image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA IV Od 29. prosince do 9. ledna

KAPITOLA IV Od 29. prosince do 9. ledna

Ráno jsem si znovu pozorně přečetl pětadvacátou kapitolu románu Edgara Poea. Vypravuje v ní o tom, jak oba uprchlíci, doprovázeni domorodcem Nu-Nuem, byli už devět nebo jedenáct kilometrů na širém moři před zátokou, když je ostrované chtěli pronásledovat. Z šesti nebo sedmi ostrovů na západě jsme našli jen několik vrcholků ve tvaru ostrůvků. V oné kapitole nás zajímaly hlavně tyto řádky:

Připluli jsme na Janě od severu, a abychom dosáhli ostrova Tsalalu, nechali jsme za sebou postupně nejkrutější končiny věčného ledu. Vrátit se nyní k severu by bylo bláznovství, zvlášť v tak pokročilém ročním období.

Jediná cesta se nám zdála ještě otevřená, a proto jsme se rozhodli, že poplujeme odvážně k jihu, kde se nám snad podaří objevit další ostrovy a kde pravděpodobně najdeme teplejší podnebí...

Tak uvažoval Arthur Pym a tak musíme uvažovat i my. Tehdy 29. února roku 1828, což byl přestupný rok, se uprchlíci octli na „nesmírném a pustém“ oceánu nad čtyřiaosmdesátou rovnoběžkou. Teď však bylo teprve 29. prosince. Halbrane měla náskok dvou měsíců před člunem, který prchal od ostrova Tsalalů, ohrožovaného už dlouhou polární zimou. Také naše dobře zásobená a vybavená goeleta s výtečnými veliteli vzbuzovala víc důvěry než kocábka ze žebroví a vrbových prutů, necelých patnáct metrů dlouhá a půldruhého metru široká, ve které tři muži měli k jídlu jen tři želvy.

Proto jsem skládal mnoho naděje v tuto druhou část naší výpravy.

Za dopoledne ostrůvky zmizely z obzoru. V moři před námi nebyl jediný ledovce, protože voda měla teplotu 6,1°C nad nulou. Silný proud směřující od severu k jihu nás hnal rychlostí sedmi až devíti kilometrů s naprostou pravidelností.

Prostor nad námi oživovala hejna ptáků jako dříve - mořských vlaštovek, pelikánů, buřňáků a albatrosů. Avšak albatrosi nebyli tak ohromní, jak zaznamenal ve svém deníku Arthur Pym, a žádný z nich nevydával onen věčný skřek tékéli-li, což bylo patrně nějaké velmi časté slovo v tsalalském jazyku.

Ve dvou následujících dnech se nepřihodilo nic pozoruhodného. Nebyla ohlášena žádná pevnina, ani skutečná, ani zdánlivá. Námořníci v těchto vodách ulovili plno ryb - ploskozubců, tresek, rejnoků, úhořů a plískavic.

Díky kuchařskému umění Hurliguerlyho a Endicotta se obohatil i náš jídelní lístek. Druhý den, l. ledna 1840 - byl to také přestupný rok a lehká mlha zahalila v časných ranních hodinách slunce a my jsme z toho usoudili, že nastane změna počasí.

Nyní to byly čtyři měsíce a sedmnáct dní, co jsem odplul z Kerguelenových ostrovů, a dva měsíce a pět dní, co Halbrane opustila Falklandské ostrovy. Jak dlouho ještě potrvá naše plavba? To mě ani tak nezajímalo, ale rád bych byl věděl, do kterých antarktických končin se až dostaneme.

Musím poznamenat, že v chování Dicka Peterse ke mně nastala určitá změna, ale nikoliv v jeho chování ke kapitánovi a k námořníkům. Snad pochopil, že se zajímám o osud Arthura Pyma a „rozuměli“ jsme si i beze slov.

Někdy přede mnou dokonce zapomínal na svou mlčenlivost. Jakmile k nám však přišel kapitán nebo poručík, míšenec se rychle vzdálil.

Ten den asi k desáté hodině - Jem West měl službu a kapitán Guy se zavřel ve své kabině - přecházel míšenec malými krůčky od přídě k zádi.

Měl zřejmě v úmyslu si popovídat, o čem, to se dalo lehce uhádnout.

Jakmile se přiblížil, zeptal jsem se ho přímo:

„Poslyšte, Dirku, chtěl byste si o něm pohovořit?“ Míšencovy oči zazářily jako jiskra rozdmýchaná větrem.

