image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA VII K Falklandským ostrovům

KAPITOLA VII K Falklandským ostrovům

KAPITOLA VII K Falklandským ostrovům

Večer 8. září jsem se rozloučil s guvernérem Glassem, bývalým poddůstojníkem britského dělostřelectva. Druhý den před svítáním Halbrane vyplula...

Nemusím ani říkat, že kapitán Guy mi dovolil, abych zůstal na jeho lodi jako cestující až na Falklandské ostrovy. Byla to cesta dlouhá 3 700 kilometrů, což by znamenalo asi čtrnáct dní plavby, poplujeme-li za tak příznivých podmínek jako z ostrovů Kerguelenových na ostrov Tristan da Cunha.

Kapitán snad ani nebyl překvapený mou žádostí, patrně ji čekal. S přídí namířenou k jihozápadu pluli jsme pod plnými plachtami, což nám umožňoval ostrý východní vítr. Ale teprve na sklonku dne jsme ztratili z dohledu Vyhaslou sopku ostrova Tristan da Cunha, vysokou 2300 m, jejíž sněžný vrchol zahalily již večerní stíny.

Celý týden jsme se plavili za neobyčejně příznivých povětrnostních podmínek, počasí bylo stálé a měsíc září se ještě nechýlil ke konci, když jsme na obzoru spatřili první horské výšiny Falkland. Při plavbě jsme se dostali poněkud více k jihu a goeleta musela sestoupit z osmatřicáté rovnoběžky na pětapadesátý stupeň jižní šířky.

Protože kapitán Len Guy se chce vydat do tajemných končin Antarktidy, je nutné, ba jak soudím i nezbytné připomenout si zběžně dřívější pokusy proniknout k jižnímu pólu, či spíše k rozlehlé pevnině, jejímž středem snad pól je. Mohu snadno vypočítat všechny výpravy, protože kapitán Guy mi půjčil knihy, které tyto cesty popisují, a to do nejmenších podrobností.

Mám také celé dílo Edgara Poea, jeho dobrodružství, a čtu je pod dojmem neobyčejných událostí s vášnivým zájmem.

Zdá se, že oblast, kterou můžeme zeměpisně nazvat všeobecným jménem Antarktida, je ohraničena šedesátou jižní rovnoběžkou.

V roce 1772 se setkala loď Résolution pod velením kapitána Cooka a Adventure pod velením kapitána Furneauxe s ledovými krami, které se táhly od severozápadu k jihovýchodu na osmapadesátém stupni. Obě lodi, ohrožovány vážným nebezpečím, proklouzávaly mezi bludištěm ohromných ledových hor a v polovině prosince dosáhly čtyřiašedesáté rovnoběžky. Překročily polární kruh v lednu a byly zadrženy masami ledu silného tři až šest metrů na 65° 15' jižní šířky, což je hranice antarktické oblasti. V listopadu následujícího roku kapitán Cook svůj pokus opakoval. Tentokrát využil silného proudu, statečně přemáhaje mlhy, sněhové bouře i silnou zimu a pronikl asi o půl stupně nad sedmdesátou rovnoběžku. Tam mu cestu definitivně zatarasily ledovce silné osmdesát až sto metrů, mezi 71° 10' jižní šířky a 10° 54' západní délky. Statečný anglický kapitán dál do antarktických moří už nepronikl.

V roce 1818 William Smith a poté Barnesfield objevili Jižní Shetlandy a Botwell, v roce 1820 Jižní Orkneje.

V roce 1819 lodi ruského námořnictva Vostok a Mirnyj pod velením kapitána Bellingshausena nalezly ostrovy Jižní Georgie, objevily souostroví Sandwichovo a pronikly 11 000 kilometrů jižním směrem až k sedmdesáté rovnoběžce. Při druhém pokusu dopluli tito mořeplavci na 160° východní délky, ale nepodařilo se jim postoupit dál k pólu.

Není-li jeho zpráva přehnaná, kapitán James Weddell z anglického námořnictva se dostal roku 1822 na 74° 15' jižní šířky na volné moře bez ledovců, což by ovšem popíralo existenci polární pevniny. Musím ostatně poznamenat, že stejnou cestu vykonala o šest let později goeleta Jana s Arthurem Pymem.

