image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA VI Ostrov Tristan da Cunha

KAPITOLA VI Ostrov Tristan da Cunha

KAPITOLA VI Ostrov Tristan da Cunha

Za čtyři dny poté se Halbrane octla před tím podivným ostrovem Tristan da Cunha, o něhož by se mohlo říci, že je bránou do afrických moří.

Rozhodně to byla neobyčejná příhoda, že jsme se ve vzdálenosti. víc než tisíc kilometrů od polárního kruhu setkali s ledovcem, na němž jsme objevili mrtvolu druhého důstojníka Pattersona. A nyní jako by tento ztracenec z výpravy Arthura Pyma spojoval kapitána Halbrane s jeho bratrem, kapitánem Jany...! Ano, vypadá to naprosto neuvěřitelné... Ale co je to všechno ještě proti tomu, co budu vypravovat dál?

Důkaz, že román amerického básníka je skutečností, mi připadal jako něco, co leží na samé hranici neuvěřitelnosti. V duchu jsem se nejdříve proti tomu bouřil..., zavíral jsem oči i před důkazy.

Nakonec jsem se musel vzdát a mé poslední pochybnosti byly pohřbeny s Pattersonovým tělem v hlubinách oceánu.

Dramatická a pravdivá příhoda jako kdyby spojovala pokrevními pouty nejen kapitána Lena Guye, nýbrž i našeho mistra plachtaře. Martin Holt byl bratrem jednoho z nejlepších námořníků na Grampusu, jednoho z těch, kteří zahynuli, dříve než se Arthur Pym a Dirk Peters zachránili na Janě.

Tak tedy mezi. třiaosmdesátou a čtyřiaosmdesátou jižní rovnoběžkou žilo sedm, vlastně šest anglických námořníků už celých jedenáct let na ostrově Tsalalu. Byli to kapitán William Guy, druhý důstojník Patterson a pět námořníků z Jany, kteří všichni nějakým zázrakem unikli domorodcům z Klock-Klocku!

A co nyní udělá kapitán Len Guy? O tom nelze vůbec pochybovat...

Udělá všechno, aby zachránil trosečníky z Jany. Vrhne se s Halbrane až k poledníku označenému Arthurem Pymem... Dopluje s lodí až na ostrov Tsalal, o kterém je zmínka v Pattersonově zápisníku. Kapitánův pobočník Jem West půjde tam, kam mu jeho velitel nařídí. Posádka je bude bez váhání následovat, nezadrží ji ani strach z nebezpečí, která mohou výpravu potkat a budou snad větší, než lidské síly mohou snést. V námořnících bude kapitánův duch a jejich paže bude řídit ruka prvního důstojníka.

Proto kapitán Len Guy nechtěl přijmout na palubu své lodi žádného cestujícího. Proto mi řekl, že cíl jeho cesty není nikdy jistý. Stále doufal, že se mu naskytne nějaká příležitost vydat se za dobrodružstvím do ledových moří.

A myslím si dokonce, že kdyby Halbrane byla plně vystrojena na takovou výpravu, kapitán by už vydal rozkaz a zamířil k jihu... Za podmínek, s kterými jsem nastoupil na loď, bych ho nemohl nutit, aby pokračoval v původní cestě a dopravil mě na ostrov Tristan da Cunha!

Ostatně bylo třeba obnovit zásobu vody na tomto ostrově, který už nebyl daleko. Snad tam také bude možné vystrojit goeletu, vyzbrojit ji pro boj s ledovci a doplout s ní až do volného moře, které tam přece za dvaaosmdesátou rovnoběžkou je. Pak se Halbrane bude moci vydat ještě dál, kam nedoplul Cook, Weddell, ani Biscoe a Kemp.

Nuže, až se dostanu na ostrov Trista da Cunha, počkám tam na nějakou jinou loď. Ale i kdyby Halbrane byla už vystrojena na takovou výpravu, nebyla dosud vhodná doba pro plavbu za polární kruh. Skutečně ještě neminul první týden září, takže teprve asi za dva měsíce nastane jižní letní období, kdy se ledové pole uvolňuje a ledovce roztávají.

Při jasném počasí je velký ostrov vidět už z dálky sto až sto padesáti kilometrů. Tristan da Cunha leží v jižní oblasti pravidelných jihozápadních větrů. Má vlhké a mírné podnebí s průměrnou teplotou, která neklesá pod 4°C a nestoupne výš než na 20°C nad nulu. Většinou tam vanou západní anebo severozápadní větry a v zimním období, v srpnu a v září, větry jižní.

Ostrov byl obydlený od roku 1811 američanem Lambertem a jeho krajany, kteří byli vyzbrojeni pro lov velryb. Po nich se tam přistěhovali angličtí vojáci, a ti měli za úkol hlídat moře okolo ostrova Svaté Heleny. Odešli odtud teprve v roce 1821 po Napoleonově smrti.

Asi po třiceti nebo čtyřiceti letech měl ostrov Tristan da Cunha sto obyvatel amerického a evropského původu. Byla tam zřízena jakási republika, jejímž patriarchou se stával otec nejpočetnější rodiny. Nakonec skupina obyvatel uznala svrchovanost Velké Británie, ale to bylo až po roce 1839, kdy se tam chystala přistát goeleta Halbrane.

Mimoto jsem měl brzy dospět k názoru, že vláda nad ostrovem nestojí za hádky, ačkoliv se mu v 16. století říkalo „země života“. Daří se tam sice zvláštní květeně, ale jsou to jen kapradiny, plavuně a pichlavé traviny, tvořící celé koberce na vnitřních svazích hor. Obyvatelé ostrova chovají také domácí zvířata, hovězí dobytek, ovce a vepře, což představuje jejich jediné bohatství, které je předmětem jakéhosi výměnného obchodu se sousedním ostrovem Svaté Heleny.

