KAPITOLA II Goeleta Halbrane
KAPITOLA II Goeleta Halbrane
Tři sta tun tonáže, nakloněné stožáry, při nichž se dá dobře řezat vítr, velká rychlost při dobrém větru s plachtovím - na předním stěžni vratiplachta, dále plachta košová, na hlavním stěžni brigantina a plachta vrcholová, šípová, vpředu třírohá plachta malá i velká - taková byla goeleta Halbrane, očekávaná ve Vánočním přístavu.
Na palubě lodi byl kapitán, první důstojník, kormidelník nebo palubní mistr, kuchař a osm námořníků, celkem dvanáct lidí, což plně stačilo k obsluze lodi. Loď byla velmi solidně stavěná, žebroví a obložení měla pobité měděnými čepy a se svými četnými plachtami a štíhlou zádí představovala vzornou námořní plachetnici, která se dá dobře řídit a je správně vybavena pro plavby mezi čtyřicátou a šedesátou jižní rovnoběžkou. Dělala čest loděnicím v Birkenheadu.
Tak mi ji popsal Atkins.
Kapitán Len Guy z Liverpoolu byl ze tří pětin majitelem Halbrane a velel na ní už skoro pět let. Projížděl jižními moři Afriky i Ameriky. Měla-li goeleta na palubě jen dvanáct mužů, věnovala se také jen obchodním plavbám. Pro lov tuleňů a mrožů by bylo třeba větší posádky s jinou výzbrojí, s harpunami, oštěpy, vidlicemi, lany a provazy. Uprostřed končin, ohrožovaných ,v těchto dobách piráty, goeletu Halbrane žádný útok nemohl překvapit. Čtyři malá děla, skladiště prachu, pušky, pistole a karabiny i ochranné drátěné sítě, to vše jí zajišťovalo bezpečnost. Ostatně členové posádky spali s pootevřenýma očima.
Ráno 7. srpna mě vyhnal z lože hřmotný hlas hostinského a rány na dveře.
„Jste vzhůru, pane Jeorlinku?“
„Aby ne, po takovém zaklepání! Co se děje?“
„Loď jedenáct kilometrů jihozápadně, s přídí k Vánočnímu přístavu!“
„Mohla by to být Halbrane?“ zvolal jsem a rychle jsem odhodil přikrývky.
„To se dozvíme za několik hodin, pane Jeorlinku! Rozhodně to je první loď v tomto roce.“ Oblékl jsem se a vyšel jsem za Atkinsem na pobřeží.
Bylo jasno, poslední mlhy zmizely z obzoru a moře při lehkém větérku zůstávalo klidné. Asi dvacet místních obyvatel, většinou rybářů, stálo kolem Atkinse, který byl bezesporu nejváženější člověk na ostrovech.
Vítr vál směrem k zátoce. Ale byl odliv, a tak se pozorovaná loď pohybovala na moři beze spěchu, jen s napjatými spodními plachtami, a čekala na příliv. Skupina mužů se dohadovala a já jsem netrpělivě poslouchal.
Jejich mínění se různila, ale každý stál tvrdohlavě na svém.
Většina tvrdila, že škuner není goeleta Halbrane, což mě rmoutilo. Jen dva nebo tři soudili, že to je ona, a k nim patřil i majitel Zeleného kormorána.
„A je to Halbrane!“ opakoval.
„Kapitán Guy že by nepřijel na Kergueleny první...?“
„Máte mlhu před očima, Atkinsi!“ odporoval mu jeden rybář.
„Ne tolik jako ty na mozku!“ odsekl mu hostinský.
„Tahle loď nevypadá jako anglická,“ soudil jiný, „podle ostré přídě a sklonu paluby bych řekl, že to je Amerikán!“
„Ne, je to Angličan,“ opakoval Atkins, „a řeknu vám, kde ho vystavěli: v loděnici v Birkenheadu. A odtamtud je přece Halbrane!“
„Omyl,“ odporoval mu jeden starý námořník. „Tenhle škuner spustili na moře v Baltimoru a jeho kýl brázdil vody v Chesapeaku!“
„Kdybys řekl vody Museye, ty hlupáku!“ zlobil se Atkins.
