XIII. KAPITOLA U východu z údolí Griinthal - Pásmo rovin Pásmo lesů - Zase opice - Na úpatí hor, uvnitř jeskyně - První a druhé horské pásmo - U paty kužele Cesta pěšky je po výtce cesta turisty. Dopřává vidět vše, dovoluje okliky, ospravedlňuje zastávky, omlouvá zdržení. Chodec se spokojí s pěšinkami, když už nejsou cesty. Může jít podle své fantazie, projít, kudy by neprojel nejlehčí povoz, ani kudy by neprošlo nejcvičenější zvíře, může překonávat úbočí a dostoupit až na vrchol hor.
Proto pan Wolstone a oba mladíci neváhali, i když byli nesmírně unaveni, se do těchto vnitřních krajů pustit pěšky, zvláště vzhledem k projektovanému vzestupu na vrchol horského pásma.
Výlet, jak víme, se měl omezit na cestu sedmi až osmi mil s podmínkou, že dosáhnou přímou čarou úpatí hor. Nejednalo se tedy o dlouhou pouť, ale měla se konat novou krajinou, která snad tajila důležité a prospěšné objevy pro všechny tři výletníky.
Není divu, že ze všech nejrozčilenější byl Jack. Když nevstoupil při své dobrodružné povaze na palubu Unicornu, aby se plavil do Evropy, kterou opustil jako dítě, chtěl se jednoho dne za to odškodnit, až by postavení rodiny bylo určitě zabezpečeno. Zatím pro něho bylo velkým uspokojením, když mohl překročit hranice Zaslíbené země a probíhat širé roviny, ze kterých neznal za soutěskou Úžlabí a za údolím Grünthalu nic. Naštěstí pod sebou neměl ani osla Leichtfusse, býka Brummera, ani pštrosa Brausewinda a vzal s sebou jen psa Falba. Proto mohl pan Wolstone i lépe krotit jeho obvyklou prudkost.
Když vyšli ze soutěsky, obrátili se všichni tři zprvu k malé výšině, které dali jméno Arabská věž, jako upomínku na hejno pštrosů, které si pan Zermatt a jeho synové při první návštěvě údolí Grünthalu spletli s hordou beduínů na koních. Od této věže odbočili k jeskyni Medvědů, kde byl před několika lety málem zadušen v obětí těchto těsně svírajících se ploskochodců Ernest!
Ostatně nebylo třeba jít vzhůru po Východní řece, tekoucí od jihu na západ. Jít tímto směrem by znamenalo prodlužovat si cestu, protože horské svahy byly přímo na jihu.
Při té příležitosti Ernest pravil: „Co není možné u Východní řeky, bylo by snad možné u řeky Montrose... Bylo by to rozhodně kratší, než jít po některém jejím břehu...“ „A já se ptám,“ dodal Jack, „proč nás pinasa nedopravila k jejímu ústí?... Odtud by člun plul až k hrázi, to znamená pět až šest mil od horského řetězu...“ „Nic nemůže být snazší, milý Jacku,“ odpověděl pan Wolstone. „Ale neúrodný kraj, kterým protéká Montrose, není vůbec zajímavý.
Je lepší procházet končinu mezi horami a zálivem Spásy.“ Cesta vedla dolů do údolí Grünthalu, které se táhlo v délce asi dvou mil rovnoběžně s hranicemi Zaslíbené země. To údolí, široké tisíc sáhů, obsahovalo husté lesy, ojedinělé háje i terasovitá luka po jeho úbočích.
Protékal tu i proud vody, zurčící mezi rákosím, a ústil asi buď do východní řeky, nebo do zálivu Argonautů.
Pan Wolstone i oba bratři už toužili být na druhém konci údolí, aby tak zachytili první pohled do krajiny, prostírající se k jihu. Pokud to bylo možné, orientoval se Ernest pomocí kapesního kompasu a znamenal si současně i vzdálenost.
K polednímu se zastavili ve stínu gujavových stromů, nedaleko polí, kde bujně rostl pryšec. Oškubali několik párů koroptví, které Jack střelil cestou, vykuchali je a upekli na ohni; jídelní lístek této snídaně pak zpestřili kasavovými koláči. Potůček poskytl čistou vodu, do které přilili několik kapek kořalky z polních lahví, a plně zralé gujavové ovoce bylo výhodným zákuskem. Po jídle a odpočinku se tři výletníci vydali opět na cestu. Konec údolí se mezi dvěma vysokými skalními stěnami úžil. V tomto stísněném průsmyku se měnil potok v bystřinu a objevil se východ.