Nevyskytují se tam plazí, obojživelníci ani hmyz a v lesích žije jen druh zdivočelé kočky, která není nijak nebezpečná. Na ostrově roste jediný druh stromů, odrůda řešetláku, dosahující výše pěti až šesti metrů. Ostatně mořský příboj donáší na ostrov hojnost dřeva plovoucího na hladině, kterého je třeba k topení. Pokud jde o zeleninu, našel jsem tam jen zelí, kapustu, řepu, cibuli, tuřín a dýně, z ovoce pak hrušky, švestky a hrozny střední jakosti. Dodávám ještě, že lovec ptáků by zde mohl střílet jen racky, buřňáky, tučňáky a albatrosy. Ostrov Tristan da Cunha by mu nemohl poskytnout nic jiného.

Ráno 5. září bylo na lodi hlášeno, že je vidět vysoký kopec vyhaslé sopky na hlavním ostrově - zasněžený vrchol vysoký 2 300 metrů, jehož miskovitý kráter tvoří jezírko. Druhý den jsem se k němu vypravil a našel jsem tam hromady staré lávy, podobné poli bludných balvanů.

Již v této vzdálenosti byla mořská hladina před ostrovem vystlána pruhy obrovských mořských chaluh. Vypadaly jako rostlinná lana různé délky, od dvaceti až do čtyřiceti metrů.

Musím ještě poznamenat, že po celé tři dni od setkání s ledovou krou kapitán vycházel na palubu, jen aby změřil výšku slunce. Domníval jsem se, že přijde hodina, kdy se Len Guy dá se mnou do řeči o svém bratru Williamovi a o úsilí, které chce vynaložit na záchranu jeho i ostatních námořníků.

Opakuji znovu, že k tomu nebyla dosud vhodná roční doba, a proto taková chvíle ještě nenastala. Dne 6. září goeleta zakotvila v hloubce asi třiceti metrů u severozápadního pobřeží velkého ostrova, u Ansiedlungu v hloubi zálivu Falmouthu, a to přesně na témže místě, kde podle vyprávění Arthura Pyma zakotvila kdysi goeleta Jana.

Řekl jsem u velkého ostrova, protože k souostroví Tristan da Cunha patří ještě dva méně důležité ostrovy. Celá skupina ostrovů leží na 37° 5' jižní šířky a na 13° 4' západní délky. Ostrovy jsou rozloženy v kruhu. Kdyby se nakreslil jejich plán, Tristan da Cunha by se podobal roztaženému deštníku, jehož obvod by měřil šestadvacet kilometrů a jehož dráty, paprskovitě směřující ke středu, by představovaly horské hřebeny končící kráterem vyhaslé sopky.

Skupina tvoří zámořskou državu takřka naprosto nezávislou. Byla objevena Portugalcem, po němž byla nazvána. Po výzkumné výpravě Holanďanů v roce 1643 a Francouzů v roce 1767 se tam usídlilo i několik amerických lovců velryb. Brzy po Američanech přišli i Angličani.

V době, kdy tam přistála Jana, vládl nad malou kolonií asi šestadvaceti lidí anglický poddůstojník ve výslužbě Glass. Tamní osadníci obchodovali s mysem Dobré naděje a měli jedinou loď prostředně velké tonáže. Při našem příchodu mohl už Glass napočítat nejméně padesát poddaných, nad nimiž panoval, jak to udává Arthur Pym, „naprosto suverénně, aniž se staral o britskou vládu“.

Celou skupinu ostrovů obklopuje moře hluboké asi 8 000 metrů a obtéká ji rovníkový proud směřující k západu. Nad souostrovím vanou pravidelné jihozápadní větry a jen málokdy zde řádí mořské bouře. V zimním období plují často uvolněné ledovce až o 12° severněji, ale nikdy se nedostanou do výše ostrova Svaté Heleny. Totéž platí i o velkých velrybách, které nemilují příliš teplá moře.

Všechny tři ostrovy, rozestavené v trojúhelníku, jsou od sebe odděleny různými lehce splavnými průlivy, širokými až tisíc osm set metrů. Břehy jsou přístupné a kolem souostroví Tristan da Cunha je moře asi sto šedesát metrů hluboké.

Jakmile Halbrane zakotvila, ihned byly navázány styky s bývalým poddůstojníkem. Choval se velmi přívětivě. Kapitán Len Guy přenechal všechnu péči o zásoby vody, čerstvého masa i zeleniny Jemu Westovi; první důstojník mohl jen chválit Glassovu úslužnost a ochotu, neboť vládce ostrova čekal pouze na dobré zaplacení, a toho se mu také dostalo.

Ostatně hned nám bylo jasné, že na ostrově Tristan da Cunha nenajdeme potřebné prostředky k vystrojení lodi pro výzkumnou výpravu do antarktického oceánu. Avšak bylo také jisté, že pro plavce je výhodné i užitečné přistát na ostrově Tristan da Cunha, aby si tu doplnili zásoby potravin. Od té doby, kdy zde koncem minulého století americký kapitán Patten, velitel lodi Industry, uviděl jen divoké kozy, sem četní předchůdci nynějších mořeplavců dovezli domácí zvířata různých druhů, například skopce, vepře, hovězí dobytek i drůbež, a rozhojnili tak chov domácí. Po Pattenovi sem přijel na americké brize kapitán Colquhouin a ten zde dal vysázet cibuli, brambory a jiné druhy zeleniny, kterým se v úrodné půdě dobře dařilo. Tak to alespoň popisuje ve svém vyprávění Arthur Pym a není důvodu, proč bychom mu neměli věřit.

Už jste si patrně všimli, že se nyní zmiňuju o hrdinovi Edgara Poea jako o muži, o jehož existenci nijak nepochybuju. Proto jsem se také divil, že se mnou už kapitán o tom nezačal mluvit. Mimoto i kdybych ještě tomu všemu nedůvěřoval, k výpovědi druhého důstojníka z Jany se připojilo další věrohodné svědectví.

