image

Ledová sfinga - Jules Verne, KAPITOLA II Rozhodnutí

KAPITOLA II Rozhodnutí

Dirk Peters...! Hunt byl Dirk Peters..., oddaný druh Arthura Pyma, ten muž, kterého kapitán Len Guy tak dlouho a marně hledal ve Spojených státech a jehož přítomnost nám snad poskytne nový důvod k tomu, abychom v pátrání pokračovali...

Nebyl důvod pochybovat, že Hunt je skutečně Dirk Peters. I když o jedenáct let starší, byl stále takový, jak ho popsal Arthur Pym. Jen na jeho tváři se už neobjevoval onen výraz veselosti. Měla to na svědomí léta, životní trampoty i zážitky, jak říká Arthur Pym, „vymykající se jakékoliv zkušenosti a přesahující meze toho, čemu lidský tvor může vůbec uvěřit“.

Proč se však Dirk Peters schovával na Falklandech pod jménem Hunt, proč se od chvíle, kdy se nalodil na palubu Halbrane, úzkostlivě snažil žít na zapřenou, proč neřekl, kdo vlastně je, když věděl o úmyslu kapitána Guye sledovat plavbu Jany a za každou cenu zachránit své krajany?

Proč? Snad proto, že se obával, aby svým jménem nevzbudil jen hrůzu...!

Vždyť to byl člověk zapletený do strašlivých výjevů na Grampusu... Prozradil své jméno až tehdy, kdy mohl doufat, že tím dosáhne svého, totiž že se Halbrane bude snažit vypátrat Arthura Pyma.

Míšenec žil tedy několik let ve státě Illinois a odešel na Falklandy s jediným předsevzetím vrátit se při nejbližší příležitosti, která se mu naskytne, do antarktických moří. Když se nalodil na Halbrane, počítal snad s tím, že až kapitán zachrání své krajany z ostrova Tsalalu, on ho ještě přiměje, aby prodloužil výpravu a zachránil i Arthura Pyma? Ale který člověk se zdravým rozumem by uvěřil, že by ten nešťastník mohl být ještě po jedenácti letech na světě? To, že kapitán William Guy a jeho společníci ještě žili, bylo pravděpodobné, protože se přece jen mohli uživit, a pak, Patterson ve svých záznamech dosvědčoval, že tam byli při jeho odchodu... Ale že by mohl být dosud živ Arthur Pym...?

Nicméně výpověď Dirka Peterse jsem v duchu neodmítal. A když míšenec zvolal: „Pym neumřel... Pym je tam... Nesmíme opustit chudáka Pyma!“, jeho volání mě hluboce dojalo.

A tu jsem si vzpomněl na Edgara Poea a ptal jsem se v duchu sám sebe, jak by se na to díval on a jak by asi byl překvapený, kdyby Halbrane přivezla muže, kterého nechal ve své knize zemřít.

Rozhodně od chvíle, kdy jsem se účastnil výpravy na Halbrane, nebyl jsem už týmž člověkem jako dřív, tím rozumným a praktickým mužem. Při pomyšlení na Arthura Pyma mi nyní srdce bilo stejně vzrušeně jako Dirku Petersovi. Opustit ostrov Tsalal, vyplout zpět do Atlantského oceánu, to mi připadalo, jako kdybych se chtěl zbavit povinnosti, kterou nám ukládala lidskost, povinnosti přispět na pomoc nešťastníkovi opuštěnému v ledové poušti Antarktidy. Cítil jsem, že Dirk Peters na mne spoléhá jako na přímluvce za chudáka Pyma.

Rozhodl jsem se, že budu Dirka Peterse podporovat, avšak zároveň jsem se obával, že mohu být hned zpočátku poražen. Uchýlil jsem se proto k důvodům, které celkem podporovaly záležitost Williama Guye a jeho pěti námořníků, po nichž jsme na ostrově Tsalalu nenašli ani stopy.

