×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA V „Jako pootevřený rubáš“

KAPITOLA V „Jako pootevřený rubáš“

KAPITOLA V „Jako pootevřený rubáš“

Halbrane plula unášena proudem i větrem. Vydrží-li to tak čtrnáct dní, vzdálenost, která odděluje ostrov. prince Eduarda od ostrova Tristan da Cunha, asi dvaačtyřicet kilometrů, bude zdolána, a jak tvrdil palubní mistr, nebude třeba ani jednou měnit plachty. Při stálém jihovýchodním větru, který byl někdy i velmi chladný, museli jen částečně skasat horní plachty.

Ostatně kapitán přenechával všechnu práci s řízením plachet Jemu Westovi a statečný plachtař - budiž mi dovoleno se tak o něm vyjádřit, by se nikdy nerozhodl zmenšit plochu plachtoví, dokud nehrozilo nebezpečí, že prasknou stěžně. Ale já jsem si nedělal žádné starosti, vždyť s takovým námořníkem nebylo čeho se obávat.

„Našemu důstojníkovi se nevyrovná,“ řekl mi jednou Hurliguerly, „zasloužil by si velet na admirálské lodi!“

„To máte pravdu,“ souhlasil jsem s ním, „Jem West je pravý námořník!“

„Však také naše goeleta, naše Halbrane, to je pane loď! Gratulujte sám sobě, pane Jeorlinku, a gratulujte i mně, že se mi podařilo přemluvit kapitána, aby vás vzal na palubu.“

„Je-li to vaše práce, mistře, pak vám opravdu děkuji!“

„A je také zač, pane, protože náramně váhal, ten náš kapitán, přes všechno naléhání Atkinse. Ale já ho přesvědčil...“ „Nezapomenu na to, mistře, nezapomenu. Díky vám se už neužírám nudou na Kerguelenách, ale co nevidět uvidím ostrov Tristan da Cunha...“

„Za pár dní, pane Jeorlinku! Podívejte se, podle toho, co jsem slyšel, v Anglii a v Americe prý teď vyrábějí lodi, které mají v břiše stroje, ba i kola, a používají jich jako kachny tlapek. To je všechno hezké a uvidíme, jak se to osvědčí v praxi na moři. Ale podle mého žádný ten jejich parník se nebude moct měřit s pěknou válečnou fregatou o šedesáti tunách, která rychle pluje za příznivého svěžího větru. Vítr, pane Jeorlinku, i když se musí chytat ze všech stran, vítr námořníkovi stačí, námořníci nemusí mít na své skořápce kolečka!“ Neměl jsem co namítat proti mistrovým názorům o používání páry při plavbě. Vše bylo teprve v začátcích a šroub dosud nenahradil plachty. A kdo mohl vědět, co přinese budoucnost?

V tom okamžiku jsem si vzpomněl, že Jana, o které mi kapitán Len Guy vypravoval, jako by byla existovala a jako by ji byl viděl na vlastní oči, se plavila přesně čtrnáct dní z ostrova prince Eduarda na ostrov Tristan da Cunha. Pravda, Edgar Poe zacházel s větrem a s mořem, jak se mu zlíbilo, Jen si to představme! Podle tohoto vypravování anglická goeleta pronikla až za čtyřiaosmdesátý stupeň jižní šířky. Je možné, že by se tato její cesta nestala důležitým zeměpisným faktem...? Že by Arthur Pym, který se vrátil z dálek Antarktidy, nepředstihl Cooka, Weddella a Biscoea? A že by jemu a Dirku Petersovi, oběma cestovatelům z Jany, kteří pronikli i za onu jmenovanou rovnoběžku, nebyly prokázány veřejné pocty? A co si máme myslet o volném moři bez ledovců, které objevili, o neobyčejně mocném proudu, který je unášel k pólu, o nezvyklé teplotě těchto vod, zahřívaných zespod tak, že v nich člověk nemohl udržet ruku, o oponě mlhy na obzoru, o mlžném vodopádu, který se pootvírá a odhaluje nadlidsky ohromnou postavu?

A to už se ani nezmiňuji o nepravděpodobnosti, jak se Arthur Pym a míšenec vrátili z takové dálky, jak se mohli na tsalalském člunu plavit až za polární kruh a konečně jakým způsobem byli nalezeni a dopraveni do vlasti. To bych věru rád věděl! Na křehké kánoi s pádly urazit desítky stupňů, obeplout ledové pole a dosáhnout nejbližších pevnin? Jak to, že se Arthur Pym ve svém vypravování nezmiňuje o nehodách na zpáteční cestě? Dalo by se sice tvrdit, že Arthur Pym zemřel, dříve než mohl odevzdat poslední kapitoly svého vypravování, ale je pravděpodobné, že by o tom neřekl ani jediné slovo vydavateli Literárního posla z jihu? A proč Dirk Peters mlčelo všech dobrodružstvích, která se odehrála? Měl snad nějaký důvod?