Druhý den po přistání jsem se vylodil V Ansiedlungu na pláži s načernalým pískem. Napadlo mi, že taková pláž by mohla docela dobře být i na ostrově Tsalalu, kde také vládla tato barva smutku a kde bílá barva vyvolávala u domorodců prudké křeče, po nichž následovala ochablost a strnulost. Avšak jestliže Arthur Pym prohlašoval tak neobyčejné věci za jistá fakta, nebyl sám hříčkou nějakého zvláštního zrakového klamu? Ostatně o tom všem si budeme moci učinit vlastní úsudek, dopluje-li někdy Halbrane k ostrovu Tsalalu.

Potkal jsem bývalého poddůstojníka Glasse a musím přiznat, že to je statný, zachovalý muž s vychytralou tváří, který ani ve svých šedesáti letech neztratil vrozenou živost a inteligenci. Obchoduje s mysem Dobré naděje i s Falklandskými ostrovy, vyváží tulení kůže, alej i velrybí tuk a daří se mu dobře.

Samozvaný a malou kolonií uznávaný guvernér projevoval živou touhu si pohovořit, a tak jsem s ním hned při našem prvním setkání navázal rozhovor, který byl po mnoha stránkách velmi zajímavý.

„Přijíždí k vám na ostrov Tristan da Cunha mnoho lodí?“ zeptal jsem se ho.

„Právě tolik, kolik potřebujeme, pane,“ odpověděl a mnul si ruce složené za zády, což měl patrně ve zvyku.

„V pěkném období?“ vyptával jsem se dál.

„Ano, v pěkném období - pokud my zde v těchto šířkách máme vůbec někdy špatné.“

„To vám tedy gratuluji, pane Glassi! Ale je politováníhodné, že Tristan da Cunha nemá ani jediný přístav a že lodi musí kotvit na širém moři...“

„A čemu říkáte širé moře, pane?“ zvolal bývalý poddůstojník prudce, což svědčilo o jeho lásce k přijatému domovu.

„Soudím, pane Glassi, že kdybyste měli přistávací mola...“

„A k čemu, pane, když nám příroda poskytla takové zátoky, jako je tahle, kde jste v bezpečí před bouřemi a kde můžete zakotvit takřka u samých skal na ostrově!“ Proč bych tomu bodrému muži odporoval? Má právo být hrdý na svůj ostrov. Netrval jsem na svém a hovořili jsme o všem možném. Navrhl mi, že uspořádá výpravu do hlubokých hustých lesů na svazích ostrova.

Poděkoval jsem mu a řekl jsem, že nemohu přijmout jeho laskavou nabídku. Pokud se zdržíme, musím využít času pro svá mineralogická studia. Ostatně Halbrane vypluje, jakmile skončí nakládání potravin.

„Ten váš kapitán nějak spěchá,“ řekl guvernér Glass.

„Myslíte?“

„Má tolik naspěch, že se jeho první důstojník ani nezmíní, jestli by koupil kůže nebo tuk...“

„Potřebujeme jen čerstvé potraviny a vodu, pane Glassi!“

„Nevadí, pane, co nevezme Halbrane, to odvezou ostatní lodi!“ odpověděl guvernér trochu uraženě.

Potom se zeptal:

„A kam popluje vaše goeleta, až nás opustíte?“

„Na Falklandy.“

„A vy, pane, vy jste na lodi cestující, jak se mi zdá?“

„Máte pravdu, pane Glassi, a skoro jsem měl v úmyslu zůstat na ostrově Tristan da Cunha několik týdnů. Ale musel jsem svůj plán změnit...“

„To je mi líto, pane,“ prohlásil guvernér.

„Byli bychom vám rádi nabídli pohostinství, dokud byste čekal na nějakou jinou loď...“

„Byl bych vřele ocenil vaši laskavou nabídku, ale bohužel jí nemohu využít...“ Skutečně jsem se pevně rozhodl, že goeletu neopustím. Pojedu až na Falklandy a tam najdu nějakou loď, která popluje do Ameriky. Kapitán Guy mi jistě neodepře zavézt mě tam.

„Toho vašeho kapitána jsem ani okem nezahlédl.“

„Myslím, že ani nechce vystoupit na ostrov, pane Glassi!“

„Je snad nemocný?“

„Pokud vím, není. Ale na tom nezáleží. Zastupuje ho přece první důstojník...“

„Ten toho namluví... Jednou za čas utrousí dvě tři slůvka! Ještě štěstí, že není tak skoupý na piastry jako na slova!“

„A to je to hlavní, pane Glassi!“

„Správně, pane..., pane?“

„Jeorlink z Connecticutu.“

„Tak znám aspoň vaše jméno, ale ještě nevím, jak se jmenuje kapitán Halbrane!“

„Jmenuje se Guy..., Len Guy.“

„Angličan?“

„Ano, Angličan!“

„Mohl by také vynaložit trochu námahy a přijít navštívit krajana, pane Jeorlinku! Počkejte, už jsem měl kdysi nějaké jednání s kapitánem téhož jména... Guy..., Guy...“

„S Williamem Guyem?“ zeptal jsem se.

„Správně, s Williamem Guyem...“

„Který velel goeletě Janě?“

„Ano..., Janě!“

„A byla to anglická goeleta, která se cestou zastavila na ostrově Tristan da Cunha před jedenácti lety?“

„Před jedenácti lety, pane Jeorlinku. To už jsem byl tady na ostrově sedm let a sem mě také přijel roku 1824 navštívit kapitán Jeffrey s lodí Berwick z Londýna. Však si na toho Williama Guye vzpomínám..., jako by stál přede mnou... Byl to statečný člověk, tenhle Guy, a vzal si náklad tuleních kůží. Vypadal jako džentlmen..., trochu hrdý, ale srdečný...“

„A goeleta Jana?“ zeptal jsem se ho.

