Část první KAPITOLA I Kerguelenovy ostrovy Part One CHAPTER I The Kerguelen Islands

Část první Part one

KAPITOLA I  Kerguelenovy ostrovy CHAPTER I The Kerguelen Islands

Možná že nikdo nebude věřit vypravování nazvanému Ledová sfinga, ale soudím, že se čtenář sám rozhodne, zda tomu uvěří anebo neuvěří. No one may believe a story called the Ice Sphinx, but I think the reader will decide for himself whether or not to believe it.

Pro začátek těchto podivuhodných dobrodružství by bylo těžké vymyslet si příhodnější místo, než jsou Pusté ostrovy, jak je nazval roku 1779 kapitán Cook. To begin these marvelous adventures, it would be difficult to think of a more convenient place than the Desert Islands, as Captain Cook called them in 1779.

Zeměpisné názvosloví dává přednost jménu Kerguelenovy ostrovy, které leží na 49° 54' zeměpisné jižní šířky a 69° 60' východní délky, protože tyto ostrovy v jižní části Indického oceánu objevil roku 1772 francouzský baron Kerguelen. Geographical nomenclature prefers the name Kerguelen Islands, which lie at 49 ° 54 'south latitude and 69 ° 60' east longitude, as these islands were discovered in the southern Indian Ocean in 1772 by the French Baron Kerguelen. Tehdy se domníval, že našel na okraji antarktických moří novou pevninu, ale při druhé výpravě poznal, že se mýlil. At the time, he thought he had found a new land on the edge of the Antarctic seas, but on the second expedition, he knew he was wrong. Byla to jen skupina ostrovů. It was just a group of islands. A název Pusté ostrovy se skutečně hodí pro skupinu tří set ostrovů a ostrůvků uprostřed nesmírných dálav oceánu, který je ustavičně zneklidňován divokými jižními bouřemi. And the name Desert Islands is really suitable for a group of three hundred islands and islets in the middle of the vast distances of the ocean, which is constantly disturbed by wild southern storms.

Ale skupina ostrovů je přece.jen obydlená. But the group of islands is inhabited. Když jsem začátkem srpna roku 1839 pobýval už dva měsíce ve Vánočním přístavu, počet kerguelenských obyvatel, několika Evropanů a Američanů, vzrostl díky mé přítomnosti o jednoho. When I stayed in the port of Christmas for two months at the beginning of August 1839, the population of Kerguelen, several Europeans and Americans, increased by one due to my presence. Svá geologická a mineralogická bádání jsem už skončil, a čekal jsem na příležitost, abych mohl ostrovy opustit. I've finished my geological and mineralogical research, waiting for an opportunity to leave the islands.

Vánoční přístav je na nejvýznamnějším ostrově tohoto souostroví, který měří čtyři tisíce pět set čtverečních kilometrů, což je skoro polovina Korsiky. Christmas Port is on the most important island of the archipelago, measuring four thousand five hundred square kilometers, which is almost half of Corsica. Přístav je dosti bezpečný a snadno přístupný. The port is quite safe and easily accessible. Lodi tam mohou zakotvit v hloubce šesti a půl metru. The ships can anchor there at a depth of six and a half meters. Jestliže obeplujete do poloviny Františkův mys, na kterém se zvedá do výše tří tisíc osmi set devadesáti metrů Stolová hora, podívejte se skrze jeho čedičovou, široce rozeklanou špici vrcholu. If you are encircling half of František's Cape, on which Table Mountain rises to a height of three thousand eight hundred and ninety meters, look through its basalt, wide forked peak. Uvidíte zátoku, chráněnou ostrůvky proti zuřivým východním i západním vichřicím. You will see a bay protected by islands against the raging eastern and western storms. Vzadu zřetelně vystupuje Vánoční přístav. The port of Christmas stands out clearly at the back.

Ostatně Kerguelenovy ostrovy mají na sta dalších zálivů a fjordů. After all, the Kerguelen Islands have a hundred other bays and fjords. Jejich pobřeží jsou rozervána jako sukně žebračky, zvláště v severní a jihovýchodní částí. Their shores are torn like beggar skirts, especially in the north and southeast. Je tam plno ostrovů a ostrůvků. It is full of islands and islets. Půda sopečného původu se skládá z křemene a z namodralého kamene. Volcanic soil consists of quartz and bluish stone. V létě tam rostou mechy, lišejníky, rostliny jevnosnubné i odolné lomikámeny. In summer, mosses, lichens, flowering plants and hardy moss grows there. Živoří tam jediná křovinatá rostlina, jakýsi druh nahořklé kapusty, kterou bychom marně hledali v jiných končinách. There is only one shrubby plant, a kind of bitter cabbage that we would look for in other parts in vain.

