image

Ledová sfinga - Jules Verne, Část první KAPITOLA I Kerguelenovy ostrovy

Část první KAPITOLA I Kerguelenovy ostrovy

Část první

KAPITOLA I Kerguelenovy ostrovy

Možná že nikdo nebude věřit vypravování nazvanému Ledová sfinga, ale soudím, že se čtenář sám rozhodne, zda tomu uvěří anebo neuvěří.

Pro začátek těchto podivuhodných dobrodružství by bylo těžké vymyslet si příhodnější místo, než jsou Pusté ostrovy, jak je nazval roku 1779 kapitán Cook.

Zeměpisné názvosloví dává přednost jménu Kerguelenovy ostrovy, které leží na 49° 54' zeměpisné jižní šířky a 69° 60' východní délky, protože tyto ostrovy v jižní části Indického oceánu objevil roku 1772 francouzský baron Kerguelen. Tehdy se domníval, že našel na okraji antarktických moří novou pevninu, ale při druhé výpravě poznal, že se mýlil. Byla to jen skupina ostrovů. A název Pusté ostrovy se skutečně hodí pro skupinu tří set ostrovů a ostrůvků uprostřed nesmírných dálav oceánu, který je ustavičně zneklidňován divokými jižními bouřemi.

Ale skupina ostrovů je přece.jen obydlená. Když jsem začátkem srpna roku 1839 pobýval už dva měsíce ve Vánočním přístavu, počet kerguelenských obyvatel, několika Evropanů a Američanů, vzrostl díky mé přítomnosti o jednoho. Svá geologická a mineralogická bádání jsem už skončil, a čekal jsem na příležitost, abych mohl ostrovy opustit.

Vánoční přístav je na nejvýznamnějším ostrově tohoto souostroví, který měří čtyři tisíce pět set čtverečních kilometrů, což je skoro polovina Korsiky. Přístav je dosti bezpečný a snadno přístupný. Lodi tam mohou zakotvit v hloubce šesti a půl metru. Jestliže obeplujete do poloviny Františkův mys, na kterém se zvedá do výše tří tisíc osmi set devadesáti metrů Stolová hora, podívejte se skrze jeho čedičovou, široce rozeklanou špici vrcholu. Uvidíte zátoku, chráněnou ostrůvky proti zuřivým východním i západním vichřicím. Vzadu zřetelně vystupuje Vánoční přístav.

Ostatně Kerguelenovy ostrovy mají na sta dalších zálivů a fjordů. Jejich pobřeží jsou rozervána jako sukně žebračky, zvláště v severní a jihovýchodní částí. Je tam plno ostrovů a ostrůvků. Půda sopečného původu se skládá z křemene a z namodralého kamene. V létě tam rostou mechy, lišejníky, rostliny jevnosnubné i odolné lomikámeny. Živoří tam jediná křovinatá rostlina, jakýsi druh nahořklé kapusty, kterou bychom marně hledali v jiných končinách.

Taková je asi krajina, kterou si i s jejími skalisky oblíbili tučňáci, kteří z dálky vypadají jako řada mnichů kráčejících po mořském břehu. Kerguelenovy ostrovy poskytují i útočiště tuleňům, mrožům a rypoušům sloním. Výpravy na tyto obojživelníky jsou poměrně dost výnosné a dobré obchody sem lákají četné lodi.

Ten den se mě zeptal můj hostinský:

„Netrápí vás už dlouhá chvíle, pane Jeorlinku?“ Tenhle statný Američan žil ve Vánočním přístavu už dvacet let a vlastnil jedinou hospodu v kraji.

„Opravdu mám dlouhou chvíli, pane Atkinsi,“ přiznal jsem se mu, „ale doufám, že vás má odpověď neurazila!“

„Ani v nejmenším,“ odpověděl bodrý muž.

„Jsem na takové odpovědi zvyklý. Ten den, kdy jste se vylodil ve Vánočním přístavu a přišel do hospody U zeleného kormorána k Fenimoru Atkinsovi, hned jsem si řekl: Za čtrnáct dní, ne-li za týden, bude toho mít můj strávník dost a začne litovat, že se tady kdy vylodil.“

„Nikoli, pane Atkinsi, nikdy nelituji toho, co jsem jednou udělal!“

„To je správná zásada, pane!“

„Na ostrovech jsem objevil mnoho pozoruhodných věcí. Získal jsem spoustu mineralogických i geologických vzorků, lovil jsem s vámi tuleně i mrože, šplhal jsem po skalách a pozoroval tučňáky i albatrosy. A konečně jsem byl báječně přijat a hoštěn U zeleného kormorána... Ale jsou to už dva měsíce, co mě chilský trojstěžník Penas přivezl do Vánočního přístavu v plné zimní sezóně...“

