KAPITOLA IX Na počátku výpravy Dne 27. září roku 1830 vyjely lodi Tuba a Lively od Falklandských ostrovů pod velením kapitána Biscoea, obepluly oblast ostrovů Sandwichových a příštího ledna minuly jejich severní výběžek. Je pravda, že za půl roku poté loď Lively nešťastně ztroskotala u Falkland, a my jsme mohli jen doufat, že naši goeletu nečeká stejný osud.
Kapitán Guy se tedy vydal na cestu z téhož místa jako Biscoe, který doplul teprve za pět týdnů k souostroví Sandwichovu. Avšak anglickému plavci se hned od prvních dnů stavěly v cestu ledové kry nad polárním kruhem, a proto musel odbočit k jihovýchodu až na pětačtyřicátý stupeň východní délky. A právě při této příležitosti byla objevena Enderpyova země.
Kapitán ukázal Jemu Westovi a mně popis Biscoeovy cesty na své lodní mapě a dodal: „Nepoplujeme po stopách Biscoea, ale po stopách Weddella, který se vypravil na cestu do jižních oblastí v roce 1822 s loďmi Beaufoy a s Janou... S Janou, pane Jeorlinku! To jméno jako kdyby bylo předurčeno osudem.
Waddellova Jana byla však šťastnější než loď mého bratra a nebyla zničená nad ledovým polem!“ „Nuže vpřed, kapitáne,“ odpověděl jsem, „a nebudeme-li sledovat Biscoea, následujme Weddella. Tento prostý velrybář a odvážný námořník pronikl mnohem dál k pólu než jeho předchůdci a ukazuje nám směr, kterým se máme dát!“ „Tím směrem také poplujeme, pane Jeorlinku. Ostatně kdyby nás nic nezdrželo a kdyby Halbrane doplula k ledovému poli v polovině prosince, bylo by to příliš brzy. Weddell se dostal na dvaasedmdesátou rovnoběžku začátkem února a vypravuje, že nespatřili ani kousek ledu. Potom se 20. února zastavil na 74° 36', na nejjižnějším bodu, kam pronikl. Žádná jiná loď nepronikla tak daleko - jen Jana… a ta se nevrátila. Na té straně musí být v antarktické pevnině hluboký zářez mezi třicátým a čtyřicátým poledníkem, když po Weddellovi tudy mohl proniknout až na sedm stupňů k jižnímu pólu i William Guy.“ Jem West podle svého zvyku poslouchal a mlčel. Pohledem odměřoval prostor, který kapitán naznačoval mezi ručičkami kompasu.
„Řekněte mi, kapitáne,“ zeptal jsem se po chvíli, „chcete se snad řídit zápisy z Jany?“ „Tak přesně, jak budu moci.“ „Nuže, váš bratr William odplul na jih od ostrova Tristan da Cunha na ostrovy Aurory, které vůbec nenašel a právě tak jako ony ostrovy, které chtěl bývalý poddůstojník a samozvaný guvernér Glass pyšně pojmenovat po sobě. Váš bratr William chtěl tedy provést záměr, o němž mu Arthur Pym tak často vykládal, a proto 1. ledna překročil polární kruh mezi jedenačtyřicátým a dvaačtyřicátým stupněm délky...“ „Vím o tom,“ řekl kapitán Len Guy, „a Halbrane to udělá také, aby doplula k Bennettovu ostrovu a pak k ostrovu Tsalalu... Kéž jí osud dopřeje, aby pronikla až na volné moře jako Jana a Weddellovy lodi...“ „A jestli bude ještě zatarasené ledovci, až se goeleta octne na kraji ledového pole, můžeme počkat na širém moři.“ „S tím také počítám, pane Jeorlinku. Ledové pole je jako neproniknutelná zeď která se náhle zčistajasna otevře a zase zavře... Musíme tam být..., připraveni proniknout dál…, a nestarat se o návrat zpátky.“ Vrátit se zpátky, na to věru nikdo nemyslel! Jem West se omezil na tuto poznámku: „Díky podrobnému popisu Arthura Pyma to dokážeme i bez jeho společníka Dirka Peterse.“ „Pokud nebude třeba rozšířit pátrání až za čtyřiaosmdesátý stupeň,“ poznamenal jsem. „A proč by to bylo nutné, pane Jeorlinku, pokud trosečníci z Jany neopustili ostrov Tsalal? Není to dost jasné z Pattersonových záznamů?“ Jistě, Halbrane může proniknout až k cíli. Avšak musí zachovávat tři hlavní námořnická pravidla: bdělost, smělost a vytrvalost.