„Jako kdybych ji viděl, kotvila přesně tam, kde teď stojí Halbrane..., na konci zálivu. Byla to pěkná loď o čtyřiadvaceti tunách, s protáhlou, štíhlou přídí..., mateřský přístav Liverpool.“

„A Jana se ještě plaví po mořích, pane Jeorlinku?“

„Nikoliv, pane Glassi!“

„Snad neztroskotala?“

„Je to víc než jisté a většina posádky zmizela s ní.“

„Neřekl byste mi, jak k tomu neštěstí došlo, pane Jeorlinku?“

„Velmi rád, pane Glassi! Jana odplula z ostrova Tristan da Cunha a zamířila tím směrem, kde mají být Aurory a ostatní ostrovy, které William Guy doufal podle udaných zpráv nalézt...“

„Ty zprávy měl ode mne, pane Jeorlinku!“ zvolal bývalý poddůstojník.

„A ostatní ostrovy... Mohu se dovědět, jestli je Jana objevila?“

„Nikoliv, William Guy,neobjevil ani Aurory, ani jiné ostrovy, i když v těch mořích zůstal několik týdnů.“

„Patrně ostrovy minul, pane Jeorlinku. Ty ostrovy skutečně existují a šlo i o to, že je pojmenují po mně...“

„A to by bylo docela správné,“ odpověděl jsem zdvořile.

„Bylo by opravdu k zlosti, kdyby nebyly konečně jednou objeveny,“ dodal guvernér tónem prozrazujícím značnou dávku marnivosti.

„Kapitán William Guy,“ pokračoval jsem, „chtěl vlastně uskutečnit dávno známý plán, k němuž ho přemlouval jeden cestující na palubě Jany...“

„Arthur Gordon Pym,“ zvolal Glass, „a jeho společník, nějaký Dirk Peters! Oba goeleta zachránila jako trosečníky na moři...“

„Vy jste je znal, pane Glassi?“ zeptal jsem se ho rychle. „Jestli jsem je znal, pane Jeorlinku! Víte, byl to zvláštní člověk, tenhle Arthur Pym, neustále sháněl nějaké dobrodružství..., takový odvážný Američan... Byl by se, vypravil třeba na měsíc! Snad to náhodou neudělal?“

„Nikoliv, pane Glassi! Goeleta Jana se patrně dostala na své plavbě až za polární kruh, pronikla ledovým polem a doplula dál, než se kdy podařilo nějaké lodi před ní...“

„Podívejme se, taková úspěšná výprava,“ divil se Glass.

„Naneštěstí se Jana nikdy nevrátila...,“ dodal jsem.

„A tak tedy, pane Jeorlinku, Arthur Pym a Dirk Peters, ten indiánský míšenec, který měl tak úžasnou sílu, že se ubránil i šesti mužům, ti oba zahynuli?“

„Ne, pane Glassi, Arthur Pym a Dirk Peters se zachránili při katastrofě, při které zahynula většina mužů z posádky Jany. Ti dva se dokonce vrátili do Ameriky... Jak, to ovšem nevím. Po svém návratu Arthur Pym zahynul za okolností, které mi také nejsou známy. Míšenec žil nejdříve v Illinois, ale jednoho dne zmizel, aniž komu co řekl, a od té doby není po něm stopy.“

„A William Guy?“ ptal se Glass. Vypravoval jsem mu, jak jsme našli na ledovci mrtvolu Pattersona, druhého důstojníka z Jany, a jak všechno dokazuje, že kapitán a jeho pět námořníků ještě žije na nějakém antarktickém ostrově, vzdáleném nejvýš sedm stupňů od pólu.

„Ach, pane Jeorlinku!“ zvolal Glass, „kdyby tak jednoho dne někdo mohl zachránit kapitána Guye a jeho námořníky, to byli stateční lidé!“

„Právě Halbrane se o to zcela jistě pokusí, jen co bude řádně vystrojena.

Kapitán Len Guy je totiž bratr Williama Guye!“

„Není možné, pane Jeorlinku,“ divil se Glass.

„No, i když neznám kapitána Lena Guye, troufám si tvrdit, že oba bratři si nejsou vůbec podobni, alespoň v tom směru, jak se chovali ke guvernérovi ostrova Tristan da Cunha!“ Viděl jsem, že bývalého poddůstojníka velmi mrzí nevšímavost našeho kapitána, který ho ani ze zdvořilosti nenavštívil. Jen si představme, byl to přece vládce tohoto ostrova a jeho moc sahala i na dva sousední ostrovy Inaccessible a Nightingale. Ale snad se utěšil myšlenkou, Že prodal své zboží o pětadvacet procent dráž, než jakou mělo skutečně cenu.

Bylo jisté, Že kapitán neprojevil ani jednou přání podívat se na ostrov.

Bylo to tím podivnější, že musel vědět o jedné okolnosti: Jana se přece zastavila na tomto severozápadním pobřeží ostrova Tristan da Cunha, než odplula do jižních moří. Že se nechtěl setkat s posledním Evropanem, který stiskl ruku jeho bratrovi před odjezdem, to bylo dost zvláštní...

Jedině Jem West a jeho námořníci vystoupili na ostrov. S největším spěchem složili cínovou a železnou rudu, náklad goelety, a pak naložili nezbytné potraviny, naplnili sudy vodou a tak dále.

Po celý ten čas zůstal kapitán na palubě, ba nevyšel ani ze své kabiny.

Okénkem jsem viděl, že se neustále sklání nad svým psacím stolkem.

Měl tam rozložené mapy a knihy. Nemohlo být pochyb, že to jsou mapy jihotočnových moří a že knihy vypravují o cestách předchůdců Jany v tajemných krajích Antarktidy.

Na stole také ležela jedna kniha čtená stokrát zas a znova. Většina stránek měla zohýbané rohy a po stranách bylo plno poznámek tužkou...