„A vy máte chuť,“ zvolal hostinský, „vrátit se domů, do země, která je také mou vlastí, pane Jeorlinku, jet do Connecticutu a navštívit Hartford, naše hlavní město...“

„Jistě, pane Atkinsi, vždyť se už skoro tři roky toulám po světě! A vy se nikdy nevrátíte do vlasti?“

„Co bych tam dělal, pane Jeorlinku, co bych si tam počal? Byla by to jen bída s nouzí! Zato tady na Pustých ostrovech jsem si nikdy nemusel zoufat a mně i mým dětem se tu vždycky dobře dařilo.“ Byla ho radost poslouchat. Dokonale zdomácněl na souostroví a zvykl si na zdejší drsné podnebí. Žil tu se svou rodinou právě tak jako tučňáci ve svých hnízdech. Matka byla statečná žena a synové mužní, otužilí mladíci.

Dařilo se jim dobře, hospoda vzkvétala, a to díky všem velrybářským i jiným lodím, které přijížděly na Kerguelenovy ostrovy. Atkins jim dodával syrový lůj, dehet, smůlu, koření, cukr, čaj, konzervy, whisky, džin a pálenku. Synové Fenimora Atkinse byli tesaři, plachtáři i rybáři a za teplého období vyjížděli na lov do všech zálivů. Byli to stateční lidé, kteří bez reptání přijímali svůj osud.

„A abych to dopověděl, pane Atkinsi, jsem velmi rád, že jsem zajel na Kerguelenovy ostrovy, a přesto se nebudu zlobit, až zase vypluji na moře.“

„Buďte trpělivý, pane Jeorlinku!“ řekl mi.

„Člověk nemá nikdy příliš spěchat s loučením, to není dobré! Stejně už brzy nastanou krásné dny. Za pět nebo šest týdnů...“

„Ale zatím je všude jen sníh a slunce nemá ani dost síly rozptýlit mlhy na obzoru!“

„Ale jděte, pane Jeorlinku! Vždyť už je vidět, jak zpod bílého rubáše proniká divoká tráva. Jen se podívejte!“

„To bych se musel dívat lupou. Snad byste nechtěl, pane Atkinsi, tvrdit, že i led v zátokách rozmrzává teď v srpnu, který odpovídá únoru na naší severní polokouli?“

„Souhlasím s vámi, pane Jeorlinku. Ale mějte strpení! Tenhle rok byla mírná zima. Co nevidět se na moři ukáže nějaká loď, není daleko období rybolovu.“

„Už se těším, že nám osud brzy přičaruje nějakou loď, třeba goeletu Halbrane.“

„A kapitána Lena Guye,“ dodal hostinský, „je to statečný námořník, i když to je Angličan. Zásobuje se také U zeleného kormorána.“

„Myslíte, že Halbrane...“

„...se ukáže do týdne za Františkovým mysem, pane Jeorlinku, jinak by už bylo po kapitánu Guyovi, a kdyby bylo po kapitánu Guyovi, znamenalo by to, že Halbrane se potopila někde mezi Kerguelenami a mysem Dobré naděje.“ Nato Atkins nádherným gestem naznačil, že podobná možnost je naprosto nepravděpodobná, a pak mě opustil.

Doufal jsem, že se předpovědi mého hostitele brzy vyplní. Opravdu se už ukazovaly příznaky pěkného počasí, ovšem pěkného jen pro tyto končiny. Hlavní ostrov sice leží skoro na stejné zeměpisné šířce jako Paříž nebo Quebec, ale nezapomínejte, že pro eliptickou dráhu Země kolem Slunce je jižní polokoule v zimě daleko chladnější a v létě mnohem teplejší než polokoule severní.

V tomto ročním období nehledala útočiště ve Vánočním přístavu jediná loď. Parníky byly ještě vzácné. Plachetní lodi se zase obávaly, aby nezamrzly mezi ledy, a raději vyhledávaly přístavy u Jižní Ameriky, při západních březích Chile nebo Afriky, nejčastěji přístav Kapského města u mysu Dobré naděje. Na vodách Vánočního přístavu jsem mohl zahlédnout jen několik šalup, z nichž některé uvízly v ledové tříšti a jiné byly vrženy na břeh obalené až po stěžeň ledovým jíním.