Skoro plochý kraj, který skýtal veškerou bujnou úrodu tropických pásem, se tu rozevíral téměř až k prvním stupňovitým sklonům horského pásma. Jaký to byl rozdíl oproti území, svlažovanému hořejším tokem Montrose! Asi míli směrem k jihovýchodu se vinula tekutá stuha, lesknoucí se ve slunci a vlévající se patrně do řečiště řeky.
Na jihu, až k úpatí hor, na prostoru šesti až sedmi mil, se střídaly pláně i lesy. Pochod byl často obtížný. Ze země vyrůstaly traviny vysoké pět až šest stop, obrovské rákosí s trnitými chocholy i cukrová třtina, kterou vítr klátil do nedohledna. Nebylo pochyb, že by se tyto přírodniny nedaly výnosně využít, protože v té době tvořily hlavní bohatství zámořských osad.
Když pan Wolstone a oba mladíci ušli asi čtyři hodiny cesty, pravil Ernest: „Navrhuji udělat zastávku.“ „Už?...“ zvolal Jack, kterému se, stejně jako jeho psu Falbovi, nechtělo odpočívat. „Souhlasím s Ernestovým návrhem,“ pravil pan Wolstone.
„Místo se mi zdá vhodné a můžeme strávit noc na pomezí tohoto limbového lesíku.“ „Dobře, tedy tábor,“ řekl Jack, „a zároveň i oběd, protože mi kručí v žaludku...“ „Je nutné rozdělat oheň a udržovat ho až do rána?...“ ptal se Ernest. „Bylo by to moudré,“ odpověděl Jack, „je to nejlepší prostředek proti dravcům.“ „Ovšem,“ pravil pan Wolstone, „ale bylo by třeba střídavě bdít, a to si myslím, že je nejlépe vyspat se... Nemusíme se ničeho obávat, doufám...“ „Ne,“ potvrdil Ernest, „neobjevil jsem žádné podezřelé stopy a nebylo slyšet jediné zavytí od doby, kdy jsme vyšli z údolí Grünthalu. Uspořme si únavu střídavého bdění...“ Jack už nenaléhal a všichni tři začali ukájet svůj hlad.
Noc slibovala být nádhernou - jedna z těch nocí, kdy příroda klidně usíná a ani vánek neruší její klid. Ani lísteček se na stromech nepohnul, žádný praskot nerušil ticho roviny. Pes nejevil známky znepokojení. Zdálky se neozýval ani jediný zvuk drsného štěkotu šakalů, i když byli tito dravci na ostrově tak početní. Celkem se nezdálo být neopatrné usnout pod širým nebem. Pan Wolstone a oba bratři poobědvali zbytky snídaně s několika želvími vejci, které Ernest našel a které si uvařili v popelu; jako zákusek pak měli čerstvé piniové ořechy, kterých byla nablízku hojnost a jejichž jádro chutná jako lískový oříšek.
Jackovi se zavřely oči jako prvnímu, protože byl nejvíce unaven.
Nepřestával totiž prolézat křoví i houští, často na takovou vzdálenost, že viděl pan Wolstone jako nutnost ho volat, jestli je v pořádku. Ale jestliže byl prvním, kdo usnul, byl také prvním, kdo se ráno probudil.
Pan Wolstone a oba bratři se tedy vydali znovu na cestu. Za hodinu museli přebrodit potok, který se snad asi dvě nebo tři míle odtud vrhal do řečiště Montrose. Tak aspoň soudil Ernest podle jeho jihovýchodního směru.
Byly to stále rozlehlé louky, ohromné plantáže cukrové třtiny, ve vlhkých částech půdy pak četné skupiny voskových stromů, u kterých jedna větev nese květy a druhá ovoce. Konečně se objevily husté lesy místo ojedinělých stromů, rostoucích na úbočích údolí Grünthalu, palem různých druhů, skořicovníků, fíkovníků, mangostanů, i množství takových, které nenesou jedlé ovoce, smrky, zelené i přímořské duby, vesměs nádherného vzrůstu. Kromě několika míst, kde se objevovaly voskovníky, nevykazoval tento kraj žádné močály. Ostatně půda stále stoupala - což zbavovalo Jacka naděje setkat se s hejny vodních ptáků. Musel se spokojit s polní a lesní zvěří.