Roku 1823 podnikl Američan Benjamin Morrell na goeletě Washi první výpravu a doplul na 69° 15' a pak na 70° 14' jižní šířky po volném moři při teplotě vzduchu 8°C nad nulou a teplotě vody 6°C nad nulou. Tato pozorování se naprosto shodovala s pozorováním posádky Jany v oblasti ostrova Tsalalu. Kapitán Morrell prohlásil, že kdyby byl neměl nedostatek potravin, byl by dosáhl ne-li jižního pólu, tedy přinejmenším pětaosmdesáté rovnoběžky. Roku 1829 a 1830 se dostal při druhé výpravě s lodí Antarktik po 11° západní délky až na 70° 30' jižní šířky a objevil jižní Grónsko. Právě v době, kdy Arthur Pym a William Guy pronikli dál než jejich předchůdci, anglická admiralita pověřila Fostera a Kendalla; aby zjistili , měřením na různých místech rozsah pevniny u pólu. Badatelé se však nedostali dál než k 64° 45' jižní šířky. V roce 1830 byl pověřen John Biscoe, velitel lodi Tuba a Lively, aby při lovu na velryby a tuleně prozkoumal jižní polární oblasti. V lednu 1831 překročil šedesátou rovnoběžku, dosáhl 68° 51' jižní šířky na 10° východní délky, zastavil se před neproniknutelnými ledovci a pak objevil na 65° 57' jižní šířky a na 45° východní délky rozlehlou pevninu, kde však nemohl přistát. Nazval ji Enderbyovou zemí. V roce 1832 se mu při druhé výpravě podařilo překročit šedesátý stupeň o víc než sedmadvacet minut. Ale přece jen našel a pojmenoval ostrov Adelaidin, ležící před vysokým a do dálky se táhnoucím pobřežím, které bylo nazváno zemí Grahamovou. Podle jeho výzkumné výpravy dospěla Královská zeměpisná společnost v Londýně k názoru, že mezi sedmačtyřicátým a devětašedesátým stupněm východní délky se rozkládá na šestašedesátém a sedmašedesátém stupni jižní šířky pevnina. Nicméně Arthur Pym oprávněně tvrdil, že takový předpoklad není rozumný, když Weddell proplul na své lodi místy, kde měla být ona domnělá pevnina, a když i Jana proplula tím směrem nad čtyřiasedmdesátou rovnoběžkou.

V roce 1835 vyjel z ostrovů Kerguelenových anglický poručík Kemp. Když na 70° východní délky zjistil zdánlivou pevninu, dospěl k šestašedesátému stupni a rozpoznal pobřeží, které patrně souviselo se zemí Enderbyovou. Dále k jihu se pak už s lodí nedostal. Konečně začátkem roku 1839 poplul kapitán Balleoy se svou lodí Elizabeth Scott až za 67° 70' jižní šířky, a to na 174° 25' východní délky. Tady objevil růženec ostrovů, které byly po něm pojmenovány. Potom v březnu objevil na 65° 10' šířky a 11° 10' východní délky zemi, která byla pojmenována země Sabriina. Tento mořeplavec, prostý lovec velryb, jak jsem se později dověděl, podal přesné zprávy, podle kterých bylo možno soudit, že alespoň v této části jižního oceánu by mohla existovat polární pevnina.

Jak jsem už poznamenal, na Halbrane uvažovali o pokusu, který měl loď zavést dál, než se kdy dostali mořeplavci v letech 1772 až 1839, dokonce dál než poručík námořnictva Spojených států Charles Wilkes, velitel eskadry čtyř lodí, Vincennes, Peacock, Porpoise, Flying-Fish, který zkusil prorazit si cestu k pólu podél 102° východní délky. Zkrátka v této době zbývalo ještě prozkoumat téměř 8 310 000 čtverečních kilometrů antarktické oblasti.

Nejodvážnější ze všech průzkumníků, či spíše ti nejúspěšnější, se nedostali dál než Kemp na šestašedesátou rovnoběžku, Balleny na sedmašedesátou, Biscoe na osmašedesátou, Bellingshausen a Morrell na sedmdesátou, Cook na dvaasedmdesátou, Weddell na čtyřiasedmdesátou. A nyní Halbrane měla plout až na třiaosmdesátou rovnoběžku, takřka o tisíc kilometrů dál na pomoc námořníkům z Jany, kteří snad ještě žili:

Musím doznat, že od chvíle, kdy jsme se setkali s ledovou krou a s mrtvým Pattersonem, jsem byl stále rozrušený, třebaže jsem v jádru člověk praktický a nemám velkou obrazotvornost. Pronásledovaly mě představy Arthura Pyma a jeho druhů, kteří zůstali, opuštěni uprostřed antarktických pustin. Začínal jsem v duchu toužit po tom, abych se mohl účastnit výpravy navrhované kapitánem Guyem. Ustavičně jsem o tom přemýšlel. Ostatně nic mě nevolalo zpátky do Ameriky. Nezáleželo mi na tom, budu-li pryč půl roku anebo celý rok. Jistě, nejdřív bych musel mít souhlas velitele Halbrane. Ale proč by nedovolil, abych zůstal na lodi dál jako cestující?