Taková je asi krajina, kterou si i s jejími skalisky oblíbili tučňáci, kteří z dálky vypadají jako řada mnichů kráčejících po mořském břehu. This is probably the landscape that the penguins liked with its rocks, which from a distance look like a series of monks walking along the sea shore. Kerguelenovy ostrovy poskytují i útočiště tuleňům, mrožům a rypoušům sloním. The Kerguelen Islands also provide refuge for seals, walruses and elephant seals. Výpravy na tyto obojživelníky jsou poměrně dost výnosné a dobré obchody sem lákají četné lodi. Expeditions for these amphibians are quite profitable and good shops attract many boats.

Ten den se mě zeptal můj hostinský: That day my innkeeper asked me:

„Netrápí vás už dlouhá chvíle, pane Jeorlinku?“ Tenhle statný Američan žil ve Vánočním přístavu už dvacet let a vlastnil jedinou hospodu v kraji. "Have you been bothered for a long time, Mr. Jeorlink?" This burly American had lived in Christmas Harbor for twenty years and owned the only pub in the county.

„Opravdu mám dlouhou chvíli, pane Atkinsi,“ přiznal jsem se mu, „ale doufám, že vás má odpověď neurazila!“ "I really have a long time, Mr. Atkins," I admitted, "but I hope my answer didn't offend you!"

„Ani v nejmenším,“ odpověděl bodrý muž. "Not in the least," the cheerful man replied.

„Jsem na takové odpovědi zvyklý. "I am used to such answers. Ten den, kdy jste se vylodil ve Vánočním přístavu a přišel do hospody U zeleného kormorána k Fenimoru Atkinsovi, hned jsem si řekl: Za čtrnáct dní, ne-li za týden, bude toho mít můj strávník dost a začne litovat, že se tady kdy vylodil.“ The day you disembarked at Christmas Harbor and came to the Green Cormorant Pub to Fenimore Atkins, I immediately said to myself: In a fortnight, if not a week, my diner will have enough and will begin to regret ever being here. landed. "

„Nikoli, pane Atkinsi, nikdy nelituji toho, co jsem jednou udělal!“ "No, Mr. Atkins, I never regret what I once did!"

„To je správná zásada, pane!“ "That's the right principle, sir!"

„Na ostrovech jsem objevil mnoho pozoruhodných věcí. "I have discovered many remarkable things on the islands. Získal jsem spoustu mineralogických i geologických vzorků, lovil jsem s vámi tuleně i mrože, šplhal jsem po skalách a pozoroval tučňáky i albatrosy. I got a lot of mineralogical and geological samples, I hunted seals and walruses with you, I climbed rocks and watched penguins and albatrosses. A konečně jsem byl báječně přijat a hoštěn U zeleného kormorána... Ale jsou to už dva měsíce, co mě chilský trojstěžník Penas přivezl do Vánočního přístavu v plné zimní sezóně...“ Finally, I was wonderfully received and hosted by the Green Cormorant ... But it has been two months since the Chilean triad Penas brought me to the port of Christmas in the full winter season ... "

„A vy máte chuť,“ zvolal hostinský, „vrátit se domů, do země, která je také mou vlastí, pane Jeorlinku, jet do Connecticutu a navštívit Hartford, naše hlavní město...“ "And you feel like," cried the innkeeper, "to return home, to a country that is also my homeland, Mr. Jeorlink, to go to Connecticut and visit Hartford, our capital ..."