„Přátelé,“ řekl jsem, „než se rozhodneme, bylo by moudré rozebrat chladnokrevně celou situaci. Pak bychom si třeba trpce vyčítali, že jsme se vzdali výpravy v okamžiku, kdy snad mohla mít naději na úspěch. Před necelými sedmi měsíci odešel nešťastný Patterson od vašich krajanů z ostrova Tsalalu... Jestliže tam v té době byli, znamená to, že se na ostrově celých jedenáct let nějak uživili.“ Nikdo na to nic neřekl.

„Jestliže jsme se nesetkali s kapitánem Jany a s jeho druhy,“ pokračoval jsem, „patrně museli po Pattersonově odjezdu ostrov opustit. Podle mého mínění se po zemětřesení ostrov stal neobyvatelný. Vašim krajanům stačil zřejmě nějaký domorodý člun, aby se přeplavili k severu, ať už na některý ostrov nebo na nějakou antarktickou pevninu... Myslím, že nejsem daleko od pravdy...“ Ptal jsem se pohledem svých posluchačů..., ale nedostal jsem žádnou odpověď.

Kapitán Guy v hlubokém vzrušení sklonil hlavu. Asi cítil, že mám pravdu, když připomínám naši povinnost.

„O co vlastně jde?“ pokračoval jsem po krátké odmlce. „Překročit několik stupňů šířky na klidném moři v době, kdy máme před sebou dva měsíce pěkného počasí a nemusíme se obávat jižní zimy a čelit jejím krutostem...

A my bychom váhali, nyní, kdy Halbrane má dost zásob, statnou a zdravou posádku a kdy se na její palubě nevyskytla žádná nemoc? Ze strachu z nebezpečí bychom neměli odvahu pustit se dál až tam...?“ A ukázal jsem rukou k jižnímu obzoru, právě tak, jako to v té chvíli mlčky udělal Hunt, ale jeho velitelské gesto mluvilo beze slov.

Panovalo naprosté ticho a všichni měli sklopené oči.

A přece jsem ani jedinkrát nevyslovil jméno Arthura Pyma, ani jsem se nedovolával tvrzení Dirka Peterse. Asi by mi byli odpověděli jen pokrčením ramen anebo výhrůžkami.

Ptal jsem se tedy sám sebe, jestli se mi podařilo či nepodařilo vzbudit v mých společnících onu víru, kterou mé srdce přetékalo, když tu se kapitán ujal slova.

„Petersi, můžeš nám potvrdit, že jste s Arthurem Pymem po odjezdu z ostrova Tsalalu spatřili směrem k jihu nějakou pevninu?“

„Ano...,“ odpověděl míšenec, „ostrovy nebo pevniny, rozumějte mi…, a tam..., myslím..., ne, vím to jistě..., tam čeká Pym..., chudák Pym... Čeká, až mu někdo přijde na pomoc!“

„A tam snad také čeká William Guy a jeho námořníci,“ zvolal jsem, abych převedl rozhovor na bezpečnější půdu.

Snad by opravdu ty země mohly být dosažitelným cílem... Halbrane by se neplavila jen tak nazdařbůh... Plula by na místa, kam se pravděpodobně uchýlili trosečníci z Jany! Kapitán promluvil až po chvíli.

„A je to pravda, Dirku Petersi, že tam za čtyřiačtyřicátým stupněm je obzor jakoby, uzavřený šedavou clonou z par, jak se o tom mluví v záznamech? Viděl jsi to? Viděl jsi to vlastníma očima? Ty vzdušné vodopády... i onu propast, v které zmizel člun Arthura Pyma?“ Míšenec se podíval na jednoho po druhém a pak potřásl hlavou.

„Nevím...,“ řekl, „na co se mě ptáte, kapitáne. Clona z par...? Snad..., možná..., a také stopy země na jihu...“ Dirk Peters zřejmě nikdy nečetl knihu Edgara Poea, je dokonce pravděpodobné, že neuměl číst. Donesl deník Arthura Pyma, kam měl, a víc se nestaral, bude-li uveřejněn. Uchýlil se nejdříve do Illinois a pak na Falklandy a neměl ani tušení o rozruchu, který dílo vyvolalo, ani o fantastickém a nepravděpodobném rozřešení, které velký básník vtiskl těmto dobrodružstvím.