Usoudil jsem však, že se s konečnou platností rozhodnu, teprve až se mi naskytne příležitost pohovořit si s kapitánem Lenem Guyem.

Ostatně se svým rozhodnutím jsem nemusel nijak spěchat. Vítr začal vát od jihu. Nemohli jsme počítat, že poplujeme dál stejnou rychlostí, totiž rychlostí 180 kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Proto bude naše plavba nejméně dvakrát tak dlouhá.

Od 22. září do 3. října jsme urazili jen malý kus cesty. Proudy strhávaly loď tak mocně k americkému břehu, že bez spodního proudu, který jí pomáhal držet se proti větru, bychom se byli patrně seznámili s patagonským pobřežím. Za celou dobu špatného počasí jsem marně hledal příležitost, abych si mohl pohovořit s kapitánem mezi čtyřma očima. Jako obyčejně přenechával řízení lodi svému prvnímu důstojníkovi. Na palubě se objevoval, jen když za slunných chvil určoval postavení lodi. Dodávám ještě, že Jemu Westovi obdivuhodně pomáhala celá posádka s palubním mistrem v čele, těžko by se našel tucet tak obratných, smělých a rozhodných mužů, jako byli oni.

Ráno 4. října se stav oblohy i moře podstatně změnil. Vítr ulehl, vlnobití se uklidňovalo a příštího dne vítr projevoval sklon k severozápadu, Nemohli jsme si přát lepší změnu. Dolní plachty byly povoleny a horní plachty, plachta vrcholová, brámová i stěhovky, rozvinuty, třebaže vítr sílil.

Vydrží-li, pak za deset dní stráže na stěžni oznámí vrcholky Falklandských ostrovů.

Od 5. do 10. října vanul vítr tak vytrvale a pravidelně jako pasát. Škoty se nemusely ani utahovat, ani povolovat. Třebaže se síla větru postupně zmenšovala, jeho směr byl stále příznivý.

Příležitost vyzpovídat kapitána, na kterou jsem čekal, se mi naskytla 11. října odpoledne. Přičinil se o to sám. Seděl jsem v závětří vzadu na lodi, když kapitán vyšel ze své kabiny, podíval se dozadu, sedl si vedle mne a řekl:

„Od našeho odjezdu z ostrova Tristan da Cunha jsem ještě neměl to potěšení pohovořit si s vámi, pane Jeorlinku!“

„Velmi jsem toho litoval, kapitáne,“ odpověděl jsem.

„Prosím, omluvte mě!“ pokračoval.

„Mám tolik starostí..., zorganizovat výpravu..., na nic nezapomenout... Nesmíte mi to mít za zlé!“

„Věřte mi, že vám to nijak nevyčítám...“

„To bychom tedy měli vyjasněno, pane Jeorlinku! A dnes, když vás už znám a mohu vás plně ocenit, gratuluji si, že jedete na mé lodi jako pasažér až na Falklandy!“

„Jsem vám velmi vděčný za vše, co jste pro mne udělal; kapitáne, a to mi dodává odvahy, abych...“ Zdálo se mi, že to je vhodný okamžik, abych mu řekl o svém rozhodnutí, ale kapitán Guy mě přerušil.

„Nuže, pane Jeorlinku,“ zeptal se mě, „jste nyní přesvědčen o tom, že k výpravě Jany skutečně došlo, nebo považujete knihu Edgara Poea stále jen za pouhý výplod obrazotvornosti?“

„Nikoliv, kapitáne.“

„Nepochybujete tedy už, že Arthur Pym a Dirk Peters skutečně žili, právě tak jako William Guy, můj bratr a pět námořníků, kteří zůstali naživu...“

„To bych musel být největší nedůvěřivec na světě! Nyní mám jediné přání: aby vám byl osud příznivý a dopřál vám zachránit trosečníky z Jany!“

„Vynasnažím se ze všech sil, pane Jeorlinku, a pevně doufám, že se mi to podaří!“

„Doufám také, kapitáne, ba jsem si tím jist..., a kdybyste dovolil...“

„Neměl jste možnost hovořit o tom všem s nějakým Glassem, bývalým anglickým poddůstojníkem, který si myslí, že je guvernérem na ostrově Tristan da Cunha?“ vyptával se mě kapitán, aniž mě nechal domluvit.