„Vy na něho vzpomínáte stále věrně a nezapomněl jste, viďte?“

„Zapomenout na něho..., pane..., nikdy!“

„A je vždycky tady, vedle vás?“

„Vždycky... Rozumějte mi..., prožili jsme spolu tolik nebezpečí... a on se nevrátil! Chudák Pym..., je stále tam!“ Míšencovy oči se naplnily slzami...

„Nepamatujete se,“ zeptal jsem se ho, „kudy jste asi pluli v onom člunu s Arthurem Pymem, když jste prchali z ostrova Tsalalu?“

„Ani trochu, pane...! Chudák Pym už neměl žádný přístroj..., a tak jsme nic nevěděli... Ale proud nás unášel celých osm dní k jihu... a vítr také...

Moře bylo klidné..., dvě pádla v člunu jako stěžeň... a naše košile jako plachta...“

„Ano,“ přikývl jsem, „košile z bílého plátna, a ta barva děsila vašeho zajatce Nu-Nua...“

„Snad..., už si nevzpomínám... Ale když to Pym řekl, musíte věřit Pymovi...“ Dověděl jsem se tedy, že některé události popsané v deníku, který dopravil do Spojených států, ani neupoutaly míšencovu pozornost. Tvrdohlavě jsem se držel svého přesvědčení, že podobné úkazy existovaly jen v Pymově nadmíru předrážděné obrazotvornosti. Chtěl jsem proto Dirka Peterse vyzpovídat.

„A v těch osmi dnech jste měli co jíst?“

„Ano..., pane..., i v dalších dnech... Víte..., měli jsme ty tři želvy... Takové želvy mají v sobě dost sladké vody... a jejich maso je dobré, i když je syrové... Ach, pane!“ Když míšenec vyslovil poslední slova, snížil hlas, jako kdyby se bál, že ho někdo uslyší, a kradmo se rozhlédl kolem sebe. Rozechvěla ho totiž vzpomínka na scénu na Grampusu...

Nikdo si nedovede představit výraz, který se teď objevil v jeho tváři. Byl to výraz člověka, jenž pociťuje hrůzu sám nad sebou.

Po dlouhém mlčení jsem zavedl rozhovor k pravému cíli.

„Dirku Petersi,“ zeptal jsem se ho, „odvolávám-li se na vyprávění vašeho druha, bylo to 1. března, kdy jste poprvé uviděli onu širokou clonu šedavé páry prostoupenou chvějícími se zářivými pruhy...“

„Já už nevím..., pane... Ale jestliže to říká Pym, musíme tomu věřit!“

„Nikdy s vámi nemluvil o ohnivých paprscích rýsujících se na obloze?“, řekl jsem, protože jsem nechtěl užít výrazu „polární záře“, kterému by míšenec nerozuměl. Dospěl jsem totiž k názoru, že by se tento úkaz mohl připsat silnému elektrickému vyzařování, které je ve vysokých šířkách velmi mocné - připustíme-li, že se to opravdu stalo.

„Nikdy..., pane..., nikdy,“ odpověděl vzrušeně Dirk Peters po chvilce uvažování.

„A také jste nezpozoroval, že se barva mořské vody změnila..., ztratila průhlednost..., zbělala..., vypadala jako mléko..., kalila se a vřela okolo vašeho člunu...“

„Že by to bylo..., pane... Ne, to nevím... Rozumějte mi..., nevšímal jsem si ničeho..., člun plul... a já jsem ztrácel hlavu...“

„A potom, Petersi, ten velmi jemný prach, který na vás padal..., tak jemný jako popel... a bílý...“

„Už si nevzpomínám...“

„Nebyl to sníh?“

„Sníh...? Ano... Ne, vždyť bylo teplo... Co o tom říkal Pym? Musíme věřit Pymovi!“ Pochopil jsem, že i když budu míšence dál vyslýchat, nebude s to dát mi o těchto nepravděpodobných jevech nějaké vysvětlení. I kdybychom předpokládali, že ty nepřirozené věci, o nichž se vypravuje v posledních kapitolách, opravdu viděl, nevzpomínal si už na žádnou z nich.

A pak mi zašeptal:

„Však Pym vám to všechno řekne..., pane... On to ví..., já nic nevím...

On to viděl... a vy mu uvěříte...“

„Ano, uvěřím mu,“ odpověděl jsem, protože jsem nechtěl míšence zarmoutit.