„Poslouchej, utři si brýle a koukni se na vlajku na zádi!“
„Anglická!“ zvolala celá skupina.
A opravdu, na zádi jachty rudě zaplála vlajka Spojeného království. Už nemohlo být pochyb, že do průlivu Vánočního přístavu skutečně míří anglická loď. Ale to ještě neznamenalo, že to je goeleta kapitána Lena Guye.
Za dvě hodiny se o tom už nemohl nikdo přít. Před polednem Halbrane zakotvila v hloubce šesti a půl metru uprostřed Vánočního přístavu. Atkins projevil okázalými slovy i gesty své přátelské city ke kapitánovi goelety Halbrane.
Byl to pětačtyřicátník vznětlivé povahy, s tělem právě tak pevně stavěným jako jeho goeleta, Velká hlava, prošedivělé vlasy, černé oči, jejichž zřítelnice svítily jako žhavé uhlíky pod hustým obočím, sluncem osmahlá pleť, sevřené rty, silné zuby v mocných čelistích, brada prodloužená naryšavělým vousem, silné paže i nohy. Nevypadal jako člověk tvrdý, nýbrž spíš jako muž nepřístupný a uzavřený, který nerad svěřuje svá tajemství. Tak mi to také týž den vypravoval někdo, kdo ho znal mnohem líp než Atkins, třebaže můj hostitel se vydával za kapitánova nejlepšího přítele.
Mluvím o palubním mistrovi na Halbrane o Hurliguerlym. Byl to prostředně velký, zavalitý, silný čtyřiačtyřicátník, paže mu visely od těla, nohy měl zakřivené do oblouku a hlava mu seděla na býčím krku jako koule.
Hruď měl tak širokou, že jsem se v duchu ptal sám sebe, nemá-li v ní dvoje plíce, když tak mocně oddychuje. Ustavičně si Pohvizdoval a stále něco s potměšilým pohledem a s usměvavým výrazem ve tváři vykládal. Kolem očí se tomu věčnému smíškovi dělaly od smíchu vějířky vrásek. Jaký rozdíl mezi ním a velitelem goelety a jak si dva tak různí lidé mohli rozumět!
A přece si rozuměli, vždyť už se patnáct let plavili spolu na moři, nejdřív na brize Poweru a později, šest let před začátkem tohoto vypravování, na škuneru Halbrane.
Hurliguerly se. už při svém příchodu dověděl od Atkinse, že bude-li s tím kapitán Guy souhlasit, vydám se s nimi na moře. Proto ke mně odpoledne palubní mistr přistoupil bez jakéhokoliv představování. Věděl už; jak se jmenuji, a tak hned začal:
„Dobrý den, pane Jeorlinku!“
„Dobrý den. Co máte na srdci?“
„Chtěl bych vám nabídnout své služby.“
„Služby? A proč?“
„Chcete se přece nalodit na Halbrane, nebo ne?“
„S kým mám tu čest?“
„Jsem palubní mistr Hurliguerly. Jinak věrný společník kapitána Guye, který mě vždy ochotně vyslechne, i když se říká, že na nikoho nedá.“
„Dobrá, příteli. Můžeme si promluvit, nemáte-li právě službu a nějaké povinnosti.“
„Mám dobré dvě hodiny času, pane Jeorlinku. Ostatně dnes je málo práce. Zítra také jen naložíme nějaké zboží a doplníme zásoby. To všechno je pro posádku odpočinek. A tak jste-li i vy volný jako já...“ A při řeči mávl rukou k přístavu a k místu, které dobře znal.
„Nehovořilo by se nám líp tady?“ zeptal jsem se a zadržel jsem ho.
