XI. KAPITOLA Dvanáctihodinová vyjížďka

XI. KAP I TOLA Dvanáctihodinová vyjížďka V sedm hodin ráno poručík Villette vyrazil se svými lidmi z ležení. Den hrozil dusnem a bouřkou, jedním z povětrnostních jevů, které často postihují Džeridskou rovinu. Ale nebylo času nazbyt a pan ze Schallerů právem naléhal, aby Pointar a jeho dělníci byli vyhledáni.

Rozumí se samosebou, že strážmistr Nikol jel na Va-d'l'avantovi a Va-d'l'avant že byl doprovázen Coupe-a-Coeurm. Před odjezdem si spahiové opatřili na cestu také dostatek píce pro koně.

Když jezdci odcválali, inženýr a setník Hardigan začali upravovat ležení. Pomáhal jim desátník Pistache, pan François, průvodce vozů a čtyři spahiové, kteří nebyli přiděleni k družině poručíka Villetta. Pastviny oázy měly dostatek trávy, protože byly zavlažovány malým ramenem, ústícím do chottu.

Vyjížďka poručíka Villetta byla vypočtena na dvanáct hodin. Od 347. kilometru do Gábesu nebylo víc než dvacet kilometrů, a proto mohla být za dopoledne tato cesta docela pohodlně vykonána. Po dvouhodinovém odpočinku mohla výprava s Pointarem a jeho dělníky do večera být už zase v ležení.

Mezaki, kterému byl dán také kůň, se osvědčil jako všichni Arabové, dobrým jezdcem. Jel v čele, vedle poručíka a strážmistra a zamířil, hned jak se dostali z oázy, severním směrem.

Kam oko mohlo dohlédnout, prostírala se širá rovina s malými skupinami stromů a zvolna se vinoucím ramenem. Pravá alžírská autta ve vší své vyprahlosti. Tu a tam několik zažloutlých chomáčů drifu, to bylo vše, čím se mohla pochlubit přehřátá půda, jejíž písečná zrnka se třpytila jako drahokamy v paprscích slunce.

Tato část Džeridu byla úplně pustá. Žádná karavana jí neprocházela toho dne, aby dosáhla některého z obou význačnějších saharských měst, U argly nebo Mongrustu, ležících na pomezí pouště, žádné stádo přežvýkavců se nepřicházelo ochladit ve vodách ouedu. Zato si toho dopřával Coupe-a-Coeur, a Va-d'ľavant div mu nezáviděl, když ho viděl poskakovat a oklepávat se z krůpějí vody. Malá vojenská četa táhla po levém břehu ramene. Na poručíkovu otázku odpovídal Mezaki: „Ano... zůstaneme při ouedu až do oázy Gizebu, kterou protéká po celé její délce.“ „Je oáza obydlená?“ „Není,“ odpověděl domorodec. „Museli jsme, už když jsme opouštěli Zeribet, opatřit si potraviny, protože v dílně Goleah jsme nenašližádné...“ „Váš představený, Pointar,“ pravil poručík Villette, „měl tedy v úmyslu vrátit se do míst, na kterých měl smluvené setkání s inženýrem?“ „Ovšem,“ prohlásil Mezaki, „vyšel jsem se přesvědčit, odtáhli-li Berbeři nebo jsou-li ještě tady...“ „Jsi si jistý, že zastihneme dělníky v Gizebu?“ „Zajisté... tam, kde jsem je zanechal a kde mne bude Pointar, jak jsme se domluvili, očekávat... Pobídneme-li koně, jsme za dvě hodiny u nich.“ Zrychlit však pochod za tak úmorného vedra nebylo možné a strážmistr to také nedoporučoval. Však dorazí i tak do oázy nejdéle v poledne, a až si několik hodin odpočinou, budou se moci do večera vrátit zase do ležení.

Horko se stávalo opravdu nesnesitelné v žáru dopoledního slunce a vzduch, který dýchaly plíce, byl už přímo žhavý.