„A budeme ho hledat, viďte, pane?“

„Doufám, že ano...“

„Potom, až najdeme Williama Guye a námořníky z Jany?“

„Ano..., potom.“

„A když je nenajdeme?“

„Ano, i tehdy Petersi. Doufám, že k tomu našeho kapitána přiměju...“

„A on jistě neodmítne pomoct takovému muži..., takovému, jako je on sám...“

„Ne, neodmítne! Ale přece jen,“ dodal jsem, „jsou-li William Guy a jeho námořníci dosud živi, můžeme připustit, že i Arthur Pym...“

„Je živ..., ano, je živ...,“ zvolal míšenec. „Při Velkém duchu mých předků..., je živ... a čeká na mne, chudák Pym! A jakou bude mít radost, až se vrhne do náruče svého starého Dirka, a jakou budu mít radost já!“ Široká hruď Dirka Peterse se dmula jako vzbouřené moře.

Potom odešel a já jsem byl dojatý, když jsem si představil, co něžnosti má ten poloviční divoch v srdci pro svého nešťastného druha...

Dne 2., 3. a 4. ledna plula goeleta stále dál k jihu, ale nespatřili jsme žádnou zemi. Viděli jsme jen onu čáru oddělující moře od obzoru. Muž ve strážním koši neohlásil žádnou pevninu ani ostrov, v této části Antarktidy.

Měli jsme snad podezírat Dirka Peterse, který tvrdil, že zahlédli nějaké země? Zrakové přeludy jsou v těchto nejjižnějších končinách velmi časté!

„Ovšem,“ řekl jsem kapitánovi, „od chvíle, kdy Arthur Pym opustil ostrov Tsalal, neměl žádné přístroje, aby mohl změřit výšku...“

„Vím o tom, pane Jeorlinku, je docela možné, že nějaké pevniny jsou na západě nebo na východě ve směru naší cesty. Škoda že se Dirk Peters a Arthur Pym na některé té zemi nevylodili. Pak bychom už nepochybovali o existenci těch zemí, snad bychom je mohli i objevit...“

„Však je objevíme, kapitáne, jen co doplujeme o několik stupňů dál k jihu...“

„Snad, ale ptám se sám sebe, pane Jeorlinku, jestli by nebylo výhodnější prozkoumat končiny mezi čtyřicátým a pětačtyřicátým poledníkem...“

„Náš čas je odměřen,“ odpověděl jsem živě, „a to by znamenalo ztratit mnoho dní, když jsme se ještě nedostali na onu šířku, kde byli oba uprchlíci od sebe odtrženi.“

„A prosím vás, pane Jeorlinku, jaká je to vlastně šířka? Nenašel jsem ve vyprávění Arthura Pyma žádný přesný údaj, a proto se nedá vypočítat...“

„To je pravda, kapitáne, ale zrovna tak je pravda, že člun musel být z Tsalalu zavlečen velmi daleko, jak vyplývá z jedné části poslední kapitoly.“ A opravdu, v této kapitole byly následující řádky:

Pluli jsme dál sedm nebo osm dní bez jakékoliv významnější příhody; v té době jsme museli projet ohromnou vzdálenost, protože vítr vál skoro ustavičně příznivým směrem a také silný proud nás unášel tam, kam jsme chtěli.

Kapitán tuto část znal. Dodal jsem ještě:

„Říká se zde ohromnou vzdálenost, a to bylo teprve 1. března. Nuže, jejich cesta se prodloužila až do 22. března, a jak Arthur Pym uvádí později, jejich člun plul rychle stále k jihu, hnán mocným a dravým proudem. Z toho všeho, kapitáne, můžeme vyvodit důsledky...“

„Že dopluli až k pólu, pane Jeorlinku?“

„Proč ne, když od ostrova Tsalalu bylo k pólu už jen sedm set kilometrů?“

„Konečně, na tom nezáleží!“ odpověděl kapitán. „Nevypluli jsme s Halbrane, abychom pátrali po Arthuru Pymovi, nýbrž po mém bratrovi a po jeho námořnících. Nám jde jen o jednu věc: jestli mohli přistát u nějaké země.“ V tomto důležitém bodu měl kapitán pravdu. Také jsem se pořád obával, aby nevydal rozkaz, že poplujeme na západ nebo na východ. Ale protože míšenec tvrdil, že jejich člun plul k jihu a že země, o nichž se mluvilo, leží také tam, goeleta nezměnila směr. Ostatně byl jsem přesvědčen, že pokud ty země existovaly, najdeme je až ve vyšších šířkách.

Za celou dobu naší plavby ve dnech 5. a 6. ledna jsme nespatřili nic neobyčejného. Neviděli jsme chvějící se clonu par ani jsme nepostřehli změnu mořské hladiny. Pokud jde o teplotu vody, „tak horké, že v ní člověk neudržel ruku“, z té bychom byli museli mnoho slevit. Teplota nestoupla víc než na 10°C nad nulu, což je už abnormální teplota pro antarktickou končinu. I když mi Dirk Peters neustále opakoval, „že musíme věřit Pymovi“, můj rozum přijímal jen s velkými výhradami tyto nepřirozené jevy.