Je pravda, kapitán Guy odjel do Vandalie, kde, jak stálo v románu, žil Dirk Peters, a nesetkal se tam s ním. To věřím! Právě jako Arthur Pym také on existoval jen v neklidné obrazotvornosti amerického básníka... A svědčí to jistě o neobyčejné síle tohoto génia, když dovedl někomu vnuknout přesvědčení, že všechny jeho fikce jsou skutečností.

Nicméně jsem chápal, že bych se se zlou potázal, kdybych chtěl s kapitánem, který byl posedlý svou utkvělou myšlenkou, znovu mluvit a udávat mu důvody, jež by ho nijak nepřesvědčily. Byl ještě zasmušilejší a uzavřenější a objevil se na palubě, jen když to bylo nezbytně třeba. Pak se vždycky tvrdošíjně zadíval k jižnímu obzoru, jako kdyby jej chtěl proniknout alespoň pohledem… Snad věřil, že uvidí onu mlhavou clonu s širokými pruhy, i nesmírně vysoká nebesa naplněná neproniknutelnou temnotou, i světelné paprsky vyvěrající z opálové mořské hlubiny, i bílého obra, který mu ukazuje cestu propastmi vodopádu...

Zvláštní šílenec, tenhle náš kapitán! Ještě štěstí, že na všechno ostatní se díval jasně a rozumně. Jeho vlastnosti dokonalého námořníka zůstaly nedotčeny, a jestliže jsem měl nějaké obavy, nikdy se nevyplnily.

Ale proč vlastně se kapitán Guy tolik zajímalo domnělé ztroskotance Jany? I kdybychom věřili vypravování Arthura Pyma, i kdybychom připustili, že anglická goeleta proplula těmi nedosažitelnými mořskými končinami, k čemu tolik zbytečného litování? I kdyby někteří námořníci z Jany, její kapitán a důstojníci bylí přežilí výbuch a zkázu, nastražené na ně domorodci z ostrova Tsalalu, mohl by nějaký rozumný člověk doufat, že ještě žijí?

Podle údajů Arthura Pyma se všechno událo před jedenácti lety, a i kdybychom předpokládali, že ti nešťastníci uniklí ostrovanům, jak by se za takových podmínek mohli uživit? Nebyli by již dávno do jednoho zahynuli?

Podívejme se! Sám tu vážně diskutuji se zdánlivými předpoklady, ačkoliv nejsou ničím podloženy. Ještě chvilku, a budu sám věřit, že Arthur Pym, Dirk Peters a jejich druhové skutečně existovali a že goeleta Jana byla zničená za jižním ledovým polem! Copak mě nakazilo šílenství kapitána Lena Guye? Copak jsem právě nesrovnával plavbu Jany k západu s cestou Halbrane, která míří k ostrovu Tristan da Cunha?

Bylo 3. září. Jestliže nás nic nezdrží, za tři dny uvidíme přístav.

Ten den jsem se dopoledne procházel na palubě při závětrné straně.

Lehce jsme klouzali po zvlněném a trochu neklidném moři. Jem West stál vpředu u vratidla, chráněného před větrem vratiplachtou, a díval se dalekohledem přes levý bok lodi na nějaký předmět plovoucí na moři ve vzdálenosti čtyř nebo pěti kilometrů. I dva tři námořníci opřeni o zábradlí si ukazovali předmět prstem… Byla to jakási hmota nepravidelného tvaru, vynořující se devět až jedenáct metrů nad hladinu, s vyklenutým středem, který se leskl. Celá ta věc se zvedala a klesala na vlnách, které ji unášely na severozápad. Šel jsem k zábradlí na přídi a pozorně jsem si předmět prohlížel. Slyšel jsem, co si o něm námořníci vykládají.

„Velryba to není,“ prohlásil vrchní plachtař Martin Holt.

„Ta by už za tu chvíli, co to pozorujeme, jistě jednou nebo dvakrát vydýchla vodu.“

„To je jisté, velryba to není,“ souhlasil Hardie, mistr tesař.

„Snad to je vrak nějaké opuštěné lodi...“

„Čert nám to byl dlužen!“ zvolal Rogers.

„Což kdybychom na to byli najeli v noci! To jsme se také mohli potopit, než bys do pěti napočítal!“

„Máš pravdu,“ přikývl Drap, „vraky jsou nebezpečnější než skály, protože dnes jsou tady a zítra jinde a člověk neví, jak se jim vyhnout!“ Přistoupil ke mně Hurliguerly.

„A co vy tomu říkáte, mistře?“ zeptal jsem se ho, když se opřel o zábradlí vedle mne.

Hurliguerly se díval pozorně do dálky. Goeleta, unášena čerstvým větříkem, blížila se rychle k záhadnému předmětu, takže už bylo snadnější říct své mínění.

„Já myslím,“ odpověděl palubní mistr, „že to není ani velryba, ani vrak, ale docela jednoduše ledovec!“

„Ledovec?“ zvolal jsem.

„Hurliguerly má pravdu,“ přisvědčil Jem West, „je to kus ledovce, který proudy zanesly až sem.“

„Jakže,“ divil jsem se, „proudy ho zanesly až sem k pětačtyřicáté rovnoběžce?“

„To se stává, pane,“ odpověděl mi důstojník. Ledovec se někdy dostane až k mysu Dobré naděje.“

„Tenhle ledovec asi brzy roztaje, viďte?“ ptal jsem se dál.