„U všech ďáblů, pane poručíku,“ pravil strážmistr, „za tři léta, co jsem v Africe, jsem opravdu nezažil tak úmorné horko... Dýchám oheň, a voda, které jsem se napil, se mi vaří v žaludku... Kdybychom si alespoň mohli ulehčit jako Coupe-a-Coeur vyplazením jazyka!... Visí mu jako kus červeného flanelu až na prsa...“ „Udělejte to také tak, strážmistře,“ smál se poručík Villette, „jen to udělejte, třeba že to není v předpisech!...“ ,,Ó jé...to by mi bylo ještě tepleji. Nejlíp by bylo zavřít ústa a nedýchat!... Ale jak na to!...“ „Den asi bez bouřky neskončí,“ poznamenal poručík. „Myslím si totéž,“ odpověděl Mezaki, který jako domorodec tolik netrpěl tak častým horkem v poušti.

„Snad se dostaneme do Gizebu, než se něco strhne,“ dodal. „Až budeme v oáze, pak ať se to vybouří...“ „Přál bych si to,“ odpověděl poručík. „Ostatně mraky se ukazují teprve na severu a také vítr dosud nevane.“ „Oh, pane poručíku, africké bouře nepotřebují vítr,“ zvolal strážmistr, „přihrnou se tak samy jako poštovní lodi z Marseille do Tunisu!... Řekl byste, že mají v těle stroj.“ Přes žár horka a únavu, která se z něj dostavovala, poručík Villette pobízel ke spěchu. Spěchal, aby urazil cestu dvaceti kilometrů bez zastávky na této poušti, kde se nebylo možné skrýt. Doufal, že tak unikne bouři, která se pak může po libosti rozpoutat, až budou chráněni oázou. Spahiové si tam odpočinou a posilní se potravinami, které si vezli s sebou v torbách. Někdy ke čtvrté hodině odpolední, až mine největší polední horko, vydají se na zpáteční cestu a do soumraku budou zase v ležení.

Koně trpěli cestou tak, že jezdci nebyli s to, aby je dostali do klusu. Vzduch se už nedal téměř dýchat v dusnu blížící se hrozivé bouře. Husté a těžké mraky, které nezastíraly dosud slunce, vystupovaly do výše tak zvolna, že poručík chtěl být dávno v oáze, než by dostihly zenit oblohy. Na nejzazším obzoru nebylo dosud vidět, že by se elektřina vybíjela a také dunění hromu dosud nikdo nezaslechl... Jeli a jeli a zdálo se, že rovina, spálená sluncem, pustá a vyprahlá, se prostírá donekonečna. „Hej, Arbiko,“ křičel strážmistr a průvodce, „copak ještě není vidět tvou proklatou oázu? Je u čerta tam někde nahoře v mracích a nespatříme ji, dokud se na nás mraky nevychrlí?...“ „Nezmýlil jsi se ve směru?“ otázal se poručík Villette Mezakiho. „Nezmýlil,“ odpověděl Mezaki, „není možné mýlit se, protože jdeme podél ouedu až do Gizebu...“ „Museli bychom ji přece už vidět, výhled je na všechny strany volný...“ odpověděl důstojník. „Tam je,“ řekl pouze Mezaki, a ukázal rukou k obzoru. Vskutku, ve vzdálenosti asi jedné míle se ukazovala nějaká houština. Byly to první skupiny stromů oázy a ve cvalu by byl malý oddtl v krátké době dostihl její kraj. Ale žádat po koních toto poslední úsilí, bylo nemožné, sám Va-d'ľavant, jehož vytrvalost byla podivuhodná, byl by spíš zasloužil jméno „Va-d'ľarriere“ (Nazpět! ), tak líně se vlekl po horké půdě.

A tak bylo už k jedenácté, když poručík překročil meze oázy. Bylo nápadné, že malý vojenský oddíl nebyl dosud na širé rovině pouště stavbyvedoucím a jeho družinou zpozorován, kteří podle výpovědi Mezakiho čekali na něj v Gizebu. Když poručík vyslovil nad tím své podivení, odpověděl mu Arab: „Že by tady už nebyli?“ a tvářil se velmi překvapeně. „A proč by tu už nebyli?“ tázal se důstojník.

