×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA III Kapitán Len Guy

KAPITOLA III Kapitán Len Guy

KAPITOLA III Kapitán Len Guy

Spal jsem špatně. Probudil jsem se tedy a první má myšlenka patřila kapitánu Guyovi. Zlobil jsem se na něj. Kolikrát jsem počítal dny i hodiny a viděl jsem se už na palubě Halbrane, plující směrem k americkému pobřeží! Nenajde se hned tak obchodní loď, která by odmítla vzít pasažéra, nemusí-li změnit směr cesty a dostane-li řádně zaplaceno. Kdo by si to byl pomyslel?

A tak ve mně vzrůstal hněv vůči tomu neochotnému člověku. Chtěl jsem si s kapitánem Lenem Guyem promluvit stůj co stůj. Možná že tím nic nezískám, ale aspoň mu řeknu, co si o jeho odmítnutí myslím. Jak dopadl Hurliguerly, který tolik spěchal nabídnout mi své služby a využít svého vlivu na kapitána v můj prospěch? To jsem zatím nevěděl. Jistě ale neměl větší štěstí než hostinský od Zeleného kormorána.

Vyšel jsem ven kolem osmé hodiny ráno. Bylo počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Pršelo a sněžilo zároveň, vichr dul od západu směrem od hor, mraky se válely nízko nad oblohou, zkrátka vichřice a záplava vody. Nedalo se předpokládat, že by se kapitán přeplavil na pevninu, jen aby skrznaskrz promokl.

Na břehu nebylo človíčka. Rybáři se svými bárkami opustili přístav a skryli se v malých zátokách, kde je nemohl bičovat ani vichr, ani vzedmuté mořské vlny. Kdybych chtěl zajet na Halbrane, musel bych přivolat některý z jejích člunů, a to by si palubní mistr nevzal na svědomí.

Ostatně, řekl jsem si, na palubě je kapitán doma a pro to, co mu chci říci, bude rozhodně vhodnější nějaká neutrální půda. Počíhám si na něho u okna svého pokoje, a doveze-li ho člun na břeh, tentokrát mi neunikne.

Vrátil jsem se do hostince a netrpělivě jsem čekal. Tak uplynuly dvě hodiny. A jak tomu často bývá při nejistých větrech na Kerguelenech, najednou se počasí vyjasnilo. K jedenácté hodině se mraky rozptýlily a bouře se přenesla na druhou stranu za hory.

Otevřel jsem okno.

V té chvíli spustila Halbrane na moře člun. Sestoupil do něho jeden námořník a nasadil vesla, zatímco druhý muž se usadil na zádi, ale nedržel v rukou kormidlo. Vždyť od škuneru ke břehu bylo jen nějakých sto metrů.

Člun přistál u břehu a muž vystoupil.

Byl to kapitán Guy.

V několika vteřinách jsem vyběhl z hospody a stanul jsem před zaraženým kapitánem, který se mi snažil vyhnout.

„Pane,“ oslovil jsem ho suchým a ledovým tónem.

Kapitán na mne upřel oči černé jako uhel a mne překvapil hluboký smutek v jeho pohledu. Potom se mě zeptal tiše, takřka šeptem:

„Vy jste cizinec?“

„Ano.“

„Angličan?“

„Nikoliv, Američan. Pane,“ pokračoval jsem, „domnívám se, že hostinský Atkins už s vámi mluvil o mém záměru.“

„Chtěl jste se nalodit na mou goeletu?“ zeptal se kapitán.

„Ano.“

„Lituji, pane, že nemohu splnit vaši žádost...“

„A řekl byste mi proč?“

„Protože nikdy neurčuji předem, kam Halbrane popluje. Nejsem ve službách žádného majitele lodi a nemusím přijímat rozkazy, kam mám jet.“

„Pak tedy záleží jen na vás, pane, dovolíte-li, abych se nalodil.“

„Ano, ale musím vám odpovědět znovu záporně, i když s hlubokým politováním!“

„Třeba byste změnil své rozhodnutí, kapitáne, kdybyste věděl, že cíl vaší goelety je mi úplně lhostejný. Předpokládám, že vaše loď někam pojede...“

„To ano...“ V tom okamžiku se mi zdálo, že se kapitán dlouze zadíval směrem k jihu.