A tak se neobjevily závoje mlh, mořská hladina se nezkalila jako mléko a nepadal žádny bílý prach.

V těchto končinách prý také oba uprchlíci spatřili ono obrovské bílé zvíře, jedno z těch, které vyvolalo šílenou hrůzu ostrovanů z Tsalalu. Jakým způsobem se tato příšera objevila před člunem? To nebylo ve vyprávění udáno. Mimoto se Halbrane na své cestě nesetkala s žádnými mořskými savci ani s obrovskými ptáky, obávanými dravci polárních končin.

Připojuji také, že nikdo na palubě nepodlehl onomu zvláštnímu vlivu, o jakém mluví Arthur Pym, totiž duševnímu i tělesnému ochromení a náhlé zmalátnělosti, znemožňující člověku udělat sebemenší pohyb.

Snad si právě tímto chorobným stavem můžeme vysvětlit jeho domněnku, že viděl všechny tyto úkazy, což ve skutečnosti byl jen důsledek nějaké mozkové poruchy.

Konečně 7. ledna - ovšem jen podle výpovědi Dirka Peterse, který nedovedl správně odhadnout uplynulý čas - dopluli na místo, kde prý domorodec Nu-Nu, ležící na dně člunu, vydechl naposledy. Datem 22. března, tedy o půltřetího měsíce později, končil deník popisující tuto neobyčejnou cestu. A tehdy se snesla tma, do níž zářila jen světélkující voda, odrážející bělavé páry rozestřené na nebi...

Halbrane se však nestala svědkem žádného takového úžasného divu.

Slunce opisovalo svou klesající protáhlou spirálu, ale stále ozařovalo celý obzor. Naštěstí prostor nebyl zahalený tmou, protože jinak bychom nedokázali určit polohu lodi.

Ten den jsme přesným měřením zjistili stejnou délku, to znamená - mezi dvaačtyřicátým a třiačtyřicátým poledníkem, a 86° 33' šířky. Podle míšencových vzpomínek právě v tomto místě byli oba uprchlíci od sebe odtrženi, a to po srážce člunu s ledovcem.

A tu vzniká otázka: jestliže ledovec unášející Dirka Peterse plul k severu, nehnal ho nějaký protiproud?

Ano, tak tomu asi bylo, protože naše goeleta už dva dny necítila sílu proudu, který ji unášel od ostrova Tsalalu. A proč bychom se tomu divili, vždyť v těchto jižních mořích se všechno mění. Naštěstí vál stále čerstvý severovýchodní vítr a Halbrane pod plnými plachtami plula dál do vyšších šířek a předstihla o třináct stupňů lodi Weddellovy a o dva goeletu Janu.

Ale země, ať už ostrovy nebo pevniny, které kapitán hledal na hladině tohoto nesmírného moře, se neobjevovaly. Cítil jsem, že pozvolna ztrácí důvěru, otřesenou už tolika marnými pokusy...

Já jsem byl jako posedlý touhou nalézt Arthura Pyma a zároveň i námořníky z Jany. Avšak můžeme věřit, že přežili? Ano... Byla to utkvělá myšlenka Dirka Peterse, že najde svého druha ještě naživu... A kdyby byl náš kapitán dal rozkaz k návratu, kdoví, k jakým krajnostem by to míšence dohnalo. Proto kdykoliv jsem slyšel většinu námořníků protestovat proti této nesmyslné plavbě i jejich návrhy, že by bylo nejlépe otočit loď a vrátit se, vždycky jsem se začal obávat, aby ho to nedohnalo k nějakým násilnostem, zvlášť proti Hearnovi, který tajně nabádal kamarády z Falkland k neposlušnosti. Nesměli jsme připustit, aby se mezi mužstvem na palubě rozšířila vzpoura a beznaděj. Proto také kapitán ve snaze trochu je povzbudit svolal toho dne na mou žádost všechny muže k hlavnímu stěžni a řekl jim:

„Námořníci, za naší plavby od ostrova Tsalalu goeleta postoupila o dva stupně k jihu. Oznamuji vám, že vám bude podle smlouvy podepsané panem Jeorlinkem připsáno k dobru čtyři tisíce dolarů, což je dva tisíce za stupeň; peníze vám budou vyplaceny na konci cesty.“ Ozval se souhlasný šepot, ale žádné hurá, nepočítáme-li volání Hurliguerlyho a Endicottovo, které nemělo pražádnou ozvěnu.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA IV  Od 29. prosince do 9. ledna

 