„Pane Jeorlinku, hovořit vstoje a s vyprahlým hrdlem..., když se můžeme pohodlně usadit v koutku U zeleného kormorána před číší čaje s whisky...“
„Ale já nepiju, mistře!“
„Však já budu pít za dva!“ Šel jsem tedy za námořníkem, který byl v hospodě jako ryba ve vodě. A zatímco Atkins domlouval své obchody, my se usadili ve velké hospodské jizbě. Nejdříve jsem palubnímu mistrovi řekl:
„Spoléhal jsem právě na Atkinse, chtěl jsem, aby mě seznámil s kapitánem Lenem Guyem, protože se s ním velmi dobře zná... jestli se nemýlím...“
„Což o to,“ odpověděl mi Hurliguerly. „Atkins je správný chlapík a kapitán si ho váží. Ale když se to vezme kolem dokola, mně se nevyrovná. Jen nechte vyjednávat mě, pane Jeorlinku!“ „Je to tak obtížná věc, mistře? Na Halbrane není jediná kabina volná?
I ta nejmenší mi stačí, a zaplatím...“
„Na lodi je v nástavbě jedna kabina, kterou dosud nikdo nepoužíval, a jste-li ochoten otevřít kapsu, bude-li třeba... Ale přimět kapitána Guye, aby přijal pasažéra, na to musí být člověk zatroleně mazaný. Na to i takový mořský vlk jako já musí sebrat všechen fištrón!“ Při řeči Hurliguerly přivřel levé oko a nádherně zamrkal pravým, jako kdyby všechna čipernost obou očí přešla do toho jediného. Zbytečně bych dodával, že konec věty utopil ve sklenici whisky. Palubní mistr oceňoval její znamenitou jakost tím spíš, že majitel Zeleného kormorána odebíral své lihoviny ze zásob Halbrane.
Potom ten čertův chlapík vytáhl z kapsy krátkou černou dýmku, nacpal si ji, pevně ji sevřel dvěma svaly v koutku úst, zadýmal jako parník a zahalil se oblakem šedavého dýmu.
„Pane, Hurliguerly...,“ začal jsem.
„Ano, pane Jeorlinku...“
„Proč by mě váš kapitán nechtěl vzít s sebou?“
„Nemá rád na lodi cestující, a pokud vím, každý takový návrh dosud odmítl.“
„A proč, prosím vás?“ ptal jsem se.
„Nechce, aby se mu někdo pletl do toho, co dělá a kam míří. Změní si směr cesty, jak se mu zlíbí, a nikomu neřekne proč. Nehne se z jižních moří, pane Jeorlinku, a to už je let, co je spolu brázdíme mezi východní Austrálií a západní Amerikou, z Hobarttownu na Kergueleny, z Tristanu da Cunha na Falklandy. Zastavíme, jen když chceme prodat zboží nebo naložit zásoby, a někdy zajíždíme i do antarktických moří. Chápete jistě, že za takových okolností by cestující mohl být na obtíž, a ostatně, kdo by chtěl cestovat na Halbrane, která nečeká na příznivý vítr, ale jede, kam ji vítr zanese!“ Ptal jsem se v duchu sám sebe, jestli palubní mistr nechce ze své goelety udělat tajemnou loď, která pluje, kam se jí zamane, nezdržuje se v přístavech a jako nějaká strašidelná loď projíždí jižními moři pod velením tajemného kapitána. Nicméně jsem se zeptal:
„Ale Halbrane odjede z Kerguelenových ostrovů za pět šest dní?“
„Ano, jistě.“
„A tentokrát zamíří k západu na ostrov Tristan da Cunha?“
„Pravděpodobně.“
„Nuže, mistře, s tou pravděpodobností se spokojím, a když nabízíte své služby, přemluvte kapitána, aby mě vzal jako cestujícího!“
„Jako by se už stalo!“
„Výborně, Hurliguerly, nebudete litovat!“
„Víte, pane Jeorlinku,“ odpověděl mi palubní mistr, „jakživ ničeho nelituju a dobře vím, že když vám prokážu službu, nebudete si muset stěžovat.
Ale teď se s vámi rozloučím.“ Naráz dopil svou whisky a blahosklonně se na mne usmál. Pak v štiplavém oblaku kouře své dýmky kolébavým krokem svých zakřivených nohou zamířil severovýchodním směrem od Zeleného kormorána.
