitáne, z námořnického hlediska by se nikdy nenašla lepší loď. Ovšem kdyby výprava trvala delší čas, možná že potraviny...“

„Budeme jich mít na dva roky, pane Jeorlinku. Port Egmont nás zásobil vším, co jsme potřebovali.“

„Dovolíte mi ještě jednu otázku?“

„Jakou?“

„Nebudete na palubě Halbrane potřebovat větší posádku? Její mužstvo snad stačí k řízení lodi, ale co když v těch končinách bude třeba útočit nebo bránit se proti přepadení? Nezapomínejte, že podle vypravování Arthura Pyma bylo na ostrově Tsalalu několik tisíc domorodců. A je-li váš bratr i jeho druhové v zajetí...“

„Doufám, pane Jeorlinku, že naše Halbrane bude lépe chráněna děly, než byla Jana. Vím, že nynější stav posádky by nestačil pro podobnou výpravu. Proto přijmu několik námořníků...“

„Bude to obtížné?“

„Ano i ne, guvernér mi slíbil svou podporu.“ „Domnívám se, kapitáne, že nové námořníky budete muset získat zvýšeným platem...“

„Dvojnásobným platem, pane Jeorlinku. A dostanou ho všichni členové posádky!“

„Víte dobře, kapitáne, že jsem vám k službám, a přál bych si uhradit část obnosu, který bude třeba pro tuto výpravu. Prosím, považujte mě za svého společníka...“

„Jsem vám velmi zavázán, pane Jeorlinku! Nejdůležitější je, abychom co nejdřív doplnili posádku. Za týden se musíme vydat na cestu.“ Zpráva, že se goeleta vydá do antarktických moří, vyvolala na Falklandech senzaci.

V té době tam bylo mnoho nezaměstnaných námořníků, kteří čekali na příjezd nějaké velrybářské lodi, na kterou by se dali najmout za dobrý plat.

Kdyby šlo jen o obyčejnou rybářskou výpravu k polárnímu kruhu, kapitán Guy by si mohl vybírat. Ale pustit se napříč ledovým polem, plout dál, než kam kdy doplul kterýkoliv plavec, třeba s cílem pomoci trosečníkům, před takovým záměrem většina lidí zaváhala. Na to byli třeba staří námořníci, takoví, jací tvořili posádku na Halbrane, ti nedbali nebezpečí, které je mohlo potkat na podobné výpravě, a byli ochotni následovat svého kapitána tak daleko, jak se mu zlíbí.

Ve skutečnosti nešlo o nic míň než ztrojnásobit mužstvo. Počítáme-li kapitána, prvního důstojníka, palubního mistra, kuchaře a mne, bylo na palubě třináct lidí. Takových dvaatřicet nebo čtyřiatřicet námořníků by nebylo příliš mnoho. Nezapomeňme, že na Janě jich měli osmatřicet. A přibrat dvojnásobný počet námořníků, než jich bylo na palubě, to nezbytně vyvolávalo jisté obavy. Byli ti námořníci, kteří čekali na Falklandech na velrybářské lodě, dostatečně spolehliví? Nicméně kapitán Guy doufal, že bude mít šťastnou ruku, když mu poradí úřední kruhy.

Guvernér se o tuto věc velmi zajímal a věnoval jí všechnu možnou péči.

Mimoto díky dvojnásobné mzdě se nabídky jen hrnuly.

A tak večer před odjezdem, určeným na 27. října, byla posádka úplná.

Zbytečně bychom se seznamovali s jmény i s osobními vlastnostmi mužů, kteří přišli na loď. Uvidíme je a posoudíme při práci. Někteří byli dobří, jiní možná méně.

Omezím se jen na poznámku, že mezi novými námořníky bylo osm Angličanů, z nichž jeden se jmenoval Hearne a pocházel z Glasgowa. Pět mužů byli Američané ze Spojených států a osm dalších námořníků národnosti nejisté; někteří z nich byli Holanďané, ostatní napůl Španělé a napůl z Ohňové země. Nejmladšímu bylo devatenáct a nejstaršímu čtyřiačtyřicet let. Většinou nebyli nováčci v námořnickém řemesle, plavili se už na moři na obchodních nebo velrybářských lodích. Ostatní byli přibráni jen proto, aby posílili počet obránců goelety.

Celkem bylo tedy přijato pro výpravu, jejíž trvání se nedalo předem odhadnout, devatenáct nováčků, ale neměli plout dál než na ostrov Tsalal.

Nepočítám-li sebe, posádka na Halbrane měla s kapitánem a s prvním důstojníkem celkem jedenatřicet mužů - vlastně dvaatřicet, protože jsme přibrali ještě jednoho, na kterého musím zvlášť upozornit.