Nebylo však možné, že Arthur Pym se svým sklonem ke všemu nadpřirozenému se jen domníval, že vidí tyto podivuhodné věci?

Najednou jsme uslyšeli hlas Jema Westa. Omezil se ale jenom na otázku:

„Kapitáne..., vaše rozkazy?“ Kapitán Guy tázavě pohlédl na palubního mistra a jeho kamarády, jejichž bezmeznou oddaností si byl jist. Snad v jejich očích vyčetl něco jako souhlas s pokračováním cesty, to nevím, ale slyšel jsem, jak zašeptal: „Ach, kdyby to záviselo jen na mně... a kdyby mě všichni podporovali!“ Bez vzájemné dohody se skutečně nemohlo pokračovat v dalším pátrání.

První se drsně ozval velrybář Hearne:

„Kapitáne, už jsou to dva měsíce, co jsme odjeli z Falkland... Já a moji kamarádi jsme se dali najmout jen na plavbu k ostrovu Tsalalu, a nikoliv k ledovému poli...“

„Tak to ne!“ zvolal kapitán pohněvaný Hearnovým prohlášením. „Najal jsem vás všechny na výpravu a mám právo pokračovat v ní, jak dlouho budu chtít!“

„Odpusťte, kapitáne,“ ozval se znovu suše Hearne, „octli jsme se tam, kam dosud nedoplul žádný z mořeplavců..., kam se neodvážila žádná loď mimo Jany... A tak moji kamarádi a já myslíme, že bychom se měli vrátit na Falklandy, než nastane špatné počasí... Odtamtud se zase můžete vrátit na ostrov Tsalal nebo až k pólu, budete-li chtít!“ Po jeho slovech se ozval souhlasný šepot. Nemohli jsme mít pochybnosti, že mistr velrybář vyjádřil názor většiny, a to byli právě nováčci v posádce. Postavit se proti jejich názoru, vyžadovat poslušnost od mužů, kteří nebyli ochotni poslouchat a vydat se do dalekých končin Antarktidy, to by bylo příliš smělé, doslova šílené jednání a zavedlo by nás jistě do neštěstí.

Jem West zakročil, obořil se na Hearna a řekl mu výhrůžně:

„Kdo ti dovolil mluvit?“

„Kapitán se nás ptal,“ odpověděl Hearne, „měl jsem právo mluvit!“ Řekl to tak drze, že poručík, který se vždycky ovládal, už málem popustil uzdu svému hněvu. Tu ho však kapitán zadržel a dodal:

„Uklidni se, Jeme...! Nedá se nic dělat, jen když se všichni dohodneme!“ Potom se obrátil k palubnímu mistrovi:

„A tvůj názor, Hurliguerly?“

„Je docela jasný, kapitáne,“ odpověděl palubní mistr, „splním, co mi rozkážete, ať to je cokoliv! Neopustit Williama Guye a ty ostatní, to je naše povinnost, pokud nám zbývá ještě nějaká naděje, že bychom je mohli zachránit!“ Palubní mistr umlkl a někteří námořníci naznačili přikývnutím, že s ním souhlasí.

„Arthur Pym...,“ začal jsem.

„Nejde o Arthura Pyma,“ skočil mi do řeči neobyčejně živě kapitán, „ale o mého bratra Williama a o ty ostatní.“ Zpozoroval jsem, že Dirk Peters chce protestovat, a proto jsem ho chytil za ruku, i když se třásl hněvem, nepromluvil.

Ne, to nebyla vhodná chvíle, abychom se starali o Arthura Pyma. Podle mého soudu jsme nemohli dělat nic jiného než důvěřovat budoucnosti, svěřit se při plavbě náhodě a strhnout námořníky na svou stranu nenápadně, jako kdyby na to přišli sami. Dirku Pctersovi pak pomohu jiným ne tak nápadným způsobem.