Zatím pan Wolstone uznal za dobré učinit mladému příteli tuto poznámku: „Je zřejmé, milý Jacku, že bychom si nemohli stěžovat, kdybychom se museli živit koroptvemi, křepelkami, dropy, tetřevy, ale i morčaty a antilopami. Ale zdá se mi moudřejší zásobovat se teprve před zastávkou, abychom si příliš nezatížili lovecké brašny.“ „Máte pravdu, pane Wolstone,“ odvětil zuřivý lovec. „Ale je skutečně těžké odolat, když se dostane člověku kus zvěřiny na dostřel...“ Nakonec ale uposlechl Jack radu pana Wolstonea. Teprve k jedenácté hodině dalo několik výstřelů ujištění, že je jídelní lístek snídaně doplněn. Ovšem ti, kdo mají rádi maso poněkud odleželé, by se s dvěma kohouty a třemi bekasinami, které přinesl Falb z houští, nespokojili. Ale v Novém Švýcarsku nedospěli k této degeneraci chuti a nenechali z těchto kusů, upečených na ohni ze suchého klestí, nic. Pes si pochutnal na kostech, velkomyslně mu darovaných.
Nicméně odpoledne nebylo zbytečných několik výstřelů, když šlo o to oddálit jistá zvířata, nebezpečná alespoň svou číselnou převahou.
Všechny tři ručnice musely promluvit, aby se rozprchla smečka divokých koček, stejného druhu, jaký se ukazoval i na hranicích Zaslíbené země při prvním výletu do údolí Grünthalu. Smečka se za velkého počtu raněných rozprchla a vyrážela divoký křik, zpola mňoukání, zpola vytí. Bylo snad i záhodno mít se před jejich útoky na nejbližší noční zastávce na pozoru.
Vedle pernaté zvěře byla na tomto území hojnost jiných ptáků, papoušků, křiklavě červených arasů, malých tukasů se zelenými křídly zlacených okrajů, velkých modrých sojek, vysokonohých plameňáků, i množství antilop, kvag, losů, divokých oslů i buvolů. Sotvaže tato zvířata ucítila přítomnost člověka, s neuvěřitelnou rychlostí prchala a bylo nemožné je dohonit.
Až dosud, když stoupali stále směrem k horskému pásmu, nepozbyl kraj svou úrodnost v porovnání s územím severní části ostrova. Pan Wolstone, Ernest i Jack museli brzy vejít do velice zalesněného pásma.
Čím bylo úpatí hor blíž, tím nepřetržitě ji následovaly vysoké lesy, patrně velmi husté. Nazítří je tedy zcela jistě čekala únava namáhavější cesty.
Večer si hladoví pochutnávali na slepičkách. Každý si zastřelil svůj díl z hejna, které Falb vyplašil v houštině vysokých trav. Tábor byl zhotoven na pokraji nádherného ságovníkového lesa, svlažovaného potůčkem, ze kterého sklon půdy dělal bystřinu a hnal ho k jihozápadu.
Pan Wolstone chtěl tentokrát stanovit činnou hlídku u vstupu do tábora. Bylo na místě chránit se ohněm, který by byl udržován až do svítání. Bylo tedy nutné v noci u ohně se střídat, protože byli rušeni vytím v malé vzdálenosti.
Ráno vyšli hned v prvních hodinách. Ještě tři míle a dosáhnou úpatí hor - snad i po druhé zastávce téhož dne, jestli je na pochodu nezdrží žádná překážka. S předpokladem, že boky horského pásma jsou schůdné na severní straně, stačily by k výstupu první hodiny následujícího rána.
Jaký rozdíl se nyní jevil mezi touto končinou a mezi tou, kterou viděli u východu z údolí Grünthalu! Napravo i nalevo se stupňovitě rozkládaly lesy. Skládaly se skoro jedině z těch pryskyřičnatých druhů, které si libují ve vyšších pásmech, a byly svlažovány hlučnými potoky, tekoucími k východu. Tyto hlavní i vedlejší přítoky řeky Montrose v letních vedrech brzy vysychaly a bylo možné se přes ně dostat, protože voda v nich sahala sotva po kolena.