„Zajisté,“ přikývl jsem, „a to, co mi ten muž řekl, rozptýlilo mé pochybnosti a změnilo je v jistotu...“

„On vám to potvrdil..?“

„Ano. Zcela jasně si vzpomíná na Janu, která tady kotvila před jedenácti lety...“

„Na Janu a na mého bratra?“

„Řekl mi, že znal kapitána Williama Guye osobně...“

„Prodával Janě zboží?“

„Ano..., jako teď goeletě Halbrane!“

„Jana kotvila v této zátoce?“

„Přesně na stejném místě, kde kotvila vaše loď, kapitáne!“

„A Arthur Pym a Dirk Peters?“

„Často prý s nimi mluvíval.“

„Ptal se, co se s nimi stalo?“

„Jistě, a já mu řekl, že Arthur Pym zemřel... Říká o něm, že to byl odvážlivec..., smělý dobrodruh, který byl s to provést nejbláznivější kousky...“

„Řekněte spíš blázen, a to nebezpečný blázen, pane Jeorlinku! Copak nezavlekl mého nešťastného bratra na tu neblahou výpravu?“

„Podle jeho vypravování to tak skutečně vypadá!“

„Na to se nesmí nikdy zapomenout!“ zvolal živě kapitán.

„Ten Glass,“ pokračoval jsem dál, „znal také druhého důstojníka z Jany, Pattersona...“

„Byl to výborný námořník, pane Jeorlinku, měl vřelé srdce a nesmírnou odvahu, Patterson měl kolem sebe jen samé přátele. Byl duší i tělem oddaný mému bratrovi...“

„Tak jako Jem West vám, kapitáne!“

„Ach! Proč jsme našli na ledové kře už jen mrtvolu nešťastného Pattersona... Byl mrtvý jistě mnoho týdnů...“

„Kdyby byl zůstal naživu, byl by vám jistě velmi užitečný při vašem dalším pátrání,“ poznamenal jsem.

„Ano, pane Jeorlinku,“ souhlasil kapitán Guy.

„Neví snad Glass, kde by mohli být trosečníci z Jany?“

„Pověděl jsem mu o tom i o všem, co hodláte podniknout na jejich záchranu.“

„Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, pane Jeorlinku. Myslíte, že v deníku Arthura Pyma, který Edgar Poe uveřejnil, je všechno popsáno přesně?“

„Myslím, že na mnoho věcí se musíme dívat zdrženlivě,“ odpověděl jsem, „už pro zvláštní povahu hrdiny těchto dobrodružství, a zvlášť pro neobyčejně podivné úkazy v končinách ostrova Tsalalu, o nichž se zmiňuje.

Vidíte, právě pokud jde o Williama Guye a jeho druhy. Arthur Pym se rozhodně mýlil, když tvrdil, že zahynuli při sesutí svahů v údolí Klock Klocku.“

„Ale on to netvrdil, pane Jeorlinku,“ odpověděl kapitán Len Guy.

„Jenom říká, že jakmile se on a Dirk Peters dostali až k rozsedlině, odkud mohli přehlédnout celou okolní krajinu, objevili i záhadnou příčinu uměle vyvolaného zemětřesení. Proto když se svahy sesuly do rokliny, Arthur Pym nemohl pochybovat o osudu mého bratra a jeho osmadvaceti námořníků.

To byl důvod k předpokladu, že on a Dirk Peters jsou jediní běloši, kteří zůstali na ostrově Tsalalu. On říká jen toto, a nic jiného! Byla to jen domněnka, a to velmi pravděpodobná, jak musíte sám uznat..., prostá domněnka...“

„To uznávám, kapitáne...“

„Ale nyní máme, díky Pattersonově poznámce v deníku, jistotu, že můj bratr a pět jeho druhů se zachránilo při sesuvu půdy, nastraženém domorodci...“

„Je to zřejmý důkaz, kapitáne. Co se stalo s ostatními, kteří přežili zkázu Jany, jestli jsou ještě vězni nebo jsou už na svobodě, o tom nám Pattersonovy poznámky nic neříkají, právě tak jako nevíme, za jakých okolností se on odpojil od svých druhů a byl zavlečen tak daleko...“

„To vše se dozvíme, pane Jeorlinku. Ano, dozvíme se to... Nejdůležitější je toto: víme jistě, že můj bratr a pět jeho námořníků žilo před čtyřmi měsíci v některé části ostrova Tsalalu. Nyní nám nejde o román podepsaný Edgarem Poem, ale o pravdivou Pattersonovu poznámku…“

„Kapitáne,“ řekl jsem mu konečně, „chtěl byste, abych se připojil k záchranné výpravě Halbrane při plavbě do antarktických moří?“ Kapitán Guy se na mne podíval pohledem tak pronikavým jako ostří meče. Jinak nebyl nijak zvlášť překvapený mou nabídkou, snad ji i očekával. Řekl mi jen: „Budu velmi rád!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA VII K Falklandským ostrovům

KAPITOLA VII  K Falklandským ostrovům

Večer 8. září jsem se rozloučil s guvernérem Glassem, bývalým poddůstojníkem britského dělostřelectva. Druhý den před svítáním Halbrane vyplula...