„Nedovedu si to vysvětlit,“ pravil Mezaki. „Včera tady přece ještě byli... Aby se snad z obavy před bouří uchýlili hlouběji do oázy!... Já je však najdu...“ „Promiňte, pane poručíku,“ hlásil se ke slovu strážmistr, „je nutné, myslím, dopřát mužstvu chvíli odpočinku.“ „Zastavte!“ zavelel důstojník. Asi sto kroků odtud byla mýtina, ohraničená vysokými palmami, v jejichž stínu si koně mohli odpočinout. Nebylo obavy, že by se jim chtělo utéct a také o vodu nebyla nouze, protože oued tekl právě podél jedné strany mýtiny.

Odtud se zatáčel k severovýchodu a obtékal oázu směrem k Zeribetu.

Jezdci opatřili koně, postarali se také o sebe a dali se do jídla, které tu v Gizebu mělo být snědeno.

Zatím Mezaki pátral dál a kráčel spolu se strážmistrem, provázeným Coupe-a-Coeurm, po pravém břehu ouedu proti proudu. Měl-li Arab pravdu, Pointarova družina, očekávající jeho příchod, nemohla být odtud daleko.

„Tady jsi opustil své druhy?“ „Tady,“ odpověděl Mezaki. „Byli jsme v Gizebu několik dní a jestli nebyli nuceni vrátit se do Zeribetu...“ „Tisíc ďáblů,“ křičel Nikol, „to by nám tak ještě scházelo, hledat je až tam...“ „Nemyslím, že to bude zapotřebí,“ odpověděl zcela klidně Mezaki, „pan Pointar nebude daleko odtud...“ „Především se vraťme do ležení,“ poznamenal strážmistr. „Poručík by mohl být znepokojen, kdybychom prodlévali dlouho mimo ležení... Pojďme jíst. Po jídle prohledáme oázu a jsou-li dělníci zde, není možné, abychom je nenašli.“ Pak se obrátil ke svému psovi: „A co ty, nic nevětříš Coupe-a-Coeur?“ Pes vztyčil hlavu, když ho volal pán, který opakoval: „Hledej... hledej...“ Pes jen poskakoval a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl našel nějakou stopu. Pak otevřel tlamu k dlouhému zazívání, znamení příliš výmluvné, než aby mu strážmistr nerozuměl.

„Ano, ano, rozumím ti,“ pravil strážmistr, „hladem už sotva nohama pleteš a rád bys už nějaké sousto k snědku, že? Však já také. Je mi jako bych měl žaludek v patách a jako bych si po něm šlapal! Ale co je mi divné, jestli Pointar a jeho lidé tu někde táboří, že by byl Coupe-a-Coeur nevyčenichal jejich stopy!...“ Arab a strážmistr se vrátili tou cestou podél ouedu. Když byl poručík s výsledkem obeznámen, nejevil méně překvapení než před chvílí Nikol.

„Jsi si tím opravdu jist, že jsi nezabloudil?“ otázal se Mezakiho. „Jsem,“ odpověděl Arab, „vždyť jsem šel přece stejnou cestou k místu, kterému říkáte ,na 347. kilometru‘, jako nyní sem zpět...“ „A je to tady určitě Gizebská oáza?“ „Ano, Gizeb, co jiného,“ ujišťoval Mezaki: „když jsem šel pořád podél ouedu, který teče k Melriru, nemohl jsem se přece zmýlit...“ „Ale že tady není Pointar a jeho družina?“ „Budou nejspíš v jiné části lesa, nebo nevím, proč by se byli vraceli do Zeribetu...“ „Za hodinu,“ skončil poručík Villette, „prohledáme oázu...“ Mezaki vyndal z torby potraviny, které si přinesl z ležení, a posadil se opodál na břehu ouedu a dal se do jídla. Poručík a strážmistr, opřeni zády o kmen datlovníku, jedli svůj oběd společně, zatím co Coupe-a-Coeur hltavě lapal kusy, které mu jeho pán házel.