Vrhl jsem se do dobrodružství, které bude pravděpodobně mnohem nepředvídatelnější než všechny mé dřívější cesty. A kdo ví, jestli ta sfinga z antarktických krajů „nepromluví“ tentokrát poprvé srozumitelně?
V prvních dnech se noví členové posádky museli seznamovat se všemi povinnostmi služby a naši staří námořníci jim to značně usnadňovali. I když si kapitán nemohl příliš vybírat, zdálo se, že měl dost šťastnou ruku. Námořníci tak různých národností projevovali píli i dobrou vůli. Ostatně věděli, že první důstojník nezná žádné žerty. Hurliguerly jim jistě pověděl, že Jem West je s to ukáznit každého. Velitel mu v tomto ohledu nechával volnou ruku.
„Volnou ruku,“ dodal, „ale u něho to někdy znamená zaťatou pěst.“ Podle těchto informací sdělených nováčkům jsem poznával svého přítele, palubního mistra. Nováčci pochopili, že jim to vylíčil pravdivě, a tak nebylo třeba nikoho trestat. Co se týče Hunta, vykonával všechny povinnosti poslušně jako pravý námořník, ale držel se stranou.
Byla ještě zima. Muži si nechávali vlněné košile, spodky ze stejné látky, teplé blůzy, kalhoty ze silného sukna i kazajky s kapucemi z tlustého nepromokavého plátna, které je dobře chránily před deštěm, sněhem i před mořskými vlnami.
Kapitán se chtěl nejdříve seznámit s ostrovy Jižní Georgie asi 1480 km za Falklandami a pak doplout k Sandwichovu souostroví, odkud by zamířil k jihu. Goeleta se tak měla octnout na stejné zeměpisné délce, jaké dosáhla na své cestě Jana, a mohla by ji sledovat dál, až na místo, kde podle některých mořeplavců leží ostrovy Aurory, tj. na 53° 15' jižní šířky a 47° 33' západní délky. My jsme však v místech, kudy jsme propluli, nespatřili žádnou zemi, právě tak jako ji nespatřil Weddell v roce 1820 ani William Guy roku 1827.
Stejně to dopadlo i s domnělými ostrovy marnivého Glasse. Na určeném místě jsme nenašli ani sebemenší ostrůvek. Guvernér z ostrova Tristan da Cunha tedy zřejmě nikdy neuzří své jméno v zeměpisných atlasech.
Bylo již 6. listopadu a počasí nám stále přálo. Zdálo se, že proplujeme určenou cestu za mnohem kratší dobu než Jana a naše goeleta se dostane k ledovému poli dříve, než se otevřou jeho brány.
V následujících dvou dnech Halbrane bojovala s několika vichřicemi a s krupobitím, takže Jem West musel dát skasat velkou přední plachtu, čnělkovou plachtu, kosatku a velkou stěhovku. Bez velkých plachet goeleta nezapadala do vln, jen se lehce vznášela na jejich hřebenech. Při manévrování nová posádka dokázala, jak je obratná, a palubní mistr ji pochválil.
Hurliguerly musel uznat, že Hunt přes svou nemotornou postavu pracoval za tři... „Je to ohromný chlapík!“ řekl mi. „Skutečně,“ souhlasil jsem, „a přišel až v poslední chvíli!“ „V poslední chvíli,“ přikývl palubní mistr, „ale všiml jste si, pane Jeorlinku, jakou má tenhle Hunt hlavu?“ „Často jsem se setkal s podobnými Američany v krajích Dalekého západu,“ odpověděl jsem mu, „a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se dověděl, že má v žilách indiánskou krev. Mluvíte někdy s tím Huntem?“ „Pramálo, pane Jeorlinku! Copak dostanete z takového mrzouta, který se drží stranou a nepromluví s nikým ani slovo? A ty jeho tlapy! Viděl jste je, pane Jeorlinku? Dejte si pozor, aby vám nechtěl stisknout ruku! Namouvěru, to by vám z deseti prstů zůstalo sotva pět!“ „Naštěstí, mistře, Hunt nevypadá na to, že by se chtěl hádat nebo prát. Patrně to je klidný člověk, který nezneužívá své síly.“ „To ne, leda když visí v lanoví, pane Jeorlinku. Vždycky mám strach, že strhne ráhno i s kladkou!“ Hunt byl opravdu prazvláštní chlapík a zasloužil si, aby si ho člověk všiml. Když se opřel o kliku vratidla anebo když stál s rukama na držadlech kormidla, pozoroval jsem ho velmi zvědavě.