Kapitán se dál vyptával posádky. Chtěl znát jména mužů, s kterými mohl najisto počítat. Všichni staří námořníci souhlasili s jeho záměry. K těm statečným lidem se připojilo jen několik nováčků - tři Angličané. Většina posádky se však přidala k Hearnovi. Pro ně výprava Halbrane skončila na ostrově Tsalalu. Odmítali plout dál a výslovně žádali, abychom zamířili k severu a pronikli ledovým polem ještě za pěkného období. Bylo jich asi dvacet a mistr velrybář bezpochyby vyjádřil jen jejich mínění. Odporovat jim by znamenalo vyvolat vzpouru.

Rozhodl jsem se přimět tyto námořníky, zpracované Hearnem, k jinému názoru. K tomu jsem musel vyprovokovat jejich chamtivost a rozehrát struny osobních zájmů. Začal jsem tedy mluvit rozhodným tónem, aby nikdo nepochyboval o vážnosti mého návrhu.

„Námořníci z Halbrane,“ zvolal jsem, „vyslechněte mě! Jako to udělalo mnoho jiných států pro výzkumné výpravy do polárních končin, i já nabízím posádce goelety zvláštní odměnu! Dostanete dva tisíce dolarů za každý projetý stupeň až do čtyřiaosmdesáté rovnoběžky!“ Skoro sedmdesát dolarů pro každého námořníka, to bylo přece jen svůdné! Měl jsem pocit, že jsem našel správnou cestu.

„Napíšu smlouvu a podepíšu ji spolu s kapitánem Guyem, který bude vaším pověřencem; peníze vám budou vyplaceny při návratu, ať už se vrátíme za jakýchkoliv okolností!“ Čekal jsem, jaký ohlas bude mít můj návrh, a musím dodat, že jsem nečekal dlouho.

„Hurá!“ vykřikl palubní mistr, aby dodal elán svým kamarádům, kteří se k volání jednomyslně připojili.

Hearne už neprotestoval. Však se bude moci kdykoliv ozvat znovu a třeba za výhodnějších okolností.

Smlouva byla tedy uzavřena, a po pravdě řečeno, byl bych věnoval ještě větší sumu, jen abych dosáhl svého. Ovšem byli jsme teprve na sedmém stupni od jižního pólu, a dopluje-li Halbrane až tam, bude mě to stát čtrnáct tisíc dolarů!



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA II  Rozhodnutí

 

 Dirk Peters...! Hunt byl Dirk Peters..., oddaný druh Arthura Pyma, ten muž, kterého kapitán Len Guy tak dlouho a marně hledal ve Spojených státech a jehož přítomnost nám snad poskytne nový důvod k tomu, abychom v pátrání pokračovali...

 Nebyl důvod pochybovat, že Hunt je skutečně Dirk Peters. I když o jedenáct let starší, byl stále takový, jak ho popsal Arthur Pym. Jen na jeho tváři se už neobjevoval onen výraz veselosti. Měla to na svědomí léta, životní trampoty i zážitky, jak říká Arthur Pym, „vymykající se jakékoliv zkušenosti a přesahující meze toho, čemu lidský tvor může vůbec uvěřit“.

 Proč se však Dirk Peters schovával na Falklandech pod jménem Hunt, proč se od chvíle, kdy se nalodil na palubu Halbrane, úzkostlivě snažil žít na zapřenou, proč neřekl, kdo vlastně je, když věděl o úmyslu kapitána Guye sledovat plavbu Jany a za každou cenu zachránit své krajany?

 Proč? Snad proto, že se obával, aby svým jménem nevzbudil jen hrůzu...!

 Vždyť to byl člověk zapletený do strašlivých výjevů na Grampusu... Prozradil své jméno až tehdy, kdy mohl doufat, že tím dosáhne svého, totiž že se Halbrane bude snažit vypátrat Arthura Pyma.

 Míšenec žil tedy několik let ve státě Illinois a odešel na Falklandy s jediným předsevzetím vrátit se při nejbližší příležitosti, která se mu naskytne, do antarktických moří. Když se nalodil na Halbrane, počítal snad s tím, že až kapitán zachrání své krajany z ostrova Tsalalu, on ho ještě přiměje, aby prodloužil výpravu a zachránil i Arthura Pyma? Ale který člověk se zdravým rozumem by uvěřil, že by ten nešťastník mohl být ještě po jedenácti letech na světě? To, že kapitán William Guy a jeho společníci ještě žili, bylo pravděpodobné, protože se přece jen mohli uživit, a pak, Patterson ve svých záznamech dosvědčoval, že tam byli při jeho odchodu... Ale že by mohl být dosud živ Arthur Pym...?