Nemusím ani říkat, že kapitán Guy mi dovolil, abych zůstal na jeho lodi jako cestující až na Falklandské ostrovy. Byla to cesta dlouhá 3 700 kilometrů, což by znamenalo asi čtrnáct dní plavby, poplujeme-li za tak příznivých podmínek jako z ostrovů Kerguelenových na ostrov Tristan da Cunha.

Kapitán snad ani nebyl překvapený mou žádostí, patrně ji čekal. S přídí namířenou k jihozápadu pluli jsme pod plnými plachtami, což nám umožňoval ostrý východní vítr. Ale teprve na sklonku dne jsme ztratili z dohledu Vyhaslou sopku ostrova Tristan da Cunha, vysokou 2300 m, jejíž sněžný vrchol zahalily již večerní stíny.

Celý týden jsme se plavili za neobyčejně příznivých povětrnostních podmínek, počasí bylo stálé a měsíc září se ještě nechýlil ke konci, když jsme na obzoru spatřili první horské výšiny Falkland. Při plavbě jsme se dostali poněkud více k jihu a goeleta musela sestoupit z osmatřicáté rovnoběžky na pětapadesátý stupeň jižní šířky.

Protože kapitán Len Guy se chce vydat do tajemných končin Antarktidy, je nutné, ba jak soudím i nezbytné připomenout si zběžně dřívější pokusy proniknout k jižnímu pólu, či spíše k rozlehlé pevnině, jejímž středem snad pól je. Mohu snadno vypočítat všechny výpravy, protože kapitán Guy mi půjčil knihy, které tyto cesty popisují, a to do nejmenších podrobností.

Mám také celé dílo Edgara Poea, jeho dobrodružství, a čtu je pod dojmem neobyčejných událostí s vášnivým zájmem.

Zdá se, že oblast, kterou můžeme zeměpisně nazvat všeobecným jménem Antarktida, je ohraničena šedesátou jižní rovnoběžkou.

V roce 1772 se setkala loď Résolution pod velením kapitána Cooka a Adventure pod velením kapitána Furneauxe s ledovými krami, které se táhly od severozápadu k jihovýchodu na osmapadesátém stupni. Obě lodi, ohrožovány vážným nebezpečím, proklouzávaly mezi bludištěm ohromných ledových hor a v polovině prosince dosáhly čtyřiašedesáté rovnoběžky. Překročily polární kruh v lednu a byly zadrženy masami ledu silného tři až šest metrů na 65° 15' jižní šířky, což je hranice antarktické oblasti. V listopadu následujícího roku kapitán Cook svůj pokus opakoval. Tentokrát využil silného proudu, statečně přemáhaje mlhy, sněhové bouře i silnou zimu a pronikl asi o půl stupně nad sedmdesátou rovnoběžku. Tam mu cestu definitivně zatarasily ledovce silné osmdesát až sto metrů, mezi 71° 10' jižní šířky a 10° 54' západní délky. Statečný anglický kapitán dál do antarktických moří už nepronikl.

V roce 1818 William Smith a poté Barnesfield objevili Jižní Shetlandy a Botwell, v roce 1820 Jižní Orkneje.

V roce 1819 lodi ruského námořnictva Vostok a Mirnyj pod velením kapitána Bellingshausena nalezly ostrovy Jižní Georgie, objevily souostroví Sandwichovo a pronikly 11 000 kilometrů jižním směrem až k sedmdesáté rovnoběžce. Při druhém pokusu dopluli tito mořeplavci na 160° východní délky, ale nepodařilo se jim postoupit dál k pólu.

Není-li jeho zpráva přehnaná, kapitán James Weddell z anglického námořnictva se dostal roku 1822 na 74° 15' jižní šířky na volné moře bez ledovců, což by ovšem popíralo existenci polární pevniny. Musím ostatně poznamenat, že stejnou cestu vykonala o šest let později goeleta Jana s Arthurem Pymem.