Ale i když teplota na Kerguelenových ostrovech nevykazuje velký rozdíl, podnebí tam je vlhké a chladné. Skupina ostrovů bývá zvlášť v západní části velmi často přepadávána nápory vichrů od severu a západu, doprovázených krupobitím nebo ledovým deštěm. Směrem k východu bývá jasnější obloha.

Na této straně se hranice sněhu na hřbetech hor udržuje až do jednoho sta metrů nad mořem.

A tak jsem po dvouměsíčním pobytu na Kerguelenově souostroví mohl čekat, že budu moci odplout jedině na goeletě Halbrane, kterou můj nadšený hostitel bez přestání vychvaloval. „Lepší loď byste nenašel!“ opakoval mi od rána do večera. „Co znám kapitány anglického námořnictva, není mezi nimi jediný, který by se mohl srovnávat s mým přítelem Lenem Guyem!“ Proto jsem se rozhodl, že se budu řídit doporučením pana Atkinse.

Jakmile goeleta přistane ve Vánočním přístavu, zajistím si na ní místo.

Zdrží se jistě jen tak šest sedm dní a pak vypluje na moře směrem k ostrovu Tristan da Cunha, kam poveze náklad cínové a měděné rudy.

Chtěl jsem zůstat na tomto ostrově několik týdnů letního období a později se odtamtud vydat do Connecticutu. Avšak nezapomínal jsem ani na náhodu, protože je moudré, jak tvrdil Edgar Poe, „stále počítat s něčím nepředvídaným, neočekávaným a neobyčejným, neboť věci vedlejší, nejisté a nenadálé jsou velice důležité, a také náhoda musí ustavičně tvořit podstatu přesného výpočtu“. Cituji-li našeho slavného amerického autora, dělám to jen proto, že nadmíru obdivuji tohoto geniálního básníka lidských podivností.

Ostatně abych se vrátil k Halbrane či spíše k příležitosti, jak budu moci odplout z Vánočního přístavu. Nemusel jsem se nijak zneklidňovat, že by se mi nenaskytla vhodná příležitost. I kdyby se Halbrane neobjevila a kdyby kapitán Guy nepřišel stisknout pravici svému příteli Atkinsovi, přijedou jiné lodě.

Každý den jsem se procházel blízko přístavu. Slunce už hřálo vydatněji.

Skály, skalnaté terasy či sopečné náhorní roviny zvolna svlékaly svůj bílý zimní háv. Na březích, na strmých čedičových útesech, se začal objevovat mech načervenalé barvy a na širém moři se hadovitě rozvíjely řasy dlouhé pětačtyřicet až pětapadesát metrů. Na pláni směrem ke konci zátoky vykukovaly nesměle špičky trav.

Při procházkách jsem dychtivě pozoroval proměny pobřeží bičovaného bouřemi, těch prapodivných skalisek sopečného původu, jež shazovaly bílý zimní rubáš a odhalovaly modravé části své kostry.

Přes moudré rady přítele hostinského jsem se netrpělivosti nezbavil.

„Co Halbrane?“ ptával jsem se ho každý den ráno.

„Halbrane, pane Jeorlinku?“ opakoval po mně. „Když nepřijede dnes, tak zítra.“ Pro lepší rozhled jsem mohl vystoupit na Stolovou horu. Z výše tří tisíc devíti set metrů nad mořem bych měl rozhled do sedmi až osmi kilometrů kolem dokola a snad i v mlze bych byl uviděl goeletu o čtyřiadvacet hodin dříve. Ale jen blázen by mohl pomýšlet na to, aby zlezl horu, jejíž boky až k vrcholu pokrýval dosud zledovatělý sníh.

Jak jsem tak chodíval po březích, vyplašil jsem občas množství obojživelníků, kteří se pak rychle ponořovali do uvolněných vod. Neteční tučňáci přede mnou ani neutíkali. Zato černí buřňáci, bílé i černé alky, potápky, mořské vlaštovky a kachny rázem odlétali. Jednou jsem byl náhodou při tom, když odlétal albatros. Seděl bez hnutí na vysoké skále v hloubi zátoky a díval se na moře, jehož příboj mocně narážel na skalnaté pobřeží. Najednou se jediným mocným rozmachem křídel vznesl, přitáhl nohy a vystrčil hlavu kupředu, jako kdyby to byla příď lodi. Ostře zakřičel a v několika vteřinách zmizel v mlhách směrem k jihu už jen jako černý bod uprostřed širého obzoru.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

Část první KAPITOLA I Kerguelenovy ostrovy

Část první

KAPITOLA I  Kerguelenovy ostrovy

Možná že nikdo nebude věřit vypravování nazvanému Ledová sfinga, ale soudím, že se čtenář sám rozhodne, zda tomu uvěří anebo neuvěří.