„Tenhle už patrně z větší části roztál,“ soudil důstojník, „co vidíme, to je asi pouhý zbytek ledové hory, která jistě vážila milióny tun!“ Z nástavku vyšel kapitán. Když zpozoroval skupinu námořníků kolem Jema Westa, zamířil k nim na příď.

Důstojník mu podal dalekohled. Len Guy jej zamířil na plovoucí hmotu, ke které se goeleta přiblížila asi na kilometr. Skoro minutu ji pozoroval a pak řekl:

„Je to ledovec a máme štěstí, že to je teď! Halbrane by se mohla vážně poškodit, kdyby na něj narazila v noci.“ Překvapilo mě, jak pozorně se kapitán za díval na ledovec. Zdálo se, že nemůže odtrhnout zrak od dalekohledu. Stál bez hnutí, takřka přibit k prknům paluby, a díky dlouholetému zvyku jím nepohnulo ani příčné, ani podélné kymácení lodi. Paže měl strnule přitisknuté k tělu a nespustil ledovec ze zorného pole dalekohledu.

Opálený obličej mu zbledl rozčilením, kapitán pohyboval rty, jako by si pro sebe něco říkal.

U plynulo několik minut. Halbrane plula plnou rychlostí a užuž míjela ledovec hnaný proudem, „kormidlo o čtvrt vlevo!“ rozkázal náhle kapitán, aniž odložil dalekohled. Tušil jsem, co se děje v duši tohoto člověka, posedlého jedinou myšlenkou. Kus ledu odtrženého od jižního ledového pole přichází z těch míst, o kterých ustavičně přemýšlí. Chce jej vidět zblízka..., snad se chce na něj i vylodit a doufá, že tam najde nějakou trosku...

Na kapitánův rozkaz dal palubní mistr uvolnit škoty u spodních cípů plachet a goeleta zahnula k ledovci. Brzy jsme se k němu přiblížili asi na čtyři sta metrů a mohl jsem si jej dobře prohlédnout.

Jak už jsme pozorovali dříve, ledovec na všech stranách roztával. V září tohoto roku bylo předčasně teplo a slunce mělo dost síly uspíšit tání ledu.

Po ledovci zahnaném mořskými proudy až k pětačtyřicáté rovnoběžce nezůstane do konce dne jistě ani památky.

Kapitán ho stále pozoroval, teď už bez dalekohledu. Dokonce bylo možné rozeznat jakousi divnou věc, která se víc a více objevovala, jak kolem ní led roztával. Byla to načernalá hmota... Strnuli jsme hrůzou, když jsme rozeznali nejdřív ruku, pak nohu, trup i hlavu! Tělo nebylo nahé, nýbrž v tmavých šatech. V jednom okamžiku se mi dokonce zdálo, že se tělo hýbe a ruce se vztahují k nám...

Posádka nemohla zadržet výkřik hrůzy!

Nikoliv, mrtvola se nehýbala, jen zvolna klouzala po ledovém povrchu.

Podíval jsem se na kapitána. Jeho obličej byl právě tak zsinalý jako tvář mrtvoly, kterou sem zahnaly proudy z dalekých šířek jižních končin.

Co se dalo udělat, to okamžitě udělali. Nešťastníka musí co nejdřív dopravit na palubu, kdoví, snad ještě dýchá... Rozhodně bude mít v kapse nějaký list, podle kterého bude možné zjistit jeho totožnost. Pak se jeho ostatky svěří hlubinám oceánu, hřbitovu utonulých námořníků.

Goeleta spustila člun. Sestoupil do něho palubní mistr s námořníky Gratianem a Francisem. Protichůdným postavením plachet Jem West zastavil běh lodi, která takřka znehybněla a jen se kolébala na vlnách.

Pozoroval jsem člun, který přistál u širokého okraje rozplývajícího se ledovce. Hurliguerly a za ním Gratian vystoupili na místo, kde byl led poměrně ještě tvrdý, zatímco Francis přidržoval člun hákem zabodnutým do okraje ledu.

Oba námořníci se vyšplhali až k mrtvole; jeden z nich ji zvedl za ramena a druhý za nohy a dopravili ji do člunu. Několika záběry vesel dorazil palubní mistr ke goeletě. Úplně zmrzlou mrtvolu uložili vedle předního stěžně. Kapitán přistoupil k mrtvému a dlouho si ho pozorně prohlížel, jako kdyby chtěl zjistit, kdo to je.

Byla to mrtvola námořníka, který měl na sobě šaty z hrubé látky, vlněné kalhoty, krátkou záplatovanou kazajku, košili ze silného flanelu a pás obtočený dvakrát kolem těla. Nedalo se pochybovat o tom, že nešťastník zahynul před několika měsíci, patrně záhy poté, kdy byl proudem zahnán na ledové kře do moře...