Mně se zase naopak zdálo, že i on se po mně vytrvale a tvrdošíjně dívá.
Jistě věděl, že jsem na lodi jako cestující i za jakých podmínek jsem se zúčastnil této nebezpečné výpravy. Domněnka, že by se chtěl dostat na ostrov za jiným účelem než my, kteří jsme chtěli jen zachránit trosečníky z Jany, byla takřka vyloučená. Ostatně kapitán neustále opakoval: „Musíme zachránit krajany, to je naše poslání! Ostrov Tsalal je jediným bodem, který nás přitahuje, dál už nepoplujeme!“ Dne 10. listopadu ke druhé hodině odpoledne zaznělo volání hlídek: „Země vpředu vpravo!“ Přesné pozorování určilo, že jsme na 55° 70' jižní šířky a na 41° 13' západní délky. Ona země nemohla být ničím jiným než ostrovem Saint Pierre, nazvaným jinak také anglickými jmény Jižní Georgie, Nová Georgie či ostrov krále Jiřího. Svou polohou patří již do polární oblasti.
Roku 1675 ji objevil Francouz Barbe ještě před Cookem. Avšak slavný anglický mořeplavec Cook nedbal, že je druhým objevitelem této pevniny, a dal jí jména, která má dodnes.
Goeleta zamířila k ostrovu, jehož zasněžené horské vrcholy - ohromné masy skal prahorního původu, skládající se z žuly a z břidlice - se zvedaly v žlutavé mlze do výše 2 300 metrů.
Kapitán chtěl zakotvit na čtyřiadvacet hodin a obnovit zásoby vody, protože voda v sudech v podpalubí snadno zteplává. Později, až Halbrane popluje mezi ledovci, bude sladké vody dost.
Odpoledne goeleta objela Bullerův mys, potom zabočila do zátoky Royale a prodírala se kusy ledu, které se zřítily z ledovce Rossova. Večer v šest hodin jsme zakotvili v hloubce deseti metrů, a protože se už blížila noc, odložili jsme vylodění na druhý den.
Ostrov Jižní Georgie je asi sto šedesát kilometrů dlouhý a osmdesát kilometrů široký. Je vzdálený dva tisíce kilometrů od průlivu Magalhaesova a patří k Falklandským ostrovům. Britské úřady tam nejsou nikým zastoupeny, protože ostrov není obydlený, třebaže se dá na něm žít, alespoň v letním období.
Druhý den, když se naši námořníci vydali na ostrov hledat nádrž se sladkou vodou, procházel jsem se sám v okolí zátoky. Celé pobřeží bylo pusté; dosud nenastalo období, ve kterém rybáři pořádají lovy na tuleně.
Jižní Georgie je přímo vystavená antarktickým polárním proudům a mořští savci se tam rádi zdržují. Viděl jsem hejna tuleňů skotačit na břehu mezi skálami až k pobřežním jeskyním i množství tučňáků, nehybně sedících v nekonečně dlouhých řadách.
Nad vodní hladinou a nad písčitým břehem poletovala mračna skřivanů.
Naštěstí tito ptáci nepotřebují pro svá hnízda větve stromů, protože na celém povrchu Jižní Georgie neexistuje ani jediný strom. Tu a tam bídně živoří některé rostliny, polovybledlé mechy a tráva srha, která pokrývá svahy až do výše tří set metrů. Seno z ní by stačilo uživit četná stáda dobytka.
Dne 12. listopadu Halbrane vyplula pouze se spodními plachtami a zamířila na jihojihovýchod směrem k Sandwichovým ostrovům, které se rozkládají asi 740 kilometrů odtud.
Dosud jsme se nesetkali s žádnými plovoucími ledovými krami. Letní slunce je ještě nerozehřálo, takže se dosud neodtrhly od ledového pole anebo od jižních zemí. Později ji proud zanese až do výše padesáté rovnoběžky, na níž na severní polokouli leží Paříž nebo Quebec.
Jasná obloha se zatemňovala a zdálo se, že na východě vyvstávají mraky.
Silný studený vítr nesl s sebou sychravý déšť a ledové kroupy. Ale vál příznivým směrem, a tak jsme si nemohli stěžovat. Nejlepší bylo zabalit se co nejtěsněji do voskovaného pláště s kapucí.
Hustá mlha asi kapitánovi bránila, že nemohl zamířit na jihozápad mezi Jižní Georgii a ostrovy Sandwichovy k ostrovu Traversey. Hrozilo, že bychom mohli najet na strmá skalnatá pobřeží některého z ostrovů, neboť bylo vidět jen šest nebo devět set metrů do dálky.