„To je přece nápadné,“ opakoval strážmistr,“že jsme dosud nespatřili nikoho a pak, že jsme nenašli stopy po nějakém ležení...“ „Coupe-a-Coeur také nic nevyčenichal?“ otázal se důstojník. „Nic.“ „Povězte mi, Nikole,“ začal zase poručík dívaje se úkosem na Araba, „je nějaký důvod, abychom podezírali tohoto domorodce?..“ „Nevíme vlastně, pane poručíku, než od něho samého, kdo je a odkud přichází... Zpočátku jsem neměl k němu mnoho důvěry a také jsem se tím netajil. Ale dosud jsem nepozoroval nic, co by opravňovalo k nedůvěře... Ostatně jaký zájem by mohl mít v tom, aby nás podváděl?... A proč by nás byl vodil do Gizebu... kdyby Pointar a jeho lidé sem nikdy nevkročili? Vím... člověk si nikdy není jist, co mají tito podšití Arabové za lubem...Ale konečně přišel k nám, hned jak jsme dorazili do Goleah, sám a dobrovolně. A také není pochyb, když poznal inženýra, že už ho dříve vídával... Všechno nasvědčuje, že je jedním z Arabů najatých Společností!...“ Poručík Villette poslouchal a nepřerušoval Nikola, jehož důvody se mu zdály být celkem přesvědčivé... A přece se jim muselo jevit, nejméně řečeno, zvláštní, že nalezli tuto Gizebskou oázu úplně opuštěnou, v níž podle tvrzení Araba mělo být shromážděno hodně dělníků... Byl-li tu ještě včera Pointar s částí svých dělníků, proč by nevyčkal Arabova návratu, jak bylo domluveno? Proč nevyšel naproti malému vojenskému oddílu, který už zdaleka musel být vidět?... A uchýlil-li se hlouběji do lesa, co ho k tomu mohlo přimět?... Dalo se připustit, že by se byl vrátil do Zeribetu? A dalo-li se, měl poručík až tam vést svoje pátrání? To jistě ne. Jakmile zjistil, že Pointar a jeho mužstvo nejsou v oáze, bylo jeho povinností, připojit se zase nejrychleji k setníkovi Hardiganovi a k inženýrovi. Ať byl výsledek jeho výpravy do Gizebu jakýkoliv, rozkaz zněl, aby do večera byl zase v ležení... Bylo půl druhé, když se poručík Villette nasytil a odpočinul a povstal. Rozhlédl se po obloze, kterou mraky už zatáhly, obrátil se k Arabovi a řekl: „Prohlédnu oázu než odjedeme... povedeš nás.“ „K službám,“ odpověděl Mezaki, připraven vydat se na cestu. „Strážmistře,“ dodal důstojník, „přiberte ještě dva muže a doprovodíte nás...Ostatní ať počkají zde...“ „Prosím, pane poručíku,“ odpověděl Nikol a hned zakýval na dva vojáky. Coupe-a-Coeurovi teprve nebylo třeba dávat rozkazy, aby svého pána provázel.

Mezaki, který jel před důstojníkem a jeho muži, zamířil k severu. Vzdalovali se tím od ouedu, ale protože zamýšleli vrátit se po jeho levém břehu, bylo správné, dát se tímto směrem, když si chtěli prohlédnout oázu po celé její rozloze. Neměla ostatně víc než dvacet pět až třicet hektarů a nebyla nikdy obývána usedlými domorodci, sloužila jen za místo zastávky a odpočinku karavanám ubírajícím se z Biskry k mořskému pobřeží.

Asi půl hodiny se ubíral poručík a jeho průvodci tímto směrem. Větve stromů nebyly tak husté, aby nebylo vidět na oblohu, po níž se líně válely šedé závity par k vrcholu oblohy, která už nevystupovala. Už bylo slyšet i temné dunění hromu a na vzdáleném severním obzoru prošlehovaly blesky.