 Ráno jsem si znovu pozorně přečetl pětadvacátou kapitolu románu Edgara Poea. Vypravuje v ní o tom, jak oba uprchlíci, doprovázeni domorodcem Nu-Nuem, byli už devět nebo jedenáct kilometrů na širém moři před zátokou, když je ostrované chtěli pronásledovat. Z šesti nebo sedmi ostrovů na západě jsme našli jen několik vrcholků ve tvaru ostrůvků. V oné kapitole nás zajímaly hlavně tyto řádky:

 Připluli jsme na Janě od severu, a abychom dosáhli ostrova Tsalalu, nechali jsme za sebou postupně nejkrutější končiny věčného ledu. Vrátit se nyní k severu by bylo bláznovství, zvlášť v tak pokročilém ročním období.

 Jediná cesta se nám zdála ještě otevřená, a proto jsme se rozhodli, že poplujeme odvážně k jihu, kde se nám snad podaří objevit další ostrovy a kde pravděpodobně najdeme teplejší podnebí...

 Tak uvažoval Arthur Pym a tak musíme uvažovat i my. Tehdy 29. února roku 1828, což byl přestupný rok, se uprchlíci octli na „nesmírném a pustém“ oceánu nad čtyřiaosmdesátou rovnoběžkou. Teď však bylo teprve 29. prosince. Halbrane měla náskok dvou měsíců před člunem, který prchal od ostrova Tsalalů, ohrožovaného už dlouhou polární zimou. Také naše dobře zásobená a vybavená goeleta s výtečnými veliteli vzbuzovala víc důvěry než kocábka ze žebroví a vrbových prutů, necelých patnáct metrů dlouhá a půldruhého metru široká, ve které tři muži měli k jídlu jen tři želvy.

 Proto jsem skládal mnoho naděje v tuto druhou část naší výpravy.

 Za dopoledne ostrůvky zmizely z obzoru. V moři před námi nebyl jediný ledovce, protože voda měla teplotu 6,1°C nad nulou. Silný proud směřující od severu k jihu nás hnal rychlostí sedmi až devíti kilometrů s naprostou pravidelností.

 Prostor nad námi oživovala hejna ptáků jako dříve - mořských vlaštovek, pelikánů, buřňáků a albatrosů. Avšak albatrosi nebyli tak ohromní, jak zaznamenal ve svém deníku Arthur Pym, a žádný z nich nevydával onen věčný skřek tékéli-li, což bylo patrně nějaké velmi časté slovo v tsalalském jazyku.

 Ve dvou následujících dnech se nepřihodilo nic pozoruhodného. Nebyla ohlášena žádná pevnina, ani skutečná, ani zdánlivá. Námořníci v těchto vodách ulovili plno ryb - ploskozubců, tresek, rejnoků, úhořů a plískavic.

 Díky kuchařskému umění Hurliguerlyho a Endicotta se obohatil i náš jídelní lístek. Druhý den, l. ledna 1840 - byl to také přestupný rok a lehká mlha zahalila v časných ranních hodinách slunce a my jsme z toho usoudili, že nastane změna počasí.

 Nyní to byly čtyři měsíce a sedmnáct dní, co jsem odplul z Kerguelenových ostrovů, a dva měsíce a pět dní, co Halbrane opustila Falklandské ostrovy. Jak dlouho ještě potrvá naše plavba? To mě ani tak nezajímalo, ale rád bych byl věděl, do kterých antarktických končin se až dostaneme.

 Musím poznamenat, že v chování Dicka Peterse ke mně nastala určitá změna, ale nikoliv v jeho chování ke kapitánovi a k námořníkům. Snad pochopil, že se zajímám o osud Arthura Pyma a „rozuměli“ jsme si i beze slov.

 Někdy přede mnou dokonce zapomínal na svou mlčenlivost. Jakmile k nám však přišel kapitán nebo poručík, míšenec se rychle vzdálil.

 Ten den asi k desáté hodině - Jem West měl službu a kapitán Guy se zavřel ve své kabině - přecházel míšenec malými krůčky od přídě k zádi.

 Měl zřejmě v úmyslu si popovídat, o čem, to se dalo lehce uhádnout.

 Jakmile se přiblížil, zeptal jsem se ho přímo:

 „Poslyšte, Dirku, chtěl byste si o něm pohovořit?“ Míšencovy oči zazářily jako jiskra rozdmýchaná větrem.

 „Vy na něho vzpomínáte stále věrně a nezapomněl jste, viďte?“

 „Zapomenout na něho..., pane..., nikdy!“

 „A je vždycky tady, vedle vás?“

 „Vždycky... Rozumějte mi..., prožili jsme spolu tolik nebezpečí... a on se nevrátil! Chudák Pym..., je stále tam!“ Míšencovy oči se naplnily slzami...