 Nicméně výpověď Dirka Peterse jsem v duchu neodmítal. A když míšenec zvolal: „Pym neumřel... Pym je tam... Nesmíme opustit chudáka Pyma!“, jeho volání mě hluboce dojalo.

 A tu jsem si vzpomněl na Edgara Poea a ptal jsem se v duchu sám sebe, jak by se na to díval on a jak by asi byl překvapený, kdyby Halbrane přivezla muže, kterého nechal ve své knize zemřít.

 Rozhodně od chvíle, kdy jsem se účastnil výpravy na Halbrane, nebyl jsem už týmž člověkem jako dřív, tím rozumným a praktickým mužem. Při pomyšlení na Arthura Pyma mi nyní srdce bilo stejně vzrušeně jako Dirku Petersovi. Opustit ostrov Tsalal, vyplout zpět do Atlantského oceánu, to mi připadalo, jako kdybych se chtěl zbavit povinnosti, kterou nám ukládala lidskost, povinnosti přispět na pomoc nešťastníkovi opuštěnému v ledové poušti Antarktidy. Cítil jsem, že Dirk Peters na mne spoléhá jako na přímluvce za chudáka Pyma.

 Rozhodl jsem se, že budu Dirka Peterse podporovat, avšak zároveň jsem se obával, že mohu být hned zpočátku poražen. Uchýlil jsem se proto k důvodům, které celkem podporovaly záležitost Williama Guye a jeho pěti námořníků, po nichž jsme na ostrově Tsalalu nenašli ani stopy.

 „Přátelé,“ řekl jsem, „než se rozhodneme, bylo by moudré rozebrat chladnokrevně celou situaci. Pak bychom si třeba trpce vyčítali, že jsme se vzdali výpravy v okamžiku, kdy snad mohla mít naději na úspěch. Před necelými sedmi měsíci odešel nešťastný Patterson od vašich krajanů z ostrova Tsalalu... Jestliže tam v té době byli, znamená to, že se na ostrově celých jedenáct let nějak uživili.“ Nikdo na to nic neřekl.

 „Jestliže jsme se nesetkali s kapitánem Jany a s jeho druhy,“ pokračoval jsem, „patrně museli po Pattersonově odjezdu ostrov opustit. Podle mého mínění se po zemětřesení ostrov stal neobyvatelný. Vašim krajanům stačil zřejmě nějaký domorodý člun, aby se přeplavili k severu, ať už na některý ostrov nebo na nějakou antarktickou pevninu... Myslím, že nejsem daleko od pravdy...“ Ptal jsem se pohledem svých posluchačů..., ale nedostal jsem žádnou odpověď.

 Kapitán Guy v hlubokém vzrušení sklonil hlavu. Asi cítil, že mám pravdu, když připomínám naši povinnost.

 „O co vlastně jde?“ pokračoval jsem po krátké odmlce. „Překročit několik stupňů šířky na klidném moři v době, kdy máme před sebou dva měsíce pěkného počasí a nemusíme se obávat jižní zimy a čelit jejím krutostem...

 A my bychom váhali, nyní, kdy Halbrane má dost zásob, statnou a zdravou posádku a kdy se na její palubě nevyskytla žádná nemoc? Ze strachu z nebezpečí bychom neměli odvahu pustit se dál až tam...?“ A ukázal jsem rukou k jižnímu obzoru, právě tak, jako to v té chvíli mlčky udělal Hunt, ale jeho velitelské gesto mluvilo beze slov.

 Panovalo naprosté ticho a všichni měli sklopené oči.

 A přece jsem ani jedinkrát nevyslovil jméno Arthura Pyma, ani jsem se nedovolával tvrzení Dirka Peterse. Asi by mi byli odpověděli jen pokrčením ramen anebo výhrůžkami.

 Ptal jsem se tedy sám sebe, jestli se mi podařilo či nepodařilo vzbudit v mých společnících onu víru, kterou mé srdce přetékalo, když tu se kapitán ujal slova.