„Jistě, pane Atkinsi, vždyť se už skoro tři roky toulám po světě! "Sure, Mr. Atkins, I've been wandering the world for almost three years! A vy se nikdy nevrátíte do vlasti?“ And you will never return home? ”

„Co bych tam dělal, pane Jeorlinku, co bych si tam počal? "What would I do there, Mr. Jeorlink, what would I do there? Byla by to jen bída s nouzí! It would only be misery in need! Zato tady na Pustých ostrovech jsem si nikdy nemusel zoufat a mně i mým dětem se tu vždycky dobře dařilo.“ Byla ho radost poslouchat. But here in the Desert, I never had to despair, and I and my children always did well here. ”It was a pleasure to listen to him. Dokonale zdomácněl na souostroví a zvykl si na zdejší drsné podnebí. He became perfectly domesticated on the archipelago and got used to the harsh local climate. Žil tu se svou rodinou právě tak jako tučňáci ve svých hnízdech. He lived here with his family just like penguins in their nests. Matka byla statečná žena a synové mužní, otužilí mladíci. The mother was a brave woman and the sons were masculine, hardy young men.

Dařilo se jim dobře, hospoda vzkvétala, a to díky všem velrybářským i jiným lodím, které přijížděly na Kerguelenovy ostrovy. Atkins jim dodával syrový lůj, dehet, smůlu, koření, cukr, čaj, konzervy, whisky, džin a pálenku. Synové Fenimora Atkinse byli tesaři, plachtáři i rybáři a za teplého období vyjížděli na lov do všech zálivů. Byli to stateční lidé, kteří bez reptání přijímali svůj osud.

„A abych to dopověděl, pane Atkinsi, jsem velmi rád, že jsem zajel na Kerguelenovy ostrovy, a přesto se nebudu zlobit, až zase vypluji na moře.“

„Buďte trpělivý, pane Jeorlinku!“ řekl mi.

„Člověk nemá nikdy příliš spěchat s loučením, to není dobré! Stejně už brzy nastanou krásné dny. Za pět nebo šest týdnů...“

„Ale zatím je všude jen sníh a slunce nemá ani dost síly rozptýlit mlhy na obzoru!“

„Ale jděte, pane Jeorlinku! Vždyť už je vidět, jak zpod bílého rubáše proniká divoká tráva. Jen se podívejte!“

„To bych se musel dívat lupou. Snad byste nechtěl, pane Atkinsi, tvrdit, že i led v zátokách rozmrzává teď v srpnu, který odpovídá únoru na naší severní polokouli?“

„Souhlasím s vámi, pane Jeorlinku. Ale mějte strpení! Tenhle rok byla mírná zima. Co nevidět se na moři ukáže nějaká loď, není daleko období rybolovu.“

„Už se těším, že nám osud brzy přičaruje nějakou loď, třeba goeletu Halbrane.“

„A kapitána Lena Guye,“ dodal hostinský, „je to statečný námořník, i když to je Angličan. Zásobuje se také U zeleného kormorána.“

„Myslíte, že Halbrane...“

„...se ukáže do týdne za Františkovým mysem, pane Jeorlinku, jinak by už bylo po kapitánu Guyovi, a kdyby bylo po kapitánu Guyovi, znamenalo by to, že Halbrane se potopila někde mezi Kerguelenami a mysem Dobré naděje.“ Nato Atkins nádherným gestem naznačil, že podobná možnost je naprosto nepravděpodobná, a pak mě opustil.

Doufal jsem, že se předpovědi mého hostitele brzy vyplní. Opravdu se už ukazovaly příznaky pěkného počasí, ovšem pěkného jen pro tyto končiny. Hlavní ostrov sice leží skoro na stejné zeměpisné šířce jako Paříž nebo Quebec, ale nezapomínejte, že pro eliptickou dráhu Země kolem Slunce je jižní polokoule v zimě daleko chladnější a v létě mnohem teplejší než polokoule severní.

V tomto ročním období nehledala útočiště ve Vánočním přístavu jediná loď. Parníky byly ještě vzácné. Plachetní lodi se zase obávaly, aby nezamrzly mezi ledy, a raději vyhledávaly přístavy u Jižní Ameriky, při západních březích Chile nebo Afriky, nejčastěji přístav Kapského města u mysu Dobré naděje. Na vodách Vánočního přístavu jsem mohl zahlédnout jen několik šalup, z nichž některé uvízly v ledové tříšti a jiné byly vrženy na břeh obalené až po stěžeň ledovým jíním.

Ale i když teplota na Kerguelenových ostrovech nevykazuje velký rozdíl, podnebí tam je vlhké a chladné. Skupina ostrovů bývá zvlášť v západní části velmi často přepadávána nápory vichrů od severu a západu, doprovázených krupobitím nebo ledovým deštěm. Směrem k východu bývá jasnější obloha.