Pro začátek těchto podivuhodných dobrodružství by bylo těžké vymyslet si příhodnější místo, než jsou Pusté ostrovy, jak je nazval roku 1779 kapitán Cook.

Zeměpisné názvosloví dává přednost jménu Kerguelenovy ostrovy, které leží na 49° 54' zeměpisné jižní šířky a 69° 60' východní délky, protože tyto ostrovy v jižní části Indického oceánu objevil roku 1772 francouzský baron Kerguelen. Tehdy se domníval, že našel na okraji antarktických moří novou pevninu, ale při druhé výpravě poznal, že se mýlil. Byla to jen skupina ostrovů. A název Pusté ostrovy se skutečně hodí pro skupinu tří set ostrovů a ostrůvků uprostřed nesmírných dálav oceánu, který je ustavičně zneklidňován divokými jižními bouřemi.

Ale skupina ostrovů je přece.jen obydlená. Když jsem začátkem srpna roku 1839 pobýval už dva měsíce ve Vánočním přístavu, počet kerguelenských obyvatel, několika Evropanů a Američanů, vzrostl díky mé přítomnosti o jednoho. Svá geologická a mineralogická bádání jsem už skončil, a čekal jsem na příležitost, abych mohl ostrovy opustit.

Vánoční přístav je na nejvýznamnějším ostrově tohoto souostroví, který měří čtyři tisíce pět set čtverečních kilometrů, což je skoro polovina Korsiky. Přístav je dosti bezpečný a snadno přístupný. Lodi tam mohou zakotvit v hloubce šesti a půl metru. Jestliže obeplujete do poloviny Františkův mys, na kterém se zvedá do výše tří tisíc osmi set devadesáti metrů Stolová hora, podívejte se skrze jeho čedičovou, široce rozeklanou špici vrcholu. Uvidíte zátoku, chráněnou ostrůvky proti zuřivým východním i západním vichřicím. Vzadu zřetelně vystupuje Vánoční přístav.

Ostatně Kerguelenovy ostrovy mají na sta dalších zálivů a fjordů. Jejich pobřeží jsou rozervána jako sukně žebračky, zvláště v severní a jihovýchodní částí. Je tam plno ostrovů a ostrůvků. Půda sopečného původu se skládá z křemene a z namodralého kamene. V létě tam rostou mechy, lišejníky, rostliny jevnosnubné i odolné lomikámeny. Živoří tam jediná křovinatá rostlina, jakýsi druh nahořklé kapusty, kterou bychom marně hledali v jiných končinách.

Taková je asi krajina, kterou si i s jejími skalisky oblíbili tučňáci, kteří z dálky vypadají jako řada mnichů kráčejících po mořském břehu. Kerguelenovy ostrovy poskytují i útočiště tuleňům, mrožům a rypoušům sloním. Výpravy na tyto obojživelníky jsou poměrně dost výnosné a dobré obchody sem lákají četné lodi.

Ten den se mě zeptal můj hostinský:

„Netrápí vás už dlouhá chvíle, pane Jeorlinku?“ Tenhle statný Američan žil ve Vánočním přístavu už dvacet let a vlastnil jedinou hospodu v kraji.

„Opravdu mám dlouhou chvíli, pane Atkinsi,“ přiznal jsem se mu, „ale doufám, že vás má odpověď neurazila!“

„Ani v nejmenším,“ odpověděl bodrý muž.

„Jsem na takové odpovědi zvyklý. Ten den, kdy jste se vylodil ve Vánočním přístavu a přišel do hospody U zeleného kormorána k Fenimoru Atkinsovi, hned jsem si řekl: Za čtrnáct dní, ne-li za týden, bude toho mít můj strávník dost a začne litovat, že se tady kdy vylodil.“

„Nikoli, pane Atkinsi, nikdy nelituji toho, co jsem jednou udělal!“

„To je správná zásada, pane!“

„Na ostrovech jsem objevil mnoho pozoruhodných věcí. Získal jsem spoustu mineralogických i geologických vzorků, lovil jsem s vámi tuleně i mrože, šplhal jsem po skalách a pozoroval tučňáky i albatrosy. A konečně jsem byl báječně přijat a hoštěn U zeleného kormorána... Ale jsou to už dva měsíce, co mě chilský trojstěžník Penas přivezl do Vánočního přístavu v plné zimní sezóně...“