 „Petersi, můžeš nám potvrdit, že jste s Arthurem Pymem po odjezdu z ostrova Tsalalu spatřili směrem k jihu nějakou pevninu?“

 „Ano...,“ odpověděl míšenec, „ostrovy nebo pevniny, rozumějte mi…, a tam..., myslím..., ne, vím to jistě..., tam čeká Pym..., chudák Pym... Čeká, až mu někdo přijde na pomoc!“

 „A tam snad také čeká William Guy a jeho námořníci,“ zvolal jsem, abych převedl rozhovor na bezpečnější půdu.

 Snad by opravdu ty země mohly být dosažitelným cílem... Halbrane by se neplavila jen tak nazdařbůh... Plula by na místa, kam se pravděpodobně uchýlili trosečníci z Jany! Kapitán promluvil až po chvíli.

 „A je to pravda, Dirku Petersi, že tam za čtyřiačtyřicátým stupněm je obzor jakoby, uzavřený šedavou clonou z par, jak se o tom mluví v záznamech? Viděl jsi to? Viděl jsi to vlastníma očima? Ty vzdušné vodopády... i onu propast, v které zmizel člun Arthura Pyma?“ Míšenec se podíval na jednoho po druhém a pak potřásl hlavou.

 „Nevím...,“ řekl, „na co se mě ptáte, kapitáne. Clona z par...? Snad..., možná..., a také stopy země na jihu...“ Dirk Peters zřejmě nikdy nečetl knihu Edgara Poea, je dokonce pravděpodobné, že neuměl číst. Donesl deník Arthura Pyma, kam měl, a víc se nestaral, bude-li uveřejněn. Uchýlil se nejdříve do Illinois a pak na Falklandy a neměl ani tušení o rozruchu, který dílo vyvolalo, ani o fantastickém a nepravděpodobném rozřešení, které velký básník vtiskl těmto dobrodružstvím.

 Nebylo však možné, že Arthur Pym se svým sklonem ke všemu nadpřirozenému se jen domníval, že vidí tyto podivuhodné věci?

 Najednou jsme uslyšeli hlas Jema Westa. Omezil se ale jenom na otázku:

 „Kapitáne..., vaše rozkazy?“ Kapitán Guy tázavě pohlédl na palubního mistra a jeho kamarády, jejichž bezmeznou oddaností si byl jist. Snad v jejich očích vyčetl něco jako souhlas s pokračováním cesty, to nevím, ale slyšel jsem, jak zašeptal: „Ach, kdyby to záviselo jen na mně... a kdyby mě všichni podporovali!“ Bez vzájemné dohody se skutečně nemohlo pokračovat v dalším pátrání.

 První se drsně ozval velrybář Hearne:

 „Kapitáne, už jsou to dva měsíce, co jsme odjeli z Falkland... Já a moji kamarádi jsme se dali najmout jen na plavbu k ostrovu Tsalalu, a nikoliv k ledovému poli...“

 „Tak to ne!“ zvolal kapitán pohněvaný Hearnovým prohlášením. „Najal jsem vás všechny na výpravu a mám právo pokračovat v ní, jak dlouho budu chtít!“

 „Odpusťte, kapitáne,“ ozval se znovu suše Hearne, „octli jsme se tam, kam dosud nedoplul žádný z mořeplavců..., kam se neodvážila žádná loď mimo Jany... A tak moji kamarádi a já myslíme, že bychom se měli vrátit na Falklandy, než nastane špatné počasí... Odtamtud se zase můžete vrátit na ostrov Tsalal nebo až k pólu, budete-li chtít!“ Po jeho slovech se ozval souhlasný šepot. Nemohli jsme mít pochybnosti, že mistr velrybář vyjádřil názor většiny, a to byli právě nováčci v posádce. Postavit se proti jejich názoru, vyžadovat poslušnost od mužů, kteří nebyli ochotni poslouchat a vydat se do dalekých končin Antarktidy, to by bylo příliš smělé, doslova šílené jednání a zavedlo by nás jistě do neštěstí.