„Nuže, pane,“ pokračoval jsem.

„Chtěl bych odtud při nejbližší příležitosti odjet.“ Kapitán Len Guy zůstal zamyšlen.

„Posloucháte mě, pane?“ zeptal jsem se ho rychle.

„Ano, poslouchám.“

„Nemýlím-li se, máte odjet z Vánočního přístavu na ostrov Tristan da Cunha?“

„Možná na ostrov Tristan da Cunha... nebo k mysu Dobré naděje... na Falklandy nebo někam jinam...“

„Nuže, kapitáne, rád bych někam odjel!“ odpověděl jsem ironicky a snažil jsem se opanovat své rozhořčení.

Najednou se kapitánovo chování zvláštním způsobem změnilo. I hlas měl jiný, zněl teď tvrdě a ostře. Jasnými a přesnými výrazy mi vysvětlil, že každé naléhání je zbytečné. Naše rozmluva už trvala dost dlouho a on velmi spěchá vyřídit si své záležitosti v přístavní kanceláři. Ostatně vysvětlili jsme si všechno, co bylo třeba.

Už jsem vztahoval ruku, abych ho násilím zadržel. Zdálo se, že naše rozmluva tak nešťastně zahájená skončí ještě hůř. Najednou se ten podivný člověk ke mně obrátil a daleko mírnějším hlasem řekl:

„Věřte mi, pane, že jen s těžkým srdcem odmítám vaši žádost a velmi mě mrzí, že nemohu prokázat laskavost Američanovi. Avšak nemohu změnit své rozhodnutí. Za plavby Halbrane by mohlo dojít k nějaké nepředvídané nehodě a pak by přítomnost cizího pasažéra vyvolala jen nesnáze, i kdybych se dovedl jako vy sebelíp přizpůsobit... Znamenalo by to, že bych nemohl využít náhody, jak zamýšlím...“

„Už jsem vám řekl, kapitáne, a opakuji to znovu, chci se vrátit do Ameriky a do Connecticutu, ale je mi úplně lhostejné, dostanu-li se tam za tři nebo za šest měsíců, takovou nebo onakou cestou. Ba i kdyby vaše goeleta zabloudila do antarktických moří...“

„Do antarktických moří?“ zvolal kapitán tázavým tónem a probodával mě ostrým pohledem.

„Proč jste se zmínil o antarktických mořích?“ ptal se naléhavě a sevřel mi ruku.

„Stejně tak jako kdybych mluvil o polárních mořích, ať už u jižního nebo severního pólu.“ Kapitán Guy neodpověděl a zdálo se mi, že mu z očí skanula slza. Potom jako kdyby chtěl zahnat smutnou vzpomínku, kterou snad vyvolala má slova, řekl:

„Jižní pól, kdo by se tam odvážil...“

„Ale přece jen se najdou dobrodruzi, kteří se tam vypraví.“

„Ano, dobrodruzi...!“ zašeptal kapitán.

„A podívejte se, Spojené státy udělaly nový pokus, a to s výpravou Charlese Wilkese na lodích Vancouver, Peacock, Porpoise, Flying-Fish a na dalších.“

„Spojené státy, pane Jeorlinku? Tvrdíte, že vyslaly výpravu do jižních moří?

„Bude tomu už rok a je docela možné, že neohrožený Wilkes pronikl mnohem dál než badatelé před ním.“ Kapitán přerušil své nepochopitelné zadumání.

„Podaří-li se Wilkesovi dostat se přes polární kruh a doplout až k ledovému poli, je pochybné, pronikne-li až do jižnějších šířek, dál ne!“

„...než jeho předchůdci Bemngshausen, Forster, Kendall, Biscoe, Morrell, Kemp, Balleny a...,“ dodal jsem.

„A než...,“ přerušil mě kapitán.

„Koho chcete ještě jmenovat?“ zeptal jsem se.

„Vy jste z Connecticutu, pane?“ ozval se najednou kapitán Guy.

„Z Connecticutu.“

„Znáte ostrov Nantucket?“

„Byl jsem tam několikrát.“

„Podle vašeho spisovatele Edgara Poea právě tam se narodil jeho hrdina Arthur Gordon Pym...,“ řekl kapitán a díval se mi upřeně do očí.