 „Nepamatujete se,“ zeptal jsem se ho, „kudy jste asi pluli v onom člunu s Arthurem Pymem, když jste prchali z ostrova Tsalalu?“

 „Ani trochu, pane...! Chudák Pym už neměl žádný přístroj..., a tak jsme nic nevěděli... Ale proud nás unášel celých osm dní k jihu... a vítr také...

 Moře bylo klidné..., dvě pádla v člunu jako stěžeň... a naše košile jako plachta...“

 „Ano,“ přikývl jsem, „košile z bílého plátna, a ta barva děsila vašeho zajatce Nu-Nua...“

 „Snad..., už si nevzpomínám... Ale když to Pym řekl, musíte věřit Pymovi...“ Dověděl jsem se tedy, že některé události popsané v deníku, který dopravil do Spojených států, ani neupoutaly míšencovu pozornost. Tvrdohlavě jsem se držel svého přesvědčení, že podobné úkazy existovaly jen v Pymově nadmíru předrážděné obrazotvornosti. Chtěl jsem proto Dirka Peterse vyzpovídat.

 „A v těch osmi dnech jste měli co jíst?“

 „Ano..., pane..., i v dalších dnech... Víte..., měli jsme ty tři želvy... Takové želvy mají v sobě dost sladké vody... a jejich maso je dobré, i když je syrové... Ach, pane!“ Když míšenec vyslovil poslední slova, snížil hlas, jako kdyby se bál, že ho někdo uslyší, a kradmo se rozhlédl kolem sebe. Rozechvěla ho totiž vzpomínka na scénu na Grampusu...

 Nikdo si nedovede představit výraz, který se teď objevil v jeho tváři. Byl to výraz člověka, jenž pociťuje hrůzu sám nad sebou.

 Po dlouhém mlčení jsem zavedl rozhovor k pravému cíli.

 „Dirku Petersi,“ zeptal jsem se ho, „odvolávám-li se na vyprávění vašeho druha, bylo to 1. března, kdy jste poprvé uviděli onu širokou clonu šedavé páry prostoupenou chvějícími se zářivými pruhy...“

 „Já už nevím..., pane... Ale jestliže to říká Pym, musíme tomu věřit!“

 „Nikdy s vámi nemluvil o ohnivých paprscích rýsujících se na obloze?“, řekl jsem, protože jsem nechtěl užít výrazu „polární záře“, kterému by míšenec nerozuměl. Dospěl jsem totiž k názoru, že by se tento úkaz mohl připsat silnému elektrickému vyzařování, které je ve vysokých šířkách velmi mocné - připustíme-li, že se to opravdu stalo.

 „Nikdy..., pane..., nikdy,“ odpověděl vzrušeně Dirk Peters po chvilce uvažování.

 „A také jste nezpozoroval, že se barva mořské vody změnila..., ztratila průhlednost..., zbělala..., vypadala jako mléko..., kalila se a vřela okolo vašeho člunu...“

 „Že by to bylo..., pane... Ne, to nevím... Rozumějte mi..., nevšímal jsem si ničeho..., člun plul... a já jsem ztrácel hlavu...“

 „A potom, Petersi, ten velmi jemný prach, který na vás padal..., tak jemný jako popel... a bílý...“

 „Už si nevzpomínám...“

 „Nebyl to sníh?“

 „Sníh...? Ano... Ne, vždyť bylo teplo... Co o tom říkal Pym? Musíme věřit Pymovi!“ Pochopil jsem, že i když budu míšence dál vyslýchat, nebude s to dát mi o těchto nepravděpodobných jevech nějaké vysvětlení. I kdybychom předpokládali, že ty nepřirozené věci, o nichž se vypravuje v posledních kapitolách, opravdu viděl, nevzpomínal si už na žádnou z nich.

 A pak mi zašeptal:

 „Však Pym vám to všechno řekne..., pane... On to ví..., já nic nevím...

 On to viděl... a vy mu uvěříte...“

 „Ano, uvěřím mu,“ odpověděl jsem, protože jsem nechtěl míšence zarmoutit.