Mrtvému muži, kterého dopravili na palubu, nebylo jistě víc než čtyřicet let, třebaže mu už šedivěly vlasy. Byl jen kost a kůže. Patrně celou cestu po moři, celých těch dvacet stupňů od jižního polárního kruhu, hladověl. Námořníkova mrtvola zůstala v mrazu poměrně nedotčena. Kapitán shrnul muži vlasy z čela a pozvedl mu hlavu, jako kdyby chtěl zachytit pohled z jeho zavřených očí. Pak srdceryvně zašeptal:

„Patterson...! Patterson!“ „Patterson!“ vykřikl jsem já.

Napadlo mi, že to jméno odněkud znám! Kde a kdy jsem je slyšel...?

Nebo jsem je někde četl?

Kapitán stál a pohledem zvolna prozkoumával obzor. Snad chtěl nařídit, - aby obrátili loď k jihu.

V té chvíli na pokyn Jema Westa palubní mistr vsunul ruku do kapsy hrubé kazajky, kterou měl mrtvý na sobě. Vytáhl nůž, kus konopného provazu, prázdnou tabatěrku a nakonec kožený zápisník s tužkou s kovovým chránítkem.

Kapitán Guy se obrátil a ve chvíli, kdy Hurliguerly podával notes Jemu Westovi, řekl:

„Dej mi ho!“ Několik stránek bylo popsáno, avšak vlhkost písmo skoro úplně zničila. Jen na poslední stránce se dalo rozluštit několik slov. Můžete si představit, s jakým vzrušením jsem poslouchal kapitána, který třesoucím se hlasem četl:

Jana... ostrov Tsalal... na třiaosmdesáté... Tam už jedenáct let... kapitán... a pět námořníků, kteří to přežili... Pomozte jim, co nejdřív...

A pod těmi řádky jméno..., podpis... Pattersonovo jméno!

Patterson! Už jsem si vzpomněl! Byl to druhý důstojník na Janě..., tedy na goeletě, která nalezla Arthura Pyma a Dirka Peterse na vraku lodi Grampus..., na Janě, která se dostala až na šířku ostrova Tsalalu..., na Janě přepadené ostrovany a zničené výbuchem!

Tedy to všechno byla pravda...! Edgar Poe napsal dílo historické, a nikoliv smyšlený román! Znal tedy deník Arthura Gordona Pyma...! Oba se skutečně setkali...! Arthur Pym existuje či existoval..., byl tedy někdy opravdu živým člověkem! A pak zemřel - náhlou a tragickou smrtí za neznámých okolností, dřív než mohl dokončit vyprávění o své neobyčejné cestě...! A na kterou rovnoběžku pronikl, když utekl z ostrova Tsalalu se svým druhem Dirkem Petersem, a jakým způsobem se oba dostali zpátky do Ameriky?

Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí, že se zblázním, já, který jsem obviňoval kapitána Lena Guye, že je blázen! Ne, snad jsem špatně slyšel..., nepochopil jsem to dobře..., snad je to jen nějaká horečná představa mého mozku! A přece, jak bych mohl popírat svědectví, které jsme našli u mrtvoly druhého důstojníka z Jany, tohoto Pattersona, jehož záznam se opíral o určitá data...? A hlavně, jak bych mohl pochybovat, když se Jemu Westovi podařilo rozluštit další úryvky vět:

3. června... zavlečeni do severní části ostrova Tsalalu..! Jsou tam... kapitán William Guy a pět mužů z Jany... Můj ledovec je unášen proudem do ledového pole... nebudu mít co jíst... 13. června... vyčerpal všechny poslední prostředky... Dnes je 16. června... stále nic...

Tedy už tři měsíce leželo Pattersonovo tělo na ledovci, s kterým jsme se , setkali na cestě z ostrovů Kerguelenových na ostrov Tristan da Cunha...

Ach, že se nám nepodařilo zachránit druhého důstojníka z Jany! Mohl nám povědět, co nikdo neví a co se nyní patrně už nikdy nikdo nedoví, mohl nám odhalit tajemství strašlivého dobrodružství!

Nakonec jsem musel uvěřit důkazům. Kapitán Guy, který znal Pattersona, našel jeho zmrzlou mrtvolu... To on, Patterson, doprovázel kapitána Jany, když při jednom zájezdu vhodil do moře u Kerguelen láhev i s dopisem, v jehož pravost jsem vůbec nevěřil. Ano, už jedenáct let jsou tam v té dálce námořníci z anglické jachty, kteří to přežili, a nemohou ani doufat, že je někdo vysvobodí!

A nyní jsem ve vzrušené mysli přemítal o dvou stejných jménech, která mi snad vysvětlí neobyčejný zájem našeho kapitána o všechno, co se vztahovalo k dobrodružství Arthura Pyma.

Len Guy se ke mně obrátil a zeptal se:

„Nyní tomu věříte?“

„Věřím..., věřím,“ koktal jsem. „Ale kapitán William Guy z Jany...“

„A kapitán Len Guy z Halbrane jsou bratři!“ zaznělo zvučným hlasem, že to slyšela celá posádka.

Když jsme se pak podívali na místo, kde plul ledovec, nespatřili jsme po něm na mořské hladině už ani stopu. Roztál účinkem slunečních paprsků i teplejší vody v těchto končinách.