„Skutečně,“ souhlasil jsem, „vzpomínám si, román začíná na ostrově Nantucketu.“

„Vy říkáte román?“

„Zajisté, kapitáne.“

„Mluvíte jako všichni ostatní... Ale promiňte mi, pane, lituji, že vám nemohu prokázat tu službu… A nedoufejte, že bych si to rozmyslel a změnil svůj názor! Jistě vás vezme některá jiná loď.“ Kapitán domluvil a opustil mě. Rozmluva tedy skončila docela jinak, než jsem si představoval... Chladně, ale zdvořile, a proto jsem se vzdal naděje, že odpluji na palubě Halbrane. Měl jsem to jejímu veliteli za zlé. A také - proč bych to nepřiznal vzbudilo to moji zvědavost. Cítil jsem, že v srdci toho námořníka vězí nějaké tajemství, a rád bych je byl vypátral. Nenadálý zvrat naší rozmluvy, náhodně vyslovené jméno Arthura Pyma, dotazy o ostrově Nantucketu, kapitánův úžas nad zprávou, že výzkumná výprava pod velením Wilkesovým je na cestě jižními moři, tvrzení, že americký plavec nepronikne dál na jih než… Koho to chtěl kapitán Guy jmenovat? To všechno mi dávalo látku k přemýšlení.

Ten den jsem musel svému hostiteli přiznat, že jsem ve vyjednávání neměl o nic větší štěstí než on... Nijak ho to neudivilo. Vůbec nechápe, proč je kapitán Len Guy tak odmítavý a tvrdohlavý. Ani ho už nepoznává. Proč se tak změnil? A jedna věc se ho dotkla přímo: proti zvykům všech lodí kotvících v přístavu mužstvo ani důstojníci z Halbrane nenavštěvují Zeleného kormorána. Zdálo se, že posádka dostala v tom směru takový rozkaz.

Jen palubní mistr přišel dvakrát nebo třikrát, to bylo všechno. A proto byl jeho majitel velmi zklamán.

Co se týče Hurliguerlyho, který se mi tak nerozvážně nabídl, chápal jsem, že nestojí o to udržovat se mnou další zbytečné styky. Pokusil se vůbec přemluvit svého šéfa? Nevěděl jsem.

Tři následující dny se na palubě goelety pilně pracovalo. Nakládaly se potraviny a prováděly opravy. Muži z posádky přecházeli po palubě, šplhali po stěžních a prohlíželi je, vyměňovali plachetní lana, ztužovali lanové i stožárové zápory, které povolily při poslední plavbě, znovu natírali boky lodi i hrazení u zábradlí, na nichž barva oprýskala pod údery vlnobití, dávali na ráhna nové plachty a opravovali staré, kterých se ještě mohlo použít při dobré pohodě, ucpávali tu a tam spáry na palubě i na lodním můstku koudelí a zatloukali ji mocnými ranami tlouků. Pracovali spořádaně bez křiku, dohadování a hádek, tak obvyklých mezi námořníky na lodích v přístavech. Na Halbrane asi panovala tuhá kázeň.

Konečně jsem se dověděl, že odjezd goelety byl určen na 15. srpna. Ještě večer předtím jsem neměl důvod se domnívat, že kapitán změnil své odmítnutí.

Mimoto jsem se dověděl, že Atkins proti mému příkazu znovu naléhal na kapitána Guye, a znovu bezvýsledně. Ale palubní mistr na to měl jiný názor. Hurliguerly totiž tvrdil, že nic není ztraceno.

„Je docela možné,“ prohlašoval, „že kapitán ještě neřekl poslední slovo!“

Sebemíň jsem tomu nevěřil a myslel už jen na to, že budu vyhlížet nějakou další loď.

„Ještě tak týden nebo čtrnáct dní, pane Jeorlinku,“ říkal mi stále hostinský, „a budete mít větší štěstí, než jste měl s kapitánem Guyem. Ani trochu nebudete litovat, že jste se nenalodil na Halbrane...“ Nevěděl jsem, budu-li toho litovat nebo ne, ale jedna věc byla jistá, v mém osudu bylo psáno, že odjedu z Kerguelenových ostrovů jako pasažér goelety, která mě zavleče do nejpodivuhodnějších dobrodružství, jaká kdy byla popsána v námořních záznamech té doby.