Zůstal jsem sedět a protichůdné myšlenky se mi honily hlavou. Jaký je to vlastně člověk, ten kapitán Guy? Hospodský ho popsal jako znamenitého námořníka a statečného muže. Neměl jsem důvod pochybovat o pravdivosti jeho slov. Podle palubního mistra to byl možná i originální chlapík. Přiznávám se, nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že můj úmysl nalodit se na Halbrane by mohl vyvolat nějaké těžkosti, pokud budu souhlasit s cenou za přeplavbu a spokojím se s obvyklým životem na palubě. Proč by kapitán odmítl mou žádost? Že by se nechtěl vázat dohodou doplout do určitého místa? Anebo má zvláštní důvody a nedůvěřuje cizinci, který by je snad při plavbě vypátral? Provozuje podloudnictví nebo obchod s černochy, což nebylo tehdy v jižních mořích ještě žádnou výjimkou? To by všechno vysvětlovalo, třebaže se mi můj hostitel zaručil za Halbrane i za jejího kapitána. Poctivá loď, a poctivý kapitán, tvrdil Atkins a ručil za ně. To přece už něco znamenalo, pokud se ovšem nemýlil ve svém úsudku o muži i o lodi. Celkem vzato, znal kapitána Lena Guye jen od vidění, setkával se s ním jednou za rok, když kapitán kotvil na Kerguelenech.
Na druhé straně jsem si říkal: Palubní mistr snad chtěl dodat větší důležitosti službám, které mi nabízel, a proto si přidával. Kapitán Guy bude třeba velmi spokojen, bude-li. mít na palubě společníka, který nebude příliš hledět na to, co ho ten převoz bude stát.
Asi za hodinu jsem potkal hostinského u přístavu a hned jsem mu o tom vyprávěl.
„Ach, ten Hurliguerly, ten je pořád stejný! Myslí si, že kapitán by se bez něho ani nevysmrkal! Je to zatrolený chlapík, tenhle palubní mistr. Jestli se mu dostanete do rukou, dejte si pozor na kapsu!“
„Děkuji za radu, pane Atkinsi! Ale povězte mi, mluvil jste už s kapitánem? Řekl jste mu to?“
„Ještě ne, pane Jeorlinku. Času dost! Halbrane sotva přijela...“
„Spěchám a chci vědět, na čem jsem!“
„Ale nemusíte mít obavy, pane Jeorlinku! Samo se to vyřeší! I kdyby to nebyla Halbrane. Spolehněte se, zajistím vám odjezd na nějaké lodi!“ Abych pravdu řekl, moc jsem nevěřil ani palubnímu mistrovi, ani Atkinsovi. Proto jsem se rozhodl, že kapitána Lena Guye požádám sám, jakmile ho potkám. Dověděl jsem se, že kapitán zřejmě přijde k večeři do hostince U zeleného kormorána. Čekal jsem, ale byl jsem zklamán. Ani kapitán, ani nikdo jiný z jeho lodi nepřišel. Musel jsem večeřet sám jako v jiné dny po celé ty dva dlouhé měsíce.
Po večeři jsem se šel už za úplné tmy projít do přístavu. Pobřeží bylo pusté. Jen z oken hospody pronikalo ven trochu světla. Z posádky Halbrane nebyl na pevnině ani jediný muž.
Když jsem se vrátil, řekl jsem Atkinsovi:
„Tak se mi zdá, že kapitán Guy nechodí rád do vaší hospody.“
„Někdy přijde v neděli, a dnes je sobota, pane Jeorlinku!“ „Mluvil jste s ním?“
„Ano...,“ připustil můj hostitel rozpačitě.
„A co vám odpověděl?“
„Ne tak, jak byste si přál, pane Jeorlinku!“
„Odmítl?“
„Skoro, je-li odmítnutím, co mi řekl: Atkinsi, má goeleta není pro pasažéry. Nikdy jsem nikoho nevzal, a také s tím nepočítám.“