Roku 1823 podnikl Američan Benjamin Morrell na goeletě Washi první výpravu a doplul na 69° 15' a pak na 70° 14' jižní šířky po volném moři při teplotě vzduchu 8°C nad nulou a teplotě vody 6°C nad nulou. Tato pozorování se naprosto shodovala s pozorováním posádky Jany v oblasti ostrova Tsalalu. Kapitán Morrell prohlásil, že kdyby byl neměl nedostatek potravin, byl by dosáhl ne-li jižního pólu, tedy přinejmenším pětaosmdesáté rovnoběžky. Roku 1829 a 1830 se dostal při druhé výpravě s lodí Antarktik po 11° západní délky až na 70° 30' jižní šířky a objevil jižní Grónsko. Právě v době, kdy Arthur Pym a William Guy pronikli dál než jejich předchůdci, anglická admiralita pověřila Fostera a Kendalla; aby zjistili , měřením na různých místech rozsah pevniny u pólu. Badatelé se však nedostali dál než k 64° 45' jižní šířky. V roce 1830 byl pověřen John Biscoe, velitel lodi Tuba a Lively, aby při lovu na velryby a tuleně prozkoumal jižní polární oblasti. V lednu 1831 překročil šedesátou rovnoběžku, dosáhl 68° 51' jižní šířky na 10° východní délky, zastavil se před neproniknutelnými ledovci a pak objevil na 65° 57' jižní šířky a na 45° východní délky rozlehlou pevninu, kde však nemohl přistát. Nazval ji Enderbyovou zemí. V roce 1832 se mu při druhé výpravě podařilo překročit šedesátý stupeň o víc než sedmadvacet minut. Ale přece jen našel a pojmenoval ostrov Adelaidin, ležící před vysokým a do dálky se táhnoucím pobřežím, které bylo nazváno zemí Grahamovou. Podle jeho výzkumné výpravy dospěla Královská zeměpisná společnost v Londýně k názoru, že mezi sedmačtyřicátým a devětašedesátým stupněm východní délky se rozkládá na šestašedesátém a sedmašedesátém stupni jižní šířky pevnina. Nicméně Arthur Pym oprávněně tvrdil, že takový předpoklad není rozumný, když Weddell proplul na své lodi místy, kde měla být ona domnělá pevnina, a když i Jana proplula tím směrem nad čtyřiasedmdesátou rovnoběžkou.

V roce 1835 vyjel z ostrovů Kerguelenových anglický poručík Kemp. Když na 70° východní délky zjistil zdánlivou pevninu, dospěl k šestašedesátému stupni a rozpoznal pobřeží, které patrně souviselo se zemí Enderbyovou. Dále k jihu se pak už s lodí nedostal. Konečně začátkem roku 1839 poplul kapitán Balleoy se svou lodí Elizabeth Scott až za 67° 70' jižní šířky, a to na 174° 25' východní délky. Tady objevil růženec ostrovů, které byly po něm pojmenovány. Potom v březnu objevil na 65° 10' šířky a 11° 10' východní délky zemi, která byla pojmenována země Sabriina. Tento mořeplavec, prostý lovec velryb, jak jsem se později dověděl, podal přesné zprávy, podle kterých bylo možno soudit, že alespoň v této části jižního oceánu by mohla existovat polární pevnina.

Jak jsem už poznamenal, na Halbrane uvažovali o pokusu, který měl loď zavést dál, než se kdy dostali mořeplavci v letech 1772 až 1839, dokonce dál než poručík námořnictva Spojených států Charles Wilkes, velitel eskadry čtyř lodí, Vincennes, Peacock, Porpoise, Flying-Fish, který zkusil prorazit si cestu k pólu podél 102° východní délky. Zkrátka v této době zbývalo ještě prozkoumat téměř 8 310 000 čtverečních kilometrů antarktické oblasti.

Nejodvážnější ze všech průzkumníků, či spíše ti nejúspěšnější, se nedostali dál než Kemp na šestašedesátou rovnoběžku, Balleny na sedmašedesátou, Biscoe na osmašedesátou, Bellingshausen a Morrell na sedmdesátou, Cook na dvaasedmdesátou, Weddell na čtyřiasedmdesátou. A nyní Halbrane měla plout až na třiaosmdesátou rovnoběžku, takřka o tisíc kilometrů dál na pomoc námořníkům z Jany, kteří snad ještě žili:

Musím doznat, že od chvíle, kdy jsme se setkali s ledovou krou a s mrtvým Pattersonem, jsem byl stále rozrušený, třebaže jsem v jádru člověk praktický a nemám velkou obrazotvornost. Pronásledovaly mě představy Arthura Pyma a jeho druhů, kteří zůstali, opuštěni uprostřed antarktických pustin. Začínal jsem v duchu toužit po tom, abych se mohl účastnit výpravy navrhované kapitánem Guyem. Ustavičně jsem o tom přemýšlel. Ostatně nic mě nevolalo zpátky do Ameriky. Nezáleželo mi na tom, budu-li pryč půl roku anebo celý rok. Jistě, nejdřív bych musel mít souhlas velitele Halbrane. Ale proč by nedovolil, abych zůstal na lodi dál jako cestující?