Večer 14. srpna asi o půl osmé, když už tma zabalovala celý ostrov, potuloval jsem se po večeři na pobřeží v severní části zátoky. Bylo sucho, nebe se třpytilo a řádně mrzlo. Asi za půl hodiny jsem zamířil k hostinci, když v tom mi zkřížila cestu nějaká neznámá postava, zaváhala, vrátila se zpět a zastavila se.

Ve tmě jsem toho člověka zprvu nepoznal. Avšak podle tónu hlasu a charakteristického šeptání jsem se nemohl mýlit. Přede mnou stál kapitán Len Guy.

„Pane Jeorlinku,“ začal, „Halbrane vypluje zítra ráno... zítra ráno za přílivu...“

„Proč mi to oznamujete, když jste odmítl...?“

„Přemýšlel jsem o tom, pane, a jestliže jste dosud nezměnil svůj úmysl a chcete odplout, buďte ráno v sedm na palubě! Halbrane popluje přímo na ostrov Tristan da Cunha, což se vám hodí, jak soudím.“

„To je znamenité, kapitáne! Zítra ráno v sedm hodin budu na palubě goelety...“

„...kde už máte připravenou kabinu.“

„Pokud jde o cenu za jízdu...,“ začal jsem.

„To vyřídíme později,“ přerušil mě kapitán. Byl jsem velmi překvapený a právě tak Atkins, když jsem mu to po svém návratu do hostince sdělil.

„To se podívejme,“ divil se.

„Ten Hurliguerly, ta stará liška podšitá, měl přece jen pravdu!“ Když jsem o tom přemýšlel, usoudil jsem, že takový způsob jednání není ani fantastický, ani rozmarný. Jestliže kapitán změnil své stanovisko, pak měl na tom nějaký zájem. Podle mého názoru změnu vyvolala má zmínka o Connecticutu a o ostrově Nantucketu. Ale z jakého důvodu ho to mohlo zajímat, to jsem přenechal k rozřešení budoucnosti.

S přípravami jsem byl brzy hotov. Ostatně patřím k těm praktickým cestovatelům, kteří se nezatěžují zavazadly a vyjedou si na cestu kolem světa s kufříkem a s taškou v ruce.

Druhý den ráno na úsvitě jsem se šel rozloučit s hostinským Atkinsem.

Doprovodil mě až na palubu lodi, protože se chtěl rozloučit s kapitánem Guyem a s palubním mistrem. Člun na nás čekal u břehu a dopravil nás oba až k žebříku goelety.

Na můstku jsem jako prvního potkal Hurliguerlyho. Podíval se na mne vítězoslavně, jako kdyby říkal:

No tak vidíte! Náš kapitán dělal těžkosti, a přece vás přijal za pasažéra!

A komu že jste za to zavázán, ne-li statečnému palubnímu mistrovi, který nijak nepřeháněl, když tvrdil, že má na kapitána velký vliv?

Byla to pravda? Měl jsem mnoho pádných důvodů, abych tomu věřil jen s velkou výhradou. Ostatně na tom nezáleželo. Halbrane vytáhne kotvu a já jsem na palubě.

Skoro okamžitě se na palubě objevil také kapitán. Zdálo se, že nevnímá mou přítomnost, což mě vlastně ani nepřekvapilo.

Na lodi se začali připravovat k odplutí; plachty byly zbaveny obalů, rozvinuty a přitaženy ke skotům. Důstojník na přídi dohlížel na vratidlo a brzy se objevila nahoře i kotva.

Hostinský přistoupil ke kapitánovi a řekl mu srdečně:

„Na shledanou příští rok, kapitáne!“

„Bude-li nám to dopřáno!“ Podali si ruce. Potom přistoupil i palubní mistr a silně stiskl pravici hostinskému od Zeleného kormorána. Člun pak dopravil Atkinse zpět na pobřeží.

V osm hodin, jakmile příliv zesílil, se Halbrane se spodními plachtami přitaženými k levému boku rozjela obloukem vpravo a vyjížděla ze zátoky Vánočního přístavu pod čilým severním větrem. Když se octla na širém moři, zamířila přídí k severozápadu.

V odpoledních hodinách nám zmizely z očí bílé ostré vrcholy Stolové hory a Havergalu, z nichž jeden se zvedá šest set a druhý přes devět set metrů nad mořem.