Když došli z této strany na konec oázy, poručík se zastavil. Před ním se prostírala zažloutlá rovina, tichá a liduprázdná.

Nejsou-li už dělníci v oáze, kde je Mezaki, jak tvrdí, včera zanechal, pak už byli jistě hodně daleko, ať se Pointar pustil směrem k Zeribetu nebo směrem k Neftě. Nebylo po nich oběma směry ani památky, ačkoliv bylo vidět hodně do dálky. Třebaže to bylo málo pravděpodobné, nezbývalo přece, než zjednat si naprostou jistotu, netáboří-li dělníci ještě na některém jiném místě oázy. Nyní se vraceli podél ouedu, a proto pokračovali v pátrání.

Ještě asi hodinu se proplétal důstojník a jeho mužstvo hustým stromovím, ale nenašli vůbec nic, co by nasvědčovalo, že tady někde tábořila větší družina lidí. Arab se tím zdál být neméně překvapen, ale k pátravým pohledům, které byly na něho upírány, odpovídal pořád stejně: „Byli tady...ještě včera tady byli... všichni, i Pointar i ostatní... Vždyť mě přece Pointar poslal do Goleah... Museli by odejít dnes ráno... „A kam by mohli odejít, co myslíš?“ ptal se poručík Villette. „Snad se vrátili ke skladišti...“ „Pak bychom je přece cestou potkali...“ „Nemuseli jsme je potkat, jestli prošli podél ouedu...“ „Ale proč by se vydali jinou cestou?“ Na tuto otázku Mezaki neodpověděl. Byli už skoro čtyři hodiny, když se důstojník vrátil na místo, odkud začali své bezvýsledné pátrání. Také pes nevyslídil jedinou stopu. Zdálo se, že v oáze už dávno nikdo nebyl, ani dělníci ani karavana.

Strážmistr se už nemohl udržet, aby nepronesl podezření, které se ho zmocňovalo. Přistoupil k Mezakimu a podíval se mu upřeně do očí: „Poslouchej, Arbiko,“ pravil, „jestli jsi nás podvedl...“ Mezaki, nesklopil oči před pátravým strážmistrovým pohledem, pokrčil rameny tak pohrdavě, že by ho byl Nikol málem chytil za chřtán, kdyby ho poručík Villette nezadržel. „Ticho, Nikole!“ pravil. „Vrátíme se do Goleah, a Mezaki půjde s námi...“ „Mezi dvěma z našich lidí...“ „Proč ne?“ odpověděl chladně Arab, jehož pohled na chvíli zasvítil hněvem, a zase nabyl dřívější klid. Koně, kteří se v oáze napásli a napojili v potoce, byli zase dost odpočatí, aby mohli urazit vzdálenost, dělící Gizeb od Melriru. Před nocí mohla být tedy malá četa zase doma.

Ve čtyři hodiny čtyřicet minut dal poručík povel k odjezdu. Strážmistr se připojil k důstojníkovi a Arab byl vzat mezi dva vojáky, kteří z něho nespustili oči. Sluší se podotknout, že Nikolovi kamarádi nyní sdíleli jeho podezření kvůli Mezakimu a také důstojník, třebaže to tajil, byl naplněn stejnou nedůvěrou k podezřelému Arabovi. Teď mu záleželo především na tom, aby se vrátili zase k inženýrovi a setníkovi Hardiganovi. Co by se potom mělo stát, ať rozhodnou oni sami, nebudou-li dělníci zítra ještě na místě.

Koně rychle klusali. Poháněla je bouře, která už nebyla daleko. Mraky už zastíraly oblohu od obzoru k obzoru, a vzduch byl plný elektrického napětí. Blesky šlehaly a křižovaly se v mracích a hrom hřměl zvláštním rachotem, širé poušti vlastním, kde nenacházel ozvěnu, která by se opakovala. Ale dosud nespadla jediná krůpěj a také bezvětří nebylo porušeno nejslabším vánkem. Atmosféra přímo dusila a plíce dýchaly takřka oheň.