KAPITOLA V „Jako pootevřený rubáš“

KAPITOLA V  „Jako pootevřený rubáš“

Halbrane plula unášena proudem i větrem. Vydrží-li to tak čtrnáct dní, vzdálenost, která odděluje ostrov. prince Eduarda od ostrova Tristan da Cunha, asi dvaačtyřicet kilometrů, bude zdolána, a jak tvrdil palubní mistr, nebude třeba ani jednou měnit plachty. Při stálém jihovýchodním větru, který byl někdy i velmi chladný, museli jen částečně skasat horní plachty.

Ostatně kapitán přenechával všechnu práci s řízením plachet Jemu Westovi a statečný plachtař - budiž mi dovoleno se tak o něm vyjádřit, by se nikdy nerozhodl zmenšit plochu plachtoví, dokud nehrozilo nebezpečí, že prasknou stěžně. Ale já jsem si nedělal žádné starosti, vždyť s takovým námořníkem nebylo čeho se obávat.

„Našemu důstojníkovi se nevyrovná,“ řekl mi jednou Hurliguerly, „zasloužil by si velet na admirálské lodi!“

„To máte pravdu,“ souhlasil jsem s ním, „Jem West je pravý námořník!“

„Však také naše goeleta, naše Halbrane, to je pane loď! Gratulujte sám sobě, pane Jeorlinku, a gratulujte i mně, že se mi podařilo přemluvit kapitána, aby vás vzal na palubu.“

„Je-li to vaše práce, mistře, pak vám opravdu děkuji!“

„A je také zač, pane, protože náramně váhal, ten náš kapitán, přes všechno naléhání Atkinse. Ale já ho přesvědčil...“ „Nezapomenu na to, mistře, nezapomenu. Díky vám se už neužírám nudou na Kerguelenách, ale co nevidět uvidím ostrov Tristan da Cunha...“

„Za pár dní, pane Jeorlinku! Podívejte se, podle toho, co jsem slyšel, v Anglii a v Americe prý teď vyrábějí lodi, které mají v břiše stroje, ba i kola, a používají jich jako kachny tlapek. To je všechno hezké a uvidíme, jak se to osvědčí v praxi na moři. Ale podle mého žádný ten jejich parník se nebude moct měřit s pěknou válečnou fregatou o šedesáti tunách, která rychle pluje za příznivého svěžího větru. Vítr, pane Jeorlinku, i když se musí chytat ze všech stran, vítr námořníkovi stačí, námořníci nemusí mít na své skořápce kolečka!“ Neměl jsem co namítat proti mistrovým názorům o používání páry při plavbě. Vše bylo teprve v začátcích a šroub dosud nenahradil plachty. A kdo mohl vědět, co přinese budoucnost?

V tom okamžiku jsem si vzpomněl, že Jana, o které mi kapitán Len Guy vypravoval, jako by byla existovala a jako by ji byl viděl na vlastní oči, se plavila přesně čtrnáct dní z ostrova prince Eduarda na ostrov Tristan da Cunha. Pravda, Edgar Poe zacházel s větrem a s mořem, jak se mu zlíbilo, Jen si to představme! Podle tohoto vypravování anglická goeleta pronikla až za čtyřiaosmdesátý stupeň jižní šířky. Je možné, že by se tato její cesta nestala důležitým zeměpisným faktem...? Že by Arthur Pym, který se vrátil z dálek Antarktidy, nepředstihl Cooka, Weddella a Biscoea? A že by jemu a Dirku Petersovi, oběma cestovatelům z Jany, kteří pronikli i za onu jmenovanou rovnoběžku, nebyly prokázány veřejné pocty? A co si máme myslet o volném moři bez ledovců, které objevili, o neobyčejně mocném proudu, který je unášel k pólu, o nezvyklé teplotě těchto vod, zahřívaných zespod tak, že v nich člověk nemohl udržet ruku, o oponě mlhy na obzoru, o mlžném vodopádu, který se pootvírá a odhaluje nadlidsky ohromnou postavu?

A to už se ani nezmiňuji o nepravděpodobnosti, jak se Arthur Pym a míšenec vrátili z takové dálky, jak se mohli na tsalalském člunu plavit až za polární kruh a konečně jakým způsobem byli nalezeni a dopraveni do vlasti. To bych věru rád věděl! Na křehké kánoi s pádly urazit desítky stupňů, obeplout ledové pole a dosáhnout nejbližších pevnin? Jak to, že se Arthur Pym ve svém vypravování nezmiňuje o nehodách na zpáteční cestě? Dalo by se sice tvrdit, že Arthur Pym zemřel, dříve než mohl odevzdat poslední kapitoly svého vypravování, ale je pravděpodobné, že by o tom neřekl ani jediné slovo vydavateli Literárního posla z jihu? A proč Dirk Peters mlčelo všech dobrodružstvích, která se odehrála? Měl snad nějaký důvod?

Je pravda, kapitán Guy odjel do Vandalie, kde, jak stálo v románu, žil Dirk Peters, a nesetkal se tam s ním. To věřím! Právě jako Arthur Pym také on existoval jen v neklidné obrazotvornosti amerického básníka... A svědčí to jistě o neobyčejné síle tohoto génia, když dovedl někomu vnuknout přesvědčení, že všechny jeho fikce jsou skutečností.