KAPITOLA III Kapitán Len Guy

KAPITOLA III  Kapitán Len Guy

Spal jsem špatně. Probudil jsem se tedy a první má myšlenka patřila kapitánu Guyovi. Zlobil jsem se na něj. Kolikrát jsem počítal dny i hodiny a viděl jsem se už na palubě Halbrane, plující směrem k americkému pobřeží! Nenajde se hned tak obchodní loď, která by odmítla vzít pasažéra, nemusí-li změnit směr cesty a dostane-li řádně zaplaceno. Kdo by si to byl pomyslel?

A tak ve mně vzrůstal hněv vůči tomu neochotnému člověku. Chtěl jsem si s kapitánem Lenem Guyem promluvit stůj co stůj. Možná že tím nic nezískám, ale aspoň mu řeknu, co si o jeho odmítnutí myslím. Jak dopadl Hurliguerly, který tolik spěchal nabídnout mi své služby a využít svého vlivu na kapitána v můj prospěch? To jsem zatím nevěděl. Jistě ale neměl větší štěstí než hostinský od Zeleného kormorána.

Vyšel jsem ven kolem osmé hodiny ráno. Bylo počasí, že by člověk ani psa nevyhnal. Pršelo a sněžilo zároveň, vichr dul od západu směrem od hor, mraky se válely nízko nad oblohou, zkrátka vichřice a záplava vody. Nedalo se předpokládat, že by se kapitán přeplavil na pevninu, jen aby skrznaskrz promokl.

Na břehu nebylo človíčka. Rybáři se svými bárkami opustili přístav a skryli se v malých zátokách, kde je nemohl bičovat ani vichr, ani vzedmuté mořské vlny. Kdybych chtěl zajet na Halbrane, musel bych přivolat některý z jejích člunů, a to by si palubní mistr nevzal na svědomí.

Ostatně, řekl jsem si, na palubě je kapitán doma a pro to, co mu chci říci, bude rozhodně vhodnější nějaká neutrální půda. Počíhám si na něho u okna svého pokoje, a doveze-li ho člun na břeh, tentokrát mi neunikne.

Vrátil jsem se do hostince a netrpělivě jsem čekal. Tak uplynuly dvě hodiny. A jak tomu často bývá při nejistých větrech na Kerguelenech, najednou se počasí vyjasnilo. K jedenácté hodině se mraky rozptýlily a bouře se přenesla na druhou stranu za hory.

Otevřel jsem okno.

V té chvíli spustila Halbrane na moře člun. Sestoupil do něho jeden námořník a nasadil vesla, zatímco druhý muž se usadil na zádi, ale nedržel v rukou kormidlo. Vždyť od škuneru ke břehu bylo jen nějakých sto metrů.

Člun přistál u břehu a muž vystoupil.

Byl to kapitán Guy.

V několika vteřinách jsem vyběhl z hospody a stanul jsem před zaraženým kapitánem, který se mi snažil vyhnout.

„Pane,“ oslovil jsem ho suchým a ledovým tónem.

Kapitán na mne upřel oči černé jako uhel a mne překvapil hluboký smutek v jeho pohledu. Potom se mě zeptal tiše, takřka šeptem:

„Vy jste cizinec?“

„Ano.“

„Angličan?“

„Nikoliv, Američan. Pane,“ pokračoval jsem, „domnívám se, že hostinský Atkins už s vámi mluvil o mém záměru.“

„Chtěl jste se nalodit na mou goeletu?“ zeptal se kapitán.

„Ano.“

„Lituji, pane, že nemohu splnit vaši žádost...“

„A řekl byste mi proč?“

„Protože nikdy neurčuji předem, kam Halbrane popluje. Nejsem ve službách žádného majitele lodi a nemusím přijímat rozkazy, kam mám jet.“

„Pak tedy záleží jen na vás, pane, dovolíte-li, abych se nalodil.“

„Ano, ale musím vám odpovědět znovu záporně, i když s hlubokým politováním!“

„Třeba byste změnil své rozhodnutí, kapitáne, kdybyste věděl, že cíl vaší goelety je mi úplně lhostejný. Předpokládám, že vaše loď někam pojede...“

„To ano...“ V tom okamžiku se mi zdálo, že se kapitán dlouze zadíval směrem k jihu.