Ale přes tuto hroznou námahu doufal poručík a jeho mužstvo, že dorazí včas do ležení, jestliže se povětří nezhorší. Nejvíc se obávali, že se bouře promění ve vichřici. Kde by mohli nalézt útulek v této vyprahlé poušti bez jediného stromu, kdyby se vichr a déšť rozpoutaly nad nimi...?

Šlo tedy o to, dosáhnout co možná nejdříve 347. kilometr. Ale koně nebyli s to, aby vyhověli usilovnému pobízení svých jezdců. Ačkoliv z boků zbodaných ostruhami se již řinula krev, zastavovali se v tu chvíli jako do země zaražení. Ale také jezdci byli tak vyčerpáni, že urazit posledních několik kilometrů bylo již nad jejich síly. Sám statný Va-d'l'avant byl už tak unavený, že Nikol se obával, aby mu pod nohama neklesl na písek rozpálené půdy. Ale přesto, za stálého poručíkova povzbuzování kolem šesté hodiny měli šťastně asi tři čtvrtě cesty za sebou. Kdyby slunce, velmi blízké už západnímu obzoru, nebylo zastřeno hustou clonou mraku, byli by zajisté viděli asi na míli odtud třpytivé solné krystalky melrirského chottu. Na jeho hranici se už určitě kroutily houštiny oázy, a byla-li k nim ještě hodina, malá četa nemohla před úplným setměním nedostihnout její první stromy.

„Vpřed, přátelé, jen odvahu!“ opakoval důstojník. „Už je to poslední námaha!“ Ale ať se snažili, jak mohli, tito vytrvalí jezdci nemohli přece zabránit, aby nevnikala únava do jejich malé čety. Několik jezdců zůstávalo už pozadu, a neměli-li být ponecháni vlastnímu osudu, bylo třeba zastavovat a čekat na ně.

Bylo si už třeba přát, aby se nečas projevil jinak než věčnými blesky a věčným hřměním, a čeho se před chvílí obávali, zdálo se jim být nyní vykoupením, aby vítr učinil vzduch lépe dýchatelným a aby se nesmírné spousty par proměnily v déšť. Protože se především nedostávalo vzduchu a jen s největšími potížemi pracovaly plíce uprostřed této dusné atmosféry.

Konečně se zvedl vichr, ale hned s takovou prudkostí, která mívá vzápětí krajní elektrické napětí. Začínalo vlastní proudění, a to tak silné, že kde se potkávalo, tvořily se nesmírné vzdušné víry. Ohlušující rachot se spojoval s duněním hromu a fičením neobyčejné ostrosti. A protože déšť dosud nesplachoval prach země, tvořily se nesmírné prachové kotouče, které se točily s neuvěřitelnou rychlostí pod vlivem elektrického fluida, tvořily smrště, kterým nebylo možné odolat. Bylo slyšet poděšený pískot ptáků stržených do víru, z něhož ani nejsilnější se nemohli vyprostit.

Koně se ocitli ve smršti zrovna na cestě. Strženi do ní, odloučili se od sebe a několik jezdců v okamžiku bylo vyhozeno ze sedla. Druh druha neviděl, neslyšel, všechno bylo ve zmateném nepořádku. Smršť zahalovala vše, ubíhala směrem k jižním končinám Džeridu.

Poručík Villette si nebyl jist směrem, do něhož byl za těchto okolností vehnán. Že byl se svými muži vržen směrem k chottu, bylo pravděpodobné, ale nikoliv přímo k ležení. Naštěstí se spustil prudký liják a vichrem hnaná smršť zmizela uprostřed tmy, která zatím nastala.

Malá četa byla rozptýlena a bylo především třeba opět ji sehnat a seřadit. Nebyla to lehká práce. Za svitu blesků poručík rozpoznal, že oáza leží asi kilometr jihovýchodním směrem.