Nicméně jsem chápal, že bych se se zlou potázal, kdybych chtěl s kapitánem, který byl posedlý svou utkvělou myšlenkou, znovu mluvit a udávat mu důvody, jež by ho nijak nepřesvědčily. Byl ještě zasmušilejší a uzavřenější a objevil se na palubě, jen když to bylo nezbytně třeba. Pak se vždycky tvrdošíjně zadíval k jižnímu obzoru, jako kdyby jej chtěl proniknout alespoň pohledem… Snad věřil, že uvidí onu mlhavou clonu s širokými pruhy, i nesmírně vysoká nebesa naplněná neproniknutelnou temnotou, i světelné paprsky vyvěrající z opálové mořské hlubiny, i bílého obra, který mu ukazuje cestu propastmi vodopádu...

Zvláštní šílenec, tenhle náš kapitán! Ještě štěstí, že na všechno ostatní se díval jasně a rozumně. Jeho vlastnosti dokonalého námořníka zůstaly nedotčeny, a jestliže jsem měl nějaké obavy, nikdy se nevyplnily.

Ale proč vlastně se kapitán Guy tolik zajímalo domnělé ztroskotance Jany? I kdybychom věřili vypravování Arthura Pyma, i kdybychom připustili, že anglická goeleta proplula těmi nedosažitelnými mořskými končinami, k čemu tolik zbytečného litování? I kdyby někteří námořníci z Jany, její kapitán a důstojníci bylí přežilí výbuch a zkázu, nastražené na ně domorodci z ostrova Tsalalu, mohl by nějaký rozumný člověk doufat, že ještě žijí?

Podle údajů Arthura Pyma se všechno událo před jedenácti lety, a i kdybychom předpokládali, že ti nešťastníci uniklí ostrovanům, jak by se za takových podmínek mohli uživit? Nebyli by již dávno do jednoho zahynuli?

Podívejme se! Sám tu vážně diskutuji se zdánlivými předpoklady, ačkoliv nejsou ničím podloženy. Ještě chvilku, a budu sám věřit, že Arthur Pym, Dirk Peters a jejich druhové skutečně existovali a že goeleta Jana byla zničená za jižním ledovým polem! Copak mě nakazilo šílenství kapitána Lena Guye? Copak jsem právě nesrovnával plavbu Jany k západu s cestou Halbrane, která míří k ostrovu Tristan da Cunha?

Bylo 3. září. Jestliže nás nic nezdrží, za tři dny uvidíme přístav.

Ten den jsem se dopoledne procházel na palubě při závětrné straně.

Lehce jsme klouzali po zvlněném a trochu neklidném moři. Jem West stál vpředu u vratidla, chráněného před větrem vratiplachtou, a díval se dalekohledem přes levý bok lodi na nějaký předmět plovoucí na moři ve vzdálenosti čtyř nebo pěti kilometrů. I dva tři námořníci opřeni o zábradlí si ukazovali předmět prstem… Byla to jakási hmota nepravidelného tvaru, vynořující se devět až jedenáct metrů nad hladinu, s vyklenutým středem, který se leskl. Celá ta věc se zvedala a klesala na vlnách, které ji unášely na severozápad. Šel jsem k zábradlí na přídi a pozorně jsem si předmět prohlížel. Slyšel jsem, co si o něm námořníci vykládají.

„Velryba to není,“ prohlásil vrchní plachtař Martin Holt.

„Ta by už za tu chvíli, co to pozorujeme, jistě jednou nebo dvakrát vydýchla vodu.“

„To je jisté, velryba to není,“ souhlasil Hardie, mistr tesař.

„Snad to je vrak nějaké opuštěné lodi...“

„Čert nám to byl dlužen!“ zvolal Rogers.

„Což kdybychom na to byli najeli v noci! To jsme se také mohli potopit, než bys do pěti napočítal!“

„Máš pravdu,“ přikývl Drap, „vraky jsou nebezpečnější než skály, protože dnes jsou tady a zítra jinde a člověk neví, jak se jim vyhnout!“ Přistoupil ke mně Hurliguerly.

„A co vy tomu říkáte, mistře?“ zeptal jsem se ho, když se opřel o zábradlí vedle mne.

Hurliguerly se díval pozorně do dálky. Goeleta, unášena čerstvým větříkem, blížila se rychle k záhadnému předmětu, takže už bylo snadnější říct své mínění.

„Já myslím,“ odpověděl palubní mistr, „že to není ani velryba, ani vrak, ale docela jednoduše ledovec!“

„Ledovec?“ zvolal jsem.

„Hurliguerly má pravdu,“ přisvědčil Jem West, „je to kus ledovce, který proudy zanesly až sem.“

„Jakže,“ divil jsem se, „proudy ho zanesly až sem k pětačtyřicáté rovnoběžce?“

„To se stává, pane,“ odpověděl mi důstojník. Ledovec se někdy dostane až k mysu Dobré naděje.“

„Tenhle ledovec asi brzy roztaje, viďte?“ ptal jsem se dál.