Během dopoledne uznal pan Wolstone jako účelnější obejít některé z lesů, mezi kterými byly malé roviny. I když se tím cesta poněkud prodloužila, nebyli aspoň zdržováni, jako by tomu bylo uprostřed těchto lesů zarostlých houštím a liánami.
Pochod takto trval až do jedenácti hodin. Po této dost únavné etapě se zastavili, aby si odpočinuli a aby pojedli.
Od chvíle, kdy vyšli, jim nechyběla zvěřina. Jackovi se podařilo skolit mladou antilopu, ze které odevzdal nejlepší kusy, a ostatní se uložilo do loveckých brašen k večeři.
Mohli si blahopřát, že udělali toto opatření, protože během odpoledne byl úplný nedostatek jakékoliv zvěře. I sebezručnějšímu lovci je třeba, aby se mu naskytla příležitost vystřelit několik dobrých ran z ručnice.
Tato poslední zastávka se odbývala u paty obrovského přímořského smrku, vedle kterého Ernest rozdělával oheň ze suchého dříví. Zatímco se pekla čtvrtka antilopy pod Jackovým ohněm, jeho bratr a pan Wolstone několik set kroků poodešli, aby prozkoumali krajinu.
„Jestliže se táhne tento lesnatý kraj až k horám,“ pravil Ernest, „je možné, že pokrývá i jejich první svahy. Tak jsem se aspoň dnes ráno domníval, když jsme opustili tábor.“ „V tom případě,“ odpověděl pan Wolstone, „se jimi odhodláme projít. Mohli bychom je obejít jen se značným prodloužením cesty, a snad bychom museli jít až k východnímu pobřeží...“ „A toto pobřeží, pane Wolstone,“ pravil Ernest, „musí být odtud vzdáleno na deset mil... Mluvím o té části, ke které nás dopravila pinasa u ústí Montrose... Ano! Deset mil...“ „Jestli je to tak, milý Erneste, není pomyšlení dostat se k horám z východní strany. Co se týče západu...“ „To nevíme, pane Wolstone, a ostatně, když podrobně pozorujeme řetěz hor z výšin Grünthalu, tak vypadá, že je na západě do nedohledna...“ „Nuže, když nemáme volbu,“ prohlásil pan Wolstone, „odvážíme se projít lesem až na jeho druhý konec. Jestli není možné tam dojít za den, věnujeme dva... půjdeme tři dny... ale dojdeme k cíli.“ Oba bratři sdíleli návrh pana Wolstonea a byli, stejně jako on, odhodláni pokračovat ve výzkumné cestě až k horám.
Na jídelním lístku hostiny, která nevyžadovala více než hodinu zastávky, se nalézalo maso antilopy, pečené na žhavém uhlí, ovoce z blízkých stromů, banány, gujavy a skořicová jablka. Pak si pan Wolstone, Ernest i Jack přehodili opět přes ramena zbraně i brašny, řídili se kompasem a vešli do lesa.
Mezi jedlemi rovných a oddálených kmenů se šlo pěkně po dost rovné půdě, vystlané trávou nebo spíš jakýmsi vzácným mechem jako kobercem. Bylo tady jen málo kořenů a houštin. V jiných lesích tomu tak nebylo, protože zde byly stromy plné spleti příživníků a byly navzájem propleteny liánami. V tomto širém jedlovém lese, jako ve všech podobných, se chodci nesetkávali s vážnými překážkami. Nemohlo se tu ovšem jít po žádné, i kdyby jen zvířaty vyšlapané, cestě, ale až na malé zátočiny dopřávaly stromy volný průchod.
Celkem, pokud nezatarasila cestu nějaká nepřekročitelná překážka - nějaká bystřina - nebylo nač si stěžovat. Pan Wolstone, Ernest i Jack kráčeli pod záštitou neproniknutelné zelené klenby, i když do ní kolmo bily sluneční paprsky. Byla to jistě veliká výhoda pro chodce, které osvěžovala pronikavá lesní vůně.
I když se stala zvěřina vzácnou, byli Jack, pan Wolstone, ba i Ernest nuceni na tomto pochodu střílet. Ne proti dravcům, lvům, tygrům a pardálům, se kterými se setkávali už na hranicích Zaslíbené země nebo na pomezí Perlového zálivu, ale proti četným zlomyslným opicím!
„Ah, darebáci!...“ zvolal Jack.