Na opakovaná volání mezi jednotlivými poryvy větru se shromáždili konečně muži i koně, když náhle strážmistr pohřešoval Araba a zvolal: „Ale kde je Mezaki?“ Oba spahiové, kterým bylo uloženo Araba střežit, neměli na otázku odpověď. Nevěděli, co se s ním stalo, protože ve chvíli, kdy byli zachváceni vírem smršti, byli všichni tři od sebe násilně odtrženi.

„Lotr!... Upláchl nám!...“ opakoval strážmistr. „Upláchl nám a jeho kůň... vlastně náš kůň s ním. Podvedl nás, bídák, podvedl!...“ Důstojník mlčel, byl pohroužen do vlastních myšlenek. Hned potom se ozval zuřivý štěkot, a než Nikol mohl psa zadržet, Coupe-a-Coeur vyrazil a letěl ve velikých skocích směrem k chottu.

„Pojď sem... Coupe-a-Coeur... půjdeš sem!“ křičel za ním strážmistr, velmi znepokojen.

Ale pes neslyšel, nebo nechtěl slyšet, uháněl dál a zmizel ve tmě.

Nejspíš zavětřil Arabovu stopu a běžel po ní, ale bylo nemožné hnát se za ním s koněm, jehož síly byly úplně vyčerpány.

V té chvíli projela hlavou poručíka Villetta myšlenka, jestli se nestalo neštěstí a nehrozilo, zatím co meškali mimo ležení, nebezpečí inženýrovi, setníkovi Hardiganovi a mužstvu, které zůstalo v ležení. Nevysvětlitelné Arabovo zmizení dělalo tyto domněnky velmi pravděpodobnými. Neměli co dělat se zrádcem, jak se domníval Nikol?

„Do ležení,“ zavelel poručík Villette, „a co nejrychleji!“ Ačkoliv se už vichr poněkud ztišil, jak jsme už poznamenali, bouře hřměla a zuřila dál, a liják, kterého přibývalo, hloubil časté a široké rýhy v písčité půdě. Byla úplná tma, ačkoliv slunce se teprve před chvílí schovalo za obzorem. Udržet se ve správném směru k oáze se stalo velmi obtížné, protože oheň nenaznačoval místo ležení.

A přece by bylo toto opatření provedeno, protože by je byl inženýr sotva opomenul udělat, aby usnadnil poručíkův návrat. O palivo nebyla nouze, v oáze leželo dostatek suchého dřeva... Přes vítr a déšť bylo možné udržet oheň, jehož záře by byla na menší vzdálenost patrná, a malá četa nebyla více než nanejvýš půl kilometru vzdálena.

Poručíka Villetta skličovaly obavy, které s ním neméně sdílel i strážmistr Nikol, třebaže se o nich slovem nezmiňoval.

„Jedeme,“ pravil poručík, „a dej Bůh, abychom nepřišli příliš pozdě!...“ Ale směr, kterým se vydali, nebyl docela správný, malá četa dosáhla chottu příliš vlevo od oázy. Nezbývalo tedy než se vrátit po jeho severním okraji, a bylo už půl deváté, když dorazili ke konci Melriru.

Nespatřili dosud živou duši, ačkoliv vojáci ohlašovali svůj návrat opakovaným voláním.

V několika minutách poručík dosáhl mýtiny, kde měly stát vozy a stany.. .

Ale dosud se pořád nikdo neukazoval, ani inženýr, ani setník, ani desátník, ani mužstvo, které u nich zůstalo.

Volali, vypálili z pušek několik ran, ale nedostávali odpověď... Zapálili několik smolných větví a jejich mdlé světlo ozářilo stromy oázy.

Po stanech nebylo ani památky a na vozech bylo patrné, že byly vyloupeny a poškozeny, aby se už nedaly použít. Mezci, kteří je táhli, koně setníka Hardigana a jeho lidí, vše bylo pryč.

Na ležení byl tedy učiněn útok a nebylo už pochyby, že Mezaki vylákal poručíka Villetta a jeho spahie směrem ke Gizebu, aby útok usnadnil... Je jasné, že se Arab už neukázal. Také psa strážmistr marně volal, minula noc a Coupe-a-Coeur se ještě pořád nevracel.