Na této straně se hranice sněhu na hřbetech hor udržuje až do jednoho sta metrů nad mořem.

A tak jsem po dvouměsíčním pobytu na Kerguelenově souostroví mohl čekat, že budu moci odplout jedině na goeletě Halbrane, kterou můj nadšený hostitel bez přestání vychvaloval. „Lepší loď byste nenašel!“ opakoval mi od rána do večera. „Co znám kapitány anglického námořnictva, není mezi nimi jediný, který by se mohl srovnávat s mým přítelem Lenem Guyem!“ Proto jsem se rozhodl, že se budu řídit doporučením pana Atkinse.

Jakmile goeleta přistane ve Vánočním přístavu, zajistím si na ní místo.

Zdrží se jistě jen tak šest sedm dní a pak vypluje na moře směrem k ostrovu Tristan da Cunha, kam poveze náklad cínové a měděné rudy.

Chtěl jsem zůstat na tomto ostrově několik týdnů letního období a později se odtamtud vydat do Connecticutu. Avšak nezapomínal jsem ani na náhodu, protože je moudré, jak tvrdil Edgar Poe, „stále počítat s něčím nepředvídaným, neočekávaným a neobyčejným, neboť věci vedlejší, nejisté a nenadálé jsou velice důležité, a také náhoda musí ustavičně tvořit podstatu přesného výpočtu“. Cituji-li našeho slavného amerického autora, dělám to jen proto, že nadmíru obdivuji tohoto geniálního básníka lidských podivností.

Ostatně abych se vrátil k Halbrane či spíše k příležitosti, jak budu moci odplout z Vánočního přístavu. Nemusel jsem se nijak zneklidňovat, že by se mi nenaskytla vhodná příležitost. I kdyby se Halbrane neobjevila a kdyby kapitán Guy nepřišel stisknout pravici svému příteli Atkinsovi, přijedou jiné lodě.

Každý den jsem se procházel blízko přístavu. Slunce už hřálo vydatněji.

Skály, skalnaté terasy či sopečné náhorní roviny zvolna svlékaly svůj bílý zimní háv. Na březích, na strmých čedičových útesech, se začal objevovat mech načervenalé barvy a na širém moři se hadovitě rozvíjely řasy dlouhé pětačtyřicet až pětapadesát metrů. Na pláni směrem ke konci zátoky vykukovaly nesměle špičky trav.

Při procházkách jsem dychtivě pozoroval proměny pobřeží bičovaného bouřemi, těch prapodivných skalisek sopečného původu, jež shazovaly bílý zimní rubáš a odhalovaly modravé části své kostry.

Přes moudré rady přítele hostinského jsem se netrpělivosti nezbavil.

„Co Halbrane?“ ptával jsem se ho každý den ráno.

„Halbrane, pane Jeorlinku?“ opakoval po mně. „Když nepřijede dnes, tak zítra.“ Pro lepší rozhled jsem mohl vystoupit na Stolovou horu. Z výše tří tisíc devíti set metrů nad mořem bych měl rozhled do sedmi až osmi kilometrů kolem dokola a snad i v mlze bych byl uviděl goeletu o čtyřiadvacet hodin dříve. Ale jen blázen by mohl pomýšlet na to, aby zlezl horu, jejíž boky až k vrcholu pokrýval dosud zledovatělý sníh.

Jak jsem tak chodíval po březích, vyplašil jsem občas množství obojživelníků, kteří se pak rychle ponořovali do uvolněných vod. Neteční tučňáci přede mnou ani neutíkali. Zato černí buřňáci, bílé i černé alky, potápky, mořské vlaštovky a kachny rázem odlétali. Jednou jsem byl náhodou při tom, když odlétal albatros. Seděl bez hnutí na vysoké skále v hloubi zátoky a díval se na moře, jehož příboj mocně narážel na skalnaté pobřeží. Najednou se jediným mocným rozmachem křídel vznesl, přitáhl nohy a vystrčil hlavu kupředu, jako kdyby to byla příď lodi. Ostře zakřičel a v několika vteřinách zmizel v mlhách směrem k jihu už jen jako černý bod uprostřed širého obzoru.