Usoudil jsem však, že se s konečnou platností rozhodnu, teprve až se mi naskytne příležitost pohovořit si s kapitánem Lenem Guyem.

Ostatně se svým rozhodnutím jsem nemusel nijak spěchat. Vítr začal vát od jihu. Nemohli jsme počítat, že poplujeme dál stejnou rychlostí, totiž rychlostí 180 kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Proto bude naše plavba nejméně dvakrát tak dlouhá.

Od 22. září do 3. října jsme urazili jen malý kus cesty. Proudy strhávaly loď tak mocně k americkému břehu, že bez spodního proudu, který jí pomáhal držet se proti větru, bychom se byli patrně seznámili s patagonským pobřežím. Za celou dobu špatného počasí jsem marně hledal příležitost, abych si mohl pohovořit s kapitánem mezi čtyřma očima. Jako obyčejně přenechával řízení lodi svému prvnímu důstojníkovi. Na palubě se objevoval, jen když za slunných chvil určoval postavení lodi. Dodávám ještě, že Jemu Westovi obdivuhodně pomáhala celá posádka s palubním mistrem v čele, těžko by se našel tucet tak obratných, smělých a rozhodných mužů, jako byli oni.

Ráno 4. října se stav oblohy i moře podstatně změnil. Vítr ulehl, vlnobití se uklidňovalo a příštího dne vítr projevoval sklon k severozápadu, Nemohli jsme si přát lepší změnu. Dolní plachty byly povoleny a horní plachty, plachta vrcholová, brámová i stěhovky, rozvinuty, třebaže vítr sílil.

Vydrží-li, pak za deset dní stráže na stěžni oznámí vrcholky Falklandských ostrovů.

Od 5. do 10. října vanul vítr tak vytrvale a pravidelně jako pasát. Škoty se nemusely ani utahovat, ani povolovat. Třebaže se síla větru postupně zmenšovala, jeho směr byl stále příznivý.

Příležitost vyzpovídat kapitána, na kterou jsem čekal, se mi naskytla 11. října odpoledne. Přičinil se o to sám. Seděl jsem v závětří vzadu na lodi, když kapitán vyšel ze své kabiny, podíval se dozadu, sedl si vedle mne a řekl:

„Od našeho odjezdu z ostrova Tristan da Cunha jsem ještě neměl to potěšení pohovořit si s vámi, pane Jeorlinku!“

„Velmi jsem toho litoval, kapitáne,“ odpověděl jsem.

„Prosím, omluvte mě!“ pokračoval.

„Mám tolik starostí..., zorganizovat výpravu..., na nic nezapomenout... Nesmíte mi to mít za zlé!“

„Věřte mi, že vám to nijak nevyčítám...“

„To bychom tedy měli vyjasněno, pane Jeorlinku! A dnes, když vás už znám a mohu vás plně ocenit, gratuluji si, že jedete na mé lodi jako pasažér až na Falklandy!“

„Jsem vám velmi vděčný za vše, co jste pro mne udělal; kapitáne, a to mi dodává odvahy, abych...“ Zdálo se mi, že to je vhodný okamžik, abych mu řekl o svém rozhodnutí, ale kapitán Guy mě přerušil.

„Nuže, pane Jeorlinku,“ zeptal se mě, „jste nyní přesvědčen o tom, že k výpravě Jany skutečně došlo, nebo považujete knihu Edgara Poea stále jen za pouhý výplod obrazotvornosti?“

„Nikoliv, kapitáne.“

„Nepochybujete tedy už, že Arthur Pym a Dirk Peters skutečně žili, právě tak jako William Guy, můj bratr a pět námořníků, kteří zůstali naživu...“

„To bych musel být největší nedůvěřivec na světě! Nyní mám jediné přání: aby vám byl osud příznivý a dopřál vám zachránit trosečníky z Jany!“

„Vynasnažím se ze všech sil, pane Jeorlinku, a pevně doufám, že se mi to podaří!“

„Doufám také, kapitáne, ba jsem si tím jist..., a kdybyste dovolil...“

„Neměl jste možnost hovořit o tom všem s nějakým Glassem, bývalým anglickým poddůstojníkem, který si myslí, že je guvernérem na ostrově Tristan da Cunha?“ vyptával se mě kapitán, aniž mě nechal domluvit.