„Zdá se, že sem všechny utekly v té době, kdy jsme je vyhnali z lesů Waldeggu a Zuckertopu!...“ A jakmile byl udeřen do prsou několika šiškami, vrženými silnou rukou, pospíšil si vystřelit dvě rány z ručnice.
Bylo nutné pokračovat ve střelbě celou hodinu, i s nebezpečím vyčerpání nábojů. Asi dvacet opic, těžce nebo smrtelně raněných, leželo na zemi. Jak padaly z větve na větev, vrhal se Falb na ty, které už neměly sil utéci, a zardousil je.
„Kdyby to byly aspoň kokosové ořechy, které nám ti šibalové posílali místo projektilů, bylo by to jen poloviční zlo...“ podotkl Jack.
„Ale kdepak!“ pravil pan Wolstone, „jsou mi milejší šišky než kokosové ořechy... Jsou méně tvrdé...“ „Ano... ale ty člověka neživí,“ odpověděl Jack, „kdežto kokos poskytne jídlo i nápoj!“ „V každém případě,“ dodal ještě, „je lépe vědět, že jsou opice uvnitř ostrova, než aby byly před našimi dvorci... Dalo nám dost práce, než jsme se ubránili před jejich pustošením a nachytali je do pastí a na vějičky!... Ať si už zůstanou ve svém jedlovém lese a nikdy se do Zaslíbené země nevracejí, to je vše, co od nich žádáme...“ Když tento útok skončil, vydali se na další cestu, a jedinou obtíží bylo zachovat správný směr k horskému pásmu.
Klenba jedlového lesa se opravdu prodlužovala, hustá a neproniknutelná, bez jakékoliv průrvy. Nebylo ani vidět, na kterém místě je slunce na svém sestupném oblouku. Nebyla tady jediná mýtina, jediný poražený strom. Pan Wolstone si mohl gratulovat, že s sebou nevzal povoz ani zvíře na jízdu. Spřežení buvolů nebo Jackův osel by se nemohli dostat přes místa, kde byly jedle tak blízko u sebe, že se skoro splétaly a bylo by nutné si razit cestu.
V sedm hodin večer pan Wolstone, Ernest a Jack dosáhli jižní hranice jedlového lesa. Půda tak stoupala, že se les rozkládal stupňovitě na prvních horopisných rozvětveních a vrcholky se objevily v okamžiku, kdy se slunce sklánělo za výběžky, přetínající západní obzor.
Tam se hromadila skaliska, úlomky, zřícené z výšky hor. Odtud také vytékaly četné potoky, které snad tvořily pramen Montrose a které sklon půdy vysílal k východu.
Zahájit vzestup ještě týž den, a věnovat mu snad i noc, by bylo nebezpečné. Přes touhu dosáhnout cíle na to teď nepomýšlel ani pan Wolstone, ani oba bratři. Hledali a našli skalní dutinu, kde bylo možné se ukrýt do rána. Zatímco Ernest připravoval večeři, sbírali pan Wolstone a Jack u paty posledních stromů náručí suché trávy, kterou nastlali na písku jeskyně. Snědli párek tetřívků, které zastřelili, a jelikož je přemáhala únava, mysleli jen na odpočinek.
Nicméně bylo třeba jistých bezpečnostních opatření. Se soumrakem se ozývalo dost blízko vytí a zdálo se, že se do něho mísí i lev, o jehož povaze bylo těžké se mýlit.
Oheň, zapálený u vchodu jeskyně, musel být celou noc udržován suchým dřívím, kterého pan Wolstone a Jack nasbírali velkou hromadu.
Ernest první, Jack druhý, pan Wolstone poslední se vystřídali po třech hodinách a bděli až do východu slunce.
Ráno na úsvitu byli již na nohou a Jack zvolal svým zvučným hlasem: „Nuže, pane Wolstone, nadešel veliký den!... Za několik hodin se splní naše nejvřelejší přání!... Vztyčíme konečně naši vlajku na nejvyšším bodu Nového Švýcarska...“ „Za několik hodin... ovšem... jestli se cestou nenaskytne příliš mnoho obtíží...“ podotkl Ernest. „V každém případě,“ odpověděl pan Wolstone, „ať je to dnes nebo zítra, určitě zjistíme, jaké jsou rozměry ostrova...“ „Jestli není na jihu a na západě do nedohledna!...“ „Což není nemožné...“ dodal Ernest. „Nemyslím si to,“ odpověděl pan Wolstone, „jinak by až doposud neunikl pozorným námořníkům, navštěvujícím tuto část Indického oceánu...“ „Uvidíme,“ řekl Jack, „uvidíme!“ Posnídali studenou zvěřinu a uschovali ostatní, protože zvěř bude jistě na neúrodných svazích, do kterých Falb nejevil chuť stoupat, chybět. Mimo jeskyně už nebylo obav před útokem dravců a ručnice byly zavěšeny přes rameno. Jack včele, Ernest za ním a pan Wolstone uzavíral pochod, začali všichni tři stoupat po prvních svazích.