„Nuže, pane,“ pokračoval jsem.

„Chtěl bych odtud při nejbližší příležitosti odjet.“ Kapitán Len Guy zůstal zamyšlen.

„Posloucháte mě, pane?“ zeptal jsem se ho rychle.

„Ano, poslouchám.“

„Nemýlím-li se, máte odjet z Vánočního přístavu na ostrov Tristan da Cunha?“

„Možná na ostrov Tristan da Cunha... nebo k mysu Dobré naděje... na Falklandy nebo někam jinam...“

„Nuže, kapitáne, rád bych někam odjel!“ odpověděl jsem ironicky a snažil jsem se opanovat své rozhořčení.

Najednou se kapitánovo chování zvláštním způsobem změnilo. I hlas měl jiný, zněl teď tvrdě a ostře. Jasnými a přesnými výrazy mi vysvětlil, že každé naléhání je zbytečné. Naše rozmluva už trvala dost dlouho a on velmi spěchá vyřídit si své záležitosti v přístavní kanceláři. Ostatně vysvětlili jsme si všechno, co bylo třeba.

Už jsem vztahoval ruku, abych ho násilím zadržel. Zdálo se, že naše rozmluva tak nešťastně zahájená skončí ještě hůř. Najednou se ten podivný člověk ke mně obrátil a daleko mírnějším hlasem řekl:

„Věřte mi, pane, že jen s těžkým srdcem odmítám vaši žádost a velmi mě mrzí, že nemohu prokázat laskavost Američanovi. Avšak nemohu změnit své rozhodnutí. Za plavby Halbrane by mohlo dojít k nějaké nepředvídané nehodě a pak by přítomnost cizího pasažéra vyvolala jen nesnáze, i kdybych se dovedl jako vy sebelíp přizpůsobit... Znamenalo by to, že bych nemohl využít náhody, jak zamýšlím...“

„Už jsem vám řekl, kapitáne, a opakuji to znovu, chci se vrátit do Ameriky a do Connecticutu, ale je mi úplně lhostejné, dostanu-li se tam za tři nebo za šest měsíců, takovou nebo onakou cestou. Ba i kdyby vaše goeleta zabloudila do antarktických moří...“

„Do antarktických moří?“ zvolal kapitán tázavým tónem a probodával mě ostrým pohledem.

„Proč jste se zmínil o antarktických mořích?“ ptal se naléhavě a sevřel mi ruku.

„Stejně tak jako kdybych mluvil o polárních mořích, ať už u jižního nebo severního pólu.“ Kapitán Guy neodpověděl a zdálo se mi, že mu z očí skanula slza. Potom jako kdyby chtěl zahnat smutnou vzpomínku, kterou snad vyvolala má slova, řekl:

„Jižní pól, kdo by se tam odvážil...“

„Ale přece jen se najdou dobrodruzi, kteří se tam vypraví.“

„Ano, dobrodruzi...!“ zašeptal kapitán.

„A podívejte se, Spojené státy udělaly nový pokus, a to s výpravou Charlese Wilkese na lodích Vancouver, Peacock, Porpoise, Flying-Fish a na dalších.“

„Spojené státy, pane Jeorlinku? Tvrdíte, že vyslaly výpravu do jižních moří?

„Bude tomu už rok a je docela možné, že neohrožený Wilkes pronikl mnohem dál než badatelé před ním.“ Kapitán přerušil své nepochopitelné zadumání.

„Podaří-li se Wilkesovi dostat se přes polární kruh a doplout až k ledovému poli, je pochybné, pronikne-li až do jižnějších šířek, dál ne!“

„...než jeho předchůdci Bemngshausen, Forster, Kendall, Biscoe, Morrell, Kemp, Balleny a...,“ dodal jsem.

„A než...,“ přerušil mě kapitán.

„Koho chcete ještě jmenovat?“ zeptal jsem se.

„Vy jste z Connecticutu, pane?“ ozval se najednou kapitán Guy.

„Z Connecticutu.“

„Znáte ostrov Nantucket?“

„Byl jsem tam několikrát.“

„Podle vašeho spisovatele Edgara Poea právě tam se narodil jeho hrdina Arthur Gordon Pym...,“ řekl kapitán a díval se mi upřeně do očí.