„Zajisté,“ přikývl jsem, „a to, co mi ten muž řekl, rozptýlilo mé pochybnosti a změnilo je v jistotu...“

„On vám to potvrdil..?“

„Ano. Zcela jasně si vzpomíná na Janu, která tady kotvila před jedenácti lety...“

„Na Janu a na mého bratra?“

„Řekl mi, že znal kapitána Williama Guye osobně...“

„Prodával Janě zboží?“

„Ano..., jako teď goeletě Halbrane!“

„Jana kotvila v této zátoce?“

„Přesně na stejném místě, kde kotvila vaše loď, kapitáne!“

„A Arthur Pym a Dirk Peters?“

„Často prý s nimi mluvíval.“

„Ptal se, co se s nimi stalo?“

„Jistě, a já mu řekl, že Arthur Pym zemřel... Říká o něm, že to byl odvážlivec..., smělý dobrodruh, který byl s to provést nejbláznivější kousky...“

„Řekněte spíš blázen, a to nebezpečný blázen, pane Jeorlinku! Copak nezavlekl mého nešťastného bratra na tu neblahou výpravu?“

„Podle jeho vypravování to tak skutečně vypadá!“

„Na to se nesmí nikdy zapomenout!“ zvolal živě kapitán.

„Ten Glass,“ pokračoval jsem dál, „znal také druhého důstojníka z Jany, Pattersona...“

„Byl to výborný námořník, pane Jeorlinku, měl vřelé srdce a nesmírnou odvahu, Patterson měl kolem sebe jen samé přátele. Byl duší i tělem oddaný mému bratrovi...“

„Tak jako Jem West vám, kapitáne!“

„Ach! Proč jsme našli na ledové kře už jen mrtvolu nešťastného Pattersona... Byl mrtvý jistě mnoho týdnů...“

„Kdyby byl zůstal naživu, byl by vám jistě velmi užitečný při vašem dalším pátrání,“ poznamenal jsem.

„Ano, pane Jeorlinku,“ souhlasil kapitán Guy.

„Neví snad Glass, kde by mohli být trosečníci z Jany?“

„Pověděl jsem mu o tom i o všem, co hodláte podniknout na jejich záchranu.“

„Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, pane Jeorlinku. Myslíte, že v deníku Arthura Pyma, který Edgar Poe uveřejnil, je všechno popsáno přesně?“

„Myslím, že na mnoho věcí se musíme dívat zdrženlivě,“ odpověděl jsem, „už pro zvláštní povahu hrdiny těchto dobrodružství, a zvlášť pro neobyčejně podivné úkazy v končinách ostrova Tsalalu, o nichž se zmiňuje.

Vidíte, právě pokud jde o Williama Guye a jeho druhy. Arthur Pym se rozhodně mýlil, když tvrdil, že zahynuli při sesutí svahů v údolí Klock Klocku.“

„Ale on to netvrdil, pane Jeorlinku,“ odpověděl kapitán Len Guy.

„Jenom říká, že jakmile se on a Dirk Peters dostali až k rozsedlině, odkud mohli přehlédnout celou okolní krajinu, objevili i záhadnou příčinu uměle vyvolaného zemětřesení. Proto když se svahy sesuly do rokliny, Arthur Pym nemohl pochybovat o osudu mého bratra a jeho osmadvaceti námořníků.

To byl důvod k předpokladu, že on a Dirk Peters jsou jediní běloši, kteří zůstali na ostrově Tsalalu. On říká jen toto, a nic jiného! Byla to jen domněnka, a to velmi pravděpodobná, jak musíte sám uznat..., prostá domněnka...“

„To uznávám, kapitáne...“

„Ale nyní máme, díky Pattersonově poznámce v deníku, jistotu, že můj bratr a pět jeho druhů se zachránilo při sesuvu půdy, nastraženém domorodci...“

„Je to zřejmý důkaz, kapitáne. Co se stalo s ostatními, kteří přežili zkázu Jany, jestli jsou ještě vězni nebo jsou už na svobodě, o tom nám Pattersonovy poznámky nic neříkají, právě tak jako nevíme, za jakých okolností se on odpojil od svých druhů a byl zavlečen tak daleko...“

„To vše se dozvíme, pane Jeorlinku. Ano, dozvíme se to... Nejdůležitější je toto: víme jistě, že můj bratr a pět jeho námořníků žilo před čtyřmi měsíci v některé části ostrova Tsalalu. Nyní nám nejde o román podepsaný Edgarem Poem, ale o pravdivou Pattersonovu poznámku…“

„Kapitáne,“ řekl jsem mu konečně, „chtěl byste, abych se připojil k záchranné výpravě Halbrane při plavbě do antarktických moří?“ Kapitán Guy se na mne podíval pohledem tak pronikavým jako ostří meče. Jinak nebyl nijak zvlášť překvapený mou nabídkou, snad ji i očekával. Řekl mi jen: „Budu velmi rád!“

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.