 Jem West zakročil, obořil se na Hearna a řekl mu výhrůžně:

 „Kdo ti dovolil mluvit?“

 „Kapitán se nás ptal,“ odpověděl Hearne, „měl jsem právo mluvit!“ Řekl to tak drze, že poručík, který se vždycky ovládal, už málem popustil uzdu svému hněvu. Tu ho však kapitán zadržel a dodal:

 „Uklidni se, Jeme...! Nedá se nic dělat, jen když se všichni dohodneme!“ Potom se obrátil k palubnímu mistrovi:

 „A tvůj názor, Hurliguerly?“

 „Je docela jasný, kapitáne,“ odpověděl palubní mistr, „splním, co mi rozkážete, ať to je cokoliv! Neopustit Williama Guye a ty ostatní, to je naše povinnost, pokud nám zbývá ještě nějaká naděje, že bychom je mohli zachránit!“ Palubní mistr umlkl a někteří námořníci naznačili přikývnutím, že s ním souhlasí.

 „Arthur Pym...,“ začal jsem.

 „Nejde o Arthura Pyma,“ skočil mi do řeči neobyčejně živě kapitán, „ale o mého bratra Williama a o ty ostatní.“ Zpozoroval jsem, že Dirk Peters chce protestovat, a proto jsem ho chytil za ruku, i když se třásl hněvem, nepromluvil.

 Ne, to nebyla vhodná chvíle, abychom se starali o Arthura Pyma. Podle mého soudu jsme nemohli dělat nic jiného než důvěřovat budoucnosti, svěřit se při plavbě náhodě a strhnout námořníky na svou stranu nenápadně, jako kdyby na to přišli sami. Dirku Pctersovi pak pomohu jiným ne tak nápadným způsobem.

 Kapitán se dál vyptával posádky. Chtěl znát jména mužů, s kterými mohl najisto počítat. Všichni staří námořníci souhlasili s jeho záměry. K těm statečným lidem se připojilo jen několik nováčků - tři Angličané. Většina posádky se však přidala k Hearnovi. Pro ně výprava Halbrane skončila na ostrově Tsalalu. Odmítali plout dál a výslovně žádali, abychom zamířili k severu a pronikli ledovým polem ještě za pěkného období. Bylo jich asi dvacet a mistr velrybář bezpochyby vyjádřil jen jejich mínění. Odporovat jim by znamenalo vyvolat vzpouru.

 Rozhodl jsem se přimět tyto námořníky, zpracované Hearnem, k jinému názoru. K tomu jsem musel vyprovokovat jejich chamtivost a rozehrát struny osobních zájmů. Začal jsem tedy mluvit rozhodným tónem, aby nikdo nepochyboval o vážnosti mého návrhu.

 „Námořníci z Halbrane,“ zvolal jsem, „vyslechněte mě! Jako to udělalo mnoho jiných států pro výzkumné výpravy do polárních končin, i já nabízím posádce goelety zvláštní odměnu! Dostanete dva tisíce dolarů za každý projetý stupeň až do čtyřiaosmdesáté rovnoběžky!“ Skoro sedmdesát dolarů pro každého námořníka, to bylo přece jen svůdné! Měl jsem pocit, že jsem našel správnou cestu.

 „Napíšu smlouvu a podepíšu ji spolu s kapitánem Guyem, který bude vaším pověřencem; peníze vám budou vyplaceny při návratu, ať už se vrátíme za jakýchkoliv okolností!“ Čekal jsem, jaký ohlas bude mít můj návrh, a musím dodat, že jsem nečekal dlouho.

 „Hurá!“ vykřikl palubní mistr, aby dodal elán svým kamarádům, kteří se k volání jednomyslně připojili.

 Hearne už neprotestoval. Však se bude moci kdykoliv ozvat znovu a třeba za výhodnějších okolností.

 Smlouva byla tedy uzavřena, a po pravdě řečeno, byl bych věnoval ještě větší sumu, jen abych dosáhl svého. Ovšem byli jsme teprve na sedmém stupni od jižního pólu, a dopluje-li Halbrane až tam, bude mě to stát čtrnáct tisíc dolarů!

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.