Podle Ernestova odhadu mohla výška horského řetězu měřit jedenáct až dvanáct set stop. Kužel, který strměl skoro proti jedlovému lesu, převyšoval asi o sto sáhů čáru horského hřbetu. Na vrcholku tohoto kužele chtěl pan Wolstone vztyčit vlajku.
Asi sto kroků od jeskyně najednou končilo lesní pásmo této končiny.
Nad ním se jevilo ještě několik zelených ploch, louky poseté skupinami keřů, aloí, lentyšků, myrt, vřesu, až na šest nebo sedm set stop výšky - což tvořilo druhé pásmo. Ale příkrost svahů byla taková, že na jistých místech převyšovala i padesát stupňů. Museli si tedy cestu prodlužovat oklikami napravo i nalevo.
Co ovšem podporovalo vzestup, bylo to, že úbočí poskytovalo pevnou oporu. Nebylo dosud třeba si podávat ruce, ani se plazit. Noha stála pevně na povrchu této zeleně, hrbolaté kořeny a skalními špicemi.
Nebyly obavy ze zřícení, které by se odbylo pádem na několik kroků do hustého mechového koberce.
Vzestup se tedy dál bez zastávky, klikatě, aby se zmírnil úhel sklonu, i když tím vznikla jistá únava. Vrcholu nemohlo být dosaženo, přestože několikrát zastavili, aby nabrali dech. Jestliže Ernest a Jack, mladí a statní, denně trénovaní, zvyklí na tělesná cvičení, necítili příliš velkou únavu, pan Wolstone, vzhledem ke svému stáří, nemohl tak mrhat svižností a silou. Prohlásil však, že bude spokojen, když se se svými druhy utáboří před snídaní u paty kužele. K dosažení jeho vrcholu pak stačí jedna nebo dvě hodiny.
Jacka museli několikrát napomenout, aby se nespouštěl jako kamzík, když ho příroda nezařadila do tohoto druhu zvířat. Všichni stoupali vytrvale dál, a pokud se týkalo pana Wolstonea, byl odhodlán nepovolit, dokud by nebyl u paty kužele, kde končilo druhé pásmo. Ale nezdálo se, že by tím bylo odbyto to nejobtížnější. Jestliže byl pohled z této výšky na sever, západ i východ, přece by vůbec nebyla vidět krajina, rozkládající se na jihu. Bylo nutné dostoupit až na nejvyšší vrchol. Co se týče kraje směrem k údolí Grünthalu, znali ho v části mezi ústím Montrose a výběžkem Perlového zálivu. Přirozená a oprávněná zvědavost tedy mohla být ukojena jen v tom případě, když se jim podaří dosáhnout vrcholku kužele, anebo, kdyby byl vzestup neschůdný, se jim podaří obejít ho.
Po přestupu druhého pásma bylo nutné se na jeho pomezí zastavit.
Po tak namáhavém výstupu bylo třeba odpočinku. Bylo poledne a po snídani chtěli začít stoupat po nejdelším svahu kužele. Ostatně žaludky naléhavě žádaly potravu. Podobné fyzické utrmácení jim však není nijak příznivé, dokonce do jisté míry škodí zažívacím funkcím. Ale nikdo se neznepokojoval otázkou, jestli stráví dobře či špatně poslední zbytky antilopy; nejnaléhavější věcí bylo naplnit žaludek.
O hodinu později Jack vstal, vyskočil jedním skokem na první skalisko svahu přes všechno napomínání pana Wolstonea a zvolal: „Kdo mne má rád, jde za mnou!“ „Hleďme mu podat tento důkaz lásky, milý Erneste,“ pravil pan Wolstone, „a zvláště mu zabraňme v jeho neopatrnostech!“