„Skutečně,“ souhlasil jsem, „vzpomínám si, román začíná na ostrově Nantucketu.“

„Vy říkáte román?“

„Zajisté, kapitáne.“

„Mluvíte jako všichni ostatní... Ale promiňte mi, pane, lituji, že vám nemohu prokázat tu službu… A nedoufejte, že bych si to rozmyslel a změnil svůj názor! Jistě vás vezme některá jiná loď.“ Kapitán domluvil a opustil mě. Rozmluva tedy skončila docela jinak, než jsem si představoval... Chladně, ale zdvořile, a proto jsem se vzdal naděje, že odpluji na palubě Halbrane. Měl jsem to jejímu veliteli za zlé. A také - proč bych to nepřiznal vzbudilo to moji zvědavost. Cítil jsem, že v srdci toho námořníka vězí nějaké tajemství, a rád bych je byl vypátral. Nenadálý zvrat naší rozmluvy, náhodně vyslovené jméno Arthura Pyma, dotazy o ostrově Nantucketu, kapitánův úžas nad zprávou, že výzkumná výprava pod velením Wilkesovým je na cestě jižními moři, tvrzení, že americký plavec nepronikne dál na jih než… Koho to chtěl kapitán Guy jmenovat? To všechno mi dávalo látku k přemýšlení.

Ten den jsem musel svému hostiteli přiznat, že jsem ve vyjednávání neměl o nic větší štěstí než on... Nijak ho to neudivilo. Vůbec nechápe, proč je kapitán Len Guy tak odmítavý a tvrdohlavý. Ani ho už nepoznává. Proč se tak změnil? A jedna věc se ho dotkla přímo: proti zvykům všech lodí kotvících v přístavu mužstvo ani důstojníci z Halbrane nenavštěvují Zeleného kormorána. Zdálo se, že posádka dostala v tom směru takový rozkaz.

Jen palubní mistr přišel dvakrát nebo třikrát, to bylo všechno. A proto byl jeho majitel velmi zklamán.

Co se týče Hurliguerlyho, který se mi tak nerozvážně nabídl, chápal jsem, že nestojí o to udržovat se mnou další zbytečné styky. Pokusil se vůbec přemluvit svého šéfa? Nevěděl jsem.

Tři následující dny se na palubě goelety pilně pracovalo. Nakládaly se potraviny a prováděly opravy. Muži z posádky přecházeli po palubě, šplhali po stěžních a prohlíželi je, vyměňovali plachetní lana, ztužovali lanové i stožárové zápory, které povolily při poslední plavbě, znovu natírali boky lodi i hrazení u zábradlí, na nichž barva oprýskala pod údery vlnobití, dávali na ráhna nové plachty a opravovali staré, kterých se ještě mohlo použít při dobré pohodě, ucpávali tu a tam spáry na palubě i na lodním můstku koudelí a zatloukali ji mocnými ranami tlouků. Pracovali spořádaně bez křiku, dohadování a hádek, tak obvyklých mezi námořníky na lodích v přístavech. Na Halbrane asi panovala tuhá kázeň.

Konečně jsem se dověděl, že odjezd goelety byl určen na 15. srpna. Ještě večer předtím jsem neměl důvod se domnívat, že kapitán změnil své odmítnutí.

Mimoto jsem se dověděl, že Atkins proti mému příkazu znovu naléhal na kapitána Guye, a znovu bezvýsledně. Ale palubní mistr na to měl jiný názor. Hurliguerly totiž tvrdil, že nic není ztraceno.

„Je docela možné,“ prohlašoval, „že kapitán ještě neřekl poslední slovo!“

Sebemíň jsem tomu nevěřil a myslel už jen na to, že budu vyhlížet nějakou další loď.

„Ještě tak týden nebo čtrnáct dní, pane Jeorlinku,“ říkal mi stále hostinský, „a budete mít větší štěstí, než jste měl s kapitánem Guyem. Ani trochu nebudete litovat, že jste se nenalodil na Halbrane...“ Nevěděl jsem, budu-li toho litovat nebo ne, ale jedna věc byla jistá, v mém osudu bylo psáno, že odjedu z Kerguelenových ostrovů jako pasažér goelety, která mě zavleče do nejpodivuhodnějších dobrodružství, jaká kdy byla popsána v námořních záznamech té doby.