A na obálce zářil nápis, jako kdyby byl napsán ohnivým písmem: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA VI Ostrov Tristan da Cunha

KAPITOLA VI  Ostrov Tristan da Cunha

Za čtyři dny poté se Halbrane octla před tím podivným ostrovem Tristan da Cunha, o něhož by se mohlo říci, že je bránou do afrických moří.

Rozhodně to byla neobyčejná příhoda, že jsme se ve vzdálenosti. víc než tisíc kilometrů od polárního kruhu setkali s ledovcem, na němž jsme objevili mrtvolu druhého důstojníka Pattersona. A nyní jako by tento ztracenec z výpravy Arthura Pyma spojoval kapitána Halbrane s jeho bratrem, kapitánem Jany...! Ano, vypadá to naprosto neuvěřitelné... Ale co je to všechno ještě proti tomu, co budu vypravovat dál?

Důkaz, že román amerického básníka je skutečností, mi připadal jako něco, co leží na samé hranici neuvěřitelnosti. V duchu jsem se nejdříve proti tomu bouřil..., zavíral jsem oči i před důkazy.

Nakonec jsem se musel vzdát a mé poslední pochybnosti byly pohřbeny s Pattersonovým tělem v hlubinách oceánu.

Dramatická a pravdivá příhoda jako kdyby spojovala pokrevními pouty nejen kapitána Lena Guye, nýbrž i našeho mistra plachtaře. Martin Holt byl bratrem jednoho z nejlepších námořníků na Grampusu, jednoho z těch, kteří zahynuli, dříve než se Arthur Pym a Dirk Peters zachránili na Janě.

Tak tedy mezi. třiaosmdesátou a čtyřiaosmdesátou jižní rovnoběžkou žilo sedm, vlastně šest anglických námořníků už celých jedenáct let na ostrově Tsalalu. Byli to kapitán William Guy, druhý důstojník Patterson a pět námořníků z Jany, kteří všichni nějakým zázrakem unikli domorodcům z Klock-Klocku!

A co nyní udělá kapitán Len Guy? O tom nelze vůbec pochybovat...

Udělá všechno, aby zachránil trosečníky z Jany. Vrhne se s Halbrane až k poledníku označenému Arthurem Pymem... Dopluje s lodí až na ostrov Tsalal, o kterém je zmínka v Pattersonově zápisníku. Kapitánův pobočník Jem West půjde tam, kam mu jeho velitel nařídí. Posádka je bude bez váhání následovat, nezadrží ji ani strach z nebezpečí, která mohou výpravu potkat a budou snad větší, než lidské síly mohou snést. V námořnících bude kapitánův duch a jejich paže bude řídit ruka prvního důstojníka.

Proto kapitán Len Guy nechtěl přijmout na palubu své lodi žádného cestujícího. Proto mi řekl, že cíl jeho cesty není nikdy jistý. Stále doufal, že se mu naskytne nějaká příležitost vydat se za dobrodružstvím do ledových moří.

A myslím si dokonce, že kdyby Halbrane byla plně vystrojena na takovou výpravu, kapitán by už vydal rozkaz a zamířil k jihu... Za podmínek, s kterými jsem nastoupil na loď, bych ho nemohl nutit, aby pokračoval v původní cestě a dopravil mě na ostrov Tristan da Cunha!

Ostatně bylo třeba obnovit zásobu vody na tomto ostrově, který už nebyl daleko. Snad tam také bude možné vystrojit goeletu, vyzbrojit ji pro boj s ledovci a doplout s ní až do volného moře, které tam přece za dvaaosmdesátou rovnoběžkou je. Pak se Halbrane bude moci vydat ještě dál, kam nedoplul Cook, Weddell, ani Biscoe a Kemp.

Nuže, až se dostanu na ostrov Trista da Cunha, počkám tam na nějakou jinou loď. Ale i kdyby Halbrane byla už vystrojena na takovou výpravu, nebyla dosud vhodná doba pro plavbu za polární kruh. Skutečně ještě neminul první týden září, takže teprve asi za dva měsíce nastane jižní letní období, kdy se ledové pole uvolňuje a ledovce roztávají.

Při jasném počasí je velký ostrov vidět už z dálky sto až sto padesáti kilometrů. Tristan da Cunha leží v jižní oblasti pravidelných jihozápadních větrů. Má vlhké a mírné podnebí s průměrnou teplotou, která neklesá pod 4°C a nestoupne výš než na 20°C nad nulu. Většinou tam vanou západní anebo severozápadní větry a v zimním období, v srpnu a v září, větry jižní.

Ostrov byl obydlený od roku 1811 američanem Lambertem a jeho krajany, kteří byli vyzbrojeni pro lov velryb. Po nich se tam přistěhovali angličtí vojáci, a ti měli za úkol hlídat moře okolo ostrova Svaté Heleny. Odešli odtud teprve v roce 1821 po Napoleonově smrti.

Asi po třiceti nebo čtyřiceti letech měl ostrov Tristan da Cunha sto obyvatel amerického a evropského původu. Byla tam zřízena jakási republika, jejímž patriarchou se stával otec nejpočetnější rodiny. Nakonec skupina obyvatel uznala svrchovanost Velké Británie, ale to bylo až po roce 1839, kdy se tam chystala přistát goeleta Halbrane.

Mimoto jsem měl brzy dospět k názoru, že vláda nad ostrovem nestojí za hádky, ačkoliv se mu v 16. století říkalo „země života“. Daří se tam sice zvláštní květeně, ale jsou to jen kapradiny, plavuně a pichlavé traviny, tvořící celé koberce na vnitřních svazích hor. Obyvatelé ostrova chovají také domácí zvířata, hovězí dobytek, ovce a vepře, což představuje jejich jediné bohatství, které je předmětem jakéhosi výměnného obchodu se sousedním ostrovem Svaté Heleny.