Hlídky bedlivě pozorovaly širé moře.
V noci ze 14. na 15. listopad ozařovalo nejasně kmitavé světlo prostor na západě. Kapitán se domníval, že by to mohla být sopka, možná i z ostrova Traversey, z jejíhož kráteru často šlehají plameny. Protože jsme nezaslechli žádné dlouhé dunění, jaké pravidelně doprovází sopečné výbuchy, usoudili jsme, že goeleta je v bezpečné vzdálenosti od úskalí tohoto ostrova.
Nebylo tedy proč měnit směr cesty a mířili jsme stále k Sandwichovým ostrovům.
Dne 16. listopadu ráno přestalo pršet a vítr začal vát částečně od severozápadu. Mohli jsme se z toho jen těšit, protože vítr rozháněl mlhu.
Dne 17. listopadu k desáté hodině dopoledne goeleta objížděla souostroví, kterému Co ok dal jméno Jižní Thule, nejjižnější pevninu, která byla v oné době objevena a kterou později nazval zemí Sandwichovou. Odtud v roce 1830 odjel Biscoe se svou výpravou k pólu.
Od té doby navštívilo Sandwichovy ostrovy mnoho dalších mořeplavců a velrybáři dosud lovívají u zdejších pobřeží velryby, vorvaně a tuleně.
Goeleta tu zakotvila na osmačtyřicet hodin proto, že bylo moudré zastavit se na všech jihotočnových ostrovech ležících ve směru naší cesty. Mohl se tam nalézt nějaký doklad, nějaké znamení nebo stopa. Byl-li Patterson zavlečen na moře na ledové kře, nemohlo se to přihodit i některému jeho druhovi?
Od Jižní Georgie a Sandwichových ostrovů popluje Halbrane k Jižním Orknejím a za polárním kruhem zamíří přímo k ledovému poli.
Souostroví ležící na 59° jižní šířky a na 30° západní délky se skládá z několika ostrovů, z nichž hlavní jsou Bristol a Thule. Ostatní jsou jen nepatrné ostrůvky.
Jem West dostal za úkol vylodit se s velkým člunem na ostrově Thule a prozkoumat tam všechna přístupná místa, kdežto kapitán a já jsme zajeli k pobřeží ostrova Bristolu.
Jaký to byl opuštěný kraj! Jeho jedinými obyvateli bylo ptactvo. Velmi vzácné rostlinstvo je stejné jako na Jižní Georgii a neúrodnou půdu pokrývají jen mechy a lišejníky. Vzadu za mořským pobřežím roste několik skomírajících jehličnatých stromů na svazích holých kopců, odkud občas spadávají s ohlušujícím rachotem kamenité morény. Nic neukazovalo na to, že by ostrovem Bristolem prošel nějaký lidský tvor a nikde tam také nebyla sebemenší stopa po ztroskotání. Vycházky, které jsme podnikli toho dne i nazítří, byly bez výsledku.
Stejně dopadla i výzkumná výprava poručíka Westa na ostrov Thule; obeplul člunem jeho rozervané pobřeží docela zbytečně.
Při obchůzce po ostrově jsem řekl kapitánovi: „Jistě dobře víte, že kapitán Co ok byl nejdřív přesvědčen, že vystoupil na pevninu. Podle jeho názoru se odtud odtrhávají ledovcové hory, které proud unáší z antarktických moří. Později zjistil, že to je pouze souostroví.
Proto ale jeho nepodložené tvrzení o existenci polární pevniny dál na jihu není o nic méně věrohodné!“ „Vím o tom, pane Jeorlinku,“ odpověděl kapitán Guy, „avšak existuje-li ta pevnina, musíme z toho vyvodit, že je v ní velký obloukovitý zásek, do kterého vnikl Weddell a za šest let po něm i můj bratr. Neměl-li náš slavný mořeplavec dost štěstí, aby objevil onu cestu, když se zastavil na jedenasedmdesáté rovnoběžce, jiní šli v jeho stopách a za nimi půjdou zase další.
„A to budeme my, kapitáne!“ „Ano..., bude-li nám přát štěstí! Nebál-li se Cook tvrdit, že nikdo se neodváží proniknout dál než on a že tyto pevniny, jestliže existují, nebudou nikdy objeveny, budoucnost dokáže, že se mýlil. Pevniny se snad táhnou za 83° šířky...“ „A kdoví,“ dodal jsem, „možná že ještě dál, jak tvrdí ten podivný Arthur Pym...“