Večer 14. srpna asi o půl osmé, když už tma zabalovala celý ostrov, potuloval jsem se po večeři na pobřeží v severní části zátoky. Bylo sucho, nebe se třpytilo a řádně mrzlo. Asi za půl hodiny jsem zamířil k hostinci, když v tom mi zkřížila cestu nějaká neznámá postava, zaváhala, vrátila se zpět a zastavila se.

Ve tmě jsem toho člověka zprvu nepoznal. Avšak podle tónu hlasu a charakteristického šeptání jsem se nemohl mýlit. Přede mnou stál kapitán Len Guy.

„Pane Jeorlinku,“ začal, „Halbrane vypluje zítra ráno... zítra ráno za přílivu...“

„Proč mi to oznamujete, když jste odmítl...?“

„Přemýšlel jsem o tom, pane, a jestliže jste dosud nezměnil svůj úmysl a chcete odplout, buďte ráno v sedm na palubě! Halbrane popluje přímo na ostrov Tristan da Cunha, což se vám hodí, jak soudím.“

„To je znamenité, kapitáne! Zítra ráno v sedm hodin budu na palubě goelety...“

„...kde už máte připravenou kabinu.“

„Pokud jde o cenu za jízdu...,“ začal jsem.

„To vyřídíme později,“ přerušil mě kapitán. Byl jsem velmi překvapený a právě tak Atkins, když jsem mu to po svém návratu do hostince sdělil.

„To se podívejme,“ divil se.

„Ten Hurliguerly, ta stará liška podšitá, měl přece jen pravdu!“ Když jsem o tom přemýšlel, usoudil jsem, že takový způsob jednání není ani fantastický, ani rozmarný. Jestliže kapitán změnil své stanovisko, pak měl na tom nějaký zájem. Podle mého názoru změnu vyvolala má zmínka o Connecticutu a o ostrově Nantucketu. Ale z jakého důvodu ho to mohlo zajímat, to jsem přenechal k rozřešení budoucnosti.

S přípravami jsem byl brzy hotov. Ostatně patřím k těm praktickým cestovatelům, kteří se nezatěžují zavazadly a vyjedou si na cestu kolem světa s kufříkem a s taškou v ruce.

Druhý den ráno na úsvitě jsem se šel rozloučit s hostinským Atkinsem.

Doprovodil mě až na palubu lodi, protože se chtěl rozloučit s kapitánem Guyem a s palubním mistrem. Člun na nás čekal u břehu a dopravil nás oba až k žebříku goelety.

Na můstku jsem jako prvního potkal Hurliguerlyho. Podíval se na mne vítězoslavně, jako kdyby říkal:

No tak vidíte! Náš kapitán dělal těžkosti, a přece vás přijal za pasažéra!

A komu že jste za to zavázán, ne-li statečnému palubnímu mistrovi, který nijak nepřeháněl, když tvrdil, že má na kapitána velký vliv?

Byla to pravda? Měl jsem mnoho pádných důvodů, abych tomu věřil jen s velkou výhradou. Ostatně na tom nezáleželo. Halbrane vytáhne kotvu a já jsem na palubě.

Skoro okamžitě se na palubě objevil také kapitán. Zdálo se, že nevnímá mou přítomnost, což mě vlastně ani nepřekvapilo.

Na lodi se začali připravovat k odplutí; plachty byly zbaveny obalů, rozvinuty a přitaženy ke skotům. Důstojník na přídi dohlížel na vratidlo a brzy se objevila nahoře i kotva.

Hostinský přistoupil ke kapitánovi a řekl mu srdečně:

„Na shledanou příští rok, kapitáne!“

„Bude-li nám to dopřáno!“ Podali si ruce. Potom přistoupil i palubní mistr a silně stiskl pravici hostinskému od Zeleného kormorána. Člun pak dopravil Atkinse zpět na pobřeží.

V osm hodin, jakmile příliv zesílil, se Halbrane se spodními plachtami přitaženými k levému boku rozjela obloukem vpravo a vyjížděla ze zátoky Vánočního přístavu pod čilým severním větrem. Když se octla na širém moři, zamířila přídí k severozápadu.

V odpoledních hodinách nám zmizely z očí bílé ostré vrcholy Stolové hory a Havergalu, z nichž jeden se zvedá šest set a druhý přes devět set metrů nad mořem.