Nevyskytují se tam plazí, obojživelníci ani hmyz a v lesích žije jen druh zdivočelé kočky, která není nijak nebezpečná. Na ostrově roste jediný druh stromů, odrůda řešetláku, dosahující výše pěti až šesti metrů. Ostatně mořský příboj donáší na ostrov hojnost dřeva plovoucího na hladině, kterého je třeba k topení. Pokud jde o zeleninu, našel jsem tam jen zelí, kapustu, řepu, cibuli, tuřín a dýně, z ovoce pak hrušky, švestky a hrozny střední jakosti. Dodávám ještě, že lovec ptáků by zde mohl střílet jen racky, buřňáky, tučňáky a albatrosy. Ostrov Tristan da Cunha by mu nemohl poskytnout nic jiného.

Ráno 5. září bylo na lodi hlášeno, že je vidět vysoký kopec vyhaslé sopky na hlavním ostrově - zasněžený vrchol vysoký 2 300 metrů, jehož miskovitý kráter tvoří jezírko. Druhý den jsem se k němu vypravil a našel jsem tam hromady staré lávy, podobné poli bludných balvanů.

Již v této vzdálenosti byla mořská hladina před ostrovem vystlána pruhy obrovských mořských chaluh. Vypadaly jako rostlinná lana různé délky, od dvaceti až do čtyřiceti metrů.

Musím ještě poznamenat, že po celé tři dni od setkání s ledovou krou kapitán vycházel na palubu, jen aby změřil výšku slunce. Domníval jsem se, že přijde hodina, kdy se Len Guy dá se mnou do řeči o svém bratru Williamovi a o úsilí, které chce vynaložit na záchranu jeho i ostatních námořníků.

Opakuji znovu, že k tomu nebyla dosud vhodná roční doba, a proto taková chvíle ještě nenastala. Dne 6. září goeleta zakotvila v hloubce asi třiceti metrů u severozápadního pobřeží velkého ostrova, u Ansiedlungu v hloubi zálivu Falmouthu, a to přesně na témže místě, kde podle vyprávění Arthura Pyma zakotvila kdysi goeleta Jana.

Řekl jsem u velkého ostrova, protože k souostroví Tristan da Cunha patří ještě dva méně důležité ostrovy. Celá skupina ostrovů leží na 37° 5' jižní šířky a na 13° 4' západní délky. Ostrovy jsou rozloženy v kruhu. Kdyby se nakreslil jejich plán, Tristan da Cunha by se podobal roztaženému deštníku, jehož obvod by měřil šestadvacet kilometrů a jehož dráty, paprskovitě směřující ke středu, by představovaly horské hřebeny končící kráterem vyhaslé sopky.

Skupina tvoří zámořskou državu takřka naprosto nezávislou. Byla objevena Portugalcem, po němž byla nazvána. Po výzkumné výpravě Holanďanů v roce 1643 a Francouzů v roce 1767 se tam usídlilo i několik amerických lovců velryb. Brzy po Američanech přišli i Angličani.

V době, kdy tam přistála Jana, vládl nad malou kolonií asi šestadvaceti lidí anglický poddůstojník ve výslužbě Glass. Tamní osadníci obchodovali s mysem Dobré naděje a měli jedinou loď prostředně velké tonáže. Při našem příchodu mohl už Glass napočítat nejméně padesát poddaných, nad nimiž panoval, jak to udává Arthur Pym, „naprosto suverénně, aniž se staral o britskou vládu“.

Celou skupinu ostrovů obklopuje moře hluboké asi 8 000 metrů a obtéká ji rovníkový proud směřující k západu. Nad souostrovím vanou pravidelné jihozápadní větry a jen málokdy zde řádí mořské bouře. V zimním období plují často uvolněné ledovce až o 12° severněji, ale nikdy se nedostanou do výše ostrova Svaté Heleny. Totéž platí i o velkých velrybách, které nemilují příliš teplá moře.

Všechny tři ostrovy, rozestavené v trojúhelníku, jsou od sebe odděleny různými lehce splavnými průlivy, širokými až tisíc osm set metrů. Břehy jsou přístupné a kolem souostroví Tristan da Cunha je moře asi sto šedesát metrů hluboké.

Jakmile Halbrane zakotvila, ihned byly navázány styky s bývalým poddůstojníkem. Choval se velmi přívětivě. Kapitán Len Guy přenechal všechnu péči o zásoby vody, čerstvého masa i zeleniny Jemu Westovi; první důstojník mohl jen chválit Glassovu úslužnost a ochotu, neboť vládce ostrova čekal pouze na dobré zaplacení, a toho se mu také dostalo.

Ostatně hned nám bylo jasné, že na ostrově Tristan da Cunha nenajdeme potřebné prostředky k vystrojení lodi pro výzkumnou výpravu do antarktického oceánu. Avšak bylo také jisté, že pro plavce je výhodné i užitečné přistát na ostrově Tristan da Cunha, aby si tu doplnili zásoby potravin. Od té doby, kdy zde koncem minulého století americký kapitán Patten, velitel lodi Industry, uviděl jen divoké kozy, sem četní předchůdci nynějších mořeplavců dovezli domácí zvířata různých druhů, například skopce, vepře, hovězí dobytek i drůbež, a rozhojnili tak chov domácí. Po Pattenovi sem přijel na americké brize kapitán Colquhouin a ten zde dal vysázet cibuli, brambory a jiné druhy zeleniny, kterým se v úrodné půdě dobře dařilo. Tak to alespoň popisuje ve svém vyprávění Arthur Pym a není důvodu, proč bychom mu neměli věřit.

Už jste si patrně všimli, že se nyní zmiňuju o hrdinovi Edgara Poea jako o muži, o jehož existenci nijak nepochybuju. Proto jsem se také divil, že se mnou už kapitán o tom nezačal mluvit. Mimoto i kdybych ještě tomu všemu nedůvěřoval, k výpovědi druhého důstojníka z Jany se připojilo další věrohodné svědectví.