„A vy máte chuť,“ zvolal hostinský, „vrátit se domů, do země, která je také mou vlastí, pane Jeorlinku, jet do Connecticutu a navštívit Hartford, naše hlavní město...“

„Jistě, pane Atkinsi, vždyť se už skoro tři roky toulám po světě! A vy se nikdy nevrátíte do vlasti?“

„Co bych tam dělal, pane Jeorlinku, co bych si tam počal? Byla by to jen bída s nouzí! Zato tady na Pustých ostrovech jsem si nikdy nemusel zoufat a mně i mým dětem se tu vždycky dobře dařilo.“ Byla ho radost poslouchat. Dokonale zdomácněl na souostroví a zvykl si na zdejší drsné podnebí. Žil tu se svou rodinou právě tak jako tučňáci ve svých hnízdech. Matka byla statečná žena a synové mužní, otužilí mladíci.

Dařilo se jim dobře, hospoda vzkvétala, a to díky všem velrybářským i jiným lodím, které přijížděly na Kerguelenovy ostrovy. Atkins jim dodával syrový lůj, dehet, smůlu, koření, cukr, čaj, konzervy, whisky, džin a pálenku. Synové Fenimora Atkinse byli tesaři, plachtáři i rybáři a za teplého období vyjížděli na lov do všech zálivů. Byli to stateční lidé, kteří bez reptání přijímali svůj osud.

„A abych to dopověděl, pane Atkinsi, jsem velmi rád, že jsem zajel na Kerguelenovy ostrovy, a přesto se nebudu zlobit, až zase vypluji na moře.“

„Buďte trpělivý, pane Jeorlinku!“ řekl mi.

„Člověk nemá nikdy příliš spěchat s loučením, to není dobré! Stejně už brzy nastanou krásné dny. Za pět nebo šest týdnů...“

„Ale zatím je všude jen sníh a slunce nemá ani dost síly rozptýlit mlhy na obzoru!“

„Ale jděte, pane Jeorlinku! Vždyť už je vidět, jak zpod bílého rubáše proniká divoká tráva. Jen se podívejte!“

„To bych se musel dívat lupou. Snad byste nechtěl, pane Atkinsi, tvrdit, že i led v zátokách rozmrzává teď v srpnu, který odpovídá únoru na naší severní polokouli?“

„Souhlasím s vámi, pane Jeorlinku. Ale mějte strpení! Tenhle rok byla mírná zima. Co nevidět se na moři ukáže nějaká loď, není daleko období rybolovu.“

„Už se těším, že nám osud brzy přičaruje nějakou loď, třeba goeletu Halbrane.“

„A kapitána Lena Guye,“ dodal hostinský, „je to statečný námořník, i když to je Angličan. Zásobuje se také U zeleného kormorána.“

„Myslíte, že Halbrane...“

„...se ukáže do týdne za Františkovým mysem, pane Jeorlinku, jinak by už bylo po kapitánu Guyovi, a kdyby bylo po kapitánu Guyovi, znamenalo by to, že Halbrane se potopila někde mezi Kerguelenami a mysem Dobré naděje.“ Nato Atkins nádherným gestem naznačil, že podobná možnost je naprosto nepravděpodobná, a pak mě opustil.

Doufal jsem, že se předpovědi mého hostitele brzy vyplní. Opravdu se už ukazovaly příznaky pěkného počasí, ovšem pěkného jen pro tyto končiny. Hlavní ostrov sice leží skoro na stejné zeměpisné šířce jako Paříž nebo Quebec, ale nezapomínejte, že pro eliptickou dráhu Země kolem Slunce je jižní polokoule v zimě daleko chladnější a v létě mnohem teplejší než polokoule severní.

V tomto ročním období nehledala útočiště ve Vánočním přístavu jediná loď. Parníky byly ještě vzácné. Plachetní lodi se zase obávaly, aby nezamrzly mezi ledy, a raději vyhledávaly přístavy u Jižní Ameriky, při západních březích Chile nebo Afriky, nejčastěji přístav Kapského města u mysu Dobré naděje. Na vodách Vánočního přístavu jsem mohl zahlédnout jen několik šalup, z nichž některé uvízly v ledové tříšti a jiné byly vrženy na břeh obalené až po stěžeň ledovým jíním.