 „A budeme ho hledat, viďte, pane?“

 „Doufám, že ano...“

 „Potom, až najdeme Williama Guye a námořníky z Jany?“

 „Ano..., potom.“

 „A když je nenajdeme?“

 „Ano, i tehdy Petersi. Doufám, že k tomu našeho kapitána přiměju...“

 „A on jistě neodmítne pomoct takovému muži..., takovému, jako je on sám...“

 „Ne, neodmítne! Ale přece jen,“ dodal jsem, „jsou-li William Guy a jeho námořníci dosud živi, můžeme připustit, že i Arthur Pym...“

 „Je živ..., ano, je živ...,“ zvolal míšenec. „Při Velkém duchu mých předků..., je živ... a čeká na mne, chudák Pym! A jakou bude mít radost, až se vrhne do náruče svého starého Dirka, a jakou budu mít radost já!“ Široká hruď Dirka Peterse se dmula jako vzbouřené moře.

 Potom odešel a já jsem byl dojatý, když jsem si představil, co něžnosti má ten poloviční divoch v srdci pro svého nešťastného druha...

 Dne 2., 3. a 4. ledna plula goeleta stále dál k jihu, ale nespatřili jsme žádnou zemi. Viděli jsme jen onu čáru oddělující moře od obzoru. Muž ve strážním koši neohlásil žádnou pevninu ani ostrov, v této části Antarktidy.

 Měli jsme snad podezírat Dirka Peterse, který tvrdil, že zahlédli nějaké země? Zrakové přeludy jsou v těchto nejjižnějších končinách velmi časté!

 „Ovšem,“ řekl jsem kapitánovi, „od chvíle, kdy Arthur Pym opustil ostrov Tsalal, neměl žádné přístroje, aby mohl změřit výšku...“

 „Vím o tom, pane Jeorlinku, je docela možné, že nějaké pevniny jsou na západě nebo na východě ve směru naší cesty. Škoda že se Dirk Peters a Arthur Pym na některé té zemi nevylodili. Pak bychom už nepochybovali o existenci těch zemí, snad bychom je mohli i objevit...“

 „Však je objevíme, kapitáne, jen co doplujeme o několik stupňů dál k jihu...“

 „Snad, ale ptám se sám sebe, pane Jeorlinku, jestli by nebylo výhodnější prozkoumat končiny mezi čtyřicátým a pětačtyřicátým poledníkem...“

 „Náš čas je odměřen,“ odpověděl jsem živě, „a to by znamenalo ztratit mnoho dní, když jsme se ještě nedostali na onu šířku, kde byli oba uprchlíci od sebe odtrženi.“

 „A prosím vás, pane Jeorlinku, jaká je to vlastně šířka? Nenašel jsem ve vyprávění Arthura Pyma žádný přesný údaj, a proto se nedá vypočítat...“

 „To je pravda, kapitáne, ale zrovna tak je pravda, že člun musel být z Tsalalu zavlečen velmi daleko, jak vyplývá z jedné části poslední kapitoly.“ A opravdu, v této kapitole byly následující řádky:

 Pluli jsme dál sedm nebo osm dní bez jakékoliv významnější příhody; v té době jsme museli projet ohromnou vzdálenost, protože vítr vál skoro ustavičně příznivým směrem a také silný proud nás unášel tam, kam jsme chtěli.

 Kapitán tuto část znal. Dodal jsem ještě:

 „Říká se zde ohromnou vzdálenost, a to bylo teprve 1. března. Nuže, jejich cesta se prodloužila až do 22. března, a jak Arthur Pym uvádí později, jejich člun plul rychle stále k jihu, hnán mocným a dravým proudem. Z toho všeho, kapitáne, můžeme vyvodit důsledky...“

 „Že dopluli až k pólu, pane Jeorlinku?“

 „Proč ne, když od ostrova Tsalalu bylo k pólu už jen sedm set kilometrů?“

 „Konečně, na tom nezáleží!“ odpověděl kapitán. „Nevypluli jsme s Halbrane, abychom pátrali po Arthuru Pymovi, nýbrž po mém bratrovi a po jeho námořnících. Nám jde jen o jednu věc: jestli mohli přistát u nějaké země.“ V tomto důležitém bodu měl kapitán pravdu. Také jsem se pořád obával, aby nevydal rozkaz, že poplujeme na západ nebo na východ. Ale protože míšenec tvrdil, že jejich člun plul k jihu a že země, o nichž se mluvilo, leží také tam, goeleta nezměnila směr. Ostatně byl jsem přesvědčen, že pokud ty země existovaly, najdeme je až ve vyšších šířkách.

 Za celou dobu naší plavby ve dnech 5. a 6. ledna jsme nespatřili nic neobyčejného. Neviděli jsme chvějící se clonu par ani jsme nepostřehli změnu mořské hladiny. Pokud jde o teplotu vody, „tak horké, že v ní člověk neudržel ruku“, z té bychom byli museli mnoho slevit. Teplota nestoupla víc než na 10°C nad nulu, což je už abnormální teplota pro antarktickou končinu. I když mi Dirk Peters neustále opakoval, „že musíme věřit Pymovi“, můj rozum přijímal jen s velkými výhradami tyto nepřirozené jevy.