„Tenhle už patrně z větší části roztál,“ soudil důstojník, „co vidíme, to je asi pouhý zbytek ledové hory, která jistě vážila milióny tun!“ Z nástavku vyšel kapitán. Když zpozoroval skupinu námořníků kolem Jema Westa, zamířil k nim na příď.

Důstojník mu podal dalekohled. Len Guy jej zamířil na plovoucí hmotu, ke které se goeleta přiblížila asi na kilometr. Skoro minutu ji pozoroval a pak řekl:

„Je to ledovec a máme štěstí, že to je teď! Halbrane by se mohla vážně poškodit, kdyby na něj narazila v noci.“ Překvapilo mě, jak pozorně se kapitán za díval na ledovec. Zdálo se, že nemůže odtrhnout zrak od dalekohledu. Stál bez hnutí, takřka přibit k prknům paluby, a díky dlouholetému zvyku jím nepohnulo ani příčné, ani podélné kymácení lodi. Paže měl strnule přitisknuté k tělu a nespustil ledovec ze zorného pole dalekohledu.

Opálený obličej mu zbledl rozčilením, kapitán pohyboval rty, jako by si pro sebe něco říkal.

U plynulo několik minut. Halbrane plula plnou rychlostí a užuž míjela ledovec hnaný proudem, „kormidlo o čtvrt vlevo!“ rozkázal náhle kapitán, aniž odložil dalekohled. Tušil jsem, co se děje v duši tohoto člověka, posedlého jedinou myšlenkou. Kus ledu odtrženého od jižního ledového pole přichází z těch míst, o kterých ustavičně přemýšlí. Chce jej vidět zblízka..., snad se chce na něj i vylodit a doufá, že tam najde nějakou trosku...

Na kapitánův rozkaz dal palubní mistr uvolnit škoty         u spodních cípů plachet a goeleta zahnula k ledovci. Brzy jsme se k němu přiblížili asi na čtyři sta metrů a mohl jsem si jej dobře prohlédnout.

Jak už jsme pozorovali dříve, ledovec na všech stranách roztával. V září tohoto roku bylo předčasně teplo a slunce mělo dost síly uspíšit tání ledu.

Po ledovci zahnaném mořskými proudy až k pětačtyřicáté rovnoběžce nezůstane do konce dne jistě ani památky.

Kapitán ho stále pozoroval, teď už bez dalekohledu. Dokonce bylo možné rozeznat jakousi divnou věc, která se víc a více objevovala, jak kolem ní led roztával. Byla to načernalá hmota... Strnuli jsme hrůzou, když jsme rozeznali nejdřív ruku, pak nohu, trup i hlavu! Tělo nebylo nahé, nýbrž v tmavých šatech. V jednom okamžiku se mi dokonce zdálo, že se tělo hýbe a ruce se vztahují k nám...

Posádka nemohla zadržet výkřik hrůzy!

Nikoliv, mrtvola se nehýbala, jen zvolna klouzala po ledovém povrchu.

Podíval jsem se na kapitána. Jeho obličej byl právě tak zsinalý jako tvář mrtvoly, kterou sem zahnaly proudy z dalekých šířek jižních končin.

Co se dalo udělat, to okamžitě udělali. Nešťastníka musí co nejdřív dopravit na palubu, kdoví, snad ještě dýchá... Rozhodně bude mít v kapse nějaký list, podle kterého bude možné zjistit jeho totožnost. Pak se jeho ostatky svěří hlubinám oceánu, hřbitovu utonulých námořníků.

Goeleta spustila člun. Sestoupil do něho palubní mistr s námořníky Gratianem a Francisem. Protichůdným postavením plachet Jem West zastavil běh lodi, která takřka znehybněla a jen se kolébala na vlnách.

Pozoroval jsem člun, který přistál u širokého okraje rozplývajícího se ledovce. Hurliguerly a za ním Gratian vystoupili na místo, kde byl led poměrně ještě tvrdý, zatímco Francis přidržoval člun hákem zabodnutým do okraje ledu.

Oba námořníci se vyšplhali až k mrtvole; jeden z nich ji zvedl za ramena a druhý za nohy a dopravili ji do člunu. Několika záběry vesel dorazil palubní mistr ke goeletě. Úplně zmrzlou mrtvolu uložili vedle předního stěžně. Kapitán přistoupil k mrtvému a dlouho si ho pozorně prohlížel, jako kdyby chtěl zjistit, kdo to je.

Byla to mrtvola námořníka, který měl na sobě šaty z hrubé látky, vlněné kalhoty, krátkou záplatovanou kazajku, košili ze silného flanelu a pás obtočený dvakrát kolem těla. Nedalo se pochybovat o tom, že nešťastník zahynul před několika měsíci, patrně záhy poté, kdy byl proudem zahnán na ledové kře do moře...