Ale i když teplota na Kerguelenových ostrovech nevykazuje velký rozdíl, podnebí tam je vlhké a chladné. Skupina ostrovů bývá zvlášť v západní části velmi často přepadávána nápory vichrů od severu a západu, doprovázených krupobitím nebo ledovým deštěm. Směrem k východu bývá jasnější obloha.

Na této straně se hranice sněhu na hřbetech hor udržuje až do jednoho sta metrů nad mořem.

A tak jsem po dvouměsíčním pobytu na Kerguelenově souostroví mohl čekat, že budu moci odplout jedině na goeletě Halbrane, kterou můj nadšený hostitel bez přestání vychvaloval. „Lepší loď byste nenašel!“ opakoval mi od rána do večera. „Co znám kapitány anglického námořnictva, není mezi nimi jediný, který by se mohl srovnávat s mým přítelem Lenem Guyem!“ Proto jsem se rozhodl, že se budu řídit doporučením pana Atkinse.

Jakmile goeleta přistane ve Vánočním přístavu, zajistím si na ní místo.

Zdrží se jistě jen tak šest sedm dní a pak vypluje na moře směrem k ostrovu Tristan da Cunha, kam poveze náklad cínové a měděné rudy.

Chtěl jsem zůstat na tomto ostrově několik týdnů letního období a později se odtamtud vydat do Connecticutu. Avšak nezapomínal jsem ani na náhodu, protože je moudré, jak tvrdil Edgar Poe, „stále počítat s něčím nepředvídaným, neočekávaným a neobyčejným, neboť věci vedlejší, nejisté a nenadálé jsou velice důležité, a také náhoda musí ustavičně tvořit podstatu přesného výpočtu“. Cituji-li našeho slavného amerického autora, dělám to jen proto, že nadmíru obdivuji tohoto geniálního básníka lidských podivností.

Ostatně abych se vrátil k Halbrane či spíše k příležitosti, jak budu moci odplout z Vánočního přístavu. Nemusel jsem se nijak zneklidňovat, že by se mi nenaskytla vhodná příležitost. I kdyby se Halbrane neobjevila a kdyby kapitán Guy nepřišel stisknout pravici svému příteli Atkinsovi, přijedou jiné lodě.

Každý den jsem se procházel blízko přístavu. Slunce už hřálo vydatněji.

Skály, skalnaté terasy či sopečné náhorní roviny zvolna svlékaly svůj bílý zimní háv. Na březích, na strmých čedičových útesech, se začal objevovat mech načervenalé barvy a na širém moři se hadovitě rozvíjely řasy dlouhé pětačtyřicet až pětapadesát metrů. Na pláni směrem ke konci zátoky vykukovaly nesměle špičky trav.

Při procházkách jsem dychtivě pozoroval proměny pobřeží bičovaného bouřemi, těch prapodivných skalisek sopečného původu, jež shazovaly bílý zimní rubáš a odhalovaly modravé části své kostry.

Přes moudré rady přítele hostinského jsem se netrpělivosti nezbavil.

„Co Halbrane?“ ptával jsem se ho každý den ráno.

„Halbrane, pane Jeorlinku?“ opakoval po mně. „Když nepřijede dnes, tak zítra.“ Pro lepší rozhled jsem mohl vystoupit na Stolovou horu. Z výše tří tisíc devíti set metrů nad mořem bych měl rozhled do sedmi až osmi kilometrů kolem dokola a snad i v mlze bych byl uviděl goeletu o čtyřiadvacet hodin dříve. Ale jen blázen by mohl pomýšlet na to, aby zlezl horu, jejíž boky až k vrcholu pokrýval dosud zledovatělý sníh.

Jak jsem tak chodíval po březích, vyplašil jsem občas množství obojživelníků, kteří se pak rychle ponořovali do uvolněných vod. Neteční tučňáci přede mnou ani neutíkali. Zato černí buřňáci, bílé i černé alky, potápky, mořské vlaštovky a kachny rázem odlétali. Jednou jsem byl náhodou při tom, když odlétal albatros. Seděl bez hnutí na vysoké skále v hloubi zátoky a díval se na moře, jehož příboj mocně narážel na skalnaté pobřeží. Najednou se jediným mocným rozmachem křídel vznesl, přitáhl nohy a vystrčil hlavu kupředu, jako kdyby to byla příď lodi. Ostře zakřičel a v několika vteřinách zmizel v mlhách směrem k jihu už jen jako černý bod uprostřed širého obzoru.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.