 A tak se neobjevily závoje mlh, mořská hladina se nezkalila jako mléko a nepadal žádny bílý prach.

 V těchto končinách prý také oba uprchlíci spatřili ono obrovské bílé zvíře, jedno z těch, které vyvolalo šílenou hrůzu ostrovanů z Tsalalu. Jakým způsobem se tato příšera objevila před člunem? To nebylo ve vyprávění udáno. Mimoto se Halbrane na své cestě nesetkala s žádnými mořskými savci ani s obrovskými ptáky, obávanými dravci polárních končin.

 Připojuji také, že nikdo na palubě nepodlehl onomu zvláštnímu vlivu, o jakém mluví Arthur Pym, totiž duševnímu i tělesnému ochromení a náhlé zmalátnělosti, znemožňující člověku udělat sebemenší pohyb.

 Snad si právě tímto chorobným stavem můžeme vysvětlit jeho domněnku, že viděl všechny tyto úkazy, což ve skutečnosti byl jen důsledek nějaké mozkové poruchy.

 Konečně 7. ledna - ovšem jen podle výpovědi Dirka Peterse, který nedovedl správně odhadnout uplynulý čas - dopluli na místo, kde prý domorodec Nu-Nu, ležící na dně člunu, vydechl naposledy. Datem 22. března, tedy o půltřetího měsíce později, končil deník popisující tuto neobyčejnou cestu. A tehdy se snesla tma, do níž zářila jen světélkující voda, odrážející bělavé páry rozestřené na nebi...

 Halbrane se však nestala svědkem žádného takového úžasného divu.

 Slunce opisovalo svou klesající protáhlou spirálu, ale stále ozařovalo celý obzor. Naštěstí prostor nebyl zahalený tmou, protože jinak bychom nedokázali určit polohu lodi.

 Ten den jsme přesným měřením zjistili stejnou délku, to znamená - mezi dvaačtyřicátým a třiačtyřicátým poledníkem, a 86° 33' šířky. Podle míšencových vzpomínek právě v tomto místě byli oba uprchlíci od sebe odtrženi, a to po srážce člunu s ledovcem.

 A tu vzniká otázka: jestliže ledovec unášející Dirka Peterse plul k severu, nehnal ho nějaký protiproud?

 Ano, tak tomu asi bylo, protože naše goeleta už dva dny necítila sílu proudu, který ji unášel od ostrova Tsalalu. A proč bychom se tomu divili, vždyť v těchto jižních mořích se všechno mění. Naštěstí vál stále čerstvý severovýchodní vítr a Halbrane pod plnými plachtami plula dál do vyšších šířek a předstihla o třináct stupňů lodi Weddellovy a o dva goeletu Janu.

 Ale země, ať už ostrovy nebo pevniny, které kapitán hledal na hladině tohoto nesmírného moře, se neobjevovaly. Cítil jsem, že pozvolna ztrácí důvěru, otřesenou už tolika marnými pokusy...

 Já jsem byl jako posedlý touhou nalézt Arthura Pyma a zároveň i námořníky z Jany. Avšak můžeme věřit, že přežili? Ano... Byla to utkvělá myšlenka Dirka Peterse, že najde svého druha ještě naživu... A kdyby byl náš kapitán dal rozkaz k návratu, kdoví, k jakým krajnostem by to míšence dohnalo. Proto kdykoliv jsem slyšel většinu námořníků protestovat proti této nesmyslné plavbě i jejich návrhy, že by bylo nejlépe otočit loď a vrátit se, vždycky jsem se začal obávat, aby ho to nedohnalo k nějakým násilnostem, zvlášť proti Hearnovi, který tajně nabádal kamarády z Falkland k neposlušnosti. Nesměli jsme připustit, aby se mezi mužstvem na palubě rozšířila vzpoura a beznaděj. Proto také kapitán ve snaze trochu je povzbudit svolal toho dne na mou žádost všechny muže k hlavnímu stěžni a řekl jim:

 „Námořníci, za naší plavby od ostrova Tsalalu goeleta postoupila o dva stupně k jihu. Oznamuji vám, že vám bude podle smlouvy podepsané panem Jeorlinkem připsáno k dobru čtyři tisíce dolarů, což je dva tisíce za stupeň; peníze vám budou vyplaceny na konci cesty.“ Ozval se souhlasný šepot, ale žádné hurá, nepočítáme-li volání Hurliguerlyho a Endicottovo, které nemělo pražádnou ozvěnu.

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.