Večer před odjezdem oslovil kapitána u přístavu nějaký člověk. Podle obleku, chůze i řeči to byl jistě námořník. Řekl kapitánovi drsným, sotva srozumitelným hlasem:

„Kapitáne..., chtěl bych vám něco navrhnout...“

„Ano?“

„Máte ještě jedno místo na lodi?“

„Pro námořníka?“

„Pro námořníka.“

„Ano i ne,“ odpověděl kapitán Guy.

„Znamená to tedy ano?“ zeptal se muž.

„Znamenalo by to ano, kdyby se mi ten člověk hodil!“

„Chcete mě najmout?“

„Jsi námořník?“

„Plavil jsem se na moři pětadvacet let.“

„Kde?“

„V jižních mořích.“

„Daleko?“

„Ano..., rozumějte..., velmi daleko.“

„Stáří?“

„Čtyřiačtyřicet let.“

„Jsi z Port Egmontu?“

„O vánocích to budou tři roky, co jsem tady.“

„Chtěl jsi na nějakou velrybářskou loď?“

„Ne.“

„Tak co jsi tu dělal?“

„Nic..., nepomýšlel jsem už na moře.“

„A proč bych tě tedy bral s sebou?“

„Taková myšlenka... Zpráva o výpravě vaší goelety se rozšířila na ostrovech... Já bych si přál..., ano..., moc bych si přál jet s vámi..., kdybyste mi to dovolil...

„Znají tě v Port Egmontu?“

„Znají a nikdy mi neměli co vyčítat.“

„Dobře,“ odpověděl kapitán, „zeptám se na tebe.“

„Jen se zeptejte, kapitáne, a řeknete-li ano, můj pytel bude už večer na palubě.“

„Jmenuješ se?“

„Hunt.“

„A jsi...?“

„Američan.“ Hunt byl člověk menší postavy, s temně opálenou pletí cihlové barvy, která přecházela až do žluta jako pleť Indiánů. Tělo měl mohutné, hlavu ohromnou a nohy křivé. Ruce a nohy měl neobyčejně silné, zvlášť paže s ohromnými dlaněmi jako lopatami. Vlasy mu prokvétaly a připomínaly kožešinu.

Několik věcí dodávalo obličeji tohoto člověka zvláštní ráz: ostrý pohled malých oček, velká ústa takřka bez rtů, táhnoucí se od ucha k uchu, a dlouhé, bezvadně bílé zuby, které patrně nikdy nepoznaly kurděje, nemoc tak obvyklou u námořníků plavících se ve vysokých šířkách.

Hunt byl na Falklandech už tři roky. Žil sám ze své penze vysloužilého námořníka. Jakým způsobem ji dostal, to se nevědělo. Nebyl u nikoho zaměstnaný. Chytal ryby, a to mu stačilo, ať už se svým úlovkem živil anebo jej prodával.

Kapitán přinesl o Huntovi jen sporé zprávy. Vědělo se jenom, jak se choval po ta tři léta, co pobýval v Port Egmontu. Nikdy se nepral, nepil, žádný ho nepřistihl při tom, že by někdy přebral, a v mnohých případech dokázal, že má obrovskou sílu. O jeho minulém životě se mnoho nevědělo, ale rozhodně byl asi námořníkem. Hunt o tom pověděl kapitánu Lenu Guyovi víc, než kdy svěřil nějakému člověku. Jinak tvrdošíjně mlčel, nezmínil se o své rodině ani o místu, kde se narodil. Ostatně na tom příliš nezáleželo, jen když to byl námořník, který řádně vykonává své povinnosti.

Podle všech zpráv, které jsme o něm dostali, nebylo důvodu, proč bychom Huntovu nabídku nepřijali. Po pravdě řečeno, bylo si co přát, aby se i ostatním nováčkům z Port Egmontu mohlo jen tak málo vyčítat. Hunt tedy dostal kladnou odpověď a hned toho večera přišel na loď.

Všechno bylo připraveno k odjezdu. Na Halbrane byly potraviny na dva roky: solené maso, různé druhy zeleniny, množství šťovíku, celeru a lžičníku, které jsou lékem proti kurdějím. V podpalubí stály sudy pálenky, piva, vína pro denní potřebu i velké množství mouky a sucharů.

Měli jsme také zásoby střeliva, prachu, kulí, kulek do pušek a křesacích kamenů. Kapitán Guy si dokonce opatřil ochranné sítě z jedné lodi, která nedávno kotvila při pobřeží před zátokou.

Ráno dne 27. října skončily přípravy. Byla vytažena kotva a goeleta vyplula.

Výzkumná výprava začala. Kdo ovšem mohl říci, jestli ti hrdinní mužové budou mít úspěch, když se vydávají do strašných končin Antarktidy!

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.