Druhý den po přistání jsem se vylodil V Ansiedlungu na pláži s načernalým pískem. Napadlo mi, že taková pláž by mohla docela dobře být i na ostrově Tsalalu, kde také vládla tato barva smutku a kde bílá barva vyvolávala u domorodců prudké křeče, po nichž následovala ochablost a strnulost. Avšak jestliže Arthur Pym prohlašoval tak neobyčejné věci za jistá fakta, nebyl sám hříčkou nějakého zvláštního zrakového klamu? Ostatně o tom všem si budeme moci učinit vlastní úsudek, dopluje-li někdy Halbrane k ostrovu Tsalalu.

Potkal jsem bývalého poddůstojníka Glasse a musím přiznat, že to je statný, zachovalý muž s vychytralou tváří, který ani ve svých šedesáti letech neztratil vrozenou živost a inteligenci. Obchoduje s mysem Dobré naděje i s Falklandskými ostrovy, vyváží tulení kůže, alej i velrybí tuk a daří se mu dobře.

Samozvaný a malou kolonií uznávaný guvernér projevoval živou touhu si pohovořit, a tak jsem s ním hned při našem prvním setkání navázal rozhovor, který byl po mnoha stránkách velmi zajímavý.

„Přijíždí k vám na ostrov Tristan da Cunha mnoho lodí?“ zeptal jsem se ho.

„Právě tolik, kolik potřebujeme, pane,“ odpověděl a mnul si ruce složené za zády, což měl patrně ve zvyku.

„V pěkném období?“ vyptával jsem se dál.

„Ano, v pěkném období - pokud my zde v těchto šířkách máme vůbec někdy špatné.“

„To vám tedy gratuluji, pane Glassi! Ale je politováníhodné, že Tristan da Cunha nemá ani jediný přístav a že lodi musí kotvit na širém moři...“

„A čemu říkáte širé moře, pane?“ zvolal bývalý poddůstojník prudce, což svědčilo o jeho lásce k přijatému domovu.

„Soudím, pane Glassi, že kdybyste měli přistávací mola...“

„A k čemu, pane, když nám příroda poskytla takové zátoky, jako je tahle, kde jste v bezpečí před bouřemi a kde můžete zakotvit takřka u samých skal na ostrově!“ Proč bych tomu bodrému muži odporoval? Má právo být hrdý na svůj ostrov. Netrval jsem na svém a hovořili jsme o všem možném. Navrhl mi, že uspořádá výpravu do hlubokých hustých lesů na svazích ostrova.

Poděkoval jsem mu a řekl jsem, že nemohu přijmout jeho laskavou nabídku. Pokud se zdržíme, musím využít času pro svá mineralogická studia. Ostatně Halbrane vypluje, jakmile skončí nakládání potravin.

„Ten váš kapitán nějak spěchá,“ řekl guvernér Glass.

„Myslíte?“

„Má tolik naspěch, že se jeho první důstojník ani nezmíní, jestli by koupil kůže nebo tuk...“

„Potřebujeme jen čerstvé potraviny a vodu, pane Glassi!“

„Nevadí, pane, co nevezme Halbrane, to odvezou ostatní lodi!“ odpověděl guvernér trochu uraženě.

Potom se zeptal:

„A kam popluje vaše goeleta, až nás opustíte?“

„Na Falklandy.“

„A vy, pane, vy jste na lodi cestující, jak se mi zdá?“

„Máte pravdu, pane Glassi, a skoro jsem měl v úmyslu zůstat na ostrově Tristan da Cunha několik týdnů. Ale musel jsem svůj plán změnit...“

„To je mi líto, pane,“ prohlásil guvernér.

„Byli bychom vám rádi nabídli pohostinství, dokud byste čekal na nějakou jinou loď...“

„Byl bych vřele ocenil vaši laskavou nabídku, ale bohužel jí nemohu využít...“ Skutečně jsem se pevně rozhodl, že goeletu neopustím. Pojedu až na Falklandy a tam najdu nějakou loď, která popluje do Ameriky. Kapitán Guy mi jistě neodepře zavézt mě tam.

„Toho vašeho kapitána jsem ani okem nezahlédl.“

„Myslím, že ani nechce vystoupit na ostrov, pane Glassi!“

„Je snad nemocný?“

„Pokud vím, není. Ale na tom nezáleží. Zastupuje ho přece první důstojník...“

„Ten toho namluví... Jednou za čas utrousí dvě tři slůvka! Ještě štěstí, že není tak skoupý na piastry jako na slova!“

„A to je to hlavní, pane Glassi!“

„Správně, pane..., pane?“

„Jeorlink z Connecticutu.“

„Tak znám aspoň vaše jméno, ale ještě nevím, jak se jmenuje kapitán Halbrane!“

„Jmenuje se Guy..., Len Guy.“

„Angličan?“

„Ano, Angličan!“

„Mohl by také vynaložit trochu námahy a přijít navštívit krajana, pane Jeorlinku! Počkejte, už jsem měl kdysi nějaké jednání s kapitánem téhož jména... Guy..., Guy...“

„S Williamem Guyem?“ zeptal jsem se.

„Správně, s Williamem Guyem...“

„Který velel goeletě Janě?“

„Ano..., Janě!“

„A byla to anglická goeleta, která se cestou zastavila na ostrově Tristan da Cunha před jedenácti lety?“

„Před jedenácti lety, pane Jeorlinku. To už jsem byl tady na ostrově sedm let a sem mě také přijel roku 1824 navštívit kapitán Jeffrey s lodí Berwick z Londýna. Však si na toho Williama Guye vzpomínám..., jako by stál přede mnou... Byl to statečný člověk, tenhle Guy, a vzal si náklad tuleních kůží. Vypadal jako džentlmen..., trochu hrdý, ale srdečný...“

„A goeleta Jana?“ zeptal jsem se ho.