Mrtvému muži, kterého dopravili na palubu, nebylo jistě víc než čtyřicet let, třebaže mu už šedivěly vlasy. Byl jen kost a kůže. Patrně celou cestu po moři, celých těch dvacet stupňů od jižního polárního kruhu, hladověl. Námořníkova mrtvola zůstala v mrazu poměrně nedotčena. Kapitán shrnul muži vlasy z čela a pozvedl mu hlavu, jako kdyby chtěl zachytit pohled z jeho zavřených očí. Pak srdceryvně zašeptal:

„Patterson...! Patterson!“ „Patterson!“ vykřikl jsem já.

Napadlo mi, že to jméno odněkud znám! Kde a kdy jsem je slyšel...?

Nebo jsem je někde četl?

Kapitán stál a pohledem zvolna prozkoumával obzor. Snad chtěl nařídit, - aby obrátili loď k jihu.

V té chvíli na pokyn Jema Westa palubní mistr vsunul ruku do kapsy hrubé kazajky, kterou měl mrtvý na sobě. Vytáhl nůž, kus konopného provazu, prázdnou tabatěrku a nakonec kožený zápisník s tužkou s kovovým chránítkem.

Kapitán Guy se obrátil a ve chvíli, kdy Hurliguerly podával notes Jemu Westovi, řekl:

„Dej mi ho!“ Několik stránek bylo popsáno, avšak vlhkost písmo skoro úplně zničila. Jen na poslední stránce se dalo rozluštit několik slov. Můžete si představit, s jakým vzrušením jsem poslouchal kapitána, který třesoucím se hlasem četl:

Jana... ostrov Tsalal... na třiaosmdesáté... Tam už jedenáct let... kapitán... a pět námořníků, kteří to přežili... Pomozte jim, co nejdřív...

A pod těmi řádky jméno..., podpis... Pattersonovo jméno!

Patterson! Už jsem si vzpomněl! Byl to druhý důstojník na Janě..., tedy na goeletě, která nalezla Arthura Pyma a Dirka Peterse na vraku lodi Grampus..., na Janě, která se dostala až na šířku ostrova Tsalalu..., na Janě přepadené ostrovany a zničené výbuchem!

Tedy to všechno byla pravda...! Edgar Poe napsal dílo historické, a nikoliv smyšlený román! Znal tedy deník Arthura Gordona Pyma...! Oba se skutečně setkali...! Arthur Pym existuje či existoval..., byl tedy někdy opravdu živým člověkem! A pak zemřel - náhlou a tragickou smrtí za neznámých okolností, dřív než mohl dokončit vyprávění o své neobyčejné cestě...! A na kterou rovnoběžku pronikl, když utekl z ostrova Tsalalu se svým druhem Dirkem Petersem, a jakým způsobem se oba dostali zpátky do Ameriky?

Myslel jsem, že se mi hlava rozskočí, že se zblázním, já, který jsem obviňoval kapitána Lena Guye, že je blázen! Ne, snad jsem špatně slyšel..., nepochopil jsem to dobře..., snad je to jen nějaká horečná představa mého mozku! A přece, jak bych mohl popírat svědectví, které jsme našli u mrtvoly druhého důstojníka z Jany, tohoto Pattersona, jehož záznam se opíral o určitá data...? A hlavně, jak bych mohl pochybovat, když se Jemu Westovi podařilo rozluštit další úryvky vět:

3\. června... zavlečeni do severní části ostrova Tsalalu..! Jsou tam... kapitán William Guy a pět mužů z Jany... Můj ledovec je unášen proudem do ledového pole... nebudu mít co jíst... 13. června... vyčerpal všechny poslední prostředky... Dnes je 16. června... stále nic...

Tedy už tři měsíce leželo Pattersonovo tělo na ledovci, s kterým jsme se , setkali na cestě z ostrovů Kerguelenových na ostrov Tristan da Cunha...

Ach, že se nám nepodařilo zachránit druhého důstojníka z Jany! Mohl nám povědět, co nikdo neví a co se nyní patrně už nikdy nikdo nedoví, mohl nám odhalit tajemství strašlivého dobrodružství!

Nakonec jsem musel uvěřit důkazům. Kapitán Guy, který znal Pattersona, našel jeho zmrzlou mrtvolu... To on, Patterson, doprovázel kapitána Jany, když při jednom zájezdu vhodil do moře u Kerguelen láhev i s dopisem, v jehož pravost jsem vůbec nevěřil. Ano, už jedenáct let jsou tam v té dálce námořníci z anglické jachty, kteří to přežili, a nemohou ani doufat, že je někdo vysvobodí!

A nyní jsem ve vzrušené mysli přemítal o dvou stejných jménech, která mi snad vysvětlí neobyčejný zájem našeho kapitána o všechno, co se vztahovalo k dobrodružství Arthura Pyma.

Len Guy se ke mně obrátil a zeptal se:

„Nyní tomu věříte?“

„Věřím..., věřím,“ koktal jsem. „Ale kapitán William Guy z Jany...“

„A kapitán Len Guy z Halbrane jsou bratři!“ zaznělo zvučným hlasem, že to slyšela celá posádka.

Když jsme se pak podívali na místo, kde plul ledovec, nespatřili jsme po něm na mořské hladině už ani stopu. Roztál účinkem slunečních paprsků i teplejší vody v těchto končinách.