„Jako kdybych ji viděl, kotvila přesně tam, kde teď stojí Halbrane..., na konci zálivu. Byla to pěkná loď o čtyřiadvaceti tunách, s protáhlou, štíhlou přídí..., mateřský přístav Liverpool.“

„A Jana se ještě plaví po mořích, pane Jeorlinku?“

„Nikoliv, pane Glassi!“

„Snad neztroskotala?“

„Je to víc než jisté a většina posádky zmizela s ní.“

„Neřekl byste mi, jak k tomu neštěstí došlo, pane Jeorlinku?“

„Velmi rád, pane Glassi! Jana odplula z ostrova Tristan da Cunha a zamířila tím směrem, kde mají být Aurory a ostatní ostrovy, které William Guy doufal podle udaných zpráv nalézt...“

„Ty zprávy měl ode mne, pane Jeorlinku!“ zvolal bývalý poddůstojník.

„A ostatní ostrovy... Mohu se dovědět, jestli je Jana objevila?“

„Nikoliv, William Guy,neobjevil ani Aurory, ani jiné ostrovy, i když v těch mořích zůstal několik týdnů.“

„Patrně ostrovy minul, pane Jeorlinku. Ty ostrovy skutečně existují a šlo i o to, že je pojmenují po mně...“

„A to by bylo docela správné,“ odpověděl jsem zdvořile.

„Bylo by opravdu k zlosti, kdyby nebyly konečně jednou objeveny,“ dodal guvernér tónem prozrazujícím značnou dávku marnivosti.

„Kapitán William Guy,“ pokračoval jsem, „chtěl vlastně uskutečnit dávno známý plán, k němuž ho přemlouval jeden cestující na palubě Jany...“

„Arthur Gordon Pym,“ zvolal Glass, „a jeho společník, nějaký Dirk Peters! Oba goeleta zachránila jako trosečníky na moři...“

„Vy jste je znal, pane Glassi?“ zeptal jsem se ho rychle. „Jestli jsem je znal, pane Jeorlinku! Víte, byl to zvláštní člověk, tenhle Arthur Pym, neustále sháněl nějaké dobrodružství..., takový odvážný Američan... Byl by se, vypravil třeba na měsíc! Snad to náhodou neudělal?“

„Nikoliv, pane Glassi! Goeleta Jana se patrně dostala na své plavbě až za polární kruh, pronikla ledovým polem a doplula dál, než se kdy podařilo nějaké lodi před ní...“

„Podívejme se, taková úspěšná výprava,“ divil se Glass.

„Naneštěstí se Jana nikdy nevrátila...,“ dodal jsem.

„A tak tedy, pane Jeorlinku, Arthur Pym a Dirk Peters, ten indiánský míšenec, který měl tak úžasnou sílu, že se ubránil i šesti mužům, ti oba zahynuli?“

„Ne, pane Glassi, Arthur Pym a Dirk Peters se zachránili při katastrofě, při které zahynula většina mužů z posádky Jany. Ti dva se dokonce vrátili do Ameriky... Jak, to ovšem nevím. Po svém návratu Arthur Pym zahynul za okolností, které mi také nejsou známy. Míšenec žil nejdříve v Illinois, ale jednoho dne zmizel, aniž komu co řekl, a od té doby není po něm stopy.“

„A William Guy?“ ptal se Glass. Vypravoval jsem mu, jak jsme našli na ledovci mrtvolu Pattersona, druhého důstojníka z Jany, a jak všechno dokazuje, že kapitán a jeho pět námořníků ještě žije na nějakém antarktickém ostrově, vzdáleném nejvýš sedm stupňů od pólu.

„Ach, pane Jeorlinku!“ zvolal Glass, „kdyby tak jednoho dne někdo mohl zachránit kapitána Guye a jeho námořníky, to byli stateční lidé!“

„Právě Halbrane se o to zcela jistě pokusí, jen co bude řádně vystrojena.

Kapitán Len Guy je totiž bratr Williama Guye!“

„Není možné, pane Jeorlinku,“ divil se Glass.

„No, i když neznám kapitána Lena Guye, troufám si tvrdit, že oba bratři si nejsou vůbec podobni, alespoň v tom směru, jak se chovali ke guvernérovi ostrova Tristan da Cunha!“ Viděl jsem, že bývalého poddůstojníka velmi mrzí nevšímavost našeho kapitána, který ho ani ze zdvořilosti nenavštívil. Jen si představme, byl to přece vládce tohoto ostrova a jeho moc sahala i na dva sousední ostrovy Inaccessible a Nightingale. Ale snad se utěšil myšlenkou, Že prodal své zboží o pětadvacet procent dráž, než jakou mělo skutečně cenu.

Bylo jisté, Že kapitán neprojevil ani jednou přání podívat se na ostrov.

Bylo to tím podivnější, že musel vědět o jedné okolnosti: Jana se přece zastavila na tomto severozápadním pobřeží ostrova Tristan da Cunha, než odplula do jižních moří. Že se nechtěl setkat s posledním Evropanem, který stiskl ruku jeho bratrovi před odjezdem, to bylo dost zvláštní...

Jedině Jem West a jeho námořníci vystoupili na ostrov. S největším spěchem složili cínovou a železnou rudu, náklad goelety, a pak naložili nezbytné potraviny, naplnili sudy vodou a tak dále.

Po celý ten čas zůstal kapitán na palubě, ba nevyšel ani ze své kabiny.

Okénkem jsem viděl, že se neustále sklání nad svým psacím stolkem.

Měl tam rozložené mapy a knihy. Nemohlo být pochyb, že to jsou mapy jihotočnových moří a že knihy vypravují o cestách předchůdců Jany v tajemných krajích Antarktidy.

Na stole také ležela jedna kniha čtená stokrát zas a znova. Většina stránek měla zohýbané rohy a po stranách bylo plno poznámek tužkou...

A na obálce zářil nápis, jako kdyby byl napsán ohnivým písmem: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.